středa 17. června 2009

Vídeň slaví s Elinou





Wiener Staatsoper si tradičně drží pověst jednoho z nejvýznamnějších operních domů na světě a každý měsíc v ní lze shlédnou představení, ve kterých zpívají hvězdy první kategorie. Ovšem minulý květen byl vzhledem k oslavám sto čtyřicátého výročí tohoto zpěvoherního divadla výjimečný i na tamní poměry a asi jen málokdo z nás, kdo ve Vídni nebydlíme, měl to štěstí vidět všechna představení, ve kterých takřka každou důležitější roli zpívali umělci velkých jmen. Dana a Tantris nám už poreferovali o Traviatě s Annou Nětrebko, já bych se s vámi chtěl podělit o dojmy z Werthera a snad někdy brzy i z Don Giovanniho. Tyto dvě opery byly s oslavami spjaty asi nejtěsněji, což lze u Werthera vysvětlit tím, že je asi nejvýznamnější operou, jaká v tomto domě měla světovou premiéru. Pokud jde o Dona Giovanniho, nikdo nepotřebuje vysvětlovat, jaký význam tato opera pro Rakušany má, tím spíše, když se právě jím v roce 1869 tato scéna otevírala.

Inscenace Werthera, kterou jsem zhlédl, měla premiéru v roce 2005 a Charlottu zpívala tehdy stejně jako teď v květnu Elina Garanča. Místo premiérového Marcela Alvareze měl tentokrát podle původního plánu zpívat Rollando Villazon, ale kvůli jeho známým obtížím jej nakonec měl zaskočit podobně hvězdný Ramon Vargas. Jenomže aby nebylo na tomto světě příliš mnoho jistot, nezpíval nakonec v představení, které jsem viděl já, ani tento velký mexický tenor, ale mladý Američan Andrew Richards. A třebaže nemohl nabídnout tak sladce a bohatě zabarvený hlas jako Vargas, předvedl nakonec vcelku chvályhodný výkon. Nevím, zda byl připraven jako cover, nebo jej do Vídně povolali až na poslední chvíli, ale velmi hezky se na jevišti zabydlel a dokázal předvést poměrně přesvědčivý, i když možná ne dechberoucí výkon. Jeho hlas má poměrně solidní zvuk a dobře se poslouchá, i když jsem v jeho zabarvení nenašel mnoho náznaků toho, že by jednou měl směřovat k významu dvou pánů, kteří byli na hlavní roli ohlášeni před ním. Ale kdo ví? Každopádně svým inteligentním frázováním a hlasovým herectvím zanechal velmi dobrý dojem, třebaže se mu ten večer nedařily vysoké tóny.

Elina Garanča se do své role dostala tak hluboko, že bych jí rád odpustil nejen nejisté výšky, ale vůbec jakýkoli technický nedostatek, ale ona ani nic odpouštět nepotřebovala. Svůj part odzpívala snad až s nadlidskou dokonalostí a přitom dokázala být jako Charlotta také „jenom“ lidská, tedy nejistá, váhavá, chybující, ale především milující navzdory všem překážkám i své vlastní vůli. Vokálně nenarazila na žádné skutečné obtíže ve výškách ani v hloubkách a díky své technické jistotě mohla vyvolávat dojem, že jen tak bez námahy nechává vyznít svůj ojedinělý hlas. Pokud se její severský, snivý a melancholický témbr dobře hodil k Popelce, k Charlottě se hodí ještě více a lze v něm najít smutek a trpkou jistotu o nemožnosti vlastního štěstí. A přestože si s rossiniovskou koloraturou dovede poradit bravurně, tento repertoár jí opravdu sedí více, jak o sobě sama prohlašuje, a podle mého soudu dělá jen dobře, pokud se chce dále věnovat především tomuto oboru.


Pokud jde o pojetí této postavy, chtěla ji spolu s režisérem trochu posunout a udělat ji důvěryhodnější pro dnešního člověka. Charlottu jako čistou, nevinnou a nadpozemskou bytost ztvárnila asi nejdokonaleji Frederica von Stade, dnes má důstojnou pokračovatelku v Susan Graham. Vídeňská Charlotta a především Charlotta Eliny Garanči je s tou výše popsanou pořád příbuzná, ale svou lásku k Wertherovi si uvědomuje nejspíše už od samého začátku, takže oběť, kterou dělá pro svou rodinu a pro svou zemřelou matku, nabývá ještě většího významu. Svou andělskost občas odkládá, když v beznaději dělá popudlivá a skrytě agresivní gesta, čímž ale nakonec dokáže vzbudit ještě větší soucit diváka. Werthera po tvrdém vnitřním boji rychle políbí už ve třetím, a nikoli až ve čtvrtém jednání, jak bývá zvykem a jak to také přece jenom přesněji odpovídá libretu. Myslím, že toto pojetí, ač může být kontroverzní a vyvolávat námitky, je ale s libretem, nebo alespoň s jeho duchem, slučitelné a především nejde proti Massenetově hudbě. Opravdu mimo mi ale přišlo, když Werhterovi poslala polibek už na konci prvního jednání, když odbíhala ke svému snoubenci, který se právě vrátil z ciziny. Celkový dojem byl ale každopádně fantastický a večer patřil jí. Samozřejmě se vnucuje otázka, jakou jiskru by představení mělo, kdyby byl jejím partnerem Ramon Vargas nebo Rollando Villazon.

