středa 31. března 2010

V Brně už cinkají lahvičky s léky


Už jen dva týdny nás dělí od chystané premiéry Haydnovy opery Lékárník v divadle Reduta v Brně. Jaké bude toto ne často hrané představení? Jaké nápady přinesl režisér Tomáš Studený do příběhu? Stejně jako u Borise Godunova máte jedinečnou možnost nahlédnout pod pokličku a vidět, jak celá inscenace vzniká!

V tomto týdnu jsem shlédla jedenkrát celou operu (má něco přes hodinu a půl) a jedenkrát její část. Vystřídaly se mi obě alternující skupiny. V každé jsou dva sólisté z Janáčkova divadla a dva externí pěvci.

Trochu marně jsem se pokoušela najít děj opery (o existenci českého libreta přímo pochybuji). Našla jsem jen dva - jeden v pěti větách a druhý trochu rozsáhlejší. Přesto mi nijak zvlášť nepomohly. Samozřejmě, kostýmy také udělají svoje, takže se spousta věcí jistě "vysvětlí".

Režisér si pravděpobodně předsevzal vytvořit něco, co skutečně nemá obdoby. Celý děj převedl do současnosti, hudbu doplnil o mluvené pasáže, různé zvuky ze záznamu (vlak, šumivá tableta...), do lékárny dal halucinogenní prášky... V hlavní roli bych místo Sempronia napsala jevištní točnu. Ta se nám předvádí častěji, než kterákoli postava. Točna v Janáčkově divadle se otáčí poměrně pomalu, přesto, když na to nejste zvyklí, zamotá se vám hlava. Točna v Redutě je mnohem menší a točí se poměrně rychle. Obdivuji každého, kdo je schopný to ustát a nemotá se mu hlava. :-) A vlastně bych dala do hlavní role i růžovou barvu - vše, co jde, je růžové - skříň na léky, pistole, kulky, psací stroj, notebook...

Že to nebude "klasická stojící" opera, za to mohu dát ruce do ohně. Naopak pohybu je tam (možná až) dost. Uvidíme, co s inscenací udělá přidání orchestru (zatím byly zkoušky jen s klavírem a violoncellem) a hlavně kostýmy. Jediné, co už vím, je, že Sempronio bude mít fialový oblek! :-D Hlavně je zajímavé pozorovat zcela jiný příštup režiséra Lékárníka se zkouškami Borise Godunova...

Dovolím si jednu veselou příhodu, s režisérem Lékárníka jsem několikrát jela ve vlaku - buď jsme si k sobě přímo přisedli, nebo seděli přes uličku. Mám takový dojem, že jsem ho snad i osobně pozvala na nějaké představení do Janáčkova divadla (ano, nosit dříví do lesa!). :-D Při posledním setkání celou cestu studoval nějaké noty a byl mi značně "podezřelý" (myslím, že jsem zrovna jela na zkoušku Borise). Považovala jsem ho za pěvce... Samozřejmě, že ty noty byly Haydnův Lékárník! Až zas ve vlaku potkám někoho s notami, raději se příště zeptám rovnou, co to studuje. :-D

úterý 30. března 2010

Soutěž o operní 2 CD Das Rheingold

Vážení čtenáři,

možná jste již zaregistrovali, že seriál KRÁSNÉ HLASY bude od měsíce dubna publikován jednou za 14 dní. Zbylé týdny bych ráda věnovala soutěžím o hezké ceny.

Tento měsíc soutěžíme o 2CD Das Rheingold Richarda Wagnera.

Otázky do soutěže:

1. Znáte jméno dirigenta, který v roce 2008 dirigoval Parsifala v Bayreuthu?

2. Rudolf Friml je jedním z nejslavnějších operetních skladatelů 20. století. Napiště mi alespoň 3 názvy filmů (působil hlavně v Hollywoodu), ve kterých zazněla jeho hudba?

3. Jak se jmenuje italský bas (na fotografii), který zemřel v roce 1983 v Miláně? A malá nápověda - po ukončení kariéry se věnoval pedagogické činnosti -mezi jeho žáky patřil také Zdeněk Kroupa.

Odpovědi zasílejte do 12.4. 2010 na emailovou adresu Brigadoon@seznam.cz, do věci emailu piště prosím slovo SOUTĚŽ. Přeji hodně štěstí...

pondělí 29. března 2010

Mozart a Zemlinsky " na Divokém západě " - údálost sezóny symfoniků ve Phoenixu

Téměř celý minulý týden jsem pracovně pobývala v hlavním městě Arizony - Phoenixu. Žádná cesta se v mém případě nemůže obejít bez alespoň jedné kulturní akce - operního představení, recitálu či koncertu. Měla jsem velké štěstí.


Phoenixská symfonie měla minulý týden pro návštěvníky připravený opravdu skvostný program - Requiem W. A. Mozarta a premiérově ve Phoenixu také Frühlingsbegräbnis od Alexandra von Zemlinského.

Symfonický orchestr byl založen v roce 1947. Na počátku to byla pouze hrstka nadšených hudebníků, kteří chtěli ve městě hrát to nejlepší z klasiky. Hrávalo se pouze několikrát za sezónu. Během posledních několika desetiletí se soubor rozrostl a v dnešní době hraje téměř 200 koncertů ročně; nemluvě o dalších zajívamých doprovodných akcích - besedách, setkáních s umělci a koncertech pro děti.



V první řadě mě velice zaujala beseda o Mozartovi a Zemlinském, která proběhla asi 2 hodiny před samotným koncertem. Pan sbormistr Gregory Gentry například poučně hovořil o funkci sboru, který je složen z dobrovolníků - lidí, kteří mimojiné zpívají v kostelích a synagogách. Musím dopředu podotknout, že samotný sbor byl největší senzací koncertu - a to netvrdím pouze já, ale také kritiky, které jsem měla možnost si přečíst.

Překvapila mne velká účast lidí, kteří na besedu přišli. Někteří měli celkem zajímavé dotazy ohledně Zemlinského a jeho evropských hudebních kořenů či Mozartova nedokončeného Requiem, který překvapivě ve Phoenixu nezazněl ve verzi, kterou upravil a dokončil Franz Xavier Süssmayr, ale v novější verzi, kterou v roce 1994 upravil Robert Levin.


interiér Symphony Hall

Před samotným začátkem koncertu, kdy pana šéfdirigenta přivítal vyprodaný sál potleskem, se pan Michael Christie ujal také role uvaděče. Pro mne nevídané překvapení! Během asi čtvrthodinky seznámil v krátkosti posluchače s programem, všem poděkoval za návštěvu a popřál hezký poslech. A poté se již ujal role dirigenta....


pan šéfdirigent Michael Christie v krátkosti představuje Zemlinského kantátu

Přiznám se, že kromě písní Alexandra Zemlinského, jsem jeho tvorbu blíže neznala. Velký dojem na mne také udělala jasná a nepřehnaná gesta dirigenta, který měl zajisté dílo do detailů nastudované. Kantáta Frühlingsbegräbnis zazněla ve Phoenixu vůbec poprvé, nikdo v sále by to ale nepoznal.

A Requiem? Bohužel mne moc nepotěšili pěvci (hlavně mužské party). Jejich zpěv byl místy falešný a občas nešel ani slyšet. Dámy naopak překvapily a to hlavně mezzosopranistka Susan Platts.

na fotografii sólisté a Michael Christie, který seznamuje publikum s Mozartovým dílem

Není bez zajímavosti, že na příští sezónu má symfonie na programu hned několik českých hudebních skvostů. Vedle Dvořáka a Mahlera je to třeba koncertní provedení dětské opery Brundibár od Hanse Krásy či Studie pro smyčcový orchestr od Pavla Haase.


zasloužené "standing ovation" a to převážně pro členy sboru na závěr koncertu; na fotografii dirigent Michael Christie zdraví a děkuje sbormistrovi

Do dalších sezón přeji tomuto kvalitnímu souboru mnoho úspěchů.
Více informací naleznete na http://www.phoenixsymphony.org/

neděle 28. března 2010

Kralevic dánský z Metropolitní opery

S radostí přináším recenzi Jaroslava Sovinkého na včerejší přenos Hamleta z MET!!!

Tato recenze je věnována včerejšímu (27.3.2010) přímému přenosu opery A. Thomase Hamlet z newyorské Metropolitní opery.

Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, uveďme alespoň několik slov k této opeře samotné, k její předloze a k jejímu autorovi. Opera Hamlet nepatří mezi nejhranější tituly světového repertoáru, proto bylo jistě unikátní ji vidět právě v přenosu z MET. V r. 2002 ji uvedla také Státní opera Praha (SOP), takže alespoň části českého operního publika není tato opera zcela neznámá. Stejně tak dávala zhruba v té době SOP i známější Thomasovu operu Mignon (z ní je patrně nejznámější árie titulní hrdinky „Znáš onu zem, ze všech nejkrásnější...“). Thomas (1811-1896) byl současníkem řady významných operních skladatelů (uveďme alespoň některé: D. Auber, G. Meyerbeer, Ch. Gounod, J. Halévy, G. Verdi a R. Wagner) a za svůj dlouhý požehnaný život složil tento skladatel kolem 20 oper, z nichž právě Mignon s Hamletem patří mezi díla, která se z jeho tvorby objevují na scéně nejčastěji. Mignon (premiéra r. 1866) se stala autorovou nejhranější operou vůbec, ale uvádí se, že sám Thomas považoval za svoji nejlepší operu právě Hamleta. Kromě oper skládal Thomas mj. balety a kantáty. Působil také jako profesor skladby na pařížské konzervatoři.

