neděle 28. března 2010

Kralevic dánský z Metropolitní opery

S radostí přináším recenzi Jaroslava Sovinkého na včerejší přenos Hamleta z MET!!!

Tato recenze je věnována včerejšímu (27.3.2010) přímému přenosu opery A. Thomase Hamlet z newyorské Metropolitní opery.

Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, uveďme alespoň několik slov k této opeře samotné, k její předloze a k jejímu autorovi. Opera Hamlet nepatří mezi nejhranější tituly světového repertoáru, proto bylo jistě unikátní ji vidět právě v přenosu z MET. V r. 2002 ji uvedla také Státní opera Praha (SOP), takže alespoň části českého operního publika není tato opera zcela neznámá. Stejně tak dávala zhruba v té době SOP i známější Thomasovu operu Mignon (z ní je patrně nejznámější árie titulní hrdinky „Znáš onu zem, ze všech nejkrásnější...“). Thomas (1811-1896) byl současníkem řady významných operních skladatelů (uveďme alespoň některé: D. Auber, G. Meyerbeer, Ch. Gounod, J. Halévy, G. Verdi a R. Wagner) a za svůj dlouhý požehnaný život složil tento skladatel kolem 20 oper, z nichž právě Mignon s Hamletem patří mezi díla, která se z jeho tvorby objevují na scéně nejčastěji. Mignon (premiéra r. 1866) se stala autorovou nejhranější operou vůbec, ale uvádí se, že sám Thomas považoval za svoji nejlepší operu právě Hamleta. Kromě oper skládal Thomas mj. balety a kantáty. Působil také jako profesor skladby na pařížské konzervatoři.

Hamleta jako operu složili již před Thomasem jiní skladatelé, celkem tuto látku zpracovalo asi dvacet skladatelů. Libreto k Thomasovu Hamletovi vytvořili M. Carré a J. Barbier (jsou mj. autory libreta k Mignon a některým dalším Thomasovým operám a ke Gounodově opeře Faust a Markétka) podle stejnojmenné divadelní hry A. Dumase a F. Meuriceho (sama tato divadelní hra vycházela z Hamleta Shakespeareova). Příběh o Hamletovi zapsal (latinsky) ve 12. stol. dánský historik Saxo Grammaticus ve svém díle Gesta Danorum (Činy Dánů); zde se uvádí jméno Hamleta jako Amleth. Kromě tohoto díla se záznamy o Hamletovi objevují i jinde (v latinském díle Chronicon Lethrense ze 12. stol., zde jako Amblothe a v prozaické Eddě, ze 13. stol., od S. Sturlussona, jako Amlóði).

Stručně zde připomeňme obsah předlohy podle Saxo Grammatica: za časů dánského krále Rørika byl guvernérem jedné části země, Jutska, Gervendill. Jeho nástupci byli jeho synové Horvendill a Feng (spoluvládli Jutsku). Horvendill si vzal Rørikovu dceru Geruthu, která mu porodila syna Amletha. Feng bratrovi záviděl jeho úspěchy a měl obavu, že se Horvendill zmocní vlády nad Jutskem sám. Byť k takovému podezření nebylo důkazů, rozhodl se svého soupeře zbavit. Jednou při hodech napadl bratra a zabil ho v přítomnosti celého dvora. Ke svému ospravedlnění Feng uvedl, že tak učinil proto, aby pomstil Geruthu na manželovi, který ji měl nenávidět. I když to nebyla pravda, nikdo nepátral po skutečném stavu věcí. Vláda nad Jutskem přešla na Fenga, který se oženil s Geruthou (do té doby spolu nic neměli). Amleth, v té době ještě velmi mladý, se obával, že dopadne jako otec, proto ze sebe začal dělat šílence. Feng, který měl obavu, že až Amleth povyroste, bude se mu chtít pomstít, dělá vše proto, aby zjistil, jestli Amlethovo šílenství není fingované. Amlethovi se však všemožně daří se neprozradit. Matce Amleth vyčítá, že si vzala vraha jeho otce. Když se Gerutha začala kát, Amleth jí prozradil, že se chce Fengovi pomstít. Gerutha jeho úmysl schválí.

