neděle 2. května 2010

Armida aneb belcanto v Levantě

Tato recenze je věnována včerejšímu (1. 5. 2010) přímému přenosu opery G. Rossiniho Armida z newyorské Metropolitní opery.

Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod. Historickým pozadím opery jsou události spojené s konáním I. křížové výpravy do Svaté země. Výprava se uskutečnila na základě prosby byzantského císaře Alexia I. o pomoc Západu proti seldžuckým Turkům, kteří z východu ohrožovali jeho říši a v 90. letech 11 stol. již obsadili skoro celou Malou Asii. Výprava byla vyhlášena r. 1095 papežem Urbanem II. v Clermontu. O rok později se západní rytíři vydali na východ a postupně táhli Anatolií a Levantou (východní Středomoří) a postupně zabírali zdejší území a města (r. 1097 Nikaju, r. 1098 Edessu a Antiochii) a nakonec se dostali až k Jeruzalému (7. června 1099) a 15. července téhož roku město obsadili. Výsledkem celé akce bylo nejen obsazení Jeruzaléma, ale i vznik několika nových (křižáckých) států v Levantě a přilehlé oblasti. Proti přítomnosti křižáků v oblasti vznikají nejrůznější protiakce ze strany muslimů, jsou proto vyhlašovány další kruciáty, ale území křižáků se postupně zmenšovalo, byl ztracen i Jeruzalém a r. 1291 padla poslední zdejší křižácká država (město Akkon), čímž se období křížových výprav po cca 200 letech zakončilo.

Události I. křížové výpravy byly volně zpracovány v 16. stol. italským básníkem Torquatem Tassem (1544-1595) v proslulém eposu Osvobozený Jerusalém (La Gerusalemme liberata); v eposu se objevují i historické postavy, mj. vůdci výpravy Raymond z Toulouse a Gottfried z Bouillonu (najdeme ho jako Goffreda spolu s bratrem Eustaziem i v Armidě). Epos obsahuje 20 zpěvů, které dále obsahují stance, osmiveršové sloky (prvních šest veršů má střídavý rým a poslední dva rým sdružený). Epos zpracovává řadu paralelních příběhů, kterými hrdinové procházejí, jedním z nich je i příběh o Armidě, který se stal základem nejen pro Rossiniho operu, ale i pro řadu stejnojmenných oper od jiných skladatelů, např. J. B. Lullyho (1686), A. Salieriho (1771), Ch. W. Glucka (1777) či A. Dvořáka (1904); dokonce existuje i opera Armida od skladatelky J. Weirové z r. 2005. Tassův epos byl několikrát přeložen i do češtiny, jedním z nejznámějších překladů je překlad J. Vrchlického, který se navíc drží původního stylu verše, použitého Tassem. Právě Vrchlický napsal i libreto pro Dvořákovu Armidu.

Rossiniho Armida (libreto G. Schmidt, premiéra v neapolském divadle San Carlo 11. listopadu 1817) je založena především na příběhu objevujícím se ve 3.-5. a 13.-16. zpěvu Tassova eposu a Tassovu originálu v zásadě odpovídá, dokonce včetně závěru III. dějství, kdy opera vyznívá jakoby neukončeně: Rinaldo spolu s oběma rytíři, kteří si pro něho přišli, odchází zpět do bojů o Jeruzalém a Armida zničí kouzelný zámek a hodlá se (podle opery) pomstít a (podle Tassa) hodlá dál bojovat proti křižákům; Tasso pak dále v posledních 4 zpěvech líčí, jak je Jeruzalém křižáky dobyt; Armida, která se předtím přidala k egyptskému králi, aby bojovala proti křižáckému vojsku, a po bitvě, v níž bylo egyptské vojsko poraženo, ztratila ochranu, hodlá spáchat sebevraždu. Rinaldo ji však od toho zadržuje. Např. v Gluckově podání končí opera tak, že Armida, opuštěná Rinaldem, zničí kouzelný zámek a v jeho ruinách nachází smrt; u Dvořákovy Armidy se nejspíše libretista (Vrchlický) inspiroval v jiném příběhu z Osvobozeného Jerusaléma (netýká se ale Rinalda a Armidy, ale jiných postav eposu, Tancreda a Clorindy); podle Dvořákovy verze se Armida, poté, co ji Rinald opustil, dá na stranu protivníků křižáků, v přestrojení za rytíře se dá do boje a je smrtelně raněna (raní ji sám Rinald, který ovšem netušil, s kým bojuje); Rinald ji pokřtí a Armida umírá v jeho náručí.

