pondělí 15. února 2010

KRÁSNÉ HLASY - 3. část - Beno Blachut

Jeho životopis patří do kategorie těch, které jsou čtenářsky (a možná budou jednou?) i divácky vděčné - příběh chudého chlapce, který se navzdory osudu, díky svému talentu, šťastné povaze, pomoci přátel, štěstěně na své straně v klíčových okamžicích a především nezměrné píli - stal nejen prvním českým tenoristou ve své době, on se stal legendou - a já za sebe bych dodala, že českým tenorem století. Vládl nádherným lahodným hlasem tmavšího zabarvení, jeho projev byl typický svou vřelostí, vroucností, udivoval dokonalou technikou a jakýkoliv obtížný part zpíval lehce a v neposlední řadě je tu třeba zdůraznit dokonalou dikci - i když ta je typická pro celou jeho generaci.
Narodil se 14. června 1913 v Ostravě-Vítkovicích. Otce, který padl na frontě v 1. světové válce, nepoznal. Beno se vyučil kotlářem a začal pracovat ve vítkovických železárnách. V době hospodářské krize byl však propuštěn a možná i tento okamžik byl jeden ze spouštěčů jeho budoucí kariéry. V roce 1935 úspěšně složil přijímací zkoušky na pražské konzervatoři, zpěv studoval u prof. Louise Kadeřábka. V posledním ročníku studia, v roce 1938, dostal nabídku od ředitele olomouckého divadla, Stanislava Langra, vystupovat pohostinsky jako Jeník v Prodané nevěstě, Vít v Tajemství a Šándor Bárinkay v Cikánském baronu. Kromě divadelních nabídek měl ještě jako student konzervatoře možnost natáčet v rozhlase. Zřejmě největší rolí v této době byl Pelléas v Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda pod vedením Otakara Jeremiáše.
Po ukončení konzervatoře v roce 1939 mu bylo v témže roce nabídnuto angažmá v olomoucké opeře. K třem rolím z dob hostování zde začal zpívat stěžejní role svého oboru a stal se jednou z hlavních opor olomoucké opery. Rozšířil si svůj obor v českém repertoáru - Ladislav ve Dvou vdovách, Laca v Její pastorkyni a Princ v Rusalce, zazářil v Gounodově Faustovi. Zvláštní kapitolou zde byl italský repertoár. Na role, které zde v tomto oboru zpíval vzpomíná ve svých pamětech s láskou - ať už to byl Rudolf v Pucciniho Bohémě, Alfredo ve Verdiho Traviatě, Canio v Komediantech, Ernesto v Don Pasqualovi. Kromě Ernesta a jediné vyjímky s Caniem na sklonku 2. světové války v Praze již v budoucnosti žádnou z těchto rolí na jevišti nezpíval. Za zmínku stojí Cavaradossi v Pucciniho Tosce. Kvůli pohostinskému vystoupení se tuto roli za dva dny naučil, zpíval ji pouze v tomto vystoupení a nikdy v budoucnu již také ne.

Rusalka, Princ (s Miladou Šubrtovou), Národní divadlo

Dalším klíčovým rokem byl pro Blachuta rok 1941. Po třech pohostinských vystoupeních v Národním divadle (Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Rusalka) a nadšených ohlasech v kritikách mu bylo Václavem Talichem nabídnuto angažmá. Specializoval se především na český a slovanský repertoár (nově nastudoval Alonsa v Škroupově Kolumbovi, Duda v Dvořákově Armidě a konečně velkou novou rolí byl Lukáš v Hubičce).První pokus o mezinárodní kariéru mu byl znemožněn nacisty. Smlouva mezi Curyšskou operou již byla podepsána, ze smluvního svazku ND byl po dohodě vyvázán. Nabídka na role? Canio v Komediantech, Rudolf v Bohémě, Gounodův Faust. Nepovoleno vycestovat. Psal se rok 1942.
Život šel dál. Smlouva s Národním divadlem byla obnovena. Roku 1942 nastudoval roli Vítka v Daliboru, roku 1944 roli Florestana v Beethovenově Fideliovi. V důsledku politických a společenských tlaků se premiéra stala zároveň derniérou.

Florestan, Fidelio, Národní divadlo

S koncem 2. světové války přišly velké příležitosti a naděje: Šťáhlav (Libuše), Mánek (Eva), nové nastudování Dvou vdov (Ladislav), Hubička (Lukáš), Její pastorkyňa (Laco), Psohlavci (Jan Sladký), nové nastudovní Fidelia (Florestan), Carmen (Don José), Eugen Oněgin (Lenský). Další janáčkovskou rolí byl Boris Grigorjevič v Kátě Kabanové(1947). Sám na ni vzpomíná jako na jednu z nejkrásnějších premiér.
V roce 1948 nastudoval roli Radama v Aidě - další zlomová role k jeho mezinárodní kariéře. Nejprve pro Národní divadlo, po této premiéře obdržel nabídku z Theather an de Wien. Pro představu cituji z knihy Olgy Kebertové Váš Beno Blachut: "Když jsem dozpíval "Celeste Aida" strhl se potlesk tak frenetický a trval tak dlouho, že jsem nevěděl, co mám dělat, jak se zachovat. Dirigent si sedl a čekal, až se obecenstvo vybouří a já jsem tam skromně stál a v hrozných rozpacích přijímal ten příval aplausu". Po úspěchu ve Vídni dostal nabídky na Carmen, Madame Butterfly a Bohému. Psal se ovšem rok 1948 a mezinárodní kariéra se - i díky ministru Nejedlému - nekonala. Nekonala se ani další Aida o pár let později - to si Blachuta vyžádal k výročí otevření Suezského průplavu Erich Kleiber.