Hamleta jako operu složili již před Thomasem jiní skladatelé, celkem tuto látku zpracovalo asi dvacet skladatelů. Libreto k Thomasovu Hamletovi vytvořili M. Carré a J. Barbier (jsou mj. autory libreta k Mignon a některým dalším Thomasovým operám a ke Gounodově opeře Faust a Markétka) podle stejnojmenné divadelní hry A. Dumase a F. Meuriceho (sama tato divadelní hra vycházela z Hamleta Shakespeareova). Příběh o Hamletovi zapsal (latinsky) ve 12. stol. dánský historik Saxo Grammaticus ve svém díle Gesta Danorum (Činy Dánů); zde se uvádí jméno Hamleta jako Amleth. Kromě tohoto díla se záznamy o Hamletovi objevují i jinde (v latinském díle Chronicon Lethrense ze 12. stol., zde jako Amblothe a v prozaické Eddě, ze 13. stol., od S. Sturlussona, jako Amlóði).

Stručně zde připomeňme obsah předlohy podle Saxo Grammatica: za časů dánského krále Rørika byl guvernérem jedné části země, Jutska, Gervendill. Jeho nástupci byli jeho synové Horvendill a Feng (spoluvládli Jutsku). Horvendill si vzal Rørikovu dceru Geruthu, která mu porodila syna Amletha. Feng bratrovi záviděl jeho úspěchy a měl obavu, že se Horvendill zmocní vlády nad Jutskem sám. Byť k takovému podezření nebylo důkazů, rozhodl se svého soupeře zbavit. Jednou při hodech napadl bratra a zabil ho v přítomnosti celého dvora. Ke svému ospravedlnění Feng uvedl, že tak učinil proto, aby pomstil Geruthu na manželovi, který ji měl nenávidět. I když to nebyla pravda, nikdo nepátral po skutečném stavu věcí. Vláda nad Jutskem přešla na Fenga, který se oženil s Geruthou (do té doby spolu nic neměli). Amleth, v té době ještě velmi mladý, se obával, že dopadne jako otec, proto ze sebe začal dělat šílence. Feng, který měl obavu, že až Amleth povyroste, bude se mu chtít pomstít, dělá vše proto, aby zjistil, jestli Amlethovo šílenství není fingované. Amlethovi se však všemožně daří se neprozradit. Matce Amleth vyčítá, že si vzala vraha jeho otce. Když se Gerutha začala kát, Amleth jí prozradil, že se chce Fengovi pomstít. Gerutha jeho úmysl schválí.

Feng se nakonec rozhodne, že se Amletha definitivně zbaví. Proto ho posílá do Británie, spolu se dvěma průvodci, kteří mají s sebou dopis, ve kterém je král této země žádán, aby byl Amleth zabit. Amleth však tuší, co v dopise je, a tajně dopis vymění za jiný, což má za následek, že britský král pošle na smrt Amlethovy průvodce a jeho ožení se svou dcerou. Po svatbě s princeznou se Amleth po nějaké době vrátí do Dánska, zrovna v době pohřební hostiny věnované jeho předpokládané smrti. V průběhu hostiny Amleth všechny opije vínem a když se všichni svalí pod stůl, přikryje je velkým kobercem a připevní ho k zemi tak, že nikdo nemůže vylézt ven. Pak zapálí palác a všichni uhoří. Zemře i Feng. Amleth se stává vládcem. Vrací se do Británie pro svoji ženu. Jeho švagr měl dohodu s Fengem, že pokud jeden z nich zemře, druhý pomstí jeho smrt. Britský král nechtěl slib vykonat osobně, proto poslal Amletha jako nápadníka požádat o ruku strašlivé královny Skotska Hermuthrudy, která dosud všechny nápadníky vydala smrti, ale zamilovala se do Amletha. Když se Amleth vrátil do Británie, jeho první žena, jejíž láska se ukázala silnější než její hněv, mu řekla o otcově plánované pomstě. V následující bitvě Amleth zvítězil a poté se s oběma svými ženami vrátil do Jutska, kde se setkal s nepřátelstvím Wigleka, Rørikova nástupce a v bitvě s ním umírá.

Uvádí se, že podkladem pro Shakespearea mohl být francouzský překlad díla Gesta Danorum od F. de Belleforesta, publikovaný v 70. letech 16. stol. Překlad mírně pozměnil Saxův originál, a sice tak, že Feng a Gerutha spolu něco už měli ještě za života Horvendilla, Gerutha přímo napomáhá Amlethově pomstě a Amleth nepřátele nevydá plamenům, ale zabije je kopím. Shakespearova hra je samozřejmě velmi známá, tak alespoň jednu krátkou místopisnou poznámku: jak známo, děj Shakespearovy hry se odehrává na dánském hradě Elsinor (Elsinore). Kde bychom ho hledali? Je jím dánské město Helsingør na severovýchodě ostrova Sjælland (jižně odtud leží na témže ostrově Kodaň), u mořské úžiny, která dánský ostrov odděluje od blízkého Švédska.

První verzi Hamleta Thomas dokončil již r. 1863 (verze čtyřaktová), později ji přepracoval do definitivní pětiaktové podoby, v níž se objevuje i balet. Vyhověl tak požadavkům pařížské Opery, v níž se pak konala 9.3.1868 premiéra. V této verzi Hamlet na konci neumírá, ale stává se králem. Pro provedení v Londýně (r. 1869) byl závěr změněn tak, že Hamlet zemře (podobně tomu je v newyorském provedení). Hamlet se po nějaké době objevil na scéně i v Čechách, v r. 1872 byl předveden v němčině ve Stavovském divadle a později (r. 1877) v češtině v Prozatímním divadle. Hamlet bývá řazen mezi představitele tzv. velké opery (typickými tvůrci tohoto žánru byli zejména Auber a Meyerbeer), kde jde na prvním místě o velkou podívanou s efektními čísly, balet je v zásadě povinnou součástí, a zpravidla jde o pětiaktové dílo. I v Hamletovi se některé takové pasáže objevují; jde spíše o efekt, působí poněkud staticky, což je na úkor divadelní přesvědčivosti, nevyjímaje i celé IV. dějství (Oféliino šílenství), kde jde spíše o efektní podívanou, než o skutečné divadlo. Je rozhodně pozitivní, že s koloraturou, která je v opeře zpravidla používána vyloženě jen k efektu a nemá valného divadelního významu, se v Hamletovi spíše šetří. V Hamletovi se však objevuje řada nádherných hudebních a pěveckých partií (duet Hamleta a Ofélie o lásce, pijácká píseň, divadelní scéna, zjevení ducha apod.). Není to ani číslová opera, děje na sebe v zásadě plynule navazují. Hamlet je tak operou určitého vývojové stupně, která je svědkem své doby, a rozhodně může obohatit běžně dávaný operní repertoár. Je také výpovědí o tom, jak složitá byla v opeře cesta k divadelní pravdivosti a hudebnímu dramatu.

Nyní již přejděme k vlastnímu rozboru newyorského představení. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše (pokud jde o velkoopernost díla), bude vhodné začít u režie, scény a kostýmů. Je třeba velmi kladně ohodnotit, že oběma režisérům (P. Caurier a M. Leiser) se podařilo s velkooperní otázkou vyrovnat (tomu bylo zjevně přizpůsobeno i vypuštění baletu) a dílo vyznělo jako celek dynamicky. Napomohla tomu spíše minimalistická scéna (Ch. Fenouillat), kdy kulisy jsou spíše jen naznačeny (jako stěny hradu apod.) a celek jen doplňují tu větší či menší rekvizity. Divák se tak může plně soustředit na to, co prožívají protagonisté, protože v této opeře jde vlastně o studium a příslušné podání nejrůznějších vztahů a pocitů jednotlivých postav, než o něco vnějšího. Tomu korespondují i kostýmy (A. Cavalca), které dobu děje zasazují někam na přelom 19. a 20. stol. (vzhledem k nadčasovosti tématu to nepůsobí nijak rušivě) a jsou nastaveny ryze civilně a nepůsobí nijak květnatě, což plně odpovídá tomu, aby se divák zaměřoval na zmíněné prožitky protagonistů děje. K vrcholům režie (samozřejmě v podání příslušných účinkujících) patří nepochybně divadelní scéna a krvavé divadlo předvedené v té souvislosti Hamletem, scéna Oféliina šílenství a finále opery.

