neděle 17. ledna 2010

Brněnský Netopýr – běžte bez předsudků a pobavíte se!


Na otázku, proč už dávno tato recenze nevyšla, když jsem představení viděla v neděli 10. 1., nelze odpovědět jinak, než že ji píšu potřetí. Snad už naposledy... Musím se přiznat, že to představení mě doslova pronásleduje. Už dvě noci po sobě ve snu zpívám Adélu nebo Rosalindu, tančím s Orlofským, kuji pikle s Netopýrem – doktorem Falkem, Alfréd mi zpívá pod oknem, zamilovaně vzhlížím ke Gabrielovi... Já se toho Strausse prostě nemůžu zbavit. :-)


Co o tom představení napsat? Když jsem hledala na internetu a v novinách nějaké recenze, nenašla jsem skoro nic. Nikdo se neodvažuje o Netopýrovi psát? Bavila jsem se s jednou operní kritičkou a ta mi řekla, že musela hodně opatrně volit slova... Místo kritik jsem našla spousty a spousty rozhovorů s panem Havelkou, dirigentem Zehnderem, kde se pořád dokola dočítám, jak chtěli pozvednout operetu a přiblížit ji mladým a, že to není Netopýr, ale „Batman“ = „Betelné maník“. Takže téměř žádný názor diváka, jen samotných tvůrců...


Viděla jsem toto představení dvakrát. Poprvé 18. 12. to byla veřejná generálka, kdy jsme měli jedinečnou možnost zažít toto představení v kompletní víc jak tříhodinové nekonečné verzi. Strausse mám moc ráda, většinu těch melodií jsem znala, pěvecky to bylo zvládnuté dobře, ale nad režijním pojetím mi nejednou zůstával rozum stát. O Batmanovi ani nemluvím, sice jsem o něm věděla dopředu z recenze v novinách, ale nevěřila jsem, že to myslí až tak vážně... Během předehry je promítaný komix, kde je až moc dopodrobna popsaná historka, jak Motýl – Gabriel von Eisenstein – přelstí a podvede Netopýra – doktora Falkeho.


Co mi nesmírně vadilo, tak byly nejednou během celého představení použité nadávky, dvojsmyslné vtipy, už možná i „prošlé“ narážky, jako „studoval práva v Plzni“ a vysmívání se koktajícímu člověku... Mám pocit, že to slyším kolem sebe pořád a už to snad ani není směšné. Jednu věc panu Havelkovi neodpustím, ať se na mě nezlobí, dívat se na opilého Frankeho a Eisensteina, jak otočeni zády k nám „močí“ je fakt nechutné. To už jsme tak klesli hluboko, abychom se na tohle museli dívat? Doufala jsem, že tohle bude mezi vyškrtnutými pasážemi, bohužel se tak nestalo. :-(
Během představení vás čeká několik překvapení a nejvíc jich najdete v druhé části. Hned po přestávce se najednou rozezvučí absolutně „nestraussovský“ šlágr, který já osobně slyším každý týden v rádiu a už jsem na něj skoro alergická :-D, dva balety, hodně dobře napsaná „česká píseň“ (i když spojitost Mariánky s tím, že se jedná o marihuanu, jsem v tom vůůůbec nehledala... :-( ) a píseň Frosche (Mě koupali co děcko v horké lázni), kterou zpíval Vlasta Burian ve filmu To neznáte Hadimršku. Text je poněkud slabší a nevím, nevím, co má společného s Netopýrem, ale zase oceňuju skvělé sólo na housle. První představení ve mně nevyvolalo zrovna pozitivní náladu. Měla jsem v úmyslu na to představení už znovu nejít, nebo jít až za hodně dlouho. Věděla jsem, že se budou provádět škrty, ale moc jsem tomu nedůvěřovala.


Pak moje známá udělala skvělou věc, za kterou jí teď musím hrozně moc poděkovat – věnovala mi 2 vstupenky na Netopýra. Darovanému koni na zuby nehleď, já vím, ale asi jsem se netvářila moc nadšeně... :-D No tak dobře, překousnu to a půjdu. Aspoň konečně budu moci napsat recenzi.

Na začátku nás před zataženou oponou uvítali dva sólisté trochu zdlouhavým dialogem, kdy nám vysvětlovali, co to vlastně uvidíme... s jedním z nich jsem o tom o přestávce mluvila, jsem zvědavá, co vymyslí příště. Batman, komix, několik nadávek zůstalo, rozhodně bylo ale poznat, že děj dostal spád a že se hodně škrtalo. Obsazení bylo téměř stejné, jako jsem měla v prosinci, jen se změnila Adéla a Frank. Musím říct, že ti lednoví se mi možná líbili o trošku víc, ale bylo tam víc okolností...

