pátek 20. listopadu 2009

Onegin popáté a rozhodně ne naposled!!!

Já vím, že o této inscenaci jsem tu už jednou psala, ale jelikož jste se pořád "nikdo" neinspirovali a nepřijeli se na ni podívat, musím své pozvání opakovat. Důvod je velmi prostý. 18. 11. jsem popáté vcházela do hlediště, které očekávalo první tóny Onegina. Už minule se mi podařilo, že jsem tam viděla něco, co dřív mi zůstalo skryto, proto ta opera je pro mě pořád velké úžasné tajemství, které pořád pomalu odkrývám. Lensky - Peter Berger - se mi v neděli ještě smál, že jdu už popáté, že se mi to musí zprotivit. Onegin? Nikdy!!! :-D Teď už ho konečně i znám a můžu si "zpívat" s nimi. Už znám základní režii, titulky už nečtu a mohu si všímat pořádně všech detailů a poslouchat názory těch, kteří jdou teprve poprvé.

Ovšem představení, které jsem shlédla ve středu bylo něco jiného, než co jsem viděla po čtyři večery předtím. Došlo totiž k několika změnám v režii, které se projevily hlavně v závěrečném duetu Onegina s Tatianou. Ale nebudu předbíhat.

Šlapání zelí na začátku už zdá se přestalo diváky "pobuřovat" a přijímají ho jako fakt bez dalších diskuzí. Když přiběhly Olga (Jana Wallingerová) s Tatianou (Csillou Boross) a začaly zpívat svůj duet, nejen, že jsem si vybavila jejich skvělé výkony v pátek a v neděli v Madama Butterfly, ale tentokrát jsem si opravdu užívala, jak krásně jim hlasy zněly dohromady. Olga byla tentokrát veselejší a živější, než jindy, naopak Tatiana byla zadumanější.

Příchod Lenského a Onegina jen dovršil všechno těšení a už byli na jevišti všichni, kvůli kterým jsem obzvlášť na toto představení šla (stále stejná, akorát promíchaná, sestava jako v Madama Butterfly). Onegina Romana Janála jsem téměř nepoznávala. Tentokrát působil tak přesvědčivě, že ho člověk po většinu opery (až do chvíle, kdy zastřelí Lenského) musel nenávidět a přitom plně chápat, co k němu Tatiana cítila. Byl tak chladný, tak přezíravý, tak sobecký... Když pak v aleji promlouval k Tatianě po přečtení dopisu, seděla téměř nechnutě a nebyla schopna slova. Jeho řeč byla tak tvrdá, že ujištění, že ji miluje jako bratr zněla až "tragikomicky". Velmi se mi líbilo, že v dřívějších představeních vešel Onegin zprava (Tatiana seděla nalevo), přešel do poloviny jeviště, kde stál sbor, jakoby bloudil a zašel zase napravo mezi stromy. Tentokrát šel až téměř k Tatianě (stál asi metr od ní) a jako by ji neviděl, ptal se sboristek, kde by ji mohl najít. Zašel nalevo a Tatiana také zpívala, jako by o něm nevěděla. Na narozeninách přináší Lenský Tatianě velkou kytici bílých květin, po něm k ní přichází i Onegin a běžně od ní kytici vezme a vyzve ji k tanci. Tentokrát přišel k ní, jakoby jí chtěl nabídnout rámě a ona mu jen chladně podala místo ruky kytici a jen s odporem šla tančit (ne příliš dlouho). Když pak dojde k hádce mezi Oneginem a Lenským, Lenský zazpívá Ve vašem domě... a Onegin se rozzuří a vyhrožuje mu, že je schopen ho za jeho slova na místě zabít, tak prudce proti sobě vyrazili (sboristé je zadrželi), ale Lenský skončil na kolenou a Onegin raději utekl. Scéna souboje? Budu-li teď mluvit jen o Oneginovi, přišel tam muž, který by rád všechno změnil. V hlase zněla zoufalost - tak už se do toho dejme, ať už to, proboha, skončí! Už to nevydržím. Duet s Lenským, kdy vzpomíná, že ještě včera to byli dobří přátelé byl jen zoufalou připomínkou krásných dní... Ve chvíli, kdy se zpívá, že úsměv by to mohl zachránit, se Onegin tak dlouze podívá na Lenského, jako by čekal, jestli se to dá ještě zvrátit... Nedá. Ne, ne, ne, NE! Poslední ne už bylo jen odevzdáním se osudu. Šli proti sobě, namířili, Oneginovi se třásla ruka, jako by chtěl i odvrátit zrak, hlavně, aby se netrefil. Padl výstřel a Lenský se skácel k zemi mrtev. Onegin k němu přiběhl, poklekl u něj, objal ho a dlouho držel zoufalý nad tím, co se stalo. V těch několika sekundách musel každý, kdo ho dosud "neměl rád" trpět s ním a mít soucit.