Při rozboru výkonů hlavních postav začněme u titulní role, které se zhostil S. Keenlyside. Lze říci, že tento barytonista je pro Hamleta přímo ideální představitel. Odpovídá tomu již jeho vizáž, kdy působí poněkud asketicky a tomu jistě přizpůsobil i svůj herecký projev. Převedl vynikající výkon, jak po pěvecké, tak herecké stránce. Disponuje hladce znějícím barytonem s krásným klenutím a jistým jak v lyričtějších, tak dramatičtějších scénách, tak zejména ve scéně s Ofélií v I. dějství, v pijácké písni (II. dějství), monologu (být či nebýt – III. dějství) a především pak ve scéně s Gertrudou (IV. dějství). Jeho vrcholem však nepochybně bylo finále divadelní scény, kde je Hamlet režisérem a vypravěčem zároveň, a svůj záměr pak realizuje stržením koruny králi a krvavým zakončením, kdy „krví“ se nešetřilo a opona padá, když „krví“ je zalit nejen stůl, ubrusy, ale i Hamlet sám. Účinek byl nesmírně realistický a bylo dosaženo přesně toho, co Hamlet zamýšlel – krále dohnat k výlevu vzteku a předvést, jak se vlastně dostal k vládě.

Velmi důstojným protějškem Hamleta byla Ofélie v podání sopranistky M. Petersen, která odvedla velmi jímavý lyrický výkon, korunovaný pak dramatickou scénou ve IV. dějství. Ke skvělému výsledku přispělo již její takřka křehké vzezření, doplněné nádherným čistě znějícím koloraturním sopránem, schopným vyjádřit ten nejněžnější a nejniternější prožitek, silným a jistým ve výšce a frázi. Ofélie je v jejím podání postavou hluboce oddanou lásce k Hamletovi, která nemá tušení, co se kolem ní děje, je nástrojem v rukou Claudia, Polonia a Gertrudy a stává se nevinnou obětí poměrů, navozených královraždou. Byť se k ní Hamlet chová krutě, nemá na vybranou, složil slib otci a je připraven ho vykonat. V křehké dívce to však nemůže nenajít odezvy a její šílenství zakončené sebevraždou tomu odpovídá; tato scéna, velmi naturalisticky pojatá - ani zde se krví nešetřilo - byla vrcholným okamžikem (podaným se skutečným hereckým mistrovstvím) a stala se protějškem Hamletovy divadelní scény ve II. dějství.

Velmi pěkné výkony převedli i Oféliini operní příbuzní, bratr Laertes (T. Spence) a otec Polonius (M. Mikhailov). T. Spence disponující hladkým a jemným lyrickým tenorem, předvedl přesně to, co se očekávalo od hrdého, ale současně jemného mladíka, který bratrsky miluje svou sestru a musí se od ní odloučit, a když pak zjistí, co se jí stalo, je připraven ji pomstít. Zejména v I. dějství si divák mimoděk patrně vybaví roli Valentina z Gounodova Fausta a Markéty (Markétin bratr), který má podobný osud jako Laertes. M. Mikhailov se předvedl jako asketický politik, jednající bezskrupulózně a cynicky, pravá šedá eminence; svůj herecký projev prozářil nádherným klenutým a široce založeným basem, „východoevropského typu“.

Pokud jde o krále Claudia, J. Morris, který je obdařen nádherným zjevem, který ho k roli krále přímo předurčuje, disponuje nádherným bas-barytonem, veliké otevřenosti, šíře a mohutnosti. Předvedl skutečné královské vystupování, hrdého, ale i cynického vladaře, který však přesto, veden vnějšími okolnostmi (divadelní scéna), popustí uzdu své vznětlivosti. J. Morrise jsme měli možnost již v letošní scéně přenosů z MET jednou vidět, v roli Fiesca ve Verdiho Simonu Boccanegrovi. V obou představeních předvedl J. Morris skvělý výkon. V Hamletovi mu byla důstojným protějškem Gertruda (J. Larmore), disponující krásným plným a širokým mezzosopránem, která předvedla i skvělý herecký projev, výrazný zejména v práci tváře, kdy příslušným výrazem mistrně vykreslovala své stávající citové rozpoložení. Jejím vrcholem byla nepochybně scéna s Hamletem, když ji obviňuje z vraždy krále.

Hlavní postavy doplňuje i zjevení ducha zavražděného krále. D. Pittsinger v té roli předvedl strhující podívanou. Rozhodně mu k tomu napomohlo jeho fyzické vzezření, naplněné patřičnou mírou vznešenosti a důstojnosti (toho pravého vladařského stupně), zvýrazněné i mistrovskou prací maskérů. Při jeho vystoupení skutečně mrazilo v zádech. To vše doplněno nádherným klenutým basem. Pěkné výkony předvedli i čtyři pánové ve vedlejších rolích, v roli Marcella M. Plenk, v roli Horatia L. Bonner (potěšil krásně znějícím basem) a v roli hrobníků R. Bernstein a M. Schonwalter. Oba posledně jmenovaní zahráli hrobníky velmi realisticky; jsou to v podstatně lidoví filosofové. Ať bohatý či chudý, ať muž či žena, všichni skončí v našich rukou. A komu kopeme hrob? Řekli nám to, ale již jsme to zapomněli...

Skvělé výkony předvedli i představitelé pantomimy, sbor a orchestr pod taktovkou L. Langréa.

Tedy závěr? Jako celek velmi hodnotné představení, které nepochybně dokázalo, že i dnešní době má velká opera mnoho co říci.

Jaroslav Sovinský

sobota 27. března 2010

Zpěv andělů zněl Janáčkovým divadlem


Jak jinak popsat to, čeho bylo svědkem naplněné Janáčkovo divadlo, než přirováním ke zpěvu andělů? Ty nejkrásnější modlitby, melodie nabyté obrovskou duchovní sílou, vynikající sólisté a bravurní sbor a orchestr pod vedením Jana Zbavitele zazněly ve výborně sestaveném programu a věřím, že budou znít v uších diváků ještě hodně dlouho.

Začnu sborem, který získal za svůj výkon obrovský aplaus a výkřiky BRAVO. Předvedl nám bohatou škálu rejstříků co do hlasitosti, že byste skoro ani nevěřili, že je možné takové tóny vytvořit. Pianissimo, které dokázal vytvořit ve své kompletní sestavě (pokud jsem dobře počítala 66 pěvců), bylo téměř neslyšitelné a přitom dostatečně výrazné. Jeden člověk by při něm zanikl, ale celý sbor dal dohromady nádherný hlas. Na druhou stranu neskutečné fortissimo při závěrečném Te Deum z Toscy vám úplně dunělo v uších, ta obrovská síla vás přímo přibíjela k sedadlu a nemohli jste se pohnout, jen jste cítili, jak se s vámi "hlediště otřásá". Kromě partů se sólisty nám zazpíval sbor poutníků z Tanhäusera a sbor z Boitova Mefistofela.


Orchestr měl své hlavní chvíle při předehře z Tanhäusera a především při Intermezzu z Thais (jaká by to byla nádhera se v budoucích letech vypravit do Janáčkova divadla na kompletní operu - Intermezzo už umí skvěle, to se v celé opeře skoro pořád opakuje, ten "zbytek" se snadno doučí a pěvce na to máme... :-D Dělám si legraci, ale je to můj sen). Ani jednou za celý večer nezaváhal a byla radost pozorovat nadšeného dirigenta, který sám po všech partech sboru pěvcům zatleskal. Sbormistr Josef Pančík má obrovský obdiv všech! Houslista Jiří Jahoda potěšil nádherným zvukem svých houslí při Thais.


Pavla Vykopalová zazpívala modlitbu Desdemony s neskutečnou lehkostí a takovým procítěním, že vháněla slzy do očí. V tom zpěvu byla vroucí prosba... Kéž bych ji někdy mohla slyšet v celé opeře. Neméně citlivě zazpívala i modlitbu Jenůfy. Věřím, že v Brně má mnoho příznivců, a je radost navštívit každé její představení.

Ladislav Mlejnek, Daniela Straková-Šedrlová a sbor zazpívali slavný závěr druhého jednání Síly Osudu. Slyšet naživo La Vergine degli angeli... byl vždycky můj sen. Nádhera!


Hlavním hostem večera byla paní Eva Urbanová. Zazpívala nám Vissi d´arte z Toscy a Intermezzo z Cavallerie rusticany. Nemohu za sebe až tak říct, že by pro mě patřila k největším vrcholům večera. Na druhou stranu slyšet ji z druhé řady se mi nepoštěstí každý den (teď si skoro protiřečím... v druhé řadě budu i zítra na Aidě, tak tedy každý týden :-D).

Jan Šťáva se sborem zazpívali velmi působivou modlitbu z Braniborů v Čechách. Bylo mu nádherně rozumět a věřím, že svým výkonem příjemně překvapil většinu diváků (známe ho zatím jen z "malých" rolí v Aidě a Borisi Godunovovi, však to, co předvedl na koncertě, bylo něco neuvěřitelného).


Pavel Kamas nás všechny naprosto dostal závěrečnou scénou z 1. dějství Toscy, kdy se sborem zazpíval Te Deum. Vyzařovala z něj obrovská síla a byl to pro mě jeho největší výkon, jaký jsem zažila!


Hlavní hvězdou večera pak byla bezesporu čerstvá držitelka DIVY a Thálie 2009 Csilla Boross. Brněnské publikum ji odměňovalo obrovským aplausem doprovázeným BRAVA a dokonce i za áriemi někteří z diváků vstávali. Se sborem se pomodlila Regina coeli z Cavallerie rusticany, pak zazpívala dech beroucí Pace, pace ze Síly Osudu a její poslední árií byla modlitba Sestry Angeliky. Byla velice dojatá naší obrovskou přízní a pan ředitel Dvořák přišel za ní po první árii na jeviště, poblahopřál jí osobně k ceně Thálie a předal nádhernou kytici. Můžeme být opravdu hrdí na to, že ji máme a, když ona sama říká, že se v Brně cítí jako doma, že je jí tady moc příjemně, nemůže být nic krásnějšího.