Rossiniho Armida nepatří k nejhranějším operám, a to ani mezi Rossiniho operami (je jich kolem čtyřiceti, z nich se samozřejmě stal součástí kmenového repertoáru světových scén brilantní Lazebník sevillský /1816/ a v poslední době lze na jevištích vidět i některé další Rossiniho opery); proto bylo jistě pro české diváky velkou příležitostí se s tímto dílem blíže seznámit prostřednictvím přenosu z Metropolitní opery, kde patřila Armida k novým nastudováním (premiéra v dubnu letošního roku). V opeře se objevuje mnoho nádherné hudby, včetně velkých arií a rozsáhlého partu pro koloraturní soprán (sluší doložit, že koloratury jsou založeny lehce, netrpí žádným „koloraturním“ násilím). Děj však působí poněkud staticky a některá čísla jsou postavena spíše na efekt, než že by měla významnější divadelní přesvědčivosti. Bylo proto otázkou, jak se s těmito problémy vyrovná režie případně scéna. Největším bohatstvím Armidy jsou nejspíše sborové scény, jichž se účastní i sólisté, v nichž již můžeme slyšet to, co později budeme oceňovat v raných operách Verdiho, tedy v operách, které tak mohutně působily na italské risorgimento.

Nyní již přistupme k rozboru včerejšího přenosu. Začněme, vzhledem k tomu, co bylo právě naznačeno výše, u režie (M. Zimmerman) a scény a kostýmů (R. Hudson). Vzhledem k nadčasovosti tématu nebylo tak podstatné, jestli se bude děj odehrávat v originální době (konec 11. stol.) nebo jindy. Soudě podle kostýmů, byl děj přeložen někam na konec 19. stol., což nepůsobilo nijak rušivě, naopak, bylo to spíše ku prospěchu větší dynamičnosti. Jen bylo patrně vhodnější u rytířů dodržet jednotu oděvu, brnění v kontrastu s uniformami 19. stol. působilo přece jen poněkud anachronicky. Scéna byla spíše náznaková, jejím základem byla v zásadě půlkruhová zeď s okny, v nichž probleskovaly další kulisy (např. Skalní chrám v I. dějství), což bylo spíše ve prospěch divákovy představivosti.

Paní režisérka si jistě byla jisté statičnosti děje vědoma a věřím, že se snažila udělat pro dynamiku a divadelnost děje maximum. Přesto jsem měl v I. dějství pocit, že se nepodařilo jistou statičnost významněji překonat. Zajímavým a oživujícím nápadem (a platilo to pro celou operu) bylo nicméně zapojení obou němých postav (tedy v té podobě, jak byly představeny), tedy dívčího křehkého amorka (Láska - Teele Ude) a maskulinní Pomsty (Isaac Scranton) se štířím ostnem na přilbici. Použití tabulek v amorkových rukou, označujících část děje, působilo vesele a nejspíše splnilo očekávání (jisté odlehčení děje); typicky, když amorek ve II. dějství oznamoval balet.

Naproti tomu II. dějství, kde se (jak již naznačeno) objevuje balet, který bývá v operách často spíše nepatřičným zjevem, se podařilo představit ze všech tří dějství nejdynamičtěji (viz čertí scéna v úvodu a baletní vystoupení připravené pro Armidu a Rinalda). Balet byl sestaven tak, že vůbec nepůsobil rušivě, naopak se podařilo vytvořit divoký rej, představující dívčí prostředí a pohlcení Rinalda v „Evině říši“ (dívčiny převlečené za rytíře a vlci-čerti v „rouše beránčím“); celkové pojetí II. dějství (ve spíše feminním pojetí) výborně kontrastovalo s maskulinním I. dějstvím.

Třetí dějství bylo rovněž pojato v zásadě dynamicky, což se podařilo tím, že (byť je jeho obsah velmi vážný) byl jeho děj divadelními prostředky odlehčen, tak, aby to divák nebral příliš vážně (to jest odlehčení jinak statičtějšího děje za účelem dynamiky). Tady se to rozhodně povedlo. Scéna s naivně pojatými zvířátky (papoušek na stěně), kytičky, milostnými hrátkami znavený čert a samozřejmě Carlo s Ubaldem k tomu (oba to zahráli spíše v komičtějším stylu – byť zpívali o ryze vážných věcech, jako oživující figurky, a mám za to, že si to oba skvěle užívali, bylo to na nich vidět). Mimochodem, úloha obou postav (resp. důvod, proč se vydali do Armidina zámku) je v Tassově originálu významnější, než je tomu v opeře (pochopitelně vzhledem k nezbytnosti zhuštění děje): oba jdou vyrvat Rinalda Armidě nejen proto, aby ho vrátili na cestu jeho rytířského poslání, ale též proto, že jejich velitel (tedy Gottfried) měl vidění, že stromy v kouzelném lese, který roste u Jeruzaléma, a jehož dřevo potřebují rytíři na výstavbu obléhacích věží, může skácet jen Rinaldo; tak se také později stane (Rinaldo vidí před sebou Armidin obraz, pak nejrůznější nestvůry, ale nic z toho ho neodradí a pustí se do kácení).

