sobota 30. ledna 2010

KRÁSNÉ HLASY - 1. část - Vilém Zítek - nový operní seriál o českých operních pěvkyních a pěvcích

Milí operní přátelé,

dnes Vám přináším něco zcela nového - seriál KRÁSNÉ HLASY. Ode dneška budete moci pravidelně každý týden v pondělí (publikuji vyjímečně již dnes v sobotu) sledovat osudy našich slavných a úspěšných operních umělců z historie, nedávné minulosti, ale také přítomnosti. Umělce, kteří se zapsali zlatým písmem do operní historie.

Náš seriálový maraton ..zahajuje.. Vilém Zítek - nezapomenutelný český basista.


Vilém Zítek nikdy nebyl a ani nechtěl být ničím jiným než operním pěvcem. Narodil se 9. září 1890 v Praze v Podskalí. Jako malý chlapec se chtěl stát námořníkem, ale jeho tatínek rozhodl, že se malý Vilém bude učit mechanikem. Tak se také stalo. Dokonce se i vyučil.
A jak se pan Zítek dostal ke zpěvu? Zde jeho vlastními slovy...

"Za jedné staropražské toulky dalo se do lijáku. Schovali jsme se s Brůhou (český sochař) do kostela u Dominikánů v Husově ulici. V poboční kapli cvičili nějací zpěváci sborovou církevní skladbu. Nejprve nesměle, později odvážněji jsem nakukoval do kaple a poslouchal. Najednou mně někdo dal do ruky notový part - a já udělal svůj nejnepochopitelnější kousek v životě. Začal jsem zpívat. Brůha zůstal v kostele a poslouchal. Po zkoušce jsem se vrátil do kostela a Brůha mně prohlásil naprosto rozhodně: ..Bylo tě ze všech nejvíc slyšet! Budeš se učit zpívat!.. Propadl jsem neodvolatelně zpívání. Brůha měl doma ohořelý zpěvník ..Pivodovy písně.. Slavnostně mi jej odevzdal a tak jsem začal ..studovat.. písně Pivodovy"

BEDŘICH SMETANA: DALIBOR - ŽALÁŘNÍK BENEŠ

Poté se stal Vílém Zítek žákem Pivodovy pěvecké školy, kterou navštěvoval společně s Marií Rejholcovou, Boženou Petanovou, Emou Miřiovskou. Později i svým blízkým přítelem Stanislavem Mužem.

1. května 1912 byl angažován do Národního divadla jako sólista za 120 K měsíčně. Osm let pracoval s Karlem Kovařovic, zpíval hodně a téměř ve všech operách (dokonce hrál i v činohře a tančil v baletech).


ANTONÍN DVOŘÁK: RUSALKA - VODNÍK

Po vypuknutí 1. světové války hrozilo uzavření Národního divadla. Díký zákroku Eduarda Vojana divadlo však zavřeno nebylo; rozjelo se naplno a před vyprodaným hledištěm plnilo své poslání.

Po válce byl povolán do Národního divadla jako šéf opery Otakar Ostrčil. Navzájem se oba umělci uznávali a měli k sobě veliký respekt. Sám Zítek považoval léta své kariéry pod Ostričilovým vedením za svá nejšťastnější.


L. V. BEETHOVEN: FIDELIO - PIZZARO

A poté přišla cizina. V roce 1926 hostoval Zítek v Itálii v Turině, kde zpíval v Aidě, Lombardi, Bohemě a Fideliovi. Následující rok ho zavedl do milánské Scaly, v roce 1928 vystoupil v Paříži a Berlíně. V dalších letech poté ve Varšavě, Stokholmu, Bělehradě, Záhřebě, Moskvě, Petrohradě (tehdejším Leningradě), Oděse, Kijevě a Charkově.

I přesto, že zpíval v cizině, Národnímu divadlu v Praze zůstav věrný vždy a za každých okolností.
Jeho kariéra skončila dříve než měla. V roce 1946 měl mozkovou mrtvici, přidaly se i další zdravotní komplikace. Zemřel 11. srpna 1956 zcela sám ve svém pražském bytě.

P.I. ČAJKOVSKIJ: EUGEN ONĚGIN - KNÍŽE GREMIN

Zítek účinkoval v 90 operách ve 2309 výkonech. Přes polovinu (1547) jich patří Čechům: Smetanovi (806), Dvořákovi (336), Kovařovicovi (87) (za jeho šéfování byl již Zítek slavným), Janáčkovi (66), Foersterovi (65), Blodkovi (64), Fibichovi (53), Ostrčilovi (32) atd. Nejčastěji zpíval vodníka v Rusalce (159x), Kecala (142x) Beneše v Daliboru (117x), Viléma v Jakobínu(111x) atd.

Vilém Zítek byl již za svého života legendou. Jeho hvězda září i dnes. Pod jeho jméném se každoročně uděluje cena Viléma Zítka pro nejlepší operní pěvce.

Až příště půjdete do Národního divadla, nezapomeňtě se zastavit u busty pana Viléma Zítka. Je hned ve foye divadla. Na místě, kam právem patří.
PS: 2. část KRÁSNÝCH HLASŮ bude věnována Daně Burešové.
A pozor, budeme soutěžit o krásné operní dvojalbum!!

pátek 29. ledna 2010

Magnifique Werther

Tato inscenace - a pro Paříž nová produkce (premiéra 14.1.2010) - nahradila Werthera režiséra Jurgena Rosse, která zde byla naposledy k vidění v loňském roce.
Režisérem produkce je filmový a televizní režisér Benoit Jacquot (operní diváci budou znát jeho Toscu s Angelou Gheorghiu a Robertem Alagnou z roku 2001), scénografem je Charles Edwards.
Pojetí inscenace je klasické, jednoduché. V podstatě tak, jak předepisuje libreto. Scénicky asi nejzajímavější mi připadalo místo, kdy Charlotta na konci 3. dějství vybíhá ze svého domu do sněžícího večera, ve 4. dějství je pak na scénu přistavena Wertherova místnost, která se ze zadní části jeviště postupně blíží dopředu a okolo které sněží. Z hlediště, hledaje svého Werthera, pak k jevišti míří Charlotta.


