pondělí 27. července 2009

Barbiere barbierissimo




Napřed jedno malé varování – kdo nemáte rádi chválu, raději tento přispěvek nečtěte. O Lazebníkovi sevillském, kterého jsem měl před několika dny viděl v Royal opera house v Londýně hned dvakrát, se totiž mnoho jiného než chvála psát nedá a nevěřím, že bych ještě někdy v životě mohl vidět lepší inscenaci nejpopulárnější komické opery.

Začněme třeba orchestrem a jeho šéfdirigentem Antoniem Pappanem, který představení řídil. Maestro měl originální nápad pro každé číslo, ba snad pro každý takt a zjevně si dal mnoho práce a znovu promyslel celou tuto rutinně hranou operu. Obětoval možná trochu spontaneity, ale zato nechal vyniknout Rossiniho nápaditému hudebnímu humoru a jasně ukazoval na leckdy opomíjenou zvukomalbu. Orchestr nehrál pouze noty, ale také se jako lehký vánek nenápadně plížil v Basiliově árii o pomluvě, klel a vyhrožoval s Bartolem, vzdychal s ústřední dvojicí a tak dále. Sotva jsem věřil svým uším, s jak bohatou dynamikou je možno hrát, např. davové šílenství v ansámblu Mi par d’essere bylo zpočátku velmi nenápadné (ještě jsem to neslyšel hrát tišeji), ale postupně rostlo a rostlo až znělo skoro nesnesitelně. Jako kdyby po mě lezl nejprve jeden mravenec, pak druhý, třetí a nakonec jsem je nestíhal shazovat. Tempa byla volena s dobrým vkusem a rychle se střídala, především ve scénach, kdy Almaviva a Rosina naoko uvolněně něco říkali nahlas Bartolovi a něco jiného rychle šeptali sobě navzájem, případně každý pro sebe, tedy v obou převlekových scénách, nejnápadněji asi při hodině zpěvu. Opět velké osvěžení a další způsob, jak mě pan dirigent přiměl Lazeníka i po dvacáté opravdu pozorně poslouchat. Co se týče technické stránky, pak byla dokonalost na dostřel. Snad ještě něco málo do absolutní sehranosti chybělo v předehře, pokud tedy hodnotím opravdu přísně, ale potom jsem měl dojem, jako bych slyšel jeden dokonalý hudební nástoj, na který hraje maestro Pappano. Jakoby neexistovala žádná vzdálenost mezi ním a jeho hráči, každé jeho gesto bylo okažitě vyslyšeno, a to s bravurou. Ani jednou v orchestru nic neskříplo, všechny ansámbly držely perfektně pohromadě. Pořád trochu pochybuji, jestli se mi to nezdálo.

Jestliže má těžkou práci dirigent, když má posluchače přimět, aby poslouchali notoricky známé melodie, pak má ještě těžší práci režisér, který má diváky přimět, aby se smáli notoricky známým vtipům. A kupodivu se to Moshe Leiserovi a Patrici Caurierovi podařilo. Ačkoli je jejich inscenace de facto klasická a respektuje dílo, se kterým se potýká, daří se jí skoro každou situaci postavit neotřelým způsobem. Když např. don Bartolo zpívá ve své árii Rosina místo Giannina, neupozorní ho na to Almaviva alias Alonso, ale naopak, on na to upozorní Alonsa, aby mu ukázal, jaký je kujón. Jenomže učitel hudby na to nereguje, tak nad ním nadutý doktor mávne rukou, že ti dnešní mladíci už nerozumějí legraci. Když pak všichni vyrovázejí nevítaného Basilia svým Buona sera, strkají mu neobratně ruku do kabátu, takže přitom chudák úpí a při svém Buona sera se drží za pochroumanou končetinu, zpívá fortissimo a v jeho hlase se mísí ublíženost s výhružkou. Tak bych mohl jmenovat jeden originální nápad za druhým, ale pochybuji, že bych byl schopen jenom naznačit veselí, které bylo na herecky excelentně připravených sólistech patrné a které předávali navýsost spokojenému publiku.

Všechny role byly obsazeny špičkovými pěvci a vesměs i výbornými komedianty. Juan Diego Florez to při premiéře snad až přehnal s ozdobami v árii Ecco ridente al cielo a skoro zabil její lyrické kouzlo. Při druhém představení se ale trochu mírnil a pokud mluvím o všech ostatních číslech, celý večer potvrzoval, proč je dnes jako rossiniovský tenor naprosto bezkonkurenční. Navíc se mi zdálo, že zpíval ještě o něco elegantněji než jsem u něj zvyklý, takže tentokrát nezněl pouze jako chlapec, ale také jako aristokrat. Zřejmě to byly plody spolupráce s mágem Antoniem Pappanem. Hlavní ale zůstává především krásná barva jeho hlasu, kterou asi všichni znáte a která se špatně popisuje. Zvláště v Se il mio nome zněl nadpozemsky, po mnou ne úplně milované, leč výborně provedené efektní árii Cessa di piu resistere diváci div nezbořili Královskou operu. Navíc také svým dílem přispěl k čilému životu na jevišti, byť představení patřilo ještě více dalším účinkujícím, kteří se pro komedii narodili spíše než on.

Pietro Spagnoli byl jako Figaro luxusní obsazení, s mohutným hlasem a suverénním, zemitým projevem. Něktré výšky mu zůstaly odepřeny a nelíbilo se mi, že v záverečném ansámblu Di si felice innesto jednotlivé fráze nevázal, ale vyrážel jednu po druhé, leč celkově mu náleží poklona. Fungoval jako velmi výkonný motor celé komedie, ačkoli byl na můj vzkus až přiliš plebejský (od Figara čekám i trochu moudrosti a nadhledu).

Hlas veterána Feruccia Furlanetta se už pro komickou operu jistě nehodí tolik jako pro jeho stále fenomenální kreace v rolích neštastných starců, ať už ruských nebo verdiovských, ovšem pravý umělec jako on dokáže některé menší obtíže překonat. Nejtěžší pasáž v árii o pomluvě chytře obešel a slova o tom, jak nakonec pomluva udělá ránu jako kanón nebo blesk, velmi osobitým způsobem deklamoval, místo toho, aby zpíval předepsanou rychlou frázi. Ale který pěvec nenakládá s Rossiniho partem podle svých potřeb? A Furlanettova úprava byla skutečně chytrá. Jinak jeho hlas nikdy nepostrádal svůj úctyhodný a mohutný zvuk a Basilio, kterého s dirigentem a oběma režiséry připravil, byl roztomilý. Nejen mazaný oportunista, ale tentokrát i milý ňouma, který trpí obsesivní potřebou pomlouvat. Pomluvu nenabízel jen jako kalkulující profesionál, ale také jako někdo, kdo se k smrti rád dívá na to, jak funguje. Byl to jeden z vrcholů večera.

