středa 16. prosince 2009

Opera pod hvězdným nebem












Venkovní teploty patřičně a tedy příjemně přituhují a tak si ráda zavzpomínám na hřejivě milé léto ve Veroně.
Veronská aréna se proměnila v jednu z nejslavnějších festivalových scén v roce 1913 Verdiho Aidou a právě touto operou (ale o nějakých 80 let později) jsem tento úchvatný hudební prostor objevila také já.Od té doby se tam vracím a čím více mi pracovní povinnosti zamezují cestovat běžně za světovou operou během hlavní sezóny operních domů, tím víc se upínám k tomuto festivalu.






Letošní sezóna byla ve Veroně opravdu hodně ve znamení koncertu Plácida Dominga, který tam zároveň v červnu a červenci dirigoval některá představení Carmen a křtil novou publikaci, která se tentokrát zaměřuje na jeho dirigentské aktivity.

Týden, který jsem si vybrala k návštěvě byl (ne náhodou) týdnem tohoto koncertu a spíš šťastnou náhodou jsem tím měla znovu možnost navštívit Lazebníka sevillského (o kterého jsem v předchozí sezóně kvůli dešti přišla) a znovu si oprášit téměř povinnou veronskou Aidu.























Aidu, kterou jsem viděla já, zpívala pro mě (pohříchu) dosud neznámá Hui He a to velmi dobře spolu se spolehlivým Radamem Carla Ventre v rekonstruované inscenaci roku 1913, která stále skvěle funguje, ač v mém večeru to bohužel ideálně nevycházelo orchestru. Ve srovnání s po všech stránkách kompaktní a povedenou inscenací Franca Zeffirelliho z roku 2002 byla tato pro mě nepatrným zklamáním, ale o to víc se těším na příští kompletně Zeffirelliovskou sezonu.

Lazebník sevillský byl ale už sázka na jistotu. Inscenace Hogo de Any (pro mě nová hvězda na operně režisérské nebi – viz jeho Tosca ve Veroně či úchvatný Don Carlos z Madridu) pro mě byla v roce 2007 obrovským kouzleným překvapením. Tenkrát jsem o více než polovinu opery přišla kvůli neutuchajícímu dešti.

Inscenace s lehkostí a inteligencí pracuje s poetickou a zároveň veselou scénou vytvořenou z obrovských rudých růží a mamutího stylizovaného zahradního labyrintu, kde se stěny sestříhaných keřů elegantně přetváří dle děje opery. Zpěváci zpívali i hráli s vervou a chutí v roce 2007 i letos. Tento jiskřivý proud hudby, krásných kostýmů a dobré nálady vyvrcholil doslovným ohňostrojem, který jen utvrdil pocit, který jsem z inscenace měla uvnitř. Za všechny skvělé interprety zmíním pro mě nejvýraznější Rosinu Annick Massis – krásný jasný hlas (Aréna je opravdovým prubířským kamenem). Figarem byl Dalibor Jenis a večer mu vyšelvelmi solidně, ač pro mě nebyl hvězdou večera. Nečekala bych že na jevišti, kterému svědčí gigantické produkce typu Aida, Turandot, vyniknou komické taškařice a hemžení, které bylo skutečně prokreslené do detailu. Napodruhé jsem měla navíc čerstvý zážitek s pro mě dokonalým Lazebníkem z Met, takže bylo s čím srovnávat. Verona sice nebyla lepší, ale bylo to o prsa.





























Domingův večer byl divácky vděčně koncipován do tří závěrečných dějství tří různých oper (Otello, Cyrano z Bergeracu, Carmen), tak aby mohl Domingův pěvecký žánr vyniknout, ale aby se příliš neunavil. Scénicky byl koncert řešen základní kulisou, jejíž konkrétní podoba a vhodné doplňky se proměňovaly buď v Otellovu pevnost či Roxanin klášter. Efektní bylo využití zadní projekce, kde se na obrovské plátno promítaly digitální scénické obrazy jako např. vnějšek pevnosti a bouřící moře či obrovská klášterní okna či padající listí.

Úvod byl sugestivní. Na plátně byl promítnut vesmír (při ideálně noční obloze opravdu krásné), pak se záběr začal přibližovat Zemi, pak Itálii a vše skončilo tím, že projekcí vytvořili iluzi dokonalého oválu publika. Pěkné…prostěGoogle Earth.














Zahajovalo se Otellem. Ačkoliv nápad nechat vejít Otella s mečem podobným mačetě do Desdemoniny ložnice by jindy mohl působit směšně, autenticita a cit pro dramatiku Plácido Dominga to prostě nepřipouští. Již samotný vnitřní boj Otella nad spící Desdemonou byl i z činoherního hlediska zážitkem a jeho Niun mi tema bylo rozhodně vrchol večera (a můj mnohaletý sen vidět Dominga právě v této roli se splnil).

