čtvrtek 26. srpna 2010

Trojlístek ve Státní Opeře


19. srpna začal ve Státní Opeře již tradiční Verdi Festival. Zúčastnila jsem se tří představení - 20. 8. La traviaty, 24. 8. Rigoletta a 25. 8. Otella. Na Traviatu jsem měla již dávno pro Blog rozepsané dojmy, ale nakonec jsem se rozhodla dát všechny tři večery dohromady.

S Traviatou jsem poprvé vstoupila do Státní Opery jako divák (zvláštní, že s touto operou jsem začínala i v Janáčkově divadle a ve Vídeňské státní opeře). Bohužel jediná Vídeň dopadla z těch tří při premiéře pro mě pozitivně. Ale, stejně jako v Brně, ani v Praze jsem se nenechala odradit a zkusila to znovu. Musím říct, že jsem udělala velmi dobře!!!


La traviata, aneb jedno velké opisování



Páteční představení bylo pro mě velkým zklamáním. Musela být nějaká divná konstelace hvězd, jinak si to nedokážu vysvětlit v porovnání s úterním Rigolettem. Ale nebudu předbíhat. Hlavním kamenem úrazu pro mě byla režie. Tato inscenace měla premiéru 5. 10. 2006, když si přečteme kritiky vložené na její stránce, nacházíme jen slova obdivu. Skutečně, každý jsme jiný. Mně osobně režie a scéna nevyhovovaly a nazvala bych je "kočkopes" - od všeho něco. První dějství až příliš nápadně připomíná Traviatu ze Salzburku (s Villazonem a Netrebko), 2. dějství Traviatu z Zurichu (s Hampsonem a Beczalou), 3. filmovou Traviatu s Gruberovou a Shicoffem a 4. všechno možné dohromady. Měla jsem pocit, že se v dění na jevišti ztrácím, jako by vymizely veškeré vztahy mezi postavami na jevišti, hlavně v 1. a 3. dějství, takže, i když operu znám a vím, jaká postava právě zpívá, nemohla jsem se pořád zorientovat, kdo je Gaston, kdo Marchese a kdo Doktor. Sbor byl jak vojáci, kteří napochodovali, stáli v pozoru a zase do taktu odkráčeli pryč. Žádné emoce, žádný pohyb navíc, nic. Prakticky byli na jevišti snadno postradatelní.

V druhém dějství měla sice Violeta křeslo, ale už jí chyběl stůl, takže dopis psala na zemi (hned se mi vybavil Vídeňský Onegin - co je to teď za módu psát dopisy "v prachu a špíně"?). Její duet s Germontem byl pro mě jeden z nejdelších a trochu jsem se těšila, až konečně skončí. Nepochopila jsem, co vlastně otec k Violetě cítí - pohrdá jí, nebo ji chápe, lituje jí, soucítí s ní...? Podobně jsem tápala i u dalších rolí. Nejsem velkým příznivcem škrtů v partituře a vynechání Alfrédovy árie Oh, mio rimorso... nebyl zrovna dobrý nápad. Proč zrovna tato árie? Tenor má konečně možnost předvést, co v něm opravdu je a ukázat (konečně) nějaké emoce a... škrt... a nic...


Nesnáším nahotu při představení a to, co předvedly některé dámy v Traviatě, bylo poněkud odporné... Pánské publikum sedící za mnou sbor cikánek a matadorů doprovodilo upřímným smíchem. Violeta každou chvíli padala k zemi - omdlévala, klekala, byla hozena... Kostým asi dostává hodně zabrat! Alfrédova urážka byla poněkud divná. Nejdříve ji políbí, ta se skácí k zemi, sbor začne zpívat (stojí stále na jednom místě), Alfréd si klekne nad ležící Violetu, konečně vytáhne peníze a začne je z blízka házet po Violetě (Jestli tohle není opsané ze Salzburku, tak jsem asi slepá. Neexistuje snad něco jako autorské právo???). Sbor se konečně probere, začnou se rvát s Alfrédem, do toho přijde Germont, ale trochu dříve, takže moment překvapení, kdy se zjeví až s prvním tónem svého partu, se vytratil. Violeta kleká vedle Alfréda na zem a zpívají poslední část třetího dějství. Na úplném konci hodí Alfrédovi do tváře kamélii...

Celkem povedená mi ve srovnání se zbytkem opery přišla režie posledního dějství, ač nechat Violetu válet se po zemi, nenechat jí ani postel a nechat ji umřít, aniž by si toho kdokoli jiný než Otec všiml, je dost divné. Také jsem nepochopila záměr otočit Violetu čtoucí dopis zády k publiku a pak ji poslat za kulisu. Už v první řadě ji bylo špatně slyšet, nechci se ptát, jak to znělo ve větší vzdálenosti.

Asi na to měla vliv ta režie, ale pěvecké výkony mi v ten večer připadaly hodně průměrné. Pochválila bych snad jen Violetu v podání Jany Sibery, která předvedla výborně zvládnutý part a nezapomněla na nádherný vysoký tón na konci své árie v 1. dějství, kterým mi udělala vyloženě radost. :-)

Peter Berger byl jediný, kterého jsem znala už z dřívějších představení, a rozhodně nezklamal. Krásně a čistě zazpívaný part mu vynesl zasloužený potlesk.