Alessandro Corbelli nejenom že ve svých padesáti sedmi letech stále disponuje znělým a technicky výborně připraveným hlasem, který se nepotkal s jedinou obtíží ani při drmolení nadlidsky rychlého závěru své árie Al dottor della mia sorte, ale především je živoucím ztělesněním italské komedie. Jako don Bartolo se ale nevyžívá v pitvoření se a neukazuje nám starého doktora jako postavu pouze směšnou, ale někdy až děsivou. Místy jsem měl dojem, jako bych v něm viděl Molierova Lakomce. Každá jeho komická kreace je skvost a Bartolo nebyl výjimkou, což je asi vše, co se mi chce o jeho výkonu psát. Určitě je jednou z největších osobností dnešní opery.

Nakonec jsem si nechal Joyce diDonato, hlavní hrdinku večera. Hlavní nejen pěvecky a herecky, ale také díky své bojovnosti. První večer totiž po Una voce poco fa ošklivě upadla na nohu a zbytek představení dohrála o holi. Ač jí to doktor chtěl zakázat, odzpívala i všechny reprízy, tentokrát na vozíčku a publikum se jí dokázalo vděčně odměnit. Když se jako Rosina snažila zamluvit svůj překvapený výkřik při setkání s Almavivou coby Alonsem tím, že jí zabolela noha, strhl se dlouhý a pobavený potlesk.

Jakkoli je její přístup obdivuhodný, ještě vetší chválu si zaslouží její umělecký výkon. Její hlas je mohutný, sytý a má ušlechtilý zvuk, její technika velmi pravděpodobně překoná všechny Rosiny, jaké jsem kdy slyšel nejen já, ale vůbec všichni dnešní smrtelníci i s tou nejlepší pamětí. Lehkost, s jakou točí své kudrlinky, se zdá vyvracet přírodní zákony. Pokud je to vůbec možné, pak je Joyce diDonato pro Rossiniho ještě větším požehnáním než Juan Diego Florez.

Jako herečka dostala v této inscenaci mnoho přiležitostí vyniknout a využila jich vrchovatě, přičemž do svého projevu dokázala zapojit i svou berli a v repríze vozíček. Její smysl pro humor toto už tak výborné představení dokázal pozvednout ještě o pár pater výše, v jejím hlase bylo nevídané množství barev a nálad, zvláště při hodině hudby, v árii Contro un cor. Kromě Rosininy mazanosti a vzteku na dona Bartola dokázala také uvést v život i lásku k Almavivovi, takže její výkon také nebyl jen nekonečnou honbou za smíchem. Když při bouři plakala pro domnělou zradu svého milého, byl to pláč, který opravdu chytal za srdce.

Nuže, MET zatím nevyužila svou příležitost a nevydala na DVD svého fantastického Lazebníka se stejným párem milenců. Snad se Královská opera zachová jinak a nepromarní svou ještě větší příležitost. Přeji to vám všem i sám sobě. Kéž by bylo podobných večerů více.

pondělí 20. července 2009

Sobotní koncert Renée Fleming v Českém Krumlově



Pořád jsem si říkala - počkám, jestli někdo něco napíše... Nikdo nic. Tak alespoň očekávám hromadné dojmy v komentářích.

Po dvou měsících se nám zase podařilo, že se téměř všichni hlavní příznivci a autoři našeho blogu sešli pohromadě na jednom místě. Do Českého Krumlova nás přilákala Renée Fleming, nezapomenutelná Thais v přímém přenosu z METu (podle hlasování také považovaném za nejkrásnější) a oslnivá Traviata v ROH na přelomu června a července.

V době, kdy každý den prší, jsou záplavy, padají kroupy a v den, kdy se plánovalo velké ochlazení, měl proběhnout tento koncert. Nazvala bych to opravdu zásahem shůry! Všude pršelo, jen v Českém Krumlově ne! Jen trochu začalo kapat až po skončení koncertu.


Fronta k bráně do Pivovarské zahrady se táhla úzkou ulicí a lidí přibývalo a přibývalo. Naše skupina byla rozdělena na sektor B - hned proti pódiu a sektor C, kde jsme ve třech obsadili hned pvní řadu a měli jsme, podle mého názoru, velmi dobrý pohled z boku a co jsem hodně docenila, přímo před sebou výhled na věž zámku, kde každou půlhodinu vyzváněly zvony. Byl to perfektně zorganizovaný koncert. Každý dostal 1-2 polštářky na sednutí, na požádání i deku a měli jsme připravené i pláštěnky pro případ deště. Čekala jsem oblečení méně společenské (většinou na venkovních večerních představeních a koncertech jsou lidé "běžně" oblečení, hlavně, aby jim nebyla zima). Zde chodili lidé nastrojení, viděla jsem nejednu dámu v róbě...

Při zahájení koncertu uvaděč přivítal předsedu vlády... (ticho), velvyslance... (ticho), bývalého prezidenta republiky Václava Havla (velký potlesk) a koho vítal potom, to už nevíme :-).


A pak to začalo. Po předehře k Figarově svatbě, kterou dirigoval John Keenan, už přišla na pódium nádherná Renée Fleming za velkého potlesku. Zazpívala nám árii z Rossiniho Armidy, ve které ji v příští sezóně uvidíme v přímém přenosu z METu. Následovalo Intermezzo z Cavallerie Rusticany, árie z opery Die Kathrin od Korngolda a už se rozezněla překrásná melodie Měsíčku na nebi hlubokém. Jen začal orchestr hrát první tóny, na zámecké věži se rozezvučely zvony oznamující devátou hodinu. Výslovnost byla dokonalá, úplně něco jiného, než jsme někteří mohli slyšet v rádiu v přenosu z METu letos najaře. Potlesk byl obrovský!