Tak obrovský aplaus jsem dlouho nezažila. Jen se na jevišti objevili první sólisté z celé sestavy, hlediště jako na povel povstalo a nešetřilo BRAVO, BRAVA... Netrvalo dlouho a měli jsme tu opět skandovaný potlesk (pokud nebyl i na nějakém z představení, která jsem vynechala, od předminulého pátku se uskutečnil potřetí - Boris Godunov, Eugen Onegin a tento koncert). S kýmkoli jsem pak z diváků mluvila po skončení, všichni byli nadšení, dojatí... (až na pár výjimek jsem oplakala skoro celý koncert - hrálo se všechno, co mám opravdu ráda a v podání brněnských umělců je to mnohonásobný zážitek).


Právem se usmívající osazenstvo ředitelské lóže - Umělecký šéf opery Rocc a ředitel NDB Daniel Dvořák

Nevím, kdo dával dohromady program koncertu, až se to dozvím, půjdu mu/jí/jim složit poklonu. 26. březen je pro mě osobně už 5 let velmi významným dnem (souvisejícím právě s modlitbou) a tak nádherný dárek bych si ani neodvážila přát.

Vám všem z Janáčkova divadla, kdo toto čtete, moc děkuji, mám vás všechny ráda!

čtvrtek 25. března 2010

VIVA MAGDA OLIVERO

Musím porušit nepsaný zákon jednoho článku :-) a uvádím zde mimořádný medailonek od Martina Bojdy!!! Výsledky soutěže o CD Placida Dominga jsou o kousek níž!


Ve čtvrtek 25. března 2010 oslaví neskutečné 1OO. narozeniny legendární italská sopranistka MAGDA OLIVERO. K této příležitosti posílám skromný propagační materiál a ukázku jejího umění, které bychom si měli připomenout vzhledem k tak pozoruhodnému výročí. Doporučuji ke zhlédnutí zejména její vystoupení z loňského roku, v 99 letech!!!

1) Dojímavé Vissi d´arte z Toscy na archivní nahrávce (právě ve veristických rolích nejlépe vynikal Oliverové mimořádně vroucí, citlivý hlas značící velikého umělce i člověka, jenž umění a hudbu chápe jako ten nejopravdovější obraz života a také je tak dokáže podat). Scarpiou je jí zde Fioravanti.
http://www.youtube.com/watch?v=VaIPjW1u1TE&feature=related


2) Neuvěřitelná Magda Olivero ve svých 99 letech zpívá árii Francescy da Rimini ze Zandonaiovy opery - právě tuto operu s ní v hlavní roli (kromě jiných) mám, mohu poskytnout. Její hlas si zachovává obdivuhodnou italskou citlivost a vroucnost, stejně jako lesklost a čistotu. prostě krásný, typicky italský soprán, stvořený pro Pucciniho a jeho současníky (schopný ale i virtuozních kousků - viz skvělá Violetta v Traviatě!!!).
http://www.youtube.com/watch?v=0qQqsyPPRhM&translated=1


3) V 83 letech v Barceloně na svém recitálu s árií Manon Lescaut.
http://www.youtube.com/watch?v=xtRoHckKoiw&feature=related


Jak nádherný hlas, jaký smysl pro drama a nejjemnější nuance! Její snad nejgeniálnější nahrávkou je Fedora, kterou zaznamenala s Del Monacem a Gobbim.Když jsem ji ještě neznal, říkal jsem si - ,,No, tak zatím je důstojnou zástupkyní božské Tebaldiové", navždy nezaměnitelné Del Monacovy partnerky, jejíž horoucím výkonům ve veristických a pozdních verdiovských operách se nic nevyrovnalo. Ale po finále 2. dějství této neprávem opomíjené Giordanovy opery jsem byl nucen npřiznat, že Olivero žádnou zástupkyní Tebaldi není, ale že plně odpovídá její úrovni! Přesto se co do slávy nikdy Tebaldiové nevyrovnala - působila totiž v době triumfu Callas a Tebaldi, kdy tyto dvě již pro publikum představovaly dostatečný výběr pro ititalské role, takže Olivero zůstávala trochu stranou. Navíc v těch 50. a 60. letech zpívalo neuvěřitelné množství velikých sopranistek - dále Victoria de los Angeles, Stella, Tucci, Price,Scotto........Ovšem neuvěřitelná ,,trvanlivost" hlasu Oliverové přesvědčuje jaköu mistryní byla. Starý italský elitní průměr je víc než nejvyšší
současný vrchol.

Zdraví Martin Bojda

PS: Bohužel z té Fedory na youtube nic není.

Magda Olivero, legendární italská operní pěvkyně, jedna z nejlepších interpretek velkých sopránových rolí italských mistrů. Svými nezapomenutelnými kreacemi zejména ve veristických dílech se podílela na budování světové slávy italského pěveckého umění 20. století.

Narodila se v Saluzzu 25. 3. 1910 v severozápadní Itálii a debutovala roku 1932 v Turíně v Cattozzově oratoriu I misteri dolorosi. Na přání samotného Ciley pak zpívala titulní roli v jeho Adrianě Lecouvreur. Její repertoár obsahuje řadu slavných rolí, jimž vždy dokázala vdechnout svůj horoucí cit. Kromě pěveckého mistrovství dokázala vždy uchvátit mimořádným dramatickým a citovým prožitkem, díky nimž i její nahrávky působí nesmírně lidsky a účinně. Vystupovala na všech prestižních světových jevištích a spolupracovala s nejproslulejšími pěveckými a dirigentskými osobnostmi. Z jejích nejvýznamnějších rolí jmenujme alespoň Fedoru, Minnie v Děvčeti ze Zlatého západu, Mimi z Bohémy, Manon Lescaut, Francescu da Rimini či Violettu z Traviaty. Především její Fedora, kterou nahrála roku 1969 v Monte Carlu s epochálními Mariem del Monacem a Titem Gobbim pod taktovkou maestra Lamberta Gardelliho pro londýnskou firmu Decca, patří k nepřekonaným. Ačkoli na vrcholu byla v 50. a 60. letech, ještě v 90. letech 20. století se párkrát objevila před publikem. Jejím zatím posledním vystoupením byla přednáška a "recitál" s klavírem loni, 17. 4. 2009 v Miláně! Přes neuvěřitelný věk stále jímavý projev i brilantní hlas vzbudily obdiv, jímž je jí nyní celý kulturní svět ještě více povinován, neboť je (i při tradiční dlouhověkosti operních pěvců) první velkou hudební osobností, která se dožila magických 100 let! (Na snímku v roli Manon.)

Výsledky soutěže o 2CD Placida Dominga

Milí čtenáři a soutěžící,

v první řadě chci poděkovat všem, kteří se soutěže účastnili - a bylo vás opravdu dost.

Pro kontrolu ještě odpovědi:

1. Vlasta Burian vystoupil jako Principál v Prodané Nevěstě.

2. Gustav Mahler se narodil 7. 7. 1860 a zemřel 18. 5. 1911

3. Soutěže Operalia se účastnil v roce 2007 Jan Martiník a postoupil až do finále.


Blahopřeji paní Veronice Volhejnové, která vyhrává již slíbené 2CD Placida Dominga.
Paní Veroniko, ohledně výhry mne prosím kontaktujte na Brigadoon@seznam.cz

Na další soutěž o operní CD se můžetě těšit již v dubnu.

středa 24. března 2010

Come back Rolanda Villazona


V pondělí večer se fanoušci Rolanda Villazona konečně dočkali jeho prvního vystoupení po operaci hlasivek, a to v roli Nemorina v Nápoji lásky ve Vídneňské státní opeře. Operní kritici a část odborné veřejnosti ho v posledních měsících již téměř odepsali, ale pro stovky jeho fanoušků měl být tento den velkým svátkem. Protože přes všechny kritiky jeho špatné techniky, nedisciplinovanosti a volby nevhodného repertoáru, které vedly k jeho hlasovým potížím, my, kteří jsme měli to štěstí ho zažít v minulosti živě na operním jevišti, jsme doufali, že se Rolando vrátí v plné síle a jeho nádherný hlas nás bude opět dojímat, jako žádný jiný. My, kteří hudbu a operu vnímáme spíše srdcem, než rozumem, jsme se chystali oslavit návrat mimořádného a naprosto ojedinělého umělce a člověka. Člověka, který přes všechna rizika, která to s sebou neslo ,a kterých si je dnes již určitě vědom, je tak ryzí, že nedokázal na jevišti vydat ze sebe pouze část, nedokázal se nijak šetřit, svým divákům a posluchačům dával vždy sebe celého. V tom bylo, kromě neopakovatelného zbarvení jeho hlasu a přesvědčivého hereckého projevu, hlavní kouzlo jeho vystoupení. Jak sám v mnoha rozhovorech říkal, každé představení zpíval, jako by to bylo jeho první a nebo třeba poslední, prostě dával ze sebe vše. Publikum to cítilo, a proto byla jeho vystoupení něčím, co se člověku vrylo pod kůži, na co prostě nikdy nezapomene.



