čtvrtek 26. srpna 2010

Trojlístek ve Státní Opeře


19. srpna začal ve Státní Opeře již tradiční Verdi Festival. Zúčastnila jsem se tří představení - 20. 8. La traviaty, 24. 8. Rigoletta a 25. 8. Otella. Na Traviatu jsem měla již dávno pro Blog rozepsané dojmy, ale nakonec jsem se rozhodla dát všechny tři večery dohromady.

S Traviatou jsem poprvé vstoupila do Státní Opery jako divák (zvláštní, že s touto operou jsem začínala i v Janáčkově divadle a ve Vídeňské státní opeře). Bohužel jediná Vídeň dopadla z těch tří při premiéře pro mě pozitivně. Ale, stejně jako v Brně, ani v Praze jsem se nenechala odradit a zkusila to znovu. Musím říct, že jsem udělala velmi dobře!!!


La traviata, aneb jedno velké opisování



Páteční představení bylo pro mě velkým zklamáním. Musela být nějaká divná konstelace hvězd, jinak si to nedokážu vysvětlit v porovnání s úterním Rigolettem. Ale nebudu předbíhat. Hlavním kamenem úrazu pro mě byla režie. Tato inscenace měla premiéru 5. 10. 2006, když si přečteme kritiky vložené na její stránce, nacházíme jen slova obdivu. Skutečně, každý jsme jiný. Mně osobně režie a scéna nevyhovovaly a nazvala bych je "kočkopes" - od všeho něco. První dějství až příliš nápadně připomíná Traviatu ze Salzburku (s Villazonem a Netrebko), 2. dějství Traviatu z Zurichu (s Hampsonem a Beczalou), 3. filmovou Traviatu s Gruberovou a Shicoffem a 4. všechno možné dohromady. Měla jsem pocit, že se v dění na jevišti ztrácím, jako by vymizely veškeré vztahy mezi postavami na jevišti, hlavně v 1. a 3. dějství, takže, i když operu znám a vím, jaká postava právě zpívá, nemohla jsem se pořád zorientovat, kdo je Gaston, kdo Marchese a kdo Doktor. Sbor byl jak vojáci, kteří napochodovali, stáli v pozoru a zase do taktu odkráčeli pryč. Žádné emoce, žádný pohyb navíc, nic. Prakticky byli na jevišti snadno postradatelní.

V druhém dějství měla sice Violeta křeslo, ale už jí chyběl stůl, takže dopis psala na zemi (hned se mi vybavil Vídeňský Onegin - co je to teď za módu psát dopisy "v prachu a špíně"?). Její duet s Germontem byl pro mě jeden z nejdelších a trochu jsem se těšila, až konečně skončí. Nepochopila jsem, co vlastně otec k Violetě cítí - pohrdá jí, nebo ji chápe, lituje jí, soucítí s ní...? Podobně jsem tápala i u dalších rolí. Nejsem velkým příznivcem škrtů v partituře a vynechání Alfrédovy árie Oh, mio rimorso... nebyl zrovna dobrý nápad. Proč zrovna tato árie? Tenor má konečně možnost předvést, co v něm opravdu je a ukázat (konečně) nějaké emoce a... škrt... a nic...


Nesnáším nahotu při představení a to, co předvedly některé dámy v Traviatě, bylo poněkud odporné... Pánské publikum sedící za mnou sbor cikánek a matadorů doprovodilo upřímným smíchem. Violeta každou chvíli padala k zemi - omdlévala, klekala, byla hozena... Kostým asi dostává hodně zabrat! Alfrédova urážka byla poněkud divná. Nejdříve ji políbí, ta se skácí k zemi, sbor začne zpívat (stojí stále na jednom místě), Alfréd si klekne nad ležící Violetu, konečně vytáhne peníze a začne je z blízka házet po Violetě (Jestli tohle není opsané ze Salzburku, tak jsem asi slepá. Neexistuje snad něco jako autorské právo???). Sbor se konečně probere, začnou se rvát s Alfrédem, do toho přijde Germont, ale trochu dříve, takže moment překvapení, kdy se zjeví až s prvním tónem svého partu, se vytratil. Violeta kleká vedle Alfréda na zem a zpívají poslední část třetího dějství. Na úplném konci hodí Alfrédovi do tváře kamélii...

