čtvrtek 17. června 2010

Zakončení sezóny, na které může být divadlo hrdé

Už zbývá jen poslední operní představení Popelky a brány divadel NDB se operním fanouškům až do září zavřou (Janáčkovo divadlo až do října). Jak se divadlo rozloučilo se svými diváky?

O posledním Nabuccovi v této sezóně jsem psala zde. O týden později (6. 6.) následovala další repríza Popelky, ve které poprvé vystoupil Roman Janál v roli Dandiniho. Vím, že už jsme zde přinesli jednu recenzi Popelky z premiéry, ale dovolím si zde zveřejnit i vlastní dojmy z již shlédnutých čtyř představení (+ jedné celé zkoušky):

Praktická Popelka a mudrc s trpaslíkem


Jak jsem již naznačovala v dojmech ze zkoušky, Popelka je správné děvče do domácnosti - žehlí, věší prádlo, zametá, seká trávu... V této roli se mi představily již obě pěvkyně - Michaela Kapustová a Terezia Kružliaková. Vybrat si, která z nich je pro mě opravdovou Popelkou, je nemožné. Každá dá své postavě svůj jedinečný hlas a mohu říct, že už si pamatuji i některé "tóny, fráze", kdy přesně vím, jak je která z nich zazpívá.

U princů u mě vede jen o trochu více Otokar Klein. Má nádherný hlas, zaujal mě nedávno v Praze v roli Dona Ottavia a jsem moc ráda, že ho mohu nyní slyšet i na prknech brněnského divadla. Tomáš Kořínek si zase skvěle vyhrává se svou rolí a koloratury zvládá bez obtíží.

Každý tvrdí, že Dandini je jako Michael Jackson, a já v něm pořád vidím Ludvíka XIV. :-D. Ať tak jako tak, před diváky se objevuje "machrující chlapík", který tak výborně naznačuje, že je to obyčejný sluha, který pořádně neví, jak se má chovat. Jakuba Tolaše jsem v této roli slyšela už třikrát. Jeho Dandini působí "jako kýč" (nikoli ve špatném slova smyslu, nýbrž záměrně!!!), je pohybově dobře nadaný a třeba jeho rapování nemá chybu. Pěvecky mi moc nesedí jeho koloratury, ale musím se přiznat, že už jsem si na ně začala zvykat. :-D Roman Janál je naopak trochu mírnější Dandini. Co do pohybu nám předvede asi polovinu toho, co Jakub Tolaš, takže působí jako "sluha z vyšší společnosti". To entreé, kdy Dandini poprvé přichází na jeviště a zakopává o poslední schod, nám předvede jen pan Janál a publikum vybuchne smíchy. Pěvecky mi na Dandiniho sedí více jeho hlas, jen škoda, že při jediném představení, kdy uplynula hodně dlouhá doba od poslední zkoušky po výstup, došlo na několika místech k výpadku textu a některé vícehlasy pak nebyly přesně odzpívané. Uvidíme, co nás čeká v příští sezóně!

Jevhen Šokalo se mi představil v roli Dona Magnifica pouze při premiéře a pak už jsem viděla jen Jiřího Sulženka. Každý je opět úplně jiný. Šokalo má nádherný hlas a s Rossinim si umí vyhrát (nezapomenu na jeho Dona Bartola v Lazebníkovi), Sulženko je zase pohybově velmi nadaný, což nám předvádí v nejedné své roli, a umí si dobře vyhrát s mimikou. Jen se na něj "nemohu dívat". :-D Už na několika představeních (i jiných) jsem byla svědkem toho, že se stalo něco nečekaného (v Netopýrovi se pod ním prolomil stůl, v Lazebníkovi mu málem vypíchli oko, v posledním se mu rozpadl stojan na noty...) a v první Popelce mu spadla golfová hůl do orchestřiště, když hrál s Dandinim golf při jejich duetu. Od té doby vždy trnu hrůzou, aby se tato situace neopakovala, protože v nás všech byla tenkrát malá dušička. :-D Pan Rocc ho také nejednou nechává spadnout na zem na forbíně a to už jen počítáte chybějící centimetry od kraje jeviště. :-) Golfový duet je skvělý, jen při něm musím poprvé a naposledy během představení zavírat oči. :-D