Pavla Vykopalová nádherně vzorově zazpívala a zahrála Rosalindu, Aleš Briscein mi přijde docela fajn a na roli Gabriela se moc hodí. Jen si ho zatím pořád neumím představit jako Lenského v brněnském Oneginovi. :-D Ještě se mi moc líbil Richard Samek jako Alfréd, na něm bylo vidět, že se v té roli doslova vyřádí. Hraje si na Presleyho, doslova tančí po jevišti a dobře hraje na klavír. Jana Wallingerová je vysoká sama o sobě, ale když si vezme své super vysoké boty (ta jde fakt s dobou – ty by se hodily do toho vysokého sněhu!!!), má dva metry. Takže každý, kdo s ní chce mluvit, musí k ní doslova a do písmene vzhlížet. :-D Zazpívala svého Orlofského v obou verzích čistě a krásně, čímž mě ujistila o tom, že Orlofský je lepší, když je zazpívaný mezzosopránem, než mužským hlasem. V jejím zpěvu je vždycky slyšet jistotu a docela i pohodu a vnitřní radost, s jakou zpívá. :-) Andrea Priechodská byla opravdu tak krásná, že se jí žádná komorná nemůže vyrovnat a velký dojem na mně udělal hlas a herecký projev Netopýra Svatopluka Sema! Všichni byli výborní, moc chválím i pana dirigenta Ondreje Olose, jehož práci jsem skoro nepoznávala. V prosinci mi přišel jeho Strauss neslaný nemastný… prostě nezvedal ze židle, že byste hned šli tančit. Slyšela jsem pěkné přirovnání, že Strauss je jako „Sachr“ – vysoká kvalita chuti a vůně, poznáte ji vždycky. V prosinci mi to jako Sachr nepřipadalo, spíš to bylo trochu moc „dietní“ :-). V neděli byla ovšem situace jiná. Jak slyšíte Strausse podruhé, zjišťujete, že ho už vlastně znáte nazpaměť a, když vám během písní běží navíc nad jevištěm titulky, skoro vás to láká si to zazpívat také. Ani jsem si to skoro neuvědomila, ale vlastně jsem si s nimi odzpívala skoro celé představení. Přišlo mi to, jako by to složil schválně tak „chytlavě“, aby si to všichni snadno zapamatovali a mohli se přidat. A měla jsem pocit, že i za mnou se někdo přidal. :-) Kdyby to šlo, nejraději bych vyběhla na jeviště a „vyřádila se“ se všemi pěvci a sborem. Panovala v celém představení, obzvlášť na plese, tak dobrá nálada, že mi bylo skoro líto, že my jen SEDÍME a tiše HLEDÍME na to, co se děje. Dostala jsem se tentokrát do první řady v přízemí a pomalu jsem nevěděla, kam se mám dívat dříve.
I když mi ten šlágr v druhé části je protivný, uvědomila jsem si, že pan Briscein vlastně skvěle hraje na saxofon, Martin Zbrožek a Jana Wallingerová na housle, Richard Samek na klavír, Jiří Sulženko na basu, Zoltán Korda na harmoniku a bohužel jsem neviděla na bicí. :-( Kdy se mi podaří je jindy vidět v tak „neobvyklé roli“?



Myslím si, že říkat, jak je tohle představení nesmírně úžasné je nesmysl, stejně jako ho zatracovat. Zažila jsem lidi v publiku, kteří nadšeně tleskali, kteří udiveně hleděli, i ty, kteří odešli o přestávce z divadla. Zaslechla jsem rozhovor jedné slečny se svou starou babičkou, kdy babička smutně konstatovala, že se jí to nelíbí, že to není Netopýr, jakého si pamatuje z mládí, a že je to úplné zničení něčeho nádherného. Vnučka naopak říkala, že jí se to hrozně moc líbí, že se u toho skvěle baví a že se dlouho tak nezasmála… Já jsem byla na prvním představení babičkou, na druhém vnučkou. :-) Chápu obě dvě strany.