Menší role byly vesměs ve správných rukou, jmenovitě Charlottina otce zpíval solidní, byť spíše rutinní polský bas Janusz Monarcha a mladší sestru Sophii, v této inscenaci také ne tak docela naivní, někdy trochu znuděnou a starší Charlottě zpočátku zavádějící, zpívala na vysoké úrovni kanadská sopranistka Jane Archibald. Zvláštní pochvala ale patří Markusi Eichemu, který jako Charlottin sbounec a posléze manžel Albert předvedl spolehlivý a silný hlas. Tuto postavu režisér pochopil především jako balvan, který stojí v Charlottině štěstí, a tak z něj udělal nic nechápajícího, konvečně zdvořilého, ale v zásadě tvrdého a panovačného pantátu. To je pojetí v mnoha ohledech ploché a ignorující Massenetovy záměry, ale díky zmíněnému rakouskému barytonistovi se mu alespoň dostalo náležité realizace.

Tato inscenace je časově posunutá, byť si nejsem úplně přesně jistý, do jaké doby. Nejspíš bych to ale viděl na americký venkov v padesátých letech dvacátého století. Scéna se chce nepokrytě líbit a myslím, že dobře ilustruje venkovskou idylu, s níž kontrastuje vnitřní drama protagonistů. Hlavní snahou tohoto Werthera bylo ale především zpochybnit představy o psychologii protagonistů a ne celou operu úplně převrátit naruby posunem do jiného kontextu. Pokud chce režisér vzbuzovat kontroverzi a diskusi, myslím, že tudy vede cesta. Dělat to jinak, ale pořád pokorně a úctou k autorovi díla, s nímž pracuje.

Nakonec jsem si nechal hodnocení orchestru a francouzského dirigenta Bertranda de Billyho a asi udělám nejlépe, když budu stručný a nebudu se pokoušet popsat nepopsatelné. Nuže, orchestr hrál ve výborné formě, bez chyb a se zdravým elánem. Pan dirigent dokázal měnit tempa a připravit hráče, aby uvedli v život jeho osobitou koncepci. Lyrickým i dramatickým pasážím bylo učiněno zadost a já jsem ten večer v Massenetově hudbě objevil mnoho krásy a hloubky, které mi dosud zůstávaly skryty. První dvě jednání pro mě nikdy nedosahovala významu, který jsem přikládal struhující druhé polovině díla, leč tentokrát jsem od začátku slyšel něco, co mi pomohlo pochopit, proč Romain Rolland řekl, že každý skladatel francouzského impresionismu má v sobě něco z Masseneta. Děkuji mnohokrát.

Vadou na kráse byly malé, ale bolestivé škrty v partituře. To ovšem nebyla vina Bertranda de Billyho, který se na premiéře před čtyřmi roky nepodílel, takže musel jenom splnit to, co mu bylo přikázáno. Zvláště líto mi bylo bezstarostného dialogu starců na počátku druhého jednání, výborné ilustrace pohody a bezstarostnosti, které jsou vzápětí zkaleny dialogem Charlotty a Alberta. Myslím, že by se nikdo neměl považovat za chytřejšího než skladatel.

10 komentářů:

shyZ@seznam.cz řekl(a)...

Milý Radame, viděla jsem Werthera ve Vídni 5. ledna 2008. Toto datum vstoupilo dosti nezapoměnutelně do mé paměti. Ve Vídni byla totiž dosti vlezlá zima a já stále ve frontě, abych vybojovala lístek na stání a hlavně, abych viděla a slyšela pana Villazona a paní Garanču! Pan Villazon ten večer vůůůbec nezpíval a vlastně nedokáži napsat, co provozoval... Byl přivítán obrovským potleskem (posléze jsem pochopila, že díky své babičce rakouslého původu). Ten byl, žel, ten večer poslední. Jinak to bylo jen samé trápení! Ještě dnes se v duchu směji sama sobě při vzpomínce, jak jsem stála jako opařená a ještě snad ani ve druhém jednání jsem jaksi nedokázala pochopit, že na jevišti stojí opravdu ta světová hvězda, ten Villazon, který mě tak uchvátil oběma skvělými koncerty v Praze. Jeho potíže, jak vidíte, mají velmi hluboké kořeny a dnes mu nezbývá než jen doufat v lepší zítřky... :-(
Jinak - paní Garanča byla stejně skvělá, jak jste ji popsal Vy. Opravdu, nááádherná žena s velkým kouzlem a navíc technicky perfektní hlas. Slyšela jsem ji pak ještě živě na vánočním koncertě 2008 ve Vídni a mohu jen napsat, že byla stejně skvělá.
Takže-těšme se na příští vídeňskou sezónu a na její Carmen! Toto představení bude skutečně plné operních superstar a já se na něj už dnes moc těším!

bianca řekl(a)...