Feng se nakonec rozhodne, že se Amletha definitivně zbaví. Proto ho posílá do Británie, spolu se dvěma průvodci, kteří mají s sebou dopis, ve kterém je král této země žádán, aby byl Amleth zabit. Amleth však tuší, co v dopise je, a tajně dopis vymění za jiný, což má za následek, že britský král pošle na smrt Amlethovy průvodce a jeho ožení se svou dcerou. Po svatbě s princeznou se Amleth po nějaké době vrátí do Dánska, zrovna v době pohřební hostiny věnované jeho předpokládané smrti. V průběhu hostiny Amleth všechny opije vínem a když se všichni svalí pod stůl, přikryje je velkým kobercem a připevní ho k zemi tak, že nikdo nemůže vylézt ven. Pak zapálí palác a všichni uhoří. Zemře i Feng. Amleth se stává vládcem. Vrací se do Británie pro svoji ženu. Jeho švagr měl dohodu s Fengem, že pokud jeden z nich zemře, druhý pomstí jeho smrt. Britský král nechtěl slib vykonat osobně, proto poslal Amletha jako nápadníka požádat o ruku strašlivé královny Skotska Hermuthrudy, která dosud všechny nápadníky vydala smrti, ale zamilovala se do Amletha. Když se Amleth vrátil do Británie, jeho první žena, jejíž láska se ukázala silnější než její hněv, mu řekla o otcově plánované pomstě. V následující bitvě Amleth zvítězil a poté se s oběma svými ženami vrátil do Jutska, kde se setkal s nepřátelstvím Wigleka, Rørikova nástupce a v bitvě s ním umírá.

Uvádí se, že podkladem pro Shakespearea mohl být francouzský překlad díla Gesta Danorum od F. de Belleforesta, publikovaný v 70. letech 16. stol. Překlad mírně pozměnil Saxův originál, a sice tak, že Feng a Gerutha spolu něco už měli ještě za života Horvendilla, Gerutha přímo napomáhá Amlethově pomstě a Amleth nepřátele nevydá plamenům, ale zabije je kopím. Shakespearova hra je samozřejmě velmi známá, tak alespoň jednu krátkou místopisnou poznámku: jak známo, děj Shakespearovy hry se odehrává na dánském hradě Elsinor (Elsinore). Kde bychom ho hledali? Je jím dánské město Helsingør na severovýchodě ostrova Sjælland (jižně odtud leží na témže ostrově Kodaň), u mořské úžiny, která dánský ostrov odděluje od blízkého Švédska.

První verzi Hamleta Thomas dokončil již r. 1863 (verze čtyřaktová), později ji přepracoval do definitivní pětiaktové podoby, v níž se objevuje i balet. Vyhověl tak požadavkům pařížské Opery, v níž se pak konala 9.3.1868 premiéra. V této verzi Hamlet na konci neumírá, ale stává se králem. Pro provedení v Londýně (r. 1869) byl závěr změněn tak, že Hamlet zemře (podobně tomu je v newyorském provedení). Hamlet se po nějaké době objevil na scéně i v Čechách, v r. 1872 byl předveden v němčině ve Stavovském divadle a později (r. 1877) v češtině v Prozatímním divadle. Hamlet bývá řazen mezi představitele tzv. velké opery (typickými tvůrci tohoto žánru byli zejména Auber a Meyerbeer), kde jde na prvním místě o velkou podívanou s efektními čísly, balet je v zásadě povinnou součástí, a zpravidla jde o pětiaktové dílo. I v Hamletovi se některé takové pasáže objevují; jde spíše o efekt, působí poněkud staticky, což je na úkor divadelní přesvědčivosti, nevyjímaje i celé IV. dějství (Oféliino šílenství), kde jde spíše o efektní podívanou, než o skutečné divadlo. Je rozhodně pozitivní, že s koloraturou, která je v opeře zpravidla používána vyloženě jen k efektu a nemá valného divadelního významu, se v Hamletovi spíše šetří. V Hamletovi se však objevuje řada nádherných hudebních a pěveckých partií (duet Hamleta a Ofélie o lásce, pijácká píseň, divadelní scéna, zjevení ducha apod.). Není to ani číslová opera, děje na sebe v zásadě plynule navazují. Hamlet je tak operou určitého vývojové stupně, která je svědkem své doby, a rozhodně může obohatit běžně dávaný operní repertoár. Je také výpovědí o tom, jak složitá byla v opeře cesta k divadelní pravdivosti a hudebnímu dramatu.

