čtvrtek 27. května 2010

Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského zve na Montserrat Caballé

Od 7. do 21. srpna 2010 se v Jaroměřicích nad Rokytnou a okolí uskuteční již 12. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského. Zde Vám přinášíme program. Vstupenky si můžete zakoupit zde.

Program

sobota 7. srpna 2010, 20:00 hodin Jaroměřice nad Rokytnou – zámecká zahrada


Peter Dvorský a jeho hosté Montserrat Caballé

Montserrat Caballé – soprán
Peter Dvorský – tenor
Jaroslav Dvorský – tenor
Filharmonie Bohuslava Martinů
dirigent José Collado
Vstupné: 3 000 – 500 Kč*


úterý 10. srpna 2010, 19:30 hodin Jaroměřice nad Rokytnou – chrám sv. Markéty


Kantiléna – perla mezi dětskými sbory

Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno
Jakub Janšta – varhany
umělecký vedoucí a sbormistr Jakub Klecker
Vstupné: 200 Kč*


pátek 13. srpna 2010, 20:00 hodin Dalešice (u Třebíče), pivovar – nádvoří


Aven bachtale – Buďte šťastni!

Ida Kelarova a Jazz famelija

Ida Kelarova – zpěv
Desiderius Dužda – zpěv, kytara
Roman Jánoška – housle
Ondrej Krajňák – klavír
Tomáš Baroš – kontrabas
Marián Ševčík – bicí
Vstupné: 250 Kč*


sobota 14. srpna 2010, 20:30 hodin Jaroměřice nad Rokytnou – zámecká zahrada


Paris, Paris...

Radka Fišarová – zpěv
Jana Bezpalcová – akordeon
Vlastimil Bičík – klavír
Moravská filharmonie Olomouc
dirigent Leoš Svárovský
Vstupné: 250 Kč*


čtvrtek 19. srpna 2010, 20:30 hodin zámek Telč – hlavní nádvoří



Barokní skvosty

G. F. Händel: Mesiáš (výběr árií)
G. B. Pergolesi: Stabat mater


Hana Škarková
– soprán
Pavla Zbořilová – alt
Český filharmonický sbor Brno

Camerata Moravia
umělecký vedoucí Vít Mužík
dirigent a sbormistr Petr Fiala
Vstupné: 200 Kč*


sobota 21. srpna 2010, 20:30 hodin Jaroměřice nad Rokytnou – zámecká zahrada


Vivat Rossini!

Gioacchino Rossini:
Lazebník sevillský (výběr nejslavnějších scén)


Hrabě Almaviva – Róbert Remeselník
Bartolo – Marián Lukáč
Rosina – Michaela Várady
Figaro – Ludovic Kendi
Basilio – Ondrej Mráz
Berta – Viera Hronská
orchestr a mužský sbor Státního divadla Košice
sbormistr Šimon Marinčák
dirigent Paolo Gatto

Straka zlodějka (La gazza ladra)
design Jaroslav Štolba
realizace Flash Barrandov SFX a jejich přátelé
Vstupné: 300 Kč*


*Slevy vstupného

Běžné slevy:
Děti, studenti, senioři od 60 let včetně a členové Klubu Vltava
– zahajovací koncert 7. srpna 2010 – sleva 10%
– všechny ostatní koncerty – sleva 30%
Držitelé ZTP a ZTP/P
– sleva 50% (pro ZTP/P platí sleva i pro jednu osobu doprovodu)
– na zahajovací koncert 7. srpna 2010 platí speciální cena pro vozíčkáře: 300,- Kč

Mimořádné slevy:

Při včasném zakoupení vstupenek platí následující slevy:
do 31. května 2010 – sleva 10%, od 1. do 30. června 2010 – sleva 5%

středa 26. května 2010

Pocta Eduardu Hakenovi - pozvánka na koncert Adama Plachetky do Rudolfína

Ráda bych Vás srdečně pozvala na písňový recitál basbarytonisty Adama Plachetky, který se uskuteční 31.5. 2010 v Rudolfínu v Praze. Jedná se o Nokturno - tedy vystoupení, které začíná až v 21:30.

Během asi hodinového koncertu zazní písně W. A. Mozarta, Jeana Sibelia, Maurice Ravela a Arnolda Schönberga.

Nenechte si tento jedinečný koncert ujít, jedná se o poslední vystoupení pana Plachetky v České republice v této sezóně. Od příští sezóny nastupuje do angažmá Vídeňské státní opery.

Vstupenky na koncert můžete zakoupit na http://www.ticketpro.cz/

pondělí 24. května 2010

Zlatá Popelka zlatým hřebem sezóny Národního divadla Brno


Páteční první premiéra Rossiniho Popelky, která se uskutečnila v Mahenově divadle v Brně, byla plná překvapení. Po předpremiérovém oficiálním uveřejnění fotografií této inscenace leckdo (a přiznávám se upřímně, že i já) asi "lapal po dechu". S jakoupak novotou a modernou se předvedou tvůrci tentokrát? Je vůbec možné tuto humornou a skvostnou Rossiniho operu inscenovat takto "divoce" a přitom vkusně a decentně? Možné to vskutku je...

Nerada bych zde sáhodlouze rozebírala inscenaci, která byla na těchto stránkách již představena. Zde je stručné ohlédnutí za premiérou..

Již při úvodních taktech předehry bylo patrné, že orchestr je precizně připraven. Po celou dobu hrál svižně, s pravou dávkou rozverného veselí. Hned po příchodu sester Popelky, které byly oděny do pestrobarevných bláznivých šatů a obuty do roztomilých papučí, se obecenstvo s chutí smálo. O šílených parukách nemluvě!! Popelka vešla záhy, oděna do růžových montérek - v jedné ruce žehličku a v druhé žehlicí prkno.


Na scénu vstupuje Don Magnifico - otec Clorindy, Trisbe a Angeliny (Popelky). Je jakýmsi "maskotem McDonalds", oděný od hlavy po paty v korporátních barvách. Salva smíchu přichází ve chvíli, kde se strojí na ples - nasazuje obrovský červený cylindr s logem své milované společnosti. Musím podotknout, že Magnifico (Jevgen Šokalo) i sestry Popelky (Jana Wallingerová a Daniela Straková-Šedrlová) byli pravými komiky bez hranic.

Na druhou stranu mne ale zklamal Dandini - pro mě nepochopitelně převtělen do role jakéhosi odvázaného maníka ve stylu Michaela Jacksona. Bohužel nebyl ani hlasově v té nejlepší formě. Přiznejme si ale upřímně, že v našich luzích a hájích zrovna neoplýváme velkým počtem pravých rossiniovských pěvců. I tak se Jakub Tolaš se svou rolí (a to především herecky) vypořádal po svém.


Milým překvapením pro mne byl Alidoro, který se za žádnou cenu nemohl odloučit od svého kamaráda trpaslíka, kterého například koupal v dešťové vodě či mu předčítal z knihy. Krásný a čistý bas. Jan Šťáva ostatně není žádným rossiniovským začátečníkem, v minulosti nastudoval roli Podesta v Rossiniho opeře Straka zlodějka.

Tomáš Kořínek v roli prince neměl chybu. O svých pěveckým kvalitách mne opět přesvědčil minulý týden, kdy jsem ho slyšela v pražském Národním divadle v Kytici Bohuslava Martinů. Pravda, Rossini je hlasově odlišný než Martinů, to ale nemění nic na tom, že jeho jasný a srozumitelný tenor je pro roli prince jak stvořený.