Stejně, jako mám určitou vytvořenou představu o Komturovi, mám představu i o Germontovi. Ta postava mi přijde z celé opery nejzajímavější a se zvědavostí sleduji různá režijní pojetí této role a pěvecká ztvárnění. Miguelangelo Cavalcanti mě tento večer vůbec neoslovil. Jeho hlas mi nebyl příjemný a jistě i velkou vinou režie mě jeho Otec docela nudil. Říkala jsem si, že tohoto pěvce asi nebudu moc často aktivně vyhledávat... Osud má ale někdy hodně zajímavou představu o tom, co nebo koho mi pošle do cesty... :-D

Další role byly celkem povedené, sbor až na svoji statiku zpíval velmi dobře, měl nádherný hlas a příjemně mě překvapil orchestr. Jedno dvě zaváhání v rytmu neberu jako nějakou hrubou chybu a divím se, proč zrovna o tomto orchestru slyším samé nechvály... Heiko Mathias Förster působil velmi pohodovým dojmem a byla radost jej sledovat při dirigování.

Trochu neovlivnitelnou nepříjemnou složkou představení bylo i publikum složené převážně z turistů. Češtinu jsem zaslechla jen zřídka a Češi byli tentokrát téměř jediní slušně oblečení lidé. Potkala jsem osoby v kraťasech, roztrhaných riflích, vytahaných tričcích, minisukních... O nějakém slušném vychování se nedalo v některých případech ani mluvit. Bavení se během představení bylo celkem běžné, jedna dáma v první řadě dostala záchvat smíchu těsně před začátkem předehry, a tak dirigent počkal, až se konečně uklidní. Poněkud přehnané mi přišlo i tleskání všude, kde se dalo, takže árie Violety v 1. dějství byla rozdělena nesmyslně na dvě části a další a další místa...

Přesto jsem se nenechala odradit, protože jsem měla vstupenky ještě na Rigoletta a Otella a vypravila jsem se do Opery znovu. Udělala jsem velmi dobře!

G. Verdi: La traviata
Pátek 20. srpna, 19:00
Dirigent: Förster, H. M.
Violetta Valéry: Sibera, J.
Flora Bervoix: Miro, A.
Annina: Jarkovská, E.
Alfredo Germont: Berger, P.
Giorgio Germont: Cavalcanti, M.
Gaston: Hruška, J.
Baron Douphol: Vocel, R.
Markýz d‘Obigny: Horák, M.
Doktor Grenvil: Bürger, M.


Špičkový Rigoletto

Hlavním lákadlem byl pro mě tentokrát pan Vladimír Chmelo, který v této roli bude v příští sezóně vystupovat v Metropolitní opeře (a také jako Scarpia) a kterého jsem bohužel už delší dobu neměla příležitost slyšet. Pro mě trochu šokující zpráva přišla v pondělí, kdy Opera oznámila Chmelovo náhlé onemocnění a změnu obsazení. V roli Rigoletta vystoupí Miguelangelo Cavalcanti. Mám jet nebo ne? Dnes se tomu už jen směju. Jela jsem a udělala jsem velmi dobře!!!

Publikum oproti Traviatě výrazně prořídlo a naštěstí ubylo turistů nevhodně oblečených a neumějících se chovat. Celé první dějství velmi živě komentovaly už jen dvě dámy přede mnou, které mi tím lezly krkem. Naštěstí bylo dost místa a zbytek opery jsem ztrávila opět v první řadě. V publiku jsem zahlédla i pana Dohnányiho.

Rigoletto bylo představení ušité mně naprosto na míru. Vůbec se nedivím, že se hraje stále už od roku 1988. Kéž to tak ještě hodně dlouho zůstane. Dočkala jsem se klasické režie plné emocí, SROZUMITELNÝCH vztahů mezi postavami, nápaditých kulis a úžasného pěveckého obsazení. Naprostý protiklad k páteční Traviatě, ačkoli obsazení nebylo o mnoho rozdílné.

Otevřela se opona a před námi se objevil vévodův sál plný dvořanů v klasických kostýmech doplněný o dobrý balet a množství kulis (nesnáším holé jeviště!!!). Další scéna předčila předešlou, ocitli jsme se na ulici, kterou znázornilo několik zdí, mříž a zavěšená okna - výborně vymyšlené, která se rázem proměnila otočením točny na Rigolettův dům a pak i na jinou ulici. S chutí bych se tam prošla. Výborné osvětlení dodalo celému obrazu autentičnost.

Po přestávce následoval znovu Vévodův palác, kde dvořané hráli šachy, opět doplněný o dobře rozestavěné kulisy. Asi nejsilněji na mě však působilo poslední dějství. Velmi jednoduchá stříška jako hostinec Sparafucila se stolkem a závěsnou lampou obehnaná plotem, za kterým je volné prostranství a na obzoru je obloha. Jediné, co mi jen trošku vadilo, byla nápovědní budka, protože Gilda a Rigoletto byli při závěrečném duetu z mého pohledu (1. řada úplně napravo) z velké části schovaní. Už dlouho jsem neviděla v divadle tak vyloženě krásné (pro mě nové) představení, které by mě zcela pohltilo (naposledy to snad byl Don Giovanni v ND).

Vévoda v podání Martina Šrejmy mi v prvním dějství přišel poněkud nejistý. Hlasově nebyl příliš výrazný a působil trochu prkeně. Od druhého dějství se však už rozezpíval. La dona e mobile bylo vynikající a krásně souzněl s ostatními v kvartetu Bella figlia...

Sparafucile v podání Lukáše Hynka-Krämera byl velmi zajímavou postavou. Člověk by se ho bál (přece jen je to vrah) a na druhou stranu ho obdivuje, že má alespoň "smysl spravedlnost". Hodně zajímavý hlas a přesvědčivě zahraná role. Moc se mi jeho Sparafucile líbil.