Přiběhly opět masky (lítice? :-D) a zmítaly jím, tančil se ženami, objímal je, líbal, jako by se nemohl stále zbavit té hrozné vzpomínky, jakoby pořád před ní utíkal, ale všechno bylo marné, pořád se ten hrůzný výjev vracel v myšlenkách. Pak spatřil Tatianu. Zdá se mu to? Jeho přítel zpívá o lásce k této ženě a Onegin jen mlčky poslouchá jeho slova. Zachvátí ho šílenství - ta žena musí být jeho. Co má dělat? Sedne ke stolku a začne psát dopis s takovým soutředěním, že nevnímal okolí. Když se k němu vrátily masky a jeden z klaunů se u něj zastavil a nabídl mu láhev vodky, nejdříve ho neviděl, pak se lekl a se zoufalstvím v očích na něj prudce pohlédl a zahnal ho pryč. Jiný klaun usnul a spadl z pohovky hned za Oneginem. Ta rána ho také vyděsila... Byl myšlenkami úplně mimo reálný svět. A závěrečný duet? Viděla jsem mnoho Oneginů na DVD, na You Tube, zde v Brně a nemohu ho s žádným z nich srovnat. Onegin stále ještě "šílený" touhou přibíhá a při pohledu na Tatianu klesá na kolena. Zpočátku se téměř neodvažuje jí dotknout. S výčitkami svědomí poslouchá její slova a je téměř neschopen jí pohlédnout do očí. Klesá na židli a sedí zcela poražen - ona má pravdu. V jeho dalších tónech nebyla "násilná touha" získat tuto ženu, ale jako by v ní jediné viděl ještě zárodek naděje na smysl života. Jako by jí svými gesty, svými slovy chtěl povědět, jak hluboce ho zasáhlo to, co se stalo onoho rána v lese... Klečí vedle ní, objímá ji, když mu padá do náruče, drží ji pevně, aby mu snad už nikdy nemohla utéct, když se Tatiana snaží odejít, pořád se jí staví do cesty a nemůže připustit, aby se znovu rozloučili. Když pak Tatiana odběhne (co tomu předcházelo, řeknu za chvíli), zůstal na jevišti sám a úplně mrazivým pianem zazpíval o svém krutém, bezcenném životě a s posledním zoufalým tónem ukončil celou operu.

Viděla jsem pana Janála v této roli potřetí, ale ještě nikdy mě tak silně neoslovil, jako ve středu. Vypadal najednou velmi mladě, tak "skutečně", že jste viděli Onegina, ne pana Janála.

Bravo, smekám před Vámi, byl to úžasný zážitek!

Když jsem pak šla po představení složit panu Janálovi poklonu za jeho výkon a požádat ho o podpis, setkala jsem se s velmi skromným a příjemným člověkem, který neskrýval své obrovské nadšení, že dokázal někoho svou rolí natolik oslovit. S radostí jsem ho pozvala mezi čtenáře našeho Blogu, takže věřím, že se tu s ním jistě setkáme! :-) Už se těším na jeho Sharplese a případného dalšího Onegina, jestli mi vyjde ještě poslední představení v tomto kalendářním roce.

Obávám se, že kdykoli budu hodnotit výkon paní Boross, budu vždy psát jen chvalozpěvy. Ani tentokrát to není výjimka. Její dopisová scéna si zasloužila nejedno "BRAVA" a obrovský aplaus. Zpívala ho tentokrát ne jen jako dívka zasažená láskou a zoufalá, že neví, co má dělat, jak psát..., ale zároveň se několikrát tak nádherně usmála, že na ní bylo vidět, jak je šťastná, že Onegina poznala, jak ji těší tato muka lásky... Když zpívala "Jsi můj anděl, nebo pokušení?" byla to téměř modlitba. Utíkala se k jeho "obrazu" jako k něčemu, co bylo vždycky s ní, jak krásně zpívá ve svém vyznání - "Viď, že jsem tě slýchávala, tys mluvil se mnou tiše, když chudým pomoci jsem chtěla a trýzeň duše modlitbou jsem tišila? A v tu samou chvíli tvůj obraz nade všecko milý se vznášel, svítil ze tmy průzračné. Tys v hlavách mého lože stával a slova naděje mi dával, že dále mohu žít....". Něco, co je neskutečně nádherné, něco, co k ní neoddělitelně patří. Když pak po takovéto noci vyslechla Oneginovy výčitky, nebyla schopná slova ani pohybu. Když jí nabídl rámě, aby ji odvedl ze sadu do domu, dlouho váhala, zda rámě přijme a odejde s ním. Šla, jako by nic kolem sebe nevnímala, byl konec všeho, co si přála. Není to anděl, je to "zákeřné pokušení".

