neděle 23. května 2010

"Chce-li být člověk poctivý ve své práci, je úplně jedno, zda právě zpívá v Brně nebo v La Scale" říká Tomáš Krejčiřík


Před nedávnem jsme se sešli s panem Krejčiříkem v kavárně Thálie naproti Janáčkovu divadlu, abychom povídali o jeho rolích, zážitcích z účinkování v La Scale... Přede mnou seděl muž, který jako jediný za 129 let trvání Národního divadla v Brně jako jeho sólista stanul na prknech milánské Scaly. Téma k hovoru se tudíž nabízelo samo…
Jak se pěvci podaří dostat se do La Scaly?



Běžně se tam člověk v podstatě nemá šanci dostat. Když tam přijdete a vidíte ten obrovský mechanismus, jak tam všechno funguje, pak si uvědomíte, jak výjimečné divadlo to opravdu je, jak vysoké jsou zdejší požadavky na uměleckou kvalitu umělců, ale i jaký přístup k nim zde mají. Normální smrtelník téměř nemá šanci vystoupit na zdejších prknech, pokud za sebou nemá nějakou významnou hudební agenturu, třeba švýcarskou, německou, rakouskou, která má na západě třeba 50leté renomé. Té stačí jen zvednout telefon a všichni vědí, že taková agentura nedoporučí nějakého „outsidera“. Potom tedy nějakou šanci máte. U mne tomu pomohla opravdu veliká náhoda. Jako jediného mě tu totiž žádná agentura nezastupovala. Byl jsem tam prostě sám za sebe. Šlo ale o souhru šťastných konstelací a náhod. Kdybych Vám to vyprávěl, znělo by to jako pohádka.


První představení Janáčkova Z mrtvého domu se odehrálo ve Vídni v roce 2007. Zkoušelo se téměř dva měsíce v rámci Wiener Festwochen, a o významu celého tohoto připravovaného projektu svědčí například i to, že se na nás do hlediště přišel podívat dokonce Plácido Domingo. Ta práce zde byla výjimečná, pěkná, zkoušelo se v atelierech ORF, protože v divadle samotném to během provozu nebylo možné. Teprve asi až posledních 14 dnů před premiérou jsme se přesunuli do divadla, kde jsme potom také hráli představení.

Posléze za tři týdny se v rámci Janáčkovského projektu celá inscenace přesunula do Amsterodamu, do Het Muziektheater Amsterodam, krásného obrovského divadla, pro 2 500 lidí. Po premiéře jsme někteří měli možnost být představeni také nizozemské královně Beatrix. Stisknout si ruku s Jejím Veličenstvem byl také krásný zážitek.
Poté, asi za měsíc, se inscenace znovu přesouvala, tentokráte do francouzského Aix-en-Provence. Protože tam právě postavili nové divadlo, stali jsme se součástí jeho zahajovacího programu. Pracovali tam s námi ještě Němci s představením Valkýra a pak ještě další s jinými inscenacemi. A právě po zdejší premiéře přišel na raut i ředitel milánské La Scaly a řekl, že se mu to velice líbilo a že to bere všechno tak, jak to je. Díky tomu jsme se taky vlastně všichni dostali do La Scaly. Ta spolupráce sice byla plánována, ale mohlo to také dopadnout jinak.


Z Francie se představení Janáčkova Z mrtvého domu přesunulo i do Metropolitní opery v New Yorku někdy na podzim 2009. Tam ale odjeli z původního obsazení asi jen asi čtyři nebo pět lidí, protože v Metropolitní nechtěli převzít všechny role jen ty ‚velké‘. Ostatní odzpívali pěvci z jejich ansámblu. Milánské Teatro alla Scala přišlo na pořad v únoru a březnu 2010.

