sobota 17. října 2009

Vídeňská Bohéma


Už to vypadalo, že se nám to nepovede, ale opak byl naštěstí pravdou! 12. 10. se Dana a Vlasta vydaly do větrem deštěm bičované Vídně, aby shlédly představení La Bohéme v původním obsazení Calleja, Stoyanova, Eröd, Raimondi, Carydis. Zde máte dojmy:

Vlasta:
Více jak 113 let dojímá milovníky opery příběh se smutným koncem o křehké dívce Mimi a básníku Rodolfovi, zhudebněný Giacomem Puccinim-Bohéma.
Tehdy v r. 1896 v Turíně při premiéře nebyla La Bohéma přijata nijak vlídně, ale to se během kratičké doby změnilo a dodnes je velmi oblíbeným, vyhledávaným a často hraným operním kusem.
12. října jsem se svou operní přítelkyní Danou navštívila Vídeňskou státní operu, kde dávali 378. reprízu inscenace Franca Zeffirelliho. Chci se s vámi podělit o své dojmy a pocity a napsat své laické postřehy.
Už samo jméno Zeffirelliho je jakousi známkou a zárukou kvality a je už dopředu jistá vysoká inscenační úroveň.
Hned 1. dějství-velmi omšelá, ale naprosto úžasná mansarda, ve které mladí bohémové žijí a humorem a sarkasmem si ulehčují svůj bídný osud. Fascinovaně působí i 2. dějství - latinská čtvrt v Paříži s oblíbenou kavárnou Monus, kam přivádí Rodolfo se svými přáteli skromnou a nezkušenou Mimi a kde hodují ve vánočním čase na cizí účet. Nádherná je i scéna mrazivého rána před hostincem v 3. jednání, kam přichází vyčerpaná, nemocná a utrápená Mimi a kde se odehraje smutný rozchod Mimi s Rodolfem.
Dirigent Constantin Carydis /velmi sympatický mladý muž/ vedl suverénně, energicky a zároveň s úžasným citem celý ansámbl hráčů, pěvců a sboru, i když se v 2. dějství stalo, že se smíšený sbor i dětský sbor nejméně ve dvou místech lehce opozdil. Ale jinak sbory zněly naprosto výtečně. Taktéž vídeňský operní orchestr vynikal svou brilantností, čistotou a až křišťálovým jiskrným zvukem. O tom jsem se přesvědčila už potřetí. Dokázal zahrát jak rozverně, tak dramaticky i srdceryvně.


A nyní k pěveckému obsazení. Ženské role Mimi a Musetta byly obsazeny Kassimirou Stoyanovou a Ildikó Raimondi. U Stojanové se mi v začátku tak docela nelíbilo pár vysokých tónů, ale rychle se rozezpívala a pak bylo jasné, že vládne velmi krásným, měkkým, malebným sopránem. V posledním jednání zpívala a hrála Mimi tak skvěle a přesvědčivě, že nás všechny naprosto okouzlila. Divadlo ani nedýchalo.
I. Raimondi byla vynikající jak pěvecky, tak herecky. Bezvadně předvedla Musettu jednak temperamentní, bezstarostnou a lehkomyslnou, ale také později vyděšenou nemocí Mimi, zklidněnou, dobrotivou a obětavou.


Joseph Calleja


Pěvecké umění Josepha Calleji obdivuji. Ve Vídni a v Londýně jsem byla svědkem, že je milován a obdivován svými fanoušky, kterých není málo. V kontaktu s nimi je velmi příjemný, milý a vstřícný. Je obdařen krásným, nosným tenorem se zajímavou jižanskou barvou. Trochu rušivě na mě působí jeho vibráto při dlouhých tónech. Jeho hlas se nese jako mohutný tok a je ho plné divadlo Na druhé straně se dokáže ztišit do jemných lyrických nádherně znějících tónů. Jako Rodolfo vedle křehké Mimi mi jeho hlas připadal příliš robusní.
Marcella měl původně zpívat Adrian Eröd, v den představení byla ohlášena změna, roli převzal Markus Eiche. A byl to výborný Marcello. Bravurně předvedl svou barytonovou roli v celém představení a svým hereckým umem vnesl do děje jiskru, především v momentech, které se odehrávají v mansardě.
Schaunarda a Collina ztvárnili Tae Joong Yang /baryton/ a Janusz Monarcha /bas/. Svými výkony skvěle doplnili bohémskou čtyřku.