Také mě potěšila Lubomíra Popova Alabozova ve své dvojroli Hraběnka Ceprano - Giovanna. Z dalších menších rolí na mě udělal velký dojem Monterone zazpívaný Olegem Korotkovem. Ač ve svém prvním partu měl trochu nejistou intonaci, na jevišti se s ním najednou objevil mohutný hlas, který svou silou přesáhl všechny ostatní. Na Monterona budu dlouho vzpomínat! :-)

Trošku slabší mi přišla Maddalena v podání Jany Sýkorové, která byla poněkud nevýrazná svým hlasem i herectvím. Nedokázala příliš upoutat moji pozornost, abych sledovala ji a ne Rigoletta a Gildu. Ale jsem ráda, že jsem měla možnost ji konečně vidět a slyšet!

Gildu nám zazpívala Jana Sibera a byla vynikající. Nádherný jemný hlas, který se nezalekl žádné výšky ani koloratury, doplněný o velmi přesvědčivé herectví. Opět mi udělala velkou radost, když po duetu s Rigolettem na konci 2. dějství zazpívala vysoký tón - já snad budu jezdit na ty její vysoké tóny! :-D Ještě jednou skládám poklonu za nádherný výkon!

To nejlepší si nechávám na závěr. Pořád se tomu směju... To, čeho jsem se nejvíc obávala, bylo to nejlepší z celého představení. Miguelangelo Cavalcanti byl pro mě zatím tím nejlepším Rigolettem, jakého jsem viděla. Dosud držel první místo Ingvar Wixell. Na jevišti se objevila velmi zvláštní postava "postiženého" muže, který navenek vypadal možná směšně, na druhou stranu drsně a odpudivě, ale v hloubi duše to byl milující otec plný citů a lásky. Cavalcanti hrál hrbáče naprosto přesvědčivě, klátil se po jevišti, měl zoufalý výraz, který bodal u srdce, uměl pohladit a obejmout svoji dceru, vyrazit prudce proti nepřátelům, kleknout na kolena a prosit dvořany, aby mu vrátili dceru... Celá opera byla nádherná, ale ta Rigolettova árie ve 2. dějství, kdy hledá dceru, ta mě dostala. Seděla jsem jako přikovaná a nemohla se pohnout. Jen jsem sledovala zoufalého otce a, když opravdu hrozivě vykřikl, že je to jeho dcera, vyrazil mi tím dech. A závěrečný duet... V hledišti se nikdo ani nepohnul! Pane Cavalcanti, děkuji ještě jednou za opravdu jedinečný zážitek a za příjemné setkání s Vámi!!!



G. Verdi: Rigoletto
Úterý 24. srpna, 19:00
Dirigent: Griffiths, H.
Vévoda mantovský: Šrejma, M.
Rigoletto, dvorní šašek: Cavalcanti, M.
Gilda, jeho dcera: Sibera, J.
Sparafucile: Hynek-Krämer, L.
Maddalena, jeho sestra: Sýkorová, J.
Giovanna, Gildina společnice: Popova Alabozova, L.
Hrabě Monterone: Korotkov, O.
Dvořané: Marullo: Kříž, O.
Dvořané: Borsa: Hruška, J.
Hrabě Ceprano: Vocel, R.
Hraběnka Ceprano: Popova Alabozova, L.
Páže: Pešinová, G.


Otello - v hlavní roli Jago a Desdemona



Poslední z třetice představení byl Otello. Zde se naštěstí žádná změna v obsazení neudála. Před představením jsme potkaly pana Cavalcantiho a k našemu obrovskému potěšení se k nám srdečně hlásil. Že ho znovu uvidím tak brzy, to by mě nenapadlo! :-D

V divadle bylo bohužel opět málo diváků, na druhou stranu byla alespoň větší přiležitost vybrat si místo dle svého přání (pochopitelně v 1. řadě! :-D). Na Otellovi bylo vynikající publikum. Téměř všichni byli slavnostně oblečení, v hledišti panovalo ticho a všichni spontánně a nadšeně reagovali na vše, co se během představení dělo. Tak příjemně mi v hledišti už dlouho nebylo!

Bohužel méně příjemnou stránkou večera byla režie. Kdybych už překousla prázdné jeviště s nakloněnou plochou, na které byly 3, 1, 9 a 0 kamenů, takže fantazie musela pracovat na plné obrátky, nepřekousnu statické postavy, násilí a nedbání na libreto. Opět nám (bohužel) sbor předvedl (musel), jak umí jako stádo přebíhat z jedné strany na druhou a tím vyvolávat neúčinně představu zmatku. Spíš to vypadalo komicky. Také nechápu, co měl režisér na mysli, když nechal sbor jíst těsně poté, kdy Otello přikázal ve 3. dějství Desdemoně, aby padla k zemi. Ale zpívali nádherně, to se musí nechat, fortissima byla úžasná!!!