Režisér nepochybně kladl důraz na hereckou stránku, vztahy mezi jednotlivými hrdiny. Výhodou pro něj byli i pěvci, které měl k dispozici. Prakticky všechny role byly obsazeny skvěle - herecky i pěvecky.
Werther Jonase Kaufmanna je dalším triumfem tohoto pěvce. Jeho Werther je člověk melancholický, citlivý, jemný, vášnivý, zoufalý - dokonalým ztělesněním hrdiny. Jeho tmavá barva hlasu dokáže vystínovat všechny tyto emoce. Hlavní přednost Jonase vidím právě v dokonalé souhře hlasu, mimiky, gest.

Charlotta Sophie Koch je žena na první pohled snažící se držet emoce na uzdě, ale přitom vášnivá. Trochu mě překvapilo, že tato postava si drží už od počátku skoro úplný odstup od svého manžela (tady mám na mysli úplný počátek 2. dějství ještě před setkáním s navrátivším se Wertherem). Klíčovou scénu ve třetím dějství zvládla paní Koch obdivuhodně, má nádherný, sytý hlas.


Milým překvapením pro mě byla Anna-Catherine Gillet v roli Charlottiny mladší sestry. Svým herectvím, půvabem, mládím a samozřejmě pěveckými kvalitami byla tou pravou Sophií.
Jediným ze čtyřlístku titulních představitelů, který zpíval i v minulé inscenaci, je Ludovic Tézier v roli Alberta. Vážný, noblesní, dobrý muž. Takový je jeho Albert.
V menší roli správce mě ještě zaujal výrazný Alain Vernhes.
Orchestr pod vedením Michela Plassona excelentní.


Mé pocity z pařížské národní opery jsou jednoznačně kladné - tato budova si mě získala, je sice moderní, ale nepůsobí neosobně nebo chladně, publikum je srdečné a nebojí se dát nahlas své emoce, nepůsobí snobsky a nijak svázaně. Prodavači programů se chovají v podstatě jako kameloti - nahlas vykřikují a nabízejí program. Mě se to moc líbí, ale u nás si to moc představit nedovedu.


Jules Massenet: Werther
Opéra Bastille, 23. ledna 2010

Osoby a obsazení:
Werther: Jonas Kaufmann
Albert: Ludovic Tézier
Charlotte: Sophie Koch
Sophie: Anne-Catherine Gillet
Správce: Alain Vernhes
Schmidt: Andreas Jaggi
Johann: Christian Tréguier
Bruhlmann: Alexandre Duhamel
Katuška: Olivia Doray

Orchestre De L'Opéra National De Paris, dirigent: Michel Plasson
Režie: Benoit Jacquot

čtvrtek 28. ledna 2010

Deník Anny Frankové - hodina napětí a strachu





27. 1. 2010 v 19:00 proběhla v brněnské Redutě premiéra opery Grigorije Frida (*1915)
Deník Anny Frankové. K návštěvě tohoto představení mi dopomohla velká náhoda, za kterou jsem neskonale vděčná.

Obvykle u svých recenzí napíšu - byla to nádhera... Dnes to neřeknu. Tato opera v tomto nastudování, v této režii a scéně vyžaduje nový slovník. Nelze použít slova, která používáme u oper, které známe zpaměti, mají vymyšlený děj a přitáhnou davy už jen svým jménem. Tohle je krutá realita.

Deník Anny Frankové je především příběh o obrovském strachu - ať už si ho hlavní protagonistka připouští, nebo ne. Teď jsem tak začala přemýšlet, jaké slovo bylo použito v celé opeře nejčastěji? Rozhodně půjdu ještě (minimálně) jednou a to slovo najdu! Proč přemýšlím nad něčím takovým?


Celý příběh začíná naprosto nenápadně - dívka má narozeniny a mezi dárky nalezne deník. Má z něj obrovskou radost a začne do něj psát. A postupně se obrací listy a příběh jde dál. Má problémy ve škole s učitelem matematiky, tatínek přišel o práci, pak už hrozí, že se budou muset schovávat, pak je předvolán na gestapo... už se musejí schovat. Některé události jsou krátké, některé delší, odvíjí se za sebou a vždy se jen promítne na scénu datum zápisu.


V úkrytu se jí zpočátku líbí, jsou tam všichni pohromadě, nikdo o nich neví, prakticky se "nic neděje", občas má zapsáno, že se zase dívala škvírou v okně, co se děje na ulici. Prožívá první zamilování, vypráví o něm s neskutečnou nevinností (napadá mě přirovnání k Butterfly, když vypráví Pinkertonovi a Sharplessovi o své rodině a o sobě, jen Anna je o trochu mladší), z počátečního nadšení se postupně dostává do stavu, kdy už přestává věřit, že se odtam dostanou živí. V jednu chvíli vezme křídu a napíše velkými písmeny:

CHTĚLA BYCH DÝCHAT A SMÁT SE


My všichni můžeme dýchat, můžeme se smát. Ani nevíme, co všechno máme, stěžujeme si, hádáme se nad "nesmysly", jsme zahaleni do "lesku a luxusu" a přitom nám chybí "mír v duši". Anna říkala sama - lesk a luxus nepotřebujeme. Musíme mít mír v duši, abychom mohli žít.

Jednoho dne se ozývají rány, kroky, někdo buší na dveře... dobývá se dovnitř... všichni jsou nehnutě schovaní, téměř nedýchají...

Celý pěvecký part je složený až neskutečně naturalisticky. Když se "nic neděje", Anna vypráví o obyčejných věcech - venku svítí slunce, učitel matematiky mě nemá rád, jsem zamilovaná až po uši... - říkáte si, to je takové "obyčejné zpívání", na tom není nic těžkého, vystřídá se pár not, žádné výšky ani hloubky, pořád "dokola". Možná by se to tak mohlo zdát... Ale pak vždy přijde naprosto nečekaný zvrat v ději a nestačíte se divit té obtížné melodii, neskutečným vysokým tónům, křiku místo zpěvu a pak i mluvenému slovu, které je ještě děsivější a přechází do mrazivého šepotu.


