středa 8. července 2009

Salome se v bazénu neutopila





Tomuto blogu vděčím za mnoho dobrého. Mimo jiné už díky němu nemusím pokaždé cestovat za operou sám a poslední týdny se mi poštěštilo nebo poštestí hned několikrát, že mohu své zážitky sdílet s kamarády, tedy s vámi. Nejprve Drážďany s Milošem a Vítem, pak Vídeň s Danou a zítra s Blankou a s Vlastou odlétám na dva dny do Londýna!

Dnes bych se chtěl krátce ohlédnout za Salome ze Semperoper v Drážďanech. Než začnu hodnotit pěvce, dirigenta a inscenaci a třeba mít i nějaké výtky, musím, aby v tom bylo jasno, říci, že představení předčilo všechna má očekávání a pořád se při vzpomínce nestačím divit, jak vynikající mělo úroveň.

Není pochyb, že tato incenace od Petera Mussbacha je eurotrash od prvního do posledního okamžiku, ale eurotrash, u kterého jsem neměl obvyklý pocit, že skladatelovu hudbu ignoruje a odvádí od ní, ale naopak, že se do ní snaží proniknout a něco v ní najít, takže je ke Straussovi v určitém ohledu i vstřicnější než mnoho klasických inscenací, kterým obvykle dávám přednost. Minimalistická scéna nevyužívá celé jeviště, ale odehrává se uprostřed na nakloněné ploše, která mi připomínala rozpůlený diamant. Kulisy nejsou de facto žádné, místo nich na diváka působí výrazné osvětlení, většinou bazénovou bledě modrou barvou (navíc je plošina spojena s prázdným zbytkem jeviště kovovými schůdky! nikdo z účinkujících si ale plavky nevzal), někdy scéna zčervenala. Těžko se vysvětluje proč, ale i to málo stačí a je velmi působivé.

Oč je tato inscenace úspornější, pokud jde o scénu, o to více hýří nápady, pokud jde o herecké vedení pěvců a o zajímavé náhledy na vztahy mezi postavami. A myslím, že všechny režisérovy nápady si stejně jako scéna rozumí s operou, jež měla právě v Semperoper světovou premiéru před více než sto lety, více než dobře. Nemohu vyjmenovávat všechno, protože bych se vám stejně jen marně snažil přiblížit něco, co se musí především vidět, ale tři vzpomínky si neodpustím. První trefa do černého byla, že Jan Křtitel nebyl tentokrát většinu času za scénou, ale stál připoután právě k těm schůdkům jako z koupaliště. Vše pak dostalo úplně novou jiskru. Stál ovšem právě na jednom stupínku, jako kdyby byl na odchodu, nebo naopak přicházel, takže přece jen zůstával trochu stranou. Ale přehlédnout ho nemohl nikdo, Herodes, Herdodiada, ani Salome, což bylo velmi zneklidňující pro ně i pro mě. Když pak přišel kat, postavil nohu o stupínek níže. Vida, jak mnoho může vyjádřit jeden nenápadný pohyb.

Další ohňostroj nápadů se konal během oblíbeného Tance sedmi závojů. Vlastně to ani nebyl moc tanec , ale jakási pantomima reflektující zmatek Salome ze vztahu k Herodovi, Herodiadě i k Janovi. Vše bylo pohybově výborně připraveno a šlo do netušené hloubky. Potom Salome svékla několik kusů oblečení nikoli ze sebe, ale z Heroda (jak symbolické) a Herodiada dokonce provokativně a s pohrdáním obnažila svou nohu před Janem.

Opravdu nádherný byl pro mě ale závěrečný monolog hlavní hrdinky. Tentokrát měla k dispozici nejen hlavu, ale celé Janovo tělo zabalené v bílé látce a postupně se do té látky sama soukala, až nakonec jakoby se svým vytouženým na věky nehybně splynula. Herodes ji tentokrát ani nemusel zabíjet, jen při pohledu na dvě na sobě ležící těla s hrůzou klopýtal zpátky se sekerou v ruce. Věřte nebo ne, ale toto vše bylo uděláno cudně a poeticky a spíše než aby to stavělo na odiv velkolepou zvrhlost této scény, tak to přivádělo pozornost k hluboké a marné touze, kterou je Salome zžírána a pro kterou umírá.