Pak nás orchestr zavedl zpět do Španělska s předehrou z Lazebníka Sevillského a po ní přišla zpět na pódium Renée, aby zazpívala nárhernou árii Desdemony - Píseň o jívě a Ave Maria. S ničím mně osobně nemohla udělat větší radost! A znovu, jakmile začala zpívat první slova z Ave Maria, rozezvučely se zvony a hlásily půl desáté. Tomuhle říkám načasování! :-) Pak nám zazpívala Bolero Eleny ze Sisilských nešpor, orchestr zahrál předehru k 3. dějství z Carmen a následovaly Summertime a I Could Have Danced All Night z My Fair Lady. Zazpívala první sloku a u druhé už dělala opožděné nástupy a čekala, že se přidáme. Přímo nás vybízela, abychom zpívali! Kdyby jen tušila, že jsem už od začátku s ní zpívala českou verzi... :-)) Aspoň jednou jsem měla oficiálně povolené s někým zpívat na koncertě a nikdo mě neosočoval z rušení! :-D


Názvy prvních dvou přídavků mi bohužel unikly, snad to někdo z vás doplní, ale ten poslední potěšil snad každého. Sotva oznámila O mio babbino caro, ozvalo se radostné jé, jó... :-) Hlavně, že jsme si tuto árii celý den s Pavlínou (další velkou operní milovnicí, která s námi byla ve Vídni na Traviatě) notovaly v autobuse a v autě :-)! Tomu říkám výborná tečka za nádherným večerem ve společnosti Renée Fleming.

Říkala jsem si - když jí ponesu kytici, zvadne mi. Tak jsem jí vylisovala kytku z naší zahrady a po Puccinim jí ji zanesla. Na celou Pivovarskou zahradu se ozvalo její nadšené "Wonderful!" a já už jsem jí stihla jen říct, že jí děkuji a že ji miluji :-D. Takže, i když nemám její podpis, byla jsem od ní asi jen 10 cm daleko a to mi úplně stačí!


Mám takový dojem, že zde ji Blanka zachytila přímo při mém "vyznání" :-)

Autogramy se nekonaly, ale líbilo se mi, jak náš hlouček čekal trpělivě, i když už jsme věděli, že tam asi skutečně už není. Tak se už moc těším na přenosy z MET, že ji zase uvidím "naživo"!

PS: Jak se mi teď příjemně dívá na Thais, když vím, že jsem všechny 3 hlavní představetele viděla osobně :-).

pátek 17. července 2009

Poznáte, kdo je kdo?

Dneska vám přináším menší hádanku. Našla jsem to někde na internetu a je to nádhera! Sice s tím rozpoznáváním to u mě trochu vázne, ale třeba budete na tom lépe, než já. Jsou to většinou dirigenti, možná pár pěvců... Příjemnou zábavu!

PS: Ten hezoun s americkou vlajkou...





















čtvrtek 16. července 2009

Rozhovor so sólistkou opery Štátneho divadla Košice, Tatianou Paľovčíkovou- Paládiovou


Tatiana, ďakujem, že ste prijali pozvánku na rozhovor.
Poslednou premiérou opery ŠD KE bol Eugen Onegin, kde ste stvárnili postavu Tatiany.
Réžie sa ujala estónska režisérka Oľga Kapanina. Ako sa Vám s ňou spolupracovalo?

Pani režisérka je v prvom rade úžasný človek. Nenúti speváka robiť nič, čo by mu bolo neprirodzené a to je prvoradé. Na začiatku sa vzájomne takpovediac oťukávame. Často ma skúšala, že čo dokážem, čo všetko zo mňa po hereckej stránke dostane. Potom to len usmerňovala. Mne osobne tento spôsob spolupráce najviac vyhovuje, keď vás režisér aj pochváli, dokonca mi povedala, že som ju vo veľa situáciach inšpirovala. Povedala, že na mňa do konca života nezabudne a bude ma "blagadariť,,.

Tatiana Larina je zasnené, skromné a ušľachtilé dievča, čo Vás s ňou spája okrem mena?

Asi len to meno. Som temperamentná úplný opak Tatiany Larinovej.


Momentálne si iste užívate zaslúžené divadelné voľno. Boli ste alebo chystáte sa niekam na dovolenku?

Milujem Egypt bola som tam viac krát a určite tam pôjdem znovu, ale tento rok sme si manželom povedali, že zmeníme miesto. Ideme do Talianska na Benátsku riviéru. Už sa teším hlavne na ten taliansky temperament.

Čomu sa rada venujete vo voľnom čase?

Svojim deťom, manželovi a vyrábam rôzne veci servítkovou technikou napr.kvetináče, svietniky.

Ktorá z operných úloh je pre Vás, ako sopranistku, výzvou?

To je asi každá úloha ktorú momentálne nacvičujem. Ani pri jednej úlohe nemôžete povedať... tak toto je ľahké...pretože to nie je ani jedna. Každá z mojich rolí je iná a tak aj k nej treba pristupovať. Inak sa pripravujem na Violettu inak na Tatianu, alebo Rusalku.



Máte obľúbeného skladateľa?

Podľa toho, čo v danom momente počúvam alebo spievam, tak ten skladateľ je obľúbený.

Venujete sa aj koncertnej činnosti, kde by sme Vás najbližšie mohli vidieť a počuť?


Momentálne mám teraz prázdniny, tak si ich chcem užiť a oddýchnuť tak koncerty nemám. Najbližší koncert mám v septembri v Canade v Toronte, kam ideme aj s Jarkom Dvorským

Prezradíte nám, aké operné máte plány na budúcu sezónu 2009/2010?

V budúcej sezóne ma budete môcť vidieť v Adriane Lecouvreur, ktorú pripravuje ŠD Košice.

Máte vysnívanú opernú postavu, ktorú by ste si chceli zaspievať?

Mala som Toscu, ale tú som si už zaspievala. Momentálne ju mám odloženú, ale chcela by som sa k nej časom vrátiť. Milujem Verdiho, tak postupne by som si rada zaspievala a stvárnila ďalšie postavy v jeho operách.

V repertoári ŠD KE ste naštudovali tak významné postavy ako sú Rusalka, Tatiana z Eugena Onegina, Amelia z Maškarného bálu, Violetta z La Traviaty či Toscu... Na ktorú z úloh sa vyslovene tešíte, keď vidíte, že sa bude hrať?

