neděle 28. února 2010

Don Giovanni - bravo Mozart, bravo Janál, bravo Nekvasil!


Kombinace Mozart, Janál a Nekvasil dá dohromady něco, co se nedá popsat slovy a zanechá ve vás hluboké vzpomínky!!! Mozart si mě tímto už definitivně získal, před pány Janálem a Nekvasilem s úctou smekám!

V sobotu jsem se se svou pravidelnou spolunávštěvnicí Janáčkova divadla vydala na své první operní představení v Praze. Volba Dona Giovanniho nebyla náhodná. Je hrán ve Stavovském divadle, kde měl přímo i premiéru, představení se konalo přesně měsíc po Mozartových narozeninách, režii dělal Jiří Nekvasil a v hlavní roli zpíval Roman Janál, který mi nedávno řekl, že role Dona Giovanniho je jeho nejoblíbenější, že se v ní cítí jako ve svém živlu, protože si vedle zpěvu hlavně zahraje "jako herec" a že to prostě musím vidět. :-)


Těch přání a krásných zážitků se mi včera událo mnoho, jeden z nich - velmi silný - byl, že když jsem šla kolem budovy Národního divadla, zjistila jsem, že je otevřená a lidé vchází na odpolední představení. Přiznám se, ještě jsem tam nebyla na žádném představení a pokaždé, když jdu kolem, je zavřeno. Nedalo mi to, vmísila jsem se do davu a alespoň na krok vstoupila dovnitř bočním vchodem. Moc jsem toho samozřejmě neviděla, přede mnou už stála uvaděčka a chtěla vstupenku, ale konečně jsem překročila ten práh a přivoněla si k divadlu (nevím, jak vy, ale já už mám divadla spojená s určitými vůněmi. Když vstoupíte do Vídeňské opery a Mahenova divadla, ucítíte podobnou vůni, Janáčkovo divadlo má zcela odlišnou ve foyer, jinou v zákulisí a jinou v různých částech chodby u šaten...). Národní divadlo mi příjemně zavonělo! :-) (zvláštní, Stavovské divadlo nevonělo...) Však čas kvapil a musela jsem už spěchat do Stavovského divadla.


O oblečení některých lidí na odpoledním představení snad ani nestojí se vyjadřovat... Rifle a mikiny nebyly rozhodně neobvyklé. Divadlo bylo z většiny plné, ale našli byste ještě mnoho volných míst. :-( Mé místo bylo v první řadě uprostřed po levici dirigenta. Lepší jsem si přát nemohla, viděla jsem perfektně na všechno a na všechny a zároveň jsem si mohla vychutnat perfektní hru orchestru.

Byla jsem na představení nesmírně zvědavá a moc jsem se na ně těšila. Ale skoro vždycky, když se hodně těším, tak se to nějak pokazí. Tady však nebylo nic, co by mohlo rušit úžasný zážitek.


Leporela senzačně zpíval Luděk Vele (nejednou sklidil za svou árii velký aplaus doprovázený výkřiky "Bravo"!), člověk statné postavy a už od začátku jsem byla zvědavá, jak v tomto představení dopadne převlékání Giovanniho a Leporella... (dopadlo velmi komicky, kdy Leporello měl Giovanniho vestu zapnutou jen na dva knoflíky - dál to nešlo - a Giovanni se v jeho velkém plášti skoro ztrácel :-D) Hrál naprosto přirozeně, jako by si přišel na jeviště odpočnout!


Z dam byla pro mě největším skvostem celého představení paní Mida Hundeling v roli Dony Anny. Od jejího prvního tónu jsem si vychutnávala celý její part a s mrazením v zádech poslouchala neskutečně nádherná fortissima, která se tak mohutně nesla divadlem, že vás přímo pohltila.

Don Ottavio v podání Otokara Kleina na mě poprvé nepůsobil jako "nezajímavá role" a hlasově i herecky se mi velmi líbil.

Zerlina a Masetto (Alžběta Poláčková a Lukáš Sládek) byli roztomilý pár a skvěle se k sobě hodili. Nezapomenu na Masettovo kňourání - tady mě to bolí a tam... :-D

Jestli jsem na někoho v Donu Giovannim skutečně zvědavá, tak je to postava Komtura. Už jsem viděla jedno živé představení a několik verzí na DVD a právě ne vždy mě tato role dokázala přesvědčit, tudíž jsem pak z večeře u Giovanniho nic neměla. Jiří Kalendovský ovšem do této skupiny rozhodně nepatří. Hlas byl pevný, temný, naháněl hrůzu a zcela si mě podmanil.


Jediný sporný bod v pěveckém obsazení celého představení byla pro mě Dona Elvira zazpívaná paní Jitkou Svobodovou. Všechno zazpívala čistě, dotáhla všechny výšky, jen byl na mě její hlas moc ostrý jak břitva a spíš byl "trpký" než "lahodný". O jejím herectví se to však říct nedá. Mimiku měla senzační a celkově působila velmi majestátně.

To nejlepší samozřejmě nakonec. Roman Janál, i kdyby zpíval nějakou malou roli, byl by hvězdou celého představení. Jeho včerejší výkon nemohu srovnávat s ničím, co jsem dosud viděla v Janáčkově divadle (Onegin, Sharpless, Escamilo). Vešel na jevistě a už od začátku jsem z něj měla pocit, že má obrovskou radost z toho, že může právě teď zpívat. Jeho herecký projev, paruka, kostým..., všechno působilo tak, že vypadal, jako by mu bylo třicet let, v jeho podání by Giovanni snad ani nepotřeboval slova, aby získal nějakou dívku. Všechno, co zpíval, znělo nádherným hlasem, který nelze zaměnit s jiným, do sebemenších detailů provedeným... Árie, kterou zpívá pod oknem služebné dony Elvíry, mi ještě teď zní v uších. Mám ji hrozně moc ráda a včera jsem zažila její pro mě zatím nejsilnější provedení. Giovanni poklekl na kraji jeviště zhruba uprostřed, natáhl před sebe sepnuté ruce a s takovou lehkostí v hlase zazpíval celou árii, že jsem ani nedýchala. Každý tón byl jako pohlazení, každé slovo, ačkoli jsem neznala doslovný význam a byla jsem tak zabraná pohledem na pana Janála, že jsem nestihla ani sledovat titulky, promlouvalo naprosto srozumitelně a nepotřebovalo překlad. Pane Janále, znovu Vám opakuji svá slova obrovského obdivu a díků!


Co mě nijak zvlášť neoslnilo, byl sbor - pár lidí v průměrném věku přes 40 let, kteří nebyli v první řadě skoro ani slyšet... Ti jediní mě zamrzeli. Snad to byla jen náhoda...

Orchestr pod vedením Zbyňka Müllera hrál senzačně. Konečně jsem se přesvědčila o tom, co dělá ze zvukem a akustikou poloha orchestřiště. V Janáčkově divadle je hodně hluboko a zvuk je velice silný a pokud sedíte zrovna nad dechovými nástroji, občas vám přehluší zpěv na jevišti. Ve Stavovském divadle je posazené mnohem výš a hudba zní velmi příjemně a "neruší" vás. Hráči měli Mozarta v malíku, hráli ho s úplnou samozřejmostí a naprosto mě dostali Komturovým výstupem na konci opery, kdy se rozeznělo obrovské fortissimo a pan Müller nasadil smrtící tempo. Přišel Komtur a až do chvíle, kdy se Giovanni propadne do pekla, jste neměli vteřinu na vydechnutí. Celá opera měla spád a jen jsem litovala, že je tak "krátká".



Scéna Josefa Svobody a kostýmy Theodora Pištěka byly velmi klasické a lahodily oku! Všechny "přestavby" proběhly během árií a duetů a nijak nenarušovaly představení (jen některé byly v první řadě "slyšet"). Poprvé jsem také zažila představení, kdy bylo světlo v hledišti. S každou velkou árií, duetem... se mírně rozsvítilo a působilo to velmi dobře. Mohl tak nastat i určitý kontakt pěvců s diváky a hlavně se ukázala celá nádhera hlediště za doprovodu mimořádné hudby.