Pěvecký part Popelky je obecně velice náročný, opravdu dobře ho zazpívá pouze hrstka pěvkyň. Toto se bezchybně povedlo Michaele Kapustové, která se rolí Popelky poprvé představila divákům na prknech Národního divadla v Brně. Pro slečnu Kapustovou je to druhá rossiniovská role, v repertoáru má již Rosinu z Lazebníka sevillského. Více informací o umělkyni naleznete na webových stránkách www.kapustova.eu

Všem upřímně doporučuji tuto inscenaci, ve které si jistě každý divák najde svoji oblíbenou scénu či árii. Do konce sezóny můžete Popelku shlédnout ještě 27. května, 6., 13. a 22. června. Přeji krásné zážitky...

neděle 23. května 2010

"Chce-li být člověk poctivý ve své práci, je úplně jedno, zda právě zpívá v Brně nebo v La Scale" říká Tomáš Krejčiřík


Před nedávnem jsme se sešli s panem Krejčiříkem v kavárně Thálie naproti Janáčkovu divadlu, abychom povídali o jeho rolích, zážitcích z účinkování v La Scale... Přede mnou seděl muž, který jako jediný za 129 let trvání Národního divadla v Brně jako jeho sólista stanul na prknech milánské Scaly. Téma k hovoru se tudíž nabízelo samo…
Jak se pěvci podaří dostat se do La Scaly?



Běžně se tam člověk v podstatě nemá šanci dostat. Když tam přijdete a vidíte ten obrovský mechanismus, jak tam všechno funguje, pak si uvědomíte, jak výjimečné divadlo to opravdu je, jak vysoké jsou zdejší požadavky na uměleckou kvalitu umělců, ale i jaký přístup k nim zde mají. Normální smrtelník téměř nemá šanci vystoupit na zdejších prknech, pokud za sebou nemá nějakou významnou hudební agenturu, třeba švýcarskou, německou, rakouskou, která má na západě třeba 50leté renomé. Té stačí jen zvednout telefon a všichni vědí, že taková agentura nedoporučí nějakého „outsidera“. Potom tedy nějakou šanci máte. U mne tomu pomohla opravdu veliká náhoda. Jako jediného mě tu totiž žádná agentura nezastupovala. Byl jsem tam prostě sám za sebe. Šlo ale o souhru šťastných konstelací a náhod. Kdybych Vám to vyprávěl, znělo by to jako pohádka.


První představení Janáčkova Z mrtvého domu se odehrálo ve Vídni v roce 2007. Zkoušelo se téměř dva měsíce v rámci Wiener Festwochen, a o významu celého tohoto připravovaného projektu svědčí například i to, že se na nás do hlediště přišel podívat dokonce Plácido Domingo. Ta práce zde byla výjimečná, pěkná, zkoušelo se v atelierech ORF, protože v divadle samotném to během provozu nebylo možné. Teprve asi až posledních 14 dnů před premiérou jsme se přesunuli do divadla, kde jsme potom také hráli představení.

Posléze za tři týdny se v rámci Janáčkovského projektu celá inscenace přesunula do Amsterodamu, do Het Muziektheater Amsterodam, krásného obrovského divadla, pro 2 500 lidí. Po premiéře jsme někteří měli možnost být představeni také nizozemské královně Beatrix. Stisknout si ruku s Jejím Veličenstvem byl také krásný zážitek.
Poté, asi za měsíc, se inscenace znovu přesouvala, tentokráte do francouzského Aix-en-Provence. Protože tam právě postavili nové divadlo, stali jsme se součástí jeho zahajovacího programu. Pracovali tam s námi ještě Němci s představením Valkýra a pak ještě další s jinými inscenacemi. A právě po zdejší premiéře přišel na raut i ředitel milánské La Scaly a řekl, že se mu to velice líbilo a že to bere všechno tak, jak to je. Díky tomu jsme se taky vlastně všichni dostali do La Scaly. Ta spolupráce sice byla plánována, ale mohlo to také dopadnout jinak.


Z Francie se představení Janáčkova Z mrtvého domu přesunulo i do Metropolitní opery v New Yorku někdy na podzim 2009. Tam ale odjeli z původního obsazení asi jen asi čtyři nebo pět lidí, protože v Metropolitní nechtěli převzít všechny role jen ty ‚velké‘. Ostatní odzpívali pěvci z jejich ansámblu. Milánské Teatro alla Scala přišlo na pořad v únoru a březnu 2010.

Obsazení bylo české nebo mezinárodní?
Bylo mezinárodní. Z České republiky v něm působil pouze Vlado Chmelo (ten v současné době není bohužel v řádném angažmá brněnského divadla, kdyby byl, tak jsme odsud dva), z Prahy Jiří Sulženko, Štefan Margita a v té první fázi ještě Vratislav Kříž a Martin Bárta (ti účinkovali v těch prvních třech provedeních), z Bratislavy Jan Gala, Aleš Jenis a Marián Pavlovič. Jinak tu vystupovali Angličané, Němci, Rakušané, Švýcarka Susannah Haberfeldová, která zpívala jedinou ženskou roli. Ale také Američané a Finové. Hans Zednik – významný pěvec ze Státní opery z Vídně – v La Scale oslavil zrovna své 70. narozeniny. Orchestr a sbor La Scaly mu zahrál Happy Birthday to You! Bylo to nádherné. Všichni jsme zpívali, zážitek to byl určitě pro všechny.


Na La Scalle je úžasné, když vidíte, jaké hvězdy se tam střídají. Téměř současně s námi tam probíhalo studium představení Tannhäusera pod vedením dirigenta Zubina Mehty. Asi dva měsíce před námi tam zpíval Plácido Domingo, po nás Rolando Villazon, potkali jsme se tam s Erwinem Schrottem, v současné době jedním z nejúspěšnějších barytonů, který tam právě hrál v Mozartově Donu Giovannim.

Profesionalita divadla i jeho zázemí byly obrovské. Prakticky každý měl svou garderobiérku, chodili nás líčit přímo do šaten. Cokoli se přihodilo, hned se řešilo. Technický personál, ale i veliká administrativa byly vždy k dispozici. Faktem ovšem je, že tento aparát musí komunikovat s celým světem. Také služby a veškerý servis pro umělce v divadle byly na vysoké úrovni.


Jaké bylo publikum v Miláně?
Publikum... Samozřejmě hlediště bylo vždycky vyprodané, i veřejné generálky byly narvané, protože veřejná generálka je jako představení. Lidé to tak brali.. Každá inscenace byla jiná – někdy to bylo ve stylu „bylo to výborné“, „fajn“, zatleskali, bylo pět nebo šest opon a jindy, jak to končilo a šlo to do úplné tmy, tak ještě opona ani nespadla a už tam křičeli. Italové jsou skutečně velmi temperamentní, volali „bravo“, a to pak těch opon bylo samozřejmě víc. Jistě, kdybychom hráli třeba Verdiho nebo Pucciniho, tomu oni rozumějí a tam by si nás vychutnali úplně jinak. Ale s Janáčkem člověk cítí, že to tak nějak „přežvykují“, navíc je to takové depresivní téma, a že je to tak posadilo do těch židlí, najednou si uvědomili, že to vůbec nebylo jednoduché, co se odehrávalo v tom Rusku, v jejich kriminálech.