Obsazení bylo české nebo mezinárodní?
Bylo mezinárodní. Z České republiky v něm působil pouze Vlado Chmelo (ten v současné době není bohužel v řádném angažmá brněnského divadla, kdyby byl, tak jsme odsud dva), z Prahy Jiří Sulženko, Štefan Margita a v té první fázi ještě Vratislav Kříž a Martin Bárta (ti účinkovali v těch prvních třech provedeních), z Bratislavy Jan Gala, Aleš Jenis a Marián Pavlovič. Jinak tu vystupovali Angličané, Němci, Rakušané, Švýcarka Susannah Haberfeldová, která zpívala jedinou ženskou roli. Ale také Američané a Finové. Hans Zednik – významný pěvec ze Státní opery z Vídně – v La Scale oslavil zrovna své 70. narozeniny. Orchestr a sbor La Scaly mu zahrál Happy Birthday to You! Bylo to nádherné. Všichni jsme zpívali, zážitek to byl určitě pro všechny.


Na La Scalle je úžasné, když vidíte, jaké hvězdy se tam střídají. Téměř současně s námi tam probíhalo studium představení Tannhäusera pod vedením dirigenta Zubina Mehty. Asi dva měsíce před námi tam zpíval Plácido Domingo, po nás Rolando Villazon, potkali jsme se tam s Erwinem Schrottem, v současné době jedním z nejúspěšnějších barytonů, který tam právě hrál v Mozartově Donu Giovannim.

Profesionalita divadla i jeho zázemí byly obrovské. Prakticky každý měl svou garderobiérku, chodili nás líčit přímo do šaten. Cokoli se přihodilo, hned se řešilo. Technický personál, ale i veliká administrativa byly vždy k dispozici. Faktem ovšem je, že tento aparát musí komunikovat s celým světem. Také služby a veškerý servis pro umělce v divadle byly na vysoké úrovni.


Jaké bylo publikum v Miláně?
Publikum... Samozřejmě hlediště bylo vždycky vyprodané, i veřejné generálky byly narvané, protože veřejná generálka je jako představení. Lidé to tak brali.. Každá inscenace byla jiná – někdy to bylo ve stylu „bylo to výborné“, „fajn“, zatleskali, bylo pět nebo šest opon a jindy, jak to končilo a šlo to do úplné tmy, tak ještě opona ani nespadla a už tam křičeli. Italové jsou skutečně velmi temperamentní, volali „bravo“, a to pak těch opon bylo samozřejmě víc. Jistě, kdybychom hráli třeba Verdiho nebo Pucciniho, tomu oni rozumějí a tam by si nás vychutnali úplně jinak. Ale s Janáčkem člověk cítí, že to tak nějak „přežvykují“, navíc je to takové depresivní téma, a že je to tak posadilo do těch židlí, najednou si uvědomili, že to vůbec nebylo jednoduché, co se odehrávalo v tom Rusku, v jejich kriminálech.


Co se týká toho mého vystoupení. Ono je to rozhodně výjimečné, a nezáleží na velikosti role. Samozřejmě bych tam nejraději zpíval Radama nebo Cavaradossiho, ale na to oni tam mají ty krásné italské barevné hlasy a také tam na to nepustí každého. To bych s tím musel léta cestovat po světě, pak by mě tam třeba pozvali. Úplně ale stačí, že jsem měl možnost v La Scale vůbec zpívat jako zaměstnanec Národního divadla v Brně, jako jediný po 129 letech poprvé z mužů. Samozřejmě že jsem pátral, mohlo mi někde něco uniknout, ale ani nikdo z těch velkých národních umělců – Přibyl a jiní z té generaci před námi – do La Scaly nezavítal. I když jistě v tom hrál svou roli také režim, za kterého to nebylo možné. Jediná žena, která tam z Brna kdy zpívala, byla v šedesátém devátém paní Hana Janků. Tuším, že účinkovala v Turandot a poté emigrovala. Ta jediná tam za Brno zpívala. Z Prahy tam vystoupili, myslím, Zítek, Kusnjer, dále Beňačková, Urbanová, a za Slováky dříve Dvorský ,nyní Dalibor Jenis, starší bratr od Aleše, Gruberová a možná další.