Samotný konec opery Vás zcela odrovná. Aniž by byl jakýkoli náznak, že se něco děje, že je nějaké nebezpečí, najednou se otevřou dveře, za nimi je oslnivé světlo a Anna vejde. Rázem se prudce zavřou a objeví se jen titulek - den deportace. Za ním už jen následuje měsíc jejího úmrtí. Strávila v úkrytu zhruba dva roky, v koncentračním táboře 7 měsíců a nakonec zemřela na tyfus. Neskutečně krutý osud.


Závěr opery zasáhl snad všechny. Nikdo ho nečekal a všichni seděli úplně ohromení, dojatí, neschopní pohybu. Za celé představení vůbec nikdo nezakašlal, skoro nikdo se nepohnul, nikdo se s nikým nebavil... Všichni byli zcela pohlceni příběhem. Ona dozpívala, orchestr ještě chvíli hrál, doznívaly poslední tóny, až nastalo hrobové ticho. Zhaslo se světlo v i orchestřišti a byla úplná tma. Slyšeli byste spadnout špendlík. Možná bych to ticho nechala ještě delší, aby si to člověk mohl všechno alespoň v rychlosti znovu projít, o čem mluvila, co se vlastně stalo... Pomalu se začala rozžíhat světla a postupně se i ozýval potlesk, který skončil skandovaným aplausem vestoje a mnoha výkřiky "BRAVO, BRAVA!"

Když se dostanu k orchestru a panu dirigentovi, podali úctyhodný výkon. Bez oddechu se hrálo tahem celou hodinu. Žádný potlesk během představení... Režie vás také nenechala se nadechnout a nevnímat děj. Strhla vás hned na začátku a už nepustila, naopak, když skončila, zůstali jste najednou v hluboké tmě, jakobyste ztratili zcela orientaci a nevěděli jste, co si počít, kam jít... Scéna pana Dvořáka výborně dokreslovala celý děj. Jedno velké okno se dvěma patry spojenými schody. Holé zdi, nic víc. To "nic" bylo využito do posledního detailu. Ve spojení s režií byl použit snad každý centimetr z této scény. Každý "detail" měl velký smysl. Skvělý nápad!!!



Pro výkon paní Terezy Merklové nenacházím slov. Opravdu před námi byla na jevišti "malá nevinná holčička", která postupně dospívala, byla šťastná, smutná... Obrovský obdiv má za to všechno si zapamatovat (jen ta spousta textu, rádoby "prosťoučkých melodií", které jsou ve skutečnosti velice obtížné a dloooouhé!!!), ani na chvíli nevypadnout z role (vstoupí na jeviště a až do samotného konce z něj neodejde), zahrát všechny emoce... Měla jsem pocit, že to místy nehrála, ale přímo prožívala. Ta její zoufalost byla tak skutečná, že bodala u srdce. Hluboce se před ní skláním.

Tohle musím vidět ještě jednou, možná víckrát a pozvu všechny, které budu moci. Člověk si u takového příběhu uvědomí tolik věcí, na které nemá čas, nechce nad nimi přemýšlet, nenapadnou ho a přitom jsou ZÁKLADNÍ!!! Přijeďte se opravdu podívat, tuto operu neuvidíte jen tak někde. Máme v Brně navíc vynikající český překlad od Petra Štědroně a o to víc je celý příběh působivější, když k vám Anna promlouvá vaší řečí a rozumíte jí každé slovo!

Mějte krásné dny, občas se zastavte, rozhlédněte se kolem, všimněte si, že svítí slunce, že jsou kolem vás lidé, že jste svobodní a že

MŮŽETE DÝCHAT A SMÁT SE!
AMEN



Český překlad: Petr Štědroň
Dirigent: David Švec
Režie: Heinz Lukas-Kindermann
Výtvarník scény a kostýmů: Daniel Dvořák

Anna Franková - Tereza Merklová

Další fotografie:
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

Další představení opery Deník Anny Frankové se uskuteční: 2. 2. (vyprodané), 4. 2. v 10h, 11. 2. a 13. 3. 2010 v Divadle Reduta.

středa 27. ledna 2010

Cosi Fan Tutte - druhá premiéra nového nastudování ve Stavovském divadle v Praze


Premiéra opery Cosi Fan Tutte byla jednou z očekávaných událostí této sezóny. Splnila však očekávání všech?

Leckdo potěšil, ale i zklamal. Nepropracovaná režie pana Čičváka mě opravdu nutí k zamyšlení. Nelze mu upřít několik zajímavých nápadů; kruhové vyvýšené jeviště či některé docela chytře řešené dekorace. To je ale asi vše.

Bohužel jsem neviděla první premiéru 23.1.2010, nemohu tedy srovnat hlasové ani herecké výkony sólistů zpívajících během oficiální sobotní premiéry. Pondělní inscenace byla vskutku nevídaná.

Asi největším překvapením pondělní premiéry byla mladičká sopranistka Lenka Máčiková (Despina). Svým komediálním talentem a příjemným hlasem si okamžitě získala obecenstvo, které ji odměnilo zaslouženým potleskem.

Lenka Máčiková (Despina) a František Zahradníček (Don Alfonso)

Byla jsem opravdu zvědavá na Csillu Borros, kterou jsem nikdy předtím živě neslyšela. Bohůžel asi neměla svůj nejlepší den. Paní Borros má bezesporu krásný hlas; ale co ty výšky a nápověda!! V poslední době svůj hlas nesmyslně přepíná, méně by v jejím případě znamenalo více!! Odzpívat dvě zcela odlišné operní premiéry během několika dní nebude asi to pravé ořechové..

Katarzyna Kuncio (Dorabella) a Csilla Borros (Fiordiligi)

Aleš Briscein není v žádném případě mozartovský tenor!! Jako Lenski v pražské inscenaci Evžena Oněgina se mi naopak líbil. Myslím, že by to chtělo důkladněji volit repertoár.

Františka Zahradníčka diváci již velice dobře znají. A opět potěšil a to nejenom pěvecky. Jeho Don Alfonso byl nonšelantní, důvtipný a plný elegance.