Co se týká toho mého vystoupení. Ono je to rozhodně výjimečné, a nezáleží na velikosti role. Samozřejmě bych tam nejraději zpíval Radama nebo Cavaradossiho, ale na to oni tam mají ty krásné italské barevné hlasy a také tam na to nepustí každého. To bych s tím musel léta cestovat po světě, pak by mě tam třeba pozvali. Úplně ale stačí, že jsem měl možnost v La Scale vůbec zpívat jako zaměstnanec Národního divadla v Brně, jako jediný po 129 letech poprvé z mužů. Samozřejmě že jsem pátral, mohlo mi někde něco uniknout, ale ani nikdo z těch velkých národních umělců – Přibyl a jiní z té generaci před námi – do La Scaly nezavítal. I když jistě v tom hrál svou roli také režim, za kterého to nebylo možné. Jediná žena, která tam z Brna kdy zpívala, byla v šedesátém devátém paní Hana Janků. Tuším, že účinkovala v Turandot a poté emigrovala. Ta jediná tam za Brno zpívala. Z Prahy tam vystoupili, myslím, Zítek, Kusnjer, dále Beňačková, Urbanová, a za Slováky dříve Dvorský ,nyní Dalibor Jenis, starší bratr od Aleše, Gruberová a možná další.


Zpívat v La Scale je opravdu zážitek pro každého pěvce. Když se procházíte po celém divadle, i v jeho zákulisí a venku, můžete zde vidět viset programy slavných představení, slavných hvězd, a potom pochopíte, proč je La Scalla pro každého zpěváka takovou Mekkou. Viděl jsem tak například, že roku 1955, tedy v roce, kdy jsem se narodil, zde s nějakou inscenaci zpívali Mario del Monaco a Maria Callasová, a takto zde potkáváte jedno slavnější jméno než druhé. Di Steffano, Ghiaurov a další…

Když jsem potom stál na tom jevišti a rozhlížel se, uvědomil jsem si, že tu stáli třeba i Pavarotti a další lidé, ke kterým člověk po celý život vzhlížel. Co mě trochu šokovalo, že mě to ani tak „nevzalo“. Ono to určitě všechno teprve dojde. Celá léta od mládí jsem o tom snil a představoval si: „Tam, kdybych zpíval, tak asi omdlím, to bude úžasný…“ A já jsem tam přišel, vystoupil na to jeviště a říkal si: „La Scala...“, ale necítil jsem, že bych podklesával v kolenou... říkal jsem si: „je to divadlo, je to divadlo v nejlepším slova smyslu“, ale pak jsem si uvědomil, že když chce být člověk poctivý v umění, tak je úplně jedno, jestli zpívá v Ostravě nebo v Ústí, v Opavě, v Brně, v Praze nebo v La Scale, vždycky ze sebe musí vydat to nejlepší, pokud chce divákovi předat kus sebe a osobnosti dané role, díla, na něž divák jde. Já tam nejdu za Krejčiříka, jdu tam za tu roli a to je to nejdůležitější a pak je jedno, jestli zpívám v La Scale nebo kdekoli jinde. Rozdíl je pouze v prestiži a ohodnocení.


Nakonec tedy můžu říci, že jsem si „na stará kolena“ splnil sen a zazpíval si i v La Scale. Když si vzpomenu, při studiích – je to skoro 40 let zpátky – jsme si všichni říkali, jak budeme jednou zpívat v milánské La Scale. Nikdo z nás neměl potuchy, jak je to u divadla složité, komplikované, jak je ta cesta tvrdá a klikatá a nepomůže nic. Člověk může umět, ale je to opravdu někdy jen otázka štěstí. Byly doby, kdy jsem zpíval všechny možné role, všechny, po kterých jsem toužil, a byl jsem i tak stejně šťastný.

Splnil jsem si velký sen. Dnes už dělám spíš malé role, jednak kvůli svému zdravotnímu stavu, jednak kvůli věku – těžko bych už mohl zpívat třeba Jeníka. A dělat dramatický obor? To je o zdraví a to už není tak pevné jako dřív. Sice bych asi mohl zpívat ještě i velké role, ale všechno je to hodně fyzicky náročné a člověk se na jevišti vydává nejen umělecky a pěvecky, ale i fyzicky.
Ale přijel jsem zpátky a hned jsem nastoupil do čtyř věcí – zkoušela se Popelka (sborový part), do Španělska v srpnu se zkouší Otello a Parsifal ve sboru a jsem obsazený do opery Nížina od Eugena d‘Alberta, kde zpívám menší roli Nanda. Pro Anglii opakuji Anuškina z Ženitby od Bohuslava Martinů. Do toho tu byl koncert Modliteb a k tomu řada představení. Vrátil jsem se, měl den volno a pak už to hned šlo.



Kde se Vám líbí víc co do místa? Tady doma v Brně, nebo v Miláně?
Kdybych si měl vybírat mezi Milánem a Brnem, kde bych chtěl žít, tak jednoznačně v Brně. Jsem velký patriot. Milano je metropole s bohatou historií, Brno je však město mého srdce. Člověk tam musí jet hodně daleko za město, aby přišel vůbec do nějaké přírody. Sice jsou tam kousek Alpy a nějaké stromy, ale s lesy to není tak slavné jako tady v okolí a to je to, co mi dost chybělo. Navíc Brno má pro mne zvláštní vyzařování, které snad pociťují opět jen brněnští rodáci.

Moc Vám děkuji za rozhovor, přeji hodně zdraví a držím palce při práci na Nížině!

čtvrtek 20. května 2010

Recitál Anda-Luise Bogzy - volná vstupenka

Mám jeden volný lístek na recitál Anda-Louise Bogza ve Státní opeře Praha dne 24.5.2010 v 19,00hod. Řada 13, sedadlo 304, cena 200 Kč. Pokud má někdo zájem kontaktujte mne prosím na email PVeleb@seznam.cz.

sobota 15. května 2010

Eva Urbanová vyrážela dech


8. května, pro naši zemi významný den, se v Národním divadle hrála Smetanova Libuše. Pro mne to byl mimořádný den hlavně proto, že jsem poprvé šla na operní představení do naší "Zlaté kapličky" a poprvé viděla a slyšela Libuši. Budova mě uchvátila, jen jsem vstoupila dovnitř a během přestávek jsem ji stihla s obdivem projít skoro celou. Podivovala jsem se nad její nádherou a dýchala na mě obrovská atmosféra vlastenectví a "viděla" jsem ty zástupy lidí, kteří se zaloužili nebo nějak přispěli k postavení takového klenotu mezi operními domy.

Úvodní fanfáry zahájily mimořádné Smetanovo dílo a před námi se otevřela scéna Libušina hradu. Patrně většina z vás tuto inscenaci zná buď přímo z divadla, nebo se dívala na televizi, kde ji nedávno vysílali ze záznamu. Se zážitky z televize se to však rozhodně nedalo srovnávat. Zaujaly mě dobře zvolené kostýmy, které výstižně dokreslovaly děj opery a jednoduchá scéna, díky níž jsme se ocitli během chvíle na několika různých místech.


Orchestr pod taktovkou Olivera Dohnányiho hrál s lehkostí a měl příjemný zvuk. Pěvce nijak nepřehlušoval, i když jsem seděla blízko něj, a ony slavnostní fanfáry braly dech. Zaujal mě také sbor, který byl dobře zezpívaný a režijně měl velkou roli v opeře.

Příjemný překvapením pro mě během večera bylo, že jsem většinu pěvců už znala z jiných představení. Také jsem konečně viděla ty, o kterých jiní často mluví...

