pátek 31. prosince 2010

Jiří Urban: Nápoj lásky v Národním divadle


Peter Berger (Nemorino) Foto: Hana Smejkalová

Má-li nové nastudování Donizettiho komické opery získat mladší diváky, svým nonkonformním pojetím se to jistě podaří; chtělo-li režijně překvapit, očividně se tak stalo, protože vsadit na choreografa Simona Sandroniho mohlo být stejně tak riskem jako ziskem. Italská opera viděna a slyšena v Čechách "po italsku", svižně a temperamentně, v hudebním provedení pod vedením mladého dirigenta Davida Švece, působí jako šampaňské. Vybuchuje, perlí, šumí, překvapuje, chutná a oblažuje. Krásná Adina vyjíždí na scénu na pásovém dopravníku a je začtená do pověsti o Tristanu a Isoldě, Nemorino přijíždí na mopedu a Dulcamaro na tříkolce, před kadeřnictvím se nabízejí paruky a nad tím vším visí na šňůrách prádlo: Venkovan Nemorino se zamilovává, přicházejí vesničané v čele se seržantem Belcorem (Jiřím Hájkem) a nechybí neodolatelná Dulcamarova (Roman Astakhov) nabídka v podobě zaručeně zázračného nápoje lásky.


Peter Berger (Nemorino) a Ondej Mráz (Dulcamara) Foto: Hana Smejkalová

„Všechno je jinak“, přelévá se a promíchává. Takový je život. Vychutnáváte si proslulou romanci Una furtiva lagrima zamilovaného plachého Nemorina, v nadějném provedení Petera Bergera, i velkou koloraturní árii Adiny v distingované, o poznání v dramatičtěji znějící poloze, technicky i výrazově dobře zvládnuté. Oba představitelé hlavních rolí hlasově ladí a Jana Kačírková je navíc žensky přitažlivá. A zatímco doznívají lehoučké, měkce znějící tóny vynikajících árií, odehrávají se na jevišti situace vtipné a neobvyklé, hravé i naivní, které tvůrčí dvojice Simone Sandroni a Lenka Flory (scéna a kostýmy) pojala po svém. Nevím, proč se bránit spontánnímu přijetí publika, které se dvě hodiny a dvacet minut spontánně baví, nevím, proč by se operní provedení Národního divadla měla zakonzervovat, když hudební život jde dál.


Psáno na základě představení 19. prosince 2010

Hudební nastudování a dirigent: David Švec
Režie a choreografie: Simone Sandroni
Scéna a kostýmy: Lenka Flory
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Beno Blachut ml.

čtvrtek 30. prosince 2010

Rozhovor s choreografkou Ladislavou Košíkovou

S velkou radostí Vám přináším rozhovor s paní choreografkou Ladislavou Košíkovou, jejíž práci jsme mohli vidět nedávno v Brně ve Výletech pana Broučka do Měsíce, ve scénické České mši Vánoční a v brněnské Madama Butterfly, jejíž mimořádné představení můžeme vidět právě dnes v 19:00 v Janáčkově divadle.

Jak se těšíte na Vánoce? Budou plné práce, nebo odpočinku?

Každý rok se těším na Vánoce. Každé Vánoce jsou pro mne krásné a ty, co právě přicházejí, jsou vždy nejkrásnější. Snažím se „vypnout“, obklopit se jakousi čarovnou magií a ocitnout se v jiné časové dimenzi.


Bez čeho si Vánoce neumíte představit?

I když obě dcery jsou již dospělé, hrajeme si jako malé děti. Každý rok znovu a znovu prožíváme symbolické opakování aktu zrození a přípravu na něj. Úklid domova je něco jako udělat pořádek ve vlastní duši, pečení tradičního cukroví je spojeno se vzpomínkou na babičku, čekání na rozkvetlé „barborky“, betlémské světlo přinesené na Štědrý den přáteli, zdobení jablíček a samozřejmě vánoční hudba, koledy stokrát vyzpívané, vánoční mše – samozřejmě nesmí chybět ta Rybova.


Jaká byla Vaše první "Rybovka", na které jste pracoval/a nebo ji slyšel/a?

Nevím, která byla ta první, co jsem slyšela, ale nejsilnější byla ta první po revoluci v roce 1989 zpívaná na půlnoční mši v bazilice na Velehradě.
A ta první, na které jsem pracovala,byla ta letošní s Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir a tanečníky Hradišťanu. Přistupovala jsem k tomu s jistou obavou a zároveň s velkou pokorou. Je to pro mě stále něco posvátného. V České mši Vánoční J. J. Ryby se spojuje naivní příběh prostých pastýřů, kteří uvidí světlo a přicházejí k Betlému, s křesťanským mešním obřadem.

Velmi důležitým momentem pro mě byla i samotná interpretace hudby. Dirigent Roman Válek jí dal zcela jiný rozměr, zbavil ji nánosu patosu a nechal vyniknout její svěžest a prostotu.

Scénicky vyjádřit toto mystérium znamenalo najít symboly lásky, víry a naděje, splynout s hudbou starých mistrů, ale nezapomenout přitom i na trochu humoru, který byl a je ozdravující v každé době.

Myslím, že se podařilo najít společnou hudebně pohybovou řeč, a tak se zpěváky, tanečníky i s muzikanty přinést na scénu symbolický dar v podobě hudby zpěvu a tance.


Jak jste se dostala ke spolupráci se souborem Hradišťan? Na jaký projekt nejraději vzpomínáte?

V Hradišťanu jsem tancovala od svých šestnácti let. Když se pak stal uměleckým vedoucím Jiří Pavlica, postupně jsme začali nacházet společnou řeč. Spojovaly nás stejné názory na způsob prezentace lidového umění, pochopení jeho obsahu a filosofie a jeho přenesení na scénu. Nacházet v lidovém umění něco víc,než jen pouhou interpretaci lidových písní a tanců. Jistým mezníkem naší společné tvůrčí práce byl autorský pořad O Slunovratu, promítnutí ročního přírodního cyklu do života člověka. Kromě lidové poezie jsme sáhli po básních Jana Skácela, které dokázaly překlenout ty obrovské časové prostory lidového umění a zároveň je propojit s myšlením dnešního člověka. Byla to tenkrát doslova extáze tvůrčích nápadů, jakoby vybuchlo něco do té chvíle doutnající hluboko pod povrchem. Rázem jsem cítila úžasnou volnost. Neklást si žádné tvůrčí mantinely, využít všechny výrazové prostředky, i ty, které skýtá dnešní doba, ale zároveň cítit velkou pokoru k tradici a odkazu předků.

To bylo v roce 1998. Od té doby se zase člověk někam posunul, stále tvořil, hledal, nacházel, ale i ztrácel. Přišli noví tanečníci, nová doba, nové inspirace a s nimi letos i nový projekt Třikrát je člověk.

A ty nejkrásnější vzpomínky? Jsou vždy o lidech, s kterými se tvoří. Věřím, že i ty letošní budou ty nejkrásnější!

V Brně jste před nedávnem pracovala na Výletu pana Broučka do Měsíce. Pohybová složka opery mne velmi zaujala! Jaká byla spolupráce s Pamelou Howard a účinkujícími?

Hned od prvního setkáni s Pamelou Howard jsem věděla, že to bude úžasná a zároveň dobrodružná spolupráce. Měla vše dokonale promyšlené, nastudovanou situaci Československa ve dvacátých letech, kdy se měl odehrávat příběh pana Broučka. Všechny překvapovala svými znalostmi, navíc neustále pohodová, překypující nadšením pro věc. Režisérka, scénografka a kostýmní výtvarnice v jedné osobě. Její režijní záměry se velmi originálně pojily s výtvarnými nápady a ty mě pak samy inspirovaly k pohybovému výrazu. Byla to dokonalá tvůrčí euforie, okamžitá vzájemná reakce na dění na scéně. Dnes můžu říct, že jsme dýchaly společným rytmem a také závratným tempem. Samotné téma Měsíce a k tomu Janáčkova hudba dodalo velký průchod fantazii a samotní interpreti přistoupili na tuto hru. Úžasná byla práce se sborem. Dokázali velmi rychle a zároveň přesvědčivě realizovat mé pohybové nápady a nebránili se jakýmkoliv dalším. Podařilo se nám vytvořit jednolitou suitu výrazového tance na Měsíci, kdy pohyby těl byly rozehrány zcela přirozeně dynamikou, tempem a rytmem hudby a hlasy samotných interpretů. Myslím si, že v samotném operním sboru Janáčkova divadla je velký tvůrčí potenciál a možnost, jak vdechnout operám život.


V loňské sezóně jste v Brně pracovala také na úspěšné inscenaci Madama Butterfly. Jak na ni vzpomínáte?

Byla to má první spolupráce s brněnskou operou, takže jsem přistupovala s velkými obavami. Ale vstřícnost jak sólistů, tak sboru mě těchto obav brzy zbavila. Také režisér Jiří Nekvasil přesně věděl co požaduje, byla to spolupráce velmi příjemná. Csilla Boross a Jana Wallingerová jsou zpěvačky s úžasnou pokorou a pracovitostí. A vlastně jsem poprvé poznala brněnský operní sbor. Takže když jsem po roce přistupovala k práci na Broučkovi, už jsem věděla, že jsou schopni naplnit představení nejen zpěvem, ale i pohybem.


Jaké další projekty Vás v nejbližší době čekají? Bude mezi nimi nějaké operní představení?

Čeká mě větší projekt s tanečním souborem Hradišťan a dirigentem Romanem Válkem pro Smetanovu Litomyšl. A pak s režisérem Břetislavem Rychlíkem spolupráce na inscenaci Rok na vsi v Českých Budějovicích...


Je snadnější připravovat choreografii pro balet nebo činohru, operu, nebo taková představení, jako je třeba Česká mše Vánoční?

Snadné není nic. Každé představení vyžaduje své a vždy je něčím zajímavé a pokaždé člověka obohatí. Ať už zajímavé téma, setkání s režisérem, výtvarníkem, či samotnými herci – interprety. V činohře či opeře musí jít choreograf „na ruku“ režisérovi, naplnit pohybem jeho myšlenky a být v souladu s jeho režijním záměrem, cítit společně. Když si je sám člověk režisérem a choreografem, má volnou ruku a jde si za svou ideou, spojuje pohyb společně s vlastním scénářem, dramaturgií, zpěvem a hudbou. Je to jako když malíř maluje obraz. Jen s tím rozdílem, že on je u toho sám a já využívám lidský potenciál. Malíř obraz může roztrhat. Ale co režisér či choreograf?


Pro jaké představení byste ráda někdy připravovala choreografii?

Přání jsou od toho, aby byla tajná. Ono vyřčené by pak mohlo uletět.


Moc Vám děkuji za rozhovor a přeji do nového roku hodně inspirace a splnění "tajných přání"! :-)

úterý 28. prosince 2010

Traviata na čtvrtý pokus


Brněnská Traviata mi leží v hlavě už hrozně dlouho. Před asi pěti lety jsem na ní byla poprvé a pamatuji si, že jsem se u žádné jiné tak nepobavila, jako u této. Už ani nevím, kdo zpíval, v předehře někomu praskla struna, ležící kamélie na jevišti vypadala jako zmuchlaný papírový kapesník, Alfréd byl o dvě hlavy menší než Violetta, která si složila dopis a dala za dekolt tak, že jí téměř celý trčel ven přímo před Alfrédovýma očima a otec se "naparoval jako kohout". Ale to už je dávno za námi. :-D

Podruhé mě na Traviatu nalákala dirigentka Keri Lynn-Wilsonová, která ji mimořádně dirigovala před téměř třemi lety. Poprvé jsem slyšela Petera Bergera a Csillu Boross a pamatuji si, že se mi napoprvé hrozně nelíbila. :-D (kde jsou ty časy...) Režie mě nijak zvlášť nebavila.

Třetí Traviata následovala 22. prosince tohoto roku a také mě, bohužel, nijak neoslovila. Už jsem tomu nedávala přílišnou naději a trochu se strachem jsem na ni šla 28. prosince znovu (dala jsem ji totiž jako dárek k Vánocům). Pokud TOTO obsazení ji nezachrání, pak už nic...