Ne náhodou si ke svému „návratu“ Rolando vybral právě Vídeňskou operu. Vídeňské publikum ho zbožňuje a tak se zde při své nynější „premiéře“ cítil pravděpodobně lépe a uvolněněji, než kdekoliv jinde.



Již jednou byla Vídeň svědkem jeho návratu na jeviště po delší odmlce – bylo to v lednu 2008 a zpíval Werthera. Ani tehdy jsem nechyběla mezi diváky a mám ještě v živé paměti, jak emotivní to byl večer. Již celé odpoledne ve frontě na lístky k stání se fanoušci domlouvali, jak Rolanda hned po příchodu na jeviště přivítají potleskem, aby mu dali najevo svoji náklonnost a povzbudili ho v nelehké chvíli. (Myslím, že mu to tehdy ten potlesk moc neusnadnil, spíš naopak, protože ho to nesmírně dojalo, měl slzy v očích a měl skoro problém začít zpívat.)



V pondělí večer se situace opakovala - sotva Rolando vstoupil na jeviště, ozval se dlouhý potlesk, který zcela přehlušil zpěv sboru. Pak přišla první árie –„ Quanto bella, quanto cara“ – zpočátku se mi zdálo, že je vše v pořádku, Rolandův hlas zněl měkce, procítěně,......ale jak děj pokračoval, stále více bylo zřejmé, že něco v pořádku není. Velmi často nebylo Rollanda přes orchestr skoro slyšet, i když se zdálo, že zpívá naplno. Jakoby se jeho hlas, již dříve označovaný za hlas spíše menší, „ zmenšil“ ještě víc. Večer, na který jsem se těšila, najednou začal nabývat úplně jiných dimenzi. O přestávce nikdo z naší skupinky skoro nemluvil, všichni jsme byli zaraženi. Ve druhém dějství se Rolando trochu více rozezpíval, ale stále to byl jen slabý odlesk toho, co pamatuji z minulosti. Po árii Una furtiva lagrima publikum vybuchlo v asi 10timinutový frenetický potlesk a žádalo její opakování. A na konci představení trvaly ovace dle mého odhadu asi 20 minut, možná i déle. Rolando zářil a radoval se, jak to dovede jen on. Já jsem ale cítila pouze nekonečný smutek, protože, nemá smysl si nic nalhávat, tento večer ukázal, že jeho operní kariéra se blíží ke konci. Musel by se asi stát zázrak, aby to bylo
jinak.



I pokud se moje obavy naplní, přesto Rolando Villazon zůstane naprosto výjimečným umělcem, který se nesmazatelně zapsal do dějin opery. Navzdory tomu, nebo možná právě proto, že zazářil na operním nebi jako kometa a stejně rychle „vyhořel“. Nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že jeho hvězdná kariéra byla pouze produktem šikovné mediální kampaně. Ne, naopak právě to, že operní publikum poznalo jeho výjimečnost a zbožňovalo ho, umožnilo hudebním agentům rozpoutat kolem něj mediální kampaň. Kdyby ale Rolando už předtím neprokázal svoje kvality, neměla by sebevětší kampaň úspěch.




I kdyby Rolando postupně ukončil svoji operní kariéru, je natolik všestranným umělcem, že se určitě stejně úspěšně uplatní v jakémkoliv jiném oboru. Třeba jako činoherní herec a nebo třeba jako klaun. Četla jsem občas, jak je označován hanlivě za klauna nebo šaška. Pro mě je ale člověk, který má dar „ klaunství“ , a ten dar Rolando má, stejným umělcem, jako umělec v kterémkoliv jiném oboru ( vzpomeňme třeba na Charlie Chaplina). Dar, kdy člověk dokáže rozdávat lidem kolem sebe radost a vykouzlit na jejich tváři úsměv, je jedním z největších darů, který může mít. Rolando v sobě tento přirozený dar má a již nyní ho smysluplně využívá – v rámci obdoby projektu „ Zdravotní klaun“ navštěvuje děti v nemocnicích a s klaunským nosem jim rozdává radost a smích ( http://www.rotenaseninternational.com/fileadmin/rni/medien/bilder/UEber_uns/RNI_Jahresbericht_2007_D.pdf). Takže i když my, operní fanoušci, budeme Rolanda postrádat, útěchou nám bude určitě vědomí, že rozdává radost zase jinému publiku.

úterý 23. března 2010

Ostravska operní Carmen


Dnes Vám přinášíme recenzi Jiřího Urbana na 2. premiéru opery Carmen v ostravském Národním divadle. Foto Daniel Jäger.

Carmen je zosobněním španělské divokosti, vášně a volnosti. Postava dívky je stejně velkým pojmem jako třeba Don Juan a není divu, že se k ní v určitých vlnách vracejí divadelní scény celého světa. Má-li současný divák zájem o příběh španělského vojáka Josého a jeho osudové lásky ke krásné cigánce Carmen, může v současnosti shlédnout hned tři nastudování: baletní provedení Carmen v Národním divadle v Praze (nebo v Brně, poznámka redakce), muzikálové provední v Hudebním divadle v Karlíně a konečně operní nastudování v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (a také v ND v Praze a SOP; v červnu bude mít premiéru i v Olomouci, poznámka redakce). Na přelomu února a března měla slavná Bizetova opera o vášni, pomstě a smrti svou premiéru. Nechme stranou příběh a všimněme si operního nastudování a pojetí, jak byly prezentovány na druhé premiéře 2. března 2010.


Titulní roli operní Carmen ztvárnila Zuzana Dunajčanová, dona Josého představoval hostující Rafael Alvarez. Zazněly kvalitní interpretace oblíbených árií, které nezklamou a vždy u diváka zaberou. Nicméně u Dunajčanové cítíme nesoustředěnost, malou prožitkovost, dokonce slyšíme lehké vibrato. Ani don José není ve svém projevu strhující. Dramatické situace se přece neevokují vytlačovanými tóny. Pochvalu si nejvíce zaslouží Svatopluk Sem jako Escamillo, Zuzana Marková jako Micaela a Erika Šporerová v roli Mercedes, převyšující další účinkující o několik stupňů. Peter Svetlík v roli Remendada byl téměř neslyšitelný, přičemž je obtížné tvrdit, zda je to způsobeno slabým pěveckým výkonem nebo fortem orchestru řízeného Janem Šrubařem.


Režijní nastudování Mariána Chudovského je aktualizační, ale má svých několik "ale". Akceptujeme-li, že scéna Jozefa Cillera evokuje studené industriální prostředí a že v popředí scény během celého představení trčí několik dřevěných palet a zelených barelů, že nad točnou je zavěšen kovový most, nemůžeme přehlédnout, že vyklizená scéna může vyvolat zvukový efekt. Odstraněním veškerých závěsů vzniká podivné akustické prostředí. Ve čtvrtém dějství je zase uplatněn výborný režijní nápad pomyslné arény s otáčivým hledištěm, na němž je umístěn celý operní sbor. Bohužel stojí zase v protiváze dříve uplatněného a notně profláknutého efektu v podobě kouřové clony. Vždyť slavná árie Habanera ho vůbec nepotřebuje.


Nevadí, že je příběh jakoby přemístěn do 80. let 20. století. Kostýmy a rekvizity zapadají do celkové režijní koncepce a návrhy Simony Vachalíkové se povedly. Včetně nevhodného oblečení venkovanky Micaely, která přijde nafintěná mezi oriflovanou městskou omladinu. Výhrady můžeme mít spíše vůči anglické reklamě Improve your times. Je zřejmou stylizací, ale mimochodem řečeno, ve španělském prostředí se dozajista neobjevoval a nápad je zřejmě přejat z amerických muzikálů.


Mezi velmi kvalitní část ostravského operního nastudování patří taneční a pohybová složka, která nezapře rukopis choreografa Igora Vejsady. Vynikající je Veronika Beňová a Zbigniew Hatlas. Kupodivu právě baletní sóla nejvíce sugerují španělský zrychlující rytmus s nečekanými, smrtícími pauzami. Baletní sóla jsou živočišná, provokující, dynamická až rvavá, prvky flamenga jsou přímo strhující. Takové by zřejmě mělo být celé operní nastudování.

pondělí 22. března 2010

KRÁSNÉ HLASY - Část 7. - Eduard Haken




Eduard Haken (22.3. 1910 – 11.1. 1996)
„Ale bývá vždy ještě něco více za Hakenovým jevištním vystoupením, něco neokázalého, a přece vždy nějak přítomného – člověk má pocit, že tento umělec chodí vždy rovnou cestou života, že je v něm přímá poctivost, cenná lidská hodnota. Ta sice nepatří ke hře na jevišti, ale je kusem života, který tam s Eduardem Hakenem vstupuje. A kupodivu, třebaže do hry nepatří, přispívá k tomu, jak jeho umění přijímáme.“ – Vladimír Bor