Na závěr bych si dovolila malé srovnání.
Vloni jsem v prosinci viděla tutéž Bohému s tímtéž dirigentem, ale jiným pěveckým obsazením. Rodolfa zpíval Rolando Villazón. Ač byl Calleja úžasným Rodolfem a měl i velký úspěch, pro mne byl ještě úchvatnější Villazón a o úspěchu není třeba mluvit. Vídeňané ho taktak že nezadusili přízní. Mimi tehdy zpívala Kristine Opolais. Byl to její úspěšný debut ve Vídni. Kassimira Stoyanova byla v této roli přesvědčivější, hlasově vyzrálejší, nádherná Mimi.
Jinak z obou představení Bohémy jsem měla nezapomenutelně krásné zážitky a pocity, takže jsem přesvědčena, že do Vídeňské státní opery stojí zato jezdit a už se těším na další návštěvu tohoto operního domu.


Nová hlavní opona

Dana:
Říkám si, co mám k tomu více dodat? :-) Na Bohému jsem jela hlavně kvůli Callejovi a Erödovi. Nechávám si posílat maily z Vídeňské opery, kde mi píší změny obsazení. Od začátku sezóny jsem jich dostala už asi 10 a jen jsem s napětím očekávala, jestli mi dojde mail se změnou i na toto představení... V 11 hodin jsme se ještě dívaly na obsazení vyvěšené na budově Opery a změna nebyla. O 2 hodiny později mi však došla zpráva, že Adrian Eröd nezpívá a nahradí ho Markus Eiche. Zklamání to svým způsobem bylo. Jméno Eiche mi ale bylo dost povědomé a nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem se s ním už setkala (až doma jsem je našla na programu Rheingoldu z června).


Krassimira Stoyanova

Jelikož byla docela velká zima, občas i pršelo, ve frontě skoro nikdo ve 3 hodiny nebyl. 2 španělské diváky napadlo napsat na papír, že si tam drží místo, abychom je nepředběhli. Když mohou Španělé, proč to nezkusit také? Také jsme tam nechali vzkaz, že držíme dvě místa a šly jsme zatím do tepla. Je to docela dobrý způsob, stačí, když tam už někdo je, řeknete mu, že někam jdete a pak se vrátíte tak půl hodiny před otevřením budovy.

1. řada byla pro nás jistá už od začátku a dlouho jsem nezažila tak zaplněné divadlo. Nepochybuji o tom, že bylo vyprodáno, i místa na stání byla obsazená do posledního místa.

Představení bylo pro mě nejkrásnější ze všech, co jsem ve Vídni viděla. Mám moc ráda Zeffirelliho inscenace a mé nadšení nebralo konce. U videí se mohu dívat jen na to, c omi kamera dovolí, ale tady jsem se mohla kochat celou scénou, herectvím všech protagonistů...


Scéna z 2. dějství, kterou můžete vidět v inscenaci Metropolitní opery (ne příliš odlišná od scény ve Vídni)

Mansarda byla udělaná moc dobře, na pařížskou ulici a kavárnu v 2. dějství nelze zapomenout! Otevřela se opona a, i když už je to tolikáté představení, z hlediště se ozvalo obdivné wau, óó... :-) Nepochybuji o tom, že v prvních představeních publikum tleskalo. Zeffirelli skvěle vyřešil přechod od obchůdků, přes Parpignola až po příchod do kavárny. Obchůdky byly pojízdné stánky, Parpignol přijel s vozem taženým oslíkem a, když všechno tohle odjelo ze scény, objevil se najednou vnitřek kavárny. Za ním byly schody vedoucí do další ulice, kde už stál sbor čekající na průvod vojáků, ještě další vyvýšená ulice a nádherně namalované domy. Všude stály pouliční lampy, stromy, lavečky... Nevěděla jsem, kam se mám dívat dřív! Co na Zeffirellim miluju, je, že u něj není nikdo, kdo by jen stál a nic nedělal. I ten nejposlednější člen sboru něco dělá. Pořád se tam něco děje a přitom to neruší hlavní protagonisty.