František Zahradníček společně s dirigentem Robertem Jindrou sklízí zasloužené ovace

Orchestr pod vedením Roberta Jindry hrál jistě a svižně. Důsledná průprava hudebního nastudování přinesla očekávané ovoce.

sólisté při závěrečném potlesku ve Stavovském divadle

úterý 26. ledna 2010

Princezna Aurora odešla navždy...


Soňa Hanzlovská Zejdová umřela 19.1.2010 po krátké vážné nemoci ve švýcarském Lausanne.

Byla významnou osobností české taneční divadelní scény 80. a 90. let 20. století.

Narodila se 29.7. 1964 v Brně, zde také vystudovala taneční konzervatoř. Už při studiích prokázala svůj výjimečný talent účinkováním v ND Brno a účastí na mezinárodních baletních soutěžích, kde získala řadu prestižních ocenění.
V letech 1985 - 1992 byla primabalerinou NDB ( s přerušením sólistkou Theatre Bonn a SND Bratislava), kde excelovala v řadě rolí klasického repertoáru, např. Odetta- Odílie (Labutí jezero), Svanilda (Copélie), Růženka, Giselle, princezna Aurora ( Spící krasavice). Ztvárnění všech postav se vyznačovalo vrcholnou taneční technikou a hlubokým emocionálním projevem.

Její památce věnuje soubor baletu NDB představení Romeo a Julie 28.2.2010.

PS: Tento článek je dílem naší nové autorky příspěvků Mirky (musela jsem ho zatím vložit pod svým jménem), která nám bude do budoucna přinášet zajímavé informace o baletu a jistě i rozhovory s tanečníky...

pondělí 25. ledna 2010

Jak často chodíte do divadla a co byste rádi viděli?

Našla jsem na stránkách NDB zajímavý dotazník na vyplnění, myslím si, že je to hodně dobrá věc! Připojte se i Vy a vyplňte ho za své divadlo - pokusím se sem napsat všechna (kdyby nějaké chybělo, prosím, napište mi je, protože na stránkách jiných divadel jsem dotazník vůbec nenašla a obměňuji ho jen změnou písmenek v adrese stránky podle zkratek názvů divadel):

Národní divadlo Praha
Národní divadlo Brno
Státní opera Praha
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
Jihočeské divadlo České Budějovice (mimochodem, co říkáte na repertoár tohoto divadla? Dohadujeme se tu pořád o Ostravu a co takhle Budějovice? http://www.jednotahd.cz/dotaznik/dotaznik.php?d=jcd)
Moravské divadlo Olomouc
Divadlo F.X. Šaldy Liberec
Slezské divadlo Opava
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem
Divadlo J.K. Tyla Plzeň
a jiná...

neděle 24. ledna 2010

Brněnská Aida – domyslete si jen koně a máte představení hodné MET


Ante scriptum: fotografie z představení jsou ze stránek NDB a jsou na nich pěvci z minulé premiéry. Vložila jsem je sem hlavně kvůli scéně a kostýmům. Další fotografie najdete na stránkách NDB.

22. 1. se v brněnském Janáčkově divadle uskutečnila obnovená premiéra Verdiho Aidy v režii pana profesora Václava Věžníka. Protože všechny dosavadní premiéry v této sezóně měly vysokou úroveň, byla jsem zvědavá, jak obstojí tato. Řeknu to třemi slovy, která jsem (nejen já) vyslovila za každou zataženou oponou – „To je nádhera!“ Nic jiného jsem ani z úst lidí, kteří seděli kolem mě, kteří si povídali ve foyer… neslyšela.

Otevře se opona a před Vámi se objeví obrovský palác v podobě vysokého schodiště různě tvarovaného v barvách červeného mramoru. Tato scéna zůstává po celou dobu představení a to s malými obměnami – spuštěním nebo vytažením pohyblivých kulis, přistavením nábytku, otevřením dveří ve spodní části chrámu, jiným nasvícením. Nad tím bych se ráda pozastavila, protože práce, kterou osvětlovači předvedli, byla vynikající. Na jeviště se s každou další scénou promítala jiná textura, takže statické kulisy dostávaly novou tvář. Nejdříve byla vždy tma, pustilo se promítání a pomalu se přidávala světla, takže to, co bylo předtím špatně rozpoznatelné, protože bylo osvětleně jen částečně, se najednou objevilo. Opět originální hra barev a síly světla. Asi nejpůsobivější bylo vyslýchání Radama, kdy v chrámu viselo nahoře velké oko v trojúhelníku a ve chvíli, kdy kněz vyřkl první obvinění, bylo osvíceno silným světlem.


Všichni byli oblečeni do nádherných klasických kostýmů, kněží je měli honosné, lid pak méně zdobné, přesto ta jednota ve stejnokrojích působila impozantně. Napočítala jsem, že během Triumfálního pochodu se na jevišti vystřídalo asi 148 lidí – hlavní sbor, pomocný sbor, 28 lidí z baletu a 2 sólisté, komparz a 8 pěveckých sólistů. Nebylo nijak obtížné je spočítat, sbor stál bez hnutí, ostatní přicházeli ve skupinách vždy v sudém počtu.


Orchestr hrál bez chyby příjemným tempem, co do hlasitosti, asi za to mohlo moje místo na balkóně úplně nahoře na boku, že jsem občas špatně slyšela některé sólisty, protože mi lidé z přízemí říkali, že všechno slyšeli dobře, takže příště se pokusím dostat někam dolů, abych to měla všechno, jak má být. :-) Pan dirigent Kyzlink už patří zcela neodmyslitelně k tomuto orchestru a je dost cítit, že se s ním dobře zná, že hráči přesně znají jeho pohyby a myšlenky. Totéž platí i o sboru a sólistech. Jestli mu jednou utekli za celý večer, tak je to asi všechno.

Když přejdu k sólistům večera, začnu postavou Posla. Měla jsem radost, když jsem v programu viděla, že bude zpívat pan Petr Levíček. Menší radost nastala, když jsem v libretu téměř marně hledala part Posla. :-) 4 věty a konec. Vešel na jeviště, zazpíval a, než jste se nadáli, měl part za sebou. Ale i ty tři věty stály za to!