Napadá mě jedna věc, kterou jsem si s mou spolunávštěvnicí představení Maruškou osobně ověřila, a hodně to pomůže. Když nebudu souhlasit s nějakým představením, nebude se mi líbit režie, cokoli, proč chodit za režisérem, aby mi on vysvětlil, co tím vlastně chtěl říct...? Rozhovorů s panem Havelkou jsem slyšela a četla spousty a ani jednou mě on nepřesvědčil. Nechoďte za režisérem, běžte za pěvci! Oni jsou ti, kdo to musí hrát, prožít daný příběh na jevišti, oni to zkoušeli po nekonečné hodiny, oni musí nějak reagovat, když se stane něco nečekaného. A když se během představení zdaří, nejsou na jevišti pěvci, ale samotné postavy, kterým pěvci jen propůjčili své tváře a hlasy. My to vidíme z pohledu diváka sedícího a mlčícího, oni jsou „na druhém břehu“ za orchestřištěm. Mně osobně se to moc osvědčilo a našla jsem úplně jiný pohled na celé představení. Za recenzí jsou ocitované rozhovory s jednotlivými pěvci, takže si sami můžete přečíst, co si o tomto představení myslí, jak se jim zpívá…


Přijďte se na Netopýra podívat. Neříkám vám, že se vám musí stoprocentně líbit. Možná utečete, možná zůstanete a budete mít chuť si všechno odzpívat s nimi. Už kvůli skvěle zazpívaným partům by to určitě stálo za to. A taky kvůli nádherné Straussově hudbě. A možná i kvůli překrásným kostýmům Rosalindy a Adély. Alfréd alias Presley by možná stál za hřích (obzvlášť s jeho vysokými áčky, béčky...)! Třeba by vám stál za to i dvoumetrový Orlofský, který vlastně není hrabětem, ale prodává vstupenky na ruské kolo. :-) A kdy se vám jindy povede slyšet Aleše Brisceina hrát na saxofon? Možná jsem už moc domýšlivá, pojďte tam i kvůli mně! :-)) Zajímalo by mě, jak se vám to bude líbit, a těším se na všechny názory! Stručně a jasně, stojí to za pokus!!!

Pokud jste se nedívali, zde je záznam pořadu Terra Musica, kde byla reportáž mimo jiné i o tomto představení.


Zde vám jako třešničku na dortu přináším slíbené krátké rozhovory s téměř všemi pěvci, kteří v neděli v Netopýrovi zpívali. Od nejednoho jsem slyšela velmi kladné ohlasy na samotnou inscenaci. Ještě jednou touto cestou děkuji všem, že mě tak příjemně přijali a věnovali mi svůj čas – se všemi bylo příjemné si povídat a s některými jsme se hoooodně zapovídali! :-) Měla jsem pro všechny připravené dvě společné otázky a pak jednu „soukromou“ vztahující se k jejich samotné roli:

Společné otázky:
1. Může v dnešní době ještě opereta oslovit mladé lidi? Přece jen děje bývají velmi prosté...
2. Kdyby vy jste měl/a režírovat operetu, zvolil/a byste klasickou, moderní nebo jen koncertní verzi?

Vezmu to popořadě, jak jsem se s nimi setkala...

První mi otevřel dveře Frosch v podání Martina Zbrožka. Byl ve svém kostýmu a zrovna trénoval sólo na housle z posledního dějství. Myslím, že jsem ho viděla teprve podruhé v životě (poprvé v prosincovém Netopýrovi), a docela příjemně jsme se pobavili!

1. „Myslím si, že právě tato opereta má tu naději. Mohla by pomoci, aby opereta jako taková vůbec přežila a oslovila. Když se někdo k uvedení rozhodne, je třeba tomu dát „šmrnc“, aby lidé měli pocit, že se mohou jít bavit na operetu. Mám přátele (mladé), kteří sem přišli na toto představení, a divili se, že mohou jít na operetu a smát se. Naopak jsou překvapení ti starší, kteří čekají klasického Netopýra, a mají pocit, že jim něco chybí. Ale můj dojem je, že oni by se měli stát modernějšími a vycítit, že se děje něco zvláštního, že to není jen zavzpomínání si na ty jejich časy, ale je to něco, co by mohlo vést někam dál.“

2. „Pokud bych vycházel z této verze, možná by mluvené slovo mohlo být kratší, údernější, rychlejší, ta hudba sama je nesmrtelná a, když se podá s dobrým gustem, může oslovit mladé... Dnes jsou mladí lidé přesycení vším možným a hledají povyražení v různých odvětvích. Může být pro ně vlastně „happening“, že jdou na operetu a že se u ní mohou bavit. Já si myslím, že by k tomu přispělo ještě to, že by se prodávalo šampaňské a lidé by měli skleničku v ruce...“

