pátek 27. listopadu 2009

Adventní koncert s Magdalenou Koženou a Thomasem Hampsonem v Drážďanech


V předvečer první adventní neděle, v sobotu 28.11., se v Drážďanech koná, letos již po sedmé, Adventní koncer televize ZDF. Tyto koncerty, které se konají v nově zrekonstruované Frauenkirche, se v Německu staly již neodmyslitelnou součástí předvánočního času. V letech 2000 – 2004 se konaly ještě na staveništi a uprostřed lešení, teprve po dokončení stavby v r. 2005 ( kostel byl téměř zcela zničen koncem 2. světové války a po roce 2000 vystavěn znovu podle původních plánů) se koncert poprvé konal uvnitř kostela. Televize ZDF, která se významným způsobem angažovala při financování rekonstrukce spolu s dalšími sponzory z řad významných německých firem, tyto koncerty pravidelně první adventní neděli zařazuje ze záznamu do svého vysílání. ( neděle 29.11. v 18.00 hod ZDF).




Na Adventních koncertech vystoupila již celá řada předních světových hvězd vážné hudby – např. Cecilia Bartoli, Angela Gheorghiu, Angelika Kirchschlager, Christine Schäfer, Elina Garanca, Anja Harteros, Thomas Quasthoff, Simon Keenlyside, Jonas Kaufmann a další. Letos jejich řady rozšíří další dva mimořádní umělci – Magdalena Kožená a Thomas Hampson.


Program slibuje skutečně nevšední zážitek. Bude věnován především tvorbě dvou jubilantů – Georga Friedricha Händela a Felixe Mendelssohna Bartholdyho, významnou součástí programu bude i hudba Antonína Dvořáka. No posuďte sami:

Program koncertu

1. Johann Sebastian Bach - Orchestersuite Nr.4 in D-Dur: Réjouissance
Staatskapelle Dresden


2.Georg Friedrich Händel - Der Messias:

Glory to God in the highest
Chor der Sächsischen Staatsoper, Staatskapelle

The people that walked in darkness
Thomas Hampson, Staatskapelle

For unto us a Child is born
Chor der Sächsischen Staatsoper, Staatskapelle

3. Antonín Dvorák - Biblische Lieder Nr. 5 und Nr. 10: Magdalena Kozena, Staatskapelle

4. Felix Mendelssohn Bartholdy - Weihnachtskantate "Vom Himmel hoch":
Chor der Sächsischen Staatsoper, Staatskapelle


5. Ernest Bloch - Prayer
Sol Gabetta, Staatskapelle


6. Felix Mendelssohn Bartholdy - Elias:
Herr Gott Abrahams, Isaaks und Israels
Thomas Hampson, Staatskapelle

Dank sei Dir Gott
Chor der Sächsischen Staatsoper, Staatskapelle

7. Antonín Dvorák - O sanctissima dulcis Virgo Maria
Magdalena Kozena, Thomas Hampson, Staatskapelle

8. Sethus Calvisius - Freut euch und jubilieret
Dresdner Kreuzchor

9. Gottfried Wolters (Bearb.) - Maria durch ein Dornwald ging
Dresdner Kreuzchor

10.Samuel Seidel - Uns ist ein Kind geboren
Dresdner Kreuzchor

11. Tochter Zion, freue dich
Magdalena Kozena, Thomas Hampson, Dresdner Kreuzchor, Staatskapelle


Pokud jste dostali chuť se do Drážďan rozjet, tak vězte, že tyto koncerty jsou vždy již půl roku předem vyprodány a zájem je tak velký, že by se prodalo i 4x více vstupenek, než je kapacita. Takže nezbývá než se spokojit s televizním záznamem, který v nás určitě také dokáže navodit tu pravou adventní atmosféru…..


čtvrtek 26. listopadu 2009

Zahájení nové sezony v La Scale v přímém přenosu 7.12.2009

Milovníci opery by si určitě neměli nechat ujít příležitost vidět v přímém přenosu zahajovací představení nové operní sezony v La Scale. Pro ty, kteří nemají možnost operu vidět v kině, se nabízí jako alternativa televizní přenos na stanici ARTE, který začíná 7.12.ve 20.45 hod.

Sedmý prosinec je svátkem svatého Ambrosia, patrona Milána, a v tento den je tradičně v La Scale zahajována nová operní sezona. Letos bude uvedena nová inscenace opery Carmen v režii Emmy Dantes, nejvýznamnější představitelky italského avantgardního divadla. Carmen je její první operní režií, je také autorkou návrhů kostýmů. Můžeme se těšit na skutečně hvězdné obsazení představiteli mladé pěvecké generace. Jonas Kaufmann vystoupí v roli Dona Josého – poprvé zpíval tuto roli v r. 2006 v Londýně a v roce 2010 ji bude zpívat v Metropolitní opeře v New Yorku a v Mnichově. Jako Escamillo se představí uruguayský basbarytonista Erwin Schrott, v roli Carmen vystoupí mladá gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili a jako Michaela italská sopranistka Adriana Damata. Dirigovat bude maestro Daniel Barenboim.

Netušila jsem, že vůbec někdy budu mít možnost „být při tom“ a zažít, i když jen jako divák v kině, zahajovací představení v La Scale. Takže velké díky organizátorům přenosů, že nám tuto možnost dávají. Po dnešní Traviatě musím říci, že prostředí v pražském kině Palace Cinemas Slovanský dům je pro operní přenosy velmi příjemné, zvuk i obraz ve výborné kvalitě, takže už se těším na další operní a baletní večery.

středa 25. listopadu 2009

Pozdrav z New Yorku

Dnes v 1 ráno mi přišel mail od pana Vladimíra Chmela z NY. Velice mě potěšil a ráda bych s Vámi ta pěkná slova sdílela. Osobně už se velice těším na odpovědi a hlavně na leden, až opět stane na jevišti Janáčkova divadla v Aidě!
Mějte hezké dny. D. Š.

Zdravim, slecno Šimková, děkuji za mail, pokusím se na Vaše otazky odpovědět a v nejbližší době Vám je zašlu. V N. Yorku je pořad přijemne pocasi a vyborna predvanocni atmosféra. Těším se na Vas a na Brno, na divaky i brnenske jeviste,
Vladimir Chmelo

pátek 20. listopadu 2009

Onegin popáté a rozhodně ne naposled!!!

Já vím, že o této inscenaci jsem tu už jednou psala, ale jelikož jste se pořád "nikdo" neinspirovali a nepřijeli se na ni podívat, musím své pozvání opakovat. Důvod je velmi prostý. 18. 11. jsem popáté vcházela do hlediště, které očekávalo první tóny Onegina. Už minule se mi podařilo, že jsem tam viděla něco, co dřív mi zůstalo skryto, proto ta opera je pro mě pořád velké úžasné tajemství, které pořád pomalu odkrývám. Lensky - Peter Berger - se mi v neděli ještě smál, že jdu už popáté, že se mi to musí zprotivit. Onegin? Nikdy!!! :-D Teď už ho konečně i znám a můžu si "zpívat" s nimi. Už znám základní režii, titulky už nečtu a mohu si všímat pořádně všech detailů a poslouchat názory těch, kteří jdou teprve poprvé.

Ovšem představení, které jsem shlédla ve středu bylo něco jiného, než co jsem viděla po čtyři večery předtím. Došlo totiž k několika změnám v režii, které se projevily hlavně v závěrečném duetu Onegina s Tatianou. Ale nebudu předbíhat.