Popelčiny sestry jsou vynikající jedny jak druhé. Viděla jsem je už ve všech kombinacích a musím říci, že jsou perfektně sladěné, ať už zpívají v kterékoli dvojici. Žádná z nich nevybočuje, starší Clorinda (Andrea Priechodská, Daniela Straková-Šedrlová) občas musí trochu umírňovat mladší Tisbe (Václava Housková, Jana Wallingerová), která nezapomíná při chůzi přes hlediště koketovat s pány v řadách a u každého se zastavovat. :-)

V roli moudrého Alidora pro mě jednoznačně vede Jan Šťáva. Má výrazný hlas a s rolí si perfektně pohraje. I jeho jsem viděla už třikrát. K mudrci neodmyslitelně patří trpaslík s prasátkem. Při prvních dvou představeních jsem si této dvojice moc nevšímala a více jsem sledovala, co dělají ostatní postavy. Pak jsem se ale při třetím podívala na Alidora a "odsoudila se" k neustálému pozorování muže ve spacáku. Zde vložím jen malou vsuvku, mluvila jsem s několika diváky o přestávkách a ptala se jich, jak se jim představení líbí. Někteří byli nadšení, jiným se nelíbila scéna, další zavírají oči, aby si raději vychutnali jen krásnou hudbu... Ale v jednom se shodujeme všichni, ať už se nám to líbí nebo ne. Kdyby "už nic", Alidoro to zachrání! Ti, s nimiž jsem mluvila a kterým se představení nelíbilo, se na tom shodli. :-) Během představení se nehne od svého trpaslíka, radí se s ním, co má dělat, čte s ním knížku, hádá se s ním, dává mu kouřit cigaretu, čistí mu uši a umývá ho v dešťové vodě jako malé dítě... V tomto představení jsem při prvních zhlédnutích našla asi 3 "hluchá místa", která mi přišla dost zdlouhavá, protože se nic "nedělo". Opak byl pravdou - jen jsem se dívala špatným směrem. Alidoro pořád něco dělá, takže v nouzi nejvyšší pozorujte jeho. Asi nejvtipněji je v jeho podání zpracovaný příchod Popelky do paláce, kdy všichni včetně sluhů omdlí a skácí se k zemi ohromeni její nádherou. Jeden ze sluhů leží (sedí...) vedle Alidora s nataženou rukou, jako by žebral. Mudrc dostal na začátku opery od Popelky rohlík (Tisbe ho vzápětí roztrhala na kusy) a nyní, když vidí "žebráka", vloží mu kousek rohlíku do ruky. Během Popelčiny árie se všichni několikrát probudí, změní polohu a pak zase omdlí. Onen sluha se vzpamatuje, zjistí, že má v ruce rohlík a slušně ho zase vrátí Alidorovi. Takhle se to opakuje několikrát, sluha se postupně vzdaluje, takže Alidoro k němu už musí i docházet a nakonec mu dojde trpělivost a rohlík po sluhovi hází, ten mu ho pro změnu pokaždé hodí zpátky... Že je to pořád dokola? Doporučuji ty dva sledovat! Pobavíte se :-D.

Četla jsem už několik recenzí na toto představení a skoro každý se pozastavuje nad tím, zda je to pohádka pro děti nebo ne. NENÍ. Pro mě osobně už samotný příběh, který je vyprávěný v Rossiniho opeře, představuje spíš pohádku pro dospělé, než pro malé děti. Popelka tu OPRAVDU neztrácí střevíček, nýbrž dává princovi jeden z náramků (druhý stejný si nechává), aby ji podle něj poznal. Pokud se mu neznelíbí, stane se jeho ženou. Že v Brně byly použity velké kolíčky místo náramků, považuji za skvělý nápad. :-D

Ale přece jen se trocha "pohádky" v představení koná. Už jste se někdy pořádně rozhlédli po nádherném hledišti Mahenova divadla? Navštívila jsem už mnoho divadelních budov a tato mi zatím přišla nejkrásnější. Režisér Rocc ji dokázal plně využít a naopak vyzdvihnout její pozitiva. Už jen to, že nástupy na scénu jsou z hlediště, takže se diváci musí po divadle rozhlédnout, nejednou se rozsvítí i hlediště slabým světlem, takže veškeré zlacení dostane zvláštní barvu a kouzlo, ale hlavně je nádherně využito při bouři. Zde začínám mít dilema - mám se kochat nádherným interiérem, který je postupně ozařován řadami světel na balkónech a hlavním lustrem jako při blýskání, nebo pozorovat Alidora na jevišti, jak koupe trpaslíka? :-D Pane Roccu, skvělý nápad s těmi blesky, jen bych potřebovala oči i z druhé strany hlavy!!!