Je to jedno ktorá, pretože milujem všetky. Momentálne mi chýba, že nehrám v operete. Tam sa totiž vždy vybláznim. V operách hrám väčšinou smutnú, nešťastnú, ubolenú, utrápenú a to dosť vyčerpáva. V operete sa uvoľním a zabavím. Už sa teším na ďalšiu, ale to bude až v 2010/11.

V opernom naštudovaní by ste dali prednosť tradičnej alebo skôr modernej réžii? Prečo?

Skôr tradičnej. Nevadí mi jemná modernizácia, ale musia sa zachovať vzťahy medzi postavami.

Ďakujem za rozhovor.


Tatianu v predstavení Maškarný bál budú môcť vidieť aj priaznivci opery v Čechách a to
10.9.2009 na Zámku Mělník.

Tatianu Paľovčíkovú- Paládiovú internetovo vyspovedala Sylva

středa 15. července 2009

VÍDEŇSKÁ ST. OPERA - do konce

Když jsem se včera chtěla dívat na jeden film, který máme natočený na videokazetě, dívala jsem se do sešitu, kde je máme sepsáno, na které kazetě co je. Otočila jsem na druhou stránku a tam stálo:

VÍDEŇSKÁ ST. OPERA - do konce

Co to může být? O tom nic nevím, ani si nepamatuji, kdy by hráli nějaký dokument o Vídeňské Opeře. Nevím, jak ta vaše, ale moje mamka vždycky točí dokumenty, filmy, kupuje knihy... "dopředu". Nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit. Díky tomu máme v knižní podobě životopisy mnoha skladatelů, hudebníků, na videu dokumenty o Monserrat Caballé, Rolandu Villazonovi, koncert Villazona a Cury v Praze, dokument o přípravě Carmen v Národním divadle, kde zpívala titulní roli Dagmar Pecková, všechny díly seriálu o rodině Straussů a dokumenty o skladatelích (Puccini, Mahler, Tchaikovsky a spol. - PS: V Mahlerovi vystupuje Hampson - to jsem ho tenkrát ještě neznala :-) ). Poslední třešnička v našich videokazetách je nahrávka celého jednodenního maratonu koncertů v den výročí Mozarta.

Ale vrátím se k tomu tajemnému názvu. Před tím byl hodinový dokument a jak je napsáno u nějakého filmu "do konce", většinou to nebývá celé :-( - jen na konec kazety, je-li to delší, máme smůlu. Co může na Vídeňské Opeře trvat přes 3 hodiny???

Pustila jsem to. Úvodní titulky chyběly a za doprovodu hudby (nevěděla jsem, jaké, teď už vím, byla to Beethovenova 3. předehra k opeře Leonora) nás prováděli po vstupní hale a schodišti v Opeře. To už se ale objevilo hlediště a jeviště, na kterém stál Seiji Ozawa a dirigoval orchestr Vídeňské Opery. Tu výzdobu jsem už někde viděla...

Následovalo další číslo - Furlanetto jako Leporello a dirigoval Zubin Mehta. V tu chvíli mi začalo svítat - vždyť je to koncert k 50. výročí znovuotevření Vídeňské Opery! Za chvíli určitě přijde Hampson, Schade, Gruberová a další... Přišli! :-D Čirou náhodou ukázky z tohoto koncertu jsem nedávno vložila napravo nahoře do videí. Jen jsem si odříkávala - Hampsona, Schadeho, Isokoski jsem viděla, Furlanetto, Raimondi... mě čekají napodzim... :-)

A následoval další program - Aida - mezi pěvci byli i Plácido Domingo a Agnes Baltsa, Mistři pěvci, Růžový kavalír a Žena bez stínu. Na závěr opět Fidelio a toho už nemám celého - byl konec kazety :-( - závěrečný aplaus už tam bohužel nemám... Ale to vůbec nevadí!

Vzpomíná si někdo z vás na tento koncert? Vysílala ho ČT 2 v přímém přenosu v roce 2005, nebo ze záznamu? Má někdo kompletní videonahrávku? Kvalita obrazu v mé verzi není úplně výborná, takže na nějakou kopii se to asi nehodí - nebylo by skoro nic vidět. :-(

Takže film se včera pak už nekonal, ale byl to úžasný večer ve společnosti těch, které mám ráda a při poslechu některých z nich si v duchu s radostí říkám - toho/tu jsem viděla, mám podpis, společnou fotku... Takže, mamko, díky! :-D

úterý 14. července 2009

Volná vstupenka na Renée Fleming

Čtete dobře, jedna moje "operní přítelkyně" vyhrála 2 vstupenky na sobotní Renée Fleming v Českém Krumlově a jednu má volnou. Nechcete někdo jít, nebo nevíte o někom, kdo by se rád přidal? Zatím neví, v jaké je to části, vstupenku dostane až na místě, ale hlavní je, že JE! :-D

DŮLEŽITÁ INFORMACE: Už se mi ozvaly 2 zájemkyně, čekám, až mi to potvrdí!

Pro vás všechny, co už vstupenku máte - jakou máte dopravu? Zůstáváte přes noc, nebo se vracíte domů? Případně sháníte dopravu? Kde sedíte? Nedáme si předkoncertní sraz? Koncert začíná ve 20:30...

Já mám dopravu autem s Blankou tam i zpět do Prahy. Máme ještě volné místo. Vstupenku mám na nejlevnější sedící místo. Sraz - v 18:30-19:00 někde u pivovaru, nebo u zámku?

Klenot mezi koncertními sály


Nevím, jak vy, ale já se z celého Silvestru (jako, že ho nemám ráda) a začátku nového roku těším nejvíc na 11. hodinu dopoledne 1. 1. Pokud nepohlédnu do nádherně vyzdobeného Zlatého sálu a neuslyším od Vídeňských filharmoniků přání šťatsného nového roku, nemohu s jistotou říct, že pro mě nový rok začal. Letos bohužel bylo jen přání bez dívání :-(.

Zlatý sál... Už ani nevím, jak dlouho Novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků sleduji s mamkou pravidelně. 10 let? 13...? Pamatuji si 2x Mutiho, Mehtu, Maazela, Ozawu a jiné. Muti se mně a mamce moc líbil, fešák! :-D, Mehtu jsem viděla po Traviatě (přímém přenosu z Paříže), tak jsem zářila nadšením, Maazela obdivuji úplně od začátku, protože jeho Carmen s Domingem byla moje první opera, a ten ve mně zanechal po koncertě hluboké dojmy (vzít do ruky housle a zahrát Pizzicato polku, to jsem nevěřila vlastním očím!) a Ozawa? Nejdřív jsme si říkaly, co je to za rákosníčka? Ale z rákosníčka se vyklubal perfektní dirigent, který tím, že není z Evropy, mi vždy přijde, že dá do svého "díla" úplně jiný pohled, jinou jiskru... Nikdy není "stejný" jako ostatní. To se mi moc líbí.

