čtvrtek 10. června 2010

Onegin zcela bez kulis a bez emocí

Když jsem se vrátila zklamaná z vídeňské Carmen, říkala jsem si, že to byla snad jen náhoda a že nezanevřu na Staatsoper a dám jí ještě šanci. Po sobotním představení Onegina mě přešla na dlouho chuť navštívit toto divadlo. Je mi jasné, že sotva zveřejním tento článek, ozve se spousta anonymů a možná i podepsaných a budou mi vyčítat všechno, na co si vzpomenou. Předem říkám, že jsem toto představení absolvovala společně se skupinou nejmenovaných uznávaných českých kritiků, kteří mi nabídli místo v autě, a 2 ze 3 se mnou plně souhlasili, když jsme cestou zpět o představení mluvili.

Začnu úplně od začátku... Ve středu mi bylo nabídnuto jet do Vídně, zjistila jsem, že jsou ještě volné vstupenky na sezení a vybrala si místo v lóži v 1. pořadí nalevo hned vedle jeviště v 2. řadě za 10 euro. Když nic neuvidím, tak si prostě stoupnu... Rada pro všechny - jak někdo trefně řekl, tato místa by se měla jmenovat "Hörplatz", protože nic jiného z představení nemáte. Z místa na sezení se tak rázem stalo předražené místo na stání s úžasným vyhledem do orchestru a do hlediště a téměř žádným výhledem na jeviště. Co mě ale příjemně překvapilo, byla vynikající akustika v naší lóži. Zvuk orchestru v ní zněl, jako bystě seděli přímo uprostřed orchestru.

Samotná předehra slibovala skvělý zážitek. Orchestr nasadil příjemné tempo, Kirill Petrenko měl překvapivě podobný cit pro dynamiku a výraz hudby jako Jaroslav Kyzlink v Brně, až mě to příjemně překvapilo. Celé představení hrál orchestr téměř bez chyby - o jednom zakolísání v dechové sekci netřeba mluvit. Takže orchestr si ode mě zasloužil potlesk!

Tím bohužel veškeré nadšení skončilo... Režie Onegina by se dala nazvat jedním slovem - "divná". Jeviště bylo téměř bez kulis, jen občas nějaký kvádr na zemi, rádoby postel s nebesy při Dopisové scéně (všechny dopisy se psaly v leže nebo v sedě na zemi propiskou), dlouhý stůl s raky a vodkami na plese u Lariny a u souboje a schody u Gremina. Skoro celé představení navíc hustě padal v zadní části jeviště sníh. Hodně zajímavé, když si uvědomíme, že úvodní sbor zpívá o právě skončených žních a i v samotném Puškinovi jsou zmínky o ročních obdobích... Také mi trochu unikl význam promítání ruského textu Puškina během "přestavby" na plátno. Kdo ví, kolik lidí v hledišti umí tak dobře rusky, aby si početli...

Když už nic na jevišti není, dá se logicky očekávat, že herecké a pěvecké výkony samy vytvoří pravou atmosféru příběhu. Na to však režisér nějak pozapomněl. Celá opera se odvíjela stylem - postavím se na jedno místo, tam zůstanu co nejdéle, pak se posunu o pár kroků dál a tam zase stojím... Jako třešnička na dortu působila skutečnost (jako by to bylo naschvál), že skoro všechny nejdůležitější árie a duety se odehrávaly v levé části jeviště = pode mnou, nebo (z mého pohledu) za portálem, takže jsem z nich prakticky nic neměla. Občas jsem se nahlédla víc dopředu a jen jsem se ujistila, že stále stojí na stejném místě se stejným výrazem jako před chvílí...

Postavy jako by spolu téměř nekomunikovaly. O nějakém projevu emocí se nedalo ani hovořit. Všechno to působilo, jako by se šichni sešli poprvé, nikdo nevěděl, co má dělat, kdo hraje jakou roli (s kým tedy má mluvit), kam si má stoupnout... Každý stál sám za sebe na jednom místě a upřeně hleděl na dirigenta před sebou nebo na obrazovku v portálu. Občas se ohlédl po další postavě, ale to jen tak namátkou.

Co mi poněkud nesedělo bylo umístení přestávky až za souboj, takže první část byla už nekonečně dlouhá a druhá skoro hned pryč. Souboj proběhl v sále, kde byl ples u Larinových, a Onegin zastřelil Lenského zblízka "jako psa" a ten svalil se k zemi jako špalek. Kde je Puškinův Onegin, který se chtěl vyhnout souboji?