Nyní již k výkonům sólistů, začneme samozřejmě od titulní role v podání R. Fleming. Tato pěvkyně disponuje nádherným, jemným, jiskrným a současně silným a jistým koloraturním sopránem a role Armidy jakoby jí byla šitá na tělo. Předvedla vynikající výkon, jak po stránce pěvecké, tak herecké. Hlasovou jistotu s naprostým přehledem a skutečnou lehkostí předvedla jak coby spíše frivolní dívčina I. dějství, tak coby milující a posléze zhrzená postava ve II. a III. dějství. K velikosti jejího výkonu jistě přispívá i její fyzická krása.

Pokud jde o tenorové party, jak známo, v opeře se s nimi nešetří a objevuje se zde hned šest tenorových postav, u všech jde o křižácké rytíře. Použití tenorového partu zde působí jako jistý jednotící prvek, tj. všichni rytíři jsou tady (tj. v Levantě) jakoby na jedné lodi. Navíc tenorový hlas zde může působit i jako vyjádření dobra (které tady mají rytíři patrně představovat) v kontrastu s basovou polohou sil zla (tedy Idraote a Astarotte).

Skvělým protějškem Armidy se stal Rinaldo v podání L. Brownleeho, disponujícího hladce znějícím tenorem, spíše lyričtějšího zabarvení, jistého i v nejvyšších polohách. Předvedl i velmi pěkný herecký projev, ať už jako rytíř I. a II. dějství, tak spíše zženštělý milovník III. dějství (jím ztvárněná role milovníka, s nezbytným květinovým věncem na hlavě, výborně zapadla do již výše naznačeného odlehčení III. dějství). Jeden z nejlepších výkonů v opeře (zejména pěvecky) převedl další z tenorů, v roli Goffreda, J. Osborn, disponující hrdinsky znějícím hlasem, příslušného jasu, příslušné síly a šíře. Herecky se projevil jako skutečný velitel. Pěkným projevem zapůsobil i jeho operní bratr (Eustazio) v podání Yeghishe Manucharyana. Konečně se dostáváme i ke Carlovi (B. Banks) a Ubaldovi (K. v. Rensburg). Již bylo výše uvedeno, že oba předvedli skvělý herecký projev a jinak vážné III. dějství odlehčili a tím přispěli k jeho dynamičnosti. Oba disponují hladkými, příjemně znějícími, spíše lyrickými tenory, jistými i ve vyšší poloze. B. Banks se navíc zhostil (v I. dějství) i role Gernanda, kterého zahrál s patřičnou dávkou emocí; pěkně se mu vydařila i Gernandova ústřední arie, která sice působila poněkud staticky, ale to byla spíše otázka režie; řekl bych ale, že role Carla mu „pasovala“ lépe.

Konečně pokud jde o oba basisty: v roli Idraota se předvedl P. Volpe - disponuje příjemně znějícím hlasem a jeho pěvecký projev, který dal vyznění postavy na patřičné důstojnosti, doplnilo i jeho celkové fyzické vzezření. Pokud jde o Astarotta (K. Miller), jeho bas je skutečný klenot, s nádhernou šíří, klenutím a patřičnou hloubkou. Čertí kostým mu skutečně padl a celkově vyzněla jeho role velmi dynamicky.

Skvělé výkony předvedl i sbor a orchestr pod taktovkou R. Frizzy.

Tedy závěr? Jako celek velmi přínosné představení, které dokazuje, že i belcantová opera, pokud se určitým způsobem režíruje a obsadí odpovídajícími pěvci, může dnešního diváka skutečně obohatit.

Jaroslav Sovinský

2 komentáře:

bianca řekl(a)...

Ze zhruba 40 oper, které Rossini napsal, jsem měla možnosti vidět na jevišti včetně včerejší Armidy 6 titulů. Rossiniho hudbu mám tedy takzvaně " v uchu", ale přesto se Armida značně lišila od jiných, námětově "vážných" oper jako je Otello nebo La Donna del Lago. První dějství mi přišlo trochu nudné, statické a zdlouhavé a ani výkony pěvců, zejména tenoristů, mě příliš nenadchly. Od druhého dějství mě ale děj "chytil", velmi k tomu přispěly vtipné režijní nápady. Baletní scéna byla naprosto úžasná. Klobouk dolů před výkonem René Fleming, která, jak sama říkala, není koloraturní pěvkyně, ale přesto roli Armidy zvládla až na pár drobných nepřesností bravurně. A to nejen pěvecky, ale i herecky. Role Rinadla je neskutečně pěvecky náročná. Brownlee ji zvládl skvěle, ale vzhledem k tomu, že některé árie mám naposlouchané s Florezem, tak jsem se nemohla ubránit srovnání. Celkově tedy zajímavé představení, velmi zdařilá režie a výborný dirigent Ricardo Frizza.

Anonymní řekl(a)...

Pan Sovinský má mimořádný talent na zachycení atomosféry představení a výtečný styl psaní, který je takový, jak si představuji. Velice děkuji.
Brownlee je špičkový pěvec, hned za Florézem.
Pandán