Bylo to mé druhé představení, které režíroval pan Jiří Nekvasil. Přestože Butterfly je něco úplně jiného, měla s Giovannim společné určité drobnosti. To muselo být hodně zajímavé zkoušet a připravovat tuto inscenaci! Čím mě Nekvasilova postava Giovanniho zaujala, bylo, že za celé představení (nepočítám sem teď znásilnění Zerliny) se ani jednou nedotkl intimních míst jediné ženy. Dotýkal se tváří, rukou... Znásilnění se konalo za zataženým závěsem (však jen nakolik se podařilo Leporellovi ten závěs natáhnout, takže pár lidí sedících napravo v prvních řadách ho vidělo). "Nic nebylo vidět" a přesto to bylo naprosto jasné!



Nikdy jsem se u Giovanniho tak nezasmála, jako včera. Humor byl přirozený, nenásilný a vůbec nerušil. Naopak působil velmi dobře z psychologického propracování příběhu hlavně ve večeři v závěru opery, kdy se publikum hrozně smálo Leporellovi, který se "cpal" kuřecím stehýnkem a držel v rukou podnos s dalším jídlem a ve chvíli, kdy potřeboval mít ruku volnou, dal si podnos prostě pod paži a nic z něj nespadlo. Pak ho otočil i vzhůru nohama...

A po tomto smíchu přišla naprosto opačná scéna večeře s Komturem, která byla výborně vymyšlená - sluhové postavili svícny na přední a boční okraje jeviště, takže se děj odehrával "mezi plameny", Komtur vystoupil z podstavce sochy a po svém partu najednou odešel, že jsem to ani nepostřehla. Velmi děsivě pak vyzněl sbor doprovázený mohutným zvukem orchestru, kdy 2 sluhové měli na obličeji černou a 2 bílou (jako kostlivec) masku a vypadalo to hrozně moc děsivě. Chtěla jsem vždycky vidět tuto scénu tak provedenou, že se budu bát. Však včera bych se nejraději hned odstěhovala o deset řad dozadu. :-)


Úplnou třešničkou na dortu byly poslední tóny opery, kdy sólisté už jen stáli na jevišti po dozpívaném partu a najednou se na pravém bočním schodišti u jeviště objevil Giovanni a majestátně se poklonil divákům. Obecenstvo spustilo v tu chvíli obrovský aplaus a výkřiky "bravo", "brava" rozhodně nešetřilo.

Tohle představení musím vidět ještě minimálně jednou a zvu na ně každého.
Jak na vás, kteří jste ho už viděli, případně v něm přímo zpívali a hráli, tato inscenace působí?


PS: Chválím překlad libreta provedený Marií Kronbergerovou - byl výstižný a vtipný.

Don Giovanni
Wolfgang Amadeus Mozart
sobota 27. února, 14:00, Stavovské divadlo
91. představení
Dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Václav Kašlík / Jiří Nekvasil
Scéna: Josef Svoboda
Kostýmy: Theodor Pištěk
Pohybová spolupráce: Števo Capko / Mirka Eliášová
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Pavel Petráněk

Don Giovanni: Roman Janál
Donna Anna: Maida Hundeling
Don Ottavio: Otokar Klein
Komtur: Jiří Kalendovský
Donna Elvira: Jitka Svobodová
Leporello: Luděk Vele
Masetto: Lukáš Sládek
Zerlina: Alžběta Poláčková

čtvrtek 25. února 2010

Rozhovor s Petrou Alvarez-Šimkovou


Dnes mám velmi příjemnou povinnost představit vám první ze čtyř nominovaných na Thálii za operu - paní Petru Alvarez-Šimkovou. Podle mailů, které jsme si poslaly, i podle odpovědí působí velmi sympaticky a moc se těším do budoucna na osobní setkání s ní!


Jak se Vám daří?

Jak se mi dari? Dobre se mi dari! Jsem zdrava, stastne vdana, mam praci, kterou mam rada, rodinu, ted i ten prekrasny dar noveho lidskeho zivota, ktery nosim v teto chvili paty mesic v mem brichu (to zni poeticky), dobre lidi kolem sebe...

Slyšela jsem, že jste v této chvíli ve Vídni. Máte čas zajít i na operní představení, nebo koncerty? Viděla jste v poslední době něco zajímavého?
Za odpoved na dalsi otazku bych se asi mela stydet! Jsem ted ve Vidni 14 dni a jeste jsem nebyla ani na jednom opernim predstaveni. S koncerty je to podobne! Ale neni vsem dnum konec!

Moc Vám gratuluji k nominaci na Thálii! Jaký byl Váš první pocit, když jste se dozvěděla, že jste v užší nominaci?
Dekuji za gratulaci k nominaci! Muj pocit byl takovy, ze jsem tomu nemohla uverit! Porad jsem kroutila hlavou a nechapala! Nekdo si me vsiml!? Uz pani Havlikova mne prekvapila tou nadhernou kritikou! Vzdyt v Narodnim divadle v Praze mi nedali prilezitost, abych si zazpivala alespon jednu ze ctyr premier Prodane nevesty!!!!! Ted jsem nominovana na Thalii v teto roli? Opravdu jsem nemohla uverit, ale samozrejme –je to krasne! Jsem moc vdecna!


Nominaci jste získala za roli Mařenky - je Prodaná nevěsta Vaší nejoblíbenější českou operou, nebo máte jinou favoritku?

Priznam se, ze stale jeste objevuju! Roli Marenky miluju, ale svet opery by byl chudy, kdyby existovala jen tato role - kterakoli role! Mam moc rada Janacka. Napriklad Jenufa je jednou z mych vysnenych roli! Rada bych si zopakovala roli Juliety ve stejnojmenne opere B. Martinu. Tato opera mne laka predevsim hudbou a svym obsahem. Nemluve o Dvorakovych operach! Takova krasa! Nemam, jak Vy hezky pisete, zadnou favoritku!

Jaká je Vaše nejoblíbenější role a jakou máte svoji vysněnou?
Dalsi otazka je podobna predchozi, i odpoved je podobna. Napadlo mne, kdybyste polozila otazku opacne: jakou roli (samozrejme pro muj hlasovy obor) bych nechtela zpivat, take bych nedokazala odpovedet. Kazdopadne mam precijen jedno “tajne” prani: Rada bych si nekdy v blizke budoucnosti zazpivala Traviatu, jelikoz mam roli Violety pilne nastudovanou.


V jakých českých divadlech Vás můžeme v současné době slyšet zpívat?

Zpivam v Opave, v Plzni, v Usti nad Labem a v Liberci. Pristi sezonu i v Ceskych Budejovicich.

Jak to všechno zvládáte - zkoušky, vystoupení, cestování...? Jak si dobíjíte energii?
Nejsem tolik zaneprazdnena, takze si na nedostatek energie nestezuji.

Váš manžel je také operním pěvcem - potkáte se někdy na jevišti? Zazpíváte si spolu doma?

Na jevisti se potkavame prilis malo, To me docela mrzi, ale verim, ze se to zlepsi!Doma si nezpivame, to by nam sousedi dali!!!

Jaké bylo Vaše úplně první vystoupení na jevišti? Jakou roli jste zpívala?
Moje prvni role byla role Antonie v Hoffmannovych povidkach! Byla to legrace! Opravdu narocna role pro uplne prvni zkusenost na jevisti! Vzpominam si na ten boj, jak jsem se snazila najit koordinaci mezi zpevem a herectvim!



Kdo Vás přivedl k opeře?

Dalsi otazka je temer nejkratsi, zato ma odpoved by byla na dlouhe povidani!
Byl to houslista! Lepe receno - byla to laska k houslistovi, ktera zacala v mem detstvi a neopustila mne az do mych dospelych let. Me detske prani bylo jednoduche: S timto klukem chci jednou sedet ve skolni lavici! V zakladni skole to neslo, potkavali jsme se jen ve skole hudebni. Takze jedina moznost, jediny muj mozny cil: Prazska konzervator! (Vedela jsem, ze tam povede jeho zivotni cesta.) Sen se mi splnil! Nejradeji bych byvala studovala nejaky nastroj, ale hrala jsem jen prumerne na housle. Ano, mohla jsem vice cvicit, ale to tenkrat spatne dopadlo! Volba tedy pripadla popularnimu zpevu, protoze opera mne nezajimala. Po maturite jsem pak odjela do Italie, kde jsem dostala moznost studovat. V te dobe jsem litovala, ze bohuzel ne zpev popularni, ale jina moznost nebyla. Uklidnovala jsem se vsak, ze mi ten jeden rok studia klasickeho zpevu neublizi! Neubehl ani rok a bylo to tady! Opera! Nadseni, ktere se promenilo temer v zavislost!