Myslím, že vrcholem všeho byl skoro až komicky působící závěrečný duet, kdy Onegin přiběhl AŽ K TATIANĚ!!! (nečekaně), poklekl vedle ní, ona mu řekla "Vstaňte", on vstal, přešel pár metrů dál, zahleděl se na dirigenta a už si Tatiany ani nevšímal. Ta stála na druhém konci jeviště a dívala se stejným směrem. Zvláštní, jak někteří lidé dokáží tak dlouho stát naprosto bez pohnutí na jednom místě a zpívat tak obtížné a emocí plné party... Málem bych zapomněla - když Tatiana zazpívala, že Onegina miluje, objevila se první a poslední emoce!!! - on se na ni podíval s takovým výrazem, že to vypadalo, jako by říkal - "A to jako myslíš vážně? Nespletla ses? Já o tebe zas tak nestojím..." a zůstal stát na místě pak už bez dalších náznaků emocí. Když se Tatiana snažila utéct, vždycky se rozběhla dozadu, Onegin stál bez hnutí, ani se neohlédl a ona sama se vždy z ničeho nic zastavila a vrátila (naprosto bezdůvodně). Nechť se na mě nikdo nezlobí, ale pod pojmem "vyznání lásky" si opravdu představuji něco jiného a, kdyby se o mě někdo podobným stylem ucházel, ani bych si ho nevšimla a poslala ho do háje. Kam dala Tatiana oči?

Co do pěvecké stránky začnu sborem - dokud zpíval v zákulisí, zpíval dobře. Jakmile však vyšli na jeviště, na mnoha místech nebyli jenotní. Nezapomenu na příšerné monterky, které měli pánové na sobě při vstupním sboru a krabice na nářadí se svačinkou uvnitř. Na plese u Lariny se všichni opili vodkou, takže z plesu se stalo potácení se opilců a občas nějaký diskotékový "tanec" úplně mimo rytmus. Ke sboru se přidala ještě skupina akrobatů, kteří aspoň jediní trochu rozpohybovali strnulé jeviště. Ovšem dělat v opeře hvězdu, chodit po rukou (to jsou ještě ty jakž takž "normální" prvky) a podobně je trochu divné. Spíše bych je hledala v cirkusu, než ve Staatsoper!

Larina a Filipjevna měly velmi příjemné hlasy, jen škoda, že jim Čajkovský nenapsal delší party. :-(

V roli Olgy přede mnou znovu stanula na jevišti Nadia Krasteva. Zpívala trochu lépe, než v Carmen před měsícem, přesto herecky nijak přesvědčivě.

Myslím, že vrcholem nevkusu byla postava Triqueta v černém saku se stříbrným vyšíváním okrajů klop, s brýlemi na očích a velkými kudrnatými vlasy (skoro mi připomínal Dandiniho v brněnské Popelce :-D). Svou árii doslova "odmečel" příšernou francouzštinou a jakoby schválně natahoval každou notu, takže z nádherné melodie byla utahaná fraška. Celou dobu stál na stole vedle raků a lahví vodky a na konci se odrazil a skočil dolů. Skončil jen pár centimetrů od nápovědní budky (tam bych rozhodně nechtěla sedět!!!), takže akorát pár lidem zatrnulo, jestli tam opravdu nespadne.

Ferruccio Furlanetto se představil v roli Gremina. Málem jsem ho nepoznala, vypadal poměrně mladě a hlas zněl velmi dobře. Na můj vkus zpíval svou árii hrozně pomalu, takže se zdála být nekonečná a, když už jsem se skoro chystala k potlesku, uvědomila jsem si, že mě čeká ještě repetice... Ale jsem moc ráda, že jsem ho nakonec viděla (mělo se tak stát už v březnu v Berlíně, ale z toho tenkrát nakonec sešlo).

Olga Guryakova se mi v roli Tatiany docela líbila. V dopisové scéně mě sice nedokázala příliš přesvědčit a "dojmout", jako se to běžně daří paní Boross a paní Kohútkové, ale její hlas mi byl velmi příjemný. Škoda, že ta režie jí neumožnila více hereckého projevu. Zajímalo by mě, jak by zazpívala Tatianu se vším všudy!

Pavol Brešlík byl pro mě v roli Lenského hvězdou večera. Velmi příjemný hlas, pěkný člověk..., škoda, že ho musel Onegin zastřelit. Bohužel mu také hodně uškodila režie, takže jeho árie Kuda, kuda byla zcela bez emocí, jen zazpívaný text ve stoje bez pohnutí (a ještě nalevo... :-/).

Hlavním lákadlem pro mě byl pochopitelně Onegin ztvárněný Dmitrijem Hvorostovským. Vždycky jsem ho neměla ráda, pak jsem viděla Trubadúra s ním a Josém Curou a tohoto pěvce si oblíbila. Ovšem ne na dlouho. Po sobotě jsem se zase klidně vrátila k nezájmu o něj. Protože bych nestihla jít pro podpis po představení, čekala jsem na něj už před představením - ještě navíc s připravenými otázkami, abych ho požádala o rozhovor. Přišel pohledný vysoký člověk, přesně takový, jakého znám z DVD, podepsal se mi, posměšně se vyjádřil k tomu, že jsem z České republiky a, než jsem mu stačila říct, co po něm vlastně chci, s jízlivým opovržlivým úsměvem to zakončil - "KEIN INTERWIEW" - a vešel do divadla. Už jsem zažila pár "protivných" pěvců, ale takhle protivných ještě ne (při závěrečném potlesku mě zahlédl v 1. řadě v přízemí a netvářil se moc nadšeně). Tím si mě dopředu moc nezískal a doufala jsem, že svou nafoukanost alespoň obhájí svým pěveckým a hereckým výkonem. Příliš se toho ale nekonalo. Několikrát během představení pokašlával, byl sotva slyšet a herecky byl jak solný sloup s kameným obličejem.


Můj mobil se rozhodl protestovat při každém překročení hranic a, jen opustíme Českou republiku, vypne se a nejde zapnout (jindy je zcela v pořádku). Patrně je alergický na Rakousko a hlavně na Vídeň. Rekonvalescence mu pak trvá tři dny. Obávám se, že si z něj vezmu hodně rychle příklad. Sama jsem se už podruhé přesvědčila o tom, že samotné slavné jméno ještě nic neznamená a pojem Staatsoper nemusí vždy zaručovat "vysokou kvalitu" a nezapomenutelné zážitky (v pozitivním, nikoli negativním slova smyslu). Myslím, že největším zážitkem z celého večera pro mě bylo, že se mi (nevím jak) podařilo jít si přesednout do čtvrté řady do přízemí a to hned vedle dveří před očima hned několika uvaděček (jak jsem se po představení dozvěděla, lidé, kteří si šli sednout do 13. řady, která byla skoro celá volná, byli dost nepříjemně vyhozeni). Sice přede mnou seděl dvoumetrový pán, ale už jen pocit, že sedím na místě za 168 euro, kam se asi nikdy už nedostanu, byl hodně silný.

Takže kdo ví, kdy se zase do Vídně podívám...

5. Juni 2010
EUGEN ONEGIN
(17. Aufführung in dieser Inszenierung)

Dirigent: Kirill Petrenko
Inszenierung: Falk Richter
Bühnenbild: Katrin Hoffmann
Kostüme: Martin Kraemer
Licht: Carsten Sander
Choreographie: Joanna Dudley
Chorleitung: Thomas Lang

Larina: Zoryana Kushpler
Tatjana: Olga Guryakova
Olga: Nadia Krasteva
Filipjewna: Margareta Hintermeier
Eugen Onegin: Dmitri Hvorostovsky
Lenski: Pavol Breslik
Fürst Gremin: Ferruccio Furlanetto
Hauptmann: Marcus Pelz
Saretzki: Marcus Pelz
Triquet: Alexander Kaimbacher

9 komentářů:

frufru řekl(a)...

K inscenaci se vyjádřilo negativně, pokud vím, 100% kritiků. (recenze jedné divačky zde http://www.hvorostovsky.org/forum/Default.aspx?g=posts&t=294)

Co se týče Hvorostovského, slýchám vždy dvě naprosto protichůdné výpovědi: galantní a arogantní. Moje kamarádka je z Austrálie a na Hvorostovského Facebooku se jen zmínila, že se těší na jeho vystoupení, že je z Aus., na tři měsíce, atd. No a na podepisování po Rigolettovi ji poznal! I na dalších představeních s ní prohodil pár slov. Neznám přesně situaci, ve které jste se ho snažila oslovit, a jakým způsobem, takže nemám právo soudit, ale, není možné, že byl třeba unavený a otrávený tím obrovským návalem fanoušků? Nevím, jak "posměšně" se vyjádřil k ČR, můžete popsat blíže? Sama jsem se s ním setkala jednou, a byl normální.

