sobota 5. prosince 2009

Eugen Onegin ze zákulisí

Když někomu řeknu, že jsem včerejšího Onegina viděla pošesté, nevěří vlastním uším. Přesto je to tak! To představení má své obrovské kouzlo a, jakmile si Vás jednou získá, už Vás nepustí.

Píšu o něm už potřetí a mám k tomu mimořádný důvod. Už jsem ho viděla z poslední řady na balkóně, z prostředku, z první řady, z boku tamtéž, z 1. řady v přízemí, takže ho mám shlédnutý snad ze všech možných úhlů. Ovšem jeden mi dosud chyběl - pohled ze zákulisí. Když mi bylo nabídnuto, že se mohu přijít odtud podívat na jakékoli představení, neváhala jsem ani minutu a vybrala si Onegina. O tom, že je to představení kulisově náročné, že pořád někdo chodí na jeviště, z jeviště, pořád se něco někam nosí, jsou tam hodně rychlé převleky... to jsem věděla. Ale jak to vypadá z míst, do kterých není vidět?

Dostala jsem místo "na stání" z pohledu diváka na pravé straně jeviště hned za nápovědou na místě, kde stává hasič. Lépe jsem stát nemohla, kromě pohledu z boku jsem měla před sebou obrazovku, kde bylo jeviště v přímém přenosu z pohledu z hlediště a nade mnou byl záběr na pana dirigenta Kyzlinka. Atmosféra před představením i během něj byla vynikající, všechno v klidu, připravené rekvizity (konečně jsem viděla z blízka pero, kterým bude Tatiana psát dopis Oneginovi, knihu, kterou bude číst, dopisy, které budou v závěru přineseny Knížeti Greminovi...). Mezi pěvci, sboristy, tanečníky, všemi, kdo se na představení podíleli, vládla příjemná nálada!

Představení začíná tichým příchodem Tatiany z bočních schodů na jeviště a "kritizovaným" šlapáním zelí statkářkou Larinou. Jak mám potvrzeno od divačky z 1. řady, zelí dokonce zavonělo, takže bylo pravé! :-) Bylo z mého pohledu všechno moc hezky slyšet a mnohdy jsem byla pěvcům blíž, než kdybych seděla v první řadě. Nepočítám, to že občas někteří prošli i kolem mě. Poslouchala jsem takto i hlas přede mnou sedící nápovědy, která vždy naznačila začátek nové fráze; sboristé, tanečníci, statisté, ti všichni se se mnou dávali do řeči a bylo zajímavé si s nimi povídat! A rozhodně jsme se i nasmáli - super! :-)

Asi největší radost mi ale včera udělala paní Jitka Zerhauová (Filipjevna). Několikrát kolem mě prošla a pokaždé si mě tak přísně prohlížela, že jsem nevěděla, jestli se na mě zlobí, nebo jak tomu mám rozumět. Odpověď jsem dostala hned po dopisové scéně - "Já čtu váš Blog už hrozně dlouho a moc se mi líbí ty vaše recenze. Moc hezké, jen tak dál!" Této pěvkyně si velice vážím a mám ji moc ráda a větší poklonu jsem od ní nemohla dostat! Moc Vám děkuji, paní Zerhauová!!! :-)

Byla jsem zvědavá, jak paní Boross zvládá ty hrozně rychlé převleky... Než jsem se ohlédla, vběhla do zákulisí, zašla za roh a za chvíli už vyběhla převléknutá. Jak to stihla, pořád nechápu. :-) Její dopisová scéna byla opět nádherná, velmi procítěná. Byla v duši zmatená a nevěděla, co si má počít a zároveň se smála! Skvěle zvládnuté emoce! Setkání s Oneginem v sadu to jen vystupňovalo. V hledišti vám spousta věcí unikne, ale když stojíte "vedle pěvce", vidíte výraz v obličeji, slyšíte, co si povídají... Když vešla do sadu a zpívala o tom, jak mohla ztratit nad sebou vládu a napsat ten dopis, sotva "popadala dech", šla nejistým krokem, těkala z místa na místo... Vynikající!!! Na plese jsem ji skoro neviděla přes sboristy, a tak rovnou přejdu k bravurnímu poslednímu dějství. Režie, kterou jsem viděla minule, byla i dnes (slíbil mi to pan Janál i paní Boross a slib dodrželi)! Bylo na obou vidět, že si to vyloženě užívali, že byli už tak perfektně sehraní a sezpívaní, že by si mohl kterýkoliv z nich dovolit něco nového a ten druhý by zareagoval naprosto automaticky. :-) Rozhodně závěrečný polibek nechyběl a dal celému nádhernému představení ten správný konec! (Hrozně jsem se musela začít smát, když jeden z tanečníků, který stál za mnou a viditelně tuto verzi ještě neviděl, po polibku prohlásil: "Tý vole! To bylo něco...!" - omlouvám se za "expresivní" výraz, ale asi by to lépe vyjádřit nešlo!) :-D