Opravdu nechápu, proč mě tenkrát Csilla Boross jako Violetta nezaujala. Je úžasná zpěvačka, výborně zvládá celý part a hlavně je perfektní herečkou. Režie brněnské Traviaty je velmi klasická a přijde mi poněkud nezáživná a na několika místech "nedomyšlená". Ona v ní však už 22. a především 28. probudila život, zahrála krásnou mladou ženu stíhanou osudem, která v sobě stále nese hlubokou lásku k lidem - Alfrédovi, jeho sestře... a je ochotná se pro ně všeho vzdát. Její árie v 1. dějství byla nádherná, ukázala nám spoustu emocí, hrála si s koloraturami, na začátku druhého dějství byla "hravá", zamilovaná a s příchodem otce se postupně měnil její výraz. Svým Amami, Alfrédo mě úplně dojala. Už málem odešla, ale znovu se rozběhla k Alfrédovi a pevně ho objala. A u Flory scéna s penězi vyrazila dech. Opravdu herecký koncert. Když Alfréd všechny zavolal a požádala ho, aby pomlčel, chytila se za ruku Flory a se strachem očekávala, co se stane. Snad ji i dojalo to hození peněz, tak skvěle to zahrála. A čtení dopisu v posledním dějství jsem si užila 22. i 28. Paní Boross je opravdu zážitek slyšet zpívat!

Peter Berger je vynikajícím Alfrédem s nádherným znělým a hlavně jemným hlasem, který dokáže vystihnout obdiv ke krásné ženě, zamilovanost, smutek, zlost a zoufalství. Jeho Un di felice bylo pohlazením po duši - taková něžnost v hlase, začátek druhého dějství byl protkán radostí, blahem, hlas zněl vesele... Po otcově odchodu od Violetty už přišla obava, čtení dopisu bylo plné zoufalství a s Germontovým příchodem našel u svého otce dočasnou oporu. Asi největším zážitkem představení byl duet s Violettou ve scéně u Flory a házení peněz. Tuhle část mám obzvlášť ráda a pořádně jsem si ji užila. Berger nás nenechal chvíli vydechnout. Sálala z něj energie, hněv, zoufalství, opravdu se vžil do své role, zahrál ji naplno se vším všudy. A Parigi o cara by skoro i přesvědčilo, že tohle dobře dopadne a že se to tak skutečně stane!


Brněnský Germont je pro mě docela kamenem úrazu. Kamasova verze se mi nelíbí, duet s Violettou mě nudí a jen čekám, až konečně skončí. Chmelo zazpíval Germonta docela dobře, ale tak trochu bez emocí. Nevěděla jsem, co si o Violettě myslí, je-li mu jí líto, nebo jí pohrdá... Jestli tohle nezachrání Janál, tak už nikdo. :-D

Na Romana Janála je v roli Germonta opravdu spolehnutí! Má tu roli moc rád, sám má určitou představu, jak by zahrál tuto postavu - co během představení prožívá, jaký má vztah k dalším postavám... Mám pocit, jako by se ho vůbec "nedotkla" brněnská nezáživná režie a hrál ho podle svého - ve srovnání s tím, co jsem dosud viděla. Germont totiž tentokrát nestál na jednom místě, všímal si víc Violetty a neměl jen kamenný obličej. Janálův otec si možná myslel svoje o Violettině postavení, ale ctil ji jako ženu. V její přítomnosti se neposadil, nevyvyšoval se nad ni hlasem ani gesty, nebylo mu nepříjemné se Violetty nejednou dotknout, zvláště, když po ní chtěl tak vysokou oběť, když ho žádala o to, aby ji objal jako dceru, bez rozmýšlení to udělal a zůstali v objetí ještě nějakou chvíli, poprvé jsem viděla Alfréda, který se vrhl do náruče otci, když vešel po odchodu Violetty a všechny výčitky patřily jí a ne otci. Di Provenza bylo nádherně jemně zazpívané a scéna u Flory se mi moc líbila i v jeho podání - opět smutek v hlase, že ztrácí syna, přišel k Violettě a poklonil se jí (v Praze to udělal před Florou) a na konci opery přiběhl k ležící Violettě, vzal ji za ruku a pak, i když otec už má stát jen bokem a "nezasahovat" do dění, stále se k ní vracel pohledem...

Z dalších rolí se mi moc líbil Jan Šťáva v roli Doktora - krásně zazpívané i zahrané a samozřejmě náš skvělý sbor! :-) Petr Levíček je vynikajícím tanečníkem, ale Gaston je pro něj hlavně v prvním dějstvím poněkud tvrdým oříškem s nástupy. :-(

Co se týče samotné inscenace, bez dobrého obsazení bohužel nenabídne nic velkolepého. Premiéru měla 26. 10. 2001 a je to na ní už hodně znát. Kostýmy už ledacos zažily, z původní režie se buď vytratil děj, nebo ho nikdy neměla, a co mě dokáže vytočit, jsou necitelné škrty všude, kde se dá - vynechané repetice, příjezd Aniny a árie Alfréda před odjezdem do Paříže ve 2. dějství, prostříhaný sbor cikánek, vynechaní matadoři, škrty ve scéně s penězi, v Parigi, o cara... nebýt dvou přestávek, jsme ani ne za dvě hodiny venku. Za ne moc dobrý nápad považuji i scénu, kdy Alfréd zpívá Un di felice. Je s Violettou na jedné straně jeviště a na druhé jsou oblouky, za nimiž se schovává sbor. Z něj po celou dobu valčíku pořád tančí až na scénu Gaston s některými dámami a točí se tak rychle, že nejednou mám až strach, že narazí do sloupu, nebo do někoho ze sboristů. Docela odvádí pozornost a nejednou se nejen mně stalo, že jsme pozorovali tančící pár a ne Violettu s Alfrédem. Také se mi docela nelíbí tančící cikánky (naštěstí ne nahé!) s odepínacími sukněmi, takže tančí jen ve spodničkách... V jedné této Traviatě to snad bylo i vynecháno a vůbec to tam nechybělo... A ten konec, kdy Violetta umírá sama, kdy všichni odejdou...? Hned se mi vybaví Covent Garden. Co je ale skvělý nápad, tak je v posledním dějství karnevalový sbor na ulici. Za průsvitnou stěnou projede obrovský pohřební kočár provázený míhajícími světýlky.

V této sezóně to bylo v Brně pro mě zatím nejlepší představení co do obsazení a výjimečně na několika místech i co do režie! Dárek k Vánocům se opravdu líbil a jsem ráda, že i spousta známých, kteří šli na představení, z toho byli nadšení. V lednu si tohle obsazení opravdu nenechám ujít a půjdu ještě jednou! :-)

sobota 25. prosince 2010

Jiří Urban: Prodanka v Olomouci, aneb dobrá věc se podařila!

Přiznám, že jsem se rozjel do olomouckého Moravského divadla na Prodanou nevěstu ze zvědavosti, zejména proto, abych zjistil, jak se Michael Tarant rozhodl operu nastudovat a čím chce publikum zaujmout. Od dalšího, myslím tím hudebního a pěveckého podání, jsem příliš neočekával, o to více jsem byl překvapen, že slabší sólisté mohou své deficity vyrovnat hereckým nasazením, že může vzniknout režijní inscenace, v níž jsou rozhodující nikoliv sólisté, ale celek.

Překvapil třeba mladý dirigent Tomáš Hanák, který nejen prokázal, že si s režisérem rozumí a, přes nasazené tempo inscenace a bujarost až rozpustilost v nastudování, udrží orchestr na uzdě, ale předvedl mnohem více. Třeba jízdu na kole, to když "jede do práce" a lezení po žebříku do orchestřiště, aby se dostal ke svým hudebníkům.


Olomoucká inscenace totiž zaujme režijně, hudebně a scénograficky, a to hned od prvního taktu předehry. Na tradičních představeních se u předehry většinou diváci uvelebují v křeslech a čekají, kdy se zvedne opona. Tady nemají čas. Scéna je otevřená a po dirigentově hlasitém pozdravení publika nastává něco neočekávaného. Ze všech stran (včetně hlediště) někdo přichází, diváci dostávají koláčky, na jevišti přibývá mumraj, kde nerozlišujete, kdo je kdo, a do toho se pletou živé slepice.


Kdo by si z toho představení chtěl zapamatovat děj a přesně rozlišovat charaktery zástupných postav, tak se dostane do svízelné situace. Kdo chce slyšet známé árie, dočká se spíše průměrného výkonu, kdo se ovšem přišel do divadla pobavit a libreto Prodané nevěsty zná, neodchází zklamán. Třeba začátek 3. dějství nastává s příchodem komediantů a propuká silvestrovská nálada. Na diváky padají proužky papírových hadů z raket, diváci se smějí a tleskají. Představení má svižný průběh a neuvěřitelně invenční náboj, vyznačuje se komediálními výstupy a variacemi až groteskního typu. Jinde si divák zapamatuje pád do rybníčku, řetězec omylů, podobný comedia dell art. Například se Vašek nedvoří jen Mařence, ale omylem také obtloustlému vousatému muži, který je převlečen za ženu.


V představení jsou nejslabším článkem ženské pěvecké výkony. Třeba jsem měl smůlu v alternaci (Mařenka v podání Ley Vítkové soustavně překonávala výšky forzí), ale naštěstí nastupovali muži a pěvecké výkyvy dostávali do rovnováhy. Výborný byl Jakub Kettner (Krušina), bez něhož by se známé „Rozmysli si Mařenko“ stalo propadákem. Viděl jsem představení, v němž účinkoval Jiří Přibyl v roli Kecala, a to mu sedí. Na Vaškovi, ztvárněném Ondřejem Koplíkem, mohla zase ženská část publika oči nechat a jeho pěvecký výkon byl právem odměňován aplausem.

Žijeme v době, kdy jsou náročně zfilmovány klasické opery, kdy můžeme být svědky na dálku přenášených skvělých premiér. Divák se stává stále náročnějším. Menší operní scény jsou tak vystavovány kritickým nárokům publika a interpreti nemohou snést srovnání. Živé divadelní představení musí mít v sobě nejen kouzlo interaktivního, něčeho z přítomnosti, ale také něco překvapivého a přitom nikoliv trapného a podbízivého. Tarantovou zásluhou vzniklo představení, nad kterým se nemávne rukou.


Psáno na základě reprízy 21. 12. 2010

Dirigent: Tomáš Hanák
Režie: Michael Tarant
Choreografie: Robert Balogh
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Scéna: Dana Hávová – Zábrodská
Kostýmy: Klára Vágnerová
Hudební příprava: Milada Jedličková, Zuzana Pirnerová
Asistent režie: Petr Hloužek

pátek 24. prosince 2010

Krásné Vánoce

Milí čtenáři, kolegové, ředitelé a všichni pracovníci divadel, pořadatelé a zástupci festivalů, pěvci a pěvkyně, dirigenti, členové sborů a orchestrů, přátelé, prostě všichni... :-) Přeji Vám nádherné a požehnané Vánoce plné pohody a vnitřní radosti, nádherné hudby a splněných snů! Mějte se všichni dobře!
Vaše Dana Šimková





A ještě O Holly Night s nádherným hlasem!

čtvrtek 23. prosince 2010

Jana Kačírková – velká naděje české opery


Naše domácí operní scény obchází průměrnost. Z této řady vyčnívá okruh hlasů a zároveň herců hodných povšimnutí a ještě výše stojí několik osobností mimořádných kvalit. Do té poslední patří také Jana Kačírková, v současnosti velká naděje české opery. Její hlas obsahuje to, co se od sopranistky očekává – krásnou barvu, mimořádný rozsah, zřetelnou výslovnost a v neposlední řadě i neokázalost, leč přesvědčivost hereckého výrazu. Ve svém náročném programu nám poskytla exkluzivní rozhovor.

Opera dream: Slečno Kačírková, debutovala jste v roce 2004 jako Zuzanka ve Figarově svatbě v Městském divadle v Karlových Varech. Velmi rychle přišly další titulní role a hostování v ostravském Národním divadle moravskoslezském, v Českých Budějovicích, v Liberci, ve Státní opeře v Praze a v pražském Národním divadle. Když se dnes ohlédnete zpět, co bylo pro Vaši dosavadní kariéru nejdůležitější?

J. Kačírková: Samozřejmě krom mé milované a obětavé rodiny a profesorky zpěvu, to byla velká šance a důvěra v mé schopnosti bývalého ředitele Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, pana Golata.