DŠ: „... a přípitek by byl s vámi! To je dobrý nápad.“

MZ: „Já jsem to tak navrhoval, zatím to neprošlo, ale kdyby si lidé připlatili třeba o 50,- navíc, byl by v ceně drink!“ :-)

(Doufám, že to projde!!!!!!!! Hned bych si připlatila!)
DŠ: „Na závěr otázka k vaší roli: Co byste dělal, kdyby vedle vás bydlel třeba tenorista a denně se rozezpívával?“ (v původní verzi Frosch šílel z neustálého Alfrédova zpěvu ve vězení; ještě poznámka k tomu, hned ve vedlejší šatně byl tenor - pan Briscein - a rozehrával se na saxofon :-D)


MZ: „Tak bych se od něj aspoň učil.“ :-D


DŠ: „Přeji ať se vám daří!“


MZ: „Děkuji. Tak snad se nám to povede, že ti mladí přijdou.“ :-)




Další setkání bylo s Alenou Sobolovou představující Idu:

1. „Myslím si, že opereta pořád ještě může oslovit mladé.“

2. „Záviselo by to od konkrétního díla, kdyby to měl být Netopýr, jsem teď hodně ovlivněná, mně samozřejmě nevadí tato poloha, líbí se mi to, ale nemám nic proti klasice.“




Poslední příjemné přestávkové povídání bylo u paní Vykopalové a musím říct, že díky ní jsem se odhodlala recenzi napsat a zamilovala se do této inscenace! :-)

1. „Já si myslím, že v tom pojetí, co režíruje Ondřej Havelka, že určitě. On do toho, myslím si, právě jde, aby přilákal ty mladé.“

2. „Já bych zvolila spíš klasickou verzi, ale určitě bych chtěla, aby to bylo jiné, ne klasický „stoják“, aby tam byl pohyb. Hlavně doufám, že se to nikdy nestane, abych režírovala! :-D“


DŠ: „Otázka k Vaší roli – kolik toho v té mace vidíte?“


PV: „No, já vidím celkem „blbě“, což mi pomáhá, takže se to lépe hraje.“


DŠ: „Takže ten náraz do zdi je téměř skutečný, nebolí to?“ :-)


PS: „Ne, dostala jsem výklad, jak udělat, aby se člověk praštil do hlavy, vypadalo to jako strašná rána a přitom nic. Technicky je to udělané dokonale a vždycky mám strašnou radost, když slyším ten výbuch smíchu. Já si to strašně užívám.“

DŠ: „A jak vy jdete na kraj toho jeviště až k orchestřišti..., už se vám někdy stalo při nějakém představení, že se někomu podařilo spadnout do orchestřiště?“

PV: „Člověka jsem nezažila, ale v jedné inscenaci Figarky se mi stalo, že jsem měla kolem pasu takový ten kruh, jak s tím se krouží kolem boku, bylo to v Národním člověk tam s tím „blbne“ a mně to ulítlo a spadlo do orchestru. Já jsem si fakt myslela, že mě zabijí. Pak jsem chodila a bála jsem se kohokoli z nich potkat, omluvila jsem se, oni, že to berou, ale to, co tam říká Falke, je pravda!“
(Rosalinda má na hlavě masku a rázným krokem se vydá zhruba směrem k Falkemu, ale netrefí cíl a míří si to rovnou na orchestřiště. Falke ji na poslední chvíli zastaví: „Tam nic nesmí padat, oni jsou na to strašně hákliví...“ :-D)

PV: „Ještě mi řekněte, jak se vám to líbí.“


DŠ: „Dávám si to zatím dohromady. Líbí se mi to víc, než když jsem viděla generálku. Dnes mi to přijde trošku živější. Pěvecky se mi to vždycky líbí hrozně moc. Já jsem vždycky spíš na tu klasiku, tak jsem z toho trochu „vytřeštěná“. :-)“


PV: „Mně se líbil názor jednoho mého známého, když jsem se ho také ptala, jak se mu to líbí: Když přistoupíte na tu hru, tak ano. Když tam přijdete s tím, že jdete na klasickou operetu, tak se vám to nebude líbit, ale když přijdete a necháte se bavit, když se necháte tím stylem trošku strhnout, tak si myslím, že se budete moc dobře bavit.“



Po představení následovalo několik dalších setkání:

První z nich byl sympatický Zoltán Korda alias koktavý Doktor Blind:

1. Já si myslím, že to nadchne, protože ta muzika, jak jste jistě viděly, je krásná, melodická a je i vtipná. Jde jen o to, aby mladí lidé do toho divadla přišli. Myslím si, že nadchne určitě.

