středa 24. března 2010

Come back Rolanda Villazona


V pondělí večer se fanoušci Rolanda Villazona konečně dočkali jeho prvního vystoupení po operaci hlasivek, a to v roli Nemorina v Nápoji lásky ve Vídneňské státní opeře. Operní kritici a část odborné veřejnosti ho v posledních měsících již téměř odepsali, ale pro stovky jeho fanoušků měl být tento den velkým svátkem. Protože přes všechny kritiky jeho špatné techniky, nedisciplinovanosti a volby nevhodného repertoáru, které vedly k jeho hlasovým potížím, my, kteří jsme měli to štěstí ho zažít v minulosti živě na operním jevišti, jsme doufali, že se Rolando vrátí v plné síle a jeho nádherný hlas nás bude opět dojímat, jako žádný jiný. My, kteří hudbu a operu vnímáme spíše srdcem, než rozumem, jsme se chystali oslavit návrat mimořádného a naprosto ojedinělého umělce a člověka. Člověka, který přes všechna rizika, která to s sebou neslo ,a kterých si je dnes již určitě vědom, je tak ryzí, že nedokázal na jevišti vydat ze sebe pouze část, nedokázal se nijak šetřit, svým divákům a posluchačům dával vždy sebe celého. V tom bylo, kromě neopakovatelného zbarvení jeho hlasu a přesvědčivého hereckého projevu, hlavní kouzlo jeho vystoupení. Jak sám v mnoha rozhovorech říkal, každé představení zpíval, jako by to bylo jeho první a nebo třeba poslední, prostě dával ze sebe vše. Publikum to cítilo, a proto byla jeho vystoupení něčím, co se člověku vrylo pod kůži, na co prostě nikdy nezapomene.



Ne náhodou si ke svému „návratu“ Rolando vybral právě Vídeňskou operu. Vídeňské publikum ho zbožňuje a tak se zde při své nynější „premiéře“ cítil pravděpodobně lépe a uvolněněji, než kdekoliv jinde.



Již jednou byla Vídeň svědkem jeho návratu na jeviště po delší odmlce – bylo to v lednu 2008 a zpíval Werthera. Ani tehdy jsem nechyběla mezi diváky a mám ještě v živé paměti, jak emotivní to byl večer. Již celé odpoledne ve frontě na lístky k stání se fanoušci domlouvali, jak Rolanda hned po příchodu na jeviště přivítají potleskem, aby mu dali najevo svoji náklonnost a povzbudili ho v nelehké chvíli. (Myslím, že mu to tehdy ten potlesk moc neusnadnil, spíš naopak, protože ho to nesmírně dojalo, měl slzy v očích a měl skoro problém začít zpívat.)



V pondělí večer se situace opakovala - sotva Rolando vstoupil na jeviště, ozval se dlouhý potlesk, který zcela přehlušil zpěv sboru. Pak přišla první árie –„ Quanto bella, quanto cara“ – zpočátku se mi zdálo, že je vše v pořádku, Rolandův hlas zněl měkce, procítěně,......ale jak děj pokračoval, stále více bylo zřejmé, že něco v pořádku není. Velmi často nebylo Rollanda přes orchestr skoro slyšet, i když se zdálo, že zpívá naplno. Jakoby se jeho hlas, již dříve označovaný za hlas spíše menší, „ zmenšil“ ještě víc. Večer, na který jsem se těšila, najednou začal nabývat úplně jiných dimenzi. O přestávce nikdo z naší skupinky skoro nemluvil, všichni jsme byli zaraženi. Ve druhém dějství se Rolando trochu více rozezpíval, ale stále to byl jen slabý odlesk toho, co pamatuji z minulosti. Po árii Una furtiva lagrima publikum vybuchlo v asi 10timinutový frenetický potlesk a žádalo její opakování. A na konci představení trvaly ovace dle mého odhadu asi 20 minut, možná i déle. Rolando zářil a radoval se, jak to dovede jen on. Já jsem ale cítila pouze nekonečný smutek, protože, nemá smysl si nic nalhávat, tento večer ukázal, že jeho operní kariéra se blíží ke konci. Musel by se asi stát zázrak, aby to bylo
jinak.



I pokud se moje obavy naplní, přesto Rolando Villazon zůstane naprosto výjimečným umělcem, který se nesmazatelně zapsal do dějin opery. Navzdory tomu, nebo možná právě proto, že zazářil na operním nebi jako kometa a stejně rychle „vyhořel“. Nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že jeho hvězdná kariéra byla pouze produktem šikovné mediální kampaně. Ne, naopak právě to, že operní publikum poznalo jeho výjimečnost a zbožňovalo ho, umožnilo hudebním agentům rozpoutat kolem něj mediální kampaň. Kdyby ale Rolando už předtím neprokázal svoje kvality, neměla by sebevětší kampaň úspěch.




