pondělí 13. července 2009

Londýnská Traviata v hvězdném obsazení


Royal Opera House, 3.7.2009

Přátelé, dnes se s Vámi chci podělit o další z „hvězdných“ operních zážitků, tentokrát v Londýně. Jak asi většina z vás ví, jsem poslední dobou „ujetá“ na Hampsona, takže se snažím dohnat promarněná léta minulá a nevynechat žádné jeho současné operní vystoupení. Musím ale říct, že s Traviatou jsem dlouho váhala, protože mám v paměti Traviatu z r. 2005 v Salzburgu, kde jsem Hampsona viděla v opeře vlastně poprvé, dost jsem se těšila a výsledkem bylo v jeho případě dost velké zklamání. Nebyla to ale ani tak jeho vina, spíš vina režie, která mu nedala skoro žádný prostor se v roli Germonta nějak „lidsky“ projevit. Nakonec mě přátelé přemluvili, ať do Londýna jedu, a díky tomu jsme nakonec absolvovali v Covent Garden dva naprosto úžasné hvězdné večery – Traviatu a Lazebníka Sevillského.

U Traviaty se jednalo o „oprášenou“ verzi z r. 1994 v níž tehdy zazářila Angela Gheorghiu, tentokrát se v roli Violetty jednalo o londýnský debut Renée Fleming, Alfreda zpíval Joseph Calleja a Germonta již zmíněný Thomas Hampson. Na rozdíl od některých starších obnovených operních inscenací třeba ve Vídni mi tato londýnská přišla velmi krásná a svěží, jaksi nadčasová. Reálná dobová výprava i nádherné kostýmy věrně evokují dobovou atmosféru. Citlivá režie Richarda Eyra klade důraz na detailní vykreslení vzájemných vztahů tří hlavních protagonistů, což dává prostor pro herecké mistrovství zejména Hampsonovi a Fleming, a celkově to celému ději dává hluboký lidský rozměr. Řeknu hned dopředu, že to pro mě byla nejnádhernější a nejdokonalejší Traviata, jakou jsem životě viděla. Začalo to už předehrou. Dirigent Antonio Pappano vedl od prvního okamžiku orchestr takovým způsobem, že jsem chvilkama měla pocit ( i během jednotlivých dějství), že některé pasáže slyším jakoby poprvé. Čím to bylo? Nezvyklé tempo, často i střídání rychlejšího a pomalejšího tempa, naprosto dokonalá dynamika a dokonalý cit pro zpívané slovo.

Prvnímu dějství kralovala Renée Fleming, která během cca 30 minut dokázala ukázat několik „tváři“ Violetty, od suverénní hostitelky na slavnosti přes křehkou ženu, trpící záchvaty ničivého kašle, až po dívku, která touží být milována, ale zároveň se bojí uvěřit, že by ji takové štěstí mohlo potkat. Toto vše dokázala ztvárnit strhujícím způsobem jak pěvecky, tak i herecky. Calleja coby Alfredo na mě v tomto dějství působil ve srovnání s ní téměř nepatřičně - svým hlasem mě ani tentokrát nijak zvlášť nezaujal, dost mi vadilo stále přítomné mírné vibrato, a jeho zamilované pohledy na se podobaly spíš jakýmsi úšklebkům.


Vrcholem večera pro mě bylo dějství druhé. Těžko hledám slova, jak ten zážitek vylíčit. Bylo to drama se vším všudy, mistrovsky ztvárněné všemi hlavními protagonisty hlasově i herecky ( role rebelujícího syna Callejovi seděla lépe, než role zamilovaného). Myslím, že Giorgio Germont se ještě nikdy nesetkal s Violettou, která by urputněji bojovala za svou lásku, tak silně mu vzdorovala, jemu, který byl vždy zvyklý, že se všichni skloní před jeho autoritou.


Úplně ho to vyvedlo z míry, „vypadl“ ze své připravené role a byl docela bezradný. Chvíle, kdy Violetta apeluje na jeho soucit, líčí mu, jak je těžce nemocná a v závěru se zhroutí v záchvatu kašle, doslova vyráží dech. Zdá se, že nakonec to Germont vzdává, že už nemá další argumenty, jak Violettu přesvědčit. Zničeně sedí shrbený na židli, když v tom Violetta překvapivě ustoupí. Přála bych všem vidět, jak Thomas Hampson dokázal tenhle okamžik zahrát – během několika vteřin se na jeho obličeji vystřídalo asi 8 různých výrazu – od zbystření pozornosti, přes nevěřícný úžas až po bezmeznou úlevu, že konečně dosáhl svého. Pak už Germonta zajímalo jen jediné, co nejdřív zmizet z Violetiny blízkosti, celá situace je mu vrcholně nepříjemná a trapná – Violetta ho marně žádá o trochu citu, o otcovské objetí.