Na posledním představení (13. 6.) jsme měli hned několik dětí v hledišti. Trochu jsem byla ráda, že jsem tentokrát neseděla v přízemí, ale na balkóně, protože by mě obzvlášť děti v první řadě neskutečně rušily. Celé představení téměř odestály, při předehře si jedna holčička stoupla až k zábradlí u orchestřiště a pozorovala nadšeně, jak hrají. Během představení neustále chodila v uličce, kudy nejednou potřebovali projít sboristé a statisté na jeviště (ještě navíc s brýlemi na očích, takže ji skoro neviděli). Ale holčička byla v sedmém nebi. Nejeden z nich se u ní zastavil, něco jí řekl, pohladil ji po vlasech... Pak si šla dokonce sednout na schody vedoucí na jeviště a pozorovala tak představení "zblízka". Když skončil závěrečný potlesk (seděla jsem v lóži přímo nad ní), smutně vykřikla celkem nahlas - "To je všechno? Já chci ještěěěěě!" Věřím, že jedno nadšené dítě je větší odměnou, než deset nespokojených kritiků. Na tomto představení byl také zájezd diváků z Vídně (obsadili třetí pořadí) a při závěrečném potlesku všichni nadšeně stáli a provolávali nejednomu pěvci BRAVO.

Popelka se bude i nebude líbit, je mi to jasné. Mně se rozhodně líbí. Je zvláštní, že zatím na všech čtyřech představeních se našlo alespoň několik lidí, kteří stáli při závěrečném potlesku a při druhé premiéře byl celý potlesk skandovaný (jako bychom se všichni domluvili). 22. je poslední Popelka a zároveň poslední operní představení NDB. Bohužel je vyprodáno a nejsem mezi šťastlivci, kteří usednou do hlediště... Tak zase v příští sezóně!!!

Zde pro srovnání přináším odkazy na několik recenzí:
Operadream – Dana Šimková (dojmy ze zkoušky), Anna Vlasáková
Opera Plus - Hana Fasurová, Jan Leskovský
Lidové noviny - Helena Havlíková
Životní styl - Karla Hofmannová
audio - Vladimír Čech



Nádherná Madama Butterfly



7. června se v Janáčkově divadle konalo poslední operní představení před rekonstrukcí. Lépe nebylo možné se rozloučit s touto divadelní budovou, než právě operou Madama Butterfly a ještě navíc v premiérovém obsazení (pro mě už po jedenácté bez vynechání). Po všech různých variantách obsazení to bylo velmi příjemné navrácení se k původní nejlepší verzi.

Csilla Boross ohlásila před představením, že je v hlasové indispozici, ale Butterfly odzpívala naprosto bez problémů a možná i taková trocha "nejistoty" dala její postavě ještě víc věrohodnější tvář a opět vypadala jako skutečná patnáctiletá dívenka. Při posledních představeních mě víc a víc dojímal celý příběh a tentokrát to bylo asi nejsilnější. I malá Terezka Straková hrající dítě, když jsem ji teď už podruhé viděla z první řady v přízemí, je dojatá k slzám ve chvíli, kdy se s ní maminka loučí a zpívá - Tu, tu piccolo dio, amore mio... A závěrečné harakiri? Paní Kohútková se bodá seshora dolů a odhodí "nůž". Csilla Boross si přiloží špičku nože ze strany ke krku, drží ho jednou rukou a druhou pěstí udeří do rukojeti a probodne se. Děsí mě už jen vzpomínka na tu scénu. Když sedíte v tu chvíli v hledišti, všechno se ve vás zastaví a příchod Pinkertona, který bez toho, že by si jí všímal, odnáší chlapce pryč, je "obrovským výkřikem zoufalství". Naopak si teď více všímám Sharplesse a Pinkertonovy ženy, kteří zůstávají stát na pravé straně před jevištěm a sledují Butterfly...