Ale nechtěla jsem psát jen o zážitcích s Novoročními koncerty! Zlatý sál byl a je pro mě pojem. Nádherně vyzdobený květinami z Itálie, které tam během 3 dnů připravili hollandští zahradníci, krásné lustry a strop s obrazy Múz... Tam se přece smrtelník dostat nemůže!!! :-D Kdo ví, kde vlastně ve Vídni stojí...

Po zjištění, že ho mám opravdu za rohem od Opery, jsem neváhala ani minutu. Naději na to, že se dovnitř dostanu, jsem dávala minimální - kdo ví, třeba to bude moc drahé, prohlídky vůbec nebudou... NENÍ TO DRAHÉ!!! Platila jsem asi 3 eura, dospělí jdou za 5. Prohlídky v pondělí, středu a pátek - ve 13:00 anglická, ve 13:45 německá.

Který z těch jazyků si vybrat? (jeden v mém případě lepší, než druhý...) Zkusila jsem anglickou verzi. Dostali jsme mladou příjemnou průvodkyni a šla nás docela velká skupina. Nejdříve nás zavedla do Brahmsova sálu - poměrně menší, ale velmi krásný se zajímavou akustikou.


Jeviště tam bylo malé, tak nás ujistila, že zde filharmonici opravdu nikdy nehrají :-D. Ten je na komorní kocerty, klavírní koncerty a případné recitály. Nějaký zákaz focený, natáčení, o tom nebyla ani řeč, takže si ho můžete také prohlédnout!


Seděli jsme tam dost dlouho - vždycky řekla, co chtěla a ptejte se. To bylo dotazů! Určitě jsme překročili předpokládanou dobu prohlídky. Pak nás vyzvala, abychom šli do Zlatého sálu. Kolena se mi začala třást, zatajoval se mi dech - ten sál byl jen přes chodbu ode mě. Už otevřenými dveřmi jsem viděla dovnitř - je to fakt on?!? Vstoupila jsem do přízemního prostoru a užasla nad velikostí slavného sálu. Všechno tam bylo, jak to znám, fakt! :-) Varhany, lustry, okna pod stropem, která se mi vždycky zafixují, nevím, proč, strop s Múzami, balkóny, kariatidy (ženské sochy místo sloupů - zde nejsou celé, jen do pasu). Všechno je skutečně v barvě zlata. Jen ty květiny tam nebyly :-D. Rozhlížela jsem se a snažila se domyslet si ty záplavy vánočních hvězd, květin všech barev a druhů - bez nich je to opravdu velký rozdíl... Ale byl to opravdu ten sál! :-)


Průvodkyně nás upozornila na busty, které jsou nad balkóny - schválně, jestli ty skladatele poznáme (jsou tam jen ti, kteří byli slavní v době stavby - Verdi a spol ještě ani nežili, ani Straussovci...). No selhali jsme všichni :-D. Musela nám vždycky předzpívat kousek ze slavného díla a už jsme věděli. Ani Mozart nebyl k poznání... Jen s Bachem jsme si byli jistí skoro všichni - to ta jeho paruka :-). Někteří se ptali i na vstupenky na Novoroční koncert, tak jen zopakovala, co už vím, že se v lednu podávají přihlášky a v březnu se losuje. Šance? 1: ......... Nulová :-(. O ceně vstupného nemluvě. Ale v tomto sále jsou každou chvíli nějaké koncerty - i Filharmoniků, takže pokud nebudete trvat, že je musíte vidět mermomocí 1. 1., můžete je vidět kdykoli během roku. Jen tam asi nebudou ty úžasné květiny :-D.


Jak už asi většina z vás ví, ode mě se dá čekat kdejaká "šílenost". Říkala jsem si, když naše průvodkyně mohla zanotovat kousky ze skladeb, bylo by to moc divné, kdybych si chtěla zpěvem vyzkoušet akustiku? Šla jsem se za ní zeptat, zda bych to mohla udělat. Nejdřív na mě hleděla jako nevěřící Tomáš a pak řekla, že samozřejmě! Zazpívat si ve Zlatém sále! Wow!!!

Už prohlídka "končila" a lidé se ještě procházeli po sále a mluvili mezi sebou. Chtěla jsem chvilku počkat, tak jsem si zkusila sednout do první řady.


NESEDAT!!!!!!! Jestli někde není vůbec nic vidět, je to první řada ve Zlatém sále. Jste přímo pod jevištěm, takže při pohledu na dirigenta si vyvrátíte krk a jestli něco uslyšíte jiného, než hráče v první řadě, to bych se divila. Navíc, když se tam přidají ještě květiny, to už tam nemůže být vůbec žádné místo... Tady bych tedy výjimečně do první řady určitě nešla :-)!

Davy se tišily a já jsem mohla konečně spustit. Co vybrat? Klasiku - Sbor Židů z Nabucca (zpívala jsem ho už ve velkém divadle v Pompejích a byla to taková moje "rozbuška" pro zamilování se do Verdiho, rozhodnutí bylo tedy jasné!). Začala jsem potichu a hned po pár tónech najednou všichni ztichli a poslouchali. Nádherná akustika!!! Na mluvení zní, jako by byla jen kraťoučká, téměř žádná, a na zpěv se teprve pořádně rozezněla.