Na plese se drží stranou, s nikým nemluví, s Oneginem tančí jen krátce a zase se vzdálí. Výzva na souboj ji hluboce ranila, že musela nakonec odejít.

Na večírku u hraběte Gremina působila jako velmi příjemná hostitelka, s každým se srdečně zdravila a, když zahlédla Onegina, snažila se nevšímat si jej, ale pořád se k němu musela vracet pohledem. Když pak stál vedle jejího manžela, hrabě jí poslal vzdušný polibek, dívala se vlastně na manžela, nebo na Onegina?!? Závěrečná scéna byla vyvrcholením celého večera! Když přiběhla s dopisem, nezpívala to smutně, v rozčílení, ale s úsměvem! V okamžiku se ale dokázala proměnit k nepoznání, kdy si vyčítala že na Onegina jen pomyslela a v tu chvíli přišel... Snaží se k němu mluvit chladně, ale "selhává jí hlas" (nikoli kvůli hlasivkám, ale přemíře emocí - mráz šel po zádech při těchto tónech), když zazpívala - "Já vás miluji", padli si s Oneginem do náruče, ale nevysmekla se, ani se nebránila, jako by chtěla ještě chvíli si vychutnat vzpomínku na tu noc, kdy psala dopis... Pak se snažila utéct, ale marně. Když už se blížil konec a měla zazpívat naposledy - "Odcházím" a v původní verzi držet onen dlouhý tón během útěku, překvapivě ho utnula poměrně brzy, vrátila se rychle k Oneginovi, políbila ho a zoufale utekla. Ten stál neschopen jakéhokoliv pohybu... (celá ta závěrečná scéna působila jako skutečný rozhovor dvou lidí, kdy vlastně jeden neví, co může v tu chvíli "udělat" ten druhý. Jistě to bylo všechno domluvené, ale vypadalo to velmi věrohodně a realisticky.)

Jana Wallingerová předvedla krásnou mladou dívku, která se umí jen radovat ze života, kterou nic netrápí, je zamilovaná a nepřemýšlí nad žádnými starostmi. Zpívá, tančí, směje se... Když je pak najednou postavena před hroznou ránu v podobě hádky Lenského s Oneginem, vůbec nechápe, co se děje. Kde se v nich vzala taková zloba? Prosí Lenského, aby změnil svůj názor, ale marně. V závěru svého partu padá v mdlobách k zemi a tentokrát to bylo tak "skutečné", že mi tím až vyrazila dech.

Lenského si nechávám na konec. V první scéně působí jako "obyčejný vesnický" trochu nesmělý mladík, až po uši zamilovaný do Olgy. Na plese jakoby najednou "dospěl", přitom se chová jako zcela bez rozumu. Olga tančí s Oneginem, ne se mnou - Olgo, ty už mě nemiluješ? Onegine, už nejste můj přítel..., já vámi pohrdám... Taková až osudová slova. Ve chvíli, kdy vysloví, že Onegin není už jeho přítel, mě vždycky pojme hrůza. Větší výraz "pohrdnutí" a odmítnutí přítele snad v Rusku ani neexistoval. Slova o pohrdání jsou už jen takovým dodatkem. Když zpívá o domě, ve kterém našel lásku, je v jeho hlase tolik zoufalství, že se najednou zastavíte a začnete se ptát, co se to vlastně stalo, že přišel tenhle okamžik? Kde byl najednou ten zvrat?