Opera dream: Kolik máte v současné době nastudovaných rolí?

J. Kačírková: Dvacet.

Opera dream: Jak dlouhou dobu potřebujte ke studiu nové postavy?

J. Kačírková: Záleží na rozsahu dané role, ale u mě ještě více na termínu, do kterého musím mít roli nastudovanou. Bohužel nejsem typ zpěvačky, která by nastudovávala role tzv. „do šuplíku“. Na druhou stranu naštěstí se docela rychle učím, takže to nechávám dost na poslední chvíli. Myslím, že ideální je mít roli alespoň trochu zažitou již před začátkem režijních zkoušek, to znamená zhruba dva měsíce před premiérou.

Opera dream: Asi stále častěji máme u našich i zahraničních inscenací pocit, že dnešní moderní režie zapomínají na to nejpodstatnější v opeře – operního pěvce. Jak se vyrovnáváte s takovými režiemi? Byla jste někdy v situaci, kdy jste musela akceptovat režii s níž jste nesouhlasila?

J. Kačírková: Vždycky mám předem svoji představu, kterou musím trochu změnit k obrazu režiséra. Když ale dostanu dobré důvody a vysvětlení, pak není problém pro mě přirozeným způsobem splnit záměr režiséra.

Opera dream: Z operního zákulisí jsou známé historky o nevraživosti a závisti mezi konkurentkami. Jak to snášíte?

J. Kačírková: Já jsem měla asi štěstí na divadla a na kolegy, protože takový případ jsem zažila pouze jednou. Všechno je zřejmě třeba zažít, aby si člověk mohl ještě více vážit „klidného prostředí“.

Opera dream: Která role patří k vašim nejzamilovanějším?

J. Kačírková: Miluju jeviště, vždycky mě nabije a dává mi sílu, takže kdykoliv na něj můžu vstoupit, je to pro mě radost. Ke každé roli mám svůj vztah a mám to štěstí, že mohu zpívat role charakterově velmi různorodé, takže se „vyřádím“ ve všem. :-) Abych jmenovala, zmíním Královnu noci, Markétku a Zerbinettu.

Opera dream: Rozdělujete nabídky na prestižní, na lukrativní apod.?

J. Kačírková: To vůbec ne, důležití jsou pro mě kolegové a možná mám sklon k dramatičtějším příběhům.

Opera dream: Čím se zabýváte, když máte volno, nezpíváte a máte čas jen pro sebe?

J. Kačírková: Chvíli nedělám vůbec nic, ale moc dlouho mi to nevydrží, protože se nerada nudím. Většinou jsem s rodinou, dělám normální domácí práce, které mi krásně vyčistí hlavu, teď peču cukroví, chodím nakupovat, doháním schůzky s kamarády atd..

Opera dream: Máte nějaký umělecký sen – myslíme tím nejen operní roli, ale i kolegy, s nimiž byste chtěla spolupracovat?

J. Kačírková : Protože jsem nedávno nastudovala roli Adiny v Nápoji lásky (premiéra 19. prosince 2010) , sledovala jsem různé nahrávky a musím říct, že bych si na jevišti chtěla zazpívat a zahrát s Rolandem Villazonem. Dává totiž tolik potřebnou energii, která se přenáší nejen na diváky, ale i na kolegy a to je pak krásná spolupráce. Musím ale dodat, že jsem asi dítě štěstěny, protože ani v tomhle ohledu nestrádám, mám pár takových kolegů již nyní. 

Děkujeme Vám za rozhovor!
Ptal se Jiří Urban



Vizitka:
Jana Kačírková se narodila v Českých Budějovicích. V roce 2006 absolvovala Státní konzervatoř v Praze. Její absolventskou rolí byla Vitellie v Mozartově opeře La clemenza di Tito. Dále se zdokonaluje u slavné české sopranistky Libuše Domanínské a studuje na Katedře sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě. Již ve 4.ročníku konzervatoře se zúčastnila Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kde obsadila 4.místo a následně zahájila spolupráci s mezinárodním pěveckým centrem A. Dvořáka nastudováním Zuzanky v inscenaci Mozartovy opery Figarova svatba. O rok později (2005) získala v téže soutěži 2.cenu a zaujala mimo jiné interpretací árie Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny. Dále získala cenu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě – hostování v operní roli, kterou realizovala nastudováním Fiordiligi (W.A. Mozart : Cosi fan tutte) v přebásnění J. Nohavici a cenu Opery Mozart, představující hostování v roli Zerliny v Mozartově Donu Giovannim v letní produkci ve Stavovském divadle v Praze. V červenci 2008 účinkovala na letním festivalu v italském Ercolanu v roli Elisetty (D.Cimarosa: Matrimonio segreto). V únoru 2009 vystoupila v Lecce v Teatro Politeama Greca jako Lauretta v Pucciniho opeře Gianni Schicchi. V rámci koncertní činnosti vystoupila v Itálii a v Německu. V říjnu 2010 se představila v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích jako Donna Anna v režii Jiřího Menzela a v libereckém divadle F.X Šaldy v roli Aminy ( La Sonnambula – V.Bellini). V prosinci 2010 debutovala v pražském Národním divadle jako Adina v Nápoji lásky a ve stejném měsíci vstoupila do angažmá Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

středa 22. prosince 2010

Rozhovor s Michaelou Šrůmovou


Moc vás všechny zdravím a jako takový dárek k Vánocům vám přináším rozhovor se sympatickou Michaelou Šrůmovou. Mějte hezké předvánoční dny!

Jak se těšíte na Vánoce? Budou plné práce, nebo odpočinku?
Na vánoce se jako každý rok upřímně těším. Ze všeho nejraději mám ty bílé, proto mě pohled z okna doslova blaží, kéž by to ještě vydrželo... Pochopitelně mám, jako každoročně, práce až nad hlavu, ale vždy když se začnu litovat, že už nemůžu a podobně, uvědomím si, jak bych byla asi nespokojená, kdyby tomu tak nebylo.

Bez čeho si Vánoce neumíte představit?
Bez své rodiny, kapra, cukroví a pohádek.

Jaká byla Vaše první "Rybovka", na které jste pracoval/a nebo ji slyšel/a?
Na svoji první Rybovku vzpomínám se smíšenými pocity. Po štědrovečerní večeři jsem se sama opuštěnými ulicemi vypravila na sraz party naprostých šílenců - spolužáků z konzervatoře - a vyrazila na třídenní tour Škodovkou dvanáctsettrojkou, která moc netopila, ani nejela, kde jsme se tísnili celý sbor, orchestr a soli, všichni zpívali a hráli všechno a to asi v 10 lidech po kostelíčcích - už nevím, kterých a kolik jich dohromady vlastně bylo. Nocovali jsme na farách zmrzlí ve spacácích, ale šťastní, že přinášíme radost i když jsme to dělali naprosto zadarmo. Byla to krásná léta studentského života, dnes už bych to určitě nemohla přežít, ha ha ha.


Česká mše Vánoční je už několikátým projektem, na kterém spolupracujete s The Czech Ensemble Baroque. Jaká je spolupráce s tímto souborem?
The Czech Ensemble baroque je už dnes mou srdeční záležitostí, s takovými hudebníky to není v podstatě žádný zázrak, že se projekty daří provozovat na tak vysoké úrovni. Jejich výjimečné pracovní nasazení, nadšení, vášeň a profesionalita si mě hned záhy získala. To vše je přirozeně největším dílem zásluhou dirigenta Romana Válka a jeho vnitřním instinktem se obklopovat lidmi na stejné vlně, což se mu dle mého názoru skvěle daří.

Jak vzpomínáte na letošního znojemského Krále Artuše a Mesiáše?
Do Artuše jsem se jednoduše zamilovala. Vy sama jste byla svědkem tohoto výjimečného projektu, tak mi určitě dáte za pravdu, že byl ojedinělý a strhující. Nesmírně bych si přála, aby se ještě někdy někde vynořil a znovu ožilo toto extrémně vydařené a temperamentní spojení činohry s operou. O Mesiáši platí totéž, je to dílo, jehož si nesmírně cením a v průběhu koncertu se ze mě kromě role pěvkyně stává i náruživý posluchač. Znám Mesiáše skrz naskrz a vždy si vychutnávám každou notu a soudě podle ohlasu diváků tomu u nich není jinak.


Plánujete do budoucna nějaký koncert, kde bychom Vás mohli slyšet?
Během roku přicházejí stále nějaké nabídky, ale nejblíže 9. 1. 2011 mě čeká derniéra představení Veselé paničky Windsorské od Otto Nicolaie v plzeňském divadle J. K. Tyla, kde hostuji v roli Aničky, a co vím jistě je, že se mohu letos opět těšit na letní hudební festival ve Znojmě na setkání s hudbou W. A. Mozarta a J. Myslivečka.

Moc Vám děkuji, paní Šrůmová, a přeji krásné Vánoce a hodně zdraví a úspěchů v novém roce!

úterý 21. prosince 2010

Jiří Urban: Louskáček v ostravském Národním divadle


Kdy jindy než ve vánočním čase je záhodno uvádět Čajkovského balet Louskáček, jak jinak než s navozením romantické atmosféry oslovit diváky všech věkových kategorií? Činí se tak odjakživa, vlastně od světové premiéry 6. prosince 1892 v Petrohradě. Louskáček vždy znovu zaujme svou hudební poetikou, fantazijní obrazností, svými variacemi dětsky hravými a místy až rozvernými, střídáním žitých a snových poloh. Oživlá dřevěná hračka Louskáček se ve štědrovečerní noci proměňuje v hlavního aktéra a načas se stane husarem, bojujícím se samotným Myším králem. Tady o výsledku bitvy rozhodne malá Mášenka (Klárka), původkyně a hybatelka děje. Představení okouzluje, hudebně si podmaňuje diváky, přesto se nastudování od sebe odlišují.


Čím překvapilo ostravské uvedení v Národním divadle moravskoslezském, jehož premiéra se konala 16. 12. 2010? Především tím, že maďarský choreograf William Fomin se tentokrát stal libretistou a choreografem zároveň a nabídl divákovi svou interpretaci. V úvodním dějství vystupuje nikoliv děvčátko, ale dospělá Klárka, šťastně provdaná za Louskáčka. Neobvyklý začátek dovoluje spojit klasický balet s prvky moderní techniky. Retrospekce se daří o to spíše, že do hlavních rolí obsadil William Fomin sólisty Národního divadla moravskoslezského: excelentní Olgu Borisovou-Pračikovou a spolehlivého Lukáše Lepolda. Oba odvedli znamenitý výkon, v němž prokázali nejen svou technickou a výrazovou disponovanost, ale dali pohádce nový citový rozměr. Vypovídá se v ní nejen o tajuplné noci, ale také o zrovnoprávnění živého a neživého světa, o proměnách neživých předmětů, které se v emočním světě stanou součástí bytí toho druhého. Potěší se tak divák dospělý, jenž prahne po harmonii a těží ze svých dětských zážitků, na své přicházejí malí diváci, protože v retrospekci je baví pantomimický pohyb loutek, půvabné výkony dětského baletního sboru, rytmické pasáže, z nichž vynikl třeba ruský tanec v bravurním podání mladého tanečníka Filipa Staňka. Krásně a nápaditě řešená scéna Davida Baziky, barevnost a efektní světelné efekty, to všechno umocňuje celkový dojem z představení. Spolu s dobře vedeným operním orchestrem pod taktovkou dirigenta Jana Chalupeckého je vytvořen kompaktní celek.


Škoda jen, že jeviště Divadla Antonína Dvořáka neodpovídá svým rozměrem žádoucím parametrům velkého klasického baletu, takže sborové scény náležitě nevyzněly. Tady bychom se ovšem začali zabývat něčím, co není v umělecké moci inscenace a co se stává trvalým limitem ostravské baletní scény a choreografie.

Foto: Martin Popelář
Hudební nastudování: Jan Chalupecký
Dirigent: Jan Chaloupecký
Úprava libreta, režie a choreografie: William Fomin
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Sylva Hanáková
Premiéra 16. prosince 2010 v 18.30 hod. v Divadle Antonína Dvořáka

pondělí 20. prosince 2010

Ředitel Státní opery Praha Oliver Dohnányi rezignoval

Převzato z www.rozhlas.cz
Michaela Vetešková (miv), Jan Piroch 20. 12. 2010 v 13.22


Ředitel Státní opery Praha Oliver Dohnányi dnes rezignoval. Radiožurnálu to potvrdil ministr kultury Jiří Besser. Funkce se přitom ujal letos v červenci a Státní operu chtěl proměnit v přední evropskou operní scénu, která uvádí klasický balet. S ministrem kultury Jiřím Besserem se ale neshodl na koncepci Státní opery.