Daniela Straková-Šedrlová svým mohutným hlasem zazpívala roli kněžky a docela mě mrzelo, že jsem ji za celé představení ani na děkovačce nenašla. Její hlas mám velice ráda, má svou osobitou barvu a všechny party zvládá s lehkostí.


Nejvíc jsem se těšila na dvě osoby, jednou z nich byl Vladimír Chmelo v roli Amonasra. Ze všech měl asi nejzajímavější kostým, ve kterém jsem ho hodně dlouho nemohla ani poznat. :-) Mám pocit, že vždycky, když zpívá, jako by mluvil. Jde mu to úplně samo. Totéž jsem zažila při včerejším představení. Když k tomu přidám dech beroucí duet s Aidou v druhé polovině představení, výsledek překonal očekávání. (příští týden odjíždí do v rozhovoru zmiňované La Scaly, aby opět vystoupil v opeře Z mrtvého domu, kterou zpíval na podzim v MET)

Smekám hluboce před osobností pana Richarda Nováka za jeho roli Ramfise. Jednak bezchybně zvládl svůj part, jednak musel nejednou vystoupat po tom obrovském schodišti nahoru bez zastavení. Když jsem stála po představení na jevišti a scénu si prohlédla z blízka, udivuji se, že to dokázal. Nikde není žádné zábradlí, schody nejsou sice vysoké, zato trochu širší a je jich hodně.


Jan Šťáva (student brněnské JAMU) za svou roli Krále sklidil zasloužený potlesk. Je to sympatický mladý muž a rozhodně ho budeme v budoucnu vídat častěji. Jsem zvědavá, jak bude jeho pěvecká dráha pokračovat.

Denisa Hamarová byla Amneris jak se patří. Vysoká, štíhlá a krásná. Skvěle měnila svůj hlas podle nálady, hrála přesvědčivě milující i nenávidějící ženu. Nejednou jsem začala uvažovat, jestli ji mám zatratit, nebo litovat. Možná to je první Amneris, která ve mně vyvolala soucit. Pokud to takto zamýšlel pan režisér, rozhodně se mu to povedlo!


Michal Lehotský zazpíval s nádhernými výškami roli Radama. Trochu mi přišel statický, ale ve spojení s ostatními podal vynikající výkon.

Aida v podání Csilly Boross nastavila vysokou laťku paní Dagmar Žaludkové, která zpívá v této roli alternaci. Jsem hodně zvědavá na její Aidu. Paní Boross byla ústřední postavou celého děje, i když stála někde na kraji, nezpívala, neměla zrovna žádný důležitý režijní moment, nešlo si jí nevšimnout. Ritorna vincitor jsem slyšela v jejím podání potřetí a je mi líto, že jsem byla na balkóně, protože jsem jí nemohla vidět tak úplně do tváře. Hlas se jí „chvěl“, jako by skutečně plakala, s čímž jsem se setkala podruhé i ve třetím dějství v duetu s Amonasrem. Skvělé režijní pojetí vytvořilo velmi silnou atmosféru, když s posledními tóny Ritorna vincitor odcházela pomalu z jeviště a závěrečné výšky zazpívala už ze zákulisí jako ozvěnu... Svou nevýhodu to mělo v tom, že nebylo možné zavolat „Brava“ :-D, protože se pak hned zavřela opona a ona to nemohla slyšet. :-( Ve 3. Dějství, když zpívá o své krásné zemi, kde všechno kvete, je stín…, dojímala svou písní k slzám. Všichni seděli nehnutě a tiše poslouchali její hlas, který z obrovského fortissima dokázal přejít do téměř neslyšitelného piana a to naprosto lehce. A závěrečné „O terra, addio“ bylo jen třešničkou na dortu. Aida se v pyramidě pohybovala, jako by byla zraněná, sotva popadala dech, nemohla se udržet na nohou… nádherné do posledního tónu.


Děj příjemně doplňovaly všechny balety, které se na scéně vystřídaly. Před Amneris tančilo 8 „etiopských chlapců“ s holemi a měli dost obtížnou choreografii. Kromě tanečních prvků museli zvládnout zaráz udeřit několikrát holí o zem, případně dva proti sobě… jen jednou se rozešli, ale vyšlo to v rytmu a nerušilo to celkový dojem. Balet při triumfálním pochodu včetně sólistů vás zabral do děje, že jste si najednou posteskli, že už je vlastně jeho konec, proč ho Verdi nesložil delší? :-)


Duet Aidy s Amonasrem, jak jsem napsala, bral dech. Chmelo je o trochu vyšší než paní Boross, ale ve svém kostýmu vypadal oproti ní mohutně. Aida tak v celém duetu působila jako křehká zranitelná mladá dívka a Amonasro vedle ní jako obrovský vojevůdce, který má sílu, moc, je v oděvu, který vypadá děsivě, skoro až barbarsky… nechtěla bych ho potkat ve dne, natož tak v noci! V Aidě byla nevinnost, v Amonasrovi velmi působivě krutost a touha po pomstě. Když pak vytáhl nůž a zaútočil na svou dceru, všichni strnuli hrůzou. Tak dokonale to měli sehrané, že mohl skončit s ostřím jen kousek od ní a nic jí neudělal (což ani neměl v úmyslu). Krve by se v nás ale nedořezal.
Následný duet Aidy s Radamem byl plný emocí, že v jednu chvíli by člověk toho mladíka nenáviděl – miluje Aidu a není schopen pro ni něco obětovat? Režijně to byla napínavá scéna až do úplného konce, kdy Radames souhlasí, že s ní odejde. Už by skoro nikdo ani nedoufal, že to takhle dopadne.


Výslech byl přímo děsivý. Pod osvětleným okem stál Radames v poutech, z každé strany ho na řetězu držel jeden strážce, Amneris byla na schodech nedaleko a pan Novák (Ramfins) zpíval ze zákulisí svůj part do mikrofonu. Poprvé se ozval z reproduktorů na obou stranách, pak vždy jen na jedné. Oko bylo nasvíceno z toho směru, odkud „šel hlas“ a sbor odpovídal schovaný za kulisou chrámu.