Co jsem ale nevěděla, že už se blížila do Brahmsova sálu druhá výprava. Průvodkyně všechny "vyhnala" ze sálu, ale mě tam nějak zapomněla, nebo co... Měla jsem sál asi na minutu úplně sama pro sebe - na dozpívání posledních tónů a pak chvilku ticha. PÁNI!!! Jen zopakuji, co jsem psala na začátku - "tam se obyčejný smrtelník nedostane" - a já jsem se tam dostala, zpívala a měla SÁL JEN PRO SEBE! :-)

A co bylo vrcholem všeho, jelikož mi všichni utekli, nebyla jsem schopná se odtam dostat ven. Spousta dveří a které jsou ty pravé? Chvíli jsem se motala a nakonec konečně našla východ. Říkala jsem si, proč tam sedí pán ve vrátnici... Vyšla jsem ven a na dveřích bylo napsáno německy "Vchod pro účinkující"... No comment :-)

Takže, až pojedete do Vídně, běžte do Musikvereinu - pondělí, středa a pátek ve 13:00, nebo 13:45 dle vašich jazykových možností. Stojí to opravdu za to!!! :-)

http://www.musikverein.at/

pondělí 13. července 2009

Londýnská Traviata v hvězdném obsazení


Royal Opera House, 3.7.2009

Přátelé, dnes se s Vámi chci podělit o další z „hvězdných“ operních zážitků, tentokrát v Londýně. Jak asi většina z vás ví, jsem poslední dobou „ujetá“ na Hampsona, takže se snažím dohnat promarněná léta minulá a nevynechat žádné jeho současné operní vystoupení. Musím ale říct, že s Traviatou jsem dlouho váhala, protože mám v paměti Traviatu z r. 2005 v Salzburgu, kde jsem Hampsona viděla v opeře vlastně poprvé, dost jsem se těšila a výsledkem bylo v jeho případě dost velké zklamání. Nebyla to ale ani tak jeho vina, spíš vina režie, která mu nedala skoro žádný prostor se v roli Germonta nějak „lidsky“ projevit. Nakonec mě přátelé přemluvili, ať do Londýna jedu, a díky tomu jsme nakonec absolvovali v Covent Garden dva naprosto úžasné hvězdné večery – Traviatu a Lazebníka Sevillského.

U Traviaty se jednalo o „oprášenou“ verzi z r. 1994 v níž tehdy zazářila Angela Gheorghiu, tentokrát se v roli Violetty jednalo o londýnský debut Renée Fleming, Alfreda zpíval Joseph Calleja a Germonta již zmíněný Thomas Hampson. Na rozdíl od některých starších obnovených operních inscenací třeba ve Vídni mi tato londýnská přišla velmi krásná a svěží, jaksi nadčasová. Reálná dobová výprava i nádherné kostýmy věrně evokují dobovou atmosféru. Citlivá režie Richarda Eyra klade důraz na detailní vykreslení vzájemných vztahů tří hlavních protagonistů, což dává prostor pro herecké mistrovství zejména Hampsonovi a Fleming, a celkově to celému ději dává hluboký lidský rozměr. Řeknu hned dopředu, že to pro mě byla nejnádhernější a nejdokonalejší Traviata, jakou jsem životě viděla. Začalo to už předehrou. Dirigent Antonio Pappano vedl od prvního okamžiku orchestr takovým způsobem, že jsem chvilkama měla pocit ( i během jednotlivých dějství), že některé pasáže slyším jakoby poprvé. Čím to bylo? Nezvyklé tempo, často i střídání rychlejšího a pomalejšího tempa, naprosto dokonalá dynamika a dokonalý cit pro zpívané slovo.

Prvnímu dějství kralovala Renée Fleming, která během cca 30 minut dokázala ukázat několik „tváři“ Violetty, od suverénní hostitelky na slavnosti přes křehkou ženu, trpící záchvaty ničivého kašle, až po dívku, která touží být milována, ale zároveň se bojí uvěřit, že by ji takové štěstí mohlo potkat. Toto vše dokázala ztvárnit strhujícím způsobem jak pěvecky, tak i herecky. Calleja coby Alfredo na mě v tomto dějství působil ve srovnání s ní téměř nepatřičně - svým hlasem mě ani tentokrát nijak zvlášť nezaujal, dost mi vadilo stále přítomné mírné vibrato, a jeho zamilované pohledy na se podobaly spíš jakýmsi úšklebkům.


Vrcholem večera pro mě bylo dějství druhé. Těžko hledám slova, jak ten zážitek vylíčit. Bylo to drama se vším všudy, mistrovsky ztvárněné všemi hlavními protagonisty hlasově i herecky ( role rebelujícího syna Callejovi seděla lépe, než role zamilovaného). Myslím, že Giorgio Germont se ještě nikdy nesetkal s Violettou, která by urputněji bojovala za svou lásku, tak silně mu vzdorovala, jemu, který byl vždy zvyklý, že se všichni skloní před jeho autoritou.


Úplně ho to vyvedlo z míry, „vypadl“ ze své připravené role a byl docela bezradný. Chvíle, kdy Violetta apeluje na jeho soucit, líčí mu, jak je těžce nemocná a v závěru se zhroutí v záchvatu kašle, doslova vyráží dech. Zdá se, že nakonec to Germont vzdává, že už nemá další argumenty, jak Violettu přesvědčit. Zničeně sedí shrbený na židli, když v tom Violetta překvapivě ustoupí. Přála bych všem vidět, jak Thomas Hampson dokázal tenhle okamžik zahrát – během několika vteřin se na jeho obličeji vystřídalo asi 8 různých výrazu – od zbystření pozornosti, přes nevěřícný úžas až po bezmeznou úlevu, že konečně dosáhl svého. Pak už Germonta zajímalo jen jediné, co nejdřív zmizet z Violetiny blízkosti, celá situace je mu vrcholně nepříjemná a trapná – Violetta ho marně žádá o trochu citu, o otcovské objetí.


Následující střetnutí otce se synem bylo plné zvratů, vášně i bezradnosti. Nedokážu se v tomto místě ubránit srovnání se salzburskou Traviatou z r. 2005. Nikdo asi nedokáže ztvárnit Alfredovo zoufalství při čtení dopisu od Violety působivěji, než Rolando Villazon v Salzburgu. Ale i Calleja se zhostit svého partu celkem zdařile, podněcován mistrovským výkonem Hampsona. Germont nejprve vpadne dovnitř a bez ohledu na synovo zoufalství si stále „ mele“ svoji předem připravenou řeč. Synův vzdor ho překvapí a vyvede z míry. Nejkrásnější je scéna, kdy si vedle něj sedá na židli a chce mu něco říci, váhá, neví, jak začít, váhavě položí svoji ruku na jeho, pak si ji přitáhne – syn se mi ale vytrhne – v duchu jsem si vybavila sama sebe, kolikrát jsem byla podobné situaci, řešila s již skoro dospělými dětmi nějaké problémy, oni vzdorovali a já jsem byla úplně stejně bezradná, jako v té chvíli Giorgio Germont. Thomas Hampson měl v této Traviatě oproti Salzburgu daleko větší prostor pro vyjádření psychologie své postavy a proto byl jeho Germont o mnoho lidštější. Nejvíce jsem si to uvědomila v posledním dějství, v okamžiku, kdy mu Alfredo zoufale vyčítá: „Vidíš ji? Vidíš, co jsi udělal?“ Jeho zoufalství bylo tak upřímné a silné, že jsem poprvé dokázala Germontovi „odpustit“, co spáchal.