Šlapání zelí na začátku už zdá se přestalo diváky "pobuřovat" a přijímají ho jako fakt bez dalších diskuzí. Když přiběhly Olga (Jana Wallingerová) s Tatianou (Csillou Boross) a začaly zpívat svůj duet, nejen, že jsem si vybavila jejich skvělé výkony v pátek a v neděli v Madama Butterfly, ale tentokrát jsem si opravdu užívala, jak krásně jim hlasy zněly dohromady. Olga byla tentokrát veselejší a živější, než jindy, naopak Tatiana byla zadumanější.

Příchod Lenského a Onegina jen dovršil všechno těšení a už byli na jevišti všichni, kvůli kterým jsem obzvlášť na toto představení šla (stále stejná, akorát promíchaná, sestava jako v Madama Butterfly). Onegina Romana Janála jsem téměř nepoznávala. Tentokrát působil tak přesvědčivě, že ho člověk po většinu opery (až do chvíle, kdy zastřelí Lenského) musel nenávidět a přitom plně chápat, co k němu Tatiana cítila. Byl tak chladný, tak přezíravý, tak sobecký... Když pak v aleji promlouval k Tatianě po přečtení dopisu, seděla téměř nechnutě a nebyla schopna slova. Jeho řeč byla tak tvrdá, že ujištění, že ji miluje jako bratr zněla až "tragikomicky". Velmi se mi líbilo, že v dřívějších představeních vešel Onegin zprava (Tatiana seděla nalevo), přešel do poloviny jeviště, kde stál sbor, jakoby bloudil a zašel zase napravo mezi stromy. Tentokrát šel až téměř k Tatianě (stál asi metr od ní) a jako by ji neviděl, ptal se sboristek, kde by ji mohl najít. Zašel nalevo a Tatiana také zpívala, jako by o něm nevěděla. Na narozeninách přináší Lenský Tatianě velkou kytici bílých květin, po něm k ní přichází i Onegin a běžně od ní kytici vezme a vyzve ji k tanci. Tentokrát přišel k ní, jakoby jí chtěl nabídnout rámě a ona mu jen chladně podala místo ruky kytici a jen s odporem šla tančit (ne příliš dlouho). Když pak dojde k hádce mezi Oneginem a Lenským, Lenský zazpívá Ve vašem domě... a Onegin se rozzuří a vyhrožuje mu, že je schopen ho za jeho slova na místě zabít, tak prudce proti sobě vyrazili (sboristé je zadrželi), ale Lenský skončil na kolenou a Onegin raději utekl. Scéna souboje? Budu-li teď mluvit jen o Oneginovi, přišel tam muž, který by rád všechno změnil. V hlase zněla zoufalost - tak už se do toho dejme, ať už to, proboha, skončí! Už to nevydržím. Duet s Lenským, kdy vzpomíná, že ještě včera to byli dobří přátelé byl jen zoufalou připomínkou krásných dní... Ve chvíli, kdy se zpívá, že úsměv by to mohl zachránit, se Onegin tak dlouze podívá na Lenského, jako by čekal, jestli se to dá ještě zvrátit... Nedá. Ne, ne, ne, NE! Poslední ne už bylo jen odevzdáním se osudu. Šli proti sobě, namířili, Oneginovi se třásla ruka, jako by chtěl i odvrátit zrak, hlavně, aby se netrefil. Padl výstřel a Lenský se skácel k zemi mrtev. Onegin k němu přiběhl, poklekl u něj, objal ho a dlouho držel zoufalý nad tím, co se stalo. V těch několika sekundách musel každý, kdo ho dosud "neměl rád" trpět s ním a mít soucit.

Přiběhly opět masky (lítice? :-D) a zmítaly jím, tančil se ženami, objímal je, líbal, jako by se nemohl stále zbavit té hrozné vzpomínky, jakoby pořád před ní utíkal, ale všechno bylo marné, pořád se ten hrůzný výjev vracel v myšlenkách. Pak spatřil Tatianu. Zdá se mu to? Jeho přítel zpívá o lásce k této ženě a Onegin jen mlčky poslouchá jeho slova. Zachvátí ho šílenství - ta žena musí být jeho. Co má dělat? Sedne ke stolku a začne psát dopis s takovým soutředěním, že nevnímal okolí. Když se k němu vrátily masky a jeden z klaunů se u něj zastavil a nabídl mu láhev vodky, nejdříve ho neviděl, pak se lekl a se zoufalstvím v očích na něj prudce pohlédl a zahnal ho pryč. Jiný klaun usnul a spadl z pohovky hned za Oneginem. Ta rána ho také vyděsila... Byl myšlenkami úplně mimo reálný svět. A závěrečný duet? Viděla jsem mnoho Oneginů na DVD, na You Tube, zde v Brně a nemohu ho s žádným z nich srovnat. Onegin stále ještě "šílený" touhou přibíhá a při pohledu na Tatianu klesá na kolena. Zpočátku se téměř neodvažuje jí dotknout. S výčitkami svědomí poslouchá její slova a je téměř neschopen jí pohlédnout do očí. Klesá na židli a sedí zcela poražen - ona má pravdu. V jeho dalších tónech nebyla "násilná touha" získat tuto ženu, ale jako by v ní jediné viděl ještě zárodek naděje na smysl života. Jako by jí svými gesty, svými slovy chtěl povědět, jak hluboce ho zasáhlo to, co se stalo onoho rána v lese... Klečí vedle ní, objímá ji, když mu padá do náruče, drží ji pevně, aby mu snad už nikdy nemohla utéct, když se Tatiana snaží odejít, pořád se jí staví do cesty a nemůže připustit, aby se znovu rozloučili. Když pak Tatiana odběhne (co tomu předcházelo, řeknu za chvíli), zůstal na jevišti sám a úplně mrazivým pianem zazpíval o svém krutém, bezcenném životě a s posledním zoufalým tónem ukončil celou operu.

Viděla jsem pana Janála v této roli potřetí, ale ještě nikdy mě tak silně neoslovil, jako ve středu. Vypadal najednou velmi mladě, tak "skutečně", že jste viděli Onegina, ne pana Janála.

Bravo, smekám před Vámi, byl to úžasný zážitek!

Když jsem pak šla po představení složit panu Janálovi poklonu za jeho výkon a požádat ho o podpis, setkala jsem se s velmi skromným a příjemným člověkem, který neskrýval své obrovské nadšení, že dokázal někoho svou rolí natolik oslovit. S radostí jsem ho pozvala mezi čtenáře našeho Blogu, takže věřím, že se tu s ním jistě setkáme! :-) Už se těším na jeho Sharplese a případného dalšího Onegina, jestli mi vyjde ještě poslední představení v tomto kalendářním roce.

Obávám se, že kdykoli budu hodnotit výkon paní Boross, budu vždy psát jen chvalozpěvy. Ani tentokrát to není výjimka. Její dopisová scéna si zasloužila nejedno "BRAVA" a obrovský aplaus. Zpívala ho tentokrát ne jen jako dívka zasažená láskou a zoufalá, že neví, co má dělat, jak psát..., ale zároveň se několikrát tak nádherně usmála, že na ní bylo vidět, jak je šťastná, že Onegina poznala, jak ji těší tato muka lásky... Když zpívala "Jsi můj anděl, nebo pokušení?" byla to téměř modlitba. Utíkala se k jeho "obrazu" jako k něčemu, co bylo vždycky s ní, jak krásně zpívá ve svém vyznání - "Viď, že jsem tě slýchávala, tys mluvil se mnou tiše, když chudým pomoci jsem chtěla a trýzeň duše modlitbou jsem tišila? A v tu samou chvíli tvůj obraz nade všecko milý se vznášel, svítil ze tmy průzračné. Tys v hlavách mého lože stával a slova naděje mi dával, že dále mohu žít....". Něco, co je neskutečně nádherné, něco, co k ní neoddělitelně patří. Když pak po takovéto noci vyslechla Oneginovy výčitky, nebyla schopná slova ani pohybu. Když jí nabídl rámě, aby ji odvedl ze sadu do domu, dlouho váhala, zda rámě přijme a odejde s ním. Šla, jako by nic kolem sebe nevnímala, byl konec všeho, co si přála. Není to anděl, je to "zákeřné pokušení".