Závěrečný duet Aidy a Radama byl ve stínu, světlo dopadalo jen na ně, na kulisách nahoře přibyl ještě velký trojúhelník a celá stavba tak připomínala obrovskou pyramidu. Sbor zpíval ze zákulisí a na konci se nahoře na schodišti objevila Amneris, aby dala Radamovi rozhřešení. Velmi působivý moment.

Nebylo možné ani spočítat, kolik následovalo opon – 10 nebo víc? Bravo, brava, bravi se ozývalo hledištěm s příchodem každého sólisty, největší aplaus sklidili Lehotský, Boross a hlavně pan Chmelo, což mě velmi příjemně překvapilo! Zdá se, že už brněnskému publiku chyběl během svého účinkování v MET. :-) Když vstoupil na jeviště pan profesor Věžník, všichni začali skandovaně tleskat a celé hlediště povstalo, aby mu vzdalo úctu. Jedna paní, která seděla za mnou, velmi dojatě komentovala celou situaci – „To je nádherný zážitek, skandovaný potlesk vestoje, to se nezažije pokaždé, dnes to bylo opravdu mimořádné...“ Ano, bylo to skutečně mimořádné představení. Pokud si mohu dovolit srovnání s MET, odkud někteří z nás viděli docela nedávno přímý přenos stejné opery, jediné, co by Brnu chybělo, jsou koně na jevišti. Janáčkovo divadlo předvedlo úplně všechno, co umí – od pěveckých výkonů, přes herectví, absolutní sehranost všech sólistů, sboru, komparzu, výkony orchestru a dirigenta, osvětlovačů až po tvůrce kulis a ty, kteří je během představení proměňují. Nejednou se mi stalo u jiných verzí Aidy, že mi už přišla druhá polovina hrozně zdlouhavá… tentokrát jsem si však doslova vychutnávala, že tato opera je tak dlouhá (snesla bych i delší)!

Přijďte se na Aidu podívat, opravdu je to představení, na které budou všichni hodně dlouho vzpomínat, a věřím, že toto není poslední obnovená premiéra, že za pár let se s ní setkáme znovu!


Zleva: Prof. Václav Věžník, ředitel NDB Daniel Dvořák a umělecký šéf opery Janáčkova divadla Rocc

Když jsem se dívala do programu, kdy už byla Aida v Brně inscenována, našla jsem, že pan profesor Věžník režíroval tuto operu už v roce 1961 (premiéra byla také 22. 1. :-D) , 9. října 1993 proběhla další premiéra jeho Aidy, kdy už kostýmy dělal rovněž Josef Jelínek a 12. 1. 2003 byla uvedena Aida, jejíž obnovenou premiéru jsem nyní shlédla. Obdivuji umění pana Věžníka, který letos v srpnu oslaví neskutečných 80 let (vůbec na ně nevypadá, když s ním budete mluvit, setkáte se s člověkem plným života, který se umí zasmát, dá se s vámi do řeči...). Přeji mu hodně zdraví, stále tolik optimismu a ještě mnoho poct jeho nádherné práci!

PS: Dovolím si jen malou třešničku na dortu - mezi osobnostmi, které se zúčastnily premiéry, byl i pan Peter Dvorský. Velice dlouho jsem si přála tohoto člověka vidět naživo a včera se mi splnil další operní sen - mluvila jsem s ním, mám podpis i fotografii. Musím jen dodat, že má krásný úsměv a je to sympatický člověk! :-)



Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Václav Věžník
Výtvarník scény: Vladimír Soukenka
Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek
Sbormistr: Josef Pančík
Choreografie: Zdeněk Prokeš

Premiéra 12. ledna 2003 v Janáčkově divadle
Obnovená premiéra 22. ledna 2010 v Janáčkově divadle

Aida: Csilla Boross
Radames: Michal Lehotský
Amneris: Denisa Hamarová
Il Re: Jan Šťáva
Ramfis: Richard Novák
Amonasro: Vladimír Chmelo
Sacerdotessa: Daniela Straková-Šedrlová
Il Messaggero: Petr Levíček
Baletní sólo: Eva Šeneklová, Michal Pimek

Muzeum Antonína Dvořáka v Praze - pozvánka nejen pro milovníky opery



Ráda bych Vás všechny pozvala do Muzea Antonína Dvořáka v Praze, které je opravdu místem krásným, a to nejenom pro operní nadšence.

pracovní stůl Antonína Dvořáka; Beethoven byl jistě velikou inspirací pro skladatele, obraz byl součástí pracovny

Muzeum není velké, ale přesto svým obsahem a atmosférou přináší spoustu zajímavých informací o skladateli, kterého si možná myslíme, že dobře známe.

talár Antonína Dvořáka z promoce z Cambridge 16.6.1891

Já jsem osobně objevila spoustu nových poznatků a zajímavostí, o kterých jsem neměla ani tušení.

diplom čestného členství, uděleno A. Dvořákovi Uměleckou Besedou Praha (1882)



Více informací o tomto vskutku unikátním muzeu naleznete na webové stránce http://www.nm.cz/ceske-muzeum-hudby/antonin-dvorak.php . Zde jsou také informace o Památníku A. Dvořáka v Nelahozevsi.

drobnosti z majetku Antonína Dvořáka

V Muzeu hudby jsou od letošního roku poprvé oficiálně k vidění unikátní ručně plané Dvořákovi dopisy. Je tedy na co se těšit. Přeji krásné zážitky...

Podrobný program přenosů z MET 2010/2011

Přátelé, máme se opět na co těšit!!!!!