Když už nechají prázdné jeviště, tak je třeba dát pěvcům "role", aby hráli a ne tam jen stáli. Celá režie spočívala na nenávistném chování postav mezi sebou, kdy Otello srážel Jaga dost prudce k zemi, takže ten se odkutálel přes půl jeviště (ještě, že má pan Haan sportovního ducha! To by bylo modřin a vyklobenin!), kope do Desdemony, plive na ni, shodí ji z vyvýšené části jeviště, ponižuje ji, Jago skopne z vyvýšeniny pro změnu Otella, rvačka Montana a Cassia byla spíš komická, než, aby vzbuzovala nějakou hrůzu, a už jsem se bála, že Cassio Montana ani nestihne zranit. Asi nejhorším článkem však byla Emília. Tu Jago neustále bil, kroutil jí ruku za záda, pak tam stála nehnutě, nebo klečela jako solný sloup, když ji Desdemona požádala, aby přinesla svatební šaty, ani se skoro nezvedla, aby jí rozpustila vlasy, to přišla až skoro na konci árie a stejně je nerozpustila, aby vzala od ní prsten, to se také nějak nekonalo... Režisér snad zapomněl nadiktovat Emílii, co má dělat?

Velmi dobrým článkem představení bylo nasvícení zadního plátna, kdy se dvakrát objevily i hvězdy a, když před nimi stála v bílém Desdemona, scéna potemnělá a světlo dopadalo jen na ni, a zpívala Ave Maria, byla jako anděl. To byl pro mě nejsilnější režijní moment z celé opery. Také bylo trochu napínavé použití malých kamenů, které po sobě postavy házely, nebo je nechaly spadnout volně na zem. Jagův kámen se nezastavil a sledován snad všema očima v publiku včetně Jaga a dirigenta se směle kutálel po šikmé ploše směrem k orchestřišti. Naštěstí se zastavil na rovném jevišti, ale už jsme si v hlavě dokázali představit, co by nezastavení znamenalo. Otello hodí po Jagovi také kámen, Jago stihne utéct na druhou stranu, ale rozhodně příjemný pocit, jsem z toho neměla. Kdyby byl přítomný režisér obnoveného nastudování a šel se klanět po představení, možná bych šla také hledat nějaký kámen a natrénovala si vrh na cíl.

Z toho vyvozuji jediné, až bude příště pod představením podepsaný pan Cukr jako pomocný režisér atd., budu s těšením se na režii trochu opatrná. Násilí, "žádná" psychologie některých postav a určité režijní momenty byly v Traviatě a Otellovi úplně stejné. A já si pořád říkala, že si jsou ta dvě představení tak hrozně podobná...

Co však až na pár výjimek bylo tím největším zážitkem večera, který zvedl ze židle celý horní balkón a několik lidí v přízemí, bylo pěvecké obsazení. Cassio v podání Václava Sibery, Roderigo Lubomíra Havláka a Emílie paní Klimentové mě za celé přestavení nijak neoslovili. Snad poprvé jsem jindy svou oblíbenou postavu Cassia považovala za zápornou roli (nevím, proč).

Nejvíc jsem se těšila na paní Pavlu Vykopalovou, která debutovala v roli Desdemony. V březnu mě okouzlila svou Ave Maria na Velikonočním koncertě slavných modliteb a už tehdy jsem si slíbila, že ji musím v této roli vidět. Ani mě nenapadlo, že v té době ji ještě neměla nastudovanou. Výkon, který předvedla ve středu se nedá srovnávat s ničím, v čem jsem ji dosud viděla. Překonala Katiu Ricciarelli (pro mě dosud nedostižitelnou Desdemonu) a zanechala ve mně hlubokou vzpomínku. Nádherný hlas, který si pohrál se všemi tóny, velmi příjemné výšky, procítěný zpěv a i vzhledově nádherná Desdemona daly dohromady ozdobu celého představení. Publikum z ní bylo nadšené. Sklidila obrovský aplaus. Obdivovala jsem její výkon v duetu s Otellem v 3. dějství a vychutnala si hrobové ticho po písni O jívě a Ave Maria, kdy v hledišti byste slyšeli spadnout špendlík a nikoho nenapadlo ani tlesknout. Byli jsme jako omráčení jejím výkonem. To ticho bylo ještě větší odměnou, než bouřlivý potlesk. A další úžasné ticho následovalo po skončení opery, kdy dozněl poslední tón a my se nějakou chvíli ani nepohnuli. Teprve pak jsme spustili obrovský aplaus.

Otella zazpíval turecký tenorista Efe Kışlalı a já si uvědomila, že to byl vlastně první hrdinný tenor, kterého jsem slyšela naživo. Měla jsem pocit, že má příliš "hluboký hlas", ale brzy jsem se zaposlouchala. Od druhého dějství jsem si užívala každý jeho tón a jen litovala, že musel hrát v tak hrozné režii. Niun mi tema zazpíval nádherně! Při osobním setkání byl velice příjemný.

Opravdu hlavní hvězdou večera pro mě byl ale Jago v podání Richarda Haana. Ať mi ještě chvíli někdo tvrdí, že už má svoje léta za sebou..., jak pořád kolem sebe slyším. Slyšela jsem ho před mnoha lety v roli Nabucca na Špilberku, pak ve stejné roli loni na konci roku v Janáčkově divadle a nyní jako Jaga a byla jsem z něj nadšená. Senzační především herecký výkon - už jen to, jak se postavil na jevišti, jeho mimika, pohyby rukou, líčení obličeje, fantastický hlas, všechno vytvořilo výborného Jaga, kterého bych se opravdu bála. Jako Desdemona i on měl obrovskou odezvu v publiku, které ho nemohlo odměnit potleskem po Credo, ale zato zcela nečekaně jsme jako na povel spustili bouřlivý aplaus plný "BRAVO" na konci 3. dějství, kdy zazpíval na ležícím Otellem - to je ten lev!

Představení vyvolalo obrovské nadšení publika a už při první děkovačce stál celý horní balkón. Členové orchestru zářili nadšením a dirigent se právem usmíval. Musím ještě hlavně pochválit orchestr, protože hrál velmi čistě po všechna tři představení a bylo příjemné jej poslouchat z první řady.

