čtvrtek 28. ledna 2010

Deník Anny Frankové - hodina napětí a strachu





27. 1. 2010 v 19:00 proběhla v brněnské Redutě premiéra opery Grigorije Frida (*1915)
Deník Anny Frankové. K návštěvě tohoto představení mi dopomohla velká náhoda, za kterou jsem neskonale vděčná.

Obvykle u svých recenzí napíšu - byla to nádhera... Dnes to neřeknu. Tato opera v tomto nastudování, v této režii a scéně vyžaduje nový slovník. Nelze použít slova, která používáme u oper, které známe zpaměti, mají vymyšlený děj a přitáhnou davy už jen svým jménem. Tohle je krutá realita.

Deník Anny Frankové je především příběh o obrovském strachu - ať už si ho hlavní protagonistka připouští, nebo ne. Teď jsem tak začala přemýšlet, jaké slovo bylo použito v celé opeře nejčastěji? Rozhodně půjdu ještě (minimálně) jednou a to slovo najdu! Proč přemýšlím nad něčím takovým?


Celý příběh začíná naprosto nenápadně - dívka má narozeniny a mezi dárky nalezne deník. Má z něj obrovskou radost a začne do něj psát. A postupně se obrací listy a příběh jde dál. Má problémy ve škole s učitelem matematiky, tatínek přišel o práci, pak už hrozí, že se budou muset schovávat, pak je předvolán na gestapo... už se musejí schovat. Některé události jsou krátké, některé delší, odvíjí se za sebou a vždy se jen promítne na scénu datum zápisu.


V úkrytu se jí zpočátku líbí, jsou tam všichni pohromadě, nikdo o nich neví, prakticky se "nic neděje", občas má zapsáno, že se zase dívala škvírou v okně, co se děje na ulici. Prožívá první zamilování, vypráví o něm s neskutečnou nevinností (napadá mě přirovnání k Butterfly, když vypráví Pinkertonovi a Sharplessovi o své rodině a o sobě, jen Anna je o trochu mladší), z počátečního nadšení se postupně dostává do stavu, kdy už přestává věřit, že se odtam dostanou živí. V jednu chvíli vezme křídu a napíše velkými písmeny:

CHTĚLA BYCH DÝCHAT A SMÁT SE


My všichni můžeme dýchat, můžeme se smát. Ani nevíme, co všechno máme, stěžujeme si, hádáme se nad "nesmysly", jsme zahaleni do "lesku a luxusu" a přitom nám chybí "mír v duši". Anna říkala sama - lesk a luxus nepotřebujeme. Musíme mít mír v duši, abychom mohli žít.

Jednoho dne se ozývají rány, kroky, někdo buší na dveře... dobývá se dovnitř... všichni jsou nehnutě schovaní, téměř nedýchají...

Celý pěvecký part je složený až neskutečně naturalisticky. Když se "nic neděje", Anna vypráví o obyčejných věcech - venku svítí slunce, učitel matematiky mě nemá rád, jsem zamilovaná až po uši... - říkáte si, to je takové "obyčejné zpívání", na tom není nic těžkého, vystřídá se pár not, žádné výšky ani hloubky, pořád "dokola". Možná by se to tak mohlo zdát... Ale pak vždy přijde naprosto nečekaný zvrat v ději a nestačíte se divit té obtížné melodii, neskutečným vysokým tónům, křiku místo zpěvu a pak i mluvenému slovu, které je ještě děsivější a přechází do mrazivého šepotu.


Samotný konec opery Vás zcela odrovná. Aniž by byl jakýkoli náznak, že se něco děje, že je nějaké nebezpečí, najednou se otevřou dveře, za nimi je oslnivé světlo a Anna vejde. Rázem se prudce zavřou a objeví se jen titulek - den deportace. Za ním už jen následuje měsíc jejího úmrtí. Strávila v úkrytu zhruba dva roky, v koncentračním táboře 7 měsíců a nakonec zemřela na tyfus. Neskutečně krutý osud.