Peter Berger je vynikajícím Pinkertonem. Mé nadšení z jeho výkonu, který podal na premiéře, trvá i nadále, a ve srovnání s panem Lehotským a panem Ludhou, kteří se v této roli také vystřídali, drží neodmyslitelně první příčku.

Jana Wallingerová k postavě Suzuki prostě patří. Nedokáži si místo ní představit někoho jiného. Má nádherný hlas a s takovou láskou a starostí pečuje o Butterfly i chlapce, že by si člověk přál mít takového opravdového přítele, jako je ona!

Sharpless až na jednu výjimku patřil Romanu Janálovi. Představení za představením v něm necházím stále nového člověka. Vždy vystupoval jako rozumný muž, který byl pozvaný na svatbu jen jako "někdo z venku" a nepatřil nijak do příběhu a postupně se stával jeho součástí. V posledních představeních jako by mnohem víc pronikal do smutného osudu Butterfly, jeho čtení dopisu od Pinkertona a prosba, aby si Butterfly vzala toho Yamadoriho, jsou stále procítěnější a zoufalejší. Už nejednou (nejen) mě napadlo, že by to všechno mohlo skončit úplně jinak a Sharpless by se mohl Butterfly ujmout sám a starat se o ni. Takhle přesně působí Janálova postava. Kdyby..., ale bylo by to nádherné zakončení! :-D

Psát, že se nesmírně těším na reprízy Butterfly v příští sezóně, je skoro zbytečné! Těším se a pokud se zadaří, opět nebudu vynechávat, protože je velmi zajímavé pozorovat, jak se celé představení postupně vyvíjí, jak se objevují nové "drobnosti" v režii, jak postavy získávají stále větší autentičnost, jak se v těchto rolích představují další pěvci...



Poslední Lazebník sevillský a poslední minuty existence stojanu na noty


10. června bylo ohlášeno derniérové představení Lazebníka sevillského (kééééééž by to nebyla pravda a za dva roky se hrál znovu!!!). Viděla jsem ho TEPRVE pošesté a musím říct, že to bylo nejlepší představení z těch všech!

Poprvé se mi v roli Almavivy představil Tomáš Kořínek místo ohlášeného Jaroslava Březiny a musím říci, že pan Březina pro mě osobně má v něm hodně velkou konkurenci! Možná, že pan Kořínek neumí ten geniální holubí krok a jiné skvělé nápady, jako má pan Březina, ale zazpívá nám svého hraběte s naprostou lehkostí a přinese řadu nových a vtipných gest. K panu Kořínkovi Rossini rozhodně patří a bylo zajímavé srovnávat prince z Popelky s Almavivou čtyři dny po sobě.

Ostatní postavy byly obsazeny jako na přání. Místo původně plánovaného Jakuba Tolaše zpíval Figara Svatopluk Sem a předvedl obrovský výkon bez jediného zaváhání. Tentokrát jsem na místě, kde ukazuje na "la ragazza", seděla já a užila si vstupní Figarovu árii ještě víc! Sklidil za ni bouřlivý potlesk. Celé představení se mu podařilo a jsem moc ráda, že jsem ho mohla vidět a slyšet v takové formě.

Pavla Vykopalová předvedla rozvernou Rosinu, která si od Bartola nenechá nic líbit a vyhrála si s naprostou lehkostí se svým partem. Mám moc ráda, když se Rosina běží schovat do hlediště - komunikuje přitom s diváky, vtáhne je to víc do děje. Rozhodně jsem jí ale nezáviděla její árii při hodině zpěvu. Odzpívat tak obtížný part a přitom se snažit nesmát a nepozorovat dona Bartola, o jehož povedeném kousku budu hned mluvit, je nadlidský výkon. O to víc, pak bylo příjemnější a takové "upřímnější", když jsem ji viděla, jak se doopravdy směje a nechává se strhnout publikem. Paní Vykopalovou mám moc ráda ve všech jejích rolích, její hlas je mi velmi příjemný. Snad se mi podaří jet se podívat na její Mařenku do Litomyšle!

Jak už jsem jemně naznačila v Popelce, pan Jiří Sulženko je na jevišti nebezpečný! :-D (prý to dělá proto, aby se NĚKTEŘÍ Z DIVÁKŮ nenudili, když už na to jdou podesáté – absolutně nevím, o kom mluví :-D) Role "protivných" Rossiniho "otců" jsou pro něj jak dělané. Svou postavu hraje celou svou bytostí - stačí jen mimika obličeje (já vím, proč chodím do 1. řady!!!), gesta, postoj, změna hlasu... Dlouho jsem se tak nezasmála jako u jeho posledního Bartola. Stařec, který si jde zařídit notáře pro svatbu s Rossinou a radostí vyskočí uprostřed ulice a zakmitá nohama, vypadá velmi originálně, při árii Basilia se se strachem plíží po jevišti, vstoupí do hlediště a "prchá" před vysokým učitelem hudby skrze první řadu. Nevím, co to všechny napadlo, ale stát nade mnou (ať už s pistolí v ruce nebo bez ní) a hlasitě na mě křičet "PŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠT" je opravdu jako házet hrách na stěnu. To opravdu nejde se nesmát! Když pak za ním hned jde vysoký Basilio, máchá nad vámi hrozivě rukama a popisuje, jak vzniká "la calunnia", už to opravdu nejde vydržet. :-D Na konci árie sedí Bartolo na židli, Basilio stojí vedle něj a jen tak rozpřáhne ruce a "jako bouchne" Bartola. Ten to nějak nezvládl a převrátil se pomalu i se židlí na zem (někteří si mysleli, že to tam bývá vždycky, ale opravdu nee!!!). Takže Basilio nakonec pomáhal ještě Bartolovi vstát a bylo zase příjemné vidět, že se oba smějí. Asi největším hereckým kouskem pana Sulženka byla hodina zpěvu. Jak mi sám po představení řekl, ten stojan na noty vypadal podezřele, už když ho postavili na jeviště. Z běžné režie, kdy se měl jen rukama opřít o desku stojanu a spokojeně prospat téměř celou árii s občasným krátkým probuzením, se stala vynikající improvizace. Už po několika tónech při prvním zavrtění se se deska na noty ulomila od podstavce a i s notami spadla na zem. Bartolo byl v tu chvíli vzhůru a nechápal co se děje. Do toho ovšem přišel také part Almavivy, kdy ujišťuje Rosinu, že se na něj může spolehnout. Bartolo jen tak mávl rukou - klidně si zpívejte dál…, vzal rozbitý stojan, odtáhl ho smutně na druhý konec "místnosti" a začal studovat, jak to vlastně všechno drží pohromadě. Vytáhl tři šrouby, s každým se šel pochlubit zpívající Rosině a pak do taktu postupně všechny zašrouboval zpátky (pak si dokonce pomáhal svazkem klíčů, aby to pořádně mohl utáhnout). Ve chvíli, kdy Rosina dozpívala (nechápu, jak se jí to mohlo povést!!!) svou árii, vítězoslavně zvedl svůj opravený stojan a šel se s ním pochlubit. Těžko říct, komu patřil víc bouřlivý potlesk! Za sebe mohu s politováním konstatovat, že jsem z Rosinina zpěvu neměla skoro nic. Pan Sulženko to vyřešil naprosto galantně - poté, co jsme všichni dotleskali, postavil stojan, ukázal na Rosinu a začal tleskat, abychom tleskali také a teď konečně JÍ! Reakce publika byla vynikající!!! Nezapomenu na jeho falzetovou verzi árie - "Quando mi sei vicina", kterou tak výborně "odkvičel", že při jejím opakování normálním hlasem se mi zdála "o něco ochuzená". Když pak přišel "nemocný" Basilio, přetáhl si Bartolo trochu svůj kabát přes hlavu, takže vypadal jako bezhlavý a občas jen odtáhl kraje, aby zazpíval svou větu. Jen tam stál a sem tam rukou naznačil, aby učitel odešel. Stojan na noty bohužel neměl pořád vyhráno. Nejdříve ho potřeboval Almaviva, aby se za něj mohl "schovat" před Basiliem, pak mají Sulženko se Semem ve zvyku ho po sobě házet, když Bartolo zjistí lest. Toto činu se však stojan už nedožil. :-D Rozčílený Bartolo přistoupil zezadu k nic netušící Rosině a Almavivovi, vzal stojan a prudce s ním bouchl o zem. V tu chvíli se znovu rozletěl na dva kusy, publikum vybuchlo smíchy a začal vynikající kvartet. Místo stojanu se házela židle a Figarova brašna (minule to byl ručník)... Abych nezapomněla, pan Sulženko je hlavně velký provokatér! Před několika dny hodil nechtěně do orchestřiště golfovou hůl a v tomto představení roztrhal lístek z čistírny a hodil ho dolů, pak vydělal smítko z oka Figara a také ho šel hodit do orchestřiště... Pohled hráčů byl vše vystihující! :-)) Pro běžného diváka vtipná novinka, pro nás, kteří jsme zažili Popelku, hodně odvážná! :-) Všechno dobře skončilo a Bartolo se ve Finále konečně spřátelil s Bertou.