G. Verdi: Otello
Středa 25. srpna, 19:00
Dirigent: Förster, H. M.
Otello: Kışlalı, E.
Desdemona: Vykopalová, P.
Jago: Haan, R.
Cassio: Sibera, V.
Emilia: Klimentová, I.
Roderigo: Havlák, L.
Montano: Hrachovec, I.
Lodovico: Bürger, M.

Přes všechny "svízele" to byla jako celek nádherná představení a rozhodně si přijedu ještě zopakovat Rigoletta (ráda bych viděla v této roli i pana Chmela, ale určitě se budu těšit i na pana Cavalcantiho!). Státní Opera rozhodně tímto patří na seznam divadel, která budu navštěvovat, jak nejčastěji to půjde!

Zároveň chci velice poděkovat za vstřícnost mediálního oddělení. Potěšilo mě, jak byli všichni příjemní - od paní v pokladně po všechny uvaděčky v přízemí a šatnářky. Hned je člověku příjemněji v divadle, když jsou tam lidé, ze kterých je cítit nadšení!

Takže brzy se těším opět naviděnou!!!

Fotografie: © Státní opera Praha
La traviata - František Ortmann
Otello - Karel Kouba

sobota 14. srpna 2010

Koncert Thomase Hampsona v Tonhalle v Curichu


Je mou příjemnou povinností uvítat dnes na Blogu naši novou členku paní Chiaru D'Alessandro z Itálie, která nám bude přinášet dojmy a fotografie z představení v Zurichu, v La Scale a dalších divadlech především v Itálii a Švýcarsku. Budu zde zveřejňovat překlady... Milá Chiaro, máte slovo :-D

11. července jsme vstoupily do příjemně klimatizovaného Tonhalle v Zurichu. Venku vládlo horké letní počasí... Orchestr si udělal ještě malou zkoušku před orchestrální částí a už vstoupil dirigent Philip Jordan, kterého znám z DVD Doctor Faust. Jeho vedení orchestru bylo fenomenální. Tento mladý muž se narodil právě zde v Zurichu v roce 1974. Zdálo se, že tančí přes celé pódium s taktovkou v ruce. Zazněla okouzlující hudba Dvořákova Karnevalu. Následovaly obrovské ovace.

Někteří členové orchestru odešli z pódia. Začala Mahlerova hudba a zesílení o francouzské lesní rohy převýšilo moje očekávání. Mám moc ráda zvuk lesního rohu a když navíc hrají 4 hráči..., bylo to úžasné.


A vstoupil Thomas Hampson, vysoký, elegantní, skvělý. Zazpíval nám Rückert Lieder:

Blicke mir nicht in die Lieder!
Ich atmet' einen linden Duft
Ich bin der Welt abhanden gekommen
Um Mitternacht

Po někonečných ovacích jsme se na závěr dočkali přídavku "Liebst du um Schönheit". Nestydím se říci, že jsem byla silně dojatá. Utírala jsem si během potlesku slzy, které mi tekly po tvářích, a stejně tak všichni kolem. Slyšela jsem dámu vedle sebe, jak seděla během poslední písně se zatajeným dechem a někdo jiný prohlásil: "Grand!"

Byl to nezapomenutelný koncert!

Během přestávky jsme se chtěly mé dcery a já pokusit získat autogram. Šly jsme ven ze sálu a našly vchod pro umělce. Našly jsme však jen odpočívající hudebníky. Jeden z hornistů nás vzal k šatně pana Hampsona. Ten byl velmi vlídný a laskavý, zeptal se dcery na jméno a podepsal se jí na obrázek i s věnováním. Podal si s námi ruku a vrátily jsme se na svá místa.

Koncert pokračoval známou a krásnou symfonií "Z Nového světa" od Dvořáka. Hampson nakonec seděl také v publiku... Byli jsme všichni okouzleni tímto zakončením koncertu.

Vyšly jsme ven ze sálu a ovanul nás horký vzduch letního Zurichu. Vrátily jsme se jako ze snu do reality. :-)

DŠ: A jak na Vás působila Dvořákova hudba?
Opravdu jsem si ji užila. Od jejího začátku jsem se cítila, jako bych se ocitla v jiném/novém světě a když rohy hrály to slavné téma a hoboje je opakovaly, bylo to velmi vzrušující. Ve střední čísti jsme si mohli poslechnout něco jako Slovanský tanec a středoevropský menuet. Závěr byl strhující - rohy hrály hlavní motiv a bylo to jako obrovská exploze energie. Nezapomenutelné.

Myslím, že skladatelé z vaší země jsou úžasní, miluji také Smetanu. Před dvěma lety jsem o vánočních prázdninách navštívila muzeum Bedřicha Smetany v Praze...

Díky moc a velký pozdrav všem!