Absolvovala jste pěvecké kurzy u Katii Ricciarelli. Jak na ni vzpomínáte? Osobně je to pro mě jedna z nejoblíbenějších sopranistek... Jaká je v běžném životě?

Ja se moc omlouvam, ale ja pani Ricciarelli moc v lasce nemam. Prave diky me zkusenosti z jejiho kurzu. Je pravda, ze zpivala krasne, to se neda uprit.
Jeji pevecky vykon v opere Luisa Müller byl opravdu fantasticky.


Co máte na svém povolání nejvíce a nejméně ráda?
Zajimave, nektere Vase otazky si rada odpovim i sama pro sebe, protoze je opravdu zajimave o tom zapremyslet! Dekuju! Co mam rada? Mam rada obdobi, kdy se roli ucim! Seznamuji se do hloubky s operou samotnou, objevuji charaktery roli, zabyvam se samozrejme predevsim charakterem role, kterou mam ztvarnit ja. Predstavuji si pro ni svuj osobni vyraz, to znamena, ze se nejprve uplne vyhybam sledovani nejakych nahravek ci divadelnich predstaveni dane opery. Toto obdobi je moje oblibene. Objevuji, rozvijim svoji fantazii, raduju se z kazdeho taktu, ktery jsem se naucila nazpamet. Druha faze, ktera se vlastne prolina s tou prvni, ta vetsinou neni az tak radostna. Jde o pevecke nastudovani. To jsou momenty, ktere casto prinaseji slzy, frustrace! Je to tvrda prace, ale o to vetsi radost prinasi, kdyz se Vam konecne podari zazpivat hezke fraze! Miluju obdobi aranzovacich zkousek! No a co pak predstaveni? To je ruzne, ale odpovedela bych asi takhle: Cim vic si to uzivam, tim me to vic bavi. To zalezi na vnitrnim napeti, nalade, na jistote, kterou citim – i ta se meni, ale hlavne na mem hlasovem a fyzickem stavu . Je vsak prijemne, ze kdyz se podivam zpatky a vzpomenu si, jak jsem trpela pri svych prvnich vystoupenich, jsem rada, ze uz neprozivam tehdejsi stavy! To bylo hrozny! Neuveritelna trema, hlasova nejistota! Brrrr! Trema to na mne obcas zkousi, ale uz se s ni dokazu docela dobre vyrovnat. Pokud se predstaveni podari a publikum je spokojene, je to krasny pocit. To je snad to nejkrasnejsi na teto praci! V te chvili si vsak pokazde rikam, ze kazde jine zamestnani by melo byt takhle hezky oceneno.
Nejmene mam rada, kdyz se prace nedari, kdyz neni dobra spoluprace s dirigentem, kolegy ci reziserem, kdyz se musi pospichat, protoze je malo casu…..

Máte nějaký svůj pěvecký vzor? Slyšela jsem, že jste vystupovala po boku Placida Dominga - jaké to bylo setkat se s ním na jevišti?
Peveckych vzoru mam vice. Odpoved bych mohla spojit s odpovedi nasledujici: Velmi obdivuji pana Dominga. Je to umelec se vsim vsudy! Neuveritelne! K tomu velice prijemny a pozorny clovek. (Nedivim se, ze ho tolik zen miluje. Je neuveritelne pritazlivy!) Setkat se s nim na jevisti bylo zkratka uzasne!

Jakou hudbu ráda posloucháte třeba v autě?

Dalsi vesela otazka! Auto nemam! Ale kdybych mela, asi bych poslouchala hudbu podle nalady! Mam rada spoustu zanru!

Cestujete ráda? Je nějaké místo, kam se ráda vracíte, nebo kam byste moc přála se někdy podívat?

Cestuji rada. Kamkoli, je-li muj cil cesty spojen s odpocinkem, zajimavym poznanim nebo s prijemnym setkanim! Rada bych konecne jela se svym manzelem na dovolenou, kterou jsme si my sami dva jeste nikdy nedoprali! Do tepla, za sluncem, do prijemneho hotelu u more, klid... Prilis krasne predstavy!


Máte ve Vídni nějakou svou oblíbenou restauraci a jídlo, na které nedáte dopustit?

Temer pokazde, kdyz se vracim do Vidne, uz se tesim do japonske restaurace na Sushi. To mame sice uz i v Cechach, ale je hodne drahe, restauraci je malo a ja trochu pochybuji, ze je jidlo cerstve.

Co Vám udělá největší radost?

Kdyz slysim dobre zpravy! Kdyz se lidi maji radi!

Co byste si přála, aby se Vám v letošním roce splnilo?
Prani, ktere by se melo splnit mne? V letosnim roce, da-li Buh, prijde na svet nase prvni dite. Preju si, aby bylo zdrave a aby jsme pro nej byli dobri rodice. Ta vysnena dovolena by byla taky fajn! 

Moc Vám ještě jednou děkuji, paní Alvarez, a přeji hodně štěstí a splnění Vašich přání!!!
Vaše jmenovkyně :-) Dana Šimková

Ukázka na You Tube

středa 24. února 2010

Boris Godunov v kyjevské Opeře


Kyjevská Opera – celkový pohled

Vkládám sem další skvělou recenzi Jaroslava Sovinského:

Tato recenze je věnována představení opery M.P. Musorgského Boris Godunov, které jsem měl možnost shlédnout 14.2.2010 v Kyjevě, v Národní opeře Ukrajiny T. Ševčenka (oficiální stránka viz: http://www.opera.com.ua/). Současná inscenace měla svoji premiéru 14.12.1986, patří tedy jak vidno ke stálicím zdejší scény.

Než se dostaneme k rozboru vlastního představení, bude vhodné uvést několik slov na úvod, jednak k samotnému divadlu, k historickému pozadí opery a k opeře samotné. Operní soubor byl v Kyjevě založen již v r. 1867. Podnětem k výstavbě dnešní operní budovy byl požár, který v r. 1896 zcela zničil předchozí Městské divadlo. Nové divadlo bylo postaveno v l. 1898-1901 v novorenesančním stylu podle návrhu ruského architekta V. A. Šretera. V 80. letech minulého století proběhla jeho generální rekonstrukce; pro zajímavost mj. byly pořízeny nové varhany od české firmy Rieger-Kloss. Kromě monumentální fasády je klenotem divadla i interiér, především prostorné hlediště, laděné v barvě zlaté a červené, se čtyřmi patry lóží a balkonů, kryté nádherným stropem s lustrem. Zaujme jistě i hlavní foyer v 1. patře, se zdobenou klenbou. Zajímavostí této prostory jsou i obdélníkové tabulky u stropu se jmény významných ruských skladatelů. Mezi nimi najdeme i našeho rodáka, E. Nápravníka (1839-1916), který podstatnou část svého života prožil v Rusku, kde působil jako dirigent a skladatel (např. opery Nižegorodci a Dubrovskij). Jako dirigent působil 50 let v petrohradském Mariinském divadle, kde uvedl díla nejvýznamnějších ruských skladatelů té doby (v r. 1874 zde dirigoval premiéru Borise Godunova).