Pěvecké výkony všech byly na vysoké úrovni, potěšila mě Michaela Kapustová, která nyní v Brně zkouší Popelku a měla jsem už příležitost slyšet alespoň část z této role, velice mě překvapila paní Jitka Svobodová, která mě nedávno hlasově "nezaujala" v roli Dony Elvíry, přesto Krasava zněla v jejím podání velmi dobře a opět předvedla své výborné herecké nadání. Roman Janál si svou nevelkou rolí také dokázal získat publikum, přesto, že neměl mnoho zpívaného partu, dokázal své roli dát "příběh" a jen svým pobytem na jevišti dokazoval, že jeho postava tam má své místo. Miloslav Podskalský pro mě bude vždy vynikajícím Komturem a po této sobotě i Lutoborem. Má dobře vedený hlas a dokáže své postavě dát správnou přesvědčivou podobu. Valentina Prolata jsem viděla dosud poprvé a naposledy před čtyřmi lety v brněnském Donu Carlosovi a už tehdy mě jeho hlas velmi oslovil. S radostí jsem si na Libuši potvrdila, že stále ve mně probouzí podobné nadšení a příjemný zážitek z poslechu. Luděk Vele, výborný Leporelo, zahrál a zazpíval statného Chrudoše, který má svou hrdost a přesvědčení a do poslední chvíle jste byli napnutí, zda nakonec sleví ze svého postoje a opera dopadne dobře. Velmi dobrý výkon! Martina Bártu jsem viděla poprvé a líbila se mi jeho čeština. Jako jednomu z mála jsem mu opravdu rozuměla většinu slov (to snad jediné pro mě bylo trochu vadou "na kráse", že jsem rozuměla jen asi 4 pěvcům a u ostatních jsem tápala v textu. Výhodu mají cizinci s titulky, ale české by se občas také hodily :-D). Jsem zvědavá na další role, ve kterých se mi snad podaří pana Bártu slyšet. To nejlepší si, samozřejmě, nechávám na konec. Paní Urbanová předvedla opravdu mimořádný výkon. Nedá se to srovnávat s žádným jiným vystoupením, kdy jsem měla možnost ji vidět. V Národním divadle je opravdu doma a Libuše v jejím podání ve mně vzbuzovala hluboké vlastenecké nadšení. Závěrečná věštba přinášející naději, že "ČESKÝ NÁROD NEZAHYNE" (děkuji za velmi laskavé a jemné upozornění), byla tak silná a přesvědčivá, že se nedalo pochybovat o její pravdivosti.


Ještě se chci jen krátce zmínit k režii opery. Přesto, že během představení na jevišti mnoho pohybu nebylo, rozhodně jsem neměla ani jednou pocit "zdlouhavosti" a naopak jsem v tom klidu nacházela velký příběh. Co se ale panu režisérovi Novotnému opravdu podařilo, byla závěrečná věštba. Všichni na jevišti se dívali jedním směrem do hlediště, kam také Libuše ukazovala rukou, když mluvila o slavných osobnostech, které v průběhu dějin přijdou. Všechno bylo tak přesvědčivé, že jsme se nejen já, ale i několik lidí kolem mě v přízemí, otáčeli dozadu, na co se to vlastně všichni dívají, zda se tam nějak nepromítají obrazy těch osobností... Nepromítalo se samozřejmě nic, ale efekt byl vynikající a pobavilo nás, že jsme se nechali tak zmást.

Nadšení publika z představení bylo obrovské, když jsem se bavila s několika lidmi kolem mě, všichni velmi oceňovali výkony pěvců, zejména paní Urbanové, a jedna Němka se mi pochlubila, že to viděla už počtvrté. Tato opera ji velice uchvátila.

Takže "premiéra" v Národním divadle dopadla velmi dobře a už se těším na další představení! Děkuji za krásný zážitek!!!

Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Oliver Dohnányi
Režie: Petr Novotný
Scéna: Ivo Žídek ml.
Kostýmy: Irena Greifová
Nastudování sboru: Milan Malý
Sbormistr: Pavel Vaněk

Účinkují - 8. května 2010:

Libuše: Eva Urbanová
Přemysl ze Stadic: Martin Bárta
Chrudoš od Otavy: Luděk Vele
Šťáhlav na Radbuze: Valentin Prolat
Lutobor z Dobroslavského Chlumce: Miloslav Podskalský
Radovan od Kamena Mosta: Roman Janál
Krasava: Jitka Svobodová
Radmila: Kateřina Jalovcová
První žnec: Lívia Obručník Vénosová
Druhý žnec: Lucie Hájková
Třetí žnec: Michaela Kapustová
Čtvrtý žnec: Václav Lemberk

pátek 14. května 2010

Popelka s Ludvíkem XIV.


V Brněnském Mahenově divadle se už několik týdnů připravuje nová premiéra Rossiniho Popelky. Na stránkách divadla v rozhovoru s režisérem a scénografem této inscenace panem Roccem se můžete dočíst, že nás čeká barevný svět s prvky pop-artu a zcela mimořádně ve středu 19. 5. při předpremiérové besedě v 16:00 budou mít diváci příležitost se projít po jevišti mezi kulisami. (vstup je volný)


Shlédla jsem zatím dvě zkoušky - v první se zkoušely jen některé scény bez kostýmů a v druhé byla první kostýmová kompletní opera s klavírem a cemballem. Už samotné kostýmy vám zaručují, že se budete během večera dobře bavit. Nejsou ani klasické, ani příliš "moderní". Jsou vtipné. Popelka se prochází po většinu opery v růžové kombinéze, potom ve fialových a zlatých šatech, její sestry v županech - jedna s turbanem na hlavě, druhá s růžovými vlasy, potom mají obrovská péra na hlavách... Princ a mužský sbor jsou v černobílém se zlatým oblečejem a slunečními brýlemi. Alidoro je tu jako mnich s velkým A spící po celou dobu představení na kraji jeviště ve spacáku.






Nejoriginálnější kostýmy však mají Don Magnifico a Dandini. Dříve jmenovaný vběhne na jeviště v oranžovo žlutém pyžamu s červenou kšiltovkou na hlavě nasazenou na stranu a velkým M podobným McDonaldu a stejnými papučemi a Dandini je ze všech postav nejvíce k nepoznání. Na scénu při svém vstupu přichází, o poslední schod zakopává a na zemi se válí postava oděná ve zlatém oblečení se zlatým obličejem, obrovskými kudrnatými černými vlasy, zlatým pláštěm a sluncem kolem hlavy. První, co mě napadlo - to je úplně jako Ludvík XIV. král slunce. :-)


Velmi se mi v této inscenaci líbí propojení jeviště s publikem. Téměř většina nástupů sboru i sólistů je ze zadní části hlediště a nejednou je do děje "zapojeno" i publikum. Nemusíte se však ničeho obávat, budete se příjemně bavit!

Co do režijního pojetí v žádném případě nepočítejte s pohádkou. Popelka je praktická dívka, která umí žehlit, sekat trávu, věšet prádlo..., její sestry cvičí aerobik, jezdí se svým otcem v autě a sluhové prince hrají golf...




Jak to všechno může vypadat dohromady? V této sezóně proběhne 21. 5. premiéra (již vyprodaná), 23. 5. je druhá premiéra a pak nás čekají ještě 4 představení: 27. 5., 6. 6., 13. 6. a 22. 6. - toto představení bude úplně posledním operním v sezóně. Všichni jste srdečně zváni, myslím, že to bude velmi originální třešnička na dortu za velmi povedenou sezónou v Národním divadle v Brně!