Celkem povedená mi ve srovnání se zbytkem opery přišla režie posledního dějství, ač nechat Violetu válet se po zemi, nenechat jí ani postel a nechat ji umřít, aniž by si toho kdokoli jiný než Otec všiml, je dost divné. Také jsem nepochopila záměr otočit Violetu čtoucí dopis zády k publiku a pak ji poslat za kulisu. Už v první řadě ji bylo špatně slyšet, nechci se ptát, jak to znělo ve větší vzdálenosti.

Asi na to měla vliv ta režie, ale pěvecké výkony mi v ten večer připadaly hodně průměrné. Pochválila bych snad jen Violetu v podání Jany Sibery, která předvedla výborně zvládnutý part a nezapomněla na nádherný vysoký tón na konci své árie v 1. dějství, kterým mi udělala vyloženě radost. :-)

Peter Berger byl jediný, kterého jsem znala už z dřívějších představení, a rozhodně nezklamal. Krásně a čistě zazpívaný part mu vynesl zasloužený potlesk.

Stejně, jako mám určitou vytvořenou představu o Komturovi, mám představu i o Germontovi. Ta postava mi přijde z celé opery nejzajímavější a se zvědavostí sleduji různá režijní pojetí této role a pěvecká ztvárnění. Miguelangelo Cavalcanti mě tento večer vůbec neoslovil. Jeho hlas mi nebyl příjemný a jistě i velkou vinou režie mě jeho Otec docela nudil. Říkala jsem si, že tohoto pěvce asi nebudu moc často aktivně vyhledávat... Osud má ale někdy hodně zajímavou představu o tom, co nebo koho mi pošle do cesty... :-D

Další role byly celkem povedené, sbor až na svoji statiku zpíval velmi dobře, měl nádherný hlas a příjemně mě překvapil orchestr. Jedno dvě zaváhání v rytmu neberu jako nějakou hrubou chybu a divím se, proč zrovna o tomto orchestru slyším samé nechvály... Heiko Mathias Förster působil velmi pohodovým dojmem a byla radost jej sledovat při dirigování.

Trochu neovlivnitelnou nepříjemnou složkou představení bylo i publikum složené převážně z turistů. Češtinu jsem zaslechla jen zřídka a Češi byli tentokrát téměř jediní slušně oblečení lidé. Potkala jsem osoby v kraťasech, roztrhaných riflích, vytahaných tričcích, minisukních... O nějakém slušném vychování se nedalo v některých případech ani mluvit. Bavení se během představení bylo celkem běžné, jedna dáma v první řadě dostala záchvat smíchu těsně před začátkem předehry, a tak dirigent počkal, až se konečně uklidní. Poněkud přehnané mi přišlo i tleskání všude, kde se dalo, takže árie Violety v 1. dějství byla rozdělena nesmyslně na dvě části a další a další místa...

Přesto jsem se nenechala odradit, protože jsem měla vstupenky ještě na Rigoletta a Otella a vypravila jsem se do Opery znovu. Udělala jsem velmi dobře!

G. Verdi: La traviata
Pátek 20. srpna, 19:00
Dirigent: Förster, H. M.
Violetta Valéry: Sibera, J.
Flora Bervoix: Miro, A.
Annina: Jarkovská, E.
Alfredo Germont: Berger, P.
Giorgio Germont: Cavalcanti, M.
Gaston: Hruška, J.
Baron Douphol: Vocel, R.
Markýz d‘Obigny: Horák, M.
Doktor Grenvil: Bürger, M.


Špičkový Rigoletto

Hlavním lákadlem byl pro mě tentokrát pan Vladimír Chmelo, který v této roli bude v příští sezóně vystupovat v Metropolitní opeře (a také jako Scarpia) a kterého jsem bohužel už delší dobu neměla příležitost slyšet. Pro mě trochu šokující zpráva přišla v pondělí, kdy Opera oznámila Chmelovo náhlé onemocnění a změnu obsazení. V roli Rigoletta vystoupí Miguelangelo Cavalcanti. Mám jet nebo ne? Dnes se tomu už jen směju. Jela jsem a udělala jsem velmi dobře!!!