2. Určitě by to byla opereta klasická s moderními prvky. Klasická opereta, že se tam musí zachovat určité klišé, určitá noblesa, ale mohou tam být moderní prvky – v nasvícení, v gestech…, ale všeho s mírou.

DŠ: „A ještě otázka k vaší roli, když vy tam koktáte, není to nakažlivé?“

ZK: „Je. Ale těch rolí je už více, které koktám, je pravda, že to koktání se mi už dostává do některých jiných rolí a potom koktám „chca nechca“, jak se říká, ale to je profese. :-)“



Setkání s Alešem Brisceinem (Gabrielem) konečně tváří v tvář mě příjemně překvapilo. Dosud jsem o něm jen slyšela, nebo ho viděla na jevišti, a při tomto rozhovoru ve mně rozhodně zanechal moc dobrý dojem!
Pozval nás dovnitř, a když jsem se zmínila, že chci psát recenzi o Netopýrovi, z plných plic se mi zasmál. Nevím proč!!! :-D Ale hned mě s úsměvem vyzval, abych se ptala.

1. Myslím, že nejzákladnější otázka je, jak mladé publikum dostat do divadla. Beru to trošku podle sebe, když jsem začínal jako instrumentalista, tak ta opereta byla taková ta „fousatá“, tradiční, konzervativní a někdy docházelo až jakoby k parodii na tu pravou operu/operetu. V tomto já plně podporuji Ondřeje, který zvolil cestu jakoby střetu, tak to vnímám od publika já: pro konzervativní, velmi tradiční publikum je to lehce šokující, ale zase na druhou stranu právě věkové skupiny kolem 15 let naopak zjišťují, že ta opereta nemusí být jen vytrpěných tři a půl hodiny, nebo ani ne, něčeho nezáživného, u čeho se nezasmějí, myslím si, že hlavně je třeba ocenit na Ondřejovi, že on jde proti tomu proudu tradicionalistů a snaží se to právě zpřístupnit lidem, kteří by za normálních okolností na tu operetu nepřišli, což si myslím, že je velký dík pro něj a má za to mou podporu a dík, protože jsme se dali dohromady k tomu, že jsme oprášili saxofon a trošku z toho udělali srandu a tak, doufám, že to..... ale vy se smějete, tak vás to nějak nepohoršilo…“


DŠ: „Když jsem byla poprvé na generálce, tak jsem z toho byla pohoršená až moc.“


AB: „Fakt jo?“ :-)

DŠ: „To se mi tam prostě absolutně nelíbilo, říkala jsem si, proboha, na tohle tedy v životě už nepůjdu :-D... a teď jsem dostala od jedné známé dvě vstupenky, tak jsem si říkala, je to zkrácené, zkusím...“

AB: „No to je nápad! To je dobrý systém!!! :-D“

DŠ: „... a ono ano! Na tu první část jsme si říkaly, ano, dobrý…, na tu druhou jsme nevyšly ze smíchu! Já jsem prostě zpívala s vámi. :-)“

AB: „Možná každý bude povinně muset jít ještě jednou, aby to takzvaně zkousnul a pak to jde.“

DŠ: „Rozhodně ta zkrácená verze je lepší, než ta původní.“

AB: „To jsem ještě tlačil na to, zkraťme to maximálně, a ještě se nám to podařilo víc zkrátit, což jsem rád, Ondřej rozhodně nešel proti a řekl, jasně, pojďte to ještě udělat...“

2. Protože už platím za vlastně nestora různých operetních rolí, protože opereta je moje doména i v zahraničí, vždycky si spíš při ní odpočinu od takových těch klasických představení, takže já bych rozhodně šel tou cestou moderní. Rozhodně nejsem zastáncem stokilového tenora, který ke dvousetkilové dámě bude loudit tóny staticky tři čtvrtě hodiny, to nesnáším tohle. Když to porovnám, venku jsou režie náročné, že režiséři po nás chtějí, abychom se nějakým způsobem hýbali, to je standart, který tady ještě nemáme, nám se to zatím pořád ještě zdá jako nějaká moc rychlá cesta někam, co není vyzkoušené...“

DŠ: „Ještě otázka k vaší roli – za co jste chodil na karneval?“
(ozval se ještě mohutnější smích, než když jsem se zmínila o recenzi...)

