neděle 7. února 2010

Simon Boccanegra aneb triumf prokomponované opery


Tato recenze je věnována včerejšímu (6.2.2010) přímému přenosu opery G. Verdiho Simon Boccanegra z newyorské Metropolitní opery. Inscenace, kterou jsme měli možnost vidět, je na repertoáru MET již delší dobu, existuje také skvělá nahrávka tohoto nastudování z r. 1995. Byť se v daných případech srovnávat patrně nemá, zde se ke srovnání naskýtá zajímavá příležitost. V uvedené nahrávce s vynikajícími výkony všech hlavních představitelů najdeme v roli Simona V. Černova, v roli Marie/Amelie K. Te Kanawu a v roli Gabriele Adorna P. Dominga. Právě Maestro Domingo nám vytváří patřičnou spojující linii mezi oběma představeními; zatímco v prvním z nich vystupuje v tenorové roli, ve druhém v roli barytonové. Jeho Adorno je jak pěvecky, tak herecky majestátní a heroická postava, s příslušnou dávkou mladické horkokrevnosti (a to přes to, že v té době bylo Domingovi, nar. r. 1941, 54 let). Tuto roli převedl maximálně přesvědčivě. Proto nás jistě zajímalo, jaké bude jeho vystoupení v téže opeře, po patnácti letech, v roli dóžete.


Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod. Opera Simon Boccanegra je založena na skutečných historických událostech, které se odehrály v Janově kolem poloviny 14. stol., tedy v době, kdy u nás vládl císař a král Karel IV. Janov se postupně stal oligarchickou republikou, v níž boj o moc vedly významné rody, které se rozdělily na guelfy (patřil k nim starý obchodnický patriciát) a ghibelliny („lidová“ skupina, z ní se rekrutovali noví obchodníci). Za bojů o investituru stranili guelfové papeži a ghibellinové císaři. K guelfům patřili např. rody Fieschi a Grimaldi (příslušníky obou v opeře najdeme, Grimaldiové jsou zajímaví mj. tím, že dodnes vládnou v blízkém Monacu), ke ghibellinům patřil S. Boccanegra i např. rod Adornů. Janovská republika postupně expandovala do Středomoří i do oblasti Černého moře (patřily k ní mj. Korsika, část Sardinie, část Kypru, některé ostrovy v Egejském moři a své základny měla i ve zmíněném Černomoří, mj. na Krymu - zde např. Kaffa, dnes Feodosija, a mohutná pevnost Soldaia - dnes Sudak). V pol. 14. stol. byl do čela republiky uveden dóže: prvním dóžetem byl zvolen právě Simon Boccanegra (v r. 1339). Starý patriciát postavil mimo veřejný život. Právě tím „vyrostly“ nové obchodnické rodiny, mj. již zmínění Adornové. V r. 1344 musel abdikovat, Janovu vládli další vládci, mj. vévodové milánští, ale r. 1356 je Boccanegra znovu nastolen. V r. 1363 byl otráven a umírá. Jeho nástupcem se stal (tak jak to ukazuje i opera), G. Adorno. Z rodu Adorno později vládli jako janovská dóžata i někteří další jeho příslušníci. Mocenské boje, ke kterým v oblasti docházelo, přiměly slavného básníka Petrarcu, aby napsal jak dóžeti Janova, tak dóžeti Benátek, aby hledali cestu k ukončení rozmíšek (i tuto skutečnost v opeře najdeme – v senátní scéně). Mimochodem, jistě stojí za povšimnutí, že v opeře Simon v senátní scéně uvádí i v té době aktuální události z Říma, které se týkaly jeho současníka, C. di Rienziho, který měl do jisté míry podobné osudy jako Boccanegra (a r. 1354 byl zavražděn). Jeho životní příběhy se staly námětem pro jednu z prvních oper R. Wagnera (Rienzi).