Pěvecké výkony byly velmi dobré až vynikající, a to i v nějmenších rolích. Velmi dobře si např. Jaczues-Greg Belobo poradil s malou, ale hudebně krásnou rolí prvního Nazareťana. Co se týče hlavních rolí, Nadja Michael svým charismatem celému představení dominovala. Byla spíše trochu více upadlá, chtivá a vychytralá Salome než bych si představoval, ale někdy dokázala působit i dívčím a naivním dojmem. Rozhodně ale její Salome byla z těch na které se nezapomíná. Výšky zpívala jistě a bez námahy, ve středních polohách bych někdy uvítal trochu vice síly. Má pro tuto roli trochu lyričtější hlas než některé wagnerovské pěvkyně, ale hlas, který se velmi příjemně poslouchá.

Markus Marquardt předvedl jako Jan Křitel výkon přinejmenším chvalitebný. Velmi jistě vedl svůj hlas a jasně vykresloval melodickou linku. Některé velmi hlasité pasáže ho snad stály trochu více sil, ale koho ne? Možná jsem slyšel v této roli i zajímavější hlasy a větší vášeň, ale nechyběla mu potřebná hrozivost ani tajemnost, méně se mu dařilo znít sladce.

Wolfgang Schmidt v předeším výrazové roli Heroda nepostrádal invenci a vhled do podle mě jedné z nejzajímavějších operních rolí. U mnoha konktrétních frází a slov vždy napjatě čekám, co tenor vymyslí a skoro pokaždé jsem se dočkal něčeho, co mě upoutalo. Pěvcův souboj s rušivým vibratem ale probíhal až do konce představení, byť se mi zdálo, že se to postupně spíše zlepšovalo.

Jako Herodias mě velmi příjemně překvapila Doris Soffel svým citem pro drama a také svým mohutným a ten večer absolutně jistým hlasem. Tato role není asi nejvděčnější a já ji mám sklon trochu přehlížet, ale tato umělkyně ji dokázala pozvednout mezi role hlavní. Povrchnost, se kterou se Herodias staví k dění kolem sebe, může být zakrýváním svých vlastních pochybností a výčitek svědomí, které nepřizná ani sama sobě, a Doris Soffel to moc dobře ví.

Nakonec ale na tento večer vzpomínám asi úplně nejvíce díky dirigentu Sebastianu Weiglemu a jím vedené Staatskapelle Dresden. Možná lze něktré detaily, které do partitury ukryl jeden z největších kouzelníků s orchestrem, vykreslit i jemněji a jasněji, ale celkově jsem byl z monumetálního zvuku unešen a místy jsem nebyl daleko k šílenství. Krásnému šílenství. Takový výkon si zaslouží bouřlivé ovace a zasloužil by si je nejen v Drážďanech, ale třeba i ve Vídni, v New Yorku a vůbec kdekoli. Takový výkon totiž myslím není úplně obvyklý nikde.

Ovšem musím znovu připomenout, že kouzlo celého zážitku bylo ještě silnější díky tomu, že jsem nejel sám, ale se dvěma dalšími operními nadšenci a především mými kamarády. Věřím, že si to brzy zopakujeme a všechny čtenáře vybízím k témuž. Mimo jiné můžete tuto Salome vidět ještě v září se stejným obsazením. Ostatně, máme tady jednu rubriku zřízenou zrovna pro společné cestování.

P.S.:Obrázky jsou z premiéry inscenace před čtyřmi roky, takže jsou na nich jiní umělci.

2 komentáře:

Dana Šimková řekl(a)...

Zajímavé, dobré!!! Jak tak pořád čtu a slyším, že všichni básníte o Salome, měla bych se na ni také asi vypravit, nebo si ji aspoň pustit na videu. Když už jsem se se Straussem seznámila, měla bych v tom pokračovat! Pavle, výborný, určitě chápu nadšení, které z Tebe zářilo už ve Vídni :-), určitě se nechám inspirovat!

PS: Ty společné cesty jsou něco naprosto úžasného!!!

Anonymní řekl(a)...

Wolfgang Schmidt je znamenitý pěvec, kterého zná mnoho světových scén. Na netu jsem ho zahlédla i v obsazení některého z Ringů.
Ála