AB: „Vždycky to byli nějací Zorro-mstitelé…“

DŠ: „Motýl to nebyl...“

AB: „Byl to milovník, byl to svůdník, v podstatě se to od toho „Gabiho“ moc neliší, ale bylo to v lidské podobě, takže nějaké ty myšky, nějaké princezny jsem občas chytil :-D... takže se to ke mně takhle zpětně zase dostalo. :-)“




Další milovník hned čekal za rohem na chodbě :-D – zastihly jsme neodolatelného Alfréda – Richarda Samka. Skoro mi na něm až chyběly ty napomádované vlasy a vysoký hlásek! :-D

1. Já si myslím, že jistě, když je to dobře udělané, nadchne to všechny...

2. Rozhodně takovéto šílenosti mě baví mnohem víc, než klasika, protože tam já se nudím, to se přiznám. Mám raději, když je to udělané nevšedně, nemusí se to všem líbit, ale aspoň netuší, co se stane… minimálně tohle musí diváka uspokojit. Doufám, že je vidět to, že je tam spousta nápadů, které, než Ondřej vymyslel, dalo určitě zabrat, to možná nikdo nedocení, protože všechno vyplývá tak nějak přirozeně a v pohodě, ale není to tak snadné.“

DŠ: „Taková otázka ještě na vás – vy zpíváte na začátku, pak zpíváte na konci, zahrajete si na klavír...“

RS: „Co dělám uprostřed?“ :-)

DŠ: „Jdete na kafíčko, nebo...?“

RS: (Presleyovským hláskem) „No já se rozezpívávám...“ (už normálně) „Učím se, sedím v šatničce, co bych jiného dělal,... čtu si...“ :-)

DŠ: „To je dobrá role!“

RS: „Výborná! Ale nejlepší je zpívat pořád, protože než se člověk vždycky zahřeje, je zahřátý, tak zase jde do šatny. Tak se zase zahřívá... když je tam pořád...“

DŠ: „Než si člověk zvykne...“

RS: „No jasněěě! :-D Ale to nevadí, však tohle je taková epizodní věc, ale je to pěkné a dělám to rád! Člověk si užije...“


(mám slíbeno, že nám připíše k recenzi komentář, ani se neptejte jaký!!! :-D)


RS: „No, to teda jste málo pochválila, to byste měla víc!“ :-D

DŠ: „No,… já se pokusím!“ :-D




Další sympatickou osůbkou byla Andrea Priechodská, se kterou jsme se dost zapovídaly!

DŠ: „To byla nádherná Adéla, já jsem s vámi musela zpívat tu árii „Je to směšné...“ :-D“

AP: „Jé, to jsem ráda! Mě tady tato role hrozně baví, mám ji ráda, tak si myslím, že když to člověk dělá s chutí, tak to lidi dojme. Stála jsem moc o to, abych tu roli mohla dělat, tak se mi to povedlo a jsem rááááda. :-)“

DŠ: „Chtěla jsem se zeptat, čemu jste se naposledy nejvíc zasmála, že byste řekla – Je to směšné achacha...“

AP: „Čemu já jsem se naposledy zasmála?“ (chvíli ticho, přemýšlí...)

DŠ: „Já bych řekla, že včera Cherubínovi...“ (smích nás obou)
(pro vysvětlení paní Priechodská v sobotu uváděla v Brně přímý přenos Růžového kavalíra a povídala nám, že Strauss tuto operu složil jako odpověď na Figarovu svatbu... Srovnávala jednotlivé postavy a, když došla k Octavianovi, nemohla si vzpomenout na kalhotkovou roli ve Figarovi. Omlouvala se a začala se smát, že jí to jméno vypadlo. Vedle mě v šesté řadě zrovna seděla Jana Wallingerová (Cherubín) – dost vysoká, i když sedí – a tak jsme zrovna náhodou zaráz zašeptaly „Cherubín“. Paní Priechodská se začala smát ještě víc, „no, samozřejmě Cherubín, vždyť tu zrovna jeden sedí – Jana Wallingerová.“ :-D)

AP: „No, to je takový ten škub: víte, že se to blíží, teď si říkáte – Bože, jak se to jmenuje? – a když jsem viděla tu Janu, tak jsem si říkala, ta se bude „chlámat“ určitě! :-D A mně to paradoxně pomohlo, že jsem ji tam měla… takže, když jsem uváděla MET. :-D“

DŠ: "Nadchne ještě dneska mladé lidi opereta?"