Ildiko Raimondi

2. a 3. dějství mi přišly jako film. Jako bych se dívala do úplně jiného světa. Byla jsem v nádherné večerní pařížské ulici a pak jsem se najednou ocitla na předměstí, kde byl všude sníh a jen několik prošlapaných cestiček. 3. scéna mě úplně fascinovala. Nevím, zda bylo na kraji jeviště natažené tenké plátno, nebo jak se podařilo dosáhnout toho, že byla celá scéna jakoby v mlze... Opět musím pochválit osvětlovače! Světlo bylo šedomodré a skvěle působilo iluzí chvíle před svítáním. Na jedné straně stála hospůdka, na druhé vysoký strom, z něhož visely rampouchy. Směrem dozadu se táhla široká zasněžená ulice ulice s prošlapanými cestičkami. Nemohla jsem odhadnout, kde končí jeviště a začíná namalovaný obraz. Opravdu jsem měla hlavně z této scény pocit, jako bych byla v kině a dívala se na film. Nádhera! Zeffirelli tedy rozhodně nezklamal.

Poslední dějství nás vrátilo opět do mansardy. Zeffirelli použil velmi dobrý "trik", když Mimi zemřela a Collin to objevil, Rodolfo začal pomalu zatahovat závěs na okně a scéna postupně potemňovala. V tu chvíli by v hledišti bylo slyšet spadnout špendlík. Napětí by se dalo krájet. To jste jen slyšeli, jak všichni kolem vás téměř nedýchají, jak jen s napětím očekávají tu chvíli, kdy to zjistí i Rodolfo. Samotný konec dojal snad všechny včetně pěvců. Viděla jsem, jak sám Calleja a Eiche byli z toho dojatí.

Co se týče pěvců, musím všechny jen pochválit. Calleju mám ráda a s radostí jsem si vychutnala jeho zpěv i herectví. Stoyanová se mi líbila už na fotografiích na internetu a, když jsem ji viděla naživo, nevěřila jsem vlastním očím. Z určitého úhlu pohledu mi připomínala paní Boross :-D.


Markus Eiche

Eiche překonal všechna moje očekávání a setkala jsem se tak s velmi sympatickým a příjemným člověkem. Konečně mám i jeho podpis (po Rheingoldu mi utekl, tak jsem ho neměla). Na paní Raimondi jsem se těšila. Znala jsem ji už ze záznamu Gala koncertu při výročí 50 let znovuotevření Vídeňské opery a tam se mi moc líbila. Její Musetta byla úžasná. Pan dirigent vedl pěvce i orchestr skvěle a zvolil tempo, které mám ráda (občas se mi stane, že to hrají rychleji nebo pomaleji, než jsem "zvyklá", nebo než je moje představa). Vynikající práce!

Pokud se vydáte do Vídně, neopomenu vás upozornit, že vyšel nový krásný kalendář Vídeňské opery na rok 2010. Jsou tam fotografie z představení z let 1991-2009. Co pro některé není tak krásné, je cena :-) 22 euro (v Arcadii, jinde jsme ho zatím nenašly).

V dubnu budou v Bohémě zpívat Netrebková s Beczalou, já jedu určitě, kdo chcete, můžete se ke mně přidat!


PS: Když se vám bude chtít projít si o přestávce budovu, běžte až úplně nahoru na galerii a když vyjdete ještě kousek výš, dostanete se na balkón, který je rovnou na úrovni jezdeckých soch nad hlavním vchodem!

PPS: Kdybyste chtěli vidět toto režijní pojetí a nedostali se do Vídně, existuje několik DVD Zeffirelliho Bohém (asi 4) a, nevím, zda to vyšlo oficiálně, nebo to jen hráli v TV, verze Pavarotti, Cotrubas, La Scala je úplně totéž představení, jako jsme viděly ve Vídni. Carreras a Stratas z METu je podobné v 1., 2. a 4. dějství, jen ve větším a scéna z 3. dějství je udělaná trochu jinak.

1 komentář:

Marci řekl(a)...

Díky Vlastě a Daně za reportáž, doufám, že budou fotky.
Calleju mám ráda - líbí se mi jeho hlas a podle mě se typově na Rudolfa hodí. Kasimiru Stoyanovou znám zatím jen z DVD nahrávky Otella jako Desdemonu - a moc se mi zde líbila.