Ještě před nástupem Dohnányiho do Státní opery se spekulovalo o tom, že Státní opera přejde pod správu hlavního města anebo se sloučí s Národním divadlem.

Šéf resortu kultury Besser ale zdůraznil, že Státní opera i nadále zůstává samostatnou příspěvkovou organizací ministerstva a její případné sloučení s Národním divadlem se neplánuje:

„Před chvíli jsem rezignaci pana ředitele Státní opery Olivera Dohnányiho přijal. Bylo to po velmi vzájemně příjemném rozhovoru, protože jsem mu předtím oznámil, jaké záměry má ministerstvo kultury s Státní operou jako takovou.“

„Projekt na dvanáctiletý rozvoj Státní opery, který pan ředitel Dohnányi předložil ministerstvu kultury bez toho, jak postupovat, se ale zodpovědným pracovníkům, včetně mě, nezdá řešitelný,“ dodal Besser.

Dočasným vedením Státní opery je pověřený manažer Radim Dolanský. Ministerstvo kultury na ředitele operního domu vypíše výběrové řízení.

neděle 19. prosince 2010

Rybovky není nikdy dost

Vánoce bez Rybovky by pro mě byly jako divadlo bez diváků. Dlouho jsem se těšila na sobotu 18. 12., až konečně přišla.


Andělský sbor


Dozvěděla jsem se, že v Červeném kostele v 17:00 proběhne Adventní benefiční koncert, na kterém zazní právě Rybova Česká mše Vánoční. Nějaké dlouhé rozmýšlení se nekonalo. Pro mě není Rybovky nikdy dost a téměř "sbírám" různé verze, které se hrají.

Všichni v Červeném kostele jsme přispěli ve prospěch lidí se závažnými poruchami komunikace a hybnosti a za "odměnu" nám přišly 4 takto nemocné děti zazpívat několik koled. Výstup byl takřka dojemný. Nemohly téměř otevírat pusu, spíše zpívaly samohlásky, ale to vůbec nevadilo. Žádná nervozita u nich nebyla, stály nadšené, že mohou zpívat. Po dětech už varhaník zahrál první tóny Rybovky a rozezněla se nádherná hudba.

V kostele byla hrozná zima, takže věřím, že s prokřehlými prsty bylo dost obtížné hrát. Zaznamenala jsem v orchestru několik chyb, ale zaujal mě způsob dirigování stále se usmévajícího pana Tomáše Ibrmajera. Mám pocit, že už jsem ho na nějakém koncertě viděla, ale nemohu si vzpomenout, kde a co hráli. Vedl skladbu v příjemném tempu a líbilo se mi, jak na několika místech stupňoval sílu hudby a textu tím, že zrychloval tempo do neuvěřitelné rychlosti. Normálně mám raději pomalou verzi, ale v Gloria a v dalších částech jsem tentokrát jen žasla nad tímto pro mě novým způsobem.


Velkým překvapením byl pro mě sbor seskládaný z Akademického pěveckého sdružení Moravan, Sboru při kostele sv. Jakuba v Brně (odtud byl i orchestr) a Brněnského akademického sboru. Valná většina sboristů byla docela pokročilého důchodového věku a jen pár mladých. Měla jsem už od začátku trochu obavu, jak budou zpívat. Mé překvapení nebralo mezí. Když duet sopránu a altu "Sláva budiž Bohu..." zpívaly místo sólistek sopranistky a altistky ze sboru, ozval se velmi zvláštní jednotný hlas a moje nejoblíbenější část "Bratři moji! Copak chceš?" vyzněla úžasně. Akustika Červeného kostela vytvořila jedinečný zvuk, kdy sbor stojící až za orchestrem zněl jako "z jiného světa", takovým jemným a velmi mladým hlasem s úžasně vypracovanou dynamikou, takže všechna forte i pianissima jsem si náležitě užila!


Místo původně ohlášeného Ondřeje Koplíka, na kterého jsem se docela těšila, zpíval tenorový part Milan Vlček. Jako mě příliš nezaujal coby Princ v červenci na Rusalce ve Slavkově, nadšení se nekonalo ani dnes. Na můj vkus text až příliš "sekal", "přehnaně vyslovoval" (pokud to bylo s ohledem na akustiku, tak to chápu, na druhou stranu to dělal jen on...) a nedotahoval tóny, takže (hlavně) v duetu s altem "To jest jasnost skvostná" altistka držela předepsanou délku na mnoha místech sama, zatímco tenor už dávno skončil. Na druhou stranu stál ode mě asi na metr, takže jsem si opravdu užila celý jeho part "z první ruky". :-) Uvidím, jak mě zaujme příště!

S velkou radostí jsem poprvé slyšela pana Jana Kyzlinka v basovém partu. Jeho hlas se mi moc líbil a potěšilo mě, když jsem viděla, jak se do děje přímo vžil, komunikoval se sborem, "herecky" ztvárnil duet s tenorem... Bylo vidět, že to dělá s radostí a zářila z něj pohoda. Ráda ho znovu uslyším.


Paní Hanu Procházkovou jsem slyšela také poprvé jako sólistku a zazpívala altový part. Trochu mi její hlas zanikal při duetech s tenorem a sopránem, ale líbila se mi jeho barva a čistá výslovnost.

Paní Terezu Merklovou jsem znala ze všech nejvíc a poprvé jsem si uvědomila, jak "malý" part složil Ryba pro soprán. :-( Hlas měl obrovskou sílu, byl nepřeslechnutelný a nádherně se nesl v ozvěně.

Ještě jednou přeji všem krásné Vánoce a ráda vás opět někdy uslyším!


Bezkonkurenční Rybovka aneb originální noty


Foto Vojtěch Bartek

Po předem neplánovaném Rybovce konečně přišla ta, na kterou jsem se tak dlouho těšila - provedená od The Czech Ensemble Baroque a tanečníků z Hradišťanu. Na orchestr a sbor stále s radostí vzpomínám od červencového Artuše a Mesiáše. Zvala jsem spoustu lidí s vnitřní jistotou, že shlédneme a uslyšíme něco, co se jen tak nevidí a neslyší. Věřím, že tato Rybovka dostála slibu!

Sál potemněl a do ticha se ze zadní části začaly ozývat rorátní zpěvy. Zněly nádherně a naplnily sál zvláštní atmosférou. Zpěváci s tanečníky postupně přišli se svíčkami dopředu a vystoupili na jeviště. Po rorátách se ozvalo Huc, huc ad regem pastorum Václava Jana Kopřivy, kdy Michaela Šrůmová nádherně zazpívala sólový part. Potěšilo mě, když jsem viděla, že hráči orchestru zpívali se sborem. :-) Sbor a sólisty v neorchestrálních písních dirigovala a s nimi si zazpívala Tereza Válková.

Nyní i během Rybovy Mše četl dirigent Roman Válek části z proroctví Izaiášova, protoevangelia Jakubova a evangelia Lukášova. Nápad to byl senzační, měli jsme tak ucelený celý příběh o narození Ježíška od zvěstování Panně Marii až po odchod pastýřů z Betléma.

Pak už nastal onen očekávaný okamžik a varhanistka Monika Knoblochová zahrála první tóny Rybovky. Vynikající Tomáš Kořínek zavolal na spícího pastýře "Hej, mistře" a v u chvíli jsem věděla, že sedím na opravdu mimořádné verzi. Hlasově to bylo velice vyrovnané. Krásný hlas tenoristy doplnil mohutný bas Josefa Škarky, andělský soprán Michaely Šrůmové a zvučný alt Barbory Baranové. V tomto obsazení jsem nenašla nic, co by mě snad mohlo rušit. Baranovou a Škarku jsem dosud nikdy neslyšela a s radostí jsem objevila dva nové vynikající hlasy.

Osmičlenný sbor, který doplnili ve sborových partech i sólisté, zněl jednotně a s krásným čistým zvukem. Poznala jsem mezi nimi tváře mně známé z JAMU (z Cimarosovy opery Il matrimonio segreto), z Konzervatoře a hlavně ze Znojma. Jsou to přesně oni, ze kterých jsem byla tak nadšená v červenci a nadšení se opakovalo.


Foto Vojtěch Bartek

Taneční doprovod členů Hradišťanu výborně doplnil zpěv a dal celému příběhu pohodovou atmosféru. Skvělá choreografie Ladislavy Košíkové rozhodně zaslouží pochvalu (nedávno pracovala na choreografii pro Výlety pana Broučka do Měsíce v NDB). Za dobrý nápad považuji i to, když v jedné ze závěrečných částí se zpívá, že "Nuže, bratři, zahrajeme, potom zase zazpíváme..." a začnou hrát jen varhany a postupně se přidá celý orchestr, někteří hráči vystoupili na jeviště, poklonili se Ježíškovi a začali hrát odtamtud (tanečníci jim drželi noty).

Roman Válek má můj obrovský obdiv za to, co vytvořil. Setkali jsme se jen náhodou už před představením a byl ve velmi příjemné a nadšené náladě, která z něj v žádném případě nevyprchala ani při představení. Rybovka měla úžasný spád, příjemnou atmosféru a nabízela jedinečný zážitek. Válek našel co možná nejstarší (ne-li nejstarší) verzi Rybovy Mše a se svým souborem ji nacvičil. Na mnoha místech jsme mohli slyšet změny oproti verzím, které běžně slýcháme - ať už ve zpívané melodii, nebo v orchestru, a hlavně v textu. Všichni to zvládli na výbornou a jen jsem s nadšením si uvědomovala, že konečně možná slyším toho pravého originálního Rybu, jak svoji mši složil bez všech těch pozdějších úprav.


Foto Vojtěch Bartek

Orchestr zněl nádherně, sestavoval se jen z několika málo hudebníků (pro každý nástroj stačil téměř ve všech případech jen jeden hráč) a znovu mě okouzlil jedinečný zvuk dobových nástrojů. Nevím proč, ale moc se mi líbil triangl. Možná trochu "přeslechnutelný" nástroj, ale tentokrát jsem jej pozorně poslouchala a měl krásný zvuk. :-) I využití zvonků před a po každé části i během rorát mě zaujalo.

Nadšené publikum odměnilo hráče a pěvce potleskem už mezi částmi Rybovky a hlavně hromadným potleskem vestoje po skončení. (V Červeném kostele také stálo několik lidí.) Povedlo se to opravdu výborně!

S Rybovkami se letos v Brně doslova roztrhl pytel - další můžeme slyšet třeba na Petrově 25. a pak i 26. 12.

Přeji pěkné předvánoční dny a všem děkuji za nádherné zážitky!

pátek 10. prosince 2010

Primabalerína par excellence - Rozhovor s Olgou Borisovou–Pračikovou


Foto: Martin Popelář

Zastihnout Olgu Borisovou–Pračikovou je téměř nemožné. Tančí hlavní role v ostravském Národním divadle moravskoslezském, učí na prestižní Janáčkově konzervatoři a v neposlední řadě má i rodinu. Opera dreamu se to podařilo, a proto zde přinášíme krátký rozhovor.

Opera dream: Jak se Vám vede a na čem v současnosti pracujete?

Olga Borisová – P.: Děkuji za optání, vede se mi dobře a Vám? (smích) V současnosti nám vrcholí přípravy na prosincovou premiéru Louskáčka, kde budu tančit hlavní roli Kláry. S Louskáčkem se ve své profesionální kariéře setkávám již podruhé a práce s maďarským choreografem Williamem Fominem je nesmírně inspirativní. Pochopitelně nebudu nic prozrazovat, ale diváci se mají na co těšit.

Opera dream: V průběhu jedné z posledních repríz ostravského Labutího jezera bylo patrné, že Vás Ostravané milují. Tleskalo se i v průběhu variací, bravo znělo opakovaně a závěr byl korunován krásnými květinami …

Olga Borisová – P.: Ano, máte pravdu, ostravské publikum je báječné. Ovšem
nejen já, ale celý baletní soubor je vždy potěšen, když nám diváci fandí. Je to ta největší odměna. Zároveň jsem ráda, že i v dnešní době, která nabízí mnoho jiných lákadel, jsou lidé ochotni koupit si vstupenku a přijít do divadla. Mnohé naše inscenace jsou beznadějně vyprodány.