Pan Janál zaslouží moji poklonu až k zemi. Jeho Onegin je představení od představení "skutečnější a věrohodnější". To není pan Janál, to je Onegin, kdo stojí na jevišti (když budete s tímto pěvcem mluvit mimo představení, setkáte se s úplně jiným člověkem, jako by před vámi nestál tentýž Janál, jako stál na jevišti). V první části je to pyšný člověk, který bere ohled jen na sebe a s opovržením se dívá na ostatní. A pak najednou přijde souboj a před Vámi po výstřelu stojí nešťastný člověk, který otevřel oči (připomíná mi to proměnu princezny Turandot - místo polibku od Kalafa je zde objetí mrtvého Lenského). A závěrečné scény? Vyzařuje z něj neskutečně obrovská touha, že litujete toho, jak krutě se osud k němu zachoval. Vynikající!!!

Jana Wallingerová zpívala krásně, akorát k mé velké smůle vždycky přede mnou někdo stál, nebo zpívala na místě, kam já jsem neviděla, takže jsem si jí dostatečně neužila. :-( Ale opět zářila nadšením - to je radost vidět pěvce v takové náladě!!!

Představení bylo nádherné, ale smutné. Naposledy vystoupil v roli Lenského Peter Berger. Na jeho Kuda, kuda prostě nikdy nezapomenu! Smrt v souboji vám přímo vyrazila dech... Bravo, bravo!

Když už jsem měla výhled i na pana dirigenta, musím říct, jak mě potěšilo, že jsem ho viděla se občas i usmát - hlavně během dopisové scény. Buď jsem si na jeho pojetí Onegina už zvykla a nepřijde mi takové "příliš hlučné", nebo jak bych to vyjádřila, nebo změnil způsob vedení orchestru. Rozhodně hráči pod jeho vedením byli vynikající, opravdu musím za všechna představení během této sezóny náš orchestr upřímně pochválit, protože odvádí skvělou práci! Super!!! :-)

A teď jen na závěr to, co se běžnému divákovi v hledišti nepodaří - setkat se s pěvci během představení. První, kdo mě s úsměvem zahlédl, byla paní Boross a rozhodně se netajila nadšením, že jsem přišla. Jana Wallingeová o mně věděla, že mě tam najde, takže si to jen šla ověřit. :-) Peter Berger o mně nevěděl asi hodně dlouho (pokud mě nezahlédl při příchodu na jeviště) a také se s úsměvem podivil, že jsem tam. Moci popřát pěvcům před jejich nástupem na důležitou scénu hodně štěstí, to je skvělý pocit! :-) Moc zajímavé bylo, když Berger zpíval Kuda, kuda, seděla jsem na židli, která byla připravená pro další scénu a za mnou už se chystal Onegin na souboj. Stál tam také sekundant s připravenými pistolemi v dřevěné bedně (teď mě nenapadá lepší slovo :-D). Popřál si se mnou hezký večer a abych neměla "exkurze do zákulisí" málo, ještě bednu otevřel a pistole mi ukázal! Nabitá je jen jedna, jak jsem se dozvěděla, takže si Lenský musí vybrat tu správnou.

Překvapení pana Janála, který stál vedle mě, že mě tam vidí, bylo velmi spontánní - "Vy jste tady? Já jsem vás čekal v hledišti. To je hezké, že jste se přišla podívat..." Teď si představte tu úžasnou proměnu, kdy vedle vás stojí příjemný člověk, mluví jemným vysokým hlasem, směje se, zavolá "Bravo" za Lenského árii Kuda, kuda, pak udělá krok dopředu a je z něj někdo úplně jiný a jde zabít svého přítele! Neskutečné, úžasné!!!

Když po představení, až se zavře opona, vidíte tu radost všech, kdo účinkovali, že se jim představení povedlo, jaká je tam nádherná atmosféra, je vám jasné, že to nebyla zahraná a zazpívaná opera, ale společně prožitý příběh. Když Onegin přijde za Lenským, obejme ho a řekne, že on je ten jeho jediný Lenský, není co dodat! Tohle bych považovala za nejpřesnější vyjádření toho, co se na jevišti dělo.

Mé pozvání na Onegina platí, místo Petera Bergera bude zpívat Aleš Briscein, držím mu palce, ať se mu podaří mě stejně tak nadchnout, jako se to podařilo 6x jeho předchůdci. Budu si těžko zvykat, ale určitě se mi to povede. V roli Onegina se budou střídat Roman Janál a Vladimír Chmelo, takže vysoká úroveň pěvců zůstává v této inscenaci pořád! Přijďte se přesvědčit!!!

1 komentář:

Jaroslav řekl(a)...

Hezky napsané a potvrzuji, viděl jsem pouze jednou ale po roce hluboký dojem zůstal