Chiara D'Alessandro

pátek 13. srpna 2010

Verdi Festival ve Státní Opeře


Již za necelý týden 19. srpna bude zahájen 18. ročník Verdi Festivalu ve Státní Opeře v Praze. Těšit se můžete na slavné Verdiho opery Aida, Nabucco, Rigoletto, La Traviata a Otello. Zde je podrobný program včetně obsazení:


čtvrtek 19. 8., 19:00
G. Verdi: Aida

Dirigent: Paternostro, R.
Král: Bürger, M.
Amneris, jeho dcera: Hajnová Fialová, V.
Aida, etiopská otrokyně: Hundeling, M.
Ramfis, velekněz: Horák, M.
Radames, vojevůdce: Zampieri, G.
Amonasro, etiopský král, Aidin otec: Kettner, J.
Posel: Hruška, J.
Kněžka: Jonášová, H.
Vstupenky


pátek 20. srpna, 19:00
G. Verdi: La traviata

Dirigent: Förster, H. M.
Violetta Valéry: Sibera, J.
Flora Bervoix: Miro, A.
Annina: Jarkovská, E.
Alfredo Germont: Berger, P.
Giorgio Germont: Cavalcanti, M.
Gaston: Hruška, J.
Baron Douphol: Vocel, R.
Markýz d‘Obigny: Horák, M.
Doktor Grenvil: Bürger, M.
Vstupenky


sobota 21. srpna, 19:00
G. Verdi: Nabucco

Dirigent: Griffiths, H.
Abigail, otrokyně: Derilova, J.
Nabucco, babylónský král: Tolstov, S.
Ismael, synovec judského krále: Samek, R.
Zachariáš, židovský velekněz: Hynek-Krämer, L.
Fenena, Nabuccova dcera: Sýkorová, J.
Velekněz Baalův: Mlejnek, L.
Abdallo, babylónský vojevůdce: Havlák, L.
Anna, Zachariášova sestra: Vaňkátová, D.
Vstupenky


neděle 22. srpna, 19:00
G. Verdi: La traviata

Dirigent: Förster, H. M.
Violetta Valéry: Lee, W.
Flora Bervoix: Čmugrová, S.
Annina: Popova Alabozova, L.
Alfredo Germont: Briscein, A.
Giorgio Germont: Sem, S.
Gaston: Moravec, J.
Baron Douphol: Zahradníček, F.
Markýz d‘Obigny: Mlejnek, L.
Doktor Grenvil: Hynek-Krämer, L.
Vstupenky


úterý 24. srpna, 19:00
G. Verdi: Rigoletto

Dirigent: Griffiths, H.
Vévoda mantovský: Šrejma, M.
Rigoletto, dvorní šašek: Chmelo, V.
Gilda, jeho dcera: Sibera, J.
Sparafucile: Hynek-Krämer, L.
Maddalena, jeho sestra: Sýkorová, J.
Giovanna, Gildina společnice: Popova Alabozova, L.
Hrabě Monterone: Korotkov, O.
Dvořané: Marullo: Kříž, O.
Dvořané: Borsa: Hruška, J.
Hrabě Ceprano: Vocel, R.
Hraběnka Ceprano: Popova Alabozova, L.
Páže: Pešinová, G.
Vstupenky


středa 25. srpna, 19:00
G. Verdi: Otello

Dirigent: Förster, H. M.
Otello: Kışlalı, E.
Desdemona: Vykopalová, P.
Jago: Haan, R.
Cassio: Sibera, V.
Emilia: Klimentová, I.
Roderigo: Havlák, L.
Montano: Hrachovec, I.
Lodovico: Bürger, M.
Vstupenky



čtvrtek 26. srpna, 19:00
G. Verdi: Nabucco

Dirigent: Griffiths, H.
Abigail, otrokyně: Derilova, J.
Nabucco, babylónský král: Tolstov, S.
Ismael, synovec judského krále: Višnjakov, N.
Zachariáš, židovský velekněz: Korotkov, O.
Fenena, Nabuccova dcera: Kalivodová, A.
Velekněz Baalův: Vocel, R.
Abdallo, babylónský vojevůdce: Havlák, L.
Anna, Zachariášova sestra: Jonášová, H.
Vstupenky


pátek 27. srpna, 19:00
G. Verdi: Aida

Dirigent: Paternostro, R.
Král: Bürger, M.
Amneris, jeho dcera: Lamanda, R.
Aida, etiopská otrokyně: Hundeling, M.
Ramfis, velekněz: Horák, M.
Radames, vojevůdce: Kışlalı, E.
Amonasro, etiopský král, Aidin otec: Haan, R.
Posel: Havlák, L.
Kněžka: Vaňkátová, D.
Vstupenky


sobota 28. srpna, 19:00
G. Verdi: La traviata

Dirigent: Förster, H. M.
Violetta Valéry: Boross, C.
Flora Bervoix: Čmugrová, S.
Annina: Jarkovská, E.
Alfredo Germont: Briscein, A.
Giorgio Germont: Cavalcanti, M.
Gaston: Moravec, J.
Baron Douphol: Vocel, R.
Markýz d‘Obigny: Horák, M.
Doktor Grenvil: Bürger, M.
Vstupenky


neděle 29. srpna, 19:00
G. Verdi: Otello

Dirigent: Förster, H. M.
Otello: Kışlalı, E.
Desdemona: Vykopalová, P.
Jago: Kusnjer, I.
Cassio: Sibera, V.
Emilia: Ibragimova, G.
Roderigo: Havlák, L.
Montano: Hrachovec, I.
Lodovico: Bürger, M.
Vstupenky

Další informace najdete na stránkách Státní Opery.

čtvrtek 12. srpna 2010

"Co budete vařit zítra k obědu?" "Třeba Alagnu..."


I takto by brzy mohly vypadat rozhovory operu milujících fanoušků. Evelyn Rillé a Johannes Ifkovits spolu s řadou slavných pěvců a pěvkyň vydali publikaci Die Oper kocht, kde nám každý pěvec představí své nejoblíbenější jídlo. Těšit se můžete na speciality od Anny Netrebko, Eliny Garanči, Niny Machaidze, Josého Carrerase, Roberta Alagni, Thomase Hampsona, Bryana Terfela a dalších. Kniha je již k dostání v rakouských knihkupectvích včetně Arcadie u vídeňské Staatsoper za 29,80 euro. Její křest proběhl na slavnostní večeři ve Salzburku 5. srpna v zámku Leopoldskron. Další informace a fotografie můžete najít na Facebooku.