Verdi potřeboval ke své tvorbě výrazné kontrastní osobnosti, a to mu jistě poměry v Janově nabízely. Jak už to v opeře bývá, politika se úzce prolíná s osobním životem příslušných hrdinů. Nejinak tomu je i v této opeře. Na základě popsaných historických událostí vznikla hra A. Gutiérreze, podle níž libreto napsal F. M. Piave (významný Verdiho libretista, pro Verdiho napsal mj. Ernaniho, Traviatu, Sílu osudu či Macbetha). Opera, kterou na toto libreto Verdi napsal, měla premiéru v r. 1857; nebyla však příliš úspěšná. Obecenstvu mj. vadilo, že se v opeře neobjevovaly velké arie. Verdi totiž zjevně o zhruba čtvrtstoletí předběhl dobu. Opera v 2. pol. 19. stol. směřuje více a více k tomu, aby vše bylo podřízeno divadelní pravdivosti, tedy k hudebnímu dramatu. V Německu k tomu samozřejmě směřoval R. Wagner, v Itálii k tomu směřuje i Verdi, ovšem vlastní, „verdiovskou“ cestou, vycházeje z těch nejlepších italských operních tradic. Postupně tak dochází k přechodu od číslové opery k prokomponovanému dílu.


V 80. letech 19. stol. nachází Verdi skvělého libretistu, a sice v osobě A. Boita, který byl stoupencem reformy opery směrem k hudebnímu dramatu. A právě Boito přepracoval Piaveho verzi k verzi finální. Na jejím základě vznikla i definitivní verze opery, kterou jsme měli možnost vidět. Verdi však nemusel původní hudbu příliš přepracovávat, což jistě svědčí o tom, že měla své mimořádné kvality již v původní verzi, ale obecenstvo, zvyklé v té době na Verdiho spíše číslová díla (např. Trubadúr), prostě dílo nového směru těžko přijímalo. V nové verzi byla mj. nově přikomponována proslulá senátní scéna v I. dějství. Jak je známo, právě zde ústy dóžete, který nabádá znesvářené strany ke svornosti, promlouvá sám Verdi (tehdy již jako osmašedesátník) aktuálně znovu k lidu Itálie, tak jak to činil v době risorgimenta. Tato scéna je zajímavá mj. tím, že zde pohromadě vidíme všechny hlavní postavy opery.


Nová verze je nesmírně koncízním, prokomponovaným dílem, kde jednotlivé části tvoří jeden celek. Jestliže v číslové opeře by vypuštění některé scény nebyl problém, zde by vypuštění kterékoliv části narušilo příslušnou jednotu celku. Zpívané slovo zde hraje nesmírně důležitou roli. Simon Boccanegra se tak stává jedinečným milníkem Verdiho cesty k hudebnímu dramatu, která vrcholí (na Boitova libreta) Otellem a Falstaffem. Je to ale i syntéza všeho, co dosud Maestro Verdi vytvořil. Vždyť ve sboru lidu, která Simona prohlašuje dóžetem, slyšíme proslulé sbory verdiovského risorgimenta, ve scéně nalezení dcery scénu Rigoletta a Gildy, a arioso Paola (před tím než nasype jed) připomíná scénu z Rigoletta („Ten stařec mě proklel...“) a tak lze pokračovat.


Po tomto entrée již přistupme k výše uvedenému přenosu. Již v úvodu je třeba říci, že nastudování z 90. let ani po 15 letech nezestárlo, právě naopak. Jistě je namístě začít u titulní role. Maestro Domingo, jemuž bude příští rok 70. let, předvedl v roli Simona jistě po všech stránkách fantastický výkon. Jako by mu byla role přímo šitá na míru. Jak známo, Maestro začínal, než se stal tenorem, v barytonovém oboru, a zde se k tomuto oboru opět vrací. Hvězdných rolí má Maestro řadu, nepochybně k nim však patří i Simon. Domingo má poněkud tmavší zabarvení hlasu, což mu umožňuje dosahovat vždy strhujícího dramatického účinku (např. v Otellovi). V Simonovi předvádí vyšší barytonovou polohu a jeho hlas má stále tu pravou sílu, mohutné klenutí, nádhernou frázi a otevřenost. Jeho pěvecké mistrovství dotváří herecký projev, a to jak v „mladistvém“ Simonovi v prologu, kde skvěle mladíka zahrál, tak v dalších částech, kde je skutečným otcem janovského lidu; ale nejen to, i milujícím otcem své znovu nalezené dcery.


V prologu si s ním mj. mistrně vyhráli v maskérně, a vůči potenciálnímu tchánovi Fiescovi (J. Morris, nar. r. 1947) vypadal mladší, což dodalo představení na pravdivosti. Domingovi samozřejmě maximálně dodává na lesku jeho celkový hrdinský zjev. V jeho podání tak vznikla zcela komplexní a pravdivá postava; dokonce přesahuje herectví, protože Maestro tou rolí žije tak, jakoby byl sám dóžetem: při scéně v senátě (která jako celek patřila k vrcholným okamžikům představení), kdy jak sám říká, pláče nad janovským lidem, mu z oka skanula slza; to není jen hra, to je hluboký osobní prožitek.