Kde Domingův hlas snad ztratil na mladické jiskře a pružnosti, tam mu umělec přidává na výrazu a jeho muzikalita a umělecká inteligence ho řídí, aby to vždy bylo v koncentrovaném a uměřeném emočním rámci.
Navíc před hledištěm, kde sedělo tento večer opravdu početně nejnapěchovanější publikum, které jsem na opeře kdy viděla a kteří si chtěli připomenout jeho 40 let v Areně, zazpíval tuto naprosto loučící se árii způsobem, ze kterého se nám všem (přísám) sevřelo hrdlo. V ten okamžik Domingo rozhodl, že ten večer je triumfální, ať bude dál cokoliv. Jeho Otello je fascinující, bolestná a znepokojivá figura, která mě bude vždy fascinovat.

Nejnevděčnější postavení měl Alfanův Cyrano z Bergeracu, který není pro široké publikum (i pro mne zatím) obecně znám (navíc kontrastně s notoricky známou Carmen v závěru), protože umělci neměli možnost příběh emocionálně vystavět. Pro mě byl výrazný spíše vizuálně – ze tří oper byl právě Cyrano nejfotogeničtější, nejpůvabnější. Z hudebního hlediska bych řekla, že mi příliš neutkvělo. Půvabnější byla stále barevná, medová barva Domingova hlasu než zvuk orchestru.








Carmen byla více než úspěšným završením. Inscenátoři se rozjeli a udělali z průvodu matadorů a toreadorů a vůbec všeho lidu velké show ve stylu triumfálního pochodu z Aidy.

Večer vyvrcholil obrovskými ovacemi při kterých bylo Domingovi předáno čestné ocenění města Verony a za skutečného bouření až běsnění Arény, Plácido nestihl či nezvládl opanovat své dojetí a rukávam si otíral slzy.








Plácido Domingo se v Itálii dle mé zkušenosti těší skutečně mimořádné úctě a ve Veroně je jeho jméno vyslovováno buď s téměř nábožnou úctou či majetnickou příchylností. Po jeho zkoušce před koncertem , jsme se s ním náhodou potkali v naší oblíbené pizzerii (pravá italská: obrovská pec, obyčejné stoly a hovorný pizzerier v úzké uličce za Arenou) a číšníci ho tam v jednom šiku s majitelem bránili vlastním tělem – sice se smíchem, ale bez pardonu. „Plácido“ si musí odpočinout!!!!!
Samotná návštěva festivalu však nelze odbýt pouhým popisem večerů či večera. Verona je místem, kde celé letní město žije a dýchá v rytmu Arény. Ob
vykle tam trávím více než týden a „odžiji“ si to tam – aspoň trochu.
Když jdete do muzea nebo krámku s knihami či módními hadříky, obvykle z nás prodavač tahá, na co do Arény jdeme a hned sype, na co půjd
e on. Když si štrádujete po představení živými nočními ulicemi, číšníci a recepční z hotelů vybíhají a ptají se, jaká byla opera. Když je nálada, můžete sednout do restaurace, kde si rozparádění Italové (ale nejen oni) přezpívávají, co večer slyšeli a při taneční melodii, číšník odloží tác, popadne první dámu poblíž a za smíchu všech s ní odtančí do ulice.
Miluji být součástí toho více než dvacetitisícového kotle lidí, který pokřikuje, hlučí, jí a pije, ale jak zazní gong, světlo zhasne, zázračně se ztiší, vydechne a je tím nejpozornějším publikem na světě, připraveným se dojmout, nadchnout či rozčílit.







Ta kouzelná proměna mi asi nejvíc připomíná to, čím opera bývala – nádhernou, lidovou, všeobecně srozumitelnou zábavou, kde jde o krásu, emoce, lásku i smrt a muziku - krásnou muziku.
Nebyla úzkoprofilovou formou, která vysílá existenciální kódy, které mají nezasvěcené odradit a zasvěcenci je mají odpustit.
Miluji operní domy, ale jen málokdy mi prostý fakt, že jsem součástí nějakého publika samo o sobě přináší takovou radost jako ve Veroně.


3 komentáře:

Marci řekl(a)...

Snad se jednou do Verony taky podívám - už jen kvůli té atmosféře. Ten Domingův večer Ti závidím. Muselo to být něco úžasného.

Anonymní řekl(a)...

Fantastické čtení! Karla

bianca řekl(a)...

Úplně tu veronskou atmosféru cítím... musí to být nádhera. Já jsem tam bohužel byla jen jednou a to jen na jeden den a jedno představení, navíc jsem ani ve Veroně nespala, takže jsem o hodně přišla..... Můžu se zeptat, kdo zpíval v Lazebníkovi Almavivu?