Zde je ještě úžasné video jako pozvánka.








neděle 8. srpna 2010

Úžasný večer ve znamení dvou španělských dam


Pohled na zámek přes mírně rozvodněnou Rokytnou...


V sobotu 7. srpna byl zahájen dvanáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského slavnostním zahajovacím koncertem, na kterém jako hlavní hvězda večera vystoupila slavná španělská sopranistka Montserrat Caballé. Blogu Operadream se také podařilo se tohoto koncertu zúčastnit a vedle dojmů Vám přináším i fotografie z bezprostřední blízkosti umělců, protože jsem stála na druhou polovinu přímo pod pódiem a mohla tak všechno nafotit.

Snad každý, kdo se na ten koncert chystal, s obavou sledoval předpověď počasí. Bude nebo nebude pršet? Při cestě tam chvíli svítilo slunce, bylo pod mrakem a chvílemi dost vydatně pršelo, a to i několik kilometrů před Jaroměřicemi. V Jaromeřicích při našem příjezdu jen mírně poprchávalo a pak přestalo úplně. Organizátoři připravili všechny židle, utřeli je, aby nebyly mokré, prosypali štěrkem cesty, abychom se nebrodili v blátě, připravili občerstvení, pláštěnky... Všechno bylo perfektně zorganizované a největším příjemným překvapením bylo, že nabídli lidem, kteří měli místa za stánkem s aparaturou a měli špatný výhled, aby se posadili na libovolná místa v jiné části hlediště. Koncert byl dobře nazvučený a divákům sedícím dále od jeviště pomohla velkoplošná obrazovka. Chvála kameramanům, odvedli dobrou práci, plynulé přechody, ukázali všechno, co bylo potřeba, a asi největší radost nám udělali, když zblízka zabrali za ruce se držící Montserrat Caballé s její dcerou při O mio babbino caro... Všichni jsme z toho byli dojatí!


Montserrat Caballé právě přijíždí...




Montserrat Caballé se svojí překladatelkou


José Collado diriguje Filharmonii Bohuslava Martinů při předehře z Carmen

Po úvodním Triumfálním pochodu z Aidy a uvítáních začal koncert předehrou k Síle Osudu. Trochu se zpočátku projevovalo rozladění nástrojů přechodem do chladného a vlhkého prostředí, ale brzy se vše srovnalo. Možná nás také mátlo ozvučení, které znělo s menší ozvěnou.

Jako první hvězda večera vystoupil Peter Dvorský s Tra voi, belle, brune e bionde z Pucciniho Manon Lescaut. O jeho výkonu během večera se raději nebudu obšírně vyjadřovat. Snad jen mohu litovat toho, že jsem ho nemohla slyšet naživo před dvaceti lety... Už to bohužel není to, co to bývalo. Ale, slyšet ho naživo byl vždycky můj sen, a ten se mi splnil! Když jsem ho v lednu poprvé potkala v Janáčkově divadle po premiéře Aidy, ani by mě nenapadlo, že za půl roku budu na jeho koncertu.

Následovalo vynikající Intermezzo z Cavallerie rusticany a už přišla na jeviště paní Montserrat Caballé v nádherně vínově rudé róbě za nekončícího potlesku. Možná, že hlas už nezní tak mladě, jako dříve, ale pořád z ní vyzařuje obrovský šarm a je to skutečná velká Dáma. Zazpívala nám árii Dejanice od Catalaniho a pozvala na jeviště svoji nádhernou dceru Montserrat Marti (která mimochodem je hodně podobná na Marii Callasovou!), která nám zazpívala árii Musetty z Pucciniho Bohémy a sklidila zasloužený bouřlivý potlesk. V jejím hlase bylo slyšet hlas mladé Montserrat Caballé, přesně, jako by se přenesl do ní. Marti byla obrovským oživením celého koncertu a překvapením pro všechny, protože nebyla v programech ani nikde jinde ohlášeným hostem večera. Nadšení publika ještě víc povzbudil duet těchto dam, když spolu zazpívaly O mio babbino caro a jak jsem se zmínila, kamera zabrala jejich držící se ruce. Nádherně spolu ladily, doplňovaly se, patřily k sobě...






Déšť nijak nenarušil perfektní atmosféru večera

Dalším zpříjemněním večera bylo vystoupení Jaroslava Dvorského. Už jsem jej před několika lety slyšela ve slavkovském zámku, kde nám zazpíval árie z operet a už tehdy mě zaujal svým hlasem. Včera to jen potvrdil. Zpíval s naprostým klidem a jistotou, měl krásné výšky, obrovské charisma... Když jsem pak stála pod jevištěm a slyšela jej "zblízka" bez mikrofonu, byl to ještě větší zážitek!