Následující střetnutí otce se synem bylo plné zvratů, vášně i bezradnosti. Nedokážu se v tomto místě ubránit srovnání se salzburskou Traviatou z r. 2005. Nikdo asi nedokáže ztvárnit Alfredovo zoufalství při čtení dopisu od Violety působivěji, než Rolando Villazon v Salzburgu. Ale i Calleja se zhostit svého partu celkem zdařile, podněcován mistrovským výkonem Hampsona. Germont nejprve vpadne dovnitř a bez ohledu na synovo zoufalství si stále „ mele“ svoji předem připravenou řeč. Synův vzdor ho překvapí a vyvede z míry. Nejkrásnější je scéna, kdy si vedle něj sedá na židli a chce mu něco říci, váhá, neví, jak začít, váhavě položí svoji ruku na jeho, pak si ji přitáhne – syn se mi ale vytrhne – v duchu jsem si vybavila sama sebe, kolikrát jsem byla podobné situaci, řešila s již skoro dospělými dětmi nějaké problémy, oni vzdorovali a já jsem byla úplně stejně bezradná, jako v té chvíli Giorgio Germont. Thomas Hampson měl v této Traviatě oproti Salzburgu daleko větší prostor pro vyjádření psychologie své postavy a proto byl jeho Germont o mnoho lidštější. Nejvíce jsem si to uvědomila v posledním dějství, v okamžiku, kdy mu Alfredo zoufale vyčítá: „Vidíš ji? Vidíš, co jsi udělal?“ Jeho zoufalství bylo tak upřímné a silné, že jsem poprvé dokázala Germontovi „odpustit“, co spáchal.

Když už jsem u posledního dějství, tak to byl „koncert“ René Fleming. Představte si tu krásnou, vždy pečlivě nalíčenou ženu, s rozpuštěnými rozcuchanými vlasy, v bílé zakrvácené noční košili, na lůžku se zakrváceným polštářem, bez make-upu…..Violeta ví, že je konec, ale přesto se u ní střídají okamžiky beznaděje a zoufalství s nadějí…… Přiznám se bez studu, že toto dějství jsem celé probrečela………
Při děkovačce jsem si říkala, že při takovém skvostu bude potlesk trvat hodně dlouho – ale opak byl pravdou. Publikum tleskalo velmi nadšeně, ale také velmi krátce. Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby se to hrálo ve Vídni!


Po představení jsme samozřejmě šli čekat na autogramy. První se objevila René Fleming, usadila se do prosklené vrátnice, pořadatelé pouštěli dovnitř malé skupinky fanoušků, žádná tlačenice, strkání, každý měl čas prohodit pár slov, pochválit… Věděli jste, že René Fleming mluví plynně německy? Prý studovala ve Frankfurtu, tak proto. Příště bych to mohla zkusit třeba s češtinou! Říkala, že už se těší na koncert v Krumlově.




Calleju do vrátnice neusadili, normálně vyšel na ulici a tam ho obklopili fanoušci. Je to takový obr, že brzy bude vypadat jako Pavarotti. Ale je to sympaťák.
Marně jsme bohužel čekali na dirigenta Papana a Thomase Hampsona, což mě docela dost sklamalo. Ale jinak byla tahle Traviata další perlou v náhrdelníku mých mimořádných operních zážitků.



Videa z představení v přímém přenosu 30. 6.:
http://www.youtube.com/watch?v=HYZ2_Wb7bmA
http://www.youtube.com/watch?v=lTldf32dxSk
http://www.youtube.com/watch?v=CIGWNBgMzt8&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=Q3BYMIB7exA&feature=related

4 komentáře:

Vlasta řekl(a)...

Pod všechno,co zde Blanka tak působivě a výstižně vylíčila,přidávám svůj podpis,poněvadž jsem se v tom nadpozemském operním nebi ocitla také.Něco tak mimořádně nádherného se opravdu nezažije často !
Všechna slova chvály a nadšení jsou sice jen slova, ale Blance se podařilo,že z nich intenzívně vyzařuje ta úžasná síla prožitku a naše obrovská spokojenost.

Anonymní řekl(a)...

Absolutně sdílím vaše nadšení z londýnské Traviaty.My jsme na ní byli v sobotu 27.června.

Také pro nás to byla nejúžasnější Travita jakou jsme v životě viděli!

Nádherně a výstižně jste ten krásný,téměř dokonalý zážitek popsala.

Jen pro informaci dodávám,že naše představení snímaly čtyři kamery a v programu je uvedeno ,že představení nahrává Royal Opera v koprodukci s Opus Arte.
Tak by mohlo vyjít DVD.

Ale musím říct,že žádné DVD/i když je to úžasná věc a máme jich spoustu/ nenahradí to ,co v
divadle uvidíte,uslyšíte a prožijete!

Díky vřelé za recenzi.
VP

Dana Šimková řekl(a)...

VP, radostnější zprávu jsem se snad ani nemohla dozvědět! Blani, je to nádhera, sama víš, i Ty, Vlasto, že bych hned jela s vámi. Ale už díky tomuto podpisu to všechno vidím. Zvláštní, mě Calleja ve Vídni přímo ohromil...

bianca řekl(a)...

VP, to by bylo úžasné, kdyby Traviata vyšla na DVD, i když s vyjímečností "živého" zážitku máte naprostou pravdu. Ale člověk nemůže být všude a tak se někdy s DVD musí spokojit. Přiznám se, že jsem před živým představením Traviatu viděla již v přímém přenosu do kin, který byl 30.6. - jeli jsme na něj s několika přáteli do Drážďan - žážitek to byl ohromný, ale pár dní na to v Londýně naživo ještě mnohem intenzivnější.