Nyní k historickému pozadí opery Boris Godunov. Opera je založena na událostech, které proběhly v době zvané (zcela příznačně) v Rusku „smutné období“ (smutnoje vremja), v letech 1598-1613, kdy byla země poznamenána hlubokou politickou a hospodářskou krizí a polsko-švédskou intervencí. V r. 1598 zemřel poslední car z dynastie Rurikovců, která vládla na Rusi již od 9.-10. stol., Fjodor I., syn Ivana IV. Hrozného (1533-1584) a první z jeho osmi manželek, Anastasije Romanovny. Fjodor (carem v l. 1584-1598) byl slabomyslný, a proto za něho museli vládnout regenti. Prvním z nich byl Nikita Romanovič (bratr Anastasije Romanovny a dědeček prvního cara z dynastie Romanovců Michaila). Po jeho smrti (v r. 1586) vládne za Fjodora jeden z bojarů, Boris Godunov (nar. 1552), bratr Fjodorovy manželky Iriny. Boris se ukázal být vynikajícím správcem země. Usiloval o zvýšení její vojenské síly (zakládal pevnosti a města) a o povznesení průmyslu i školství.


V r. 1591 došlo k události, která je významná nejen pro ruské dějiny, ale je i v pozadí Musorgského opery. V tomto roce zahynul v Ugliči (město severně od Moskvy v dnešní Jaroslavské oblasti), Dmitrij, nar. r. 1582, syn Ivana Hrozného a jeho poslední manželky Marie Nagoj; do Ugliče byl Dmitrij i s matkou odeslán regentskou správou; uvádí se, že je tam odeslal již Ivan Hrozný. Závěry vyšetřování chlapcovy smrti, které vedl (i v opeře se objevující) bojar Šujskij, uvádějí jako příčinu smrti nešťastnou náhodu. Hoch si měl hrát s nožem, jímž se měl smrtelně poranit. Objevily se ovšem i zprávy, že ve skutečnosti šlo o vraždu, za kterou stál Boris. Skutečnou pravdu se nejspíše již nikdy nedozvíme, ale je plně možné, že šlo skutečně o nešťastnou náhodu a Boris s tím neměl nic společného a zprávy o jeho zapletení do věci šířili jeho nepřátelé.


Po smrti Fjodora byl svolán sněm, který zvolil Borise Godunova carem. Godunov jako car vládl 7 let. Jeho vláda začala úspěšně, ale brzy začaly zemi stíhat těžké rány. Nepřízeň počasí způsobila neúrodu, v důsledku které nastal hlad a země propadla chaosu. V Polsku se objevil mladík, který se vydával za přeživšího careviče Dmitrije. Jeho původ není zcela jasný, uvádí se, že měl být valašského, italského či židovského původu, nemanželským synem někdejšího polského krále Š. Bathoryho. Děj Musorgského opery je založen na verzi, že šlo o uprchlého mnicha Grigorije (Grišku) Otrepěva. Na cestu se s ním měli vydat i dva další mniši, Vaarlam a Misail. Objevily se i další verze, jedna z nich vychází z toho, že by se mohlo jednat o skutečného Dmitrije. V Polsku nachází samozvanec podporu, povedlo se mu sehnat i vojsko, s nímž se r. 1604 vydal do Ruska. Jeden z jeho podporovatelů, sandoměřský vojvoda Mniszka, jej zasnoubil se svou dcerou Marinou (samozvanec se s ní skutečně později v Rusku oženil). V působení samozvance se angažoval i papežský nuncius u dvora polského krále (Zigmunda III.), Rangoni (i jeho, stejně jako Marinu, v opeře najdeme).


Samozvancovo tažení bylo zpočátku z ruské strany zadržováno, ale nakonec armáda přešla k nepříteli. Za těchto událostí zemřel v dubnu r. 1605 Boris Godunov. Zanechal po sobě dvě děti, starší Xenii (1582-1622) a mladšího Fjodora (1589-1605); obě děti najdeme i v opeře, roli Fjodora hraje a zpívá mezzosopranistka. Dostalo se mu solidního vzdělání; nadaný hoch sestavil mj. jednu z prvních map Ruska (narážka na to je i v opeře). Fjodor byl po smrti otce prohlášen carem; usiloval o věrnost armády, ale její část přešla na stranu samozvance a zbytek byl u města Kromy (leží jižně od Moskvy u města Orjol) poražen. Fjodora zradil i Šujskij. V Moskvě došlo k povstání, vyprovokovanému samozvancem, v jehož důsledku byl Fjodor spolu s matkou Marií zavražděn (přežila jen Xenie). Samozvanec se dostal do Moskvy a ujal se zde vlády jako car. V dějinách Ruska je označován jako Lžedmitrij I. (vládl v l. 1605-1606; o jeho působení v Moskvě pojednává opera A. Dvořáka Dimitrij). Matka careviče Dmitrije, Marie, prohlásila samozvance za svého syna (je ovšem otázka zda dobrovolně). Xenie byla přinucena stát se samozvancovou milenkou; později byla poslána do kláštera. Po roce samozvancovy vlády vypuklo proti němu spiknutí (vedl ho Šujskij), samozvanec byl zavražděn a Šujskij se stal carem (1606-1610). Později vypuklo další povstání a objevil se další samozvanec, známý jako Lžedmitrij II. (aby toho nebylo málo, později se objevil i Lžedmitrij III.). Rusku tak vládl jak Šujskij, tak Lžedmitrij II. a vnitřní problémy země dále pokračovaly. Marina, vdova po prvním samozvanci, dokonce prohlásila, že druhý samozvanec je její přeživší manžel (tedy Lžedmitrij I). Výsledkem dalšího spiknutí bylo svržení Šujského i Lžedmitrije II. Carem se měl stát syn polského krále, ale podmínkou byla jeho konverze od katolictví k pravoslaví. K tomu nedošlo, takže zemi v dalších třech letech (1610-1613) spravovali bojaři. Nakonec se v Moskvě sešel sněm, který zvolil v r. 1613 carem Michaila Romanova; teprve tato událost vedla k postupné konsolidaci země a konečně bylo ukončeno celé smutné období.


Výše uvedená doba, jakkoliv pro Rusko tíživá, představovala jistě svými složitými události podklad pro dramatická díla. Byla také zpracovávána historiky. Jedním z nich byl i N. M. Karamzin (1766-1826), z jehož práce čerpal A. S. Puškin pro své dramatické dílo Boris Godunov. Karamzin vidí Borise jako toho, kdo stál za Dmitrijovou smrtí; toto pojetí se objevuje též u Puškina a později i u Musorgského. Na podkladě Puškinova díla vytvořil Musorgskij libreto a zhudebnil je (v l. 1868-1869). První verzi opery pak dvakrát přepracoval (důvodem bylo, že mu Godunova odmítla carská opera uvést na scénu, mj. proto, že chyběla hlavní ženská role); mj. tak Musorgskij doplnil polské scény. Teprve třetí verze byla (v r. 1874) premiérována. Dílo mělo veliký úspěch, ale nepřijala je kritika. Po Musorgského smrti (žil v l. 1839-1881) dílo upravil N. Rimskij-Korsakov.

V Kyjevě předvedené představení, dávané v ruském originále, je založeno na Korsakovově úpravě; obsahuje devět obrazů: scéna se sborem před Novoděvičím klášterem a očekáváni volby Borise carem; hold carovi Borisovi v Uspenském chrámu; Čudovský monastýr – mnich Pimen dokončuje kroniku a rozpráví s G. Otrepěvem; krčma na hranicích Litvy – Otrepěv, Varlaam a Misail; carský palác – Boris s dětmi a Borisovo strádání v souvislosti s událostmi v Ugliči; Polsko – Rangoni přesvědčuje Marinu o jejím údělu v Rusku; scéna Mariny a Grišky v zahradě; scéna před Kremlem s jurodivým; bojarská duma, vyprávění Pimena o zázraku, smrt Borise. Opera jako celek působí prokomponovaně, jednotlivé části na sebe plynule navazují. Postavy jsou hudebně velmi plasticky vykresleny, děje se aktivně účastní (v masových sborových scénách) i lid; drama, postupně rozvíjené, dosahuje až svého tragického vrcholu. Vzniká tak jedinečná historicko-dramatická freska. Opera je tak právem označována za národní ruské hudební drama.