Zpívat v La Scale je opravdu zážitek pro každého pěvce. Když se procházíte po celém divadle, i v jeho zákulisí a venku, můžete zde vidět viset programy slavných představení, slavných hvězd, a potom pochopíte, proč je La Scalla pro každého zpěváka takovou Mekkou. Viděl jsem tak například, že roku 1955, tedy v roce, kdy jsem se narodil, zde s nějakou inscenaci zpívali Mario del Monaco a Maria Callasová, a takto zde potkáváte jedno slavnější jméno než druhé. Di Steffano, Ghiaurov a další…

Když jsem potom stál na tom jevišti a rozhlížel se, uvědomil jsem si, že tu stáli třeba i Pavarotti a další lidé, ke kterým člověk po celý život vzhlížel. Co mě trochu šokovalo, že mě to ani tak „nevzalo“. Ono to určitě všechno teprve dojde. Celá léta od mládí jsem o tom snil a představoval si: „Tam, kdybych zpíval, tak asi omdlím, to bude úžasný…“ A já jsem tam přišel, vystoupil na to jeviště a říkal si: „La Scala...“, ale necítil jsem, že bych podklesával v kolenou... říkal jsem si: „je to divadlo, je to divadlo v nejlepším slova smyslu“, ale pak jsem si uvědomil, že když chce být člověk poctivý v umění, tak je úplně jedno, jestli zpívá v Ostravě nebo v Ústí, v Opavě, v Brně, v Praze nebo v La Scale, vždycky ze sebe musí vydat to nejlepší, pokud chce divákovi předat kus sebe a osobnosti dané role, díla, na něž divák jde. Já tam nejdu za Krejčiříka, jdu tam za tu roli a to je to nejdůležitější a pak je jedno, jestli zpívám v La Scale nebo kdekoli jinde. Rozdíl je pouze v prestiži a ohodnocení.


Nakonec tedy můžu říci, že jsem si „na stará kolena“ splnil sen a zazpíval si i v La Scale. Když si vzpomenu, při studiích – je to skoro 40 let zpátky – jsme si všichni říkali, jak budeme jednou zpívat v milánské La Scale. Nikdo z nás neměl potuchy, jak je to u divadla složité, komplikované, jak je ta cesta tvrdá a klikatá a nepomůže nic. Člověk může umět, ale je to opravdu někdy jen otázka štěstí. Byly doby, kdy jsem zpíval všechny možné role, všechny, po kterých jsem toužil, a byl jsem i tak stejně šťastný.

Splnil jsem si velký sen. Dnes už dělám spíš malé role, jednak kvůli svému zdravotnímu stavu, jednak kvůli věku – těžko bych už mohl zpívat třeba Jeníka. A dělat dramatický obor? To je o zdraví a to už není tak pevné jako dřív. Sice bych asi mohl zpívat ještě i velké role, ale všechno je to hodně fyzicky náročné a člověk se na jevišti vydává nejen umělecky a pěvecky, ale i fyzicky.
Ale přijel jsem zpátky a hned jsem nastoupil do čtyř věcí – zkoušela se Popelka (sborový part), do Španělska v srpnu se zkouší Otello a Parsifal ve sboru a jsem obsazený do opery Nížina od Eugena d‘Alberta, kde zpívám menší roli Nanda. Pro Anglii opakuji Anuškina z Ženitby od Bohuslava Martinů. Do toho tu byl koncert Modliteb a k tomu řada představení. Vrátil jsem se, měl den volno a pak už to hned šlo.



Kde se Vám líbí víc co do místa? Tady doma v Brně, nebo v Miláně?
Kdybych si měl vybírat mezi Milánem a Brnem, kde bych chtěl žít, tak jednoznačně v Brně. Jsem velký patriot. Milano je metropole s bohatou historií, Brno je však město mého srdce. Člověk tam musí jet hodně daleko za město, aby přišel vůbec do nějaké přírody. Sice jsou tam kousek Alpy a nějaké stromy, ale s lesy to není tak slavné jako tady v okolí a to je to, co mi dost chybělo. Navíc Brno má pro mne zvláštní vyzařování, které snad pociťují opět jen brněnští rodáci.

Moc Vám děkuji za rozhovor, přeji hodně zdraví a držím palce při práci na Nížině!

Žádné komentáře: