pondělí 25. října 2010

Týden v divadlech

V minulém týdnu se mi podařilo navštívit 3 operní představení, jedno baletní a jeden koncert ve třech divadlech. Všechny byly nádherné, zažila jsem perfektní výkony a nadšení především divadelních "nováčků". O koncertě Jany Wallingerové jsem psala již zde.


Vzorový Nabucco

V úterý jsem neodolala a šla počtvrté na Nabucco (jak řekl jeden ze sboristů, je to teda ostudná návštěvnost a měl pravdu, mám co dohánět :-D). Už samotné obsazení slibovalo velký zážitek a představení splnilo očekávání na 100%. Měli jsme možnost po dlouhé době opět vidět na jevišti Csillu Boross v kompletním představení a její Abigail si zaslouží všechny superlativy. Dává své postavě obrovskou sílu, výraz, žádný pohyb není "jen tak", hlasově předvede obrovskou škálu výrazů...

Pozadu nezůstal ani Avaz Abdullayev představující Nabucca. Zaujal mě již v minulé sezóně při svém debutu a opět předvedl dech beroucí výkon. Když byl zoufalý, že jeho dcera jde na smrt, téměř se zajíkal, na několika místech skoro až "promluvil", ne zazpíval, což dodalo ještě větší napětí. Nezapomenu na strhující duet Abigail a Nabucca. To byl koncert dvou vynikajících pěvců a herců, kteří zcela upoutali vaši pozornost, zcela vás svými výkony pohltili. Už od minulého představení se těším na chvíli, kdy Nabucco si uvědomí, co všechno způsobil, poklekne před Jehovou a slíbí, že mu vystaví chrám. Abdullayev se v tu chvíli modlí s takovou upřímností, že dojímá k slzám radosti. V těch několika minutách je obsaženo tolik nádhery... Pokud bude třeba jen jeden z těch dvou v Nabuccu zpívat, poběžím do divadla, abych je mohla vidět a slyšet a budu to doporučovat všem ve svém okolí.

Jiří Sulženko mě uchvátil svým Zachariášem. Mám tuto postavu nesmírně ráda a v jeho podání to byl balzám na duši. Staral se o ty, kteří mu byli svěřeni, snažil se je ochránit, postavil se sám mocnému králi a přitom moc dobře věděl, že ho Bůh vede a že ho ochrání. Když přišel po Va pensiero ke svým blízkým a začal zpívat o tom, že se již brzy oddělí zrno od plev, stejně, jako u Nabucca, i zde mi běžel tou nádherou mráz po zádech. Zazpíval to tak přesvědčivě a jako by v jeho hlase zněla radost, že mě naplnil obrovský vnitřní pokoj. Nádherný výkon a ještě jednou obrovský dík!

Jana Wallingerová jako Fenena si svým výkonem získala velkou spoustu lidí. Její modlitba před "smrtí" byla opět moc nádherná a s upřímností dojemná. Tak krásný hlas a taková procítěnost!!!

Velký dík patří i dalším sólistům, sboru a orchestru. Poprvé jsem zažila Nabucco, které dirigoval pan Kyzlink. Na můj vkus to bylo trošku rychlejší, ale nemůžu být tak náročná! :-D Orchestr pod jeho vedením má vždy velmi "hladký" a jedinečný zvuk, který se mi moc líbí. Zvláštní, jak pod každým dirigentem zní jinak...

Na představení byli 4 operní nováčci, se kterými jsem se mohla během, nebo po představení setkat. Dva divadlu zcela propadli a začali mi dělat silnou konkurenci v návštěvnosti, dvě už se mě začaly poptávat po dalších zajímavých představeních, která by rozhodně měly vidět. Všichni se shodli na tom, že to byla nádhera!


Neplánované Labutí jezero

Že se ve středu 20. října hraje v Janáčkově divadle Labutí jezero, jsem věděla dlouho dopředu. Protože jsem však chtěla jít na koncert paní Wallingerové, nijak jsem se nezajímala o vstupenky. Koncert ovšem skončil tak šikovně, že jsem bez problému dorazila do divadla 10 minut před začátkem představení. U pokladny ale stála velmi dlouhá fronta a v tu chvíli jsem si uvědomila, že bylo Labutí asi 2 dny předem téměř vyprodané a že na mě asi nezůstane místo. I tak jsem stoupla do fronty. Jako seslaná z nebes se záhy objevila moje známá, která měla volnou vstupenku a její plánovaný majitel nepřišel. Přede mnou stáli právě 4 lidé, když pokladna vyhlásila VYPRODÁNO a já najednou držela v ruce vstupenku. Prostě zázrak. :-D

Po vizuální stránce to bylo nádherné představení. V loňské sezóně jsem je viděla z 1. řady v přízemí a tentokrát jsem seděla v poslední řadě na balkóně. Těžko říct, které z těch dvou míst je lepší... Tady jsem alespoň viděla všechna uskupení (labutě do tvaru hvězdy...) a slyšela lépe zvuk orchestru. Z té dálky všechno vypadalo úplně jinak. Labutě zářily svými kostýmy proti tmavému jevišti a skutečně tak dobře napodobovaly své zvířecí vzory, že jsem v tu chvíli rozhodně nemyslela na to, že tam stojí 22 žen, ale 22 labutí, které skládaly svoje křídla, pohnuly se, když je něco vyrušilo, odpočívaly, létaly, shlukly se do hejna... Nedávno jsem měla možnost denně pozorovat celé hodiny hejna labutí, takže jsem dobře znala jejich pohyby a reakce.

Eriko Wakizono byla perfektní Odettou i Odílií. Téměř se vznášela po jevišti a všechny obtížné prvky zvládla na výbornou. Od září chodím do baletu pro začátečníky a s obdivem jsem pozorovala všechny prvky její choerografie. Protože už teď sama vím, jak je to obtížné, skláním se před vším, co na jevišti ona a ostatní předvedli.

Jan Fousek mi už podruhé zatančil Prince Siegfrieda a byl opět vynikající. Stejně tak Marek Svobodník v roli Knížete Rotbarta. Celé představení mělo vyrovnané výkony a byla to skutečná pohádka.

Bohužel po hudební stránce moc pochval nevyjádřím. Nejen v Labutím, ale při každém baletním představení zaznamenávám velkou řadu chyb a tentokrát to bylo asi nejzřetelnější. Nešlo ani tak o nástupy, jako o falešné tóny a nepřesnosti v rytmu. Přitom v úterý a v pátek hráli na výbornou... Doufám, že si v pátek na Spartakovi užiji krásný výkon orchestru a budu ho zde moci také pochválit!!!!!


Velkolepá Aida

Až na pár výjimek jsme měli možnost vidět premiérové obsazení Verdiho opery. Po hodně dlouhé přestávce znovu stanul na jevišti Janáčkova divadla pan Vladimír Chmelo v roli Amonasra. Moc jsem se těšila na jeho výkon a opět jsem seděla se zatajeným dechem v první řadě, a to hlavně v druhé části představení, a pečlivě pozorovala každý jeho pohyb. Sršel hněvem, bojechtivostí, šla z něj přímo hrůza, na druhou stranu byl milujícím otcem nejen své dcery, kterou chtěl zachránit, ale především svého národa, pro který byl ochotný položit svůj život. Jako by před mýma očima stál druhý Zachariáš! Vytasení dýky na Aidu i na Amneris mě opět nenechalo v klidu. Má to perfektně zahrané. Těším se na jeho Germonta v prosinci v Traviatě!

Denisa Hamarová se mi moc líbila jako Amneris. Opět ve mně vyvolala soucit a, když odsoudili Radama k smrti, najednou jsem si poprvé začala uvědomovat, co to vlastně znamená. Vžila jsem se do její situace a uvědomila si, že přichází o člověka, kterého skutečně miluje, kterého už nikdy neuvidí, kterého chtěla zachránit, ale nebylo to možné... Opět jsem v příběhu Amneris objevila nový "pohled" a velmi jsem si tuto postavu oblíbila. Paní Hamarová podala obrovský výkon!

Poměrně slušně zazpíval Radama pan Igor Jan, o kterém jsem dosud nikdy neslyšela. Na několika místech jsem ale cítila slabé zaváhání ve zpěvu.

Hvězdou večera byla bezpochyby opět Csilla Boross v roli Aidy, což mi potvrdili přátelé z úterního Nabucca i 2 operní nováčci, kteří se mnou šli na Aidu. Její Ritorna vincitor považuji za skutečně jedno z nejlepších, jaké jsem kdy slyšela. Při její árii ve 3. dějství, kdy zpívá o nádherných hájích, jsem se tam opravdu v duchu přenesla a cítila spoustu příjemných vůní, hřejivé teplo slunce, kochala se barevností přírody... Každá její árie je velkým výpravným příběhem a hlas ho doplní úžasným způsobem, že jste na vrcholu blaha. V paní Boross má Janáčkovo divadlo skutečný poklad nevyjídřitelné hodnoty!

Ti, kteří mě doprovázeli na představení, byli uchváceni výpravností celého představení, nádhernými kostýmy, skvěle vymyšlenými kulisami, sehraností všech, skvělým sborem a vynikajícím výkonem orchestru a dirigenta. Dlouho mě nikdo nezahltil tolika otázkami a připomínkami, jako oni - kdo byli ti, kteří hráli na trubky při Pochodu, hráli oni, nebo někdo z orchestru, odkud zpíval ženský sbor a sólistka v chrámu při Immenso Fthá, když nestáli na jevišti, bylo všechno zazpívané naživo, nebo se hrálo ze záznamu, kudy se dostávají pěvci nahoru na schodiště, jak to, že Velekněz podával otázky Radamovi při vyslýchání jednou zprava, podruhé zleva... Jsem moc ráda, že jsem jim mohla vše zodpovědět. Samotné divadlo mi v tom hodně pomohlo - účast na těch všech zkouškách, prohlídky zákulisí, kterých jsem se zúčastnila, představení Onegina sledované ze zákulisí... Divadlo po tomto týdnu získalo minimálně 6 nových diváků, kteří se do něj budou s radostí vracet a věřím, že některé z nich potkám už dnes večer na Nížině. :-)


Úsměvný Don Giovanni

Jsou dvě představení, která mě zaručeně dostanou do Prahy - Faust a Markétka v Ypsilonce a Don Giovanni ve Stavovském divadle. Obě jsem shlédla již třikrát a silně pochybuju, že to bylo naposledy. Opravdu NECHÁPU, co se tolika lidem nelíbí na Giovannim. Nedávno mě poměrně dost vytočil jeden známý, který se mě ptal, zda jdu na Její pastorkyňu do Brna. Když jsem řekla, že jedu do Prahy na Giovanniho a Patorkyňu nestíhám, podíval se na mě s vyděšeným a přímo pohoršeným výrazem, jestli jsem se nezbláznila. Na GIOVANNIHO??? Jak na to můžu jít? Když jsem ho ujistila, že jedu potřetí, byl v ještě větším šoku. Myslím, že jsem se v tu chvíli musela tvářit nanejvýš rozčíleně, že tím náš rozhovor rychle skončil. :-D Jsou prostě představení, na která jsem obzvlášť háklivá, když se o nich jiní vyjadřují s pohrdáním. Opravdu mě zajímá, co se vám na tom tolik nelíbí?

K Giovannimu pro mě už pravidelně patří první řada v přízemí a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Za mnou sedělo několik děvčat, které byly z představení nadšené, a překvapilo mě, kolik malých dětí jsem zahlédla v publiku. U pokladny stály ani ne patnáctileté české studentky víceletého gymnázia, jak samy uvedly prodavačce, a kupovaly si vstupenky. Bylo na nich vidět, jak se na představení moc těší. Ty tam rozhodně nebyly "z donucení", přišly, protože chtěly přijít. Dokonce na sobě měly šaty do divadla!!! Vůbec garderóba diváků byla tentokrát rozmanitá, všichni byli nastrojení a nenašla jsem jikoho v riflích, nebo mikině, jak se mi v Praze stává. A to jsem byla na odpoledním představení!