Nyní již k vlastnímu rozboru kyjevského představení. Je pochopitelné, že pokud je dáván Boris Godunov v oblasti svého vzniku (a pro Ukrajinu to platí taky, vždyť s Ruskem sdílela společné dějiny), je představován s patřičnou úctou. Tomu odpovídá i kyjevské představení, které respektuje příslušnou dobu, v níž se děj odehrává; jde tak, pokud jde o scénu i režii (M. Novakivskij a D. Hnatjuk) o klasické zpracování, což je ovšem představení plně ku prospěchu. Scéna je zpravidla detailně zpracována, tak aby pokud možno odpovídala realitě, jak je tomu např. v prvním obraze se stěnami Novoděvičího kláštera, nebo v jedné z vrcholných masových scén, v Uspenském chrámu, kde je umístěn i ikonostas. Malebně jsou vykresleny i scéna s krčmou, scény v Polsku i carské komnaty a bojarská zasedací místnost. Scéně jsou přizpůsobeny i detailně propracované kostýmy, odpovídající době, asi tak jak je známe z pohádek Krásy nesmírné.

Pokud jde o výkony sólistů, začněme samozřejmě u titulní role. Cara Borise ztvárnil Serhij Mahera, který je již svým celkovým vzhledem předurčen pro tuto roli. Skvěle se vyjímal především v korunovačním hávu s Monomachovou čapkou na hlavě, stejně jako v „civilnějším“ oděvu v carských komnatách. Disponuje klenutým bas-barytonem a strhujícím a velmi realistickým hereckým projevem. Takto se jeho zjev, pěvecký a herecký projev snoubí v jednotu a vedou k vrcholným dramatickým účinkům (jak ve scéně se Šujským, kde cara svírají výčitky, tak ve scéně carovy smrti). Divák má pocit, že má před sebou skutečného strádajícího cara. Mahera působí dokonce poněkud – pokud jde zjev - šaljapinovským dojmem (a právě Šaljapin, jak známo, byl v roli Borise skutečný Mistr). S Maherou výborně korespondoval Šujskij, v podání tenoristy Oleksandra Vostrjakova, disponujícím hladce znějícím tenorem, který se plně zhostil údělu Borisova politického souputníka.

Budeme-li pokračovat členy Borisovy rodiny, Xenii ztvárnila Svitlana Hodlevska, která potěšila něžným lyrickým sopránem a vznešeným, ale současně i něžným hereckým projevem, kdy se představila jako skutečná princezna; k jejímu výkonu přispívá i její slovanská, takřka dívčí krása. Roli Fjodora ztvárnila Tetjana Piminova, působící celkově gracilním dojmem (což plně odpovídá Fjodorovi jako šestnáctiletému hochovi) a její něžný mezzosoprán tomu plně odpovídá. V jejím podání je Fjodor hoch plně oddaný otci, která by se mohl (pokud by tu šanci jednou dostal) stát důstojným Borisovým nástupcem.


Přistupme nyní k osobám spjatým s duchovním životem, počínaje mnichem Pimenem. Do této role byl obsazen Taras Štonda. Tento pěvec předvedl nádherný výkon, daný jak jeho mohutným, širokým a klenutým basem (tak typickým pro východoslovanské pěvce), tak velmi důstojným ztvárněním starého mnicha a kronikáře. V jeho roli jakoby se zračila i mohutnost celých ruských dějin. Grišku Otrepěva ztvárnil Dmytro Kuzmin. V jeho podání je Griška vlastencem, kterému leží na srdci osud země, spíše než osobou, která by přímo toužila po vládě. Je to odhodlaný mladík, hrdina, který se chce bít s nadcházejícími událostmi. Disponuje velmi ladně znějícím lyrickým tenorem, s krásným zabarvením, které se objevuje tak typicky snad jen u východoslovanských pěvců. Roli Varlaama skvěle převedl basista Andrij Honjukov, přesně tak, jak si Varlaama, mnicha se sklonem k pití, obecenstvo nejspíše představuje. Dodal jinak tragickému ději příslušnou dávku komiky a výborně mu v tom sekundoval Misail (Serhij Paščuk). K dané duchovní skupině připojme i jurodivého (Oleksandr Djačenko), v jehož projevu jakoby se zračila tragičnost celé země (zde připomeňme ona slavná slova k carovi: „Chlapci mi sebrali kopeječku, dej je tak zaříznout, jak ty sám jsi kdysi dal zaříznout careviče.“ A když pak car chce, aby se za něj jurodivý modlil, jurodivý odpovídá: „Ne, Borisi, toť hřích! Je hříchem modlit se za cara Heroda! Bohorodice to nedovolí.“). Doplňme sem konečně i krčmářku (objevuje se s některými v téže scéně), kterou ztvárnila Anželina Švačka; v jejím podání jde o rozvernější dívčinu, kterou jen tak něco nerozhází, s malebně znějícím mezzosopránem (disponuje i příslušnou slovanskou krásou, doplněnou přirozeně působícím hereckým projevem; lidový kostým jí výborně padl).

A konečně pokud jde o obě osoby blíže svázané s Polskem (Marina a Rangoni): Marinu ztvárnila mezzosopranistka Alla Poznjak; její dramaticky znějící hlas, doplněný velmi vznešeně působícím zjevem – a i tato dáma je nadána příslušnou fyzickou krásou – přinášejí skutečně mocný účinek. V jejím podání je Marina ženou jdoucí plně za svým cílem. Ovšem současně je pod vlivem Rangoniho (Volodymyr Opeňko), který usiluje o splnění svých idejí (plně tomu koresponduje klenutý a široký hlas uvedeného barytonisty a jeho realistický herecký projev).

Velmi pěkně byly obsazeny i menší role a celek skvěle doplňoval výkon sboru. Závěr tedy? Skvělé a koncízní představení, které lze divákům plně doporučit. Stejně tak můžu doporučit i v kyjevské Opeře dávané představení Knížete Igora, které jsem shlédl před několika lety, a které je stále na repertoáru.

Jaroslav Sovinský

úterý 23. února 2010

KRÁSNÉ HLASY - 4. část - Marta Krásová

Jak už bylo avizováno v minulém díle KRÁSNÝCH HLASŮ, tento týden vzpomínáme na umění nezapomenutelné Marty Krásové.

Není mnoho pěvkyň, které by svým uměleckým projevem ovlivnilo další generaci operních kolegů, a které by se zapsalo do povědomí diváků.

Marta Krásová je bezesporu jeden z našich nejcenějších klenotů operní historie 20. století.

Svůj pěvecký a hudební talent zdědila prý po své pratetě, která byla znamenitou zpěvačkou. Již jako mladé děvče hrála velmi dobře na housle; láska ke zpěvu ovšem zvítězila.


Isabella (Nevěsta messinská)
V roce 1922 předzpívala Krásová šéfu Slovenského Národního divadla Milanu Zunovi - byla okamžite angažována jako sopranistka. Behěm pěti let v bratislavské opeře se dále její hlas formoval a proměnil na koloraturní-mezzosoprán. Již na Slovensku vytvořila Krásová mnohé ze svých nejznámějších rolí (Verdiho Azucenu a Ulriku či Straussova Octaviána), které později zpívala na prknech Národního divadla v Praze. Jednu z repríz Kavalíra dirigoval v Bratislavě samotný Strauss, který byl výkonem Krásové nadšen natolik, že ji osobně chtěl zprostředkovat angažmá do Vídeňské státní opery. Zde také často působila.
Hraběnka (Piková dáma)

Již během svých let v Bratislavě se uplatnila na koncertnich podiích. V roce 1924 se učastnila zájezdu do Madridu, kde zpívala Hátu (Prodaná Nevěsta) a Ježibabu (Rusalka).

1. září 1928 se stala Marta Krásová členkou opery Národního divadla v Praze, kde si během několika měsíců získala obdiv kritiky i obecenstva. Během 38 let v Národním divadle ztvárnila Krásová bezpočet rolí, ve kterých vždy usilovala o pěveckou dokonalost spojenou s hereckou noblesou a nezapomenutelným šarmem.

Kabanicha (Káťa Kabanova)

K největším úspěchům Krásové patřila role Isabelly (Nevěsta messinská), Vlasty (Šárka), Ježibaby (Rusalka), Radmily (Libuše) - téměř 150 repríz. Hátu (Prodaná nevěsta) zpívala více než 300krát!!

