pondělí 27. července 2009

Barbiere barbierissimo




Napřed jedno malé varování – kdo nemáte rádi chválu, raději tento přispěvek nečtěte. O Lazebníkovi sevillském, kterého jsem měl před několika dny viděl v Royal opera house v Londýně hned dvakrát, se totiž mnoho jiného než chvála psát nedá a nevěřím, že bych ještě někdy v životě mohl vidět lepší inscenaci nejpopulárnější komické opery.

Začněme třeba orchestrem a jeho šéfdirigentem Antoniem Pappanem, který představení řídil. Maestro měl originální nápad pro každé číslo, ba snad pro každý takt a zjevně si dal mnoho práce a znovu promyslel celou tuto rutinně hranou operu. Obětoval možná trochu spontaneity, ale zato nechal vyniknout Rossiniho nápaditému hudebnímu humoru a jasně ukazoval na leckdy opomíjenou zvukomalbu. Orchestr nehrál pouze noty, ale také se jako lehký vánek nenápadně plížil v Basiliově árii o pomluvě, klel a vyhrožoval s Bartolem, vzdychal s ústřední dvojicí a tak dále. Sotva jsem věřil svým uším, s jak bohatou dynamikou je možno hrát, např. davové šílenství v ansámblu Mi par d’essere bylo zpočátku velmi nenápadné (ještě jsem to neslyšel hrát tišeji), ale postupně rostlo a rostlo až znělo skoro nesnesitelně. Jako kdyby po mě lezl nejprve jeden mravenec, pak druhý, třetí a nakonec jsem je nestíhal shazovat. Tempa byla volena s dobrým vkusem a rychle se střídala, především ve scénach, kdy Almaviva a Rosina naoko uvolněně něco říkali nahlas Bartolovi a něco jiného rychle šeptali sobě navzájem, případně každý pro sebe, tedy v obou převlekových scénách, nejnápadněji asi při hodině zpěvu. Opět velké osvěžení a další způsob, jak mě pan dirigent přiměl Lazeníka i po dvacáté opravdu pozorně poslouchat. Co se týče technické stránky, pak byla dokonalost na dostřel. Snad ještě něco málo do absolutní sehranosti chybělo v předehře, pokud tedy hodnotím opravdu přísně, ale potom jsem měl dojem, jako bych slyšel jeden dokonalý hudební nástoj, na který hraje maestro Pappano. Jakoby neexistovala žádná vzdálenost mezi ním a jeho hráči, každé jeho gesto bylo okažitě vyslyšeno, a to s bravurou. Ani jednou v orchestru nic neskříplo, všechny ansámbly držely perfektně pohromadě. Pořád trochu pochybuji, jestli se mi to nezdálo.

Jestliže má těžkou práci dirigent, když má posluchače přimět, aby poslouchali notoricky známé melodie, pak má ještě těžší práci režisér, který má diváky přimět, aby se smáli notoricky známým vtipům. A kupodivu se to Moshe Leiserovi a Patrici Caurierovi podařilo. Ačkoli je jejich inscenace de facto klasická a respektuje dílo, se kterým se potýká, daří se jí skoro každou situaci postavit neotřelým způsobem. Když např. don Bartolo zpívá ve své árii Rosina místo Giannina, neupozorní ho na to Almaviva alias Alonso, ale naopak, on na to upozorní Alonsa, aby mu ukázal, jaký je kujón. Jenomže učitel hudby na to nereguje, tak nad ním nadutý doktor mávne rukou, že ti dnešní mladíci už nerozumějí legraci. Když pak všichni vyrovázejí nevítaného Basilia svým Buona sera, strkají mu neobratně ruku do kabátu, takže přitom chudák úpí a při svém Buona sera se drží za pochroumanou končetinu, zpívá fortissimo a v jeho hlase se mísí ublíženost s výhružkou. Tak bych mohl jmenovat jeden originální nápad za druhým, ale pochybuji, že bych byl schopen jenom naznačit veselí, které bylo na herecky excelentně připravených sólistech patrné a které předávali navýsost spokojenému publiku.

Všechny role byly obsazeny špičkovými pěvci a vesměs i výbornými komedianty. Juan Diego Florez to při premiéře snad až přehnal s ozdobami v árii Ecco ridente al cielo a skoro zabil její lyrické kouzlo. Při druhém představení se ale trochu mírnil a pokud mluvím o všech ostatních číslech, celý večer potvrzoval, proč je dnes jako rossiniovský tenor naprosto bezkonkurenční. Navíc se mi zdálo, že zpíval ještě o něco elegantněji než jsem u něj zvyklý, takže tentokrát nezněl pouze jako chlapec, ale také jako aristokrat. Zřejmě to byly plody spolupráce s mágem Antoniem Pappanem. Hlavní ale zůstává především krásná barva jeho hlasu, kterou asi všichni znáte a která se špatně popisuje. Zvláště v Se il mio nome zněl nadpozemsky, po mnou ne úplně milované, leč výborně provedené efektní árii Cessa di piu resistere diváci div nezbořili Královskou operu. Navíc také svým dílem přispěl k čilému životu na jevišti, byť představení patřilo ještě více dalším účinkujícím, kteří se pro komedii narodili spíše než on.

Pietro Spagnoli byl jako Figaro luxusní obsazení, s mohutným hlasem a suverénním, zemitým projevem. Něktré výšky mu zůstaly odepřeny a nelíbilo se mi, že v záverečném ansámblu Di si felice innesto jednotlivé fráze nevázal, ale vyrážel jednu po druhé, leč celkově mu náleží poklona. Fungoval jako velmi výkonný motor celé komedie, ačkoli byl na můj vzkus až přiliš plebejský (od Figara čekám i trochu moudrosti a nadhledu).