Hned po Domingovi přistupme k Fiescovi (J. Morris). Tento umělec byl k Domingovi v této opeře jako pěvecký partner skvěle vybrán a oba pánové rozehráli mohutnou podívanou; jejich recitativy v Prologu a v závěru opery patřily k jejím vrcholům. Stejně tak byla vynikající i Fiescova arie v Prologu, kde oplakává dceru. J. Morris disponuje nádherným zjevem, takřka šlechtické vznešenosti, což ho k roli Fiesca zcela předurčuje. Stejně tak disponuje nádherným bas-barytonem, veliké otevřenosti, šíře a mohutnosti. Ne náhodou se objevuje v roli Wotana; s touto rolí si ho taky asi většina diváků přímo spojuje (vystoupil s ní právě v Ringu nastudovaném v MET pod taktovkou J. Levina, který mistrně dirigoval i včerejší představení). Maestro Morris pak celkový zjev a pěvecký projev doplňuje i velmi realistickým projevem hereckým.




Hlubší polohy doplnili i oba barytonisté, kteří ztvárnili roli Paola a Pietra. Paolo v podání N. Alaima je skvělým přechodem od původně oddané postavy k proradnému zrádci, který se pro osobní neúspěch (pokud jde o vztah k Amelii) neštítí úkladné vraždy. Jeho arioso s jedem (kterým rozhodně nešetřil, že?) bylo zahráno přímo s „jagovskou“ důkladností; jeho baryton má patřičnou sílu, působí až ostrostí „nože“. Baryton protagonisty Pietra je nádherným příkladem hladce zaobleného, ladně znějícího a širokého hlasu.


Zcela záměrně teprve nyní přistupuji k Marii/Amelii v podání A. Pieczonky. Vede mě k tomu to, že jestliže byly skvěle obsazeny všechny předchozí hlubší mužské hlasy, je třeba připomenout, že právě k nim byla pěvecky skvěle zvolena právě tato umělkyně. Její nádherný, široce založený soprán s krásným klenutím (ne náhodou se objevuje ve wagnerovském repertoáru) a lehce tmavším zabarvením, je přesně to, co výborně odpovídalo výše uvedeným mužským protějškům. Jak pěvecky, tak herecky předvedla tato dáma vynikající výkon. Jedním z vrcholů byl nepochybně její recitativ se Simonem v I. dějství (nalezení dcery); oba zde zahráli nesmírně přesvědčivou scénu. Marie je v jejím podání hluboce oddanou bytostí, jak láskou k otci, tak k vyvolenému Adornovi. K celkovému dojmu jistě přispívá i její fyzická krása nadaná patřičnou dávkou vznešenosti (v tom nejlepším slova smyslu). Srovnáme-li její vystoupení s vystoupením K. Te Kanawy (nahrávka z r. 1995), zhostila se tato umělkyně této role se stejně mohutnou grácií, jako paní Kiri před 15 lety.




Hlavní postavy pak zakončuji G. Adornem v podání M. Giordaniho. Tento umělec disponuje příjemně znějícím a hladkým tenorem, spíše lyričtějšího zabarvení, a včera předvedl velmi pěkný výkon. Jeho pěvecké schopnosti nabírají na síle především v nejdramatičtějších částech opery, tak zejména ve scéně, kdy uvažuje o tom, zda dóžete zavraždí, stejně jako v senátní scéně a ve scéně finální. Srovnávat se nemá, ale přece jen, Domingo před 15 lety byl v této roli přece jen heroičtější (stejně jako byl Domingo heroičtější a výraznější ve včerejší roli Simona oproti jinak velmi pěknému výkonu V. Černova – viz výše).