Pro umělkyni oplývající pílí a inteligencí, která neměla nikdy problémy hlasového rozsahu, byly typické především dramatické role, ve kterých nejvíce vynikl její zvučný, kovově zabarvený mezzosoprán. Osobně nemohu zapomenout na jednu z mnoha nahrávek Marty Krásové, které sama vlastním - její Kostelničku podle mého názoru prozatím interpretačně nikdo nepřekonal (při závěrečné scéně opery, kdy promlouvá k Jenůfě ...Odpusť mi jenom ty, odpusť mi jenom ty - včil už vídím, že jsem sebe milovala víc než tebe... téměř tuhne krev v žilách nad výkonem Krásové, která se zde bezprostředně ztotožňuje s rolí.


v roli Kostelničky, kterou nám mohl závidět (a jistě záviděl) celý operní svět

Ráda bych zde uvedla jestě jednu její roli - tedy dvě - spojení Cizí Kněžny a Ježibaby v jedné osobně, které Krásová bezkonkurenčně zvládla nejenom hlasově, ale také herecky. Do dnešního dne není nikdo, kdo by se k jejímu niternímu projevu přiblížil.

Umělkyně dále sbírala vavříny také v zahraničí - Brusel, Berlín, Edinburg. S Václavem Talichem v Amsterodamu, se Zdeňkem Chalabalou v Benátkách. Diváci ji dále obdivovali v Paříži, Kodani, Krakově, Vídni, Hamburku, Dráždaněch, atd.

v roli Orfea

V letech 1938 a 1939 zpívala v USA a Kanadě - toto turné po 34 městech absolvovala společně se sopranistkou Hildou Konetznou, basistou Alexandrem Kippnisem a tenoristou Henkem Horthemem. V roce 1939 ji Metropolitní opera v New Yorku nabídla angažmá, které bohužel kvuli blížíci se válce nemohlo být zrealizováno.

Velkou láskou byla pro Krásovou též interpretace písní - sama zbožňovala písňovou tvorbu Gustava Mahlera (některé z písňových cyklů byly také natočeny zvukově). Dalé pak písně Dvořáka (nahrávka Biblických písní v jejím podání patří k nejlepším ve světě), Nováka, Foerstra a Ostrčila.
Život Marty Krásové skončil bohužel smutně. Po ukončení kariéry žila se svou maminkou ve Vráži u Berouna v malé vilce. V tomto domě se tragicky zabila pádem ze schodů.
Pro Martu Krásovou neexistovalo malých rolí, nikdy se nepřestala technicky a umělecky ve své práci zdokonalovat. Dnešní generace pěvkyň by si měla brát příklad z umělkyně, která přes svou skromnost a tvrdou práci proslavila naši hudbu skoro po celém světe.

Některé z dalších rolí z repertoáru Marty Krásové:
Kabanicha (Káťa Kabanová)
Alžběta (Karlštejn)
Veruna (V Studni)
Mína Mařáková (Vina)
Matka (Romeo, Julie a tma)
Carmen (Carmen)
Amneris (Aida)
Hraběnka (Piková dáma)
Ortruda (Bludný Holanďan)
Orfeus (Orfeus a Eurydika)
Výsledkek soutěže o 3CD Don Giovanni - vítězem soutěže je pan Jan Maruška. Gratuluji Vám!!Prosím kontaktujte mne odhledně výhry na emialové adrese Brigadoon@seznam.cz
V příští části KRÁSNÝCH HLASŮ se můžete tešit na Viléma Přibyla.

čtvrtek 18. února 2010

Carmen v baletním kostýmu




Již několik týdnů se v Janáčkově divadle usilovně připravuje premiéra baletu Carmen od Rodiona Ščedrina podle Georgese Bizeta. Nejednou oko fotoaparátu nahlédlo do zkušebních místností a už předem přineslo zajímavé fotografie. Každý je zvědavý, co se bude na jevišti dít. Pár hodin nás dělí od premiéry a už nyní vám přináším fotografie a své dojmy z generální zkoušky ve čtvrtek dopoledne.




V hledišti Janáčkova divadla se sešlo poměrně hodně lidí, kteří velmi zaslouženě odměnili výkony tanečníků po "představení". Dnes to bylo vlastně podruhé, kdy jsem viděla orchestr Janáčkova divadla v civilu i s panem dirigentem Štychem, ale nad jejich výkonem opět smekám. Dnes měl ten orchestr velmi krásný, popsala bych ho slovy "křišťálově čistý" zvuk. Musela jsem se zasmát... Když se hráči před začátkem rozehrávali všichni dohromady, byla to tak šílená zněť nesourodých tónů, že jsem se trochu děsila, co to bude za hudební divočinu... :-D Jakmile ale začali hrát první tóny melodie, která je součástí předehry Bizetovy Carmen, s radostí jsem se zaposlouchala. (Tohle je Bizet pro mou mamku! Říká, že má ráda operu, když ale nikdo zrovna nezpívá - tady má skvělý průřez celou Carmen bez jediného zpěvu!)


Obsazení orchestru je proti klasické opeře trochu jiné, přibyly zvony, bubny, xylofony, ubyly dechové nástroje... Melodie byla upravená, ale milovník Bizeta si rozhodně přijde na své. Najdete výrazně i Ščedrinovu hudbu a celé to k sobě neodtržitelně patří.




Jsem v baletu úplný začátečník, proto se omlouvám, že zde nebudu vypisovat nějaké odborné názvy zvedaček apod... Napíši jen to, co jsem viděla.

Bylo to moje první setkání s moderním baletem a musím říct, že na mě hluboce zapůsobilo. Vždycky, když v něčem vystupuje postava Vypravěče, je mi něčím hodně sympatická. :-) Dnes tomu nebylo jinak, vždycky se tam objevil s kartami života v ruce, zatančil a pak se opět vzdálil. Měl velmi obtížnou chodeografii, kdy v "čupící poloze" (nevím, jak to nazvat jinak :-D) se pohyboval do strany po jevišti. Carmen a Don José byli vynikající, zvedačky, všechno, co předvedli, vás udivovaly svými nápady a obrovskou obtížností! Escamilo předvedl neobyvklou zvedačku, kdy dal hlavu mezi nohy Carmen a takto ji zvedl ze země. Z hlediště se ozvalo "wau"! :-D Už několikrát v různých tiscích zmiňovaný tanec hlavou dolů byl velmi zajímavý! Nevím, za co tam pánové visí a ani jednou jsem nepostřehla, jakým způsobem vždycky z ničeho nic Carmen zmizela (vyzdvihli ji nahoru, ale jak a kdo, kdy...?). Senzační. Hrozně moc se mi líbily "sborové" party, nebo jak to nazvat :-), kdy všichni s jedním tancem přešli v řadě vedle sebe celé jeviště, zatančili určitý prvek, který se vždy opakoval a posunuli se o jednoho člověka doleva. Závěr, kdy Carmen odchází do "lesa" (nebo vln?), byl hodně dobře udělaný - prudký vítr puštěný proti plátnu rozstříhanému na pásy, do kterých vchází baletka. Ten vítr byl cítit až v první řadě (ze zadní části jeviště!).




Potřebovala bych to celé vidět ještě jednou bez toho, abych hlídala, co vyfotit a co ne, protože mi spousta detailů unikla. Nestihla jsem pořádně vnímat děj a postřehnout velkou spoustu symbolů, které tam byly. Jak říkám, jsem baletní začátečník a v moderním baletu jsem úplný nováček, proto se ještě tolik neorientuji v tom, co sledovat pozorněji a kde hledat "vyprávění příběhu". Existuje jistě výklad symbolů v tomto představení, doufám, že se k němu nějak dostanu, kdyby ne, líbí se mi, že si mohu hledat svou vlastní verzi příběhu! Jak jsem slyšela povídat diváky kolem, každý třeba jen v těch pásech na konci viděl něco jiného...





Stojí to za to vidět! Operní Carmen známe zepředu zezadu, zde se nám nabízí úplně jiný pohled...