Orchestr řídil Jan Chalupecký, který má zvláštní styl dirigování. Pan Kyzlink u toho skáče a pan Chalupecký si zpívá. :-) Jenže on zpívá úplně všechno a nahlas! :-D Ať zpívá na jevišti soprán, nebo bas, ať hrají jen housle, nebo spinet, odzpívá všechno. Horší, než já a to už je co říct! Bohužel byl ale hodně slyšet a to jsem seděla téměř na kraji řady. V Il mio tesoro, kdy pan Březina zvolil fantastické piano, byl hlasitější, než pěvec. Asi zaslechl mou rozčílenou poznámku, že teď už mě fakt ruší, protože najednou přestal. Rozhodně ale vedl orchestr k nádhernému výkonu, duch pookřál při té úžasné hudbě, která naplňovala hlediště. Už jen samotná předehra měla spád a líbilo se mi, že se opera hrála "pomalu". Minule dirigoval pan Robert Jindra a občas mi to připadalo jako úprk :-D - šampaňskou árii by mohl Giovanni zpívat na jeden nádech, jak byla rychlá. Musela jsem se tentokrát zasmát - už nevím, co to bylo za část Giovanniho - občas "si zpívám" s pěvci tak, že jen otevírám pusu a najednou jsem se podívala na dirigenta a on stál otočený vyloženě mým směrem, díval se na mě a dirigoval jakoby mou stranu hlediště. Bylo nás tam snad víc, kteří si "zpívali", nebo jak se to tak povedlo? Já jsem rozhodně "zpívala" do rytmu!!! :-D

Tohle představení bylo jedno obrovské překvapení. Už asi měsíc jsem sledovala neustále se měnící obsazení a každou chvíli si ho v diáři přepisovala. Dostali jsme v divadle do ruky program a během představení záhy zjistili, že ne všichni pěvci tomu odpovídají.

Už potřetí se mi v roli Zerliny představila Alžběta Poláčková a musím říct, že se mi v této roli líbí stále víc. Tentokrát jsem si opravdu užila všechny její árie. Donedávna mi party Zerliny a Masetta přišly poněkud zdlouhavé, ale teď se opravdu podařily! Masetta zpíval výborně Jiří Hájek. V roli Komtura vystoupil Jiří Kalendovský a zazpíval ho hodně dobře. Sice mi při jeho příchodu k Giovannimu na večeři neběžel mráz po zádech, ale to vůbec nevadí! :-)

Podruhé mi zazpíval Ottavia pan Jaroslav Březina a opět mě ujistil, že jeho hlas patří skutečně k těm, které považuji za nejkrásnější, jaké jsem mohla slyšet. Zahrál nádherně svého Ottavia a nezapomenu na jeho Il mio tesoro. Tak jemně a citlivě zazpívané jsem to ještě neslyšela. Těším se na každé jeho další představení, které se mi podaří vidět. Když jdu do divadla v Brně, jdu na všechny, kdo v tomto představení zpívají, protože je znám. Když jedu někam jinam, třeba do Prahy, vždy se snažím jet na představení, kde znám alespoň jednoho pěvce, a pečlivě si vybírám, na co a na "koho" pojedu. To, že mě někdo "dostane" také do Prahy, ačkoli ho mohu pravidelně slyšet v Brně, vypovídá o tom, že podává opravdu vynikající výkon a s důvěrou odjíždím na nová představení, protože mám v něm záruku kvality. Jedním z nich je právě pan Březina a nikdy mě nezklamal!

Jediným slabým článkem celého představení byla postava Donny Anny v podání Anda-Louisy Bogzy místo původně ohlášené Adriany Kohútkové, na kterou jsem se opět marně těšila (v Praze na ni prostě nemám štěstí!). Nejdřív jsem ji nemohla dlouho poznat. :-) Pořád mi vrtalo hlavou, kdo to je? Cítila jsem z jejího zpěvu nejistotu, koloratury nebyly hladké, ale příliš sekané a ne vždy čisté. Herecky mě nijak zvlášť nepřesvědčila. Je to zatím první člověk, který mi v tomto představení vyloženě neseděl.

Změna se udála i v roli Donny Elvíry a to k výýýrazně lepšímu. Místo původně hlášené Jitky Svobodové, která mi tenkrát v této roli neseděla, se na jevišti objevila paní Pavla Vykopalová a mně málem vypadly oči z důlků. :-D Kde se tu bere??? Vždyť má zpívat až večer!!! To bylo největší překvapení za celé představení. Elvíru jsem si vyloženě užila. Paní Vykopalová je mistrem mimiky a co tentokrát předváděla, vyvolávalo výbuchy smíchu. Je v tom fantastická. Skvěle Elvíru odzpívala a jen jsem se těšila, až znovu vstoupí na jeviště. Byla pro mě hvězdou představení!

Peter Mikuláš nezůstal svým výkonem pozadu a byl fantastickým Leporellem. Pořád mi zní v hlavě jeho počítání Giovanniho milenek. Na tu árii dlouho nezapomenu. On a paní Vykopalová předvedli tak vynikající herecký koncert, že si zcela získali publikum a dlouho jsem se u této árie tak nezasmála. Vyloženě se vyžíval při počítání těch zástupů dam, při popisu jejich vzhledu a postavení. A Elvíra odpovídala šokovaným výrazem při každé další cifře. Smáli jsme se celou árii a oba se nechali perfektně strhnout a nejednou se také usmáli a jako bychom je vyprovokovávali k dalším nápadům. O scéně ve třetím dějství, kdy Leporello láká Elvíru, aby přišla za ním do zahrady, ani nemluvím. Byl tak "prkený" a "nepřesvědčivý" svůdník, že to nemělo obdoby. Velmi mě pobavil, když před příchodem Komtura na hostině zazněla "árie Figara" a, jako i na předešlých představeních, i tentokrát se někteří z nás v publiku nechali strhnout a potichu jsme si ji začali zpívat, nebo alespoň bez hlasu vyslovovat text Figara. Leporello ti toho všiml a, zatímco pojídal kuřecí stehno, najednou zazpíval také několik slov z této árie :-D. Děkuju moc za Leporella, byl nejlepší ze všech tří, které jsem viděla.

Pochopitelně to nejlepší si nechávám na závěr - Don Giovanni v podání Romana Janála. Když se spojí nádherný hlas, nejoblíbenější pěvcova role a v každém představení stále přesvědčivější herectví, nemám už slov, která by mohla dostatečně vystihnout ten vynikající výkon. Mnohem víc jsem si tentokrát všímala gest Giovanniho (nikdy jsem si předtím nevšimla, že ve chvíli, kdy Elvíra od něj odhání Zerlinu, naznačuje Zerlině, že tato žena je blázen a klepe si několikrát na čelo), nejednou stál přímo nad námi na schodech a vždy se nemohu dočkat strhujícího "Viva la libertá". Šampaňskou árii zazpíval s úplnou lehkostí, "La ci darem..." bylo opět nádherné a duch se opět rozplýval u "Vieni alla finestra"... Takový hlas bych skutečně mohla poslouchat celý den, jen samotný poslech mě učí pěveckou techniku. U nikoho se mi ještě nepodařilo, že bych tak výrazně slyšela "jak správně" má být hlas posazený a jak toho docílit. Musí být výborným učitelem zpěvu!

Dlouho jsem hledala představení Giovanniho, které se mi bude skutečně líbit, které mě zaujme všemi svými prostředky - pěvecky, herecky, výpravou, režií... Toto je ono! Ještě alespoň jednou v této sezóně se na ně musím jet podívat. :-D

Týden byl opravdu povedený, výkony všech mě zaujaly natolik, že jsem znovu napsala o představeních, která už jsou zde na Blogu uvedená. Že stojí za shlédnutí, mohu potvrdit nejen já, ale i ti, kteří je se mnou viděli. Nabucco bylo počtvrté, Labutí jezero a Don Giovanni potřetí a Aida popáté. Díky všem za krásné zážitky!!!

neděle 24. října 2010

Boris Godunov jako tragédie jedince i národa

Opět tu máme pana Sovinského a jeho recenzi na včerejšího Borise Godunova. Všechny moc zdravím. Dana

Tato recenze je věnována včerejšímu (23.10.2010) přímému přenosu opery M.P. Musorgského Boris Godunov z newyorské Metropolitní opery. Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod, a to k historickému pozadí opery a k opeře samotné.

Opera je založena na událostech, které proběhly v době zvané (zcela příznačně) v Rusku „smutné období“ (smutnoje vremja či smuta), v letech 1598-1613, kdy byla země poznamenána hlubokou politickou a hospodářskou krizí a polsko-švédskou intervencí. V r. 1598 zemřel poslední car z dynastie Rurikovců, která vládla na Rusi již od 9.-10. stol., Fjodor I., syn Ivana IV. Hrozného (1533-1584) a první z jeho osmi manželek, Anastasije Romanovny. Fjodor (carem v l. 1584-1598) byl slabomyslný, a proto za něho museli vládnout regenti. Prvním z nich byl Nikita Romanovič (bratr Anastasije Romanovny a dědeček prvního cara z dynastie Romanovců Michaila). Po jeho smrti (v r. 1586) vládl za Fjodora jeden z bojarů, Boris Godunov (nar. 1552), bratr Fjodorovy manželky Iriny. Boris se ukázal být vynikajícím správcem země. Usiloval o zvýšení její vojenské síly (zakládal pevnosti a města) a o povznesení průmyslu i školství.

V r. 1591 došlo k události, která je významná nejen pro ruské dějiny, ale je i v pozadí Musorgského opery. V tomto roce zahynul v Ugliči (město severně od Moskvy v dnešní Jaroslavské oblasti), Dmitrij, nar. r. 1582, syn Ivana Hrozného a jeho poslední manželky Marie Nagoj; do Ugliče byl Dmitrij i s matkou odeslán regentskou správou; uvádí se, že je tam odeslal již Ivan Hrozný. Závěry vyšetřování chlapcovy smrti, které vedl (i v opeře se objevující) bojar Šujskij, uvádějí jako příčinu smrti nešťastnou náhodu. Hoch si měl hrát s nožem, jímž se měl smrtelně poranit. Objevily se ovšem i zprávy, že ve skutečnosti šlo o vraždu, za kterou stál Boris. Skutečnou pravdu se nejspíše již nikdy nedozvíme, ale je plně možné, že šlo skutečně o nešťastnou náhodu a Boris s tím neměl nic společného a zprávy o jeho zapletení do věci šířili jeho nepřátelé.

Po smrti Fjodora byl svolán sněm, který zvolil Borise Godunova carem. Godunov jako car vládl 7 let. Jeho vláda začala úspěšně, ale brzy začaly zemi stíhat těžké rány. Nepřízeň počasí způsobila neúrodu, v důsledku které nastal hlad a země propadla chaosu. V Polsku se objevil mladík, který se vydával za přeživšího careviče Dmitrije. Jeho původ není zcela jasný, uvádí se, že měl být valašského, italského či židovského původu, nemanželským synem někdejšího polského krále Š. Bathoryho. Děj Musorgského opery je založen na verzi, že šlo o uprchlého mnicha Grigorije (Grišku) Otrepěva. Na cestu se s ním měli vydat i dva další mniši, Vaarlam a Misail. Objevily se i další verze, jedna z nich vychází z toho, že by se mohlo jednat o skutečného Dmitrije. V Polsku nachází samozvanec podporu, povedlo se mu sehnat i vojsko, s nímž se r. 1604 vydal do Ruska. Jeden z jeho podporovatelů, sandoměřský vojvoda Mniszka, jej zasnoubil se svou dcerou Marinou (samozvanec se s ní skutečně později v Rusku oženil). V působení samozvance se angažoval i papežský nuncius u dvora polského krále (Zigmunda III.), Rangoni (i jeho, stejně jako Marinu, v opeře najdeme).