Publikum oproti Traviatě výrazně prořídlo a naštěstí ubylo turistů nevhodně oblečených a neumějících se chovat. Celé první dějství velmi živě komentovaly už jen dvě dámy přede mnou, které mi tím lezly krkem. Naštěstí bylo dost místa a zbytek opery jsem ztrávila opět v první řadě. V publiku jsem zahlédla i pana Dohnányiho.

Rigoletto bylo představení ušité mně naprosto na míru. Vůbec se nedivím, že se hraje stále už od roku 1988. Kéž to tak ještě hodně dlouho zůstane. Dočkala jsem se klasické režie plné emocí, SROZUMITELNÝCH vztahů mezi postavami, nápaditých kulis a úžasného pěveckého obsazení. Naprostý protiklad k páteční Traviatě, ačkoli obsazení nebylo o mnoho rozdílné.

Otevřela se opona a před námi se objevil vévodův sál plný dvořanů v klasických kostýmech doplněný o dobrý balet a množství kulis (nesnáším holé jeviště!!!). Další scéna předčila předešlou, ocitli jsme se na ulici, kterou znázornilo několik zdí, mříž a zavěšená okna - výborně vymyšlené, která se rázem proměnila otočením točny na Rigolettův dům a pak i na jinou ulici. S chutí bych se tam prošla. Výborné osvětlení dodalo celému obrazu autentičnost.

Po přestávce následoval znovu Vévodův palác, kde dvořané hráli šachy, opět doplněný o dobře rozestavěné kulisy. Asi nejsilněji na mě však působilo poslední dějství. Velmi jednoduchá stříška jako hostinec Sparafucila se stolkem a závěsnou lampou obehnaná plotem, za kterým je volné prostranství a na obzoru je obloha. Jediné, co mi jen trošku vadilo, byla nápovědní budka, protože Gilda a Rigoletto byli při závěrečném duetu z mého pohledu (1. řada úplně napravo) z velké části schovaní. Už dlouho jsem neviděla v divadle tak vyloženě krásné (pro mě nové) představení, které by mě zcela pohltilo (naposledy to snad byl Don Giovanni v ND).

Vévoda v podání Martina Šrejmy mi v prvním dějství přišel poněkud nejistý. Hlasově nebyl příliš výrazný a působil trochu prkeně. Od druhého dějství se však už rozezpíval. La dona e mobile bylo vynikající a krásně souzněl s ostatními v kvartetu Bella figlia...

Sparafucile v podání Lukáše Hynka-Krämera byl velmi zajímavou postavou. Člověk by se ho bál (přece jen je to vrah) a na druhou stranu ho obdivuje, že má alespoň "smysl spravedlnost". Hodně zajímavý hlas a přesvědčivě zahraná role. Moc se mi jeho Sparafucile líbil.

Také mě potěšila Lubomíra Popova Alabozova ve své dvojroli Hraběnka Ceprano - Giovanna. Z dalších menších rolí na mě udělal velký dojem Monterone zazpívaný Olegem Korotkovem. Ač ve svém prvním partu měl trochu nejistou intonaci, na jevišti se s ním najednou objevil mohutný hlas, který svou silou přesáhl všechny ostatní. Na Monterona budu dlouho vzpomínat! :-)

Trošku slabší mi přišla Maddalena v podání Jany Sýkorové, která byla poněkud nevýrazná svým hlasem i herectvím. Nedokázala příliš upoutat moji pozornost, abych sledovala ji a ne Rigoletta a Gildu. Ale jsem ráda, že jsem měla možnost ji konečně vidět a slyšet!

Gildu nám zazpívala Jana Sibera a byla vynikající. Nádherný jemný hlas, který se nezalekl žádné výšky ani koloratury, doplněný o velmi přesvědčivé herectví. Opět mi udělala velkou radost, když po duetu s Rigolettem na konci 2. dějství zazpívala vysoký tón - já snad budu jezdit na ty její vysoké tóny! :-D Ještě jednou skládám poklonu za nádherný výkon!