Gioachino Rossini (1792 - 1868)
Popelka

Opera o dvou dějstvích
Libreto: Jacopo Ferretti

Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigenti: Jakub Klecker, Ondrej Olos
Režie: Rocc
Scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Vendula Johnová
Pohybová spolupráce: Štefan Capko
Sbormistr: Pavel Koňárek

Premiéra 21. května 2010, Mahenovo divadlo
Osoby a obsazení
Don Ramiro Tomáš Kořínek, Otokar Klein
Dandini Roman Janál, Jakub Tolaš
Don Magnifico Jiří Sulženko, Jevhen Šokalo
Clorinda Andrea Priechodská, Daniela Straková-Šedrlová
Tisbe Václava Housková, Jana Wallingerová
Angelina (Popelka) Michaela Kapustová, Terezia Kružliaková
Alidoro David Nykl, Jan Šťáva

fotografie: J. Hallová

pondělí 10. května 2010

Soutěž o CD

Krásný den všem,

máme tu výsledky soutěže - pro kontrolu ještě správné odpovědi:

1. Alfred Brendel si naposledy zahrál s Vídeňskými filharmoniky, dirigoval Sir Charles Mackerras.

2. Nadace, kterou založil José Carreras, se jmenuje The José Carreras International Leukemia Foundation v angličtině, Fundacion Internacional Josep Carreras contra la Leucemia ve španělštině.

3. Na fotografii je slavná sopranistka Lily Pons.

Blahopřeji paní Janě Fridrichovské, která vyhrává krásné CD. Ohledně výhry mne prosím kontaktujte na emailové adrese Brigadoon@seznam.cz.

Příště soutěžíme o CD sopranistky Barbary Hendricks.

středa 5. května 2010

Vídeňská Carmen zklamala

Je to téměř rok, co jsem poprvé vstoupila do vídeňské Staatsoper a šla se podívat na Traviatu s Netrebko. Dostala jsem teď mimořádnou příležitost dostat se do Vídně znovu a vybrat si mezi představením Čarostřelce a Carmen. Carmen byla vybrána bez rozmýšlení - zpívá přece Netrebko, D´Arcangelo, režii dělal můj oblíbený Zeffirelli a Carmen byla operou, která mě v životě nadchla jako první.

Úplně náhodou jsem právě den předtím v neděli byla na koncertě v Besedním domě, kde pan Janál zpíval bravurně árii Escamila - nemusel mít na sobě kostým, ani nijak hrát svou roli a přece dokázal upoutat pozornost a byl temperamentním Španělem už jen svým pohledem očí a postojem. O obrovské síle hlasu ani nemluvím. Dokáže tohle D´Arcangelo?

Tak dobrodružnou frontu na stání jsem ještě nezažila. Dorazila jsem o čtvrt na 5, všichni byli už v divadle a já jsem byla předposlední, koho ještě nechali čekat vevnitř do otevření pokladny. Jak jsem si tak zpětně spočítala, přede mnou stálo přes 400 lidí (možná i 500). Pesimistické myšlenky se mi honily hlavou, jen co jsem zahlédla po pár metrech posunutí, že parterre je vyprodaný. Sázka do loterie - balkón nebo galerie? Zvolila jsem nakonec galerii a udělala dobře (taková skoro shoda náhod - má vstupenka měla číslo 139 a bylo to 138. představení). Ani nevím jak, dostala jsem se do druhé řady na stání přímo uprostřed proti jevišti a viděla naprosto skvěle. Hrozně moc lidí se do divadla ani nedostalo. Pokud by se jim chtělo zmoknout, mohli sedět aspoň venku a pozorovat velkou obrazovku v přímém přenosu.

Nenašla jsem jediné místo na sezení volné, divadlo bylo plné až po střechu. Předehra přinesla svižné tempo a grandiózně zahájila celou operu. Otevřela se opona a ocitli jsme se na sevillském náměstí. Buď přesně tato inscenace vyšla na DVD, nebo ji Zeffirelli přenesl odjinud, protože jsem dobře znala kulisy a režijní pojetí. Jako jsou pro mě "nezáživné" na DVD, byly i v divadle. Na začátku tam byl hýbající se sbor, děti skvěle zazpívaly a zapochodovaly svou píseň, ale pak už to začalo být poněkud statické, pořád stejné (takového Zeffirelliho opravdu neznám! Jak velký to byl rozdíl proti Bohémě napodzim!). Těšila jsem se, že opět uslyším Adriana Eröda. Jako Morales tam zazpíval pár vět, ale potěšil! Anna Netrebko byla jednoznačně hvězdou celého večera. Nezaváhala v žádné notě, hlas se nádherně nesl a i na galerii jsme si plně vychutnali její tóny.

Totéž se bohužel nedalo říct o dalších pěvcích. Carmen v podání Nadiy Krastevy nebyla vůbec vášnivou cikánkou. Mohla zvedat sukni, odhalovat nohy, mít hluboký dekolt až kdo ví kam, ale nevím, čím pány tak uchvátila. Habanera byla "obyčejná", potlesk krátký, jeden člověk možná zavolal "BRAVO"... Větším rozdílem pak byl duet Michaely a Josého, kdy Netrebko bez námahy přezpívala slabého Massima Giordana. Přišel mi jako muzikálový zpěvák, ne operní pěvec. Hlas neměl žádnou sílu, zněl jen tak, že byl slyšet, ale v uších jste necítili takové to brnění, jak má být u správně posazeného hlasu... O mluvených recitativech v jeho podání nemluvím, spíš byly přehnané - vysokým hlasem občas trochu moc hystericky "přehrával" emoce, kterým nikdo moc nevěřil. Režijně pak spíš komicky vyzněl útěk Carmen, kdy José z úplně neznámých důvodů spadl na zem - ani do něj nestrčila...

Přestávka, další dějství. Všechny naděje jsem vkládala do Escamila. Jestli má Zeffirelli vždy něco povedeného ve svých inscenacích, je to balet. Nádherně sólisty baletu zatačnené flamengo, na druhou stranu spíš opět komický pokus Carmen o tanec - více mávala rukama, než aby něco předvedla. Escamilo měl hezký kostým, ale o zpěvu se to říci nedalo. Slabý hlas, sotva přezpíval sbor, žádná španělská vášeň, tohoto pána by se býk rozhodně nelekl, možná naopak. Když zpíval o průběhu koridy, vůbec to nebylo napínavé, děsivé... Následoval asi nejslabší potlesk z celého představení.

Kvintet byl pěkný, byli dobře sezpívaní a jakž takž zanikly nepřesnosti v nástupech, kterých za ten večer bylo požehnaně. Duet Carmen s Josém byl docela dobrý, příjemně mě překvapila Carmen, že uměla hrát na kastaněty (většinou hrají na nějaký bubínek a ještě mimo rytmus a kastaněty zvládne bubeník v orchestru). La fleur nebyla příliš jistá co do intonace, potlesk sice byl, ale ne přesvědčivý a krátký.

Po další přestávce následovala scéna v horách. Byla jsem předem informována, že je poněkud temná a hodně statická. Temná byla, skály byly udělané moc hezky, ovšem nemohla jsem přehlédnout ty viditelné spáry mezi jednotlivými díly kulis, takže krásný balvan uprostřed protnutý rovnou čárou... Jako pěst na oko. Na zemi ležely "koberce" s menšími kameny, ovšem na několika místech byly odtažené, takže to kazilo dojem. Režijně mi to přišlo jako střídání stráží. Jeden sbor vešel, zazpíval, vešel druhý, odešel první... Moc se mi líbilo hádání z karet, pěvecky dobře zvládnuté a zahrané.