RODION ŠČEDRIN (1932) / CAYETANO SOTO
CARMEN

Hudba: Rodion Ščedrin podle Georgese Bizeta
Choreografie: Cayetano Soto

Dirigent: Jan Štych
Výtvarník scény: Cayetano Soto

Výtvarník kostýmů: Talbot Runhof
Premiéry 19. a 20. února 2010
v Janáčkově divadle

Tančí:
Carmen: Ivona Jeličová, Markéta Habalová, Andrea Smejkalová
Don José: Jan Fousek, Petr Kondler, Vlastimil Hradil
Vypravěč: Marek Svobodník
Toreador: Adam Sojka, Luděk Mrkos
Dále tančí sólisté a sbor Baletu NDB.

Další představení:
22. 2., 24. 2. v 19:00, 29. 4. v 17:00 a 5. 5. v 19:00.
Stránky baletu Carmen
Fotogalerie ze zkoušek
Zkoušky na jevišti
Pozvánka na premiéru
Fotogalerie Janáčkova divadla na Facebooku
Moje fotografie z generální zkoušky

středa 17. února 2010

Prosím, ozvěte se mi!

Zdravím všechny čtenáře a autory našeho Blogu

Mám na Vás velkou prosbu. Hledám ty z vás, kteří navštěvujete divadlo v: Liberci, Plzni, Ústí nad Labem, Olomouci, Opavě, Ostravě, Českých Budějovicích a ve Státní opeře v Praze. Mohli byste se mi, prosím, ozvat na mail aychend@seznam.cz? Mám pro vás příjemnou zprávu! Moc vám všem děkuji!!!
Dana Šimková

PS: Brno a Národní divadlo v Praze se mohou ozvat taky!!! :-)

pondělí 15. února 2010

KRÁSNÉ HLASY - 3. část - Beno Blachut

Jeho životopis patří do kategorie těch, které jsou čtenářsky (a možná budou jednou?) i divácky vděčné - příběh chudého chlapce, který se navzdory osudu, díky svému talentu, šťastné povaze, pomoci přátel, štěstěně na své straně v klíčových okamžicích a především nezměrné píli - stal nejen prvním českým tenoristou ve své době, on se stal legendou - a já za sebe bych dodala, že českým tenorem století. Vládl nádherným lahodným hlasem tmavšího zabarvení, jeho projev byl typický svou vřelostí, vroucností, udivoval dokonalou technikou a jakýkoliv obtížný part zpíval lehce a v neposlední řadě je tu třeba zdůraznit dokonalou dikci - i když ta je typická pro celou jeho generaci.
Narodil se 14. června 1913 v Ostravě-Vítkovicích. Otce, který padl na frontě v 1. světové válce, nepoznal. Beno se vyučil kotlářem a začal pracovat ve vítkovických železárnách. V době hospodářské krize byl však propuštěn a možná i tento okamžik byl jeden ze spouštěčů jeho budoucí kariéry. V roce 1935 úspěšně složil přijímací zkoušky na pražské konzervatoři, zpěv studoval u prof. Louise Kadeřábka. V posledním ročníku studia, v roce 1938, dostal nabídku od ředitele olomouckého divadla, Stanislava Langra, vystupovat pohostinsky jako Jeník v Prodané nevěstě, Vít v Tajemství a Šándor Bárinkay v Cikánském baronu. Kromě divadelních nabídek měl ještě jako student konzervatoře možnost natáčet v rozhlase. Zřejmě největší rolí v této době byl Pelléas v Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda pod vedením Otakara Jeremiáše.
Po ukončení konzervatoře v roce 1939 mu bylo v témže roce nabídnuto angažmá v olomoucké opeře. K třem rolím z dob hostování zde začal zpívat stěžejní role svého oboru a stal se jednou z hlavních opor olomoucké opery. Rozšířil si svůj obor v českém repertoáru - Ladislav ve Dvou vdovách, Laca v Její pastorkyni a Princ v Rusalce, zazářil v Gounodově Faustovi. Zvláštní kapitolou zde byl italský repertoár. Na role, které zde v tomto oboru zpíval vzpomíná ve svých pamětech s láskou - ať už to byl Rudolf v Pucciniho Bohémě, Alfredo ve Verdiho Traviatě, Canio v Komediantech, Ernesto v Don Pasqualovi. Kromě Ernesta a jediné vyjímky s Caniem na sklonku 2. světové války v Praze již v budoucnosti žádnou z těchto rolí na jevišti nezpíval. Za zmínku stojí Cavaradossi v Pucciniho Tosce. Kvůli pohostinskému vystoupení se tuto roli za dva dny naučil, zpíval ji pouze v tomto vystoupení a nikdy v budoucnu již také ne.

Rusalka, Princ (s Miladou Šubrtovou), Národní divadlo

Dalším klíčovým rokem byl pro Blachuta rok 1941. Po třech pohostinských vystoupeních v Národním divadle (Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Rusalka) a nadšených ohlasech v kritikách mu bylo Václavem Talichem nabídnuto angažmá. Specializoval se především na český a slovanský repertoár (nově nastudoval Alonsa v Škroupově Kolumbovi, Duda v Dvořákově Armidě a konečně velkou novou rolí byl Lukáš v Hubičce).První pokus o mezinárodní kariéru mu byl znemožněn nacisty. Smlouva mezi Curyšskou operou již byla podepsána, ze smluvního svazku ND byl po dohodě vyvázán. Nabídka na role? Canio v Komediantech, Rudolf v Bohémě, Gounodův Faust. Nepovoleno vycestovat. Psal se rok 1942.
Život šel dál. Smlouva s Národním divadlem byla obnovena. Roku 1942 nastudoval roli Vítka v Daliboru, roku 1944 roli Florestana v Beethovenově Fideliovi. V důsledku politických a společenských tlaků se premiéra stala zároveň derniérou.

Florestan, Fidelio, Národní divadlo

S koncem 2. světové války přišly velké příležitosti a naděje: Šťáhlav (Libuše), Mánek (Eva), nové nastudování Dvou vdov (Ladislav), Hubička (Lukáš), Její pastorkyňa (Laco), Psohlavci (Jan Sladký), nové nastudovní Fidelia (Florestan), Carmen (Don José), Eugen Oněgin (Lenský). Další janáčkovskou rolí byl Boris Grigorjevič v Kátě Kabanové(1947). Sám na ni vzpomíná jako na jednu z nejkrásnějších premiér.
V roce 1948 nastudoval roli Radama v Aidě - další zlomová role k jeho mezinárodní kariéře. Nejprve pro Národní divadlo, po této premiéře obdržel nabídku z Theather an de Wien. Pro představu cituji z knihy Olgy Kebertové Váš Beno Blachut: "Když jsem dozpíval "Celeste Aida" strhl se potlesk tak frenetický a trval tak dlouho, že jsem nevěděl, co mám dělat, jak se zachovat. Dirigent si sedl a čekal, až se obecenstvo vybouří a já jsem tam skromně stál a v hrozných rozpacích přijímal ten příval aplausu". Po úspěchu ve Vídni dostal nabídky na Carmen, Madame Butterfly a Bohému. Psal se ovšem rok 1948 a mezinárodní kariéra se - i díky ministru Nejedlému - nekonala. Nekonala se ani další Aida o pár let později - to si Blachuta vyžádal k výročí otevření Suezského průplavu Erich Kleiber.

Radames, Aida, Národní divadlo

Za zmínku roku 1948 určitě stojí dvě premiéry a role: Pierre Bezuchov v Prokofjevově Vojně a míru a na sklonku roku titulní role v Dvořákově Dimitriji.
V roce 1949 nastudoval nově v režii Karla Palouše a pod vedením Jaroslava Krombholce Smetanova Dalibora. Z této premiéry také pochází dnes už známá a okřídlená Nejedlého věta, která je často citována: "Tu palmu večera sklidil Beno Blachut". Zkrátka Dalibor se stal jednou z jeho životních rolí a jakýmsi synonymem - Dalibor = Blachut.

