čtvrtek 8. dubna 2010

„Kdykoli vcházím do Janáčkova divadla, jsem vděčný, že tu mohu pracovat“ říká umělecký šéf Janáčkovy opery pan Rocc


Opera Národního divadla v Brně získala v lednu nového uměleckého šéfa v osobnosti sympatického pana Rocca. Kdykoli ho potkáte v divadle, září z něj nadšení a radost, zajímá se o to, jak divadlo působí na diváky, nikdy Vás neodmítne, když s ním chcete o čemkoli mluvit, a odmění Vás zářivým úsměvem.

Sešli jsme se u něj v kanceláři a přes hodinu a půl povídali o opeře, divadle, plánech a snech do budoucna... Nezapomenu na slova, která zazněla mimo náš hlavní rozhovor pro Blog:
„Mám velkou úctu ke každému, kdo pracuje na jevišti: Předstoupit před tisíc lidí, podat výkon a vědět, že selhat nemohu, tak to je velmi náročný úkol!“

Tímto vítám pana Rocca na našem Blogu a vám přeji příjemné seznámení s touto velmi zajímavou osobností!


Jak se máte?

Mám se zpravidla dobře, protože mám jakousi vnitřní filosofii, že člověk, i když by mu mohlo být nějak ne úplně nejlépe, tak se musí do toho dobra nějak dostat, hledat motivy, jak ten život žít co nejlépe a nejkvalitněji ve smyslu pozitivismu, optimismu, a musím říct, že z velké části právě tu energii čerpám z lidí, kteří jsou podobného názoru a pak také z toho, co dělám, protože to je pro mě, řekl bych, také taková „vitaminová náplň“. Člověka to samozřejmě občas vyčerpává, ale pořád je to jakýsi vnitřní motor.

Kdy jste poprvé vstoupil do Janáčkova divadla? Na co jste se šel podívat?
V roce 1998, když jsem sem přišel studovat. To už jsem měl Janáčkovo divadlo téměř prokoukané, protože rok předtím, když jsem tu dělal přijímačky, byla pro mě z prvních věcí, že se musím jít podívat do divadla. Dokonce si pamatuji, že těch inscenací bylo víc, byl jsem skoro denně v divadle i při tom prvním pobytu. Jedny z těch prvních inscenací, které mi nejvíc utkvěly v paměti, byla tehdejší Prodaná nevěsta, Samson a Dalila a Lovci perel – na tu velice vzpomínám, byla to jedna z věcí, které jsem tenkrát téměř vůbec neznal. K Janáčkovi jsem se dostával pomaleji, jedna z jeho prvních věcí byla opera Z mrtvého domu v režii pana Kaloče a ta mě úplně dostala. Ještě k tomu řeknu jednu historku, v roce asi 1994/5, kdy jsem si říkal, že opera bude mým životem, jsem viděl v Lublani koprodukční projekt opery Turandot (Nice, Salzburg, Lublaň). Protože se opera posouvala mezi těmi městy, v Lublani jsem ji viděl jen dvakrát a protože mě to velice oslovilo, říkal jsem si, že to musím vidět znovu. Ovšem další představení bylo až v Nice ve Francii. Tak jsem si přes internet objednal lístky a asi někde musela vzniknout chyba, protože, když jsme přijeli do Francie, byl místo Turandot v daném termínu uváděn „nějaký“ Janáček Z mrtvého domu. Říkal jsem si, co to je? To vůbec neznám… samozřejmě, že jsem lístky vrátil, odjel domů a za měsíc se vrátil na Turandot. Tím pádem jsem se k tomu Janáčkovi zachoval trochu nepěkně, za což se mu zpětně omlouvám, protože poté, co jsem jeho operu viděl, musím říct, že mi to vzalo dech – hudba i režie.

Napadlo Vás někdy, že budete tady v Brně dělat šéfa opery?

Ne, nenapadlo. Je dost kuriózní, když jsem se rozhodoval v tom roce 98 pro studium, u nás tehdy nebylo, a tak jsem hledal v zahraničí a, když jsem se informoval o školách v České republice, pan konzul mi doporučil Brno (sám byl z Prahy). To město jsem znal do té doby samozřejmě tím, že tu byl Janáček, ale především u nás bylo to město veletržní a známé díky Masarykově okruhu. Když jsem přijel, tak jsem si to město velmi oblíbil a doposud se tu cítím velmi dobře a velmi doma. Bylo to vlastně i mé osobní přání, protože k tomu divadlu už mám velmi vřelý a osobní vztah a chtěl jsem tu i nadále nějakým způsobem fungovat a, pokud se ta příležitost nabídla, řekl jsem si – proč ne?



Jaká místa tady v Brně máte nejraději?