Závěr opery zasáhl snad všechny. Nikdo ho nečekal a všichni seděli úplně ohromení, dojatí, neschopní pohybu. Za celé představení vůbec nikdo nezakašlal, skoro nikdo se nepohnul, nikdo se s nikým nebavil... Všichni byli zcela pohlceni příběhem. Ona dozpívala, orchestr ještě chvíli hrál, doznívaly poslední tóny, až nastalo hrobové ticho. Zhaslo se světlo v i orchestřišti a byla úplná tma. Slyšeli byste spadnout špendlík. Možná bych to ticho nechala ještě delší, aby si to člověk mohl všechno alespoň v rychlosti znovu projít, o čem mluvila, co se vlastně stalo... Pomalu se začala rozžíhat světla a postupně se i ozýval potlesk, který skončil skandovaným aplausem vestoje a mnoha výkřiky "BRAVO, BRAVA!"

Když se dostanu k orchestru a panu dirigentovi, podali úctyhodný výkon. Bez oddechu se hrálo tahem celou hodinu. Žádný potlesk během představení... Režie vás také nenechala se nadechnout a nevnímat děj. Strhla vás hned na začátku a už nepustila, naopak, když skončila, zůstali jste najednou v hluboké tmě, jakobyste ztratili zcela orientaci a nevěděli jste, co si počít, kam jít... Scéna pana Dvořáka výborně dokreslovala celý děj. Jedno velké okno se dvěma patry spojenými schody. Holé zdi, nic víc. To "nic" bylo využito do posledního detailu. Ve spojení s režií byl použit snad každý centimetr z této scény. Každý "detail" měl velký smysl. Skvělý nápad!!!



Pro výkon paní Terezy Merklové nenacházím slov. Opravdu před námi byla na jevišti "malá nevinná holčička", která postupně dospívala, byla šťastná, smutná... Obrovský obdiv má za to všechno si zapamatovat (jen ta spousta textu, rádoby "prosťoučkých melodií", které jsou ve skutečnosti velice obtížné a dloooouhé!!!), ani na chvíli nevypadnout z role (vstoupí na jeviště a až do samotného konce z něj neodejde), zahrát všechny emoce... Měla jsem pocit, že to místy nehrála, ale přímo prožívala. Ta její zoufalost byla tak skutečná, že bodala u srdce. Hluboce se před ní skláním.

Tohle musím vidět ještě jednou, možná víckrát a pozvu všechny, které budu moci. Člověk si u takového příběhu uvědomí tolik věcí, na které nemá čas, nechce nad nimi přemýšlet, nenapadnou ho a přitom jsou ZÁKLADNÍ!!! Přijeďte se opravdu podívat, tuto operu neuvidíte jen tak někde. Máme v Brně navíc vynikající český překlad od Petra Štědroně a o to víc je celý příběh působivější, když k vám Anna promlouvá vaší řečí a rozumíte jí každé slovo!

Mějte krásné dny, občas se zastavte, rozhlédněte se kolem, všimněte si, že svítí slunce, že jsou kolem vás lidé, že jste svobodní a že

MŮŽETE DÝCHAT A SMÁT SE!
AMEN



Český překlad: Petr Štědroň
Dirigent: David Švec
Režie: Heinz Lukas-Kindermann
Výtvarník scény a kostýmů: Daniel Dvořák

Anna Franková - Tereza Merklová

Další fotografie:
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

Další představení opery Deník Anny Frankové se uskuteční: 2. 2. (vyprodané), 4. 2. v 10h, 11. 2. a 13. 3. 2010 v Divadle Reduta.

2 komentáře:

Dana Šimková řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

strávit a tyfus. Prosím, oprav si to.
Jinak moc pěkné, ráda bych Annu Frankovou viděla, zaujalo mě to.