October 9, 2010 – DAS RHEINGOLD (Wagner) – New Production
James Levine; Wendy Bryn Harmer, Stephanie Blythe, Patricia Bardon, Richard Croft,
Gerhard Siegel, Bryn Terfel, Eric Owens, Franz-Josef Selig, Hans-Peter König
Robert Lepage (Production); Carl Fillion (Set Designer); François St-Aubin (Costume Designer); Étienne Boucher (Lighting Designer); Holger Förterer (Interactive Projection Artist);
Boris Firquet (Video Image Artist)

October 23 – BORIS GODUNOV (Mussorgsky) – New Production
Valery Gergiev; Ekaterina Semenchuk, Aleksandrs Antonenko, Oleg Balashov, Evgeny Nikitin,
René Pape, Mikhail Petrenko, Vladimir Ognovenko
Peter Stein (Production); Ferdinand Wögerbauer (Set Designer); Moidele Bickel (Costume Designer); Duane Schuler (Lighting Designer); Apostolia Tsolaki (Choreographer)

November 13 – DON PASQUALE (Donizetti)
James Levine; Anna Netrebko, Matthew Polenzani, Mariusz Kwiecien, John Del Carlo

December 11 – DON CARLO (Verdi) – New Production
Yannick Nézet-Séguin; Marina Poplavskaya, Anna Smirnova, Roberto Alagna, Simon Keenlyside, Ferruccio Furlanetto, Eric Halfvarson
Nicholas Hytner (Production); Bob Crowley (Set & Costume Designer);
Mark Henderson (Lighting Designer)

January 8, 2011 – LA FANCIULLA DEL WEST (Puccini)
Nicola Luisotti; Deborah Voigt, Marcello Giordani, Juha Uusitalo

February 26 – IPHIGÉNIE EN TAURIDE (Gluck)
Patrick Summers; Susan Graham, Plácido Domingo, Paul Groves, Gordon Hawkins

March 19 – LUCIA DI LAMMERMOOR (Donizetti)
Patrick Summers; Natalie Dessay, Joseph Calleja, Ludovic Tézier, Kwangchul Youn

April 9 – LE COMTE ORY (Rossini) – New Production
Maurizio Benini; Diana Damrau, Joyce DiDonato, Susanne Resmark, Juan Diego Flórez,
Stéphane Degout, Michele Pertusi
Bartlett Sher (Production); Michael Yeargan (Set Designer); Catherine Zuber (Costume Designer);
Brian MacDevitt (Lighting Designer)

April 23 – CAPRICCIO (R. Strauss)
Andrew Davis; Renée Fleming, Sarah Connolly, Joseph Kaiser, Russell Braun,
Morten Frank Larsen, Peter Rose

April 30 – IL TROVATORE (Verdi)
James Levine; Sondra Radvanovsky, Dolora Zajick, Marcelo Álvarez, Dmitri Hvorostovsky,
Stefan Kocán

May 14 – DIE WALKÜRE (Wagner) – New Production
James Levine; Deborah Voigt, Eva-Maria Westbroek, Stephanie Blythe, Jonas Kaufmann,
Bryn Terfel, Hans-Peter König
Robert Lepage (Production); Carl Fillion (Set Designer); François St-Aubin (Costume Designer); Étienne Boucher (Lighting Designer); Holger Förterer (Interactive Projection Artist);
Boris Firquet (Video Image Artist)

sobota 23. ledna 2010

Pucciniho Edgar v Liberci - premiéra


26. 2. 2010 se uskuteční v Libereckém divadle F. X. Šaldy premiéra Puccinihi opery Edgar v tomto nastudování:

Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Dana Svobodová
Sbormistr: Martin Veselý
As. režie: Jana Ottová
Dramaturgie: Vojtěch Havlík
Hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas

Obsazení:

KATEŘINA JALOVCOVÁ
OTOKAR KLEIN
GABRIELA KOPPEROVÁ
JURIJ KRUGLOV
JIŘÍ KUBÍK
LÍVIA OBRUČNIK VÉNOSOVÁ
ANATOLIJ OREL
MICHAEL RENIER
PAVEL VANČURA

Premiéra deníku Anny Frankové v Brně


27. 1. 2010 v 19:00 proběhne v brněnské Redutě premiéra opery Grigorije Frida (*1915)
Deník Anny Frankové v tomto nastudování:

Český překlad: Petr Štědroň
Dirigent: David Švec
Režie: Heinz Lukas-Kindermann
Výtvarník scény a kostýmů: Daniel Dvořák

Anna Franková - Tereza Merklová

Mozartovy narozeniny oslaví v Národním divadle Pavol Breslik a Marie Fajtová



U příležitosti 254. narozenin Wolfganga Amadea Mozarta proběhne ve Stavovském divadle ve středu 27. ledna tradiční koncert. Jeho hvězdami budou uznávaný slovenský tenorista Pavol Breslik a přední sólistka opery Národního divadla, sopranistka Marie Fajtová.

V orchestřišti zasednou hudebníci souboru Collegium 1704, které bude řídit dirigent Václav Luks. V průběhu večera zazní ukázky z Mozartových oper jako Cosi fan tutte, Figarova svatba, Don Giovanni nebo Únos ze serailu.

Zde jsou podrobnější informace, které nám poskytlo Národní divadlo:
V úvodu koncertu zazní předehra k opeře Figarova svatba, jejíž premiéra v roce 1786 otevřela Mozartovi srdce Pražanů. Z Dona Giovanniho, který vznikl díky úspěchu předchozího díla v Nosticově divadle, se může publikum těšit na oblíbená čísla Ma qua mai s´offre...Fuggi, crudele, fuggi! nebo Crudele! - Ah no, mio bene… Non mi dir,… S ryze novými inscenacemi Národního divadla jsou pak spojeny další ukázky: operu Così fan tutte, jejíž nové nastudování mělo premiéru 23. a 25. ledna letošního roku, představí například árie Ferranda z 1. jednání Un´aura amorosa.

Collegium 1704 zahraje též čast baletní hudby z opery Idomeneo. Premiéra nového pojetí této opery pod vedením japonského herce a režiséra Yoshi Oidy a jeho mezinárodního týmu se odehraje v květnu. V jedné z hlavních rolí se na tuzemskou divadelní scénu po dlouhých letech vrací vynikající sopranistka Martina Janková. Vedle zmíněných oper během tradičních oslav Mozartových narozenin zazní ještě árie z Únosu ze serailu či předehra k Divadelnímu řediteli.