AP: „Zrovna dneska tam byla opravdu devítiletá holčička a byla nadšená. Asi záleží na tom, kdy to člověk pozná. Já osobně jsem byla na operetě poprvé, když jsem ji hrála, já vím, že to není moc hezké, ale... myslím si, že když se k tomu člověk vede a když se řekne, že to je také kus umění, že to určitě smysl má!“

DŠ: „Kdyby vy jste chtěla režírovat operetu, bylo by to klasicky/moderně/koncertně?“

AP: „Já vždycky, když jsem chtěla někoho kritizovat za režii, tak jsem si říkala, ale i tak to obdivuji, protože tu invenci takovou nemám. Obdivuji to, že někdo dostane ty noty, které udělal někdo tisíckrát a teď to musí udělat aspoň trošku jinak, to už vůbec takové ty řeči – to udělal stejně jak ten... V podstatě ať si to někdo zkusí, jak je to těžké. Já tu invenci jako takovou nemám. I když u toho pana Havelky jsme nevěděli, jak to bude, jestli to bude moderně, nebo to bude bláznivě, nebo jak a je to vlastně klasicko-...jinak. Naučila jsem se neudělat si nějaký předsudek, protože pak máte problém, že se vám něco nelíbí a z toho se může stát, když to člověk chce nastudovat, že už se s někým nepohodne... Možná mi je bližší klasičtější...“




A jako poslední mi zatím zůstala Jana Wallingerová, dvoumetrový Orlofský, které ještě jednou moc děkuju za domluvení všech rozhovorů!

DŠ: „Drahý pane Orlofský, co děláte, když se nudíte?“ :-)

JW: „Popíjím vínečko a hraju hry. :-D“ (ne vždycky!!!, ale zrovna se to hodí k roli :-D)

DŠ: „A kdybyste vy měla režírovat operetu, byla by klasická, moderní, koncertní?“

JW: „No mně se líbí tahle verze, co máme, takže něco podobného, ale asi bych to nevymyslela. :-D Byla bych dobrý asistent režie – perfektně bych to naučila ostatní. Velice se mi líbí humor Ondřeje Havelky, prostě si to všichni užíváme.“

DŠ: „Myslíte, že dneska opereta mladým lidem něco řekne?“

JW: „Myslím si, že tahle verze jim hodně řekne. Právě v operetě je ta možnost aktualizovat k dané době, k daným podmínkám, takže opereta má šanci. Je tam možnost improvizovat, a přidávat si svobodně cokoli.“

DŠ: „To je vlastně pravda, zpívané se většinou nezmění a zbytek je jen mluvený...“



PS: Ještě takový dotatek... Když jsme včera s Maruškou vycházely z Mahenova divadla z Lazebníka sevillského, opery, kterou máme obě dvě hrozně moc rády a asi se brzy stane dalším představením, které se pokusíme ani jednou nevynechat, nebavily jsme se o Lazebníkovi, nýbrž o Netopýrovi. Měly jsme cestu rovnou kolem Janáčkova divadla a visely tam ještě fotografie z tohoto představení od neděle. Zpívaly jsme árie, sbory, duety, vzpomínaly na nejrůznější hlášky a vybavovaly si mnohdy dlouhé části z jednotlivých scén. To se vám tak vryje do paměti, že se toho prostě nemůžete zbavit. :-D Asi největší úspěch u nás má „jídelní“ árie Rosalindy z prvního dějství, kdy se loučí s Gabrielem, a pak „Je to směšné...“. :-) Už se těším na další představení!!!

(úryvky z jídelní árie)
„Až bude mě stesk sžírat,
Tak rakvičku si dám
A šlehačkou se týrat
Pak začnu, jak se znám…“

„Co sním, až přijde oběd,
Zas prázdné místo tvé.
Ty porce pozřu obě,
Dva šnycly vepřové…“

Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Ondřej Havelka
Výtvarník scény: Martin Černý
Osoby a obsazení


Gabriel von Eisenstein - Aleš Briscein
Rosalinda- Pavla Vykopalová
Frank - Jiří Sulženko
Princ Orlofsky - Jana Wallingerová
Alfréd - Richard Samek
Dr. Falke - Svatopluk Sem
Dr. Blind - Zoltán Korda
Adéla - Andrea Priechodská
Ida - Alena Sobolová
Frosch, Ivan - Martin Zbrožek
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB





Představení 26. 1.
Netopýr ANO nebo NE?
ANO!!!!!!