To nejlepší si nechávám na závěr. Pořád se tomu směju... To, čeho jsem se nejvíc obávala, bylo to nejlepší z celého představení. Miguelangelo Cavalcanti byl pro mě zatím tím nejlepším Rigolettem, jakého jsem viděla. Dosud držel první místo Ingvar Wixell. Na jevišti se objevila velmi zvláštní postava "postiženého" muže, který navenek vypadal možná směšně, na druhou stranu drsně a odpudivě, ale v hloubi duše to byl milující otec plný citů a lásky. Cavalcanti hrál hrbáče naprosto přesvědčivě, klátil se po jevišti, měl zoufalý výraz, který bodal u srdce, uměl pohladit a obejmout svoji dceru, vyrazit prudce proti nepřátelům, kleknout na kolena a prosit dvořany, aby mu vrátili dceru... Celá opera byla nádherná, ale ta Rigolettova árie ve 2. dějství, kdy hledá dceru, ta mě dostala. Seděla jsem jako přikovaná a nemohla se pohnout. Jen jsem sledovala zoufalého otce a, když opravdu hrozivě vykřikl, že je to jeho dcera, vyrazil mi tím dech. A závěrečný duet... V hledišti se nikdo ani nepohnul! Pane Cavalcanti, děkuji ještě jednou za opravdu jedinečný zážitek a za příjemné setkání s Vámi!!!



G. Verdi: Rigoletto
Úterý 24. srpna, 19:00
Dirigent: Griffiths, H.
Vévoda mantovský: Šrejma, M.
Rigoletto, dvorní šašek: Cavalcanti, M.
Gilda, jeho dcera: Sibera, J.
Sparafucile: Hynek-Krämer, L.
Maddalena, jeho sestra: Sýkorová, J.
Giovanna, Gildina společnice: Popova Alabozova, L.
Hrabě Monterone: Korotkov, O.
Dvořané: Marullo: Kříž, O.
Dvořané: Borsa: Hruška, J.
Hrabě Ceprano: Vocel, R.
Hraběnka Ceprano: Popova Alabozova, L.
Páže: Pešinová, G.


Otello - v hlavní roli Jago a Desdemona



Poslední z třetice představení byl Otello. Zde se naštěstí žádná změna v obsazení neudála. Před představením jsme potkaly pana Cavalcantiho a k našemu obrovskému potěšení se k nám srdečně hlásil. Že ho znovu uvidím tak brzy, to by mě nenapadlo! :-D

V divadle bylo bohužel opět málo diváků, na druhou stranu byla alespoň větší přiležitost vybrat si místo dle svého přání (pochopitelně v 1. řadě! :-D). Na Otellovi bylo vynikající publikum. Téměř všichni byli slavnostně oblečení, v hledišti panovalo ticho a všichni spontánně a nadšeně reagovali na vše, co se během představení dělo. Tak příjemně mi v hledišti už dlouho nebylo!

Bohužel méně příjemnou stránkou večera byla režie. Kdybych už překousla prázdné jeviště s nakloněnou plochou, na které byly 3, 1, 9 a 0 kamenů, takže fantazie musela pracovat na plné obrátky, nepřekousnu statické postavy, násilí a nedbání na libreto. Opět nám (bohužel) sbor předvedl (musel), jak umí jako stádo přebíhat z jedné strany na druhou a tím vyvolávat neúčinně představu zmatku. Spíš to vypadalo komicky. Také nechápu, co měl režisér na mysli, když nechal sbor jíst těsně poté, kdy Otello přikázal ve 3. dějství Desdemoně, aby padla k zemi. Ale zpívali nádherně, to se musí nechat, fortissima byla úžasná!!!

Když už nechají prázdné jeviště, tak je třeba dát pěvcům "role", aby hráli a ne tam jen stáli. Celá režie spočívala na nenávistném chování postav mezi sebou, kdy Otello srážel Jaga dost prudce k zemi, takže ten se odkutálel přes půl jeviště (ještě, že má pan Haan sportovního ducha! To by bylo modřin a vyklobenin!), kope do Desdemony, plive na ni, shodí ji z vyvýšené části jeviště, ponižuje ji, Jago skopne z vyvýšeniny pro změnu Otella, rvačka Montana a Cassia byla spíš komická, než, aby vzbuzovala nějakou hrůzu, a už jsem se bála, že Cassio Montana ani nestihne zranit. Asi nejhorším článkem však byla Emília. Tu Jago neustále bil, kroutil jí ruku za záda, pak tam stála nehnutě, nebo klečela jako solný sloup, když ji Desdemona požádala, aby přinesla svatební šaty, ani se skoro nezvedla, aby jí rozpustila vlasy, to přišla až skoro na konci árie a stejně je nerozpustila, aby vzala od ní prsten, to se také nějak nekonalo... Režisér snad zapomněl nadiktovat Emílii, co má dělat?