Árie Michaely byla hlavním hřebem večera. Zazpívaná velmi citlivě, ta píseň měla v sobě příběh. Jen nechápu šílený režisérský nápad nechat na úplném konci při posledním vysokém tónu Michaelu kopnout do kamene (tím odkrýt kousek toho koberce) a zatvářit se stylem - "už mě to nebaví, mám toho dost". Tím celý nádherný dojem úplně zničil. Potlesk však stál za to. Neměřila jsem ho, alespoň však minutu trval! Brava se ozývalo sborově pořád.

Pak jsem ovšem musela zamáčknout slzu při duetu Escamila s Josém. Nevím, co proti němu všichni v divadlech mají! Operu hrají kompletní a duet sestříhají na co nejmenší část. To, nač jsem se těšila, se tedy nekonalo. Když přišla Michaela pro Josého, zazpívala to opět nádherně, jen Carmen měla trochu schizofrenní náladu. Nejdřív pošle Josého pryč, když se s ní jde rozloučit, najednou by ho chtěla zadržet a Michaela ho musí vzít za paži a násilím odvléct pryč. Znovu se ozval smích okolo stojících lidí. :-(

Závěrečné dějství mi bylo prorokováno jako nejzajímavější co do kulis. No... Na jedné straně budova pro koridu, na druhé stála socha Panny Marie. Líbilo se mi hemžení na ulici, prodej pomerančů..., konečně se sbor začal trochu hýbat a byl kompletní - nespočítala jsem, kolik jich bylo, ale minimálně 100 to být mohlo. Příchod toreadorů byl velmi slavnostní, mávání španělskými vlaječkami mi připomnělo rudé vlaječky v brněnském Borisi Godunovovi :-), ale působilo to dobře. Závěrečný duet zazpívali celkem dobře, ovšem opět asi rukou režiséra se z Josého stal zoufalý "kluk", žádný voják, který "kňoural", že ho Carmen nechce. Zabil ji hezky, jen nevím proč, se snažila mrtvá Carmen pořád tak nenápadně Josého obejmout... Když jsem mrtvá, tak se snad ani nehnu.

Dirigent se snažil, ovšem často to neuhlídal. Nástupy sólistů, sbor, orchestr, nemluvím o spoustě chyb ve violoncellech, lesních rozích atd.

Podle potlesku a volání Bravo bylo zjevné, kdo opravdu nejvíc nadchl publikum. D´Arcangelo sklidil spíše mírný potlesk, u Netrebko div nespadlo divadlo, Giordano přiměřený a Krasteva si našla také své příznivce.

Odcházela jsem z divadla na jedné straně poněkud zklamaná, na druhé jsem cítila hlubokou vnitřní radost z toho, jak vynikající míváme představení v Brně. Takhle u nás vypadá nějaké hodně nepovedené představení, když se hraje 4 dny za sebou a do toho jsou denně orchestrální zkoušky na nějakou těžkou věc. Jestli z těch asi 50 letos shlédnutých byla 3 nepovedená, tak je to moc. Když ovšem jdu do Státní Opery, do Vídně, na pěvce světového formátu, očekávám rozhodně jinou kvalitu.

Včera jsem se byla podívat na zkoušce Popelky tady v Brně a, i když to byla jen zkouška, kdy ještě nebylo všechno na 100%, viděla jsem a slyšela dobré výkony, sledovala profesionální práci...

Do Vídně se chystám až na konci června na koncert a na Parsifala. Doufám, že mě čekají kvalitní představení!


CARMEN
(138. Aufführung in dieser Inszenierung)

Dirigent: Andris Nelsons
Inszenierung und Bühnenbild: Franco Zeffirelli
Kostüme: Leo Bei
Choreographie: Rafael de Cordova
Chorleitung: Thomas Lang

Carmen: Nadia Krasteva
Don José: Massimo Giordano
Escamillo: Ildebrando D'Arcangelo
Micaela: Anna Netrebko
Frasquita: Anita Hartig
Mercédès: Zoryana Kushpler
Zuniga: Alexandru Moisiuc
Moralès: Adrian Eröd
Remendado: Herwig Pecoraro
Dancairo: Tae Joong Yang

Tänze: Corps de ballet

úterý 4. května 2010

Dokumenty k životu a dílu Bohuslava Martinů a jeho žáků Vítězslavy Kaprálové a Jana Nováka

Do 12. května 2010 můžete navštívít unikátní výstavu Dokumenty k životu a dílu Bohuslava Martinů a jeho žáků Vítězslavy Kaprálové a Jana Nováka.

Otevřeno je denně od 18 do 20 hodin v HAMU, Respirium na Malostranském náměstí 13, Praha 1. Všichni jste srdečně zváni.


pondělí 3. května 2010

KRÁSNÉ HLASY - 10. část - Hanuš Thein

Hanuš Thein nebyl jen významným pěvcem Národního divadla, později se stal také uznávaným režisérem a autorem několika hudebních publikací.

Kecal (Prodaná nevěsta)

Narodil se v Pardubicích v roce 1904. Během studia na pardubickém gymnáziu se sešel jeho otec s pěveckým pedagogem prof. Egonem Fuchsem, který v té době vyučoval zpěv na pražské konzervatoři. Fuchs si mladého Theina poslechl a hned rozpoznal svěží hlas, který svou houževnatostí a vytrvalostí mladý Hanuš postupem času rozvíjel a snažil se jej ve všem zdokonalit. Každý druhý víkend docházel mladý pěvec za profesorem do Prahy.

První pěvecké úspěchy doplňovaly také ochotnické režijní inscenace - vůbec první provedení Šrámkova Soudu a první mimopražské uvedení Čapkova RUR.

V roce 1922 byl Hanuš Thein přijat na pražskou konzervatoř, kde pokračoval ve studiu pod vedením profesora Fuchse. Absolvoval v červnu 1927 jako Pandolfo v Pergolesiho opeře Služka paní. Jeho výkon ocenil přítomný Otakar Ostrčil - již za dva týdny nato zpíval Thein žalářníka Beneše v Daliborovi na jevišti Národního divadla. K Benešovi posléze přibyl i Matouš v Hubičce a Lucifer v Dvořákově opeře Čert a Káča. Od 1. ledna 1928 byl mladý basista angažován trvale jako sólista Národního divadla v Praze.

Bonifác (Tajemství)

Hanuš Thein byl mimořádným operním umělcem s velkým komediálním talentem. Jeho vzorem byl Emil Pollert, ke kterému se vždy hrdě hlásil. Jeho srdečnost a bezprostřednost byla patrná především v jeho smetanovských rolích - Kecal, Mumlal či Bonifác. Stejně tak postava Beneše z Dalibora i Čertovy stěny, Matouše a Palouckého z Hubičky. Nikdy své charaktery nehledal, měl je všechny ve svém nitru, žil s nimi ještě předtím, než vstoupil večer na jeviště. Asi proto vyzněl smetanovský repertoár v jeho podání tak pravdivě, ve všem všudy česky. K jeho významným rolím v operách Dvořákových patřil Matěj (Král a uhlíř), Lucifer (Čerta a Káča) a především Purkrabí (Jakobín). Výrazová mnohotvárnost a příkladná výslovnost mu dovolovala ztvárnit i postavy vážnější. Dobře posazený měkký bas byl pro tyto role jako stvořený.

Masetto (Don Giovanni) s Miladou Musilovou

Zpíval též Mozarta - Bartolo (Figarova svatba) či Masetto (Don Giovanni). K dalším rolím patřil Varlaam (Boris Godunov), Don Pasquale (Don Pasquale), doktor Bartolo (Lazebník sevillský), jehož spolu s Kecalem zpíval ze všech rolí nejčastěji - jenom v Národním divadle bezmála 250krát!! Bartolo byla nepochybně Theinova nejlepší role. Nevšední rolí byla též postava Beckmessera z Wagnerovy opery Mistři pěvci norymberští. Této náročné role se ujal zcela po svém, jeho výkon je hoden uznání.