Nyní již přejděme k vlastnímu rozboru newyorského představení. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše (pokud jde o velkoopernost díla), bude vhodné začít u režie, scény a kostýmů. Je třeba velmi kladně ohodnotit, že oběma režisérům (P. Caurier a M. Leiser) se podařilo s velkooperní otázkou vyrovnat (tomu bylo zjevně přizpůsobeno i vypuštění baletu) a dílo vyznělo jako celek dynamicky. Napomohla tomu spíše minimalistická scéna (Ch. Fenouillat), kdy kulisy jsou spíše jen naznačeny (jako stěny hradu apod.) a celek jen doplňují tu větší či menší rekvizity. Divák se tak může plně soustředit na to, co prožívají protagonisté, protože v této opeře jde vlastně o studium a příslušné podání nejrůznějších vztahů a pocitů jednotlivých postav, než o něco vnějšího. Tomu korespondují i kostýmy (A. Cavalca), které dobu děje zasazují někam na přelom 19. a 20. stol. (vzhledem k nadčasovosti tématu to nepůsobí nijak rušivě) a jsou nastaveny ryze civilně a nepůsobí nijak květnatě, což plně odpovídá tomu, aby se divák zaměřoval na zmíněné prožitky protagonistů děje. K vrcholům režie (samozřejmě v podání příslušných účinkujících) patří nepochybně divadelní scéna a krvavé divadlo předvedené v té souvislosti Hamletem, scéna Oféliina šílenství a finále opery.

Při rozboru výkonů hlavních postav začněme u titulní role, které se zhostil S. Keenlyside. Lze říci, že tento barytonista je pro Hamleta přímo ideální představitel. Odpovídá tomu již jeho vizáž, kdy působí poněkud asketicky a tomu jistě přizpůsobil i svůj herecký projev. Převedl vynikající výkon, jak po pěvecké, tak herecké stránce. Disponuje hladce znějícím barytonem s krásným klenutím a jistým jak v lyričtějších, tak dramatičtějších scénách, tak zejména ve scéně s Ofélií v I. dějství, v pijácké písni (II. dějství), monologu (být či nebýt – III. dějství) a především pak ve scéně s Gertrudou (IV. dějství). Jeho vrcholem však nepochybně bylo finále divadelní scény, kde je Hamlet režisérem a vypravěčem zároveň, a svůj záměr pak realizuje stržením koruny králi a krvavým zakončením, kdy „krví“ se nešetřilo a opona padá, když „krví“ je zalit nejen stůl, ubrusy, ale i Hamlet sám. Účinek byl nesmírně realistický a bylo dosaženo přesně toho, co Hamlet zamýšlel – krále dohnat k výlevu vzteku a předvést, jak se vlastně dostal k vládě.

Velmi důstojným protějškem Hamleta byla Ofélie v podání sopranistky M. Petersen, která odvedla velmi jímavý lyrický výkon, korunovaný pak dramatickou scénou ve IV. dějství. Ke skvělému výsledku přispělo již její takřka křehké vzezření, doplněné nádherným čistě znějícím koloraturním sopránem, schopným vyjádřit ten nejněžnější a nejniternější prožitek, silným a jistým ve výšce a frázi. Ofélie je v jejím podání postavou hluboce oddanou lásce k Hamletovi, která nemá tušení, co se kolem ní děje, je nástrojem v rukou Claudia, Polonia a Gertrudy a stává se nevinnou obětí poměrů, navozených královraždou. Byť se k ní Hamlet chová krutě, nemá na vybranou, složil slib otci a je připraven ho vykonat. V křehké dívce to však nemůže nenajít odezvy a její šílenství zakončené sebevraždou tomu odpovídá; tato scéna, velmi naturalisticky pojatá - ani zde se krví nešetřilo - byla vrcholným okamžikem (podaným se skutečným hereckým mistrovstvím) a stala se protějškem Hamletovy divadelní scény ve II. dějství.