Eduard Haken se narodil před 100 lety na území dnešní Ukrajiny ve vesničce Šklínu. Byl čtvrtým ze sedmi dětí v rodině volyňských Čechů, kteří se přestěhovali z Čech za půdou a vidinou lepšího života. Muzikálnost a láska k vzdáleným Čechám mu přešla do krve zejména díky babičce, která znala a zpívala nepřeberné množství národních písní. Když studoval gymnázium v okresním městě Lucku, pocítil první okouzlení jevištěm jako divák i jako ochotník. Jeho otec rázně zamítl hudebně-dramatická studia, čemuž se Haken podřídil a v Praze se zapsal na lékařskou fakultu. Vyhledával možnost zpívat v různých hudebních spolcích, tak ho náhodou slyšel profesor Dmitro Levytský a nabídl mu lekce zpěvu zdarma. Po předčasné smrti bratra, který ho na studiích podporoval, se musel protloukat sám a ještě nedostudovaný se začal živit medicínou jako asistent v soukromé ordinaci. Když Dmitro Levytský pochopil, že jeho žák hodlá zpěv vzdát, přihlásil ho bez jeho vědomí na konkurs do sboru Národního divadla. Haken tam šel hlavně kvůli panu profesorovi, protože zvláštní úspěch nepředpokládal a zpívání ve sboru ho nelákalo. Konkursu předsedal Václav Talich, který si jedinečného hlasu a charismatického zjevu mladého „dlouhána“ povšiml.
„Zcela zvláštním případem mezi kandidáty, kteří se dnes představili, je MUC. Eduard Haken. Krásný zjev, hudební hlasové prostředky velmi krásné. Doporučuji umožnit mu sustentační gáži, další studium, poněvadž v tomto případě jde o sólový bas.“ (Václav Talicha vedení ND)

Od ledna 1936 nastoupil jako sólista-začátečník Národního divadla, kde na něj dohlížel hlasový poradce, komorní pěvec Bedřich Plaške. Pěvecké příležitosti na scéně byly ale pro začínajícího zpěváka neuspokojivě řídké, proto mu jeho školitel doporučil přijmout angažmá olomouckého divadla. V Olomouci se setkal s vřelým přijetím publika a nastudoval tam mezi roky 1938 až 1941 více než 20 rolí. Václav Talich na něj nezapomněl a v roce 1941 po pohostinských vystoupeních v Národním divadle získal angažmá, do kterého z Olomouce přešel se svým kolegou a celoživotním přítelem Beno Blachutem.
V Národním divadle se Hakenovi otevřel nový umělecký svět spoluprácí s velkými dirigentskými osobnostmi, jako byl Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc a zejména nezapomenutelný Václav Talich.
„Když jsem se vrátil v roce 1941 z Olomouce do Prahy, měl jsem to štěstí, že jsem se setkal právě s takovou osobností, jako byl profesor Václav Talich. Byl to obrovský umělec, úžasně přísný. Běda, když se někdo zpozdil, byť jen o jednu minutku na zkoušku…“
Haken se rychle začlenil do souboru a předčasný odchod legendárního basisty Viléma Zítka, jehož role Haken zejména přebíral, jen urychlil jeho pozici nepostradatelného pěvce. O Hakenově neustálé touze po zdokonalení svědčí fakt, že už jako přední a ceněný sólista absolvoval studijní pobyt v Itálii u barytonisty Apollo Granforteho, který se Hakenovi věnoval i při svých pozdějších pobytech v Praze.






Hakenův zvučný temný bas velkého rozsahu, asketicky působící tvář a vysoká postava uměřených gest ho předurčovaly k vážným rolím, ale právě účinný kontrast textů bufózních postav s jeho jevištním výrazem vedl k ideálnímu komickému účinku. Ač pěvec vynikal v řadě rolí světového a českého repertoáru, jako byl např. král Filip II z Dona Carlose, Massenetův Don Quichotte, Mumlal z Dvou vdov či kmet z Braniborů v Čechách, celému národu byl Haken znám ve svých erbovních rolích Kecala a Vodníka, které neustále vybrušoval.

















Smetanův vesnický dohazovač na dlouhá léta splynul s Hakenovou tváří a postavou. On sám ale v začátcích za „svého“ Kecala musel bojovat. Kecal byl tehdy často menší, břichatý, lidový, možná trochu natvrdlý. Takové pojetí v Národnímu divadlu vtiskl živelný, geniální komik Emil Pollert. Grotesknost Hakenova pojetí spočívala právě v absenci karikujících přehnaných gest a v tom, že on svého Kecala bral vážně, jako inteligentní bytost se svou vnitřní pravdou.
























Bytostné splynutí s rolí Hakena potkalo při interpretaci Vodníka, kde se uplatnil zvláštní jímavý smutek jeho basu. Navenek chmurnou roli vystavěl do posmutněle laskavé podoby, kde je mnohem víc než pohádkovou bytostí, dýchá z ní skutečná vroucí otcovská láska.
Když byl v roce 1953 vyznamenán Státní cenou za své mistrovství v rolích v Ivanu Susaninovi, Knížeti Igorovi a v Prodané nevěstě, značnou finanční odměnu s oceněním spojenou rozdělil rovným dílem mezi repatriované krajany z Volyně a vysloužilé herce. V roce 1958 získal titul „zasloužilý umělec“ a v roce 1964 titul „národní umělec“. Národnímu divadlu s úctou a oddaností sloužil padesát let a v roce 1991 se s milovanou scénou rozloučil rolí Kecala.


















Po léta byl znám také jako vynikající písňový interpret a v koncertní činnosti vytrval skutečně celý život. Neúnavně jezdil vlastním autem do nejvzdálenějších koutů země a koncertoval na kostelních kůrech i v nejmenších koncertních sálech. Povznášel své posluchače svou niternou interpretací Dvořákových Biblických písní a v složitých dobách totality je strhoval přednesem národní hymny Kde domov můj, kterou zahajoval i končil své koncerty. Železným zdravím muže, který do vysokého věku chodil do divadla pěšky a jen zřídkakdy odřekl představení, otřásla až nehoda, při které ho srazilo auto. V dvaaosmdesáti letech byl poprvé v nemocnici, kde mu byl vyměněn kyčelní kloub. Časem zase začal koncertovat. Poslední koncert měl na podzim roku 1995, po pár měsících ho ale síly zradily. Zemřel nad ránem 12. ledna 1996. On i jeho manželka Marie Glázrová jsou pochováni na Vyšehradském hřbitově hned vedle nejmilejšího kamaráda Beno Blachuta. V roce 1996 mu byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství in memoriam.
„Poznal jsem, že je možné jít rovnou cestou, že není nutné se hrbit.“ – Eduard Haken

sobota 20. března 2010

Nejedna Thálie putuje do Brna!!!


Napětí, které jsem nejen já prožívala celou sobotu, už konečně pominulo. Vyhraje Csilla Boross Thálii, nebo ne? ANO!!! Byla právě přestávka při představení Eugen Onegin, kde měla sama původně zpívat Tatianu, když mi došla sms "CSILLA VYHRÁLA!!!!!!!". Nešlo ani skrýt obrovskou radost, kterou jsem v tu chvíli měla. Hned jsem to řekla svým přátelům, rozeslala sms těm, kdo to nemohli sledovat, a řekla to i několika lidem v zákulisí včetně pana Janála, se kterým jsem o tom pár minut před verdiktem mluvila. Nadšení všech bylo obrovské! Z celého srdce gratuluji paní Boross k takové poctě. Nevynechala jsem jedinou její Cio Cio San a musím říct, že to je skutečně její největší role! Zároveň gratuluji i Janáčkovu divadlu a všem, kdo toto úžasné představení vytvořili. 10. 3. se předávala ocenění DIVA 2009 v Janáčkově divadle - cenu nejlepší pěvkyně získala Csilla Boross, pěvec Peter Berger (Pinkerton) a inscenace roku 2009 Madama Butterfly. Může existovat ještě větší důkaz a pocta vynikající práce všech?


24. 4. proběhne v Janáčkově divadle představení Madama Butterfly v PŮVODNÍM OBSAZENÍ!!! - Boross, Berger, Wallingerová, Janál. Přijeďte se podívat a pokochat nádhernými výkony a nezapomenutelnou hudbou! :-)



Další ocenění "pro Brno" - Vladimír Krejčík - Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opera - emeritní sólista NDB a Ivona Jeličová (sólistka baletu NDB) - držitelka Ceny Thálie za balet - za roli Maryši v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Gratuluji!!!

úterý 16. března 2010

Po čertech dobrý Mozart a božský hlas Mefista

13. a 14. 3. jsem strávila (s Maruškou :-D) v ulicích Prahy, nebo spíš v jejích divadlech. Hlavním cílem byla dvě představení s pěvci, kterých si velmi vážím a už mi bylo po nich v Brně smutno :-) - v sobotu představení Cosi fan tutte s Csillou Boross a v neděli Faust a Markétka ve studiu Ypsilon s Romanem Janálem.