I kdyby Rolando postupně ukončil svoji operní kariéru, je natolik všestranným umělcem, že se určitě stejně úspěšně uplatní v jakémkoliv jiném oboru. Třeba jako činoherní herec a nebo třeba jako klaun. Četla jsem občas, jak je označován hanlivě za klauna nebo šaška. Pro mě je ale člověk, který má dar „ klaunství“ , a ten dar Rolando má, stejným umělcem, jako umělec v kterémkoliv jiném oboru ( vzpomeňme třeba na Charlie Chaplina). Dar, kdy člověk dokáže rozdávat lidem kolem sebe radost a vykouzlit na jejich tváři úsměv, je jedním z největších darů, který může mít. Rolando v sobě tento přirozený dar má a již nyní ho smysluplně využívá – v rámci obdoby projektu „ Zdravotní klaun“ navštěvuje děti v nemocnicích a s klaunským nosem jim rozdává radost a smích ( http://www.rotenaseninternational.com/fileadmin/rni/medien/bilder/UEber_uns/RNI_Jahresbericht_2007_D.pdf). Takže i když my, operní fanoušci, budeme Rolanda postrádat, útěchou nám bude určitě vědomí, že rozdává radost zase jinému publiku.

7 komentářů:

Marci řekl(a)...

Díky moc za tenhle článek. Je to smutné. Ale přesně - i kdyby už nic v budoucnu pořádného nenatočil, zůstalo tu po něm spousta krásných nahrávek a inscenancí na DVD. To, že Rolando nebyl pouhým "marketingovým produktem" nahrávacích společností myslím svědčí nejen ohlasy fanoušků, ale i kladné kritiky jeho alb od odborníků. Po šikovných a výjimečných přece tyto firmy šli vždycky. Že nezvládl svůj talent je věc jiná. A že spousta jeho obdivovatelů jsou soudní lidé a vidí, že prostě už to není ono a nejsou nekritičtí, ale je jim ho jen prostě lidsky líto, je pochopitelné.

Anonymní řekl(a)...

Leonora3:
Bianco,cakala som na vas prispevok, vedela som , ze vo Viedni budete v hladisku. Je to moc smutne, ale tak uz to v zivote i v opernom chodi. Jedno Villazonovi nemozno upriet, bol to mimoriadne talentovany umelec, ale v dnesnom svete na poziciach "top" obstoja len ti nejodolnejsi, bez talentu by sa do nedostali ani do vyberu. Jeho vystupenia (dokazy su na nahravkach, ale i v zivych vystupeni na youtube) prinasali tolko silnych emocii, ake od tenorov nezazivame casto. Villazon nebol ziaden Mr.Opatrny (ziadna kamuflaz, vysoky ton falsetom - s cim sa i u tenorov patriacich a povazovanych za prvy rank v tomto obore mozeme stretnut).
Len buducnost ukaze, jak vazne ho tato kriza zasiahla. Nech uz to dopadne akokolvek, kiez by sa z jeho prikladu poucili ostatni mladi umelci - bez pokory a discipliny v tomto remesle ziadne dlhodobe posobenie a spickove vykony sa dosiahnut nedaju.

P.S. Som rada, ze som Villazona zastihla aspon jedenkrat na scene, totiz minuly rok v Met, ked 26.januara spieval Edgara s Annou Netrebko v Lucii. Bolo to ono pamatne vystupenie, ked na niekolko sekund v Edgarovej arii sa mu zlomil hlas (a nenastupil tak ako mal). Sedela som docela blizko javiska a s Marcom Armiliatom so zdvihnutou pazou pripravenou pokracovat a do posledneho miestecka zaplnenym hladiskom sme vsetcia s uzasom stuhnuti sledovali co sa to deje. Za tych par sekund by skutocne vyrastli palmy na javisku, ta chvila sa zdala neuveritelne dlha a vsetcia vieme, ake mala dosledky.

Na buduci rok Villazon v planu Met nie je vobec, v plane Staatsoper je avizovan na Rudolfa v Boheme, tak uvidime, ake pokracovanie bude mat tento operny pribeh (mozno ho raz niekto zhudobni!).

Vlasta řekl(a)...