Na plese se drží stranou, s nikým nemluví, s Oneginem tančí jen krátce a zase se vzdálí. Výzva na souboj ji hluboce ranila, že musela nakonec odejít.

Na večírku u hraběte Gremina působila jako velmi příjemná hostitelka, s každým se srdečně zdravila a, když zahlédla Onegina, snažila se nevšímat si jej, ale pořád se k němu musela vracet pohledem. Když pak stál vedle jejího manžela, hrabě jí poslal vzdušný polibek, dívala se vlastně na manžela, nebo na Onegina?!? Závěrečná scéna byla vyvrcholením celého večera! Když přiběhla s dopisem, nezpívala to smutně, v rozčílení, ale s úsměvem! V okamžiku se ale dokázala proměnit k nepoznání, kdy si vyčítala že na Onegina jen pomyslela a v tu chvíli přišel... Snaží se k němu mluvit chladně, ale "selhává jí hlas" (nikoli kvůli hlasivkám, ale přemíře emocí - mráz šel po zádech při těchto tónech), když zazpívala - "Já vás miluji", padli si s Oneginem do náruče, ale nevysmekla se, ani se nebránila, jako by chtěla ještě chvíli si vychutnat vzpomínku na tu noc, kdy psala dopis... Pak se snažila utéct, ale marně. Když už se blížil konec a měla zazpívat naposledy - "Odcházím" a v původní verzi držet onen dlouhý tón během útěku, překvapivě ho utnula poměrně brzy, vrátila se rychle k Oneginovi, políbila ho a zoufale utekla. Ten stál neschopen jakéhokoliv pohybu... (celá ta závěrečná scéna působila jako skutečný rozhovor dvou lidí, kdy vlastně jeden neví, co může v tu chvíli "udělat" ten druhý. Jistě to bylo všechno domluvené, ale vypadalo to velmi věrohodně a realisticky.)

Jana Wallingerová předvedla krásnou mladou dívku, která se umí jen radovat ze života, kterou nic netrápí, je zamilovaná a nepřemýšlí nad žádnými starostmi. Zpívá, tančí, směje se... Když je pak najednou postavena před hroznou ránu v podobě hádky Lenského s Oneginem, vůbec nechápe, co se děje. Kde se v nich vzala taková zloba? Prosí Lenského, aby změnil svůj názor, ale marně. V závěru svého partu padá v mdlobách k zemi a tentokrát to bylo tak "skutečné", že mi tím až vyrazila dech.

Lenského si nechávám na konec. V první scéně působí jako "obyčejný vesnický" trochu nesmělý mladík, až po uši zamilovaný do Olgy. Na plese jakoby najednou "dospěl", přitom se chová jako zcela bez rozumu. Olga tančí s Oneginem, ne se mnou - Olgo, ty už mě nemiluješ? Onegine, už nejste můj přítel..., já vámi pohrdám... Taková až osudová slova. Ve chvíli, kdy vysloví, že Onegin není už jeho přítel, mě vždycky pojme hrůza. Větší výraz "pohrdnutí" a odmítnutí přítele snad v Rusku ani neexistoval. Slova o pohrdání jsou už jen takovým dodatkem. Když zpívá o domě, ve kterém našel lásku, je v jeho hlase tolik zoufalství, že se najednou zastavíte a začnete se ptát, co se to vlastně stalo, že přišel tenhle okamžik? Kde byl najednou ten zvrat?

"Kuda, kuda..." jestli se těším na nějakého lenského árii, je to zrovna tato. Sedíte, ve většině případů víte, co se během několika minut stane, a o to s větší "hrůzou" posloucháte jeho slova - "možná zemřu, možná ne, Olgo, já jsem tě tolik miloval..., přijď za mnou, ty ke mně patříš, já jsem tvůj manžel... i já jsem měl šťastné dny (Jak podobné na E lucevan le stelle z Toscy!!!). Přijde Onegin. Lenský si ho téměř nevšímá. Možná, kdyby zvedl hlavu, možná, kdyby Onegin slyšel jeho slova, která před chvílí zpíval, mohlo všechno skončit jinak. Ale nelze to změnit. Zpívají onen osudný duet, kdy zpívají stejnou melodii a přece se nemohou "potkat" na stejných tónech. Lenský odchází k souboji chladně, jako bez emocí. Padnu já, nebo Onegin. Není třeba nad tím přemýšlet, kdo to bude... Osud rozhodne. Onegin vystřelí a Lenský se skácí k zemi. Jeho sekundant (tentokrát pro mě poprvé Ladislav Mlejnek) přiběhne k Lenskému, rozepíná mu košili, zkouší tep na krku, na ruce... tím ještě víc dramatizuje už tak vypjatou situaci a s naprosto nenávistným pohledem se podívá na Onegina. Snad měl v sobě i chuť vzít Lenského pistoli a zastřelit jej, ale udrží se a odchází... Onegin sestoupil z plochy, na které se souboj udál, a ta pomalu byla odtahována i s Lenským pryč z jeviště. Stalo se něco nepředvídatelného - na zem spadla Lenského pistole a zůstala tam ležet. Možná to nikdo ani nepostřehl, ale, i když tohle určitě nebylo plánované jako inovace, působilo to velmi zajímavě. Onegin zpívá, že se nemůže zbavit vzpomínky na ten hrozný den, kdy zastřelil svého přítele, a přitom vedle něj (jako "zhmotněná vzpomínka" místo Lenského leží pistole...). Možná to už je hodně daleko zavedená fantazie, ale to bylo to první, co mě v tu chvíli napadlo a docela to pro mě změnilo význam Oneginových slov! :-) (ať žijí "nešťastné náhody" v divadle!!!)

Petr Leviček nám krásně zazpíval Triqueta, již zmíněný Ladislav Mlejnek Rotného, Adriana Hlavsová Larinu a Jana Iskrová Filipjevnu. Kníže Gremin Jevhena Šokala (také jsem ho, myslím, v této roli viděla poprvé) byl velmi věrohodný.

Pochvala samozřejmě patří i brněnskému úžasnému sboru - je radost ho poslouchat. Ti jsou už tak úžasně sezpívaní a sehraní, že máte vždy jistotu dobré práce! Jaroslav Kyzlink trochu uvolnil ze svého (po 3 představení takto provedeného) "příliš dramatického" pojetí, kdy nejednou přehlušil příliš hlasitým orchestrem pěvce. Tentokrát to byla příjemná dobře vedená hudba, která nevedla pěvce, ale nechala se vést jimi. Všechna dříve neprováděná zpívaná pianissima dostala příležitost, aby vyzněla v kontrastu s další melodií. V orchestru nezaznělo jediné zaváhání, vše bylo krásně čisté!

Je třeba ještě nějakcý dalších slov, abych obhájila úmysl jít pošesté? :-D Je velký rozdíl jít na pěvce, které jen znám na jevišti, jiné to je jít na pěvce, které obdivujeme a jiné sledovat pěvce, které obdivujeme a známe je ještě k tomu osobně (někdy i v přátelském vztahu)... Vedle mě seděl pán, který, nechápu proč, po většinu posledních dvou obrazů hleděl na mě a ne na jeviště. Tak, to jsou zrovna ty nejdůležitější momenty a když všem držíte palce, aby se jim všechno povedlo, "máte trému" za ně a pak se radujete, že se jim všechno perfektně podařilo, nevím, čemu se celou dobu divil! :-D

Tak, teď už se mi vůbec nesmějte, jdu se obléci a běžím na Madama Butterfly. :-) Prý tam nemůžu chybět...