Velmi pěkné výkony převedli i Oféliini operní příbuzní, bratr Laertes (T. Spence) a otec Polonius (M. Mikhailov). T. Spence disponující hladkým a jemným lyrickým tenorem, předvedl přesně to, co se očekávalo od hrdého, ale současně jemného mladíka, který bratrsky miluje svou sestru a musí se od ní odloučit, a když pak zjistí, co se jí stalo, je připraven ji pomstít. Zejména v I. dějství si divák mimoděk patrně vybaví roli Valentina z Gounodova Fausta a Markéty (Markétin bratr), který má podobný osud jako Laertes. M. Mikhailov se předvedl jako asketický politik, jednající bezskrupulózně a cynicky, pravá šedá eminence; svůj herecký projev prozářil nádherným klenutým a široce založeným basem, „východoevropského typu“.

Pokud jde o krále Claudia, J. Morris, který je obdařen nádherným zjevem, který ho k roli krále přímo předurčuje, disponuje nádherným bas-barytonem, veliké otevřenosti, šíře a mohutnosti. Předvedl skutečné královské vystupování, hrdého, ale i cynického vladaře, který však přesto, veden vnějšími okolnostmi (divadelní scéna), popustí uzdu své vznětlivosti. J. Morrise jsme měli možnost již v letošní scéně přenosů z MET jednou vidět, v roli Fiesca ve Verdiho Simonu Boccanegrovi. V obou představeních předvedl J. Morris skvělý výkon. V Hamletovi mu byla důstojným protějškem Gertruda (J. Larmore), disponující krásným plným a širokým mezzosopránem, která předvedla i skvělý herecký projev, výrazný zejména v práci tváře, kdy příslušným výrazem mistrně vykreslovala své stávající citové rozpoložení. Jejím vrcholem byla nepochybně scéna s Hamletem, když ji obviňuje z vraždy krále.

Hlavní postavy doplňuje i zjevení ducha zavražděného krále. D. Pittsinger v té roli předvedl strhující podívanou. Rozhodně mu k tomu napomohlo jeho fyzické vzezření, naplněné patřičnou mírou vznešenosti a důstojnosti (toho pravého vladařského stupně), zvýrazněné i mistrovskou prací maskérů. Při jeho vystoupení skutečně mrazilo v zádech. To vše doplněno nádherným klenutým basem. Pěkné výkony předvedli i čtyři pánové ve vedlejších rolích, v roli Marcella M. Plenk, v roli Horatia L. Bonner (potěšil krásně znějícím basem) a v roli hrobníků R. Bernstein a M. Schonwalter. Oba posledně jmenovaní zahráli hrobníky velmi realisticky; jsou to v podstatně lidoví filosofové. Ať bohatý či chudý, ať muž či žena, všichni skončí v našich rukou. A komu kopeme hrob? Řekli nám to, ale již jsme to zapomněli...

Skvělé výkony předvedli i představitelé pantomimy, sbor a orchestr pod taktovkou L. Langréa.

Tedy závěr? Jako celek velmi hodnotné představení, které nepochybně dokázalo, že i dnešní době má velká opera mnoho co říci.

Jaroslav Sovinský

4 komentáře:

bianca řekl(a)...

Hamlet je nádherná opera, je velká škoda, že se tak málo hraje. Sobotní představení se mi líbilo po všech stránkách - režie, pěcecké i herecké výkony ( s výjimkou J. Morrise v roli krále - jeho hlas mi vyloženě vadil). Strhující byla divadelní scéna.

Anonymní řekl(a)...

Pane Sovinský, opět perfektní pojednání. Čtu Vás velmi ráda!

Anonymní řekl(a)...

Pane Sovinský, velmi krásné zhodnocení představení i předešlé informace,je to velmi hodnotné čtení. Jen malou osobní poznámku k jinak vynikajícím výkonům - pan Moris při vší úctě k jeho nádherným výkonům na operním jevišti -vypadá i hraje výborně ale hlas už má nepřeslechnutelné vibrato, bohužel jako S. Ramey. Co dělat, leta jsou tady ale buďme vděčni za to skvělé, co jsme v jejich kariéře mohli slyšet!

Anonymní řekl(a)...

tak nevím, viděli jsme všichni totéž představení? dobře, možná dál to nebylo tak hrozné, ale jak úplně poprvé Claudius začal zpívat, tak jsem se přímo zhrozila.

asperia