"Kuda, kuda..." jestli se těším na nějakého lenského árii, je to zrovna tato. Sedíte, ve většině případů víte, co se během několika minut stane, a o to s větší "hrůzou" posloucháte jeho slova - "možná zemřu, možná ne, Olgo, já jsem tě tolik miloval..., přijď za mnou, ty ke mně patříš, já jsem tvůj manžel... i já jsem měl šťastné dny (Jak podobné na E lucevan le stelle z Toscy!!!). Přijde Onegin. Lenský si ho téměř nevšímá. Možná, kdyby zvedl hlavu, možná, kdyby Onegin slyšel jeho slova, která před chvílí zpíval, mohlo všechno skončit jinak. Ale nelze to změnit. Zpívají onen osudný duet, kdy zpívají stejnou melodii a přece se nemohou "potkat" na stejných tónech. Lenský odchází k souboji chladně, jako bez emocí. Padnu já, nebo Onegin. Není třeba nad tím přemýšlet, kdo to bude... Osud rozhodne. Onegin vystřelí a Lenský se skácí k zemi. Jeho sekundant (tentokrát pro mě poprvé Ladislav Mlejnek) přiběhne k Lenskému, rozepíná mu košili, zkouší tep na krku, na ruce... tím ještě víc dramatizuje už tak vypjatou situaci a s naprosto nenávistným pohledem se podívá na Onegina. Snad měl v sobě i chuť vzít Lenského pistoli a zastřelit jej, ale udrží se a odchází... Onegin sestoupil z plochy, na které se souboj udál, a ta pomalu byla odtahována i s Lenským pryč z jeviště. Stalo se něco nepředvídatelného - na zem spadla Lenského pistole a zůstala tam ležet. Možná to nikdo ani nepostřehl, ale, i když tohle určitě nebylo plánované jako inovace, působilo to velmi zajímavě. Onegin zpívá, že se nemůže zbavit vzpomínky na ten hrozný den, kdy zastřelil svého přítele, a přitom vedle něj (jako "zhmotněná vzpomínka" místo Lenského leží pistole...). Možná to už je hodně daleko zavedená fantazie, ale to bylo to první, co mě v tu chvíli napadlo a docela to pro mě změnilo význam Oneginových slov! :-) (ať žijí "nešťastné náhody" v divadle!!!)

Petr Leviček nám krásně zazpíval Triqueta, již zmíněný Ladislav Mlejnek Rotného, Adriana Hlavsová Larinu a Jana Iskrová Filipjevnu. Kníže Gremin Jevhena Šokala (také jsem ho, myslím, v této roli viděla poprvé) byl velmi věrohodný.

Pochvala samozřejmě patří i brněnskému úžasnému sboru - je radost ho poslouchat. Ti jsou už tak úžasně sezpívaní a sehraní, že máte vždy jistotu dobré práce! Jaroslav Kyzlink trochu uvolnil ze svého (po 3 představení takto provedeného) "příliš dramatického" pojetí, kdy nejednou přehlušil příliš hlasitým orchestrem pěvce. Tentokrát to byla příjemná dobře vedená hudba, která nevedla pěvce, ale nechala se vést jimi. Všechna dříve neprováděná zpívaná pianissima dostala příležitost, aby vyzněla v kontrastu s další melodií. V orchestru nezaznělo jediné zaváhání, vše bylo krásně čisté!

Je třeba ještě nějakcý dalších slov, abych obhájila úmysl jít pošesté? :-D Je velký rozdíl jít na pěvce, které jen znám na jevišti, jiné to je jít na pěvce, které obdivujeme a jiné sledovat pěvce, které obdivujeme a známe je ještě k tomu osobně (někdy i v přátelském vztahu)... Vedle mě seděl pán, který, nechápu proč, po většinu posledních dvou obrazů hleděl na mě a ne na jeviště. Tak, to jsou zrovna ty nejdůležitější momenty a když všem držíte palce, aby se jim všechno povedlo, "máte trému" za ně a pak se radujete, že se jim všechno perfektně podařilo, nevím, čemu se celou dobu divil! :-D

Tak, teď už se mi vůbec nesmějte, jdu se obléci a běžím na Madama Butterfly. :-) Prý tam nemůžu chybět...

2 komentáře:

iris řekl(a)...

Dano, zamlada jsem seděla v divadle den co den jako vy a prožívala blažené chvíle. Teď už moje návštěvy nejsou tak časté ale prožitky stále fungují a to je proto, že operu milujeme. Tak si to užívejte!

Dana Šimková řekl(a)...

Iris, moc Vám děkuju!!! :-D Musím říct, že na všech pěti představeních, která jsem absolvovala od 13. do 22. 11. jsem vždycky zažila nejeden neskutečný zážitek - hudební, setkání s pěvci, se zajímavými lidmi kolem divadla... :-) Už jsem tam dva dny nebyla a začíná mi to chybět! Naštěstí ve čtvrtek to bude Lazebník, takže si to brzy vynahradím.