čtvrtek 19. listopadu 2009

Další opery - přenosy a záznamy Slovanský dům

Na stránkách Jonase Kaufmanna jsem našla link na přenosy a záznamy oper v Palace Cinema ve Slovanském domě v Praze (mimo jiné je tam i přímý přenos Carmen 7.12.2009 z La Scaly, kde právě Kaufmann zpívá Dona José). Ale i ostatní nabídka je nádherná, posuďte sami.
Odkaz s plným programem pro Slovanský dům je zde
Odkaz s programem, který uveřejňuje PalaceCinema je zde (chybí tu ovšem některá představení, uveřejněná na linku viz výše, ale je zde info, že se promítá i v Brně ve Velkém Špalíčku).
První záznam, La Traviata začíná už příští středu, 25.11.2009, v 19:00, v titulní roli Angela Gheorghiu.
Reklamu jsem nikde žádnou nenašla, Slováč promítá ve velkém utajení. Takže tu máme další nabídku vedle přímých přenosů z Metropolitní opery. Pokud vím, první vlaštovky se objevily už někdy v létě, pokračování je - jak se zdá - mohutné.

úterý 17. listopadu 2009

Bludný Holanďan v Divadle F.X.Šaldy v Liberci 14.11.2009

Mám radost z toho, že jsou tyto stránky navštěvovány stále stejným množstvím čtenářů (tedy že se od mého odchodu v červnu nic nezměnilo), ba naopak, poslední příspěvky o představeních v Brně a v Košicích se staly nejčtenější v historii stránek. Autorkám skvělých recenzí tedy patří velké gratulace i poděkování. Dnes zcela výjimečně i já přispívám a to Bludným Holanďanem z Divadla F.X.Šaldy v Liberci, kde jsem byl 14.11..

Dle dostupných informací byla inscenace (slavnostní předpremiéra 29.9.2007) jednou z nejnákladnějších v historii divadla. Je to vidět na první pohled, v tomto směru se odvedl velký kus práce. Celé představení je, na co se dívat, scéna (Daniel Dvořák) působí moc pěkně a věrohodně (např.efekt lodi Holanďana), stejně tak kostýmy (Jan Kříž) jsou vydařené.
Režii dostal na starost Oldřich Kříž a povedlo se mnohé. Přešlapem byl ovšem hlas „Starého Delanda“, který zněl z reproduktorů před začátkem každého dějství. Zbytečnost navíc, která jen kazí dojem z Wagnerova díla. Laciné gesto, které nemuselo být. Příběh je jakoby vyprávěn očima starého Delanda, kterého ztvárnil v samozřejmě nezpívané roli sám pan Kříž. Dobrý nápad, slovo „dobrý“ ovšem plně a zcela dostatečně vystihuje, jaký to nápad skutečně byl.

Pěvci. Richard Haan, kvůli kterému toto povídání vlastně píšu, má můj obdiv. Krom toho, že na jevišti velmi dobře působil a vypadal, i jeho herecký projev patřil k tomu nejlepšímu, co bylo možné vidět. Jeho hlas je vyzrálý, plný, výborně zní zejména ve středních polohách, nečiní mu však problém ani výšky, některé byly skutečně parádní. Tedy i hlasově od začátku do konce podal výkon, který patřil k tomu nejlepšímu, co jsem na domácích scénách v podání našich pěvců slyšel. Zdá se navíc, že velmi dobře rozumí své roli a možná i to zapříčinilo, že bylo dobře rozumět jeho němčině. Ať v této formě vydrží co nejdéle.
Dagmar Žaludkovou jsem měl ještě před sedmi lety za perspektivní mladou pěvkyni, která může lecos dokázat. V sobotu však byla jako Senta zklamáním. Ač například duet s Holanďanem vyšel báječně, mnoho ostatního příliš dobře nevyznělo. Výšky zkrátka hezké nebyly, nešly přirozeně, byly vydřené, ani pianissima na tom nebyla lépe. Věřím a doufám, že jindy zpívá lépe, měla by se dle mého názoru spíše věnovat italskému repertoáru. Hlas na mě působil jako zničený, ostrý, a unavený. Snad se pletu.
„Nejněmečtěji“ mi zněl (role Erika) tenor Václava Málka. Má opravdu nevšední a zajímavou barvu hlasu. Je to pěvec evidentně obdarovaný a podal velmi dobrý výkon. V jedné střední hlasové poloze má opravdu parádní barvu a výraz.
Yevhen Shokalo jako (opravdu se takto tento pán sám podepisuje???) zazpíval asi nejlépe, jak jsem ho kdy slyšel. Pravidelně podává stabilní výkony, jeho témbr byl příjemný, jeho baryton má sílu i výraz. Příjemně překvapil a potěšil.
Jako vždy pro mě byl katastrofou hlas pana Jiřího Davida (kormidelník), poslouchat se jednoduše nedá, nebyla to náhoda, slyšel jsem ho již přibližně posedmé. Zpívá jen ve dvou polohách. hluboko a vysoko. Ani jedno nezní hezky a přirozeně. Žalostně se rovněž předvedla Blanka Černá jako Mary, její ohromné vibrato by rozvlnilo i Středozemní moře.

Sbor. No. Některé členy zná člověk v Liberci už léta letoucí (případně i staléta staletoucí) a ne že by zpívali špatně. To rozhodně ne, často i naopak. Mohli by ale alespoň oholit knír a jinak se učesat či si vzít paruku. Jinak totiž působí tak, že již léta letoucí zpívají jednu a tu samou operu. Naštěstí jsou zde i vcelku nové tváře jako je například Jiří Bartoš, který k výbornému zpěvu i výborně hraje a to v KAŽDÉM okamžiku. Zdá se mi, že se ansámbl rozrostl i o několik velmi dobře zpívajících mladých dam, což je určitě pozitivní.

Co říci k orchestru? S Wagnerovým dílem si na své úrovni poradil. Výhrady mít člověk může a musí, celkový dojem byl ale docela dobrý. Martin Doubravský, zdá se, dozrává, jeho vedení mi přišlo pozorné, gesta čitelnější. Stále je ještě mladý, velmi rád bych ho slyšel dirigovat jiný orchestr. Tuší někdo, zda ta možnost je? A nebo působí opravdu jen v Liberci?

V Libereckém divadle člověk zažije několik podivností jako je program za 18Kč či placená šatna za 5Kč, něčím skutečně nevkusným je ale to, že šéf opery a dirigent Martin Doubravský nestojí jen v čele tamního orchestru hudebních nástrojů, ale i v čele orchestu nástrojů kouřících. Velmi slušně početně obsazená sestava instrumentů, z kterých se jistě nejen před začátkem představení valí dým hned vedle pokladny, je neuvěřitelný. Libereckému magistrátu by to nemělo být lhostejné, být jeho členem, zasadím se o důrazné napomenutí. Takto nelze vítat návštěvníky divadla !! !!

Tak tolik z Liberce. V příštím půlroce mě čekají Mistři pěvci v Drážďanech, Parsifal ve Vídni a opět v Drážďanech, Rienzi v Berlíně, Tristan a Isolda ve Vídni a opět v Drážďanech kompletní Ring. Budu mít věru s čím srovnávat.