Beckmesser (Mistři pěvci norymberští)

Operní publikum poznalo Hanuše Theina jako úspěšného operního režiséra. V roce 1932 mu byla přidělena první režie v ND - Humperdingova Perníková chaloupka. Po několika dalších režijních úspěších mu Otakar Ostrčil svěřil v roce 1935 režii své poslední opery Honzovo království. Po premiéře již ani sám autor nepochyboval o Theinových režisérských kvalitách.
pan režisér Thein dvá pokyny během zkoušky

Přirozenost režie i práce s herci vyplývala z jeho vlastního operního herectví. Nikdy pěvce nenutil k nepřirozenému projevu, pouze usměrňoval jejich spontánnost. V Národním divadle režíroval přes 60 operních inscenací, ke kterým patřil například Don Quijote s Vilémem Zítkem (v jedné repríze i s Fjodorem Šaljapinem), Dvořákův Dimitrij, soudobá opera skladatele J. F. Fischera Romeo, Julie a tma. Jako režizér se uplatnil také v zahraničí - na jeho pojetí Prodané nevěsty v londýnské Covent Garden v roce 1965 se dodnes vzpomíná.

Nepracoval jen v ND v Praze, podílel se na inscenacích mimopražských (Plzeň, Brno, Ostrava, Olomouc). A jaké bylo jeho umělecké krédo? ''Pláč a smích" - dva výrazy tak všední v lidském životě a tak obtížné na jevišti.


poslední fotografie Hanuše Theina na jevišti Národního divadla

V Národním divadle působil Hanuš Thein celých 42 let, vytvořil 140 pěveckých rolí, absolvoval 3500 představení a 63 režií. Jeho náhlá smrt v prosinci 1974 ukončila život člověka, který se neobyčejně zasloužil o Národní divadlo a veškeré české operní umění.

neděle 2. května 2010

Armida aneb belcanto v Levantě

Tato recenze je věnována včerejšímu (1. 5. 2010) přímému přenosu opery G. Rossiniho Armida z newyorské Metropolitní opery.

Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod. Historickým pozadím opery jsou události spojené s konáním I. křížové výpravy do Svaté země. Výprava se uskutečnila na základě prosby byzantského císaře Alexia I. o pomoc Západu proti seldžuckým Turkům, kteří z východu ohrožovali jeho říši a v 90. letech 11 stol. již obsadili skoro celou Malou Asii. Výprava byla vyhlášena r. 1095 papežem Urbanem II. v Clermontu. O rok později se západní rytíři vydali na východ a postupně táhli Anatolií a Levantou (východní Středomoří) a postupně zabírali zdejší území a města (r. 1097 Nikaju, r. 1098 Edessu a Antiochii) a nakonec se dostali až k Jeruzalému (7. června 1099) a 15. července téhož roku město obsadili. Výsledkem celé akce bylo nejen obsazení Jeruzaléma, ale i vznik několika nových (křižáckých) států v Levantě a přilehlé oblasti. Proti přítomnosti křižáků v oblasti vznikají nejrůznější protiakce ze strany muslimů, jsou proto vyhlašovány další kruciáty, ale území křižáků se postupně zmenšovalo, byl ztracen i Jeruzalém a r. 1291 padla poslední zdejší křižácká država (město Akkon), čímž se období křížových výprav po cca 200 letech zakončilo.

Události I. křížové výpravy byly volně zpracovány v 16. stol. italským básníkem Torquatem Tassem (1544-1595) v proslulém eposu Osvobozený Jerusalém (La Gerusalemme liberata); v eposu se objevují i historické postavy, mj. vůdci výpravy Raymond z Toulouse a Gottfried z Bouillonu (najdeme ho jako Goffreda spolu s bratrem Eustaziem i v Armidě). Epos obsahuje 20 zpěvů, které dále obsahují stance, osmiveršové sloky (prvních šest veršů má střídavý rým a poslední dva rým sdružený). Epos zpracovává řadu paralelních příběhů, kterými hrdinové procházejí, jedním z nich je i příběh o Armidě, který se stal základem nejen pro Rossiniho operu, ale i pro řadu stejnojmenných oper od jiných skladatelů, např. J. B. Lullyho (1686), A. Salieriho (1771), Ch. W. Glucka (1777) či A. Dvořáka (1904); dokonce existuje i opera Armida od skladatelky J. Weirové z r. 2005. Tassův epos byl několikrát přeložen i do češtiny, jedním z nejznámějších překladů je překlad J. Vrchlického, který se navíc drží původního stylu verše, použitého Tassem. Právě Vrchlický napsal i libreto pro Dvořákovu Armidu.

Rossiniho Armida (libreto G. Schmidt, premiéra v neapolském divadle San Carlo 11. listopadu 1817) je založena především na příběhu objevujícím se ve 3.-5. a 13.-16. zpěvu Tassova eposu a Tassovu originálu v zásadě odpovídá, dokonce včetně závěru III. dějství, kdy opera vyznívá jakoby neukončeně: Rinaldo spolu s oběma rytíři, kteří si pro něho přišli, odchází zpět do bojů o Jeruzalém a Armida zničí kouzelný zámek a hodlá se (podle opery) pomstít a (podle Tassa) hodlá dál bojovat proti křižákům; Tasso pak dále v posledních 4 zpěvech líčí, jak je Jeruzalém křižáky dobyt; Armida, která se předtím přidala k egyptskému králi, aby bojovala proti křižáckému vojsku, a po bitvě, v níž bylo egyptské vojsko poraženo, ztratila ochranu, hodlá spáchat sebevraždu. Rinaldo ji však od toho zadržuje. Např. v Gluckově podání končí opera tak, že Armida, opuštěná Rinaldem, zničí kouzelný zámek a v jeho ruinách nachází smrt; u Dvořákovy Armidy se nejspíše libretista (Vrchlický) inspiroval v jiném příběhu z Osvobozeného Jerusaléma (netýká se ale Rinalda a Armidy, ale jiných postav eposu, Tancreda a Clorindy); podle Dvořákovy verze se Armida, poté, co ji Rinald opustil, dá na stranu protivníků křižáků, v přestrojení za rytíře se dá do boje a je smrtelně raněna (raní ji sám Rinald, který ovšem netušil, s kým bojuje); Rinald ji pokřtí a Armida umírá v jeho náručí.

Rossiniho Armida nepatří k nejhranějším operám, a to ani mezi Rossiniho operami (je jich kolem čtyřiceti, z nich se samozřejmě stal součástí kmenového repertoáru světových scén brilantní Lazebník sevillský /1816/ a v poslední době lze na jevištích vidět i některé další Rossiniho opery); proto bylo jistě pro české diváky velkou příležitostí se s tímto dílem blíže seznámit prostřednictvím přenosu z Metropolitní opery, kde patřila Armida k novým nastudováním (premiéra v dubnu letošního roku). V opeře se objevuje mnoho nádherné hudby, včetně velkých arií a rozsáhlého partu pro koloraturní soprán (sluší doložit, že koloratury jsou založeny lehce, netrpí žádným „koloraturním“ násilím). Děj však působí poněkud staticky a některá čísla jsou postavena spíše na efekt, než že by měla významnější divadelní přesvědčivosti. Bylo proto otázkou, jak se s těmito problémy vyrovná režie případně scéna. Největším bohatstvím Armidy jsou nejspíše sborové scény, jichž se účastní i sólisté, v nichž již můžeme slyšet to, co později budeme oceňovat v raných operách Verdiho, tedy v operách, které tak mohutně působily na italské risorgimento.