Když už jsem u posledního dějství, tak to byl „koncert“ René Fleming. Představte si tu krásnou, vždy pečlivě nalíčenou ženu, s rozpuštěnými rozcuchanými vlasy, v bílé zakrvácené noční košili, na lůžku se zakrváceným polštářem, bez make-upu…..Violeta ví, že je konec, ale přesto se u ní střídají okamžiky beznaděje a zoufalství s nadějí…… Přiznám se bez studu, že toto dějství jsem celé probrečela………
Při děkovačce jsem si říkala, že při takovém skvostu bude potlesk trvat hodně dlouho – ale opak byl pravdou. Publikum tleskalo velmi nadšeně, ale také velmi krátce. Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby se to hrálo ve Vídni!


Po představení jsme samozřejmě šli čekat na autogramy. První se objevila René Fleming, usadila se do prosklené vrátnice, pořadatelé pouštěli dovnitř malé skupinky fanoušků, žádná tlačenice, strkání, každý měl čas prohodit pár slov, pochválit… Věděli jste, že René Fleming mluví plynně německy? Prý studovala ve Frankfurtu, tak proto. Příště bych to mohla zkusit třeba s češtinou! Říkala, že už se těší na koncert v Krumlově.




Calleju do vrátnice neusadili, normálně vyšel na ulici a tam ho obklopili fanoušci. Je to takový obr, že brzy bude vypadat jako Pavarotti. Ale je to sympaťák.
Marně jsme bohužel čekali na dirigenta Papana a Thomase Hampsona, což mě docela dost sklamalo. Ale jinak byla tahle Traviata další perlou v náhrdelníku mých mimořádných operních zážitků.



Videa z představení v přímém přenosu 30. 6.:
http://www.youtube.com/watch?v=HYZ2_Wb7bmA
http://www.youtube.com/watch?v=lTldf32dxSk
http://www.youtube.com/watch?v=CIGWNBgMzt8&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=Q3BYMIB7exA&feature=related

neděle 12. července 2009

Helena Szabóová, mladý hlas slovenskej opery


Helena Szabóová (nar. r. 1980 v Kolárove) patrí k najmladšej generácii slovenských sopranistiek.
Najprv študovala na konzervatóriu v triede Mgr. art. Jany Billovej. Následne vyštudovala spev na HaTF VŠMU v Bratislave v ročníku Viktórie Stracenskej.

Je laureátkou 2. ceny v kategórii Opera, taktiež získala cenu Národního divadla v Praze, cenu Národního divadla v Brně, cenu Štátneho divadla Košice, cenu Divadla J. K. Tyla v Plzni za hoťovanie v operných predstaveniach, na jednej z najvýznamnejších medzinárodných súťaží - Speváckej súťaži Antonína Dvořáka v Karlových Varoch (r.2007).
Začiatkom tohto roku získala prestížne ocenenie Emmericha Smolu, medzinárodnú cenu pre mladých operných spevákov.




Hneď po skončení štúdia sa stala sólistkou opery SND.
V Opere SND stvánila postavy:
Nedda (Colombina)- Komedianti (Leoncavallo, sezóna 2006/2007)
Inez- Trubadúr (Verdi, sezóna 2006/2007)
Valencienne- Veselá vdova (Lehár, sezóna 2007/2008)
Milena- Svatopluk (Suchoň, sezóna 2008/2009)
Eurydika- Orfeus a Eurydika (Gluck, sezóna 2008/2009)
Silvia- Opustený ostrov (Haydn, sezóna 2008/2009)
Pravidelne hosťuje v Štátnom divadle v Košiciach v postave Sylvy v operete Čardášová princezná.
Okrem týchto postáv naštudovala aj postavu Miçaely z opery Carmen (Bizet) a postavu Donny Elvíry z opery Don Giovanni (Mozart) v berlínskej opere.
Helena je členkou speváckeho zboru Adoremus. Koncertuje po Slovensku ale aj susedných krajinách- v Maďarsku, či Nemecku.

sobota 11. července 2009

novina na DVD - Tristan a Isolda - diriguje Jiří Kout


Kromě Jiřího Kouta jsou ozdobou této nahrávky hlasy Reného Kolla a Gwyneth Jones.

pátek 10. července 2009

Poslední Onegin v Praze v této sezóně!!!

11. 2. 2010 se od 19 hodin v Národním divadle v Praze uskuteční poslední repríza Eugena Onegina v této sezoně! V hlavních rolích se představí Roman Janál, Wioletta Chodowicz, Kateřina Jalovcová, Valentin Prolat a Miloslav Podskalský.


Obě nejslavnější Čajkovského opery, Evžen Oněgin i Piková dáma, jsou inspirovány velmi intimně laděnými Puškinovými díly, založenými na subtilních detailech a skvělých vypravěčských postupech. Pod zdáním banality příběhu o neopětované lásce Taťány k Oněginovi se skrývá ...věčné téma lidské osamělosti, konflikt jedinečnosti a uniformity, ideálů a rezignace. To vše je prodchnuto Čajkovského brilantní, strhující a emotivně naléhavou hudbou. Operní zpracování Evžena Oněgina není pouhým sledem líbivých melodií, nýbrž psychologickou studií plnou drobných nuancí, v mnohém blízkou stylu činoher A. P. Čechova, Čajkovského mladšího současníka.


Za dirigentský pult Národního divadla se opět vrací špičkový americký dirigent John Fiore, který v Národním divadle exceloval již při uvedení Wagnerova Prstenu Nibelungova (2005) a Pucciniho opery La fanciulla del West (2007). Režie se ujal rumunsko-americký režisér, žák Petera Brooka, Andrei Serban.