Návštěvu libereckého Holanďana rozhodně doporučuji, stojí za to!

neděle 15. listopadu 2009

Kde bolo, tam bolo... boli dva krásne večery v košickej opere

Rusalka a La Traviata mali tento týždeň okrem mňa spoločné ešte jednu vec- Táničku Paľovčíkovú v hlavnej úlohe.
11.11. som konečne po dvoch sezónach znova Rusalku. Bola to jedna z mála opier, ktorá sa mi páčila na prvýkrát. Priznám sa, že som skôr fanúšikom modernej réžie ale po chvíľke som sa stotožnila s Troškovou rozprávkovou Rusalkou.
Scéna a hlavne kostými sa veľmi vydarili, hlavne u Ježibaby a Vodníka.
(Tatiana Paľovčíková a Ondrej Mráz)
Musím povedať, že Rusalka sa v ten večer veľmi vydarila aj po stránke speváckej aj hereckej. Rusalku spievala výborná košická sopranistka Tánička Paľovčíková, pre ktorú je postava Rusalky spevácky priam napísaná a o tom, že je Tánička nie len speváčka ale aj výborná herečka som nikdy nepochybovala a aj tentokrát jej to vyšlo.
Taktiež priam excelentný výkon podala Denisa Hamarová v úlohe Ježibaby. Do tohto večera bolo pre mňa záhadou meno- Viera Kállayová, ktorú som predtým videla len v úlohách, v ktorých nemala až taký priestor sa naplno prejaviť. Rola Kuchárika jej sadla.
Ale moje sympatie patrili Kňažnej v podaní Janette Zsigovej, ktorú som konečne po dlhom čase videla v tejto úlohe. A nedá mi nespomenúť tie jej nádherné šaty.
V úlohe Vodníka si zaspieval Ondrej Mráz, s ktorým sa mi v tejto chvíli spája len jedno slovo: dramatickosť.
A nakoniec nedá mi sa nevyjadriť k Jaroslavi Dvorskému, ktorý spieval Princa. Sprvu som sa nestotožňovala s obsadením Jaroslava do tejto postavy, ale v ten večer ma ako Princ presvedčil.
(Janette Zsigová)
Druhým mojím predstavením bola La Traviata v piatok 13teho. Podľa pôvodného obsadenia mala v ten večer spievať Violettu Michaela Varády, ktorá je pre mňa zo sopranistiek najväčšou záhadou. Doposiaľ sa mi nepodarilo vidieť operu, kde by spievala hlavnú postavu. Videla som ju spievať (tak výraznejšie) na opernom koncerte začiatkom sezóny a bola som očarená.
Ale okolnosti sa zmenili a po príchode do divadla pozerám, že Violettu spieva Tánička. Sprvu som si nebola istá, že či to hneď po Rusalke zvládne, veď aj Rusalka aj Violetta sú náročné postavy a vyžadujú veľa.
Aj keď sa mi Táňa javí ako dramatický soprán, koloratúry zvládla vynikajúco. Ako Violetta žiarila.
Je pravda, že La Traviata (a hlavne s týmto obsadením) patrí k mojím najobľúbenejším predstaveniam, preto sa nemôžem celkom nezainteresovane vyjadriť, ale aj toto spracovanie hodnotím pozitívne.
Klasická réžia, v ktorej žiarili nádherné kostými, ma dostala.

(Tatiana Paľovčíková, Zuzana Orlovská, Marián Lukáč a Ludovic Kendi)
Scéna prvého aj druhého dejstva bola usporiadaná podľa mojich očakávaní, avšak so scénou v treťom dejstve sa veľmi nestotožňujem.
Osviežujúco pôsobili zboristky- cigánočky na čele s Alenou Fialekovou v árii Noi siamo zingerelle.
V priebehu predstavenia som zaznamenala pár momentov, pri ktorých som mala až zimomriavky a táto ária bola jedným z nich.

Obe predstavenia vyšli výborne, len škoda, že sa hrajú tak málo. No, o to sú potom vzácnejšie.

sobota 14. listopadu 2009

Mimořádně nádherné představení v Brně!!!


Pátek 13. Pro spoustu lidí je to den plný smůly, v Itálii je to den plný štěstí. Sice jsme v České Republice, ale hrála se italská opera, takže rozhodně štěstí všem přálo! 13. 11. se v Janáčkově divadle uskutečnila premiéra dlouho připravované Pucciniho opery Madama Butterfly. Říkám předem - to se musí vidět!!!


Jako mě osobně dokáže uchvátit Zeffirelliho scéna a režie proto, že je na jevišti spousta zajímavých kulis a oko neví, kam by se dříve podívalo, čím by se pokochalo, v Brně mě uchvacuje přesný opak. Během tohoto kalendářního roku jsem shlédla 3 nové inscenace - Eugena Onegina (4x), Macbetha (2x) a Madama Butterfly (zatím 1x). Ve všech třech je scéna velmi jednoduše udělaná a umožňuje divákům využít vlastní fantazii. Spousta věcí se naznačí jen mírně a je jen na nás, zda si toho všimneme, nebo ne (musím se přiznat, že až teď napočtvrté jsem viděla spoustu "nových" věcí v Oneginovi a dívám se na tu operu zase jiným pohledem). Mám pocit, že takováto představení potřebují minimálně dvě shlédnutí, abyste si všechno pořádně prohlédli a našli vše, co je na první pohled skryté! Za to, že tyto inscenace stojí za několikanásobné shlédnutí, dám ruku do ohně :-)!


V Butterfly se před vámi otevře úplně jiný svět vytvořený zajímavou scénou, nebo kdo chce, může zavřít oči a jen vnímat hudbu (ale o hodně se ochudí!!! :-D). Na kraji jeviště je menší bazének (jezírko) s rybičkami (bohužel umělými, neb originálním se moc nechtělo údajně plavat). Na jedné straně roste rákosí a vedle něj je malý vodní mlýnek, takže hladina se pořád vlní a vytváří tak zvláštní světelné obrazy. Na druhé straně je ve vodě několik kamenů, po kterých se dá přejít na druhou stranu. Scéna je velmi prostě udělaná. Místo domku s posuvnými stěnami je na jevišti jedna "stěna" z pohyblivých tyčí svisle zavěšených na jiné vedorovné a jimi pořád někdo prochází, odhrnuje je... Scénu doplňuje několik vysokých a nízkých "stolků" na sednutí, schování se pod ně... Skvěle byla vymyšlena opět světla a využití stínů a odrazů vodní hladiny. V předehře před posledním dějstvím se na oponu promítají plynoucí mraky v měsíční záři - nádhera!


O scéně se dnes musím rozmluvit mnohem více! Janáčkovo divadlo má teď tolik technických možností, které by nám mohlo závidět každé jiné v republice. Kromě otáčivého jeviště, které se skoro "nezastavilo" za celou operu, máme novou velkou skvělou věc a to je možnost vyzdvihnout určité části jeviště a utvořit tak několik různých úrovní od sebe oddělených. (moc tomu nerozumím, ale přijeďte se na to podívat, to všude neuvidíte!) Během letošních "operních prázdnin" proběhla v divadle jedna z etap rekonstrukce a mezi její výsledky patří i tohle! (pár fotografií z rekonstrukce najdete přímo na stránkách divadla http://www.ndbrno.cz/pro-media/aktualne-z-divadla/rekonstrukce-janackova-divadla-od-1-6-do-30-9-2009/)


Kostýmy a choreografie byly dobře vymyšlené. Všichni "Japonci" chodili takovým tím drobným krokem (i během děkovačky!!! :-D) a měli na sobě krásná kimona. Každý mimo to vlastnil svůj vějíř, se kterými vytvořili velmi zajímavé kreace (je hodně zajímavé porovnávat vějíře v Brně s MET v Turandot...). Úchvatný kostým měl hlavně strýc Bonzo! Z něj šla skutečně hrůza. Role chlapce byla také velmi dobře vymyšlená (možná tu byla trochu inspirace Butterfly z MET... neviděla jsem ji, proto nemohu moc dobře posoudit). Po jevišti chodil trochu větší chlapec (rozhodně ne dvouletý) a držel v ruce panenku, kterou nejednou jeho matka objímala a k ní promlouvala, takže živý chlapec dával panence "život" - on dýchal a hýbal se za ni (v MET to byla loutka, že?).