Slovenský tenorista Pavol Breslik na sebe upozornil už dávno před tím, než jej v roce 2005 německý časopis Opernwelt označil titulem „mladý pěvec roku“. Ostatně to již byl dva roky angažován v Staatsoper Berlin, kde se objevil hned v několika rolích Mozartových oper: Ferrando (Cosi fan tutte), Tamino (Kouzelná flétna) či Don Ottavio (Don Giovanni). Od té doby se představil na mnoha dalších světových scénách - Bayerische Staatsoper v Mnichově, v Théâtre du Châtelet v Paříži, Royal Opera House Covent Garden, berlínské Deutsche Oper nebo v newyorské Metropolitní opeře.

Několik vynikajících výkonů v operách W. A. Mozarta má na svém kontě i Marie Fajtová. Od sezony 2006/2007, kdy ji jako sólistku angažovala opera Národního divadla, se objevuje coby Donna Anna a Donna Elvíra v Donu Giovannim, Zuzanka ve Figarově svatbě, Arminda v La finta giardiniera a nejnověji jako Fiordiligi v Così fan tutte. Publikum oslnila i v roli Armidy v Händelově opeře Rinaldo, kde se mimo jiné potkala se souborem Collegium 1704 v čele s Václavem Luxem. Dobrá zpráva pro všechny její příznivce, na podzim 2009 vydala u firmy Arco Diva své debutní CD Pensive Songs.

pátek 22. ledna 2010

Soutěž Národního divadla v Praze


Dnes vám přinášíme zajímavou soutěž o 2 vstupenky na operu Leoše Janáčka VĚC MAKROPULOS dne 2. února 2010 od 19 hodin v Národním divadle.

Stačí správně odpovědět na tyto tři otázky:

1) Jaké ocenění získala Gun-Brit Barkmin za ztvárnění titulní role Emilie Marty v současné inscenaci opery Věc Makropulos v Národním divadle...?

2) V kterém roce napsal Karel Čapek drama Věc Makropulos?

3) Jaké je pravé jméno hlavní postavy Emilie Marty ve hře Věc Makropulos?

Správné odpovědi pište na e-mail opera@narodni-divadlo.cz, a to nejpozději do neděle 24. ledna 2010.
Ze správných odpovědí bude vylosován jeden výherce, který obdrží 2 vstupenky na operu Věc Makropulos dne 2. února 2010.

čtvrtek 21. ledna 2010

21. leden - důvod k oslavám! :-)


21. 1. 1941 se narodil Placido Domingo. Dnes právě slaví své 69. narozeniny. Hádali byste mu takový věk, když jste ho někteří z vás viděli v přímém přenosu Rosenkavaliera z MET? Pořád mu nechybí smysl pro humor, jeho neodolatelný šarm, jiskra v oku a nadšení. Když jen stručně vyčtu, co ho ještě čeká za představení, nelze, než smeknout. Především je to Simon Boccanegra v MET (leden, únor), v Belíně (březen), v La Scale (květen) a v Londýně (červenec). Na příští sezónu plánuje v San Franciscu Cyrana... Nepočítám jeho koncerty.


Nechystáte se na nějaké z jeho představení naživo? Na přenose se jistě potkáme... 30. 3. jedu do Berlína na Boccanegru - nejede někdo z vás také?

Popřejme mu tedy alespoň na dálku hodně zdraví, optimismu, sílu v hlase a radost z jeho práce! Je dobré, že ho máme!!!

Dárky alespoň pro nás :-)
Carmen
Neskutečný Figaro a Almaviva!
Turandot
La Traviata

středa 20. ledna 2010

Verdiho OTELLO v Palace Cinemas - průměrné herecké výkony od prvotřídních pěvců



Včerejší operní přenos Verdiho opery OTELLO ze Salzburku 2007 ve mně zanechal spíše průměrné dojmy.

Mile mne překvapilo ale režijní pojetí Stephena Langridge, převážně střídmost a přesto nápadnost některých jeho gest. Iago například několikrát mechanicky sám zatahuje a roztahuje oponu (kdy se mu to samozřejmě hodí) - jistě režijní záměr ukázat Iagovu převahu nad ostatními charaktery, které sám ovláda (a jde mu to velice dobře). Nešlo přehlédnout skleněnou prosvítající část podlahy, která je na jevišti téměř po celou dobu představení. V okamžiku, kdy se Iagovi podaří zcela ovládnout svou vychytralostí Otella, který padá k zemi, se tato skleněná podlaha přelomí. Iago stojí na horní části skleněné desky a dívá se pohrdavě na Otella, který v záchvatu vzteku a šílenství leží nehnutě na zemi. Úžadný moment!

Není žádným tajemstvím, že samotný Verdi chtěl původně operu nazvat IAGO. Iago se všemi manipuluje k obrazu svému. Bez Iaga by se v zásadě nic nedělo a děj dramatu by se nikam neubíral. Po dlouhém přemítání se nakonec rozhodl použít původní název Shakespearova dramatu. Otello je předposlední operou Verdiho a podle mého skromného názoru je to jeho nejlepší dílo.
Jak herecky, tak pěvecky se předvedl v plné kráse Carlos Álvarez (Iago). Jeho sytý a dramaticky zbarvený hlas je přímo stvořený pro postavu Iaga. Po zásluze si vychutnal největší ovace o obdiv diváků.
Marina Poplavskaya (Desdemona) se v první polovině opery hlasově "zahřívala", aby poté finále zvládla na jedničku. To by se ale u pěvkyně jejího formátu nemělo stávat. V milostném duetu s Otellem na konci prvního dějství mi přisla studená, bez vášně a lásky k svému muži. Stejně tak i Aleksandrs Antonenko (Otello), který má bezesporu velký hlas. Pro roli Otella se ale v žádném případě nehodí ani hlasově, ani typově (vyzážně). Jeho Otello byl zcela nezajímavý, bez jiskry. Připadal mi jako malý vystrašený kluk, kterého se nemůže nikdo bát, natož ho respektovat. Finální část opery se mu herecky totálně nevydařila.


Stephen Costello (Cassio) byl přímo ukázkový, svou roli zvádl se vší noblesou. Pro mě osobně největší objev a milé překvapení celé inscenace! Tento mladý nadějný tenor je vítězem ceny Richard Tucker Award 2009. Doufejme, že o něm v budoucnu ještě hodně uslýšíme.

Vídeňští filharmonici hráli pod vedením Riccarda Mutiho dynamicky a s chutí.