Hlas veterána Feruccia Furlanetta se už pro komickou operu jistě nehodí tolik jako pro jeho stále fenomenální kreace v rolích neštastných starců, ať už ruských nebo verdiovských, ovšem pravý umělec jako on dokáže některé menší obtíže překonat. Nejtěžší pasáž v árii o pomluvě chytře obešel a slova o tom, jak nakonec pomluva udělá ránu jako kanón nebo blesk, velmi osobitým způsobem deklamoval, místo toho, aby zpíval předepsanou rychlou frázi. Ale který pěvec nenakládá s Rossiniho partem podle svých potřeb? A Furlanettova úprava byla skutečně chytrá. Jinak jeho hlas nikdy nepostrádal svůj úctyhodný a mohutný zvuk a Basilio, kterého s dirigentem a oběma režiséry připravil, byl roztomilý. Nejen mazaný oportunista, ale tentokrát i milý ňouma, který trpí obsesivní potřebou pomlouvat. Pomluvu nenabízel jen jako kalkulující profesionál, ale také jako někdo, kdo se k smrti rád dívá na to, jak funguje. Byl to jeden z vrcholů večera.

Alessandro Corbelli nejenom že ve svých padesáti sedmi letech stále disponuje znělým a technicky výborně připraveným hlasem, který se nepotkal s jedinou obtíží ani při drmolení nadlidsky rychlého závěru své árie Al dottor della mia sorte, ale především je živoucím ztělesněním italské komedie. Jako don Bartolo se ale nevyžívá v pitvoření se a neukazuje nám starého doktora jako postavu pouze směšnou, ale někdy až děsivou. Místy jsem měl dojem, jako bych v něm viděl Molierova Lakomce. Každá jeho komická kreace je skvost a Bartolo nebyl výjimkou, což je asi vše, co se mi chce o jeho výkonu psát. Určitě je jednou z největších osobností dnešní opery.

Nakonec jsem si nechal Joyce diDonato, hlavní hrdinku večera. Hlavní nejen pěvecky a herecky, ale také díky své bojovnosti. První večer totiž po Una voce poco fa ošklivě upadla na nohu a zbytek představení dohrála o holi. Ač jí to doktor chtěl zakázat, odzpívala i všechny reprízy, tentokrát na vozíčku a publikum se jí dokázalo vděčně odměnit. Když se jako Rosina snažila zamluvit svůj překvapený výkřik při setkání s Almavivou coby Alonsem tím, že jí zabolela noha, strhl se dlouhý a pobavený potlesk.

Jakkoli je její přístup obdivuhodný, ještě vetší chválu si zaslouží její umělecký výkon. Její hlas je mohutný, sytý a má ušlechtilý zvuk, její technika velmi pravděpodobně překoná všechny Rosiny, jaké jsem kdy slyšel nejen já, ale vůbec všichni dnešní smrtelníci i s tou nejlepší pamětí. Lehkost, s jakou točí své kudrlinky, se zdá vyvracet přírodní zákony. Pokud je to vůbec možné, pak je Joyce diDonato pro Rossiniho ještě větším požehnáním než Juan Diego Florez.

Jako herečka dostala v této inscenaci mnoho přiležitostí vyniknout a využila jich vrchovatě, přičemž do svého projevu dokázala zapojit i svou berli a v repríze vozíček. Její smysl pro humor toto už tak výborné představení dokázal pozvednout ještě o pár pater výše, v jejím hlase bylo nevídané množství barev a nálad, zvláště při hodině hudby, v árii Contro un cor. Kromě Rosininy mazanosti a vzteku na dona Bartola dokázala také uvést v život i lásku k Almavivovi, takže její výkon také nebyl jen nekonečnou honbou za smíchem. Když při bouři plakala pro domnělou zradu svého milého, byl to pláč, který opravdu chytal za srdce.

Nuže, MET zatím nevyužila svou příležitost a nevydala na DVD svého fantastického Lazebníka se stejným párem milenců. Snad se Královská opera zachová jinak a nepromarní svou ještě větší příležitost. Přeji to vám všem i sám sobě. Kéž by bylo podobných večerů více.

4 komentáře:

bianca řekl(a)...

Pavle, bravo, jako bych to při čtení Tvého článku viděla znovu. I pro mě to byl nejnádhernější Lazebník mého života!

Tantris1978 řekl(a)...

Skvělé. Nevím, jestli představení, článek rozhodně!

bianca řekl(a)...

Ještě bych chtěla doplnit informaci ke zranění Joyce DiDonato. Očklivě upadla, ale hned se zase zvedla a pokračovala dál, takže si někteří diváci ani ničeho nevšimli. Vypadalo to na výron,trochu kulhala a na konci prvního dějství už přišla na jeviště s holí. Po přestávce oznámili jeji zranění i odhodlání dozpívat do konce. Druhé dějství absolvovala již s berlí, kterou si pohotově ozdobila růží v barvě svých šatů. Po představení ji z divadla odvezli na vozíčku a druhý den jsme se dověděli z jejích webových stránek, že to nebyl jen výron, ale že tři hodiny hrála a zpívala se zlomenou nohou !!! Hluboce se skláním před takovou profesionalitou. Musela mít velké bolesti, ale na jejím výkonu to opravdu nebylo poznat ani trošku.

Anonymní řekl(a)...

Potvrzeno, tento lazebník vyjde na DVD!

http://www.emiclassics.com/releaseabout.php?rid=48617

A to CD? Kdo by ho nechtěl!

Lukáš