Takže všichni, kdo vymysleli scénu, režii, kostýmy, choreografii, všichni mají můj velký obdiv!


A po hudební stránce? Jak zazpívat a ztvárnit takové role? Pinkertona - "potvoru", která si hledí jen sama sebe, neohlíží se na ostatní, touží jen po vlastním potěšení a v této inscenaci na konci nedojde k žádné "proměně" (jako třeba Onegin...), Butterfly - patnáctiletou nevinnou dívku, která se pro jediného muže vzdá všeho, je zatracena svými příbuznými, opuštěna manželem a pořád doufá, že se k ní vrátí, a pak najednou všechno jedním okamžikem ztratí, Suzuki - "dobrou duši", která zůstane věrná do poslední chvíle, snaží se pomoci své paní vydržet všechny útrapy jejího života, konzula, který by rád všechno, co se stalo, změnil, ale nemůže, ví, že pro to udělal, co mohl, ale všechno se odehrálo úplně jinak, a on má být tím, kdo Butterfly řekne hrozné zprávy... Jak zahrát takové role, aby byly věrohodné?


V roli Pinkertona se představil slovenský tenorista Peter Berger (mnou neustále vychvalovaný Lenský). Peter má skvělé umění zahrát milujícího muže a pak najednou "padoucha" tak dobře, že by mu člověk jeho činy i odpustil. Má velmi příjemný hlas, který umí pohladit po duši, způsobit, že vám běží mráz po zádech, že nemůžete dýchat i že přestanete vnímat, co se děje na jevišti a v myšlenkách se ocitáte úplně někde jinde.
Během jednoho večera před námi stál egoistický "nafoukaný" Američan, který musí získat každou krásnou dívku, aby si připsal další trofej a měl se čím chlubit, který je schopný si vyfotit chvíle "radosti", kdy snad i on propadne tomu tajemnému kouzlu mladičké Butterfly a nechá se unášet její krásou a nevinností, zároveň i chvíle největší "bolesti", kdy se vrátí po třech letech na totéž místo a není schopen pohlédnout své ženě do tváře, protože poznal svou obrovskou chybu... Objeví se před námi muž, který prožívá svatební noc se svou krásnou Butterfly, který utírá jemně její slzy a pomáhá jí zapomenout na všechno zlo a strach, které se ukrývají venku za zdmi jejich domu. A také muž, který hluboce lituje (nebo to jen předstírá?) toho, co udělal a prchá zbaběle sám před sebou. Myslí si, že se zbaví výčitků? Jedná jako malé dítě, které neví, co má dělat a proto uteče. A pak, když vidí umírající Butterfly popadne jejich syna a chladně ho odnese od ní pryč a ani se neotočí.


Tohle je jeden, co do režijního pojetí, z těch nejkrutějších Pinkertonů, jaké jsem dosud viděla. Nebo tak jen vypadá? Tato postava mě přivádí k stále dalšímu a dalšímu přemýšlení. Mám ho odsoudit, nebo mu odpustit?
Když přišla svatební noc a zůstal s Butterfly sám, zpíval nádherným jemným hlasem, že jste měli pocit, že stojíte uprostřed rozkvetlé japonské zahrady s jezírkem a měsíc svým bílým světlem ozařuje cestu, po které jdete. Hlas vám utíral slzy bolesti a strachu a vháněl slzy dojetí...


Když se pak po třech letech vrátil tentýž člověk a viděl stejný dům, všechno tak, jak to vypadalo, když odcházel, nevěděl, co má dělat. V jeho hlase byla zoufalost, volání o pomoc, beznaděj... Prožívali jste to s ním a byli jste v tu chvíli snad i schopni mu odpustit, takové naléhání jste slyšeli, že byste nemohli jednat jinak... Když se loučil s domem, kde poznal lásku, klečel u jezírka a sbíral plavající květy, které tam hodila Butterfly. Nemohl to už déle vydržet a utekl... a na závěr? Vrátil se jen proto, aby vzal syna a na Butterfly se ani nepodíval.
Bylo by zajímavé se zamyslet, co bylo s Pinkertonem dále... tížilo ho svědomí? Vrátil se do Ameriky? Jak se choval ke svému synovi... Pane Bergere, bravo, dosud nikdo mě neinspiroval k podobným úvahám! Skoro si říkám, jaká škoda, že v opeře není více scén s Pinkertonem! :-(


Role mladičké Butterfly se ujala překrásná Csilla Boross. Že mám pro ni určitou slabost, nemusím ani dále rozepisovat :-). Její Tatiana, Lady Macbeth a teď i Butterfly jsou důkazem jejího neuvěřitelného umění zahrát jakoukoli roli velmi přesvědčivě a naplno.
Její nádherný hlas se rozléhal divadlem bez jediného zaváhání, plný přesných a jistých vysokých tónů, které si člověk musel opravdu vychutnat, neklid duše nahánějících pianissim a přesvědčivého ztvárnění toho, o čem zrovna zpívá. Když se poprvé objevila na jevišti, cupitala na pahorek v doprovodu svých družek s takovým nadšením, že se ani nezadýchala a tak se těšila, že se snažila splnit všechno, co je povinností, aby to dopadlo dobře. Nevinně žádá svého budoucího manžela, zda si s sebou může vzít několik svých věcí a leká se svého osudu, když se jí zeptá na tajemné černé pouzdro.


Pak, když přijde strýc Bonzo a rodina ji zatratí, najednou, jako by z ní odešla duše. Je zoufalá, co má dělat? Oproti Pinkertonovi však neutíká, není hnána zbabělostí, ale hrdě se staví proti zlu, které ji potkalo. Svým způsobem je Butterfly mnohem dospělejší, než Pinkerton. Ona nedá nikdy přednost snadnější příjemnější cestě, ona půjde po cestě trápení i za cenu svého života, přesto však zůstane věrná tomu, v co celou dobu věřila, pro co žila...
V první noci je to nevinná dívka, která se plně oddává svému manželovi, věří mu a nemyslí na nic zlého, co by ji snad mohlo někdy od něj potkat. Když pak odjede, je to už dospělá silná žena, která nevnímá slova jiných a stále věří, že se její manžel vrátí. Nemusí o tom sama sebe přesvědčovat, ona to ví! Odmítá nápadníky a stále chce zůstat věrná.
Když se pak ozve výstřel z lodního děla, všechno se zastaví. To je ta chvíle, na kterou tři roky čekala. Chvěje se po celém těle, že není schopna stát klidně, aby přečetla nápis na lodi. A pak to vidí - JE TO ABRAHAM LINCOLN!!! Honem všechno nazdobit květy, připravit, aby celý dům připomínal svatební noc. Kdy už přijde?
Setkání s krutou pravdou jí dává jasnou cestu, jak se s tím vypořádat. Odhání od sebe Suzuki, posílá chlapce, aby si šel hrát, a úplně sama odchází ze života, když se zdálky ozývá Pinkertonův hlas...