Přiznám se, že jsem spíš urbánní typ, přírodu samozřejmě miluji také, ale město mám velmi rád a architekturu a také jedna z mých nejoblíbenějších budov je právě Janáčkovo divadlo, protože jsem milovník úsporných funkcionalistických architektur a ta budova je neskutečně nádherná. Pokaždé, když sem jdu, jsem vděčný, že tu mohu vůbec pracovat. Ten prostor tím, že je tak strohý a zároveň tak koncentrovaný, nenabízí nic jiného, než tu energii, která se z jeviště prolíná vůči divákům – a zpátky.
Další – kousek odtud – je moje oblíbená Zemanova kavárna, Vila Tugendhat, letohrádek Mitrovských... Moc se mi líbí, když člověk vyleze na střechu Janáčkova divadla a vidí Brno úplně z jiného pohledu – gotické klenby svatého Tomáše, které nejsou z ulice vůbec vidět...

Co všechno musí dělat umělecký šéf?
Umělecký šéf je zároveň správním šéfem souboru, za vše zodpovídá, musí koordinovat ekonomickou stránku, personální, marketingovou, provozní, dramaturgickou... Když jsem se hlásil do konkurzu, požadoval jsem, aby bylo vedení rozdělené na uměleckého šéfa a šéfdirigenta, protože já nejsem dirigent. Jako šéfdirigenta jsem oslovil pana Caspara Richtera a jsem velmi vděčný, že do toho chce jít. Šéfdirigent má komplexní hudební zodpovědnost za umělecký soubor, takže má pod sebou dirigenty, sólisty, sbor, orchestr...

Jakou operu jste dělal jako první?

Byla to Pergolesiho La serva padrona (Služka paní), zpíval v ní Zdeněk Plech (tehdy můj spolužák), opera buffa – v jeden večer s Dido a Aeneem. To režírovala Bohuslava Kračmarová.

Zvolil jste tenkrát spíš klasickou, nebo moderní scénu?
Zvolil jsem tenkrát spíš klasickou. Co bych ale řekl, že bylo zcela význačné, že celá inscenace byla červeno-černo-bílá.

Umíte na něco hrát, nebo zpívat?

Já jsem takový „všehouměl“. Hrál jsem delší dobu na klavír, zpíval, ale toho jsem pak nechal, z umění mě zajímá hlavně výtvarno, kterému se věnuji dál a pak to byl tanec. Jako dítě jsem celkem dost a dlouho tančil od klasických baletních kurzů až po latino-americké tance. Ten pohyb mi dělá velmi dobře. Říkám si, kdybych měl možná šanci rozhodovat, co bych chtěl dělat v příštím životě, tak bych chtěl být asi tanečníkem.

Jaké skladatele máte nejraději?
Miluji operu, která promlouvá k dnešku. Mám rád barokní operu se vším všudy, přiznám se, že mám trochu problém s romantickou operou. To jsou opery, které si spíš vybírám, není to žánr, který by mi úplně vyhovoval. Pro mě nejprimárnější je začátek opery vůbec, takže Peri, Caccini, Monteverdi, z baroka jednoznačně Händel i Rameau. Z 19. století jednoznačně vyhrává Wágner, z 20. století Richard Strauss, Janáček naprosto, Martinů naprosto a dále a dále. Martinů je pro mě ještě v jistých dílech neznámý a pokaždé, když ho slyším, jsem jím unesen. Je neuvěřitelné, co ten autor všechno dokázal i v té své různorodosti, že vždy to dílo znovu překvapí a od Janáčka je můj nejoblíbenější titul Osud. Je toho hodně, Mozart komplet, toho mohu poslouchat neustále, Figarova svatba je jedna z mých nejoblíbenějších oper – v příští sezóně ji uvedeme :-D. To je neuvěřitelné dílo, říkám si, jak to mohl napsat, to jsou lidé z dneška, jako by je člověk sebral na ulici a najednou tady hráli operu. Mou další velkou slabostí je soudobá tvorba a ta je pro mě asi nejpodstatnější a možná mě pro mou práci zajímá i víc, když mohu dělat takové projekty.



Jak vymýšlíte režii? Pustíte si CD a u toho si představujete, co se bude dít na jevišti?

Poslouchám. Hodně poslouchám. Zpravidla řeknu, že nejdřív vždy poslouchám a pak si čtu. Nejsem člověk, který by šel do příběhu, ale nejdřív mě zajímá, co říká ta hudba, ta atmosféra. Ta muzika je napsaná tak, že ten příběh většinou vysloví. Nemám na to přesný nějaký klíč, ale vždycky se spoléhám na intuici, nechám to na sebe působit a pak se také odvíjím od kreslení, že si dělám nákresy, pak nejdříve vznikne nějaký prostor a od toho ta režie.

V Brně se teď začíná hodně hrát Haydn. Proč zrovna on?

Chceme navázat na tradici Mozarta a myslím si, že je důležité kromě Mozarta prezentovat také jeho „stylové kolegy“, což Haydn jednoznačně je. Rádi bychom uvedli do budoucna tak poloscénicky-polokoncertně Beethovenova Fidelia. Haydn je v mnoha ohledech ještě neobjevený. Osobně jsem Lékárníka dělal loni v létě v Lublani v rámci festivalu a ta opera je skvostná, komika je vypracovaná a těším se, že znovu na jevišti Reduty, která by měla být dramaturgicky spíš zajímavější, bude další titul, který tam rozhodně patří. Možná navazujete i na to, že v příští sezóně bude jeho Schöpfung a to je zase koprodukce s baletem, bude to první projekt, ve kterém se představí náš nový šéfdirigent Caspar Richter a je to významná pověstná choreografie Uweho Scholze. To oratorium je obrovská příležitost také pro náš skvělý sbor.