Co se týče jeho herectví, holt, jaká inscenace, takový herec. Navíc, jak jste si všimla, pokašlával, nebyl ve své kůži. Možná měl odřeknout, aby na něj lidi nepsali negatviní kritku, že pokašlává.

Dana Šimková řekl(a)...

Frufru, děkuji moc za odkaz a komentář!!! S Hvorostovským jsem se setkala úplně sama ještě před představením. Šel v doprovodu nějaké dámy a o ČR se vyjádřil stylem "Čéééééši"... Možná neměl svůj den, ale trocha taktu by ho nezabila. :-D Uvidíme, jestli se mi poštěstí ho ještě někdy vidět, jak se bude chovat...

frufru řekl(a)...

Dano, určitě se setkáme, mám lístky na srpen na recitál. Ta dáma (obzvlášt pokud to byla vysoká tmavovláska) byla pravděpodobně paní Hvorostovská ;-) Skrze Delos se ho pokusím před srpnem zpracovat, muhehehe :-)

Dana Šimková řekl(a)...

Otázky mám nachystané pořád... Kdybyste s ním chtěla udělat rozhovor :-D, nebudu proti!!!! Já se na srpen zatím nechystám... Myslím, že to asi byla jeho paní.

rastislav řekl(a)...

No ved to...pytali ste sa ho pred predstavenim...necudujem sa ze nechcel odpovedat na otazky.Ked vam mozem poradit,nikdy to nerobte.Aj ked ste sa pytali skuseneho spevaka,kazdy sa sustredi na predstavenie dlho pred tym ako zacne predstavenie a verte ze kazda,aj ta najvacsia hviezda to neberie na lahku vahu.Myslim ze ziadat o rozhovor pred predstavenim je dost trufale a nevhodne.

Dana Šimková řekl(a)...

Já vím, ani bych to asi jazykově nezvládla - chtěla jsem ho požádat o písemný rozhovor - měla jsem otázky v ruce, jenže mě nepustil ani ke slovu...

Anonymní řekl(a)...

no a já si objednala na ebay DVD - hvorostovského v oněginovi....
viděl to někdo?
asperias

Dana Šimková řekl(a)...

asperias, pokud myslíte Onegina z MET, tak ten je docela hezký! Na toho se těšte :-)

FandaFand řekl(a)...

...som rád, že mi nevyšiel čas na spomínaného Onegina...Veľmi som chcel ísť. Ale kto bol, povedal, že som urobil dobre. Hvorostovsky by mal stvárňovať vždy len negatívne a záporné postavy. Jeho arogantnosť je už pomerne známa a je to škoda. Ale všetci sme ľudia. Určite má jeho správanie niekde svoj pôvod a dôvod.
Ja som navštívil pred časom premiéru Onegina v takom malom meste akým je Banská Bystrica, kde sídli slovenská Štátna opera. Ani zďaleka nemá taký "cveng" ako Viedeň, ale čo sa týka Onegina, vrelo doporučujem. Réžijné spracovanie ruskej režisérky Osipenko je plné dramatična, lásky, nádeje i sklamania. Odohrá sa pred vami príbeh plný vášne, ruskej plnokrvnosti a vaše srdce bude v poslednom obraze dúfať, že všetko dobre skončí. Som presvedčený, že Banská Bystrica môže byť právom hrdá aj na svojich sólistov. Skvelá Solotruková spolu s neuveriteľne emočným Svitkom predviedli neskutočný spevácko-herecký koncert, na ktorý sa nezabúda a veľmi sa teším na najbližšie ich predstavenie tento mesiac.
Takže, kto chce vidieť Onegina tak, ako ho napísal Puškin spolu s hudbou Čajkovského, určite sa vyberte do Banskej Bystrice. Nečakajte však pompéznosť svetových "hviezd" a nafúkaných meštiakov... Pripravte sa na všadeprítomnú úprimnosť, dobrosrdečnosť, úsmev personálu opery a poctivé (aj keď nie bezchybné) predstavenie. Ale kto z nás je dokonalý?!