Samozvancovo tažení bylo zpočátku z ruské strany zadržováno, ale nakonec armáda přešla k nepříteli. Za těchto událostí zemřel v dubnu r. 1605 Boris Godunov. Zanechal po sobě dvě děti, starší Xenii (1582-1622) a mladšího Fjodora (1589-1605); obě děti najdeme i v opeře. Fjodorovi se dostalo solidního vzdělání; nadaný hoch sestavil mj. jednu z prvních map Ruska (narážka na to je i v opeře). Fjodor byl po smrti otce prohlášen carem; usiloval o věrnost armády, ale její část přešla na stranu samozvance a zbytek byl u města Kromy (leží jižně od Moskvy u města Orjol) poražen. Fjodora zradil i Šujskij. V Moskvě došlo k povstání, vyprovokovanému samozvancem, v jehož důsledku byl Fjodor spolu s matkou Marií zavražděn (přežila jen Xenie). Samozvanec se dostal do Moskvy a ujal se zde vlády jako car. V dějinách Ruska je označován jako Lžedmitrij I. (vládl v l. 1605-1606; o jeho působení v Moskvě pojednává opera A. Dvořáka Dimitrij). Matka careviče Dmitrije, Marie, prohlásila samozvance za svého syna (je ovšem otázka zda dobrovolně). Xenie byla přinucena stát se samozvancovou milenkou; později byla poslána do kláštera. Po roce samozvancovy vlády vypuklo proti němu spiknutí (vedl ho Šujskij), samozvanec byl zavražděn a Šujskij se stal carem (1606-1610). Později vypuklo další povstání a objevil se další samozvanec, známý jako Lžedmitrij II. (aby toho nebylo málo, později se objevil i Lžedmitrij III.). Rusku tak vládl jak Šujskij, tak Lžedmitrij II. a vnitřní problémy země dále pokračovaly. Marina, vdova po prvním samozvanci, dokonce prohlásila, že druhý samozvanec je její přeživší manžel (tedy Lžedmitrij I). Výsledkem dalšího spiknutí bylo svržení Šujského i Lžedmitrije II. Carem se měl stát syn polského krále, ale podmínkou byla jeho konverze od katolictví k pravoslaví. K tomu nedošlo, takže zemi v dalších třech letech (1610-1613) spravovali bojaři. Nakonec se v Moskvě sešel sněm, který zvolil v r. 1613 carem Michaila Romanova; teprve tato událost vedla k postupné konsolidaci země a konečně bylo ukončeno celé smutné období.

Výše uvedená doba, jakkoliv pro Rusko tíživá, představovala jistě svými složitými události podklad pro dramatická díla. Byla také zpracovávána historiky. Jedním z nich byl i N. M. Karamzin (1766-1826), z jehož práce čerpal A. S. Puškin pro své dramatické dílo Boris Godunov. Karamzin vidí Borise jako toho, kdo stál za Dmitrijovou smrtí; toto pojetí se objevuje též u Puškina a později i u Musorgského. Na podkladě Puškinova díla vytvořil Musorgskij libreto (přidal ale i části, které z Puškina nevycházejí) a v l. 1868-1869 ho zhudebnil. První verzi opery pak dvakrát přepracoval (důvodem bylo, že mu Godunova odmítla carská opera uvést na scénu, mj. proto, že chyběla hlavní ženská role). V první verzi ještě nejsou scéna v krčmě, polské scény a scéna pod Kromami (objevují se až ve II. verzi, která přináší i některé škrty a další úpravy). Škrty a úpravy pak zahrnuje i třetí verze; a až tato byla (v r. 1874) premiérována (v petrohradském Mariinském divadle). Premiéru dirigoval náš rodák, E. Nápravník (1839-1916), který podstatnou část svého života prožil v Rusku, kde působil jako dirigent a skladatel (např. opery Nižegorodci a Dubrovskij). Jako dirigent působil 50 let ve zmíněném Mariinském divadle, kde uvedl díla nejvýznamnějších ruských skladatelů té doby.

Boris Godunov měl veliký úspěch, zejména u mladé generace. Nepřijala jej však kritika. Po Musorgského smrti (žil v l. 1839-1881) dílo upravil N. Rimskij-Korsakov a poté i další skladatelé, např. Šostakovič. Přes nepříznivé přijetí kritikou si Boris Godunov vydobyl jak v ruské, tak světové opeře jako celku přední postavení a je stálicí operních scén.

Opera jako celek působí prokomponovaně, jednotlivé části na sebe plynule navazují. Postavy jsou hudebně velmi plasticky vykresleny, děje se aktivně účastní (v masových sborových scénách) i lid; drama, postupně rozvíjené, dosahuje až svého tragického vrcholu. Jde nejen o drama a tragédii jedince, ale i celého národa. Součástí děje je i konflikt politických systémů a kultur, jednak kultury carského Ruska s dominujícím pravoslavím a jednak kultury Polska s dominujícím katolictvím. Celek je jedinečnou historicko-dramatickou freskou a opera je právem označována za národní ruské hudební drama.

Nyní již ke včerejšímu představení, které je v MET novým nastudováním. Verze, která byla předvedena, sestává z deseti scén: scéna se sborem před Novoděvičím klášterem a očekáváni zvolení Borise carem; hold carovi Borisovi v Kremlu; Čudovský monastýr – mnich Pimen dokončuje letopis a rozpráví s G. Otrepěvem; krčma na hranicích Litvy – Otrepěv, Varlaam a Misail; carský palác – Boris s dětmi a Borisovo strádání v souvislosti s událostmi v Ugliči; Polsko – scéna na zámku: Rangoni přesvědčuje Marinu o jejím údělu v Rusku; scéna v zahradě: Rangoni, Marina a Griška; scéna před Kremlem se sborem a jurodivým; bojarská duma, vyprávění Pimena o zázraku, smrt Borise; scéna pod Kromami s lidem, Griškou, Marinou a jurodivým.

Vhodné bude patrně začít u režie (Stephen Wadsworth) a scény (Ferdinand Wögerbauer). Vzhledem k tomu, že Boris Godunov je jako národní drama úzce spjat s ruskou historií a ruskou duší vůbec, předpokládá se, že bude inscenován s citlivostí a respektem tomu odpovídajícím. Je třeba říci, že režie i scéna tomuto pojetí v zásadě odpovídají a zachovávají spíše klasičtější přístup. Scéna je v podstatě minimalistická, stavby a prostředí celkově jsou spíše jen naznačeny a jsou doplněny jen nezbytnými rekvizitami. Je tak na divákovi, aby uplatnil svou fantazii k dokreslení děje. Takto lze v hranolové kulise v pozadí rozpoznat Novoděvičí klášter či Uspenský chrám, představit si komnaty Kremlu či zámku vévody sandoměřského a další místa. Scéna tedy není narativní, ale ději to neubírá na síle. Jednoduchost scény současně umožňuje plynulé přechody mezi jednotlivými obrazy. Celku jsou přizpůsobeny i kostýmy (Moidele Bickel), ale je třeba upozornit, že se nedrží historické jednoty (což nicméně mohl být záměr, směřující k většímu zvýraznění kontrastu kultur). Kostýmy Rusů v zásadě odpovídají historické době (nejlépe to platilo u cara a bojarů), přesto však bylo možno postupovat věrněji, např. Pimen, oděný do bílého roucha, by v černém hábitu pravoslavného mnicha připomínal více. U Poláků se kostýmy objevovaly někde v průběhu 19. stol., kdy kostým Mariny by seděl asi více na Maršálku a kostýmy jejích dvorních dam by se patrně lépe vyjímaly v Traviatě. Podobně odpovídal jiné době i kostým Rangoniho. Přesto je třeba konstatovat, že uvedená historická nejednotnost kostýmů nepůsobila rušivě. Naopak, spíše strohé kostýmy použité v polských scénách, zajímavým způsobem zapadly do děje, který je v zásadě uzavřený, intimní. Pozitivní bylo, že režie šla řádně do takových detailů, jako bylo správné pravoslavné křižování se u Rusů (nejprve vpravo a pak vlevo) a správné křižování se u Poláků (katolíků) – obráceně.

Pokud jde o výkony sólistů, začněme samozřejmě u titulní role, v níž vystoupil německý pěvec René Pape. V ruských operách je zpravidla lepší, pokud se v hlavních postavách objevují pěvci z východu (tedy z území někdejšího carského Ruska, případně Bulhaři), čehož se drželo vesměs i obsazení v MET a vyznění díla to bylo plně ku prospěchu. Do této sestavy, což hodnotím velmi pozitivně, René Pape skvěle zapadl. A to i pokud jde o výslovnost ruského textu, bylo mu v zásadě velmi dobře rozumět (totéž platí u ostatních hlavních postav, ale vzhledem k jejich původu se to samozřejmě dopředu předpokládalo). R. Pape předvedl vynikající výkon, a to jak po stránce pěvecké, tak co do hereckého projevu, kdy roli skutečně prožil od počátku až do konce. Jeho bas má nádherné zabarvení, šíři, plastičnost a klenutí a ve spojení s hereckým projevem tento umělec dosahuje strhujícího výsledku, který vede k tomu, že divák jeho vnitřní zápas prožívá s ním. V jeho pojetí nacházíme jak realisticky pojatého váhajícího muže, který uvažuje o tom, zda má přijmout tíži vlády, tak milujícího otce svých dětí, jakož i výčitkami svědomí stíhanou a rvanou bytost, jejíž vnitřní utrpení vede k až dramaticky vystupňovanému konci. Scéna zemřelého cara, po jehož boku leží a pláčou jeho děti, patřila k nejsilnějším částem představení.

Tím přímo přejděme k výkonům Xenie (Jennifer Zetlan) a Fjodora (Jonathan A. Makepeace). J. Zetlan potěšila něžně znějícím lyrickým sopránem a celkovému něžnému vyznění této postavy odpovídal jak její herecký projev, tak její celkové, spíše gracilní vzezření, které realisticky odpovídá skutečné Xenii (v době otcovy smrti jí bylo 23 let). Zajímavé bylo obsazení Fjodora, kterého zpravidla zpívá mezzosopranistka, dětskou rolí. J. Makepeace to určitě neměl jednoduché, ale role se zhostil skutečně velmi odpovědně a předvedl velmi pěkný, takřka třpytivý hlasový projev a do role prince a mladého kartografa se skutečně vžil; věkově také v zásadě realisticky vyjádřil skutečného Fjodora (v době otcovy smrti mu bylo 16 let). Celou carskou rodinu hezky doplnila i chůva v podání Larisy Shevchenko. V jejím pojetí jde o skutečnou dobrou ňáňu, jak ji známe z ruských pohádek (odpovídá tomu její celkové vzezření i herecký projev), s širokou slovanskou duší a otevřenou náručí; potěšila i líbezně znějícím hlasem.

Přejděme nyní od carské rodiny k bojarům. Knížete Vasilije Šujského (předseda bojarské dumy) se zhostil Oleg Balashov; disponuje velmi příjemně znějícím, lehkým, spíše lyričtějším tenorem, s pěkným klenutím a zabarvením (tenor slovanského typu – v tom nejlepším slova smyslu). V jeho podání je Šujský politik, který, ač má patrně i své osobní zájmy, dovede být oddaný hlavě státu a tím, komu na Rusku skutečně záleží. Kancléře bojarské dumy Andreje Ščelkalova se ujal Alexey Markov; byť jde o menší roli, zmíněný pěvec ji ztvárnil jako roli výraznou; jeho baryton je šířeji založený, s hladkým klenutím, a toho pravého slovanského zabarvení. Jeho vstupní arioso, kde zpívá o těžkých časech na Rusi bylo mimořádně povedeným entrée celé opery. Pěkný výkon odvedli i oba další, samostatně jmenovaní bojaři, kozácký ataman Chruščov (Dennis Peterson) a carův osobní bojar (Brian Frutiger).

Přejděme nyní k postavám spjatým s duchovním životem, počínaje mnichem Pimenem (Mikhail Petrenko). Tento pěvec disponuje hladkým, širokým a klenutým hlasem, slovanského zabarvení, který propojuje s účinně působícím hereckým projevem, k čemuž jistě přispělo i jeho celkové asketické vzezření. Přesto bych v této roli patrně více uvítal pěvce s více profundním hlasem (Petrenkův hlas je poněkud vyšší polohy), ale to je spíše otázka vkusu. Možná si také mohli s Petrenkem více pohrát v maskérně, aby více odpovídal skutečně letitému letopisci. O kostýmu jsem již hovořil, pravoslavnému mnichovi by lépe padl černý háv, k němž by navíc Petrenkovy světlé vlasy tvořily skvělý kontrast. Zajímavým scénickým počinem bylo umístění obrovské knihy na podlaze, do které Pimen píše příslušné události, kterou lze vyložit i jako symbol ruských dějin a osudu celé Rusi (z mohutného foliantu to přímo čiší) a do které se dokonce v jiném obraze zahalí jurodivý, jakoby zde hledal útočiště. Zajímavým nápadem bylo i pojetí klášterní scény, kdy Pimen píše poslední kapitolu letopisu, dostává se k Borisově vládě a v pozadí sedí Boris na trůně odklopený lidem.