Velmi dobrým článkem představení bylo nasvícení zadního plátna, kdy se dvakrát objevily i hvězdy a, když před nimi stála v bílém Desdemona, scéna potemnělá a světlo dopadalo jen na ni, a zpívala Ave Maria, byla jako anděl. To byl pro mě nejsilnější režijní moment z celé opery. Také bylo trochu napínavé použití malých kamenů, které po sobě postavy házely, nebo je nechaly spadnout volně na zem. Jagův kámen se nezastavil a sledován snad všema očima v publiku včetně Jaga a dirigenta se směle kutálel po šikmé ploše směrem k orchestřišti. Naštěstí se zastavil na rovném jevišti, ale už jsme si v hlavě dokázali představit, co by nezastavení znamenalo. Otello hodí po Jagovi také kámen, Jago stihne utéct na druhou stranu, ale rozhodně příjemný pocit, jsem z toho neměla. Kdyby byl přítomný režisér obnoveného nastudování a šel se klanět po představení, možná bych šla také hledat nějaký kámen a natrénovala si vrh na cíl.

Z toho vyvozuji jediné, až bude příště pod představením podepsaný pan Cukr jako pomocný režisér atd., budu s těšením se na režii trochu opatrná. Násilí, "žádná" psychologie některých postav a určité režijní momenty byly v Traviatě a Otellovi úplně stejné. A já si pořád říkala, že si jsou ta dvě představení tak hrozně podobná...

Co však až na pár výjimek bylo tím největším zážitkem večera, který zvedl ze židle celý horní balkón a několik lidí v přízemí, bylo pěvecké obsazení. Cassio v podání Václava Sibery, Roderigo Lubomíra Havláka a Emílie paní Klimentové mě za celé přestavení nijak neoslovili. Snad poprvé jsem jindy svou oblíbenou postavu Cassia považovala za zápornou roli (nevím, proč).

Nejvíc jsem se těšila na paní Pavlu Vykopalovou, která debutovala v roli Desdemony. V březnu mě okouzlila svou Ave Maria na Velikonočním koncertě slavných modliteb a už tehdy jsem si slíbila, že ji musím v této roli vidět. Ani mě nenapadlo, že v té době ji ještě neměla nastudovanou. Výkon, který předvedla ve středu se nedá srovnávat s ničím, v čem jsem ji dosud viděla. Překonala Katiu Ricciarelli (pro mě dosud nedostižitelnou Desdemonu) a zanechala ve mně hlubokou vzpomínku. Nádherný hlas, který si pohrál se všemi tóny, velmi příjemné výšky, procítěný zpěv a i vzhledově nádherná Desdemona daly dohromady ozdobu celého představení. Publikum z ní bylo nadšené. Sklidila obrovský aplaus. Obdivovala jsem její výkon v duetu s Otellem v 3. dějství a vychutnala si hrobové ticho po písni O jívě a Ave Maria, kdy v hledišti byste slyšeli spadnout špendlík a nikoho nenapadlo ani tlesknout. Byli jsme jako omráčení jejím výkonem. To ticho bylo ještě větší odměnou, než bouřlivý potlesk. A další úžasné ticho následovalo po skončení opery, kdy dozněl poslední tón a my se nějakou chvíli ani nepohnuli. Teprve pak jsme spustili obrovský aplaus.

Otella zazpíval turecký tenorista Efe Kışlalı a já si uvědomila, že to byl vlastně první hrdinný tenor, kterého jsem slyšela naživo. Měla jsem pocit, že má příliš "hluboký hlas", ale brzy jsem se zaposlouchala. Od druhého dějství jsem si užívala každý jeho tón a jen litovala, že musel hrát v tak hrozné režii. Niun mi tema zazpíval nádherně! Při osobním setkání byl velice příjemný.