Než jsem šla v sobotu na vlak, měli jsme doma zrovna slabě puštěné rádio. Skoro jsem ho nevnímala. Najednou jsem však uslyšela velmi známou melodii a už Leporello odříkával milenky dona Giovanniho. Nikdy jsem tu árii neměla moc ráda, ale teď bych ji mohla poslouchat pořád. :-) Dalo by se to brát jako dobré znamení. A je zvláštní, že poslední árie, kterou jsem v Praze slyšela, pak bylo Dostaveníčko z Giovanniho. :-)

V sobotu se během dne k původnímu programu přidala i původně neplánovaná velmi zajímavá přednáška přední české muzikoložky a hudební kritičky PhDr. Vlasty Reittererové o Donu Quichottovi, kterou zahájil závěrečný duet z opery Thais. :-D Konala se ve Státní opeře a jelikož nevím, kdy se mi podaří dostat se do této budovy na oficiální představení, požádala jsem jednoho ze zaměstnanců, zda bychom mohly do hlediště jen nahlédnout. Pustil nás do ředitelské lóže, hlediště bylo potemnělé, jen hlavní lustr slabě svítil. Měly jsme celé divadlo jen pro sebe. Opravdu nádherná budova!!! (a voní :-D)

Večer nás čekala opera Cosi fan tutte. Nedávno se nejen zde objevila recenze na toto představení a příliš ód na výkony pěvců a samotnou režii ani jedna nepěla. Padly úvahy, zda by měla paní Boross vůbec zpívat Mozarta, jestli ten kruh uprostřed jeviště má nějakou cenu... Nevím, jak to, ale pokaždé, když se většině něco nelíbí, já i Maruška jsme z toho nadšené. :-) (podobně jako Don Giovanni ve Stavovském divadle, na kterého se jedu ještě jednou podívat v neděli) Pěvecké výkony všech byly vynikající a po herecké i režijní stránce jsme zažily moc dobré představení.

Samozřejmě velkou motivací pro návštěvu představení byla Csilla Boross, která svůj part zahrála a zazpívala s obrovským nasazením sobě vlastním. Katarzyna Kuncio v roli Dorabelly k ní příjemně svým hlasem ladila a získala za svůj výkon oprávněný bouřlivý potlesk. Despina Kateřiny Kněžíkové byla kouzelná. Hrála a zpívala senzačně, hlas se příjemně nesl. Moc ráda jsem ji znovu slyšela. Pánové rozhodně nezůstali svými výkony pozadu! Jaroslav Březina je v komickcýh operách jako doma, což nám předvedl i zde. Jeho Ferrando a Guglielmo Adama Plachetky vyvolávali svými převleky a skvělými výkony salvy smíchu. Don Alfonso Petera Mikuláše nemohl být lepší. Konečně se mi poštěstilo vidět v akci i dirigenta Roberta Jindru, velmi sympatického člověka!

Já jsem z tohoto provedení příjemně překvapená. Zajímalo by mě, co konkrétně se lidem na něm nelíbí... Je tam všechno, co tam má být a nic navíc! Možná si ho ještě zopakuji s paní Vykopalovou v roli Fiordiligi.

Recenzi na Cosi fan tutte jsme zveřejnili nedávno.



Vím, že toto je operní Blog (maximálně baletní) a ani já osobně moc neholduji činohře. Ovšem i výjimka se někdy najde. Pokud se představení jmenuje Faust a Markétka, zve vás na ně Roman Janál a víte, že tam bude znít Gounod (kdyby jen on!!!), asi s tím bude mít i náš Blog "co dočinění". :-) V pražském studiu Ypsilon dostali nápad udělat představení, které bude z části operní, z části činoherní.


Základ tvoří Gounodův Faust doplněný životopisem skladatele. Byla to velmi zajímavá proměna - vstoupit do tak malého divadla po neustálých návštěvách Janáčkova, Mahenova a Stavovského divadla - obrovských divadelních budov. Našla se dvě místa hned v první řadě, tak jsme si tam šly sednout. Udělaly jsme dobře. Po většinu představení přímo nad námi seděl Pán Bůh (skvělý Arnošt Goldflam) a slyšet zpívat pana Janála takhle zblízka se taky tak často nepoštěstí. Říkám si, zda tam sedělo víc lidí, kteří znají dobře operu, nebo jsme tam byly samy... To představení bych nazvala skoro až zkouškou v rozpoznávání, co je z čeho. A držet se toho, že je pan Janál baryton, taky nemůžete. Zpívá prostě všechno - od Rigoletta, Mefista, Triqueta, Oněgina po Gremina, Tonia ve West Side Story atd.


Samozřejmě postavit vedle sebe božským hlasem obdarovaného operního pěvce a činoherní herce s větším či menším pěveckým vzděláním je obrovský rozdíl. Zatímco Janál zpíval svou obvyklou hlasitostí, pan Dejdar musel "křičet", aby mu vůbec stačil. Původně jsem si myslela, že mě to bude snad i rušit, ale rychle jsem si zvykla. Navíc, když Mefisto nejednou zazpívá kousek z árie, kterou od něj slýchám každou chvíli v Brně, je to velmi příjemné zpestření. Nejvíc mě ale dostal árií Gremina - dlouho jsem si lámala hlavu, kde to ten Onegin vlastně zpívá - Já l´ubju Tatianu... :-)


Pokud se chcete zasmát jednoduchému humoru s geniálními nápady a do toho si užít trochu opery, běžte se na to podívat. Ypsilonka má svůj jedinečný styl! A vidět pana Janála v činohře se také vždy nepodaří. Rozhodně se zde naplno uplatnil jeho herecký talent, který v opeře může být občas "zakryt". Stojí za to poznat i jeho "řeč", ne jen "zpěv" :-)! A když pan Goldflam (Bůh) nejednou utrousí "Mně žel", "Mně díky...", nejde se nesmát. Překvapilo mě, jak příjemný hlas má paní Kretschmerová (sice jsem ji slyšela zpívat v některém ze Slunce, seno..., ale to proti výkonu ve Faustovi nic nebylo). :-)

pondělí 15. března 2010

Soutěž o 2 CD Placida Dominga - TRULY DOMINGO

Krásný den všem čtenářům,

ráda bych Vás upozornila na naši soutěž o 2 CD PLACIDO DOMINGA, které se můžete stále účastnit.

1. Vlastu Buriana není třeba dlouze představovat. Ve které opeře a jakou postavu ztvártil na prknech Národního divadla v Praze?

2. Letošní očekávané oslavy narozenin Gustava Mahlera proběhnou již tradičně v Kališti u Humolce. Znáte den a rok narození a úmrtí tohoto skladatele?

3. Operní soutěž Placida Dominga Operalia je jednou z nejprestižnějších ve světě.. Který z českých umělců se této soutěže v minulosti účastnil a do kterého kola úspěšně postoupil?

Odpovědi na otázky zasílejte do 28.3.2010 na emailovou adresu Brigadoon@seznam.cz Do věci emailu prosím piště slovo SOUTĚŽ. Hodně štěstí...

Další díl seriálu KRÁSNÉ HLASY bude uveřejněn příští pondělí. A máte se opravdu na co těšit!

sobota 13. března 2010

Přednáška ve Státní opeře

Státní opera Praha zve své diváky na přednášku k nové inscenaci Massenetovy opery Don Quichotte, která se bude konat v sobotu 13. 3. 2010 v 15.00 v salonku Angelo Neumanna na prvním balkóně historické budovy.

Přednáška přední české muzikoložky a hudební kritičky PhDr. Vlasty Reittererové je součástí doprovodného programu projektu sezony Státní opery Praha 2009-10 „Velké příběhy romantismu“, jehož osu dále tvoří v lednu uvedený balet Spící krasavice – poslední dcera cara a květnová premiéra nového nastudování opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Přednáška věnovaná opernímu odkazu jednoho z hlavních představitelů francouzské romantické opery bude doplněna hudebními vstupy.

O svém netradičním scénickém pojetí Dona Quichotta, jehož premiéra se bude konat 18. března 2010, promluví režisér nové inscenace Jiří Nekvasil.

Jako další součást projektu sezony si návštěvníci přednášky mohou ve společenských prostorách na prvním balkóně prohlédnout výstavu „La traviata / Portraits“ připravenou dokumentačním centrem Státní opery Praha k 90. výročí prvního nového uvedení Verdiho opery La traviata v Novém německém divadle.

Vstup volný.

pátek 12. března 2010

Napínavý Boris Godunov


Na brněnské jeviště se vrací s posledními třemi představeními Musorgského Boris Godunov. Když budete o této verzi hledat nějaké informace, všude budete číst, že je kontroverzní, neklasická, skvělá, hrozná - názory kladné i záporné. Co z toho je tedy pravda? Na tu musí přijít každý sám... Z časových důvodů zde budu popisovat dojmy z hlavní zkoušky 9. 3. a ne z obnovené premiéry, která nás čeká dnes večer. Obsazení je stejné.



Nečekejte žádné klasické kostýmy, žádnou carevnu s korunou, oblečení sboristek jako z Mrazíka, ani chrám Vasila Blaženého. Ocitáme se v minulém století v zemi zmítané komunistickým režimem plným násilí, tajných spiknutí, neúcty, vražd a hlavně chudoby. Už první scéna vypovídá o všem - stojí zde domy v lešení, na jejichž dostavbu nejsou peníze, ale pomník ve tvaru kladiva září novotou. Policie nahání dav mezi mantinely a každého, kdo se jen pokusí vyběhnout, surově zbije. Lid je jako stádo ovcí hnán dělat, co oni chtějí - mávat červenými vlaječkami a transparenty, volat sláva... Všichni jsou v normálním oblečení a možná i vás překvapí, jak jsou jako celek barevní (to už se teď skoro běžně na ulici nevidí).