Pokud jde o oba potulné mnichy, začněme Varlaamem v podání Vladimira Ognovenka. Tento pěvec, disponující příjemně znějícím a klenutým širším basem, předvedl pravého člověka z lidu, který má radost ze života. Jeho písnička o dobytí Kazaně pařila k hvězdným okamžikům celého představení. Výborně ho doplňoval i Misail (Nikolai Gassiev). V téže scéně se s oběma mnichy objevila i krčmářka (Olga Savova), která k oběma mnichům herecky výborně zapadla, předvedla rozvernou postavičku, zvyklou na leccos (přece jen jí do krčmy chodí hosté nejrůznějších povah) a potěšila i pěkně zabarveným buffozním mezzosopránem.

Pokud jde o osoby více spjaté s Polskem (počítaje v to i Grišku): úlohy Grigorije se ujal Aleksandrs Antonenko; disponuje zajímavým tenorem, spíše lyričtějším než hrdinným, ale hladkým a s pěknou frází. Pokud jde o herecký projev, působil (ku prospěchu) tak, že mu jde více o Marinu, než o vládu v Rusku. To naopak Marina (Ekaterina Semenchuk) se předvedla jako dívčina dobrodružné povahy, která by kvůli uniknutí z nudy udělala cokoliv: vláda nad Ruskem přece vypadá tak lákavě! Svému hereckému projevu výborně přizpůsobila i hru tváře (pravá liška mazaná); předvedla i krásný vokální projev, a to jak coby pyšná dívčina toužící po moci, tak ve ztvárnění milostného vztahu (ať již jen hraného kvůli postavení, nebo alespoň zčásti prožívaném) vůči Griškovi (jejich závěr scény v zahradě zámku patřil k vrcholům opery). K celkovému skvělému vyznění její role jistě přispívá i její fyzická krása. Scénicky se zde jako zajímavý nápad opět uplatnila mapa Ruska, se kterou předtím pracoval carevič Fjodor, na kterou se Marina postavila, jako by se již viděla v Rusku carevnou. Obě postavy doplnil i Rangoni (Evgeny Nikitin), jehož vokální a herecký projev se snoubily do skvělé jednoty; místy jsem v něm více než asketického mnicha viděl spíše Scarpiu (ale to bylo rozhodně spíše přínosem, působilo to velmi dynamicky).

Pěkné výkony předvedli i představitelé vedlejších rolí: venkovan Miťucha (Mikhail Svetlov – byť jde o menší roli, podobně jako v případě Ščelkalova se jednalo o skvělý výkon – pravý rozšafný muž z lidu), dráb Nikitič (Valerian Ruminski) a oba jezuité Lavický (Andrew Oakden) a Černikovský (Mark Schowalter).

Výborný výkon předvedl i sbor a orchestr pod taktovkou Valery Gergieva. Sbory, jak známo, plní v této opeře specifickou úlohu, zejména pokud jde o zpodobení ruského lidu, který není pasivním divákem, ale aktivním účastníkem děje. Patrně nejsilnější byla závěrečná scéna pod Kromami. V některých provedeních se vynechává (opera končí smrtí cara), má však velký význam, neboť ještě více umocňuje tragičnost děje. Země je bez vládce, vpadly do ní cizí armády vedené samozvancem a táhnou na Moskvu. Scéna pod Kromami byla v MET velmi naturalisticky pojatá, kdy se velmi realisticky ukazuje, k čemu může dojít, když země propadne chasou; ponižování, násilnosti a lynčování domnělých či skutečných provinilců nebo zrádců. A ten, kdo na vše jen zděšeně zírá je jurodivý (Andrey Popov). Právě on je jakousi personifikací všeho utrpení země. Jeho nářek je nářkem celé Rusi. A. Popov předvedl v této roli strhující výkon, a to ve všech scénách, kde se objevuje. Car, když slyší z jeho úst to, co je pravdou, nepropadá hněvu, naopak, prosí, aby se za něj modlil: v proslulé scéně před Kremlem: „Chlapci mi sebrali kopeječku, dej je tak zaříznout, jak ty sám jsi kdysi dal zaříznout careviče.“ A když car prosí, aby se za něj jurodivý modlil, jurodivý odpovídá: „Ne, Borisi, toť hřích! Je hříchem modlit se za cara Heroda! Bohorodice to nedovolí.“. Vrcholný okamžik A. Popova přijde v závěru celé opery: zemi čekají těžké časy... samozvanec, vojsko i lid opouštějí scénu. Uprostřed zůstane lkající jurodivý, v úzkosti o osudu Rusi, v děsivě strnulé pozici...

Závěr tedy: velmi působivé představení, kterému se v celé šíři podařilo postihnout ducha doby.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

čtvrtek 21. října 2010

Paní Wallingerová slavila perfektním koncertem!


Ve středu 20. října se v divadle Reduta konal koncert Jany Wallingerové a jejích hostů - Daniely Strakové-Šedrlové, Petra Levíčka a Jana Šťávy za klavírního doprovodu Galiny Aleskevich. Program byl velmi pestrý a vládla příjemná nálada!

Na úvod nám paní Wallingerová zazpívala Tři písně v národním tónu od Dvořáka, následoval duet Ó santissima rovněž od Dvořáka v podání paní Wallingerové a Petra Levíčka. Moc krásně spolu souzněli! Poté jsem si s radostí znovu poslechla 4 písně od Martinů skvěle zazpívané paní Wallingerovou - Ohnivý muž se mi moc líbí, na "Kykyryký" nezapomenu! :-) Líbí se mi, jak do písní dává paní Wallingerová příběh svými gesty, mimikou, změnou hlasu...


Vrátil se Petr Levíček a nádherně nám zazpíval Píseň rolníka z Dvořákovy Svaté Ludmily. Pak už nastoupily paní Wallingerová a paní Straková a jejich hlasy se rozezvučely v krásném duetu Barcarola. Přála bych Vám slyšet ten nádherný zpěv, který se nesl sálem! Skvělým oživením celého koncertu byl rozhodně Jan Šťáva. Vstoupil do sálu s knihou, ve které začal listovat a sčítat Giovanniho milenky v Leporellově árii. Předvedl skvělou mimiku, svou árii doslova odehrál, jako by stál na skutečném jevišti! Doufám, že ho někdy uslyším v kompletní roli. U Mozarta jsme ještě zůstali a paní Wallingerová se vrátila s árií Cherubína. Moc se těším, až ji v této roli uvidím u nás v divadle! Petr Levíček přišel s árii Rinuccia z Gianni Schicchiho. Toto byla snad první role, ve které jsem ho vůbec poprvé viděla před téměř třemi lety. Nadchl mě stejně jako tenkrát.


Přišla na řadu árie Lauretty v podání paní Strakové. Místo ní však vstoupil do sálu Jan Šťáva. První, co mě napadlo - snad to nechce zpívat on? :-D S vážnou tváří a poněkud "nervózní" nám přišel oznámit vážnou věc. Paní Wallingerová se zrovna připravovala na Seguidillu a vžívala se do role temperamentní Carmen. Samou rozvášněností práskla dveřmi od šatny, až zapadla klika. To by tak nevadilo, kdyby uvnitř neseděla paní Straková... Co teď? Přehodit program nemůžeme, čekat na vysvobození pěvkyně také ne... A pak to přišlo: "Prosím vás, je tu mezi vámi někdo, kdo umí árii Lauretty? Jinak bych ji musel zpívat já a to bych vám nepřál!" Následoval výbuch smíchu a moje ruka letěla vzhůru. Marně... :-( Přihlásil se jeden mladík, že tu árii zazpívá on. Marně pan Šťáva přesvědčoval, že tu árii zpívá "ženská". Mladík se nedal odbýt. Vyklubal se z něj mladý Dominik Levíček a suveréně nám zazpíval svým vysokým hlasem Laurettu. Bylo to příjemné překvapení :-D.


Ohlášená Seguidilla hned následovala a Jana Wallingerová si ji skutečně vychutnala! Teď jsem v ni viděla ten správný temperament, jaký u Carmen hledám! Udělala mi velkou radost. Asi to bouchnutí dveřmi pomohlo. :-D Pamatuji si, že tím posledním vysokým tónem mě obzvlášť nadchla.


Jako zázrakem se hned po ní objevila paní Straková (asi už vypáčili dveře :-DDD) a kolébala nás svým hlasem v nádherné melodii Rusalčiny árie Měsíčku na nebi hlubokém. Slyšet paní Strakovou jako Rusalku musí být zážitek, doufám, že se mi to někdy podaří!

Jan Šťáva se znovu vrátil, naštěstí už nepřinášel špatné zprávy, ale přišel skvěle zazpívat árii Dulcamara z Nápoje lásky. Jeho italštině nebylo ani potřeba rozumět, aby svým výkonem dokázal perfektně pobavit. Hlavně jeho zvolání "Musica, Galina!" a rádoby "výpadek" textu. :-) Ten se v opeře neztratí a věřím, že má před sebou velmi slibnou kariéru - skvělý pěvec, komik a především herec, to je to, co divadlo a hlavně opera potřebují, aby získaly své příznivce!

Paní Wallingerová a paní Straková se do sebe "pustily" v roztomilém Kočičím duetu od "Rossiniho". Mám ten duet moc ráda a konečně se mi splnil sen slyšet ho naživo. Čekala jsem sice, že si "vjedou víc do vlasů", ale odmňoukaly to nádherně. :-D


A jako hlavní hřeb programu zazněl duet Zerliny a Giovanniho v podání paní Wallingerové a pana Šťávy a výborně mě naladili na chystané nedělní představení Giovanniho, na které jedu do Prahy. :-D Místo do altánu odvedl Giovanni Zerlinu do zákulisí, odkud se místo děkujícího páru vynořil pan Levíček a naznačoval, že nemáme raději vědět, co se tam děje... :-) Sám začal za doprovodu klavíru zpívat a najednou vběhl dovnitř "uřícený" Šťáva s Janou Wallingerovou na zádech a skvěle zahráli a zazpívali tercet z Čerta a Káči. Lepší tečku za krásným koncertem vymyslet nemohli.

Byla to nádhera, jsem moc ráda, že jsem tam byla. Dlouho se budu ještě smát, když si vzpomenu na některé momenty, nebo budu o nich někomu vyprávět! Janě Wallingerové dodatečně k jejím narozeninám a výročí působení v Janáčkově divadle přeji všechno nejlepší, spoustu krásných rolí a pořád ten úžasný zářivý úsměv, který umí vykouzlit! :-D



Setkání s Janou Wallingerovou a jejími hosty

A. Dvořák: Tři písně v národním tónu (Žalo dievča, žalo trávu, Ach, není tu, Ej mám já koňa…) – Jana Wallingerová
A. Dvořák: Duet Ó santissima – Jana Wallingerová, Petr Levíček
B. Martinů: Čtyři písně (Stará píseň, Píseň na starošpanělský text, Píseň o hubičkách, Ohnivý muž – Jana Wallingerová
A. Dvořák: Sv. Ludmila: Píseň rolníka – Petr Levíček
J. Offenbach: Hoffmannovy povídky: Barcarola – Jana Wallingerová, Daniela Straková-Šedrlová
W. A. Mozart: Don Giovanni: árie Leporella – Jan Šťáva
W. A. Mozart: Figarova svatba: árie Cherubína – Jana Wallingerová
G. Puccini: Gianni Schicchi: árie Rinuccia – Petr Levíček, árie Lauretty – Daniela Straková- Šedrlová
G. Bizet: Carmen: Seguidilla – Jana Wallingerová
A. Dvořák: Rusalka: árie Rusalky – Daniela Straková-Šedrlová
G. Donizetti: Nápoj lásky: árie Dulcamara – Jan Šťáva
G. Rossini: Kočičí duet – Jana Wallingerová, Daniela Straková-Šedrlová
W. A. Mozart: Don Giovanni: duet Zerliny a Giovanniho – Jana Wallingerová, Jan Šťáva

Klavírní doprovod: Galina Aleskevich

pondělí 18. října 2010

Nabitý hudební program v Brně

V tomto a příštím týdnu se v Brně nabízí řada zajímavých představení a koncertů, na které jste samozřejmě všichni srdečně zváni!

19. 10. je to Verdiho Nabucco v Janáčkově divadle ve vynikajícím obsazení Avaz Abdullayev jako Nabucco, Csilla Boross Abigail, Ivan Choupenitch Ismael, Jana Wallingerová Fenena a Jiří Sulženko Zachariáš. O velmi podobném obsazení jsem psala nedávno. Vstupenky jsou stále k dispozici!