Nyní již přistupme k rozboru včerejšího přenosu. Začněme, vzhledem k tomu, co bylo právě naznačeno výše, u režie (M. Zimmerman) a scény a kostýmů (R. Hudson). Vzhledem k nadčasovosti tématu nebylo tak podstatné, jestli se bude děj odehrávat v originální době (konec 11. stol.) nebo jindy. Soudě podle kostýmů, byl děj přeložen někam na konec 19. stol., což nepůsobilo nijak rušivě, naopak, bylo to spíše ku prospěchu větší dynamičnosti. Jen bylo patrně vhodnější u rytířů dodržet jednotu oděvu, brnění v kontrastu s uniformami 19. stol. působilo přece jen poněkud anachronicky. Scéna byla spíše náznaková, jejím základem byla v zásadě půlkruhová zeď s okny, v nichž probleskovaly další kulisy (např. Skalní chrám v I. dějství), což bylo spíše ve prospěch divákovy představivosti.

Paní režisérka si jistě byla jisté statičnosti děje vědoma a věřím, že se snažila udělat pro dynamiku a divadelnost děje maximum. Přesto jsem měl v I. dějství pocit, že se nepodařilo jistou statičnost významněji překonat. Zajímavým a oživujícím nápadem (a platilo to pro celou operu) bylo nicméně zapojení obou němých postav (tedy v té podobě, jak byly představeny), tedy dívčího křehkého amorka (Láska - Teele Ude) a maskulinní Pomsty (Isaac Scranton) se štířím ostnem na přilbici. Použití tabulek v amorkových rukou, označujících část děje, působilo vesele a nejspíše splnilo očekávání (jisté odlehčení děje); typicky, když amorek ve II. dějství oznamoval balet.

Naproti tomu II. dějství, kde se (jak již naznačeno) objevuje balet, který bývá v operách často spíše nepatřičným zjevem, se podařilo představit ze všech tří dějství nejdynamičtěji (viz čertí scéna v úvodu a baletní vystoupení připravené pro Armidu a Rinalda). Balet byl sestaven tak, že vůbec nepůsobil rušivě, naopak se podařilo vytvořit divoký rej, představující dívčí prostředí a pohlcení Rinalda v „Evině říši“ (dívčiny převlečené za rytíře a vlci-čerti v „rouše beránčím“); celkové pojetí II. dějství (ve spíše feminním pojetí) výborně kontrastovalo s maskulinním I. dějstvím.

Třetí dějství bylo rovněž pojato v zásadě dynamicky, což se podařilo tím, že (byť je jeho obsah velmi vážný) byl jeho děj divadelními prostředky odlehčen, tak, aby to divák nebral příliš vážně (to jest odlehčení jinak statičtějšího děje za účelem dynamiky). Tady se to rozhodně povedlo. Scéna s naivně pojatými zvířátky (papoušek na stěně), kytičky, milostnými hrátkami znavený čert a samozřejmě Carlo s Ubaldem k tomu (oba to zahráli spíše v komičtějším stylu – byť zpívali o ryze vážných věcech, jako oživující figurky, a mám za to, že si to oba skvěle užívali, bylo to na nich vidět). Mimochodem, úloha obou postav (resp. důvod, proč se vydali do Armidina zámku) je v Tassově originálu významnější, než je tomu v opeře (pochopitelně vzhledem k nezbytnosti zhuštění děje): oba jdou vyrvat Rinalda Armidě nejen proto, aby ho vrátili na cestu jeho rytířského poslání, ale též proto, že jejich velitel (tedy Gottfried) měl vidění, že stromy v kouzelném lese, který roste u Jeruzaléma, a jehož dřevo potřebují rytíři na výstavbu obléhacích věží, může skácet jen Rinaldo; tak se také později stane (Rinaldo vidí před sebou Armidin obraz, pak nejrůznější nestvůry, ale nic z toho ho neodradí a pustí se do kácení).

Nyní již k výkonům sólistů, začneme samozřejmě od titulní role v podání R. Fleming. Tato pěvkyně disponuje nádherným, jemným, jiskrným a současně silným a jistým koloraturním sopránem a role Armidy jakoby jí byla šitá na tělo. Předvedla vynikající výkon, jak po stránce pěvecké, tak herecké. Hlasovou jistotu s naprostým přehledem a skutečnou lehkostí předvedla jak coby spíše frivolní dívčina I. dějství, tak coby milující a posléze zhrzená postava ve II. a III. dějství. K velikosti jejího výkonu jistě přispívá i její fyzická krása.

Pokud jde o tenorové party, jak známo, v opeře se s nimi nešetří a objevuje se zde hned šest tenorových postav, u všech jde o křižácké rytíře. Použití tenorového partu zde působí jako jistý jednotící prvek, tj. všichni rytíři jsou tady (tj. v Levantě) jakoby na jedné lodi. Navíc tenorový hlas zde může působit i jako vyjádření dobra (které tady mají rytíři patrně představovat) v kontrastu s basovou polohou sil zla (tedy Idraote a Astarotte).

Skvělým protějškem Armidy se stal Rinaldo v podání L. Brownleeho, disponujícího hladce znějícím tenorem, spíše lyričtějšího zabarvení, jistého i v nejvyšších polohách. Předvedl i velmi pěkný herecký projev, ať už jako rytíř I. a II. dějství, tak spíše zženštělý milovník III. dějství (jím ztvárněná role milovníka, s nezbytným květinovým věncem na hlavě, výborně zapadla do již výše naznačeného odlehčení III. dějství). Jeden z nejlepších výkonů v opeře (zejména pěvecky) převedl další z tenorů, v roli Goffreda, J. Osborn, disponující hrdinsky znějícím hlasem, příslušného jasu, příslušné síly a šíře. Herecky se projevil jako skutečný velitel. Pěkným projevem zapůsobil i jeho operní bratr (Eustazio) v podání Yeghishe Manucharyana. Konečně se dostáváme i ke Carlovi (B. Banks) a Ubaldovi (K. v. Rensburg). Již bylo výše uvedeno, že oba předvedli skvělý herecký projev a jinak vážné III. dějství odlehčili a tím přispěli k jeho dynamičnosti. Oba disponují hladkými, příjemně znějícími, spíše lyrickými tenory, jistými i ve vyšší poloze. B. Banks se navíc zhostil (v I. dějství) i role Gernanda, kterého zahrál s patřičnou dávkou emocí; pěkně se mu vydařila i Gernandova ústřední arie, která sice působila poněkud staticky, ale to byla spíše otázka režie; řekl bych ale, že role Carla mu „pasovala“ lépe.

Konečně pokud jde o oba basisty: v roli Idraota se předvedl P. Volpe - disponuje příjemně znějícím hlasem a jeho pěvecký projev, který dal vyznění postavy na patřičné důstojnosti, doplnilo i jeho celkové fyzické vzezření. Pokud jde o Astarotta (K. Miller), jeho bas je skutečný klenot, s nádhernou šíří, klenutím a patřičnou hloubkou. Čertí kostým mu skutečně padl a celkově vyzněla jeho role velmi dynamicky.

Skvělé výkony předvedl i sbor a orchestr pod taktovkou R. Frizzy.

Tedy závěr? Jako celek velmi přínosné představení, které dokazuje, že i belcantová opera, pokud se určitým způsobem režíruje a obsadí odpovídajícími pěvci, může dnešního diváka skutečně obohatit.

Jaroslav Sovinský