Druhá polovina koncertu byla trochu napínavá. Jak zní známé přísloví "POD SVÍCNEM JE VŽDY NEJVĚTŠÍ TMA!". Včera se nám to vyplnilo doslova. :-D Po skvělých číslech z Carmen, kdy zazněla v úžasném tempu předehra, Caballé zazpívala s grácií Habaneru a Jaroslav Dvorský La fleur přišly na řadu árie ze španělských zarzuel. Jednu zazpívala paní Caballé a na druhou pozvala opět svoji dceru. Uvedla to skvělým komentářem v němčině, která snad ani nepotřebovala překlad... Projevila svůj obrovský smysl pro humor a doplnila ho svým nezaměnitelným úsměvem. Dcera začala zpívat, paní Montserrat se posadila vedle ní na židli a s obdivem a hrdostí k ní vzhlížela a, co mě nejvíc potěšilo, nejednou se podívala na mě, která jsem stála bez hnutí kousek od nich s foťákem v ruce a natáčela si video, zatímco kolem mě běhali fotografové a neustále fotili, a setkávaly jsme se dlouhým pohledem. Mohla jsem si přát víc?





Celý prostor se ponořil do tmy...

Najednou začala zhasínat světla, utichat mikrofony a všechno pohltila hluboká tma. Montserrat Marti ještě chvíli zpívala a někteří hráči z orchestru hráli dál, ale pak utichli. Ozval se bouřlivý potlesk od obecenstva. Jak jsem se později dozvěděla, proud vypadl v celých Jaroměřicích. A proč je pod svícnem tma? Za kopcem jsou Dukovany, hlavním sponzorem koncertu byl ČEZ a jeho zástupci seděli v prvních dvou řadách v hledišti. :-D Taková tragikomická náhoda. Technici dělali, co mohli, aby vše opět uvedli do chodu. Možná, že ale bylo dobře, že proud vypadl... Měli jsme možnost poznat skutečnou Hvězdu při mimořádné události. Vypadl v pravou chvíli. Kdyby se to stalo během výstupu pánů Dvorských, nedokáži si představit, jak by celá situace vypadala, nebo jak by se s ní vypořádali. Dámy zachovaly naprostý klid, naopak se zhostily situace po svém a začaly s dirigentem řešit, co dělat, když se proud nerozjede. Paní Caballé nešetřila svým vtipem a úžasným smíchem, postupně se zažala rozžíhat světla a rozjel se jeden mikrofon. Nějaká žena v publiku zakřičela: "BARCELONA!" Mikrofon dostala do rukou paní Caballé a začala jednoduše mluvit. Tlumočnice nám sice chtěla překládat, ale paní Montserrat jí bránila v převzetí mikrofonu, že ona ho přece potřebuje a nedá jí ho! :-D Při tom se pořád smála a byla zcela bezprostřední a skvělá. Po asi šesti minutách se opět rozezněla hudba a Montserrat Marti tentokrát společně se svojí matkou, která ještě na začátku pro jistotu z plých plic foukla do druhého mikrofonu, zda jede, čímž nás opět rozesmála, svou árii zazpívala. Potlesk po tomto "duetu" byl obrovský! Dámy si publikum zcela získaly.



Závěrečný "kvartet" "dvou rodin" byl slavný duet Lippen schweigen z Veselé vdovy. Marti zpívala s Jaroslavem a paní Caballé s Petrem Dvorským. Tradiční valčík začala mladší dvojice a paní Montserrat se po nich jen ohlédla a vyzvala Petra také do tance, ač už sama trochu špatně chodí. Publikum bylo opět nadšené.

Vyžádali jsme si ještě jeden přídavek (škoda, že jich nebylo více!!!), kdy se dcera s matkou "hádaly" kvůli jednomu muži... Je to přídavek, proto vám jej sem vkládám jako takový pozdrav z Jaroměřic. Publikum odměnilo pěvce bouřlivým potleskem vestoje a při odchodu z koncertu nešetřili chválou a obdivem. Jeden chlapec řekl nadšeně svému tatínkovi - ten Jaroslav se mi hrozně líbil... :-D

Trošku sice sprchlo, ale myslím, že to publikum zvládlo v pořádku. Jako na povel vytáhli všichni pláštěnky a seděli dál. My, kteří jsme stáli hned vedle pódia jsme měli výhodu, že jsme byli ještě pod střechou. :-)

Byl to jedinečný zážitek. Někdo se mě ptal, zda byl větší, než Mesiáš nebo Artuš ve Znojmě... Nemohu to posoudit. Každý byl svým způsobem velmi originální, při každém se mi splnil jiný sen a na všechny budu s radostí hodně dlouho vzpomínat, prohlížet si fotografie a pouštět alespoň ta krátká videa, která se mi podařilo během koncertů a představení pořídit.






Na závěr chci moc poděkovat Mediálnímu oddělení Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského za poskytnutí vstupenek na velmi dobrá místa na tribuně (ač byla daleko od jeviště, viděli jsme všechno naprosto perfektně a věřím, že i lépe, než někdo v sedmé řadě na rovině), za perfektní organizaci, všem uvaděčům a uvaděčkám za připravení a "usušení" židlí (dá to zabrat, když jich tam stojí asi 3000), Petru Dvorskému za to, že pozval paní Caballé, a všem za nádherný zážitek! Držím festivalu palce pro další koncerty a hlavně hezké počasí!!!

PS: Na závěr si nemohu odpustit vložit ještě právě to jedno z nejznámějších videí s paní Caballé. Byla jsem ještě malá, když probíhala olympiáda v Barceloně, a každé ráno, když jsem vstávala do školy, hráli Barcelonu vždy ve stejnou chvíli. Sedli jsme se snídaní k televizi a dívali se. Na to nikdy nezapomenu. To bylo moje první setkání s operou. Paní Caballé pro mě vlastně ještě na dalších asi 5, 6 let byla jediným ztělesněním opery. :-D Takže vidět ji pro mě skutečně hodně znamenalo!!! (už mi chybí jen Domingo :-D)