20. 10. v 17:00 v Mozartově sále v divadle Reduta proběhne Setkání s Janou Wallingerovou a jejími hosty

A. Dvořák: Tři písně v národním tónu (Žalo dievča, žalo trávu, Ach, není tu, Ej mám já koňa…) – Jana Wallingerová
A. Dvořák: Duet Ó santissima – Jana Wallingerová, Petr Levíček
B. Martinů: Čtyři písně (Stará píseň, Píseň na starošpanělský text, Píseň o hubičkách, Ohnivý muž – Jana Wallingerová
A. Dvořák: Sv. Ludmila: Píseň rolníka – Petr Levíček
J. Offenbach: Hoffmannovy povídky: Barcarola – Jana Wallingerová, Daniela Straková-Šedrlová
W. A. Mozart: Don Giovanni: árie Leporella – Jan Šťáva
W. A. Mozart: Figarova svatba: árie Cherubína – Jana Wallingerová
G. Puccini: Gianni Schicchi: árie Rinuccia – Petr Levíček, árie Lauretty – Daniela Straková- Šedrlová
G. Bizet: Carmen: Seguidilla – Jana Wallingerová
A. Dvořák: Rusalka: árie Rusalky – Daniela Straková-Šedrlová
G. Donizetti: Nápoj lásky: árie Dulcamara – Jan Šťáva
G. Rossini: Kočičí duet – Jana Wallingerová, Daniela Straková-Šedrlová
W. A. Mozart: Don Giovanni: duet Zerliny a Giovanniho – Jana Wallingerová, Jan Šťáva
Klavírní doprovod: Galina Aleskevich
Vstup je volný!



22. 10. se v Janáčkově divadle hraje Verdiho Aida a můžeme se těšit opět na kvalitní obsazení Aida - Csilla Boross, Radames - Mario Zhang (vynikající kanadský tenorista čínského původu), Amneris - Denisa Hamarová a Amonasro - Vladimír Chmelo. Vstupenky lze koupit zde.



V sobotu 23. 10. proběhne v Redutě přenos Mussorgského Borise Godunova z Metropolitní opery. V Brně jsou ještě volná místa!



V neděli 24. 10. se znovu hraje v Janáčkově divadle Její Pastorkyňa (další 2 představení budou až v únoru) s vynikající Adrianou Hlavsovou a Dagmar Žaludkovou! Představení začíná už v 5 hodin odpoledne!!!



V úterý 26. 10. se v Brně zatím naposledy hraje D´Albertova Nížina. Toto představení opravdu vřele doporučuji!!! Volná místa jsou stále k dispozici.



27. 10. se v Janáčkově divadle odehraje slavnostní představení Prodané nevěsty k výročí vzniku samostatného Československa. U tohoto představení platí mimořádně akce 1+1 vstupenka zdarma (nelze objednat přes internet, ale v předprodeji, nebo na večerní pokladně)!!!





Vkládám sem rovněž text zajímavé pozvánky, kterou jsem dostala: 27.10. 2010 do Brna již podruhé zavítá mladý italský tenor Guglielmo Callegari, jehož jméno a velmi zajímavý hlas, kterému nechybí emocionální náboj, už našim posluchačům není cizí. Na jeho letošním srpnovém koncertě pod širým nebem v Santa Cesarea Terme (Ita) mu bouřlivě aplaudovalo téměř 3000 lidí. Brněnské publikum si ho bude moci tentokráte poslechnout v Křišťálovém sále Staré radnice s bravurním klavírním doprovodem korepetitorky Galiny Aleškevičové z Národního divadla Brno.
Na programu jsou nejen slavné árie, ale i překrásné duchovní písně a chybět nebudou ani písně neapolské. Večerem bude posluchače zasvěceně provázet PhDr. Magdaléna Havlová, známá brněnská muzikoložka a moderátorka. Koncert, pěvcův jediný v ČR, začíná v 19:00. Vstupenky je možno zakoupit v předprodeji na Běhounské ul. 17. Tel. 542 210 863. Jste všichni srdečně zváni!



Pokud se budete chtít na konci týdne ještě zasmát, přijďte v sobotu 30. 10. do Janáčkova divadla na Netopýra. Paní Adriana Hlavsová se zde poprvé představí v roli Prince Orlovského! Gabriela ztvární Jaroslav Březina, Rosalindu paní Daniela Straková-Šedrlová, Franka Jiří Sulženko, a další... I zde na vás čeká ještě několik volných míst!



A, abych nezapomněla, je zde ještě jedna zajímavá nabídka na představení - tentokrát ve Státní opeře v Praze na Rigoletta 1. 11. Všechny vstupenky jsou k dispozici za 300,- kdekoli v hledišti! Hned bych se jela podívat, ale bohužel mi to časově nevyjde. :-( Obsazení se jistě brzy dozvíme.



Berte to jako pozvánku, všechna představení mají velmi kvalitní obsazení a na koncerty jsem sama hodně zvědavá. Ráda se s vámi potkám v hledištích divadel! :-D Mějte hezké dny.

sobota 16. října 2010

Ostré vlčí zuby


Konečně se mi podařilo dostat se na nové představení Národního divadla v Brně D´Albertovu Nížinu, která měla premiéru 2. října. Recenze, které dosud vyšly, ji velmi chválily a byla jsem zvědavá, jak se mi bude představení líbit.


Po hudební stránce to bylo velmi zajímavé dílo. Musím říct, že jsem mu zpočátku trochu "nerozuměla", až jsme se dali o přestávce do řeči se známými a bavili se, že hlavní hudební téma zobrazuje "vlka", bylo mi všechno najednou jasné a hudba dostala úplně jiný rozměr. První polovina mi přišla příliš těžká na pozornost, nenacházela jsem nic, čeho bych se mohla "chytit", ale druhá část byla opravdu strhující a plná emocí. Budu to muset vidět ještě jednou, aby si příběh a hudbu konečně ucelila. Orchestr pod vedením dirigenta Jana Zbavitele hrál tuto obtížnou operu s jistotou a dodával mu velmi spontánní náladu. Klarinetové sólo s motivem vlka mi pořád zní v uších.


Scéna pana Daniela Dvořáka mě zaujala hned při prvním otevření opony. Bílé desky různých tvarů postupně se zvyšující, promítnutá hlava vlka a hor, průchody mezi deskami... Opravdu nebylo těžké si představit, že jsme skutečně v horách, které jsou pak o něco výše i pokryty sněhem. S obrovskou chutí bych se po této scéně prošla a pokochala se pohledy, které by nabízela různá místa pozorování. Vše, jak jsem psala, bylo bílé. Porozuměla jsem tomu tak, že bílá znamená čistotu, spravedlnost, lásku, mír, klid... Všude byl prostor, výhled, volnost... Jako obrovský protiklad pak působila scéna v dalších dějstvích, kdy jsme se ocitli v mlýně, který byl celý černý s proskleným stropem a širokými vraty, za nimiž byla vesnice a v dálce hory. Protože byla scéna ze všech stran uzavřená, působilo to velmi stísněným dojmem a černá dodávala ještě větší pocit strachu. Černá, jako nespravedlnost, násilí, bolest, vězení... Fantasticky byla také využitá světla, lampy v mlýně a "tma". Pan Dvořák opět odvedl vynikající práci!!! Dostala mě závěrečná scéna, kdy se mlýn "propadl" do jeviště a vystoupily na pozadí hory. Ani jsem nevěděla, že tak technicky obtížný prvek je možné v Mahenově divadle uskutečnit.


Jsem ráda, že jsem mohla konečně slyšet pana Tomáše Krejčiříka v nějaké roli, zazpíval dobře svého pastýře Nanda, trojice dívek - Alena Sobolová, Daniela Straková-Šerdlová a Jana Wallingerová - byla velmi dobře sehraná a sezpívaná, obzvlášť v momentech, kdy zazpívaly trojhlas, zněly nádherně a čistě! Pavel Kamas mě s každým představením stále více překvapuje a i dnes podal dobrý výkon a měl vynikající výslovnost! Andrea Priechodská zahrála malou holčičku Nuri naprosto skvěle. Byla vtipná, zoufalá, nejistá, hravá... Moc se mi líbil její hlas.

Tommaso Jiřího Kleckera byl pro mě opravdu zážitek. Pan Klecker zahrál tuto obtížnou roli velmi přesvědčivě a hlavně za scénu s Martou v 2. dějství by si zasloužil obrovský potlesk!


Richard Haan je pěvec, který umí naprosto přesvědčivě hrát záporné role, že ho člověk skutečně nenávidí až do posledního tónu! :-D Působil velmi impozantně, pyšně, majestátně, zároveň naháněl strach. Nevím proč, občas jsem se během představení přistihla, že jsem ho považovala za Thomase Hampsona. Měl podobně udělané vlasy a vousy, jako Hampson v nějaké ze svých rolí (možná Germont), postojem a vysokou postavou mi ho také připomínal připomínal. Ale byl to pořád pan Haan, vynikající a přesvědčivý herec s mohutným hlasem! Jako mě uchvátil svým Jagem v srpnu, má můj obdiv i za Sebastiana. Opravdu klobouk dolů!!!

Velký obdiv patří také panu Ivanu Choupenitchovi. Nevím proč, ale jeho hlas mi někdy hodně nesedí a jindy poslouchám a žasnu, jak je zajímavý. V tomto večeru se vystřídaly oba pocity. Druhý ale suveréně překonal ten první. Hlavně musím i u něj podtrhnout především vynikající herecký výkon. Jeho Pedro byl spravedlivý člověk se srdcem na dlani, kterému se dalo věřit, hledat u něj ochranu... Když vyprávěl, jak zabil vlka, šel z toho mráz po zádech, duet s Martou ve druhé části večera byl silně nabitý emocemi. Jsem ráda, že jsem ho mohla v této roli slyšet!


Největší potlesk právem sklidila Susanne Schimmack za roli Marty. Neskutečně obtížný part zazpívala s lehkostí a prožila svoji Martu tak živě, že jsem se zcela ponořila do děje a zapomněla jsem, že je to jen divadlo. Nádherná výslovnost němčiny, jedinečné herectví a nádherný hlas! Pro její výkon pořádně nenacházím slov. Téměř jsem z ní nespouštěla oči a doslova hltala každý její pohyb, gesto... Vynikající herečka!!!

Bylo to hodně zajímavé představení. Pokud jste ho ještě neviděli, 26. 10. máme zatím poslední příležitost tuto operu v Brně vidět. Pravděpodobně by se měla ale v následujících letech opět do Mahenova divadla vrátit, jak mi potvrdil pan Rocc. Tento typ představení v našich končinách opravdu chybí a je úžasné, že jsme dostali příležitost ho vidět!!! Díky moc všem.


autor: Eugen d'Albert
libreto: Rudolf Lothar
režie: Heinz Lukas-Kindermann
asistent režie: Kristiana Belcredi
dirigent: Jan Zbavitel
asistent dirigenta: Ondrej Olos
scéna: Daniel Dvořák
kostýmy: Daniel Dvořák
asistent výtvarníka: Marie Blažková
sbormistr: Pavel Koňárek


Osoby a obsazení
Sebastiano Richard Haan
Pedro Ivan Choupenitch
Marta Susanne Schimmack
Tommaso Jiří Klecker
Moruccio Pavel Kamas
Pepa Alena Sobolová
Antonia Daniela Straková-Šedrlová
Nuri Andrea Priechodská
Rosalia Jana Wallingerová
Nando Tomáš Krejčiřík
Farář Karel Pouchlý

Sbor a orchestr Janáčkovy opery

čtvrtek 14. října 2010

Na co se můžeme vydat k "sousedům"?

Jen s jednodenním rozdílem se příští týden uskuteční dvě zajímavé premiéry. Tou první, která proběhne 22. 10. (druhá premiéra je pak 23. 10.), bude Verdiho málo hraná opera I due Foscari ve Slovenském národném divadle v Bratislavě a druhou premiérou bude 23. 10. Rusalka ve Vídeňské Volksoper. Na internetu už visí řada fotografií ze zkoušek těchto inscenací a obě vypadají velmi povedeně.

I due Foscari

Když nahlédneme do obsazení tohoto představení, nacházíme hned několik pěvců, kteří zpívají u nás - Miguelangelo Cavalcanti, Rafael Alvarez, Jolana Fogašová..., režisér Marián Chudovský v Národním divadle v Praze nastudoval výbornou operu Čert a Káča... Více informací o chystané premiéře najdete zde.