Suzuki Jany Wallingerové byla hodná věrná duše, která chránila svou paní a měla ji z celého srdce ráda. Kdyby mohla, odvedla by Butterfly daleko od všech lidí, aby jí už nikdo nemohl ublížit (nepřipomíná Vám Suzuki Aninu z Traviaty a Emílii z Otella?). Spojení těchto dvou žen bylo neskutečné. Vysoká Suzuki chránila svou drobounkou Čo Čo San. Snášela od ní výčitky, "napadání"... Vždy stála při ní. Jana se své role zhostila moc dobře a sklidila za ni oprávněný velký potlesk! Když si představím, kolik různých představení musela někdy denně večer zpívat (Liška Bystrouška, Nabucco, Kouzelná flétna, Eugen Onegin...), zatímco dopoledne měla zkoušky na Butterfly, klobouk dolů!


Sharpless Romana Janála byl velmi přesvědčivý. Jeho hlas se mohutně nesl a měl obrovskou sílu. Zahrál věrohodně muže životem zkušeného, který pevně radil Pinkertonovi, ať zváží, jakého vztahu chce s Butterfly docílit; který ztratí sílu při poslouchání odhodlaného hlasu této ženy, když jí čte dopis, který nemůže pokračovat, jakmile spatří jejího syna a který je zoufalý nad tím, jak osud rozhodl o jeho přátelích. Skvělá práce!

Orchestr, pan dirigent Kyzlink, ostatní sólisté a sbor předvedli vynikající výkony. Představení bylo oceněno obrovským potleskem vestoje, kdy ještě navíc všichni tleskali zaráz, což v Brně zažijete ne moc často!


Při nejbližší příležitosti si půjdu toto představení zopakovat, protože taková nádhera se musí vidět znovu a znovu. Tímto vás všechny na ni zvu, přijeďte se podívat a nechte se unášet nádhernou hudbou a vynikajícími nápady tvůrců inscenace. Hlavně pojďte okouknout ten jevištní zázrak! :-)

Těší se na vás Csilla Boross, Peter Berger a Jana Wallingerová (a já na Vaše názory)! :-)

čtvrtek 12. listopadu 2009

Zlatý hlas ve Zlatém sále - recitál Renée Fleming ve vídeňském Musikvereinu


V pondělí 9. 11. se uskutečnil ve Zlatém sále recitál Renée Fleming za klavírního doprovodu Macieje Pikulskiho. Vstupenky byly za poměrně přijatelnou cenu (61-19 euro na sezení, 5 euro na stání).

Ani nebudu popisovat, kdo všechno měl se mnou do Vídně jet, nakonec jsem se tam vydala sama :-). Koupila jsem si vstupenku na stání a měla jsem poměrně štěstí (byla jsem poslední, kdo ještě stál v první řadě). Do Musikvereinu stejně jako do Staatsoper si musíte vystát frontu, pokud chcete něco i vidět a ne jen slyšet. Vstupenku už máte ale dávno v ruce. Nevzít si skládací židli nebylo zrovna rozumné, takže z dvouhodinového recitálu se staly 4 hodiny vestoje... Ale ať žijí vídeňské fronty! Když půjdete párkrát do Opery, zjistíte, že tam chodí určitá skupina stále stejných lidí. A ty stejné lidi můžete potkat i v Musikvereinu (potkala jsem tam celkem 3!). Jedna Japonka seděla va frontě proti mně na Faustovi, jednu starší paní znám z několika front a mladík (takový hrozně upovídaný, vždycky bývá vepředu a chodí na Galerii, mám Tě od něj, Pavle, pozdravovat, ptal se, zda tam nejsi taky :-D, potkávali jsme ho v červnu denně).


Do budovy vás pustí dvě hodiny před začátkem (to je ještě fronta poměrně malá), takže není nutné nějak moc dlouho před budovou čekat. Co je takové trochu nepříjemné na místech na stání, je, že je tam zábradlí pouze vepředu, takže ti v dalších řadách se už nemají o co opřít. Je poměrně vysoké a studené (železné :-) ). Na místa se jde stylem - kdo uběhne těch 5 metrů rychleji, stojí na lepším místě... Oblečení na místech na stání nebylo občas zrovna reprezentativní. Viděla jsem tam i kluky s vytahanými mikinami a div ne roztrhanými riflemi. :-( Vůbec i lidé na sezení volili ne moc slavnostní oblečení (jako, kdyby šli rovnou z práce). Potkat ženu v sukni byla náhoda, v šatech téměř nemožné. Nejlépe oblečení byli asi pánové. Oblek zvolila většina. (jak velký rozdíl oproti Staatsoper...!)


Na jeviště přišla za velkého potlesku paní Fleming (měla na sobě šedostříbrné šaty) a klavírista. Na programu byli v první části Olivier Messiaen a Henri Dutilleux. Nemohu říct, že by mě tato moderní hudba nějak zvlášť oslovila, ale jistě si našla hodně příznivců! Jen mě rušilo to, že jsem Renée skoro vůbec neslyšela. Jestli ty všechny písně byly v pianissimu, nebo jsem od ní stála příliš daleko, nebo klavírista hrál moc nahlas... Nevím. Občas jsem se musela hodně soustředit, abych její hlas zachytila. :-( Ale ta "opravdová pianissima" byla úžasná!!!

O přestávce jsem se pokusila projít si sál ze všech možných úhlů. Podařilo se mi dostat se i na jeviště, kde seděla i část publika (dobrá místa, jen viděli Fleming zezadu :-(). Rozhodně je to pěkný pohled úplně odzadu do sálu! :-)

V druhé polovině se do toho Renée už pořádně opřela a konečně jsem si pořádně vychutnala její hlas. Všechno, co zpívala, bylo neskutečně obtížné. Říkám si, jak se mohou takové písně zapamatovat... :-) Slyšeli jsme Richarda Strausse a Brada Mehldaua. Tentokrát mi Strauss přišel mnohem "snesitelnější", než jindy (proti Messiaenovi to byla úleva :-D).

Zasloužila si obrovský potlesk s několikanásobným "BRAVA"! Přídavky byly obrovské třešničky na dortu a musím říct, že pro mě zanmenaly největší zážitek z celého recitálu :-). Zazpívala nám dalšího Strausse, Leoncavalla a Giordana.


Po skončení jsme ve velké skupině čekali na podpis (já jako na trní, neb mi měl jet 50 minut po koncertu poslední vlak domů...). Měla hodně gratulantů, a tak jsme čekali dost dlouho, ale dočkali se! Byla velmi příjemná a, když jsem jí složila poklonu za Thais, zářila nadšením.


V sobotu ji budeme mít v Praze (v přímém přenosu v TV), takže se moc těším, že ji znovu uvidím! :-)


Program:
Olivier Messiaen
Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes aus dem Zyklus "Poèmes pour Mi"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "L´épouse"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Ta voix"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Les deux guerriers"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Le collier"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Prière exaucée"


Henri Dutilleux
Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Le temps l´horloge"

-------- Pause --------

Richard Strauss
Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Verführung", op. 33/1

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Freundliche Vision", op. 48/1

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Ständchen", op. 17/2

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Winterweihe", op. 48/4

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Zueignung", op. 10/1


Brad Mehldau
Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes aus "The Book of Hours: Love Poems to God"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "I love you, gentlest of ways"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "No one lives his life"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "His caring is a nightmare to us"

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Extinguish my eyes, I´ll go on seeing you"


Zugaben:

Richard Strauss
Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Extinguish my eyes, I´ll go on seeing you" "Cäcilie", op. 27/2


Umberto Giordano

Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Extinguish my eyes, I´ll go on seeing you" "Nel so amore". Arie der "Stephana" aus der Oper "Siberia"

Ruggero Leoncavallo
Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Extinguish my eyes, I´ll go on seeing you" "Musette svaria sulla bocca viva". Arie der "Mimi" aus der Oper "La Boheme"

Richard Strauss
Erinnerung an den Vorverkaufsbeginn des Werkes "Extinguish my eyes, I´ll go on seeing you" "Morgen", op. 27/4

pondělí 9. listopadu 2009

Kdybyste nemohli usnout...