Basilia Ladislava Mlejnka jsem tu už jednou představovala a jen mohu potvrdit, že mi ze všech tří Basiliů přišel nejlepší. Opět nám nezapomněl ukázat na svém jazyku, jak je k smrti nemocný, když ho konečně vyhnali z domu, pak se nenápadně objevil znovu nad orchestřištěm a spustil své "buonasera", publikum bylo v tak dobrém rozpoložení, že začalo nadšeně tleskat. :-) Působilo to hodně dobře!

Bertou byla paní Daniela Straková-Šedrlová (je zvláštní vidět vedle sebe na jevišti obě netopýrovské Rosalindy :-) ), která nechápavě při svém úklidu zvedala ze země rozpadlý stojan na noty. Svou jedinou árii opět zazpívala nádherně. Rossiniho hudba je v jejím podání pohlazením na duši.

Závěrečný aplaus se neobešel bez několika stojících diváků a byl velmi dlouhý a zasloužený. Opravdu jsem se velmi bavila tím, jak někteří diváci, kteří to viděli TEPRVE poprvé, nám nevěřili, že spousta komických situací byla naprosto bezprostřední a nenacvičená (dokonce někteří věřili, že rozbitý stojan se koná pokaždé :-D).

Prosííííííím, ať to ještě neskončí!!! Za sebe slibuji, že nevynechám žádné představení Lazebníka a budu s sebou brát vždycky nové a nové lidi!!!!!!!!!!!!! :-)

Orchestr ve všech představeních podal vynikající výkon. Vím, že Rossini musí být hodně obtížný na hraní, ale všechny Popelky a Lazebník zněly příjemně, bylo to svižné, takové Rossiniovsky hravé, mělo to jiskru a pro Madama Butterfly nemám slov!

Byla to nádherná sezóna. V Brně jsem shlédla celkem 57 operních (z toho 11x Madama Butterfly, 6 Lazebníků, Oneginů a Netopýrů, 4 Popelky, Aidy a Lékárníky, 3 Prodané nevěsty a další...), 3 baletní představení, 8 přímých přenosů z MET, 5 koncertů a 15 zkoušek. V porovnání s ostatními divadly rozhodně vede! :-D Co já si počnu o prázdninách, to je mi záhadou... Díky všem za krásné zážitky a hezké prázdniny!!!

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,
děkuji za velice pěkný článek nezištného fanouška brněnského ND. V posledních sezónách jsem Brno vynechával (kvalita inscenací byla značně průměrná), ale asi tam začnu znovu jezdit.
Ještě jednou děkuji!

Dana Šimková řekl(a)...

A já děkuji za ta krásná slova!!! Opravdu přijeďte. Úroveň velmi stoupla. Také jsem dříve chodila do tohoto divadla jednou dvakrát za rok a odcházela poněkud zklamaná - nelíbil se mi výkon pěvců, nudná inscenace, loni to už bylo trochu lepší (byla jsem tam 11x, také jsem našla pro mě nepovedená představení), ale bylo vidět tu proměnu a letos se to nedá s loňským rokem srovnávat. Jsou jiní pěvci, nové inscenace... Časy se mění a je skvělé pozorovat, že k lepšímu!