Opera dream: To můžeme potvrdit. Od roku 1995 jste v angažmá Národního divadla moravskoslezského. Jak jste se vlastně dostala do České republiky a co Vás drží zrovna v Ostravě?

Olga Borisová – P.: Hm. (úsměv) Bude to znít jako pohádka, ale můj odjezd do České republiky byl zcela náhodný. Jeden můj známý jel na prázdniny do Prahy a když se vrátil, byl doslova ohromen. Říkal, že Česká republika je nádherná země a že je tam mnoho divadel, která mají baletní soubory. Já jsem to tehdy riskla (úsměv) a přijela jsem s kolegou Rodionem Zelenkovem do Českých Budějovic. Bohužel jsem nevěděla, že balet v Budějovicích není zrovna na vysoké úrovni a po čase mi bylo jasné, že chci někam jinam. Takže jsme udělali konkurz do Brna a do Ostravy a vzali nás tam i tam. Ani přesně nevím, proč jsem se rozhodla pro Ostravu, prostě se mi zalíbila, takže sem jí dala přednost. A co mě zde drží? No přece krásné role a báječné publikum. (smích)

Opera dream: Na závěr trošku soukromá otázka. Jak se dá skloubit rodina s náročnou uměleckou kariérou primabaleríny?

Olga Borisová – P.: Jedno české přísloví říká: Všechno jde, jen se musí chtít. (úsměv) Moji dva chlapci, tj. manžel se synem jsou opravdu zlatí a vytvářejí mi ideální zázemí. Konec konců, jsem jediná žena v rodině, tak si mě musí hýčkat! (smích)

Děkujeme Vám za rozhovor.
Ptal se Jiří Urban.

středa 8. prosince 2010

Don Carlos (několik úvodních informací před přenosem z MET)

V sobotu 11.12. nám bude poskytnut další ze série přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, tentokrát opera G. Verdiho, Don Carlos. Řekněme si tedy k této opeře, jejímu historickému pozadí a k jejímu autorovi několik úvodních slov.

Opera Don Carlos znamená v tvorbě G. Verdiho (1813-1901) velmi významný milník. Když v polovině 60. let 19. stol. Maestro přistoupil k jeho kompozici, měl již za sebou velmi plodnou tvůrčí skladatelskou dráhu, do té doby složil již více než 20 operních děl. Jeho tvorba začíná prvotinami Oberto (1839) a Jeden den králem (1840), a pokračuje přes průlomovou operu Nabucco (1842) především díly, která měla burcovat lid k vzepětí v rámci národně-osvobozeneckého boje za sjednocení Itálie (risorgimento) – počítaje v to i Nabucca. Opery z tohoto období se až na několik výjimek nestaly tradiční součástí světového repertoáru, ale i dnes se občas na scéně objevují a svědčí o Maestrově tvůrčím vývoji (např. Lombarďané, Ernani, Atilla či Bitva u Legnana). Verdi zažil v tomto období úspěchy i neúspěchy (sám toto období až cca do Rigoletta označuje jako „galejnické roky“), ale ať tak či onak, stal se miláčkem publika a vpravdě národním skladatelem, hudebním symbolem zmíněného risorgimenta (jeho mohutné sbory a árie vpravdě burcovaly lid). Toto rané a zčásti již střední období jeho tvorby se završuje proslulým operním trojhvězdím, které je stále velmi populárním, tedy Rigolettem (1851), Trubadúrem (1853) a Traviatou (též 1853). V této prvním etapě své tvorby Verdi rozvíjí tradici italské opery, vytvořenou jemu bezprostředně předcházejícím trojhvězdím skladatelů, tedy Rossinim, Bellinim a Donizettim, z nich zejména pokud jde o posledně zmíněného, kterého Verdi považoval za svého bezprostředního předchůdce. V uvedené trojici oper z l. 1851-1853 Verdi uvedenou tradici dovršuje.

Ve své další tvorbě pak Verdi tuto tradici překonává; toto překonání je vyjádřeno výsledkem jeho hledání, jak postupovat ve své tvorbě dále, tedy mistrovskými díly jeho pozdního středního a pozdního tvůrčího období, z nichž většina je stále ozdobou současného operního repertoáru. Jeho dosavadní opery jsou spíše operami číslovými, v nichž se objevují spíše hudebně uzavřené partie (árie, ariosa a sbory), propojené recitativy. Jeho hudba se vyznačuje velikou melodičností a řada melodií či scén se stala obecně známými a populárními. Na rozdíl od předchozích autorů se však v těchto jeho operách již příliš neobjevuje koloratura a árie i další scény nejsou psány vyloženě na efekt (byť měly často nepokrytě politický charakter), ale jsou podřizovány dramatu (nejde tedy o nějaký „zpívaný koncert“). A právě další epocha jeho tvorby je úsilím o stále větší divadelnost a maximální přesvědčivost; je zápasem o vlastní, „verdiovskou“, podobu hudebního dramatu, zápasem o překonání číslové opery směřujícím k prokomponování díla, tak aby dílo tvořilo jeden pevný celek. Verdiho cesta je tak jednou z cest, kterou se k hudebnímu dramatu vydali skladatelé 2. pol. 19. stol. (nelze samozřejmě nezmínit cestu Verdiho současníka, R. Wagnera).

Na další tvůrčí cestě, kterou Verdi sleduje, jsou produktem jeho hledání a úsilí další čtyři opery, jednak Sicilské nešpory (1855), dále Simon Boccanegra (1857), Maškarní ples (1859) a Síla osudu (1862 – v přepracované verzi 1869). V těchto operách, které se taktéž vyznačují velikou melodičností, se již objevuje úsilí o prokomponovanost, ale není tomu tak vždy. Jak Sicilské nešpory, tak Síla osudu nesou významné prvky číslovosti (na jejich kráse jim to pochopitelně nijak neubírá) a Maškarní ples je dokonce považován za jistý návrat ke starší tradici (ovšem stejně jako obě předchozí opery patří mezi velmi populární díla), což naznačuje, že ono hledání jistě nebylo jednoduché. Výraznou změnu znamenal rozhodně Simon Boccanegra; právě tato opera je významným pokusem o prokomponovanost; v době jeho premiéry na to ale nebylo obecenstvo připraveno. Premiéra byla přijata spíše rozpačitě, obecenstvu vadilo mj. méně árií. Verdi však byl o správnosti svého úsilí a kvalitě své hudby (zcela oprávněně) přesvědčen, dílo přepracoval (a nemusel tak činit nijak radikálně, což poukazovalo na to, že jeho hudba a nový charakter díla byly už v době premiéry původní verze vysokých kvalit, prostě jen předběhly dobu) a nově bylo premiérováno v r. 1881. Tuto tvůrčí etapu pak završuje Don Carlos, po kterém bude následovat cesta další, vyznačená Aidou (1871), Otellem (1887) a Falstaffem (1893).

Přistupme tedy nyní k pojednání o Donu Carlosovi. V pol. 60. let dostal Verdi objednávku na novou operu pro Paříž. Nějakou dobu uvažoval, jestli má nabídku přijmout, neboť měl předchozí, ne příliš dobré, zkušenosti s předváděním své tvorby v tomto městě. Paříž byla v evropském operním světě té doby jistě jedním z předních míst, ale vycházelo se zde často vstříc spíše efektnosti a často dosti pochybnému vkusu místního obecenstva, kterému šlo spíše o velkolepou podívanou, než o skutečně divadelní dramatický zážitek (své o tom věděl nejen Verdi, ale např. i Wagner). Tomu odpovídala i pravidla, která zde na operu (a její skladatele) byla kladena. Opera té doby žila v Paříži ve znamení dohasínající tradice tzv. velké opery, jejíž nejvýznamnějším obdobím byla 30. a 40. léta 19. stol. a typickými představiteli např. Auber a Meyerbeer. Typickými projevy takové opery byly zpravidla velký historický námět, masové scény, veliké árie a scény spíše na efekt než pro divadelní účinek a povinný balet. Jisté prvky velké opery najdeme i v některých dosavadních Verdiho operách, mj. i ve zmíněných Sicilských nešporách (jejich premiéra se konala právě v Paříži).

Verdi nakonec objednávku přijal a z několika možností zvolil Schillerovo drama Don Carlos, infant španělský, vycházející z historických událostí, které se odehrály ve Španělsku ve 2. pol. 16. stol. Schiller však tyto události zpracoval dosti volně a přidal děje, které historii neodpovídaly. Nešlo mu totiž o předvedení historie, ale na historickém pozadí chtěl předvést své svobodomyslné filosoficko-sociální představy, ve strnulém prostředí ovládaném všudypřítomnou inkvizicí. Schillerovo drama zpracovali pro Verdiho dva libretisté (bylo napsáno ve francouzštině), J. Méry (1798-1865) a C. du Locle (1832-1903). Libretisté v zásadě zachovali Schillerovo pojetí, ale některé části přidali, mj. úvodní scénu ve Fontainebleau. Libreto vypracovali v duchu velké opery. V r. 1865 se Verdi pustil do kompozice.

Než přejdeme k dalšímu pojednání o Verdiho opeře, přibližme si nyní historické pozadí díla. Dílo se odehrává ve Španělsku, za vlády Habsburků, kteří se zde chopili vlády na poč. 16. stol. Do počátku tohoto století došlo k postupnému sjednocení Pyrenejského poloostrova a kromě Portugalska zde existovaly dva státní útvary, Kastilie (vládla zde Isabela Kastilská) a Aragonie (vládl zde Ferdinand Aragonský, Izabelin manžel – oba jsou známi jako tzv. katolická veličenstva). Jejich dcerou a dědičkou obou trůnů byla Johana, zvaná Šílená, která byla provdána za Filipa I., z dynastie Habsburků (po r. 1504 vládl v Kastilii). Mezi jejich dětmi jsou známi především Karel (nar. r. 1500) a Ferdinand (nar. r. 1503). Karel vládl od r. 1516 jak Aragonii, tak Kastilii a je považován za prvního krále Španělska (jako Karel I., v r. 1519 se stal císařem Svaté říše římské – jako Karel V.). Vedle toho ale vládl podstatně větší říši, zahrnující území v Evropě i v zámoří, v Americe a na Dálném východě, říši, „nad níž slunce nezapadá“. V Evropě však nakonec došlo k rozdělení habsburských držav mezi oba zmíněné bratry, Karel vládl především Španělsku a Ferdinand vládl středoevropské (rakouské) části. Ferdinand se stal po bitvě u Moháče, r. 1526, mj. českým králem.

Nástupcem Karla V. se stal ve Španělsku jeho syn Filip (jako Filip II., nar. v r. 1527, vládl od r. 1556 až do své smrti v r. 1598 – je ústřední postavou Verdiho opery). Vlády se ujal poté, co jeho otec abdikoval. Karel V. se po abdikaci odebral do ústraní, žil v domku u kláštera Sv. Justa v Extremaduře; zde zemřel v r. 1558 (v době, kdy se odehrává Verdiho opera, byl již po smrti, vyplývá to i z libreta, tj. onen mnich, který se v opeře objevuje, není sám císař, ale jeho zjevení).

Za Filipa II. se dostalo Španělsko na vrchol své moci. Jeho bohatství plynulo jak ze zámořských kolonií, tak z evropských držav. Filip II. se snažil vládnout své říši absolutisticky, což však budilo odpor. V r. 1566 vypuklo povstání v Nizozemí (jeho ozvěny se objevují i v opeře); Nizozemí (patřila k němu i dnešní Belgie) ovládli Habsburkové již r. 1477, jako dědicové Burgundského vévodství. V rámci rozdělení habsburských držav zde od r. 1516 vládla španělská větev. Zdejší kvetoucí obchod zajišťoval Habsburkům velké zisky (podstatně větší, než plynuly z Ameriky). Oblast však byla zatěžována vysokými daněmi a docházelo zde též k omezování svobod zdejšího obyvatelstva, mj. náboženských (severní oblast byla protestantská). To vedlo k již výše zmíněnému povstání, jehož výsledkem bylo přes brutální postup španělské moci (známé je v této souvislosti působení vévody z Alby) nakonec v r. 1581 osamostatnění severních provincií, tedy dnešního Nizozemska; jižní část (v zásadě dnešní Belgie), zůstala součástí španělské državy.

Za Filipovy vlády šířila hrůzu v zemi neblaze proslulá španělská inkvizice (oficiálně Tribunál svatého úřadu inkvizičního). Založena byla v r. 1478 již výše zmíněnými katolickými veličenstvy, aby nahradila dosavadní inkvizici podřízenou papeži. Jejím úkolem bylo udržovat pravost katolické víry. Byla podřízena monarchii, ale v době Filipovy vlády se již zcela vymkla kontrole. V čele stál velký inkvizitor. Prvním velkým inkvizitorem byl zpovědník Isabely Kastilské, Tomáš z Torquemady. Předobrazem velkého inkvizitora, který se objevuje v opeře (i v Schillerově dramatu) je Fernando de Valdés y Salas (ve funkci byl v l. 1547-1566, umírá v r. 1568 v 85 letech), profesor kanonického práva na Univerzitě v Salamance. Jeho nástupcem byl Diego de Espinosa (1566-1572), který působil ve funkci i na sklonku života titulní role Verdiho opery; Schiller to věděl, ale jeho představě lépe vyhovoval právě osmdesátiletý stařec, který už v době odpovídající závěru opery, velkým inkvizitorem nebyl, než jeho nástupce, v té době 55-letý. Mimochodem, pokud jde o Filipa II., který je v opeře představován jako šedesátník, ani to neodpovídá realitě (v r. 1568, kdy zemřel Don Carlos, mu bylo 41 let). Španělská inkvizice byla zrušena až v r. 1834, nicméně efektivní moc ztratila již o něco dříve. Když už hovoříme o inkvizici, zmiňme v opeře se objevující masovou scénu zvanou auto de fé (či z portugalštiny auto da fé, doslova „čin víry“). Jednalo se o veřejné potrestání odsouzených heretiků. Běžně se pod tímto pojmem rozumí veřejné upálení kacířů na hranici (tak jak se to předvádí v opeře).

Přejděme nyní k titulní postavě opery, Donu Carlosovi, známému také jako Karel, kníže Asturijský. Byl synem Filipa II. a jeho první ženy Marie Manuely; narodil r. 1545 ve Valladolidu, jeho matka zemřela měsíc po jeho narození. Carlosova výchova byla přísná, při vzdělání bylo dbáno na jazyky a dvorský ceremoniál a další znalosti a dovednosti, které měl mít následník trůnu. Hoch byl nadaný (studoval též na univerzitě), nicméně byl paličatý, konfliktní a nadutý. V opeře se též uvádí, že byl zamilován do Alžběty z Valois (dcera francouzského krále Jindřicha II., nar. r. 1545 na zámku ve Fontainebleau – tedy v témže roce jako Carlos), kterou si pak vzal jeho otec. To je ovšem fikce. Původně se sice uvažovalo o Alžbětě, jako o jeho manželce, ale k tomu, aby se do Alžběty mohl zamilovat, nebyla příležitost. Ani poté, co se s ní v r. 1559 Filip II. oženil (byla jeho 3. ženou), nejsou známy nějaké Carlosovy projevy náklonnosti vůči ní.

V r. 1562 utrpěl Carlos úraz hlavy, mělo jít o pád ze schodů, po kterém byl dlouho nemocen. Byť se zotavil, byl velmi divokým a nepředvídatelným a měl násilnické výbuchy. Nakonec se rozhodl, že se ožení s Annou Rakouskou (se kterou se nakonec po smrti Carlose oženil Filip II.) a bude s ní vládnout ve Flandrech. Jeho otec si nechal vypracovat posudek, z něhož vyplývalo, že něco takového nepřichází při jeho chování v úvahu. Carlos však svému plánu propadal víc a víc. Velmi zuřil, když se dozvěděl, že do povstaleckého Nizozemí má být poslána armáda pod vedením vévody z Alby. Zaútočil na vévodu nožem a choval se nenávistně i vůči králi. V svých dopisech dokonce psal o úmyslech krále zabít. Král tedy musel jednat, v lednu r. 1568 dal Carlose zavřít do domácího vězení, v němž v červenci téhož roku s podlomeným zdravím zemřel (v říjnu téhož roku zemřela i Alžběta, na zdravotní potíže související s těhotenstvím).

Byť tomu nic nenasvědčuje a jedná se zjevně o pomluvy, Filip II. byl obviňován z toho, že Carlose usmrtil. Tyto zprávy se šířily hlavně v Nizozemí (což je vzhledem k nepřátelskému poměru tohoto území vůči Španělsku vcelku pochopitelné). Již v r. 1581 vylíčil Vilém Oranžský (hlavní vůdce nizozemské revolty) Filipa II. jako zhýralce, který zavraždil svého syna, aby se nemohl plést do záležitostí nizozemských provincií. V 1672 vyšla v Nizozemí novela francouzského spisovatele abbé Saint-Réala Don Carlos, ve které je Filip II. vylíčen jako tyran, Carlos jako duchaplný svobodomyslný mladík a Alžběta jako oběť poměrů v zemi. Zde se také objevuje milostný vztah (již bylo uvedeno, že ve skutečnosti nemohl vzniknout) mezi Carlosem a Alžbětou. A právě tato novela se stala základem pro Schillerovo drama.

Mezi historickými postavami, které se objevují v opeře, můžeme kromě Filipa II., Karla V., Dona Carlose, Alžběty a velkého inkvizitora nalézt konečně i Eboli; jednalo se o Anu de Mendoza y de la Cerda, kněžnu z Éboli (1540-1592). Byla považována za jednu z nejkrásnějších dam ve Španělsku, byť byla jednooká (o oko přišla v mládí při šermu s pážetem). Jejím manželem (provdána byla ve 12 letech) byl kníže z Éboli, králův ministr. Z manželství s ním měla deset dětí. V 70. letech se zapletla do dvorských intrik, byla obviněna z vyzrazení státního tajemství, načež byla uvězněna (ve vězení též umírá).

Fiktivní postavou je naopak v opeře i u Schillera Rodrigo, markýz Posa. Uvádí se, že postava, s jednáním jako je on, se dost dobře nemohla na španělském dvoře vyskytovat, a Schiller ji do díla zakomponoval jako nástroj svých dramatických záměrů.

Vraťme se nyní k Verdiho opeře. Bylo již řečeno, že libreto opery bylo zpracováno ve velkooperním duchu. Vnějškově taky opera velkou operu připomíná. Má velký historický námět, pět dějství a balet. Sama o sobě však velkooperním dílem není. Obsahuje sice velké árie i velkou masovou scénu (již zmíněné auto de fé), nejde však o nějakou podívanou na efekt, naopak, Verdi pojal dílo velmi dramaticky a plasticky. Partitura je orchestrálně bohatší než dříve a orchestr zde hraje velmi významnou roli, pokud jde o dramatické vyjádření děje a nálad jednajících osob. Hudební i pěvecké elementy plně slouží dramatickému účinku a všechny partie opery tvoří integrovaný a plynulý útvar.

Opera byla Verdim komponována v l. 1865-1866 (balet byl zkomponován až v únoru r. 1867). Výsledkem byla tzv. originální verze o pěti dějstvích (1866); libreto bylo ve francouzštině, ale již r. 1866 bylo přeloženo do italštiny Achillem de Lauzièresem. Originální verze byla upravena pro generální zkoušku (únor 1867). Tuto verzi musel Verdi pro premiéru ještě zkrátit, aby se představení neprotáhlo přes půlnoc, aby Pařížané stihli vlak; stejně tak se nemohlo začít dříve, aby nebyli Pařížané rušeni při večeři. Premiéra se pak konala (ve francouzštině) v Théâtre l ´Opéra 11.3.1867 (5 dějství, tzv. verze pařížské premiéry – existuje i verze pozdějšího druhého pařížského provedení). Opera byla přijata poněkud chladně. V témže roce byla v červnu uvedena v Londýně (v originální verzi s některými škrty a úpravami a v italštině) a v říjnu (v celé originální verzi a v italštině) v Bologni (zde slavila opera skvělý triumf). Po pěti letech byla opera upravena pro provedení v Neapoli (tzv. neapolská verze). V l. 1882-1883 Verdi dílo dále přepracoval, vypustil balet a celé první dějství (scénu ve Fontainebleau); některé pasáže ze zrušeného dějství přešly do takto nově vzniklé čtyřaktové verze. Provedl i některé další škrty a přepracování. Tato verze (velmi často uváděná) byla premiérována v La Scale v r. 1884 (tzv. milánská verze). Pro tuto premiéru byl použit původní de Lauzièrův překlad do italštiny, upravený Angelem Zanardinim. Konečně v r. 1886 byla v Modeně premiérována opera v pěti dějstvích, kde Verdi k prvnímu dějství premiérovému (scéna ve Fontainebleau) přiřadil s nepatrnými obměnami milánskou verzi; upraveno bylo i libreto (A. Ghislanzonim) - tzv. modenská verze; tato verze byla vydána Ricordim jako nové vydání v pěti aktech bez baletu. Celkem tak existuje cca 7 verzí Dona Carlose.

Verze, která bude uvedena v přenosu z MET (jde o nové nastudování, režie Nicholas Hytner, dirigent Yannick Nézet-Séguin) má podle informace poskytnuté přímo z MET „pět dějství s dvěma přestávkami, první mezi druhým a třetím dějstvím a druhou po třetím dějství. Verze, která bude použita, je Verdiho posledním přepracováním z r. 1886, zpívaná v italštině, obsahující i dějství, které se odehrává ve Fontainebleau (1. dějství). Je téměř identická s předchozí verzí použitou v MET, produkcí Johna Dextera, s výjimkou vstupní části scény ve Fontainebleau. Namísto delší scény mezi Alžbětou a dřevorubci, kterou začínala opera v Dexterově produkci, nové provedení používá zkrácenou verzi, jíž Verdi nahradil originál těsně před pařížskou premiérou v r. 1867. Obsahuje také balet.“

Osoby:
Filip II., král španělský (bas); Don Carlos, španělský infant (tenor); Rodrigo, markýz Posa (baryton); velký inkvizitor (bas); mnich /Karel V./ (bas); Alžběta z Valois (soprán); princezna Eboli (mezzosoprán); Tebaldo, páže Alžběty (soprán); hraběnka z Arembergu (soprán nebo se uvádí němá role); hrabě Lerma (tenor); královský hlasatel (tenor); hlas z nebes (soprán); flanderští vyslanci, inkvizitoři, španělští dvořané, lid, pážata, stráže, mniši, vojsko, radní, vyslanci provincií španělského království. Děje se ve Francii a poté ve Španělsku kolem roku 1560.

Obsazení v MET (11.12.2010):
Filip II. - Ferruccio Furlanetto; Don Carlos – Roberto Alagna; Rodrigo, markýz Posa - Simon Keenlyside; velký inkvizitor – Eric Halfvarson; Alžběta z Valois – Marina Poplavskaja; princezna Eboli – Anna Smirnova.

Obsah:
na základě anglické verze ze stránky
http://www.metoperafamily.org/metopera/history/stories/synopsis.aspx?id=162
a dalších materiálů.

I.dějství:
V královském lese u Fontainebleau se kolem ohně shlukli dřevorubci a jejich rodiny a naříkají na zimu a válku se Španělskem, která je vrhla do chudoby a do neštěstí. Z paláce přichází skupina lovců, včetně princezny Alžběty z Valois, dcery francouzského krále. Princezna vyzývá shromážděné u ohně, aby neklesali na mysli, a slibuje, že bude brzy podepsána mírová smlouva a bude lépe. Poté s lovci odchází.

Na nyní opuštěnou mýtinu přichází Don Carlos, následník španělského trůnu, který letmo zahlédl Alžbětu, svoji snoubenku, a na první pohled se do ní zamiloval. Objevuje se Alžběta s pážetem Tebaldem. Carlos jim vzdá poctu a nabízí jim svou ochranu. Alžběta posílá Tebalda pryč. Carlos Alžbětě vyznává lásku a dává jí medailon se svou podobiznou a ona si uvědomuje, že cizinec je jí zaslíbený ženich. Oba se radují své lásce, která má přinést mír Evropě. Ozve se výstřel z děla, který ohlašuje podepsání mírové smlouvy. Vrací se Tebaldo se skupinou dvořanů a vzdá poctu Alžbětě, jako budoucí královně Španělska a ženě krále Filipa II. Alžběta oponuje Tebaldovi, že si má vzít následníka trůnu, ne krále. Páže však prohlašuje, že mírová smlouva stanoví jinak, a očekává se, že Alžběta nabídku přijme. Pohnuta hladovějícím lidem a chtějíc ukončit jeho strádání, Alžběta nerada souhlasí a spolu s Carlosem truchlí pro jejich ztracenou lásku, zatímco lid se raduje ze skončení války.

II. dějství:
1. scéna:
Ve Španělsku, v klášteře Sv. Justa, se Carlos modlí u hrobu císaře Karla V., svého děda a otce krále Filipa II. a naříká nad svou ztracenou láskou. Ze stínů kláštera se vynoří tajemný mnich a varuje před marností světa. Carlos má za to, že hlas patří císaři; skutečně se říká, že císařův duch navštěvuje tato místa. Přichází Carlosův přítel, Rodrigo, markýz Posa, který se právě vrátil z Flander, kde lid trpí pod španělskou nadvládou. Když mu Carlos přiznává, že stále miluje Alžbětu, Rodrigo ho vybízí, aby bojoval za flanderskou věc. Oba si slibují přátelství až do smrti, právě když přichází král a královna, aby se pomodlili na císařově hrobě.

2. scéna:
V přilehlé zahradě se vzájemně obveselují princezna Eboli, hraběnka z Arembergu a další dvorní dámy. Eboli zpívá píseň o saracénském vládci, který potkal dívku zahalenou do závojů (píseň o závoji). Z kláštera se vrací královna a přichází též Rodrigo a předá jí tajný dopis od Carlose, v němž ji Carlos žádá o setkání. Alžběta se schůzkou souhlasí, Carlos je vpuštěn, zatímco Rodrigo a dámy odcházejí. Carlos žádá královnu, aby mu zajistila povolení od krále, aby mohl odejít do Flander, náhle však vyjevuje svoji trvající lásku. Alžběta se vytrhne z Carlosova obětí a Carlos uprchne. Přichází král s dvořany a když zjistí, že královna byla ponechána o samotě, potrestá hraběnku Arembergovou, která měla být s královnou. Alžběta ji utěšuje a poté s dvorními dámami odchází.
Když odejdou i ostatní dvořané, zůstane na scéně jen král s Rodrigem. Rodrigo statečně kritizuje španělský útlak ve Flandrech. Král, ohromen Posovým zanícením, si ho vybírá za rádce a svěřuje mu, že potřebuje někoho, aby sledoval Carlose a Alžbětu, kterou podezřívá z nevěry, a současně ho nabádá, aby si kvůli obhajobě Flander dal pozor na velkého inkvizitora.
III. dějství
1. scéna:
Eboli, která mylně věří, že Carlos miluje ji, mu napsala dopis, v němž ho žádá o tajnou schůzku. Carlos má za to, že ho na schůzku pozvala královna. Čeká tedy na ni v královské zahradě. Když přijde Eboli, zahalená v závoji, Carlos vyznává svou lásku. Když si Eboli sejme závoj, oba pochopí svůj omyl. Eboli ho obviňuje, že miluje královnu. Přichází Rodrigo a když pochopí situaci, pokouší se Eboli uklidnit. Eboli však odchází ze zahrady a vyhrožuje, že Carlose a Alžbětu prozradí. Rodrigo, aby chránil Carlose, vezme k sobě kompromitující dopisy.
2. scéna:
Na náměstí před katedrálou Pany Marie Atošské v Madridu mohutný zástup očekává krále a auto de fé, upalování kacířů. Filip II. a královna vycházejí z katedrály a jsou vítáni šesti flanderskými vyslanci vedenými Carlosem. Žádají krále o milost pro povstalé provincie a k jejich žádosti se připojí i dvořané a lid, ale přítomní mniši trvají na tvrdém potrestání. Carlos žádá o svobodu pro flanderský lid, což krále rozzuří a nařizuje syna odzbrojit. Posa, který, chápe, že Flandrům hrozí nebezpečí úplné zkázy, bere sám Carlosovi meč a je za to povýšen na vévodu. Carlos je uvězněn. Kacíři jsou poté vedeni na hranici a hlas z nebe vítá jejich duše v nebesích.
IV. dějství
1. scéna:
Filip tráví noc ve své pracovně přemítaje o státních záležitostech a o tom, že není s to dosáhnout toho, aby mu jeho žena dala lásku. Poté se radí s velkým inkvizitorem, který ho kárá za to, že připouští, aby do Španělska pronikaly kacířské myšlenky. Carlos má být vydán trestu smrti a velký inkvizitor trvá na tom, že i Posa bude vydán inkvizici. Poté co velký inkvizitor odejde, Filip přemítá nad tím, zda-li se má vždy trůn poddat církvi.
Do místnosti vpadne Alžběta a naříká nad tím, že jí byla ukradena skříňka se šperky. Filip, který má skříňku na svém stole, jí skříňku vydá, a žádá ji, aby ji otevřela. Když královna váhá, otevře ji sám a najde v ní Carlosův portrét. Král nato obviní královnu z cizoložství. Alžběta omdlí a Filip volá o pomoc. Přiběhnou Eboli a Posa. Rodrigo vyjadřuje překvapení, že král, který vládne polovině světa, nemůže ovládnout své vlastní emoce. Uvědomuje si, že právě nyní je čas, aby se obětoval pro Carlose a dobro národa. Poté, co muži odejdou, Eboli královně přiznává, že to byla ona, kdo jí ze žárlivosti na Carlose vzal skříňku se šperky, a že skříňku vydala králi. Přiznává také, že byla královou milenkou. Alžběta ji vykazuje ze Španělska. Eboli pak naříká nad svou osudovou krásou a přísahá, že stráví svůj poslední den ve Španělsku pokusem o Carlosovu záchranu.
2. scéna:
Ve vězení, kam byl uvržen Carlos, se s ním loučí Posa, který vzal všechnu vinu za povstání ve Flandrech na sebe. Náhle zazní výstřel a Rodrigo padne zákeřnou ranou zakuklence. Umíraje, naléhá na Carlose, aby zachránil Flandry a byl novým světlem pro Španělsko. Sdělí mu také, že na něho čeká královna druhý den v klášteře Sv. Justa. Vchází Filip a vrací Carlosovi meč, ale Carlos ho obviňuje z Rodrigovy vraždy. Do vězení vpadne lid, žádaje Carlosovo propuštění, a přestrojená Eboli na Carlose naléhá, aby uprchl. Objevuje se velký inkvizitor a nařizuje lidu padnout na kolena v poslušnosti před Filipem. Carlosovi se podaří uprchnout.
V.dějství:
V klášteře Sv. Justa čeká Alžběta na Carlose a modlí se na hrobě císaře. Vchází Carlos a Alžběta mu klade na srdce, aby pokračoval v Rodrigově boji za svobodu Flander. Oba se spolu loučí navždy. Skutečně navždy, neboť do kláštera vpadne Filip rozhodnut vydat Carlose inkvizici. Tu z hrobky vystoupí mnich s císařskými odznaky, v němž Filip poznává svého otce. Mnich se chopí svého vnuka a odvádí ho do svého úkrytu.

Pořadí vybraných hudebních scén a árií (zčásti převzato z publikace Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955, str. 139):

I. dějství:
Romance Carlose: Fontainebleau! Nesmírný, osamělý les!
Recitativ Carlose a Alžběty: Jsem cizinec. Španěl.
Finale (Tebaldo, Carlos, Alžběta): Buď pozdravena, královno, ženo Filipa krále!

II. dějství:
Árie Carlose: Ztracená navždy, sudbou nebe mi dána.
Duet Carlose a Rodriga: Bože, Ty´s zasáhl naše srdce jiskrou téhož ohně!
Píseň Eboli o závoji: V čarovném paláci králů granadských.
Romance Rodriga: Carlos to náš, v lásce jejž máme.
Duet Carlose a Alžběty: Mně nelze tady žíti.
Romance Alžběty: Jen neplač, družko milá.
Scéna Rodriga a Filipa: Takový mír vy chcete tedy světu dát?

III. dějství:
Duet Eboli a Carlose: Ta láska je štěstím největším!
Eboli, Carlos, Posa: Boj se nejhoršího ze zloby mé!
Auto de fé. Sbor lidu: Tento šťastný den je naplněn veselím!
IV. dějství:
Árie Filipa: Nikdy nebyla mou.
Arioso velkého inkvizitora: V této krásné zemi, herezí neposkvrněné.
Árie Eboli: Sbohem, královno, oběti čistá.
Arioso Rodriga: Pamatuj Carlosi, ty musíš vládnout!

V. dějství:
Árie Alžběty: Ty, jenž znáš marnost tohoto světa.
Duet Alžběty a Carlose: Mám krásný sen!


Libreto v italštině: http://www.impresario.ch/libretto/libverdon_i.htm
Libreto v angličtině: http://www.impresario.ch/libretto/libverdon_e.htm

Ke zpracování výše uvedeného textu byly mj. využity tyto zdroje:

Kučera J.P., Don Carlos – opera šera a stínů; Filip II. a don Carlos historičtí, Státní opera Praha, 1998;

Honzák F. - Pečenka M. - Vlčková J., Evropa v proměnách staletí, nakl. Libri, Praha 1995;

Hostomská A., Opera, průvodce operní tvorbou, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955.

Všem divákům přeji krásný operní zážitek.
Jaroslav Sovinský, Olomouc

úterý 7. prosince 2010

Jiří Urban: Ubohá Rusalka


Nejnovější nastudování (premiéra 13.5.2009) Dvořákovy Rusalky v pražském Národním divadle má své opodstatnění a milovník opery se na představení oprávněně těší. Dvořákovy opery přece patří mezi kmenový repertoár této operní scény a vždy v hudebně divadelním dění představovaly událost. Vzpomeňme na pochvalné kritické přijetí, když byly nastudovány pod vedením již legendárního Zdeňka Chalabaly. Jeho soustředění na reprodukční stránku, na práci s orchestrem a sólisty se stalo v poválečném vývoji meritorní. Ptejme se, zda se nejnovější nastudování povedlo a zda naplnilo naše očekávání. Začněme zeširoka. O čem tato Dvořákova proslavená opera je a jak ji vlastně můžeme interpretovat? Z pochopení nebo naopak hlubokého neporozumění mohou pocházet zjevné výhry nebo nedostatky současného nastudování. Dlužno předepsat, že Rusalka Antonína Dvořáka vznikala pro pražské Národní divadlo a měla premiéru v roce 1901. Zrodila se tedy v secesní době a její dobová interpretace korespondovala s vkusem posluchače a diváka. Příběh vypovídá o síle citu, o osudové lásce krásné víly k nestálému Princi. Stále znovu dojímá, a kdybychom do nastudování chtěli vnést sebevětší „odvaz“, vždy vyžaduje, aby byl citlivě podán. Bez přehnaných symbolů a laciné „moderní“ podbízivosti, které patří ke specifikám režiséra a šéfa opery Jiřího Heřmana. Kouzelnou romantickou pohádku důvěrně znaly generace posluchačů díky opeře Mistrů, jakým byli Antonín Dvořák a Jaroslav Kvapil. Patří ke šperkům národní pokladnice a zaslouží si, aby v českém prostředí zněla v krásně znějící češtině. Jinak může docházet k nepochopení zpívaného textu a je dobré „promítat“ české titulky.


Vraťme se ke spojení příběhu a hudby. O tu nám zde jde nejvíce. Pražské nastudování totiž podivně interpretuje percepci tělesnosti. Smyslovost vyvolaná sluchem se totiž přespříliš spojuje s vizuálností. Sluch je přece pokládán za jeden ze dvou estetických smyslů, protože je schopen jistého odstupu, který někteří estetici pokládají za podmínku vzniku estetického postoje. Zvuk je situován jak uvnitř, tak vně. Dimenze Dvořákovy hudby to dovoluje. Dirigent Jakub Hrůša tuto intimitu a zároveň expresivitu však vnímá jinak. Dvořákova Rusalka je pro něj především dramatický příběh, dynamický gejzír, který je zvýrazněn jednotlivými výstupy. Takto pojatá Rusalka je málo impresionisticky zvuková, není lahodná a smutná, ale dramaticky vypjatá. Pod jeho vedením nevyznívá ani pěkný soprán Marie Kobielské. Kdo zná její Rusalku z dřívějška, rychle pozná, že tam schází křehkost a suverénnost, která ve vyšších polohách až mrazila. Dobrým režijním tahem se stává obsazení role Prince v podání slovenského tenora Petera Bergera. Postava Vládce Vodní říše, jehož srdce má být naplněno bezútěšným zármutkem otce, to je role vděčná a mnohé interprety doslova proslavila. Mladý Martin Gurbaľ podal pěvecky standardní výkon, herecky si roli spíše „odchodil“. Obsazení Denisy Hamarové do rolí Ježibaby a Cizí kněžny je značně problémové a nemělo by se v budoucnu opakovat. Naopak sympaticky vyzněly výkony Yukio Šrejmové Kinjo (První žínka), Lucie Hájkové (Druhá žínka) a Michaely Kapustové (Třetí žínka). Role Hajného (ale i Lovce!) byla v podání Františka Zahradníčka tradičně pojata, stejně jako Kuchtík Lívie Obručník Vénosové.


Rusalka v pražském Národním divadle se samozřejmě líbí, samozřejmě je provoláváno bravo, protože je to krásná světová opera a je zapotřebí připomínat klasické hodnoty. Navíc ta povaha česká už taková je. Řekne si: Bylo to hezké, bylo to české a třeba příště to bude lepší. Kde se však v 21.století ukryla osobnostní suverenita, prověřená interpretační úroveň? Přece divák a posluchač tu není od toho, aby trnul, zda to tentokrát vyjde.

Psáno na základě reprízy 5. prosince 2010
Hudební nastudování: Jakub Hrůša
Dirigent: Jakub Hrůša
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jaroslav Bönisch
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světla: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jan Kodet
Dramaturgie: Beno Blafnut

Foto: Petra Hajská a Hana Smejkalová

sobota 4. prosince 2010

Rozhovor s Romanem Válkem nejen o České mši Vánoční


S velkou radostí Vám dnes přináším rozhovor s dirigentem Romanem Válkem, kterého můžete v současné době vidět dirigovat Českou mši Vánoční s orchestrem The Czech Ensemble Baroque a Hradišťanem nejen v Ostravě, ale i v jiných městech. Tímto mu velice děkuji za čas, který nám věnoval, a přeji krásné Vánoce a nádherné hudební zážitky! Zároveň děkuji paní Vendule Hrůzové, která mi pomohla tento rozhovor uskutečnit!


JAK SE TĚŠÍTE NA VÁNOCE
Naše „Ryba tour“ končí 22. 12. po devíti scénických reprízách 22. 12. v Trutnově. 23. 12. Beru nůši a vyrážím na lov dárků.

BEZ ČEHO SI VÁNOCE NEUMÍTE PŘEDSTAVIT?
Bez totálního vypnutí organizmu… třeba mi Ježíšek donese sněžnice… :-)

JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ RYBOVKA?
V kostele v Malenovicích kolem roku 1968 s mým tatínkem Vlastimilem Válkem, coby dirigentem, legendárním sólistou Národního divadla panem Jedenáctíkem v roli basového pastýře a vůbec ten les dospělých, namačkaných těl a historky při občerstvení na faře po produkci, koláčky, slivovice, pan farář s červeným nosem…

SOUBOR THE CZECH ENSEMBLE BAROQUE PŮSOBÍ UŽ 12 LET, KDO PŘIŠEL S NÁPADEM NA JEHO ZALOŽENÍ?
Když jsem v devadesátých letech zjistil, že existuje řada výborných ansámblů tohoto zaměření, venku směle konkurujících slavným orchestrům a divadlům, postupně mi došlo, že není jedinou cestou filharmonické, nebo divadelní dirigování. Konkrétně od roku 2005, kdy se stal The Czech Ensemble Baroque residenčním tělesem Hudebního festivalu Znojmo, bylo o budoucnosti rozhodnuto.

NA KTERÝ Z USKUTEČNĚNÝCH PROJEKTŮ NEJRADĚJI VZPOMÍNÁTE?
Každý privátní projekt je jiný a výjimečný. Naposled projekt „Salieri v Náměšti“ (podzim 2010) v překrásných prostorách zámku Náměšť nad Oslavou, kde se pohybují dodnes Haugwitzové, propojil práci na autentickém ztvárnění Salieriho Requiem a varhanního koncertu s prostory, kde pracovala Haugwitzova kapela… To bylo emotivně hodně silné pro senzitivní hudebnické duše.


S NADŠENÍM STÁLE VZPOMÍNÁM NA LETOŠNÍHO KRÁLE ARTUŠE A MESIÁŠE? BUDE PŘÍLEŽITOST JE JEŠTĚ NĚKDY VIDĚT A SLYŠET V TOMTO PROVEDENÍ?
Pokud mám správné informace, tak Mesiáš zazní na Mikuláše – 6. 12. v přenosu Českého rozhlasu Vltava a Purcellův King Arthur bude reprízován 6. 6. 2011 V Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě v rámci festivalu Janáčkův Máj a 5. 6. Jednáme o uvedení v divadle Pasáž v Třebíči.

JAKÉ DALŠÍ PROJEKTY SOUBOR PŘIPRAVUJE?
Velikonoční projekt – Händel, Johannes Passion a Die Auferstehung und Himmelfahrt Jesu C. P. E. Bach (sbor EB se souborem Musica Aeterna). Na červen připravujeme zmíněné představení na Janáčkově Máji, Třebíčský operní festival, v červenci Hudební festival Znojmo zaměřený na hudbu Josefa Myslivečka, v srpnu 9. ročník Letní školy barokní hudby zaměřené na Vivaldiho a italské baroko, v září Mozartovo requiem a 2. Ročník festivalu v Moravském Krumlově, potom 2 reprízy opery Acis a Galatea pro festival Musica Holešov, připravujeme také recitály s Adamem Plachetkou a Ludmilou Peterkovou a budou Vánoce 2011 …

MÁTE UŽ NĚJAKÉ PODROBNĚJŠÍ INFORMACE K PROGRAMU FESTIVALU Znojmo 2011?
Programové schéma zůstává stejné. Základní informace: 8. – 25. 7. Na zahajovacím koncertě vystoupí Filharmonie Bohuslava Martinů, . M. Knoblochová, R. Válek. Zazní premiéra symfonické skladby B. Martinů a koncert pro cembalo a orchestr F. Poulanca, tradiční recitál Pavla Šporcla, autentická premiéra opery J. Myslivčka Montezuma, jazz koncert s hosty NajPonkem a Georgem Mrázem, premiéra Myslivečkova oratoria s dirigentem Markem Štrynclem, koncert laureátů soutěže Letní školy barokní hudby a řada dalšího. Přesný program včetně termínů a interpretů vydá festival tiskovou zprávou v lednu 2011.

Foto: Pavel Heřman

pátek 3. prosince 2010

Jiří Urban: Průměrná a zbloudilá, aneb Traviata v Ostravě


Jana Sibera (Violetta Valéry), Luciano Mastro (Alfred Germont)
© Daniel Jäger


Každé nastudování Verdiho proslulé opery Traviata nese v sobě stopy režijního a scénického rukopisu. Divák přichází na představení s jistotou, že uslyší krásnou hudbu s áriemi, jež sklízejí bouřlivý potlesk, že znovu prožije tragický životní příběh kurtizány Violetty Valéry - „La traviaty“, ženy zbloudilé a nakonec i pobloudilé, takže s napětím čeká, čím bude překvapen. Bývá jím nastudování, režie, scénografické řešení a nepochybně herecké obsazení a pěvecké výkony. V obnovené premiéře, konané 30. listopadu 2010 v ostravském Národním divadle moravskoslezském, se ovšem žádné výrazné pozitivní překvapení nekonalo. Nic nás vyloženě nenadchlo, ale ani neiritovalo, žádné velké emoce se nepřelévaly z jeviště do hlediště, protože se tak nějak všechno rozvíjelo v mezích možností.


Jana Sibera (Violetta Valéry), Ivan Kusnjer (Giorgio Germont)
© Daniel Jäger



Luciano Mastro (Alfred Germont)
© Daniel Jäger


Ostravská inscenace Traviaty se tentokrát odehrává v jednoduchém, až úsporně řešeném prostoru, připomínající prvorepublikovou vilu (scénografem je Alexander Babraj), s ním korespondují promyšlené kostýmy navržené Eliškou Zapletalovou. Úvodní i závěrečné scény nepřekročí očekávané. Ve finále vnímáme bílou lenošku a dívčinu bílou řízu, které nesou v sobě známou symboliku a kontrastují s temností Violettiny smrti. Režisérka Carmen Or sice usiluje o nepopisnou režii, avšak opera jako celek vyznívá pod jejím vedením spíše staticky, odezní, aniž by se něco nečekaného odehrávalo.



Luciano Mastro (Alfred Germont), Ivan Kusnjer (Giorgio Germont)
© Daniel Jäger



Anna Nitrová (Flora Bervoix)
© Daniel Jäger


Obnovená premiéra navíc utrpěla herecky i pěvecky, a to zejména tím, že náhle onemocněla Agnieszka Bochenek – Osiecká a byla narychlo povolaná Jana Sibera. Ta svým pěveckým pojetím zcela nepřesvědčila. Její Violetta postrádala měkkost hlasu a ohebnost pro koloratury, místy divákovi nezbývalo než držet pěsti, aby vyzpívala nejvyšší tóny. Ve velké scéně 1.dějství, kdy procítěně zaznělo Ah, fors´lui, naplnila pěvkyně očekávání, to se však později nekonalo. Kavaleta Sempere libera! bohužel prozradila, že má její pěvecký výkon mnohé rezervy. Ani Ivan Kusnjer nebyl v nejlepší pěvecké formě a jeho provedení Germonta bylo nesrovnatelné s bravurními výkony, na které jsme zvyklí. Problémově se jeví obsazení role Alfréda mladým italským pěvce Lucianem Mastrem. Bylo by škoda, kdyby promrhal svůj talent mnohostí rolí a růzností ztvárňovaných postav. Pak se stane to, čeho jsme byli svědky na úterním představení. Dílčí pěvecký nedostatek nevykompenzuje ani herecké podání. Například přechody z bojové odhodlanosti Alfréda do lyričnosti vyznívají málo přesvědčivě, spíše strojeně. Z představitelů menších rolí zaujala především Veronika Holbová, která ztvárnila Anninu , a Václav Morys v roli Gastona. Slabší byl Roman Vlkovič v roli Barona a nejméně šťastně vyzněla Flora v podání Anny Nitrové – Číhalové.


Jana Sibera (Violetta Valéry)
© Daniel Jäger



Jana Sibera (Violetta Valéry)
© Daniel Jäger


Standardně slušný výkon představovalo hudební nastudování Jana Chalupeckého, které ovšem nevyznělo v plné intenzitě vzhledem k průměrnému pěveckému výkonu sólistů. Suma sumarum, shlédnuté představení ostravské Traviaty patřilo spíše mezi průměrné. Vše zachraňoval relativně! vyrovnaný výkon orchestru. Jestliže divák nakonec odcházel s pocitem, že se přece jen nezmýlil (nezbloudil), když na Verdiho operu zavítal, je to zásluhou profesionálního týmu a nikoliv nově vložené umělecké invence.



Luciano Mastro (Alfred Germont), Jana Sibera (Violetta Valéry)
© Daniel Jäger



Luciano Mastro (Alfred Germont), Jana Sibera (Violetta Valéry)
© Daniel Jäger


Obnovená premiéra 30.listopadu 2010 v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka

Nové hudební nastudování: Jan Chalupecký
Dirigent: Jan Chalupecký
Režie: Carmen Or
Obnovené nastudování: Bohuslava Kráčmarová
Scéna: Alexander Babraj
Kostýmy: Eliška Zapletalová
Choreografie: Tamara Černá, Igor Vejsada
Sbormistr: Jurij Galatenko

Luciano Mastro (Alfred Germont), Jana Sibera (Violetta Valéry)
© Daniel Jäger



Luciano Mastro (Alfred Germont), Jana Sibera (Violetta Valéry)
© Daniel Jäger