Opravdu hlavní hvězdou večera pro mě byl ale Jago v podání Richarda Haana. Ať mi ještě chvíli někdo tvrdí, že už má svoje léta za sebou..., jak pořád kolem sebe slyším. Slyšela jsem ho před mnoha lety v roli Nabucca na Špilberku, pak ve stejné roli loni na konci roku v Janáčkově divadle a nyní jako Jaga a byla jsem z něj nadšená. Senzační především herecký výkon - už jen to, jak se postavil na jevišti, jeho mimika, pohyby rukou, líčení obličeje, fantastický hlas, všechno vytvořilo výborného Jaga, kterého bych se opravdu bála. Jako Desdemona i on měl obrovskou odezvu v publiku, které ho nemohlo odměnit potleskem po Credo, ale zato zcela nečekaně jsme jako na povel spustili bouřlivý aplaus plný "BRAVO" na konci 3. dějství, kdy zazpíval na ležícím Otellem - to je ten lev!

Představení vyvolalo obrovské nadšení publika a už při první děkovačce stál celý horní balkón. Členové orchestru zářili nadšením a dirigent se právem usmíval. Musím ještě hlavně pochválit orchestr, protože hrál velmi čistě po všechna tři představení a bylo příjemné jej poslouchat z první řady.

G. Verdi: Otello
Středa 25. srpna, 19:00
Dirigent: Förster, H. M.
Otello: Kışlalı, E.
Desdemona: Vykopalová, P.
Jago: Haan, R.
Cassio: Sibera, V.
Emilia: Klimentová, I.
Roderigo: Havlák, L.
Montano: Hrachovec, I.
Lodovico: Bürger, M.

Přes všechny "svízele" to byla jako celek nádherná představení a rozhodně si přijedu ještě zopakovat Rigoletta (ráda bych viděla v této roli i pana Chmela, ale určitě se budu těšit i na pana Cavalcantiho!). Státní Opera rozhodně tímto patří na seznam divadel, která budu navštěvovat, jak nejčastěji to půjde!

Zároveň chci velice poděkovat za vstřícnost mediálního oddělení. Potěšilo mě, jak byli všichni příjemní - od paní v pokladně po všechny uvaděčky v přízemí a šatnářky. Hned je člověku příjemněji v divadle, když jsou tam lidé, ze kterých je cítit nadšení!

Takže brzy se těším opět naviděnou!!!

Fotografie: © Státní opera Praha
La traviata - František Ortmann
Otello - Karel Kouba

1 komentář:

Marie Koutná řekl(a)...

Když to musí být, tak napíšu komentář, kde ale nebude nic nového, protože zase se vším souhlasím.

Taky se mi moc líbil Rigoletto, režie byla krásná, nebylo na ní opravdu nic, co by se mi nelíbilo, což se nedá říct o režii Otella, v té naopak nebylo nic, co by se mi líbilo. Nevadí mi, když na scéně skoro nic není (třeba u Tita ve Stavovském divadle tam toho bylo ještě míň a přitom jsem se ani vteřinu nenudila, bála jsem se i dívat na titulky, aby mi něco neuniklo), ale když se skoro nic neděje, tak dohromady třináct kamenů, jedna plachta a svíce, prostě nejsou věci, na které by mě bavilo se celou operu dívat. :(

Hudebně se mi oboje moc líbilo, při Rigolettovi mi už při předehře jezdil mráz po zádech. Moc se mi líbili pěvecky i herecky Miguelangelo Cavalcanti a Jana Sibera, Martin Šrejma má typ hlasu, který nemám úplně nejradši, takže jeho Vévodu jsem si moc neužila.
Na Otellovi pro mě určitě taky byli v hlavní roli Jago a Desdemona. Pan Haan hrál úžasně, byl tak přesvědčivě zlý, až jsem mu to nemohla mít za zlé. :D Paní Vykopalová byla úžasná, zvlášť píseň o jívě a motlitba mě dojaly. Moc se mi líbil hlas pana Kislaliho, Cassia jsem taky vnímala spíš jako zápornou postavu, možná to bylo způsobené vzhledem (?), prostě nevypadal zrovna jako andílek.

Ve výsledku jsem byla docela spokojená! :)