Budeme mít teď hodně dlouhou pauzu, než uvidíme další přenos z MET. Ale, abychom se přenesli aspoň poslechově do hlediště této Opery, nabízí se nám hned několik variant:

Začnu od té dražší
MEt má vlastní rádio Sirius, které je placené, a kde od rána do večera hrají různá představení včetně přímých přenosů (ty jsou téměř každý den), takže kdyby se vám nechtělo v noci spát a měli jste pár dolarů navíc, ve 2 ráno začíná představení. :-)
Přehled přenosů najdete vypsaný přími v kalendáří MET http://www.metoperafamily.org/metopera/season/calendar.aspx označeny jsou jako SIRIUS XM Live Broadcast.

Mnohem levnější verze (ne ovšem každý den, ale asi 2x týdně) jsou přenosy přes RealPlayer. Tento program si můžete zdarma stáhnout z internetu a je na něm i možnost nahrávky zvuku, takže kdybyste věděli, že to nedoposloucháte do konce, můžete si představení nahrát. :-) Tyto přenosy jsou označeny jako Listen Live a většinou naskočí přenos už 15 minut před začátkem. Přestávky jsou zaplněny zajímavými rozhovory, soutěžemi... patří sem i přenosy ze sobotních odpoledních představení (takže i přímé přenosy, které vidíme na plátně). Kdo se nedostane do kina, může alespoň poslouchat. :-)

Třetí variantou, kdyby vám nefungoval RealPlayer, jsou tzv. "Saturday matinee broadcasts". Začínají až 12. 12. Pucciniho Tritticem s docela dobrým obsazením. Tyto přenosy vysílá newyorské rádio WQXR přímo na svých stránkách, nebo pokud máte program Screamer Radio, dá se to chytnout většinou i tam (občas to nenaskočí... :-( ).

Tyto přenosy trvají ještě o týden déle, než přenosy do kin a zakončí se Bergovou Lulu.

Bezpochyby i Český Rozhlas 3 Vltava nás pozve nejednou do MET, takže, kdo třeba nevládne moc dobře angličtinou, může v některých večerech poslouchat i českou verzi. Loni jsem poslouchala Rusalku i z WQXR i z Vltavy a výhodou bylo, že se zvukově nepřekrývaly, takže, když se mi líbila nějaká árie a za ní byl dlouhý potlesk, mohla jsem si její část poslechnout ještě jednou :-D. Rozdím byl asi 3-5 minut a, jestli si to dobře pamatuji, Vltava vysílala dřív, než NY. :-)

neděle 8. listopadu 2009

Marcello Giordani vás všechny srdečně zdraví! :-)

Včera jsme shlédli v několika sálech "napínavý" přenos Turandot z MET. Závidím Českým Budějovicím, že byly ušetřeny těch nervů, které jsme měli s každým "zaseknutím" zvuku a obrazu.

Zeffirelli je už dopředu zárukou dobré práce a velké "podívané" (viz nedávnou Bohému ve Vídni). Inscenaci jsem znala už z DVD s Domingem a Martonovou z MET a s Domingem a Dimitrovou ze Scaly. Byla jsem zvědavá, zda bude nějaká změna v režii, scéně... Pár jich bylo a nejedna znamenala velké zlepšení (hlavně chování Turandot, když k ní promlouvala Liu ve 3. dějství!).

Velkým a příjemným překvapením byl pro mě pan dirigent. Velmi sympatický a pohledný pán, jehož verze Turandot se mi líbila. Mělo to spád a nebylo jediné "hluché" místo.

Maria Guleghina asi nebyla ještě úplně zdravá, v začátcích jsem se trochu obávala o její hlasivky, ale její otázky pokládané v určitých místech v pianu naháněly hrůzu. To nebyla "krvelačná Turandot Evy Martonové", ale Turandot, která touží po smrti, po pomstě jakýmkoli způsobem - po chladné smrti, nikoli horké krvi. S dalšími a dalšími tóny jsem si pak plně vychutnávala part princezny a musím říct, že mě velice potěšila. Herecky to zvládla úžasně (mně se hrozně moc líbí ty dlouhé vlasy :-D) a, když jsem po polibku zahlédla na její tváři slzu, moc mě potěšilo, že jsem ji mohla vidět (ať žijí přenosy, jinak by si jí nikdo kromě Giordaniho nemohl všimnout).

Giordani je pro mě velký otazník, otázka, která pořád nemá odpověď. Líbí, nebo ne? Za první dějství bych mu usekla hlavu i bez otázek, v druhém bych ho víc trápila s otázkami a za 3. bych si ho vzala... On pro mě osobně nebude nikdy "vzorovým" Calafem (tím je Domingo a asi jiného nenajdu), ale za Nesun dorma sklidil oprávněný potlesk. V posledním dějství předvedl opravdu dobrý výkon. Jeho pozdrav mě moc potěšil, jen by se mohl příště podívat do mapy :-D.

Liu je moje nejoblíbenější role v této opeře a moc se mi líbila. Když oslovovala Turandot, její hlas byl tak plný lásky a oddanosti, že on byl určitě prvním plamenem, který aspoň trochu rozmrazil tu ledovou schránku kolem princeznina srdce. Tohle byla Pucciniho opravdu úžasná tečka za jeho operním dílem.

Rameyho mám ráda a v roli Timura mě moc potěšil. Přišel mi hlasově v lepší kondici, než v lednu ve Vlaštovce.

Ministři jsou mistři v oboru. Poprvé jsem se na začátku druhého dějství hodně bavila.

Co ale opravdu pořád trochu nechápu, je, jak stihli tu změnu scény :-D. Asi měli přední scénu, plátno a vzadu nachystanou druhou, kterou najeli na tu přední... Ale tak rychle? :-) V Brně byla změna odměněna obrovským potleskem, takže i dnes dokáže oslnit diváky jako přes 20 lety.

Představení celkově bylo opět hodno velkého divadla, jako je MET!

pátek 6. listopadu 2009

Maria Guleghina jako Turandot na novém DVD

17. listopadu vychází (skoro současně spolu s přenosem z MET) DVD Turandot v hlavní roli s Marií Guleghinou. Vydává UNITEL Classica, režie Chen Kaige. Jedná se o představení Opery ve Valencii, diriguje Zubin Mehta. Kromě Marie Guleghiny účinkují - v rolích Kalafa Marco Berti, Liu Alexia Voulgaridou a Timura Alexander Tsymbalyuk.









Pojeďte do Zlatého sálu!!!

Kdo z vás se chystá v nejbližších dnech do Vídně, určitě ať neváhá navštívit koncerty v Musikvereinu! 9. 11. tam totiž zpívá Renée Fleming a vstupenky jsou stále k dostání za slušnou cenu (od 5 euro na stání po 61 na sezení na hodně dobrých místech). 11. tam potom bude zpívat Magdalena Kožená a na ni je ještě hodně volných vstupenek. Tady Vám dávám i odkaz na samotné novinky, stojí to tento měsíc opravdu za návštěvu!

http://www.musikverein.at/newsletter/ausgaben/2009_d_nov.html

PS: Ve Staatsoper zrovna hrají Wágnerův Prsten, Lady Macbeth von Mzensk, Salome atd.
http://www.staatsoper.at/Content.Node2/home/spielplan/saisonvorschau.php?month=