Po představení 26. 1. už mám definitivně jasno. A splnilo se mi to, o čem jsem psala v minulé recenzi a co jsem si přála - odzpívala, odtančila a "odřádila si" alespoň druhou polovinu představení s pěvci a se sborem (dokonce na "jevišti" - ale jen v zákulisí) a to bylo přesně to, co mi opravdu chybělo při představení, když jsem seděla v hledišti. Hned se k tomu dostanu...

Kolem mě seděli na balkóně samí mladí lidé a smáli se celou dobu a tleskali nadšením. Dnes jsem slyšela jen nadšené ohlasy a potkala slečnu, která také šla dnes potřetí. :-) Nebyly jsme jediné, kdo si toto představení opakuje. O něčem to svědčí...

O přestávce jsem chtěla alespoň z části pokračovat v rozhovorech, které jsem dělala při minulém Netopýrovi, protože bylo z většiny změněné obsazení. Všichni mě opět přijali velmi vstřícně a naše příjemná povídání způsobila, že mi zase tři pěvci stihli utéct :-D, ale nevadí, příště za nimi půjdu jako prvními. Zapovídání o přestávce zapřičinilo, že jsem se nestihla vrátit do hlediště, a tak jsem zůstala v zákulisí. Něktěří ze sboru už mě tam viděli na Oneginovi, takže se ke mně hlásili. :-) Zážitek byl nádherný, během představení vládla dobrá nálada, zvlášť na plese se všichni dobře bavili, šlágr už se pro mě stal neodmyslitelnou soušástí představení a, kdyby tam najednou nebyl, cítila bych se ochuzená. Na saxofon opět hrál pan Briscein, na housle Olga Jelínková a Martin Zbrožek, na klavír a bicí někdo ze sboru, na basu pan Sulženko a na africký buben pan Levíček.


Nevím, jestli je to náhoda, ale vždycky se během Netopýra něco stane... Při premiéře prý pod Frankem praskl stůl, když na něm tančil (bylo toho využito velmi dobře, takže publikum snad ani nepoznalo, že to tam nepatří), a tentokrát ve věznici nezvonil zvonek, když měl přijít von Eisenstein. Frosch a Frank mají zrovna dialog o tom, že byl sjednán vězni v cele číslo 12 advokát doktor Blind, když má zazvonit zvonek. Leč nezazvonil... Chvíli mluvili dál a pak se Frosch už netrpělivě zeptal, jestli nezvonil zvonek? Ne. Tu někdo místo zvonku zavolal vysokým hláskem CRRRRRRR. Do toho Frosch: "Já teda nevím, pane direktor, ale v tuto chvíli vždycky někdo zvoní... to tady budeme s takovou do večera." Pan Briscein už to nemohl vydržet a začal hůlkou zezadu bušit do kulisy vězení. Lidé v publiku křičeli smíchy. Frosch s Frankem hned reagovali, kdo to klepe, když v tu chvíli se najednou ozval ten správný zvonek a ten nás všechny odrovnal. :-D Von Eisenstein pak vstoupil se slovy - "Kamrádíčku, tobě nejel zvonek, tak jsem musel klepat, ale už jede..."


To jem zvědavá, co se podaří příště :-D (ne, že bych jim přála takové nečekané situace, ale obdivuju, jak umí každou takovou "změnu" využít!).

1 komentář:

ma--k řekl(a)...

Mně se na Netopýrovi moc líbí všechny zpěvní texty, nejvíc taky asi Rosalindina jídelní árie, ta nemá chybu!!!
Po veřejné generálce jsem nebyla tak rozčilená, ale některé věci mi vadily hodně, dvojsmysly a nadávky mi vadí pořád, přijde mi to jako snaha o vtipnost za každou cenu.... :( Taky si myslím, že bez Betelného maníka by to bylo lepší.
Nárážka na Plzeň mi prošlá nepřijde, ona se sice vyskytuje skoro všude, ale k "neschopnému" koktavému právníkovi se zrovna skvěle hodí (i když se dozvíme, že si za za zvýšení trestu vlastně mohl Eisenstein sám, protože koketoval se zapisovatelkou).
Nicméně jsem se v druhé polovině skvěle bavila (nepřestala jsem se smát do chvíle, než mě smíchy všechno bolelo), těžko říct čím to bylo, jestli tím, že jsem té režii přišla na chuť, tím, že to z první řady vypadá celé úplně jinak (lépe!!), anebo jestli za to mohly příjemné přestávkové rozhovory s pěvci. Řekla bych, že je to sice "šílenější", ale taky o hodně zábavnější (pokud se člověk naštvaně nepohoršuje) verze Netopýra...