Pimen má svou knihu dějin schovanou v podlaze a píše další historii tajně v noci při svitu baterky. Ukazuje Grigorijovi obraz zavraždéného Dimitrije, který má na krku obrovskou řeznou ránu. Grigorij se svleče ze svého hábitu, obléká se do civilu, bere knihu s sebou a odchází z kláštera, aby se vydával za Dimitrije.


Hospodská si přiváží "krčmu" taženou za svým kolem, příchozí Varlaam a Misail se zde opijí a chovají se velmi hrubě. Vstoupivší strážníci je zklidní a podávají Grigorijovi list k přečtení. Ten jim pak uprchne po výstřelu z pistole. Výstřely jsou v tomto představení 2 nebo 3, tak se nelekněte. :-)


V domě Borise lká Xenie nad smrtí ženicha a drží v ruce svatební šaty. Její bratr si kreslí křídou mapu země a ukazuje ji i Borisovi. Ten se snaží zahnat z mysli vzpomínku na vraždu Dimitrije a zakrývá obraz.




Příchozí Šujskij mu ale čin připomíná a obraz znovu odkrývá. Boris začíná šílet.


Lid na náměstí je stále bídnější a nespokojenější. Objeví se v jeho středu Jurodivý, kterému děti ukradnou vyžebranou kopějku. Začne naříkat. Přichází výčitkami pronásledovaný Boris, ptá se, proč naříká a Jurodivý vysvětluje, že mu děti ukradly kopějku, ať je podřeže jako careviče. Boris je v šoku a sedá si vedle něj. Prosí ho, aby se za něj pomodlil. Jurodivý ho však odmítá a zpívá svou píseň o nešťastné Rusi. Přesto pak odvádí starostlivě cara do svého "doupěte" a zakrývá ho dekou. Sedne si k němu a s údivem pozoruje jeho zlatou korunu (mající velmi podobný tvar jako jeho čepice).



Schází se bojaři a přichází i šílený Boris. Šujskij pozval Pimena, aby vyprávěl carovi o tom, jak slepec najednou prohlédl na Dimitrijově hrobě.



Během tohoto vyprávění zaváže Šujskij Borisovi oči a "přehazují si ho" s mnichem mezi sebou. Náhlé procitnutí (oddělání šátku) před obrazem Dimitrije cara vyděsí a upadne do mdlob. Šujskij má připravené peníze pro Pimena jako odměnu, ten mu je ale hodí do tváře a udeří ho na výraz pohrdání. Přibíhá vyděšený Borisův syn a Boris mu říká, že je už blízko smrti. Hlavně, aby nevěřil bojařům. Po carově smrti hned Šujskij u obrazu Dimitrije zaškrtí syna a oba mrtvé pohřbí s bojaři do "podlahy".



Přichází dav a mstí se na bojarech za svou bídu. Varlaam a Misail se také vmísí do davu. Bojaři jsou zabiti a jeden mnich upálený. Je zvolen nový car Dmitrij (Grigorij) a pro lid to neznamená žádnou změnu. Poslední minuty opery patří Jurodivému, který obíhá zmateně všechny mrtvé bez rozdílu a zatlačuje jim oči.


Zastavila bych se hlavně u několika pěvců, kteří mě svými výkony uchvátili.


Především to je Jevhen Šokalo v roli Borise. Jeho car je přesvědčivý a hlasově velmi jistý. Herecky obdivuji ztvárnění všech pocitů radosti, hrůzy, zoufalství... Těšte se na něj v pátečním a v úterním představení!

Pana Jurije Gorbunova jsem viděla jen na dvou zkouškách, takže nemohu moc posoudit jeho výkon. Kdo budete na nedělním představení, můžete pak doplnit zážitky z jeho Borise.


Obrovským překvapením je pro mě pan Václav Málek. Pokud se nemýlím, dosud jsem ho v žádné jiné roli neviděla. Ten hraje "potvoru" Šujského tak, že z něj máte až strach. Mísí se v něm podlézavost, ješitnost, vypočítavost, nenávist, zrada... všechno zlo, které vás napadne, najdete v této postavě. Boris, ačkoli je vrah, působí proti němu úplně nevinně, že stojí skoro i za politování. Pan Málek, nemohu posoudit, zda je to jeho pěveckou technikou, nebo schválně zvolil pro tuto postavu tento způsob, zpívá jako "přes nos". Tím pádem dává Šujskému ještě "podlejší" výraz. Má můj obrovský obdiv za svůj výkon!


Ivan Choupenitch mě poprvé získal svým zpěvem a herectvím. Dosud jsem jeho představení nijak zvlášť nevyhledávala, ale asi to změním. Ačkoli ho na jevišti moc dlouho neuvidíme, má tam své pevné místo a patří do opery!


Borisova syna zpívá teprve desetiletý Benjamin Horák a obdivuji, jak se dokázal tuto roli naučit, zapamatovat si nejen text, ale i nelehkou režii. Je to jeho první sólová postava. Rozhodně prý trémou netrpí a u opery by rád zůstal. Kéž se mu do budoucna daří!

Ladislav Mlejnek se svou postavou Pimena představuje strážce základních starých hodnot, které uchovává ve své knize. Chce, aby v Rusku znovu zavládla spravedlnost a byli potrestáni všichni zločinci. Pokaždé tiše přichází ve svém šedém dlouhém hábitu opřený o dlouhou tyč ze zadní části scény tajemně jako přízrak... Nenechá se v žádném případě podplatit a pohrdá všemi pozemskými statky.

Všichni ostatní - Jitka Zerhauová (hospodská), Andrea Priechodská (Xenie), Petr Jirák (Fjodor), Jan Hladík (Varlaam), Milan Rudolecký (Misail), Pavel Kamas (Andrej Ščelkalov) a další svými "nevelkými" rolemi dobře doplňují celý děj opery.


Ráda bych se zastavila na závěr u Petra Levíčka v roli Jurodivého. Ačkoli tato role není nijak důležitá a znázorňuje vlastně jen "hlas" lidu, v režii Ingy Levant má obrovské místo. Přiběhne bosý blázen, který je pod sakem nahý, na hlavě má čepici s bambulí a nezajímá se o to, kdo je kdo. Nerozlišuje. Sedí, hledí do prázdna, kýve se sem tam, kroutí hlavou, naříká nad ztracenou kopějkou... (jako bych viděla Dustina Hoffmana ve filmu Rain man - to bylo první, co mě při pozorování pana Levíčka napadlo - nepřítomný výraz, vlastní svět, neustálý pohyb...) Mrazilo mě v zádech, když zpíval svou píseň o Rusi. Nechal krutého cara, aby si sedl vedle něj a s úzkostí pozoroval, jak Boris stále víc propadá svému zoufalství. Bylo mu úplně jedno, jestli vedle něj sedí vrah, nebo obyčejný člověk. Stejně tak na konci obíhal mrtvé bojary i jezuitu. Je to blázen, ale jako by v něm byly ukázány ty správné lidské hodnoty - láska k druhým, láska k Bohu a láska k vlasti. Těším se asi z celé opery nejvíc na Jurodivého (není to poprvé, co mě dokázala zaujmout třeba jen malá "bezvýznamná" postava, která však má v sobě ukrytý hluboký smysl).


Brno by si mělo dát svůj sbor patentovat. Díky němu působí davové scény silněji nejen po pěvecké stránce, ale i po herecké. Nenajdete tam "stojící" zpěváky. V první řadě v přízemí jsem si opravdu vychutnala mohutný zpěv!

Jediné, čeho lituji, je, že uvidím toto představení už jen dvakrát. Přijeďte se na ně podívat, něco podobného už neuvidíte! Znovu jsem se snažila dívat na klasická představení na DVD a byla to "jen hezky zazpívaná dlouhá a nudná opera", nikoli silný příběh, nad kterým budete dlouho přemýšlet a vzpomínat na něj. Pokusím se během pátečního a úterního představení položit pěvcům a paní režisérce několik otázek, takže se můžete těšit i na dojmy představitelů a tvůrců tohoto velkého díla!

Další fotografie z hlavní zkoušky najdete zde.
Jak se připravovala opera? Dojmy a fotografie z nekostýmových zkoušek jsem zveřejnila nedávno.
Fotografie z archívu NDB a informace o obsazení najdete zde, soutěž pro studenty středních škol zde a, pokud jste na Facebooku, můžete se zapojit do diskuze a prohlédnout si fotografie z dalších zkoušek, na kterých jsem nebyla. Pro zajímavost sem přikládám ještě odkaz na recenzi Borise Klepala na premiéru (nevšímejte si fotky z Lazebníka).

Představení se konají:
V pátek 12. 3. od 19.00 do 21.50,
v neděli 14. 3. od 17.00 do 19.50
a v úterý 16. 3. od 10.30 do 13.20.

Před každým představením je navíc připraven lektorský úvod, který povede muzikolog Jan Špaček:
• 12.03. začátek Lektorského úvodu v 18:15 ve foyeru
• 14.03. začátek Lektorského úvodu v 16:15 ve foyeru
• 16.03. začátek Lektorského úvodu v 10:00 v hledišti divadla