Vynikající byla i režie (G. del Monaco), propracovaná do nejmenších detailů (např. když dcera nevědomky podává ve sklenici vody otci i jed), ale i co do souvisejících událostí (viz vyslance Tatarů, zjevně vyslance chána Zlaté hordy, která ovládala mj. severní Černomoří). Pokud jde o scénu a kostýmy (M. Scott), je třeba říci, že jejich klasičtější provedení bylo plně ku prospěchu opery a jejího děje. Plně se podařilo vykreslit středověký Janov i jeho okolí (venkovská vila za Janovem, kde dóže nalézá opět svou dceru). Mimořádně povedenou byla zejména scéna v prologu, s branou a prvky, které odpovídají např. architektuře některých zdejších chrámů, např. katedrály S. Lorenzo, a samozřejmě monumentální scéna v senátě, která svým do detailu propracovaným provedením navodila dojem, jakoby šlo o skutečný originál. Při její instalaci o přestávce bylo možno si současně udělat představu o monumentalitě zákulisí a techniky v MET (je vidět, co všechno si může dovolit veliká scéna) a skvělé sehranosti jejího týmu.


Tedy závěr? Ještě jsme neviděli Hamleta a Armidu, ale představení Simona se mi zatím jeví jako vrchol celé sezóny přenosů. Po všech stránkách nesmírně komplexní a propracované představení.

Fotogalerie

Autorem článku je pan Jaroslav Sovinský

9 komentářů:

Marci řekl(a)...

Milý Jaroslave, díky za vyčerpávající recenzi a my, diváci kina Aero můžeme být jen opravdu smutní, že se včera nepromítalo. Důvodem bylo postavené lešení, které znemožnilo satelitní příjem. Takže jsme přišli o zážitek vidět Dominga v přímém přenosu a jak čtu, inscenace to byla nádherná.

Dana Šimková řekl(a)...

Tak to mě moc mrzí, Marcelo, byl to opravdu nádherný zážitek. Všichni zpívali krásně, scéna, kostýmy, režie, všechno bylo špičkové! Domingo má pořád svůj mladý hlas, jak ho známe z dávných nahrávek. V Brně se nám to trochu kousalo, ale jinak bylo všechno v pořádku!

Anonymní řekl(a)...

Bylo to absolutne fantasticke a strhujici predstaveni. Prekrasna inscenace,Verdiho uzasna hudba,famozni vykony vsech pevcu,herecky dokonale a jen s jednim nepatrnym vypadkem obrazu,nikoliv vsak zvuku.
Kdyz si po tomto zazitku clovek nakonec precte takto vynikajici recenzi...co vic chtit.
Autorovi patri velke podekovani. Piste na tyto stranky casteji!
Jirina

bianca řekl(a)...

Děkuji zá nádherný článek. I já jsem byla operou nadšena, i když během Prologu jsem ještě trochu váhala, Domingo mi v té roli tak úplně nesedl. Ale od l. dějství už jsem naprosto zapomněla na to, že je tenor a ne baryton. Rozezpíval se k naprosto strhujícímu výkonu. Klobouk dolů před výkonem v závěrečné scéně umírání, kdy se 2x skácel na zem, trnula jsem za něj, určitě to bylo dosti bolestivé, ale co by neudělal pro věrohodnost role. I ostatní protagonisté byli skvělí, ohromil mě Marcelo Giordani, takhle úžasně zpívat jsem ho ještě neslyšela. Ta role mu fakt sedla.
Je mi moc líto, že Aero nevysílalo, věřím, že všem divákům to vynahradí náhradním představením ze záznamu.

Anonymní řekl(a)...

Simon byl mé gusto od začátku do konce, divím se, že až po 13 letech vztahu s Verdim objevuji jeho nejlepší dílo, považoval jsem za něj Otella.
Tato recenze mě zaujala na nejvyšší míru a patří za ní velké díky! Kopíruji si ji, tisknu a dávám k bookletu DVD, které si brzy koupím.
Jakub

Dana Šimková řekl(a)...

Jardo, gratuluji k úžasnému debutu u nás na Blogu! :-D

Anonymní řekl(a)...

Tahle recenze je opravdu majstrstyk. S prehledem strci do kapsy vcerejsi "rychlokvaskovou" recenzi Vita Dvoraka na operaplus. Uvidime, s cim prijde Vera Drapelova na blogu metinhd.cz

Anonymní řekl(a)...

Milí přátelé,
děkuji moc za vaše ohlasy a milá slova k recenzi. Moc mě těší, že vás recenze tak zaujala. Současně moc děkuji Daně za veškerou spolupráci.
Přeji vám všem mnoho dalších skvělých operních zážitků.
Jarda Sovinský

annav řekl(a)...

Pane Sovinský, vítejte na operadream blogu! Už nyní se těšíme na Vaše další krásné příspěvky. Hezký den.