Jak myslíte, že na to bude brněnské publikum reagovat? Bude se hrát neobvyklý repertoár – Haydn, Nížina...

Myslím si, že už vznikla jistá důvěra, troufám si říci, nebo doufám, vůči Národnímu divadlu, a že ta důvěra již funguje také v tomto smyslu, že když se pokusíme udělat něco trošku experimentálního, na základě té důvěry diváci přijdou, protože se je snažíme vždy nezklamat, naopak je vždy potěšit. Myslím si, že zatím to celkem (zaklepal na desku stolu) funguje, takže spoléháme na to, že si řeknou – „Dobře, pokud to bude Nížina a my o tom nic nevíme, můžeme se přesvědčit…“ a rozhodně si myslím, že zklamaní nebudou. Osobně jsem tu inscenaci viděl v tom Kaiserslauternu, kde proběhla premiéra, protože to je opět koprodukční projekt, a je to nesmírně silná inscenace. Jedná se o německý verismus, tudíž každý, kdo na to přijde, nemůže to brát jako krok vedle. Je to drama se vším všudy s mnoha odkazy na symbolismus. Když se představení dohrálo, dříve jsem to znal jen z nahrávky, uznal jsem, že je to velmi silné představení a živoucí dílo.

Jak se těšíte na Janáčkův festival?

Velmi moc. Jsem rád, že tady ten festival máme. Konečně se začíná otevírat projekt, který bude mít snad dlouhodobé trvání. Věřím tomu, že Janáčkův festival je ta cesta (jak jsem předtím říkal, že lidé mimo Brno znají toto město díky výstavišti, Masarykově okruhu a funkcionalistické architektuře), že bude Brno pověstné tímto festivalem. Bude letos zajímavý tím, že opera bude produkovat v jeho rámci dvě světové premiéry verzí Janáčkových oper, které ještě nikde nezazněly.

Chci se ještě vrátit k jedné věci, Vy zde budete chystat Popelku – máme se těšit na klasickou nebo moderní verzi?
To je těžká otázka, protože já sám o sobě si myslím, že jsem celkem klasik, ale spousta lidí mi naopak říká, že je to „úleťácké“. Bude to pohádka – ne klasická, jako třeba Tři oříšky pro Popelku, ale slibuji, že to pohádka bude, která se bude snažit nějak komunikovat s dneškem. Budou tam tedy i odkazy na dnešní estetiku, bude to velmi barevné s inspirací Pop artem. Rozhodně to nebude žádná aktualizace, příběh zůstane klasický.

Máte nějaký režisérský vzor?
Mám určitě několik vzorů a rozhodně jeden ze vzorů je i moje profesorka Alena Vaňáková. Já její dílo cítím tak, že ona tvoří podle své vnitřní intuice a to jsem se, když se na to zpětně podívám, snažil od ní vstřebávat a učit se. Těch jmen je hodně, z českých mám třeba Jiřího Nekvasila a další. Vyloženě jeden vzor to není.

A Zeffirelli?
Zeffirelli k nim samozřejmě patří, ačkoli já dávám přednost méně výpravným inscenacím. Myslím si, že hudba sama o sobě má dostatek ornamentů i té výpravnosti a právě například u Madama Butterfly, kterou tady dělal Jiří Nekvasil v naprosto strohém estetickém prostoru, mám pocit, že ten příběh funguje skrze muziku mnohem lépe, mnohem silněji, než v jakémkoli iluzionistickém prostředí. Člověk najednou vnímá tu muziku jako takovou, než mezi těmi kulisami, takže bych řekl spíš ten scénický minimalismus.

Co Vás nejvíc rozesměje?
Nejvíc lidé, když se dokážou zasmát. Já se nerad směju něčemu, ale rád se směju s někým. Pokud ten smích mohu sdílet, tak to vnímám jako nejlepší smích.

Co si přejete, aby se Vám letos splnilo?
V tomto roce naprosto jednoznačně držím palce tomu festivalu, hodně od toho očekávám a přál bych si, aby festival dopadl dobře jak po umělecké, tak i po ekonomické stránce a abychom Evropě ukázali Brno – co tady máme, co dokážeme zrealizovat.

Moc Vám děkuji za rozhovor!
I já mnohokrát děkuji!

PS: Zítra se můžete těšit na exkluzivní rozhovor s režisérem Lékárníka Tomášem Studeným nejen o chystané inscenaci a samozřejmě i na dojmy z premiéry a rozsáhlou fotogalerii z hlavní a generální zkoušky a v příštím týdnu vyjde rozhovor s tenoristou Rafaelem Alvarezem! Přeji Vám krásné dny! :-)

Žádné komentáře: