středa 23. prosince 2009

"Všichni hudbu potřebujeme, ať si to uvědomujeme či ne..." aneb exkluzivní rozhovor s Vladimírem Chmelem


Přátelé, je mou velmi milou povinností Vám dnes přinést rozhovor s panem Vladimírem Chmelem. Otázky, které jsem mu pokládala, vznikly v době, kdy byl ještě v Metropolitní opeře, proto jsou takto položeny. Pane Chmelo, velice Vám děkuji za příjemný rozhovor a přeji krásné Vánoční svátky!


V tuto chvíli zpíváte v Metropolitní opeře v New Yorku v Janáčkově opeře Z mrtvého domu. Když se podívám na obsazení rolí, nacházím tam nejednoho Čecha a Slováka - Vás, pana Margitu, Aleše Jenise, Mariána Pavloviče... Jaké to je stát na jevišti jednoho z nejprestižnějších operních domů na světě (a potkat tam tolik "krajanů")?


V této opeře je 15 sólových rolí, a vlastně až na jednu výjimku pouze mužských, takže svede dohromady kolegy, kteří se nemají možnost jinak na jevišti potkat. Tolik tenorů a barytonů pohromadě snad nenajdete v žádné jiné opeře. Víte, že se jedná o inscenaci z produkce Wiener Festwochen režiséra P. Cheraua a P. Buleze (kterého vystřídal v N. Y. Salonen) a která se setkala s neobyčejným úspěchem všude, kde se až doposud hrála? V Amsterdamu i Aix in Provence. Není divu, P. Cherau věnoval přípravě mimořádnou péči (ve Vídni se zkoušelo intenzivně skoro dva měsíce). Celou dobu měl k dispozici všechny zpěváky, originální scénu, světla, rekvizity, kostýmy, které se tvořily přímo na dané pěvce. Připočteme-li k tomu jeho neuvěřitelnou pracovitost a až fanatickou důslednost, výsledek vlastně nebyl tak překvapující. Ovšem já osobně mám největší radost z toho, že právě díky této poctivé produkci se dostalo největším ovacím Janáčkovi. A to mne, jako pravého brňáka z Lučence velice hřeje. (haha)...


Zmínil jste se o představeních i v La Scale. Když někdo zazpívá v těchto dvou operních domech, je ještě něco, co by si mohl víc přát?

Ano, tato inscenace putuje dál světem, v březnu se provede v milánské Scale. To víte, že bych si v duchu přál zpívat v těchto divadlech italsky, tedy můj oblíbený repertoár. Na druhé straně mi ovšem účast na tomto projektu dává kromě vlasteneckých pocitů také příležitost si v klidu a bez nervů z extrémně těžkých italských rolí vychutnat atmosféru obou divadel, potažmo měst, která skutečně stojí za to. Systém, v jakém se pracuje v MET, je skutečně příkladný. Panuje zde nejvyšší možná úroveň na všech frontách... zdaleka ne jen na jevišti... To, co se odehrává za scénou, byl pro mne opravdu zážitek. Prvotřídní maskéři, kostyméři, jevištní technika (včetně zvlhčování vzduchu na jevišti během každé přestávky), práce nápovědy, inspicientů a pomocných dirigentů, kteří z obou portálů dirigovali sborové scény pomocí svítících taktovek, to všechno směřovalo k co nejlepšímu výsledku. Z tohoto pohledu si někdy připadám v našich divadlech trochu ztracený. (například instalace monitoru do portálu je pro naše techniky někdy nepřekonatelný problém)...

Chci také říct, že ač jsem rád, že jsem měl možnost být na jevišti nejslavnějších divadel, prvořadé je pro mne zpívat pro lidi... a to kdekoliv. Pochopitelně je to jednodušší v harmonické atmosféře vysoce profesionálního divadla, opera je přece kolektivní umění a my jsme závislí na schopnostech a práci ostatních. Nejdůležitější se ale šťáva pro mne (uvědomuji si to s přibývajícím věkem), něco lidem dát, vzkázat… Vyjádřit se. Otevřít srdce. Nezpívat jenom za sebe, ale být prostředníkem něčeho VĚTŠÍHO, něčeho věčného. Je to velmi osvobozující pocit, pro nějž musím hodně pracovat, abych přestal myslet na techniku zpěvu, tvorbu tónu, abych se dokázal naplno ponořit do obsahu slova a hudby. V tom je opera a hudba vůbec úžasná a nenahraditelná. Všichni ji potřebujeme, ať si to uvědomujeme či ne...


Ještě mě napadá taková praktická věc - jak jste se vypořádal s posunem času? Šlo to snadno?

Většinou s tím nemam problem...


Když se ještě vrátím k MET, viděl jste nějaký z přímých přenosů? Pokud ano, co si o tom myslíte? Jdete "do kina", nebo "do divadla" v NY?

Přenosy z MET vnímám jako velkou propagaci opery, takže ji vítám. Pokud přitáhne na operu posluchače, hlavně mladé, budiž... Na druhé straně jsem zastáncem konzervativního postoje, že opera jako útvar byla vytvořena v podmínkách, kdy lidstvo neznalo ozvučovací ani obrazovou techniku. Proto patří výhradně (nebo aspoň téměř výhradně) do akustického prostoru, který byl k tomu účelu postaven, tudíž divadla. Zážitek z živého představení a přenosu se dá těžko srovnávat... Opera prostě počítá s tím, že diváci se nebudou dívat zpěvákům do pusy a že neuvidí to, co vidět nemají... Prostě počítá s určitým odstupem, určitou vzdáleností. Ať už ze sluchového nebo vizuálního hlediska. Tudíž to, co působí v detailním záběru jako přehnané, může být v divadle naprosto přiměřené. Zajisté záleží na citlivosti režiséra přenosu, nicméně divadlo a film jsou dva světy a neodvážil bych se psát kritiku na představení, které jsem viděl pouze zprostředkovaně z televizního nebo filmového záznamu, byť v sebelepší kvalitě.


V minulé sezóně jsme měli možnost Vás vidět v Čajkovského Oneginovi v Brně i v Praze. Na našem Blogu se rozvinula debata, ve které jsme srovnávali pojetí obou inscenací. Jak na Vás osobně tato režijní pojetí působila?

Když už se v obou divadlech hrála stejná opera, dokonce ve stejném období, tak si myslím, ze je naprosto v pořádku, že ta inscenační pojetí byla rozdílná. Vedeni pražského Národního divadla se snaží o avantgardnější, neotřelá a někdy i riskantnější provedení klasických děl. Pochopitelně, obě dvě verze Onegina mají své silnější a slabší stránky. Mně osobně se libí zejména druhá polovina brněnské inscenace. Tam se povedla hlavně výtvarná složka, je velmi dynamická, bez přerušení oponou, což získalo na gradaci. V pražském Oneginovi se mi zase mimořádně líbí začátek, nádherné nasvícení scény, jednoduchý nábytek, květiny po cele podlaze dodávají celému obrazu romantický nádech. Kontroverzní obraz u Larinových je velmi dynamicky a pokud přijmeme choreografii, která nekopíruje hudební podklad valčíku, ale snaží se napodobit prostředí diskotéky, tak i tato scéna vyvolá silný účinek. V každém případě obě inscenace jsou na vysoké interpretační úrovni, velmi profesionálně odvedené, ani jedna není hodna jakéhokoliv zatracování.


Kdo Vás přivedl k opeře, případně vzpomínáte si na první operu, kterou jste slyšel/viděl?

Mí rodiče říkají, že jsem zpíval dřív, než jsem mluvil. Vždy jsem měl ke zpěvu blízko, jen chvíli trvalo, než jsem objevil žánr, který chci dělat. A k tomu jsem se dostal překvapivě na gymnáziu v Brně, kde mě jeden opery milovný spolužák zavolal do Janáčkovy opery na představení Libuše. Tehdy mne ještě opera neoslovila, ale při druhém, třetím pokusu (Rusalka, Traviata) už nebylo pochyb, že opera bude mou budoucností.


Máte nějaký svůj pěvecký vzor?

Jelikož se mi vždy líbila italská opera, hledal jsem i vzory mezi italskými zpěváky. Měl jsem štěstí, že jsem poznal pedagoga z Florencie, který je žákem slavných italských pěvců Titta Gobbiho, Totti dal Monte a Carla Tagliabueho. A právě nahrávky tohoto barytonisty, který vlastně až tak známý není, jsou mým vzorem. Je to pěvec nesmírně technicky zdatný, jeho nádherné frázováni, schopnost diminuend i ve vysoké poloze je jedinečná. Vůbec pěvecká estetika poválečných italských pěvců je mi asi nejbližší. A té bych se chtěl přiblížit co nejvíce.


Kdybyste si mohl vybrat druh pěveckého hlasu, který by to byl? Baryton, nebo jiný?

Jsem naprosto spokojený. Baryton je krásný hlas, má v opeře své místo, spoustu
různorodých příležitostí. Kromě toho, nikdy neuvažuji… „kdyby".


Je nějaká Vaše vysněná role, kterou byste si někdy rád zazpíval?

Většinu rolí, které jsem toužil ve svém životě zpívat, jsem už na jevišti ztvárnil. Takže jich už nezbývá mnoho… Nezpíval jsem ještě Scarpiu nebo Nabucca (z toho základního repertoáru). Ovšem, nesmírně mne baví se k rolím vracet. Jak člověk dozrává, mění se i jeho pohled na pojetí i hudební interpretaci a to je nesmírně obohacující.


Chodíte do divadla na operu, případně činohru, balet? Navštěvujete koncerty?

Chodím často do divadla, na všechny žánry, každý mne může inspirovat. Baví mne
propojování stylů.


Jaká je Vaše nejoblíbenější knížka?

Všechny životopisy Callas


S jakým skladatelem byste si rád popovídal, na co byste se ho zeptal?

Verdiho bych se chtěl zeptat na ty verze Macbetha a Rossiniho na jeho nejoblíbenější recept na špagety...


Callas nebo Tebaldi? Pavarotti, Carreras nebo Domingo?

Callas a Pavarotti... Ale je to hodně hodně zjednodušené...



Co Vás v nebližší době čeká? Kdy Vás opět uvidíme v Brně?


Těším se na obnovenou Aidu s mou milou kolegyní Csillou Boross

Velice Vám děkuji za rozhovor a předem už se všichni můžete těšit na recenzi z premiéry Aidy v Janáčkově divadle 22. 1. 2010 (pochopitelně jste všichni srdečně zváni!).

3 komentáře:

bianca řekl(a)...

Dano, díky za nádherný rozhovor!!!

Vlasta řekl(a)...

Velmi hezký rozhovor,upřímný a srdečný,díky za něj.
Pana Chmela mám moc ráda,jeho baryton chytá za srdce.Je na něm patrná italská škola,velmi krásně se poslouchá. Přeji mu další úspěchy doma i v zahraničí.

Anonymní řekl(a)...

Slyšela jsem pana Chmela jen jednou, v Rudolfinu na recitálu s Galinou Gorčakovou, tenkrát zpíval skutečně skvěle! !