Dalibor, Národní divadlo

V 50. letech ho čekaly další výzvy a role: Belmonte v Mozartově Únosu ze Serailu, Grigorij v Musorgského Borisi Godunovovi, Ctirad v Šárce, Ondrej v Suchoňově Krútňavě, Heřman v Čajkovského Pikové dámě, Waltr Stolzing ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Albert Gregor v Janáčkově Věci Makropulos, Erik ve Wagnerově Bludném Holanďanovi.V 60. letech si rozšířil janáčkovské role o Filku Morozova (Z mrtvého domu) a pana Broučka (Výlety páně Broučkovy). S Janáčkem slavil se souborem Národního divadla mezinárodní úspěchy. Nastudoval Aigistha v Straussově Elektře, čekaly ho ještě dvě verdiovské role: Ismael v Nabuccu a Otello. Na sklonku 60. let přijal roli ovčáka Jirky v Dvořákově opeře Čert a Káča a pomalu se začíná přeorientovávat na buffo obor. První z těchto rolí a další pro něj v daném období typickou je učitel Benda v Jakobínovi. Do této kategorie spadá Skřivánek ze Smetanova Tajemství a ještě hradní Michálek z Čertovy stěny.
Samostatnou kapitolou byla jeho činnost koncertní - velké množství tenorových partů kantát a oratorií s jeho hlasem je též zachyceno na gramofonových deskách.
Beno Blachut patřil snad k nejnahrávanějším českým pěvcům. Naštěstí. Zejména archiv Českého rozhlasu je bohatou studnicí těchto nahrávek a jak firma Supraphon, tak v poslední době i Český rozhlas ve spolupráci se Společností Beno Blachuta vydávají archivní nahrávky. Světlo světa tak spatřil Massenetův Werther z roku 57, Fibichova Šárka, Čajkovského Evžen Oněgin, Smetanovy Dvě vdovy...
V letošním roce - uplynulo čtvrt století ode dne, kdy Beno Blachut dne 10. ledna 1985 opustil tento svět. Když už se to nestihlo před dvěma lety k jeho 95. narozeninám, říkala jsem si, jak by bylo pěkné, kdyby mu vyšlo profilové DVD. Zasloužil by si ho. Pokud vím, Supraphon ho vydal zatím jen Jarmile Novotné a Emě Destinové.
Chtěla bych ještě touto cestou poděkovat Ellen za všechny dodané materiály.
4. část KRÁSNÝCH HLASŮ bude v příštím týdnu věnována Martě Krásové.

čtvrtek 11. února 2010

Blogu k narozeninám


Dnes je to přesně rok ode dne, kdy se zde objevil první článek od zakladatele Miloše. Byla nás malá skupinka nadšenců, kteří chodili na přímé přenosy z MET a měli jednu velkou společnou zálibu - operu. Postupně se náš počet zvětšoval, setkali jsme se několikrát na koncertech, jeli spolu i do zahraničí na představení, navzájem si doporučovali nahrávky, sdíleli zážitky... Jako v běžném životě lidé přichází i odchází. Když jsem v červenci (době, kdy není sezóna a udržet Blog při životě je dost obtížné, protože se "nic neděje") tento Blog dostala do správcování, nebyla jsem si jistá, zda ho udržím, zda ho znovu s další sezónou oživíme... Podařilo se!

Chci Blogu moc pogratulovat k několika věcem:

Spojil dohromady velmi zajímavou skupinu lidí, kteří se navzájem dokáží velmi obohatit. Nejednomu z nás se splnil OPERNÍ SEN - mít s kým chodit na operu, mít s kým si o ní povyprávět, mít možnost cestovat za operou do zahraničí, poznat pěvce...

Blogu se podařilo získat širokou skupinu čtenářů, kteří sice nejsou vidět (a třeba ani nepíší komentáře a příspěvky), ale jsou tam denně, vrací se, přichází noví... OPERNÍ SEN? Nejsou mezi námi jen čtenáři z České a Slovenské republiky! Máme své příznivce v Německu, Maďarsku, Norsku, Polsku, Švýcarsku, Itálii, USA, Kanadě a zdá se, že i v Thaisku (těžko říct, nakolik té češtině rozumí, ale v seznamu IP adres je denně i jedna z Thaiska). :-D

Věřili jste někdy, že budete moci položit otázku svému oblíbenému pěvci/pěvkyni a že vám odpoví? OPERNÍ SEN se tu plní, seznam osobností se stále rozšiřuje...

Podařilo se Blogu získat jméno, které má svou velkou váhu, patří už na český internetový svět. OPERNÍ SEN? Naše jméno, nadšení pro operu, kladné ohlasy lidí... nám otevřely dveře ke spolupráci s českými divadly. Stačí ho třeba jen v Brně vyslovit a hned získáte kladnou odezvu.


Mám pro Blog velký dárek. Možná vás nepřekvapí, protože k němu Blog už delší dobu mířil... Teď už mohu s klidem prozradit, že jsme navázali spolupráci s Janáčkovým divadlem. Budu vám moci přinášet zajímavé reportáže z přípravy nových inscenací - příští týden to bude balet Carmen, po ní hned bude následovat Boris Godunov, Lékárník a Popelka a to mluvím jen o této sezóně... Budou to fotografie ze zkoušek, rozhovory s pěvci a lidmi, kteří se na představeních podílejí... Budete moci být u toho, jak se rodí nové dílo! Také poznáte, jak se dává dohromady Janáček Festival...

Dalším dárkem je spolupráce s Národním divadlem v Praze, kdy nám byla nabídnuta možnost zprostředkování rozhovorů s pěvci a účast na soutěžích o vstupenky na představení.

Co blogu popřát do budoucna? Povím vám svůj velký sen... ráda bych, aby se v našem Blogu spojila předvším česká a slovenská divadla, abychom mohli přinést informace o zajímavých představeních a koncertech u "nás doma". Samozřejmě, o představeních v zahraničí budeme psát pořád, to rozhodně nechci zavrhnout, přesto... o těch píší všichni. Kdo píše o tom, co se hraje u nás? Vím, na co mohu jet do Vídně, Zurichu, MET, ale kdybych chtěla jet třeba do Liberce na operu, jak mám vědět, které představení je tam nejlepší, abych kvůli němu jela přes celou republiku? Jsme tu z různých koutů země, rádi otevřeme dveře všem, kdo mají rádi operu, kdo by chtěli psát o představeních ve svém oblíbeném divadle... Doma pravda není nikdo prorokem, ale takové ty názory, že u nás se "neumí hrát opera", že "nemáme pěvce" a podobně, mi přijdou docela nespravedlivé. Choďme do našich divadel, chtějme je poznat, třeba budeme příjemně překvapení! :-)

Chci zde na Blogu založit stránky, kam byste mohli k jednotlivým divadlům v České a Slovenské republice napsat své názory, dojmy z představení, vzkazy..., které bychom pak divadlům, případně samotným jednotlivcům předali a přinesli vám pak jejich odpověď... Všechno je o vzájemné komunikaci, pokud nám třeba v našich divadlech něco chybí, s něčím nesouhlasíme, nebo naopak máme z něčeho radost, řekněme to těm, kdo zpívají, hrají, kdo pro nás všechna představení připravují. Všichni uvítají zpětnou vazbu, ať už kladnou, nebo zápornou... Obě jim potvrdí, že jsme tam byli, že jsme je vnímali, že přemýšlíme nad tím, co jsme viděli a slyšeli... Dodá jim to větší radost z jejich práce, jistě nám i vyjdou vstříc, pokud to bude možné, a my tak třeba poznáme spoustu nových lidí, kteří s námi chodí do divadla, ale dosud jsme se nepoznali. :-)

Ráda bych na závěr citovala slova Šimona, která napsal v jednom svém komentáři - má naprostou pravdu:

Nechtějme si dokazovat, kdo je lepší, kdo co umí víc... "Raději se vraťte zpátky k tomu, co nás spojuje, a to je nádherná hudba. Vždyť kde jinde se mohou desítky lidí různých národností, vyznání, politických názorů... potkat nejspíše, aby v tu chvíli mluvili jedním jazykem, jednou vírou a láskou ke stejné věci, než právě v hudbě?"

Takže všechno nejlepší, přátelé, do dalších let hodně nádherných zážitků, splněných operních snů a krásné hudby!


Na zdraví!!!