Deník Anny Frankové a Madama Butterfly v magazínu Terra musica

Terra musica 8. 2. 2010, 22:55 - ČT 2
Zábava, 25 min
Režie: P. Kaňka

Magazín hudební tolerance z Moravy. Jiří Nekvasil v nové funkci - Monoopera Deník Anny Frankové - Madame Butterfly v Národním divadle Brno. (repríza 9.2./ČT2)

Holocaust – jedna z největších tragédií a zločinů lidstva je jedním z témat nové komorní opery, která vzniká v mezinárodní koprodukci v brněnském divadle Reduta. Monoopera Deník Anny Frankové představuje jedno z vrcholných děl Grigorije Frida, jejíž režie se ujal Heinz Lukas-Kindermann.

Inspiraci pro jednu ze svých nejslavnějších oper Madama Butterfly nalezl Giacomo Puccini v malém londýnském divadle, kde viděl hru amerického dramatika Davida Belasca. Příběh nešťastné lásky mladičké japonské gejši Cio-Cio-San nazývané Motýlek k americkému námořnímu důstojníkovi Pinkertonovi poskytl skladateli námět s velkou dávkou sentimentu, který Puccini naplnil dnes již notoricky známými melodiemi. My jsme pro rozhovory k představení Národního divadla Brno přizvali realizátory, se kterými se zamýšlíme nad schopností díla oslovit i současného operního diváka.

Novým ředitelem ostravského Národního divadla Moravskoslezského se stal Jiří Nekvasil. Bývalý šéf opery pražského Národního divadla, který nahradil odvolaného Luďka Golata, se funkce ujal 1. ledna tohoto roku. V našem rozhovoru představíme nová předsevzetí, která by měly postihnout především sekci opery.

Do Brna přijede americký mužský komorní sbor Chanticleer



V sobotu 30. 1. a 19:00 vystoupí v Janáčkově divadle slavný mužský sbor Chanticleer (Nejlepší mužský komorní sbor na světě 2008, dvojnásobný nositel prestižní ceny Grammy).
Rozsah hlasů od kontratenoru po bas.

Zazní skladby renesanční a barokní polyfonie, jazz, černošský gospel, ale také lidové písně. Tento sbor je právě na svém evropském turné, jen za leden už vystoupili v Paříži a vídeňském Musikvereinu.

Všichni jste srdečně zváni!

Opera Věc Makropulos se vrací do Národního divadla - již 2.2.


V Praze, 28. ledna 2010 – Jeden z nejúspěšnějších titulů posledních sezón na scéně opery Národního divadla, mistrovské dílo Leoše Janáčka Věc Makropulos, se vrací v pouhých čtyřech reprízách v této sezóně. Symbolicky se tak děje ve dnech 120. výročí narození Karla Čapka, který je autorem předlohy – stejnojmenného tragikomického dramatu o touze po nesmrtelnosti. V hlavní úloze Emilie Marty - Eliny Makropulos se opět představí výtečná německá sopranistka Gun-Brit Barkmin, jež byla, stejně jako celé nastudování amerického režiséra Christophera Aldena a vynikajícího českého dirigenta Tomáše Hanuse, oceněna nadšenými recenzemi v domácím i zahraničním tisku. Reprízy se uskuteční v termínech 2. a 12. února a 18. a 23. března 2010! Veškeré další informace naleznou zájemci na www.narodni-divadlo.cz. Vstupenky jsou v prodeji v pokladnách Národního divadla a obvyklých předprodejních sítích Ticketpro, Ticketportal a Bohemiaticket.

Na inscenaci Věci Makropulos se soubor opery Národního divadla podílel v koprodukci s English National Opera. Šéf pražské opery, Jiří Heřman, samotné dílo přibližuje: „Janáčkova Věc Makropulos nás konfrontuje s nekompromisně ubíhajícím časem lidských životů a dává nám mnoho impulsů k zamyšlení nad lidskou existencí.“ Ve své předposlední opeře Janáček oproti Čapkově „filosofické komedii“ zdůraznil mimo jiné erotické vztahy jednajících postav a erotickou atmosféru samotného příběhu. I po 85 letech od svého vzniku zaujme dílo přesným vcítěním do role ženy, která přes všechen cynismus získaný během svého třistaletého života stále touží po lásce, smyslu, naplnění a závidí smrtelným, že v tyto „obyčejné věci“ dovedou – možná naivně – věřit.

„Janáček prohloubil, individualizoval a procítil Čapkovu filozofickou komedii, tím, že ji zhudebnil svou hořkosladkou hudbou vyjadřující jeho vlastní křehkou smrtelnost. Vložil sem všechny své palčivé ambivalentní pocity spojené s odchodem ze života a s nenaplněnou láskou, jež vášnivě provázela jeho stáří,“ dodává režisér inscenace Christopher Alden k Věci Makropulos.



V německé pěvkyni Gun-Brit Barkmin získala opera Národního divadla špičkovou interpretku, vystihující zcela přesvědčivě expresivní až naturalistické polohy Janáčkovy opery. O jejích kvalitách svědčí – kromě dosavadního soupisu účinkování na věhlasných scénách s předními tvůrci – i aktivity Gun-Brit Barkmin v letošní sezóně: například part Ellen Orford v Brittenově Peteru Grimesovi v Opera am Rhein v Düsseldorfu, Elsa ve Wagnerově Lohengrinovi na scéně lipské Opery nebo titulní úloha Salome Richarda Strausse v Opernhaus Zürich pod vedením dirigenta Christopha von Dohnányiho a režiséra Sven-Erica Bechtolfa. Za stěžejní roli Emile Marty získala Barkmin Cenu ředitelky festivalu Opera 2009.

Po boku Gun-Brit Barkmin se v Národním divadle představí italský tenorista Gianluca Zampieri jako Albert Gregor a přední český barytonista Martin Bárta jako baron Prus. V dalších rolích vystoupí Jan Markvart, Alžběta Poláčková, Tomáš Kořínek, Gustáv Beláček, Bohuslav Maršík, Lenka Šmídová, Jan Ježek a Stanislava Jirků. Autorem scény je britský scénograf a Charles Edwards. Kostýmy k inscenaci jsou dílem britské návrhářky Sue Willmington.

Navíc vytištěním tohoto slevového kupónu získáváte slevu 50% na 2 vstupenky!

čtvrtek 9. července 2009

Bedřich Smetana - Jabkenice

Plných deset let žil Bedřich Smetana v Jabkenicích a procházel se ve zdejší oboře. Jezdím tam často na kole, jednou jsem se konečně zastavil a fotil...více slov není třeba. Přeji hezký den...