Díky za krásný článek,za otevřené, pravdivé a citlivé vyjádření se k "problému?" Rolando Villazón.
Cítím to také tak podobně,ale dělá mi obrovské potíže si připustit,že jeho kariéra pravděpodobně upadá.Kéž by to byla mýlka!
Obdivuji ho nejen pro jeho nezaměnitelný hlas,který mne znovu a znovu chytá za srdce,ale hlavně pro celou šíři jeho osobnosti,pro jeho vnitřní kouzlo,kterým lidi kolem sebe získává,upoutává a obdarovává. Nezištně,srdečně,bez kalkulu!
V pondělí jsem také zažila celou tu neopakovatelnou atmosféru Rolandova návratu na jeviště ve Staatsoper.Bez pochyb má ve Vídni obrovskou podporu,davy nejen Vídeňanů ho milují a dávají mu to patřičně pocítit.Jejich náklonnost se blíží pomalu davové histerii.Je to krásný pocit prožít takovou atmosféru,ale ale...Jakási hořkost,strach,tušení a obavy z budoucnosti hlodají i ve mně.
Přeji si,aby se stal ten toužený zázrak !!

bianca řekl(a)...

Leonoro, díky, Vaše krásná slova plná pochopení mě moc dojala.
Ty nekonečné vteřiny, které jste zažila v MET si dovedu živě představit, sama jsem něco podobného zažila kdysi s José Carrerasem. Bylo to o to horší,že to bylo v Itálii a část publika projevila naplno svoji nevoli, jak to bývá v Itálii zvykem. Ale i José se tehdy, stejně jako loni Rolando, s tou situací vyrovnal se ctí a představení dozpíval až do úžasnéh finále.

Já jsem měla to štěstí, že jsem Rolanda zažila živě na jevišti už v r. 2006, v té době byl ještě v plné síle a rozletu a po nějaké hlasové krizi nebylo ani památky. Bylo to ve Vídni a Rolando zpíval s Annou Netrebko v opeře Romeo a Julie. Myslím, že co do intenzity mého prožitku tohle představení nic nepřekoná. Připadalo mi to jako zjevení - dva krásní lidé s nádhernými hlasy, kteří ten příběh na jevišti doslova prožili. Bohužel se mi nepodařilo vidět živě stejnou operu o dva roky později v Salzburgu, ale i přímý televizní přenos mě tehdy dojal k slzám. Dalším nezapomenutelným zážitkem byl Rolandův Hoffmann v r. 2008 v Londýně a v lednu 2009 Rodolfo v Bohémě ve Vídni. A k těm nádherným zážitkům patří i oba jeho pražské koncerty ve Smetanově síni.

Anonymní řekl(a)...

Připadá mi přehnané dělat dalekosáhlé závěry týkající se Villazonovy kariéry na základě prvního vystoupení po více než roční odmlce, nebereme-li v úvahu prosincové nahrávání v Praze. Navíc v atmosféře vypjatých očekávání. Je spíše pravda, že definitivně skončila pohádka o páru "snů" - Villazon & Netrebko. Na tom však stav Villazonových hlasivek nese vinu jen z menší části. Ostatně kdo ví, co je příčina a co následek. Sám Villazon se nechal kdesi slyšet, že hlasivky nebyly tou hlavní nemocí (nebo tak nějak).
miron

bianca řekl(a)...

Miron, máte pravdu, při první Villazonově přestávce se hovořilo spíše o přepracování, "vyhoření" a ne v první řadě o hlasové krizi. A samozřejmě se často objevovaly spekulace, zda ta krize nemá nějakou souvislost s Annou Netrebko. A je také pravda, že je ještě brzy na nějaké definitivní závěry ohledně jeho kariéry. Svůj článek jsem psala pod bezprostředním dojmem pondělního vystoupení, dnes už věci vidím více optimisticky. Zvláště když jsem se právě dověděla, že Rolando Villazon vystoupí v příští sezoně v Curyšské opeře v hlavní roli Mozartovy opery "Il re pastore". Mozart mu určitě bude "slušet" a už se moc do Curychu těším.

sempione řekl(a)...

Na mne jde hrůza z toho, jak se o Villazonovi píše v minulém čase. Nejsem operním odborníkem, tím méně lékařem. Neznám žádný obdobný případ, ne proto, že by se nestal, jen já o něm nevím. Přesto si myslím, že při jeho mládí je Villazonův plnohodnotný návrat na operní scénu možný. Jen k němu nedojde tak brzy, jak bychom si přáli my, nedočkaví. Nebyla jsem naštěstí u toho představení, plného krajních emocí. Právě proto si troufám říct, že na definitivní závěry je příliš brzo.