Hudobné naštudovanie: Friedrich Haider
Dirigent: Martin Leginus, Friedrich Haider
Réžia: Marián Chudovský
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Peter Čanecký
Zbormajster: Pavol Procházka
Choreografia: Šárka Ondrišová

Francesco Foscari: Ján Ďurčo, Zoltán Vongrey, a.h., Miguelangelo Cavalcanti, a. h
Jacopo Foscari: Rafael Alvarez, a.h., Boldizsár László, a. h.
Lucrezia Contarini: Jolana Fogašová, a.h., Louise Hudson, Iveta Matyášová
Jacopo Loredano: Ján Galla, Ondrej Mráz, a.h.
Barbarigo: Ján Babjak, Jozef Kundlák
Pisana: Denisa Šlepkovská, Michaela Šebestová, a.h.
Sluha Rady Desiatich: Igor Pasek, Peter Malý*
Sluha dóžu: Ladislav Šipeky*, Milan Jazudek, a. h.


Rusalka
Zajímavá Rusalka se chystá ve vídeňské Volksoper, kde se v roli prince představí Aleš Briscein. Fotografie scény vypadají velmi dobře a zdá se, že se můžeme zase jednou těšit na krásnou Rusalku!




* Regie - Renaud Doucet
* Ausstattung - André Barbe
* Choreinstudierung - Michael Tomaschek

* Dirigent - Henrik Nánási
* Der Prinz - Ales Briscein
* Die fremde Fürstin - Victoria Safronova
* Rusalka - Kristiane Kaiser
* Der Wassermann - Mischa Schelomianski
* Die Hexe Jezibaba - Dubravka Musovic
* Der Heger - Clemens Unterreiner
* Der Küchenjunge - Renée Schüttengruber
* Erste Elfe - Heidi Wolf
* Zweite Elfe - Elvira Soukop
* Dritte Elfe - Martina Mikelic
* Der Jäger - Gyula Orendt

pondělí 11. října 2010

Do divadla nahlédla smrt


V sobotu byl v brněnském Janáčkově divadle zahájen letošní festival Janáček Brno představením Její pastorkyňa. Pokud by se na tento případ dalo přenést pořekadlo - jak na Nový rok, tak po celý rok -, máme se při letošním ročníku opravdu na co těšit.

Těžko popsat, jak nádherný to byl pocit znovu vstoupit do Janáčkova divadla, cítit jeho neopakovatelnou vůni, vidět to obrovské hlediště, potkat spoustu známých mezi diváky, usednout do první řady v přízemí, poslouchat nádhernou hudbu a setkat se s pěvci...

Její pastorkyňu jsem slyšela poprvé, trochu jsem věděla děj (už jsem ho ale od střední školy pozapomněla) a byla jsem zvědavá, jak na mě bude celý příběh působit. Dlouho se mi nestalo, abych seděla jako přikovaná a sledovala bez pohnutí, co se děje na jevišti. Hudba byla fantastická, výkony braly dech a celý příběh měl obrovskou sílu.

V roli stařenky Buryjovky se nám výborně představila paní Jitka Zerhauová. Líbila se mi také Michaela Jančaříková v roli Karolky.

V roli Štěvy vystoupil Petr Levíček. Byla jsem na něj zvědavá, když jsme spolu v lednu mluvili o jeho oblíbených rolích, Štěva mezi ně rozhodně patřil. Líbí se mi herecké ztvárnění Levíčkových rolí a ani tentokrát jsem nebyla zklamaná! Zatím jsem ho viděla jen v "kladných" postavách a zde se poprvé představil v "opačném světle". Hrál dobře opilého, nafoukaného, pyšného, když vytáhli z ledu dítě, stál tam úplně bez ducha a odešel zdrceně ze scény. Opět vynikající herecký koncert a nádherně zazpívaný part! Byla radost jej znovu vidět a slyšet.

Uwe Eikötter nakonec zpíval Lacu místo původně hlášených Choupenitche a Lantsova. Nevím, jak moc času měl na nazkoušení této role (to snad musely být jen dva dny, ani ne!!!), ale opravdu klobouk dolů. Jeho češtině bylo nádherně rozumět, jeho ztvárnění Lacy mělo v sobě energii, tak rychle proběhlo zranění Jenůfy, že jsem ho ani nepostřehla, v jeho osobě se skloubila věrná láska, upřímnost... Jeho postava mi byla ze všech opravdu nejsympatičtější a jsem ráda, že jsem ji mohla slyšet a vidět v jeho podání!

Už, když jsem slyšela Dagmar Žaludkovou zpívat Jenůfu na Gala Věžník, její postava mě zaujala. Nečekala bych ale tak silný zážitek, jako jsem měla z kompletní role. Paní Žaludková dala do Jenůfy všechnu svoji energii, vypadalo to, jako by ji prožívala, ne hrála, ani chvíli jsem neměla čas "znovu se nadechnout", abych nebyla napnutá, co dalšího nám předvede. Skvěle zazpívala celý obtížný part, předvedla všechny druhy emocí a za její árii v 2. dějství by si zasloužila skutečně potlesk vestoje! Když omdlela u dveří a zůstala nehybně ležet, najednou mě zamrazilo - co se stalo? Spadla doopravdy, nebo jen ve své roli? Obrovský výkon, který si budu hodně dlouho pamatovat!!! Moc Vám děkuji, paní Žaludková! :-)

Největší překvapení večera si nechávám nakonec. Roli Kostelničky ztvárnila paní Adriana Hlavsová. Tuto pěvkyni jsem dosud znala jen z malých rolí (Larina v Oneginovi, Chůva v Borisi Godunovovi...) a nikdy jsem jí nevěnovala přílišnou pozornost. Po Kostelničce se ale všechno změní. V této ženě je obrovská energie, spousta talentu, který se zde konečně naplno projevil, a zároveň neskutečná skromnost. Žasla jsem nad její Kostelničkou s každou novou emocí, její 2. dějství mě na jednu stranu děsilo, na druhou jsem se dokázala vžít do její situace. Když si klekla před Štěvou na kolena, cítila jsem naprosté zoufalství - jak se může tato silná a hrdá žena takto ponížit? Štěvu jsem v tu chvíli nesmírně nenáviděla. Když pak v posledním dějství klečela znovu na zemi a žádala Jenůfu o odpuštění, seděli jsme v hledišti zcela bez hnutí. Znovu skládám svůj obrovský obdiv za tento výkon a s radostí zde zmíním, že velká spousta diváků odcházela z divadla právě se slovy - ta Kostelnička dnes, to byl obrovský výkon!!! Nedivím se, že jsem potkala tolik lidí u dveří její šatny! :-) Ta BRAVA a obrovský potlesk si skutečně zasloužila!!!

Ještě něco chci k celému večeru doplnit. Když Jenůfa otevřela okno, aby vyhlížela, zda nejde Štěva, najednou začala být v první řadě zvláštní zima. Prý jsem ji cítila jen já, nevím... Kulisy, síla příběhu, všechno navodilo takovou atmosféru, že se dalo uvěřit, že venku je opravdu velká zima, že když má Kostelnička zkřehlé ruce, skutečně našla venku zamrzlý potok... S jejími slovy, že dovnitř nahlédla smrt, se ochladilo ještě víc. Jen na pár vteřin, ale šel z toho mráz po zádech. Buď máme v divadle skvělou klimatizaci, nebo jsem byla tak zabraná do děje. :-D

Přeji festivalu Janáček Brno spoustu takových představení! Dlouho jsem nezažila, aby po jednotlivých dějstvích, kdy se zavřela opona a začala přestávka, tak dlouho a silně tleskalo a samotná děkovačka nebrala konce! Na takové večery se nezapomíná...

Další představení se koná 24. 10. 2010. Vstupenky si můžete koupit zde.

neděle 10. října 2010

Zlato Rýna, aneb prokletý kov vyrvaný Přírodě

S velkou radostí přináším recenzi včerejšího přenosu Rheingold od Jaroslava Sovinského. Já jsem na přenosu nebyla, takže jsem moc zvědavá na všechny dojmy, které si budu moci přečíst! :-)


Tato recenze je věnována včerejšímu (9.10.2010) přímému přenosu Zlata Rýna, první části (předvečeru) operní tetralogie Richarda Wagnera, Prsten Nibelungův, z newyorské Metropolitní opery.

Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod. Prsten Nibelungův je dílem, s nímž patrně nelze srovnat v celé operní literatuře žádné jiné dílo (už samotným rozsahem, trvá přes 15 hodin čistého času!) a jeho vytvoření věnoval R. Wagner celých 26 let (vznikalo v l. 1848-1874). Před započetím prací pečlivě nastudoval rozsáhlou literaturu a poté vytvořil libreto, které nato zhudebnil. Jak známo, námětem díla jsou germánské mýty, ale Wagnerovi jistě nejde o předvedení světa bohů, lidí či skřetů samo o sobě. Ne, mýtus je zde jen nástrojem, který slouží autorovu záměru: prostřednictvím mýtu Wagner vyjadřuje své filosoficko-politické představy a ideje, které se utvářely od jeho mládí (Wagner revolucionář) a postupně krystalizovaly jeho dalšími životními zkušenostmi a studiem; takto chce působit na společnost kolem sebe a takto i dát i směr dalšímu vývoji. K tomu používá slovo (které ideje hlásá), hudbu, divadlo a pohyb v jednotném a mohutném celku.


Výkladů tohoto nesmírně mnohoznačného díla je samozřejmě mnoho, včetně výkladů, které byly spíše zneužitím skladatelova odkazu. Základní myšlenkou a poselstvím díla je však zjevně idea, že láska a mamon (a moc) jsou neslučitelné, a že zlato, vyrvané z přirozeného živlu a přeměněné v nástroj moci plodí na světe jen zlo a bude tomu tak dlouho, dokud se nevrátí tam, odkud vzešlo. Bohové Ringu jsou mocní tohoto světa, držitelé politické, vojenské a ekonomické síly. Mohou ji uplatňovat k dobru, v obecný prospěch, nebo jen pro vlastní chamtivost a obohacení. Jsou svázáni právním řádem, smlouvami (Wotane, co jsi, jsi jen díky smlouvám!; smlouvám, jimiž Wotan svázal svět), ale jsou schopni je i porušit, ať už z jakýchkoli důvodů. Ani Wotan (politik, vojenský velitel či hospodář), který se snaží vládnout jakž takž spravedlivě, není prost touhy po moci a bohatství, stejně jako Fricka, která dbá o (manželský a rodinný) řád, má sklony k marnivosti. Obři a zotročení Nibelungové jsou pracovní sílou, která vytváří hmotné statky. A mezi všemi těmito bytostmi pak žijí i lidé (jak o nich uslyšíme v dalších částech tetralogie). Ti všichni vytvářejí obraz světa, světa 19. stol., v němž Wagner žil. Položme si však otázku, jaký je náš současný svět? Je lepší? Či horší?


Wagner naznačuje, že řád, jenž existuje (tj. Wotanův řád) je naplněný touhou po moci a bohatství (dokud bylo zlato přirozeným kovem, hračkou, bylo neškodné, ale změněné v prostředek směny, v peníze a takto v moc, je nástrojem zkázy, a všichni, kdo mu podlehnou, budou zničeni). Wotan se pokouší řád reformovat, zplodí valkýry, nechá do Walhally svážet padlé, aby z nich udělal vojsko pro poslední boj, který jednou přijde, ale reformy nepomáhají. Zplodí rod Wälsungů, kteří nejsou vázáni smlouvami, aby udělali to, co Wotan jako správce řádu udělat nemůže, přinesli reformy (narušením systému smluv), ale ani to nepomáhá. Reformovat (nebo spíše se dobýt moci?) chtějí i obři (nejde jim o Freiu, ale o oslabení moci bohů tím, že jim vezmou pečovatelku o jablka mládí); ale jejich reforma nevyjde, propadnou mamonu. Erda prorokuje definitivní konec, který tak jako tak přijde, ať se Wotan snaží sebevíce (vize konce bohů, či soumraku bohů, byla integrální součástí germánské mytologie). Wagner tak nastavuje zrcadlo svému světu a jeho řádu a dospívá k závěru, že tento řád musí být nahrazen řádem novým. Co má přijít potom, až oheň spálí Walhallu, Brünnhildina oběť přinese mravní očistu a zlato se vrátí do Rýna? Wagner to přenechává všem, kdož budou jeho dílo sledovat, studovat a vykládat...
Autorem libreta i hudby Ringu je jak známo jedna a tatáž osoba: geniální skladatel Wagner našel ideálního básníka Wagnera. Již v r. 1848 měl Wagner základní představu o tom, jak by mělo dílo vypadat a v próze již měl sepsanou část „Siegfriedova smrt“, odpovídající pozdějšímu Soumraku bohů a v témže roce ji zveršoval. V r. 1851 bylo již vytvořeno libreto Mladého Siegfrieda (dnešní Siegfried). Postupně Wagner dospěl k závěru, že k plnému vyjádření toho, co zamýšlel, bude potřeba čtyřdílné verze; v r. 1852 bylo hotovo libreto Valkýry i Zlata Rýna. Libreto vznikalo v obráceném pořadí, než bylo později zhudebněno.


Podkladem pro celou tetralogii se staly jak germánské mýty (primární prameny), dále díla tyto mýty teoreticky zpracovávající, jakož i díla filosofická, za všechny připomeňme Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa. Základem těchto mýtů, alespoň co se týče některých dějů mezi lidmi, jsou skutečné historické události (později legendárně uchopené a upravené) zhruba ze 4.-5. stol. po Kr., kdy Římská říše je již ve značném stupni rozkladu, Evropou prochází nejrůznější kmeny, včetně germánských (je doba stěhování národů) a do toho z východu vpadnou Hunové (do germánské mytologie se dostal i Attila). Jeden z germánských kmenů, Burgundové, má dokonce odpovídat mytologickým Nibelungům (v severské mytologii Niflungové). Tyto legendy a mýty byly zpracovány jak ve střední Evropě, kde jejich produktem byla Píseň o Nibelunzích, tak na severu, zejména na Islandu (ve starší a mladší Eddě). Píseň o Nibelunzích byla však již zpracována pod vlivem dvorské kultury a ve značně již kulturně odlišném prostředí, než tomu bylo v době vzniku základu legend, a je takto spíše rytířským eposem a mytologii nezachovává tolik v její autentické podobě. Oproti tomu Edda a další severské ságy či jejich sbírky a zpracování, podávají podstatně autentičtější mytologický obraz.

Wagner se pro svoji tetralogii inspiroval především severským zpracováním oněch mýtů. Byť děj I. části Písně o Nibelunzích v zásadě odpovídá ději Soumraku bohů a částečně (pokud jde o boj s drakem) Siegfriedovi, Wagner i to, co je v Písni o Nibelunzích, podrobil významné úpravě podle severské verze, včetně připojené vize o konci bohů (ragnarök) či jejich soumraku (ragnarökr). Např. Albericha v Písni o Nibelunzích najdeme, ale má zde vcelku podřadnou úlohu. V tetralogii se naopak stává ústřední postavou. V Písni o Nibelunzích také nenajdeme nejdůležitější motiv Tetralogie, motiv prokletí Prstenu. I tento motiv je přenesen ze severských mýtů. Základem Tetralogie jsou tak především severské mýty Eddy (pro většinu Tetralogie, především pro Zlato Rýna), dále Sága o Völsunzích (pro Valkýru) a uvádí se i Sága o Theodorichu Velikém.


V zásadě všechny motivy Tetralogie mají v mytologii svůj základ, ale jde často o paralelní, na sobě ne vždy přímo závislé příběhy, které Wagner spojuje do jedné linie, do jednoho děje. Do úst hrdinů pak vkládá své myšlenkové představy. Takto se Wagnerem zpracovaný mýtus stává, jak již uvedeno, nástrojem jeho úsilí o představení a analýzu naléhavých společenských otázek jeho doby. Uveďme nyní alespoň stručně severskou verzi toho, co se odehrává v Tetralogii, především ve Zlatu Rýna a některé příběhy, které se staly jeho základem. Pokud jde o bohy, dělili se na dvě skupiny, na Ásy a Vany. Vedli spolu boj, ale nakonec soupeření ukončili a jako zpečetění míru si vyměnili vzájemně rukojmí. K Ásům patřil především Wotan, či Wodan, na severu známý jako Odin, jeho jméno přežilo v označení středy v angličtině „Wednesday“, bůh války a vládce bohů. V touze po vědění, aby se mohl napít ze studnice poznání, obětoval dokonce své oko. Ozbrojen byl kopím Gungnir, které mu přinášelo vítězství v boji. Jeho ženou (také patřila k Ásům) byla bohyně Frigg (u Wagnera Fricka), bohyně matka, patronka rodiček, jejíž jméno snad přežilo v angličtině v označení pátku „Friday“. Dalším významným Ásem byl Thor (u Wagnera Donner), bůh hromu a deště, jehož atributem bylo kladivo s krátkou rukojetí Mjöllnir; Thorovo jméno přežilo v angličtině v označení čtvrtku Thursday, v němčině Donnerstag. Byl synem bohyně Fjörgyn (Jörd), bohyně matky Země (zpodobnění Země samotné), odpovídá patrně Wagnerově Erdě. Bohyně země (kult Velké matky), jak se někdy uvádí, byly patrně ještě předindoevropskými božstvy (v matriarchální společnosti), které byly postupně překryty maskulinními božstvy Indoevropanů (tedy i Germánů), již odpovídajících společnosti patriarchální.


K Vanům pak patřili mj. Freyr (nejspíše Wagnerův Froh), bůh plodnosti a Freyja (u Wagnera Freia), bohyně lásky; Wagnerovu podání děje však odpovídá spíše další germánská bohyně, manželka Ása Bragiho, Iddun, která střežila jablka mládí; Loki (Wagnerův Loge) ji kdysi vyměnil s jedním obrem, což vedlo k tomu, že bohové začali stárnout a Loki musel zařídit, že bude Idunn vrácena zpět. Konečně pokud jde o Lokiho, tato velmi svérázná postava, pohybující se mezi Ásy, syn jednoho z obrů, dělal bohům spíše potíže, než by jim pomáhal, a byl zadobře i s obry, s nimiž bohové bojovali; nakonec udělali bohové jeho kouskům přítrž, spoutali ho a nad hlavu mu dali hada, který mu do tváře kape jed. Lokiho žena Sigyn drží misku, aby jed kapal do ní, ale občas ji musí vylít, takže jed kape na Lokiho a působí mu bolest. Někdy se uvádí Loki jako bůh ohně (takto se objevuje v zásadě u Wagnera). Bohové sídlili v hradu zvaném Ásgard, jehož součástí byla i Valhöll (doslova „síň padlých“, Wagnerova Walhalla), kde byli shromažďováni valkýrami (doslova „ty jež vybírají padlé“) padlí bojovníci, kteří zde obživli a trávili zde čas jako Odinovo vojsko pro očekávaný ragnarök. K hradu vedl duhový most zvaný Bifröst ze světa lidí Midgardu („střední ohrada“). Mezi světy severské mytologie patřil i Jotunheim a dále mlžný svět Niflheim, v nichž žili obři.

Základem příběhu o prstenu je příběh ze severské mytologie o skřítku Andvarim, který měl prsten Andvarinaut, který mu pomáhal být bohatým. Andvari žil ve vodopádu (mohl se proměnit v rybu). Jednou ho polapil do sítě Loki a prsten (i jeho zlato) mu sebral. Andvari prsten proklel, s tím, že každý, kdo ho bude mít, bude zničen. Dalším předobrazem Wagnerova Albericha je skřítek Alberich, postava z franckých legend, který měl schopnost stát se neviditelným; v Písni o Nibelunzích jde o strážce zlatého pokladu. Dalším základem Ringu (a tak i Zlata Rýna) je příběh o dalším „nepovedeném“ Lokiho kousku, kdy Loki náhodně zabil Ótra, syna krále skřítků Hreimdara; Ótr žil v podobě vydry ve vodě a živil se rybami. Hreimdar žádal za syna výkupné. Mělo být takové, že mělo pokrýt celou jeho kožešinu. Na výkupné padlo veškeré zlato, které předtím Loki ukradl Andvarimu a na poslední chloupek kožešiny padl i Andvarinaut. Kletba začala působit. O zlato se pohádali Hreimdar s dalšími svými syny Reginem (v zásadě odpovídá Wagnerovu Mimemu; bude se starat o Sigurda – tedy Wagnerova Siegfrieda) a Fafnirem. Bratři zabili otce a Fafnir se rozhodl, že si ponechá veškeré zlato a proměnil se v draka. Fafnira pak zabil Sigurd, stejně jako Regina.


Konečně pokud jde o výstavbu Walhally ve Zlatě Rýna, má předobraz v příběhu o výstavbě hradeb kolem Ásgardu. Jednou přišel k bohům obr (vydával se za pouhého člověka), který se nabídl, že jim hradby postaví a jako odměnu chtěl mj. bohyni Freyju. Bohům se to nezdálo, ale Loki vymyslel podmínku, že to stavitel musí zvládnout sám, bez pomoci jiného člověka za půl roku. Brzy se ale ukázalo, že stavitel je velmi zdatný (při stavbě mu pomáhal jen jeho kůň Svadilfari) a bohové pochopili, že stavebník je obr. Když už byl obr s prací v termínu skoro hotov a bylo jasné, že úkol splní, Loki dostal „nůž na krk“, že musí situaci vyřešit. Loki se proměnil v klisnu, tím odlákal Svadilfariho a obr ho musel chytat. Tím se zdržel a práci nedokončil. Když pak chtěl po bozích přece jen odměnu, Thor ho zabil svým kladivem. Pro Lokiho to taky nezůstalo bez následků. Od Svadilfariho otěhotněl a porodil osminohého koně Sleipnira, kterého potom využíval Odin; potomkem Sleipnira byl Grani, kterého využíval Sigurd.

Vraťme se nyní k Wagnerově Tetralogii. Zlato Rýna bylo zhudebněno v l. 1853-1854, hned poté vznikala Valkýra a dokončena byla v r. 1856. Téhož roku zahájil Wagner zhudebňování Siegfrieda, ale v r. 1857 práci přerušil. Vrátil se k němu až v r. 1865 a dokončil ho r. 1871. V l. 1869-1874 pak byl zhudebněn i Soumrak bohů. Premiéra Zlata Rýna se konala v Mnichově 22.9.1869, v r. 1870 měla premiéru i Valkýra (v obou případech se tak stalo na příkaz bavorského krále Ludvíka II. a proti Wagnerově vůli). K premiéře celé Tetralogie došlo v r. 1876. Pokud jde o hudební stránku díla, hudba Tetralogie, jak známo, je založena na tzv. příznačných motivech či leitmotivech, kdy osoby (např. bohové či Völsungové), věci (meč, hrad apod.), ba i nálady (láska či nenávist) mají své hudební vyjádření (svůj motiv). Motivy jsou spojeny do jednoho celku, mohutné, a jakoby nekonečně plynoucí hudební řeky... Zlato Rána je unikátní tím, že jeho scény jsou propojeny hudebními přechody a takto se dává na jevišti bez přestávky.

Tetralogie je nadčasovým dílem (byť Wagner hovoří o své době), které nijak neztratilo na aktuálnosti a stále vybízí k zamyšlení. Jdeme-li na Ring, jdeme sem ne kvůli operní podívané, ale zamyslet se nad naší dobou, nad sebou samými. Jdeme sem samozřejmě také kvůli Wagnerově hudbě a zpěvu, ale u Wagnera platí, že slovo, hudba a idea jedno jsou. Ať tak či onak, Wagnerovo dílo překonalo nejrůznější doby a režimy, a je stálicí operních scén a stálou výzvou pro dirigenty, pěvce i režiséry i pro nás diváky.