Radames, Aida, Národní divadlo

Za zmínku roku 1948 určitě stojí dvě premiéry a role: Pierre Bezuchov v Prokofjevově Vojně a míru a na sklonku roku titulní role v Dvořákově Dimitriji.
V roce 1949 nastudoval nově v režii Karla Palouše a pod vedením Jaroslava Krombholce Smetanova Dalibora. Z této premiéry také pochází dnes už známá a okřídlená Nejedlého věta, která je často citována: "Tu palmu večera sklidil Beno Blachut". Zkrátka Dalibor se stal jednou z jeho životních rolí a jakýmsi synonymem - Dalibor = Blachut.

Dalibor, Národní divadlo

V 50. letech ho čekaly další výzvy a role: Belmonte v Mozartově Únosu ze Serailu, Grigorij v Musorgského Borisi Godunovovi, Ctirad v Šárce, Ondrej v Suchoňově Krútňavě, Heřman v Čajkovského Pikové dámě, Waltr Stolzing ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Albert Gregor v Janáčkově Věci Makropulos, Erik ve Wagnerově Bludném Holanďanovi.V 60. letech si rozšířil janáčkovské role o Filku Morozova (Z mrtvého domu) a pana Broučka (Výlety páně Broučkovy). S Janáčkem slavil se souborem Národního divadla mezinárodní úspěchy. Nastudoval Aigistha v Straussově Elektře, čekaly ho ještě dvě verdiovské role: Ismael v Nabuccu a Otello. Na sklonku 60. let přijal roli ovčáka Jirky v Dvořákově opeře Čert a Káča a pomalu se začíná přeorientovávat na buffo obor. První z těchto rolí a další pro něj v daném období typickou je učitel Benda v Jakobínovi. Do této kategorie spadá Skřivánek ze Smetanova Tajemství a ještě hradní Michálek z Čertovy stěny.
Samostatnou kapitolou byla jeho činnost koncertní - velké množství tenorových partů kantát a oratorií s jeho hlasem je též zachyceno na gramofonových deskách.
Beno Blachut patřil snad k nejnahrávanějším českým pěvcům. Naštěstí. Zejména archiv Českého rozhlasu je bohatou studnicí těchto nahrávek a jak firma Supraphon, tak v poslední době i Český rozhlas ve spolupráci se Společností Beno Blachuta vydávají archivní nahrávky. Světlo světa tak spatřil Massenetův Werther z roku 57, Fibichova Šárka, Čajkovského Evžen Oněgin, Smetanovy Dvě vdovy...
V letošním roce - uplynulo čtvrt století ode dne, kdy Beno Blachut dne 10. ledna 1985 opustil tento svět. Když už se to nestihlo před dvěma lety k jeho 95. narozeninám, říkala jsem si, jak by bylo pěkné, kdyby mu vyšlo profilové DVD. Zasloužil by si ho. Pokud vím, Supraphon ho vydal zatím jen Jarmile Novotné a Emě Destinové.
Chtěla bych ještě touto cestou poděkovat Ellen za všechny dodané materiály.
4. část KRÁSNÝCH HLASŮ bude v příštím týdnu věnována Martě Krásové.

3 komentáře:

annav řekl(a)...

Marcelko, krásné a poučné čtení. Mockrát děkujeme...

bianca řekl(a)...

Beno Blachuta jsem slyšela poprvé v životě jako prince v Rusalce, to mi bylo asi 5 let, a již tehdy jsem naprosto propadla kráse jeho hlasu. Byl to vlastně on, kdo ve mě probudil lásku k opeře. Nastavil laťku tak vysoko, že mi trvalo velmi dlouho, než jsem byla schopna akceptovat jiného tenoristu, jehož hlas by mě podobně oslovoval svojí vroucností a krásným zabarvením. A byl to až José Carreras, kdo mě svým hlasem opět tak hluboce oslovil. Blachutův hlas jsem dlouhá léta uchovávala pouze na gramofonových nahrávkách a jsem moc štastná, že se v posledních letech objevuje i na CD. A takové profilové DVD, to by byla skutečná lahůdka. I já věřím, že si ho tento výjimečný umělec zaslouží a že se ho dočkáme.

Vlasta řekl(a)...

Marci,díky za moc pěkný článek.Zajímavé a poučné. Našla jsem v něm i informace pro mne nové.
Držím palce, aby jeho profilové DVD opravdu vyšlo.