Tím se již dostáváme k včerejšímu představení, jehož premiéra se konala teprve v nedávné době. Divák, který zná (byť třeba jen z nahrávek) předchozí „metropolitní“ Ring (režie O. Schenk, premiéra v r. 1987), byl jistě zvědav, jak se Ringu nyní zmocnil nový tým. Schenkův Ring patřil nepochybně ke skvostům MET; dirigoval ho (stejně jako současný Ring) vynikající James Levine (přejme Mistrovi pevné zdraví, jistě to neměl v poslední době jednoduché) a objevili se v něm mnozí vynikající wagnerovští pěvci: např. J. Morris-Wotan, S. Jerusalem – Loge, E. Wlaschiha – Alberich, C. Ludwig – Fricka, M. Salminen – Hagen či H. Behrens – Brünnhilde). Scénicky byl Schenkův Ring ryze klasickým nastudováním (což mu nijak neubíralo na kráse, spíše naopak), k předvedení mýtu se zde používají v zásadě klasické kostýmy a scéna, poměrně bohatá, realisticky evokuje prostředí, v němž se děj odehrává. Je to scéna svým způsobem plně narativní; pokud zůstaneme jen u zlata Rýna, najdeme zde klasický vodní svět se skálou, na níž se tyčí hrouda zlata, pak planinu před Walhallou, plasticky provedenou coby strmou pevností v pozadí, včetně reálně působícího (byť světelného) duhového mostu a konečně i temný a ponurý jeskynní Nibelheim. Scéna i kostýmy plně evokují starý germánský svět. Pro milovníky spíše klasických nastudování Ringu a romantické duše toto nastudování bylo jistě velkým potěšením.



Je tedy s čím srovnat i včera předvedený Rheingold; byť se patrně srovnávat nemá, tady se to přece jen nabízí (či vtírá do mysli). Bude patrně správné začít nejprve od režie (Robert Lepage) a scény (Carl Fillion), která byla „technickým leitmotivem“ celého představení. Bylo velmi přínosné, že nám před vlastním představením umožnila MET pohled do zákulisí, abychom si uvědomili nesmírnou technickou náročnost celého projektu, i jeho poměrně značnou náročnost na fyzické schopnosti protagonistů (mj. často upevněných v jistících prvcích a zavěšených na lanech). Nakloněné plošiny, zavěšení pěvci, počítače, světelné projekce reagující na kamery a čidla, použití nejmodernější techniky. Byť jsme tak do technického provedení jen „nahlédli“ přes okno, je možné plně věřit P. Gelbovi (generální ředitel MET), že jde o technicky nejnáročnější projekt v historii MET.

Základem scény je mohutná konstrukce (vážící několik desítek tun, muselo kvůli ní dojít ke zpevnění jeviště), jejímž základem je horizontální osa, na niž jsou vertikálně upevněny úzké kvádrové dílce, tak, aby se jimi dalo otáčet o 360 stupňů; osa prochází dílci v jejich polovině. Dílce (jako celek, ale i jejich části) tak umožňují příslušný náklon a rozdílným nakloněním jednotlivých dílců či jejich skupin lze vytvářet na scéně nejráznější geometrické obrazce a provedení prostředí, v němž se děj odehrává. Scéna je přes její mohutnost (a váhu) v zásadě minimalistická, je pozadím, v němž se pěvci pohybují a je ponecháno spíše na fantazii diváka, aby si sám dotvořil obraz, který se mu předvádí (tedy jestli v něm chce vidět strmé podvodní skály či poté podvodní řečiště v I. scéně, nebo horské masivy ve II. scéně či třeba cokoliv jiného); i Walhalla je jen naznačena jako hradba z dílců kdesi v pozadí, lehce nasvícená zapadajícím sluncem. Na uvedené dílce je možno promítat nejrůznější tvary, což doplňovalo vykreslení jednotlivých obrazů.

Velmi zajímavým bylo využití dílců jako „schodiště“. Zavěšení Wotan s Logem po nich „sestupují“ do Nibelheimu; ve skutečnosti nesestupují, ale jsou taženi před skoro svislými dílci na lanech (podobného efektu zavěšení či vlečení pěvců se používá i v jiných scénách). Osvětlení však způsobuje, že se celek jeví jako pohled shora, byť ve skutečnosti jde o boční pohled. Podobně se úspěšně podařilo udělat z dílců tělo draka, kdy k dílcům byl jen (pro příslušnou scénu v Nibelheimu) připojen pohyblivý chvost a hrozivě vypadající hlava. Žabka ve srovnání s provedením draka působila poněkud úsměvně (i to, jak ji oba vetřelci polapili do skříňky), ale to berme spíše jako pokus o odlehčení a kontrast. Nejvíce naznačenou (narativnější) scénou byl zjevně zmíněný Nibelheim, obohacený i příslušnými efekty, aby vypadal jako podzemní soustava šachet. Nádhernou, ale naopak spíše minimalistickou, byla závěrečná scéna s duhovým mostem, nejprve tvořeným kolmými světelnými pruhy a nakonec nakloněnou rovinou, kdy po ní bohové majestátně „vešli“ do nového sídla (byli taženi na lanech), jako by do něho však spíše vpluli nad zemí.


Kostýmy (François St.-Aubin) byly spíše klasické, dokreslující germánské mytologické prostředí, snad jen kostým Fricky působil jakoby z pozdější doby, tj. poněkud anachronicky (zejména v kontrastu s Wotanem), a totéž lze říci o spíše modernějších kostýmech dcer Rýna (jistá klasičnost vílího hávu by jim patrně slušela více); u Donnera byla jistým prohřeškem proti severské představě dlouhá rukojeť jeho kladiva; právě krátká rukojeť byla pro Mjöllnir typická.

Nyní již k výkonům pěvců. Začněme u Wotana v podání Bryna Terfela. Výkon tohoto pěvce (spolu s výkonem Alberichovým) patřil nepochybně k nejlepším výkonům celého Předvečeru. Po herecké stránce působil jako skutečný vládce bohů a vojevůdce, k čemuž jistě napomáhá jeho celkový vladařský zjev a klobouk dolů i před pracovníky v maskérně, skutečně si tam s ním pohráli. I vlasy zakrývající obětované oko byly zajímavým nápadem, vedle jinak se objevující pásky či klobouku. B. Terfel disponuje nádherným barytonem, s krásným klenutím, hlasem patřičné otevřenosti, šíře a mohutnosti. Jeho hlas, projev i vzezření se tak snoubily do naprosté jednoty.
Důstojným protějškem mu byl E. Owens v roli Albericha. Jeho basbaryton má patřičnou mohutnost, ba přímo hutnost, sílu a šíři a pěvecky a herecky tento umělec dosahuje strhujícího účinku (vynikající projev skrze výraz tváře!). A to jak coby zamilovaný skřítek, tak bytost lačnící po moci a nakonec oloupený a ponížený jedinec, který vydá prsten kletbě. Jeho operní bratr Mime (G. Siegel) tuto trojici velmi solidně doplnil, jeho tenor je hutný a nosný a herecký projev přesně takový, jak se od skřítka, podléhajícího vyšší moci panovačného bratra, předpokládá. Jeho odpor a pokus o krádež je pochopitelný, ale marný, a snaha o pomstu odpovídajícím následkem.
Ke skvělým výkonům patřil i pěvecký a herecký projev dalších postav bohů, Donnera (Dwayne Croft) a Froha (Adam Diegel). D. Croft má velmi příjemně znějící baryton, patřičné šíře a kovového lesku a role boha hromu mu byla (i vzhledem k jeho vzezření) jako šitá na míru. Podobně zapadl do své role i A. Diegel, disponující nosným kovovým tenorem (Held-tenorem); předvedl mladického, energií nabitého hrdinu, který šel výborně do páru ke své božské (vanské) sestře Freiji. Oba obři Fasolt (Franz-Josef Selig) a Fafner (Hans-Peter König) svůj hutný a široký basový projev doplnili i přesvědčivým projevem hereckým; působili jako praví hromotlukové, kteří jistě při stavbě Walhally odvedli poctivou práci a nyní se cítí být podvedeni a chtějí nápravu; výborně zahráli prosté bytosti z lidu, neboť právě to v nich lze v rámci dějové linie spatřovat. My nejsme ti, co všechno řídí, ale pracujeme do úpadu a dobře, tak s námi podle toho jednejte. A kostýmy a líčení výborně dotvořily jejich celkový výraz.

Mužskou část obsazení doplnil i Loge v podání Richarda Crofta. Pohybově neměl (podobně jak třeba dcery Rýna), vůbec jednoduchou roli, režisér chtěl od něho pravé divy, ale klobou dolů, zhostil se jich skvěle. Herecký projev měl přesvědčivý, Loge je v jeho provedení, tak jak odpovídá mytologii, mazaná postava, u které si ani bohové ani obři či kdokoliv jiný nemůže být jist, co vlastně má za lubem. K tomu přispěla i jeho spíše drobnější fyzická konstrukce. Jeho tenor je příjemný na poslech, s patřičným zaklenutím, přesto jsem však měl pocit, že na wagnerovskou roli je jeho hlas přece jen poněkud měkký.

Nyní k dámské sestavě obsazení. K Wotanovi do páru byla obsazena coby Fricka Stephanie Blythe; herecky předvedla skutečnou královnu, která jednak usiluje o řád (a věrnost manželovu), ale i má i sklony k marnivosti a k dosažení svých zájmů je schopna využít i Alberichova zlata. Pěvecky disponuje zajímavým, nosným mezzosopránem, ale i zde, stejně jako v případě Loga, jsem měl pocit, že je její hlas na wagnerovskou roli přece jen měkký. Wendy Bryn Harmer v roli Freiji disponuje příjemně znějícím kovovým sopránem, lehce lyričtější formy, která však plně korespondovala její roli bohyně lásky a mládí (k úspěchu role přispívá jistě i její fyzická krása). I po ní se chtělo v rámci hereckého projevu mnohé, být zasypanou v houpací síti zlatými pláty jistě nebylo nic příjemného. V dámské části obsazení byl vrcholem výstup s proroctvím Erdy (v podání Patricie Bardon); tato altistka s mohutným, klenutým a širokým hlasem, doplněným odpovídajícím hereckým projevem, byla onou pravou matkou Zemí, která vystupuje z hlubin, aby vyjevila své varování. Zlato jí vyrvané a přeměněné v mamon (tedy věc nepřirozenou), je nástrojem vedoucím ke zkáze a její mínění přiměje i Wotana k poslušnosti.


Dámskou sestavu doplnil i trojlístek dcer Rýna Woglinde (Lisette Oropesa), Wellgunde (Jennifer Johnson) a Flosshilde (Tamara Mumford), s pěkným pěveckým a hereckým projevem, kdy předvedly též šarmantní a vábivý flirt, jemuž Alberich těžko mohl odolat, a plně pochopitelným byl jeho zármutek, když byl odmítnut. Jejich role byly náročné i fyzicky, když zavěšeny na lanech pluly v prostoru. Výborný výkon pak předvedl orchestr pod taktovkou Mistra Levinea.

Co tedy říci závěrem? Lepageův Ring (tedy soudě zatím podle Zlata Rýna), je Ringem jistě zajímavým, provedením svým způsobem určitě novým (i vzhledem k použité hyper-technice). Srovnání s Ringem O. Schenka není jednoduché; je to spíše otázka toho, co od Ringu očekáváme. Schenkův Ring potěší, jak již výše naznačeno, milovníky klasických verzí, s klasickými kostýmy a bohatou scénou, který narativně předvádí mýtus s skrze něho Wagnerovy ideje. To je jedna možnost řešení. Další je např. známý Ring (ve své době dosti skandální) Chéreauův (Bayreuth), kde na spíše moderní scéně defilují herci v oděvech cca 19. stol. (toto pojetí rozbíjí zažité představy o klasičnosti Ringu). No a konečně zde máme Lepageovo pojetí spíše minimalistické scény, kde nejrůznějšími technickými prostředky jsou vyjadřovány, ale jakoby spíše jen naznačovány děje, ideje, prožitky. Toto provedení má jistou výhodu, minimálnější scéna vede diváka spíše k tomu, aby více sledoval slova a takto se zamýšlel nad poselstvím, které nám Wagner zanechal. A jak známo, slovo mělo u Wagnera velký význam, slovo doplněné hudbou (ne obráceně). Takže srovnáme-li oba MET-Ringy, dojdeme k závěru, že neplatí, že jeden je lepší druhého či obráceně, ale každý je prostě jiný, a každý si patrně najde či našel svou diváckou obec. Jde spíše o vkus a představy každého diváka, který cestu k Ringu hledá. Lepageův Ring je jistě projektem, který se na scéně MET udrží, a je jistě velmi hodnotným přínosem k rozvoji operní jevištní tvorby. Zbývá jen dodat: těšme se na Valkýru a věřme, že v příští sezóně přenosů uvidíme z MET i Siegfrieda a Soumrak bohů.

Jaroslav Sovinský, Olomouc

Další kostýmní návrhy si můžete prohlédnout zde.