Shy, čtu Vás příspěvek a nestačím se divit. Na zmíněném představení Werthera 5.1.2008 ve Vídni jsem byla také, a to naprosto cíleně, chtěla jsem zažít come-back Rolanda Villazona po jeho několikaměsíční pauze. Proto jsem strávila několik hodin při asi minus 12 stupních ve frontě na lístky k stání. Já na rozdíl od Vás jsem zklamána nebyla. Myslím, že to byl jeden z nejtěžších dnů v Rolandově kariéře a nervozita a nejistota určitě vykonaly své. Také bylo znát, že Rolando svůj hlas šetří. Ale potlesk při jeho vstupu na scénu se rozhodně nerozezněl kvůli jeho rakouské babičce. Já jsem náhodou ve frontě byla přímo mezi lidmi, kteří se domlouvali, že tímto způsobem vyjádří Rolandovi podporu a dodají mů důvěru, dají mu pocítit, že si uvědomují, jak obtížné jsou to pro něj chvíle.
Pro mě tedy, na rozdíl od Vás, ten den Rolando Villazon zpíval a také svoji roli nádherně zahrál. Na rozdíl od Vás jsem ale ten den neslyšela zpíval Elinu
Garancu, protože ve všech třech představeních v lednu 2008 zpívala roli Charlotty Sophie Koch!!! Možná jste tedy byla na jiném představení s jiným tenorem ?

radames řekl(a)...

Spielplanarchiv na stránkách Staatsoper uvádí, že v lednu 2008 opravdu zpívala Sophie Koch. Ale Albert byl tehdy stejný, také Markus Eiche.

Pokud jde o Villazona, mohli jsme jej slyšet na Vltavě jako Werthera ze záznamu z Paříže letos v březnu. Vokální problémy byly opravdu velké, ale přesto mě nadchl. Nejsem do něj blázen a poslouchal jsem nejen kvůli němu, ale možná ještě spíše kvůli Susan Graham a Ludovicu Tezierovi, přesto to byl jeho večer. Měl jsem dojem, že jeho Werthera vidím, i když to byl jen zvukový záznam.

Ale zpět k Vídni. Jak se líbila inscenace, milá Bianco a milá shyZ (a co Markus Eiche)? Příští rok se bude dávat s Ramonem Vargasem a Vesselinou Kasarovou. Snad budu u toho.

Vlasta řekl(a)...

Nemohu uvěřit svým očím,co čtu v příspěvku od shyZ o Villazonovi.Zmiňované představení jsem ve Vídni sice neviděla, ale zprostředkovaně vím, že byl publikem skvěle přijat a zpíval nádherně.Viděla jsem ho ve Vídni v Bohémě před půl rokem a byl vynikající, měl obrovský nekonečný aplaus,publikum ho zbožňuje a rozhodně ne kvůli prapředkům.
Nemohu jaksi uvěřit, že píšete opravdu o Villazonovi,že vůbec nezpíval a nechápete,co to vlastně provozoval. Tento pan zpěvák je vždy a ve všech představeních minimálně velmi dobrý, špíš vynikající až okouzlující. Disponuje mimořádně krásným hlasem s mimořádně podmanivou barvou. Bohužel tím, že vždy zpívá a hraje naplno, zřejmě svůj hlasový poklad nedokáže šetřit a zacházet s ním opatrněji, přišly problémy.
Vy doufáte v lepší zítřky, já se na ně / na něho / těším.

Pavle, Werthera jsem na Vltavě neslyšela, takže nemohu posoudit, jak se Villazonovi dařilo v celém představení.Poslechla jsem si jen na youtube tu překrásnou árii s Graham Pourguoi me réveiller....Oba jsou skvělí.Na Villazonovi nejsou patrné žádné nápadné problémy.Graham má úžasný hlas , škoda, že jsem ji neslyšela v Praze.
Na viděnou na Traviatě a na Lazebníkovi. Vlasta

Anonymní řekl(a)...

Leonora3 rekla:

Taky jsem poslouchala Werthera na stanici Vltava docela nedavno
(13.6.) se zaznamu s R.Villazonem a taky si myslim, ze to byl predevsim jeho vecer. V jeho hlase bylo tolik emoci a vasne!Taky jsem chtela slyset Susan Graham a mladou Slovenku Adrianu Kucerovou, ktera zpivala Charlotina sestru Sophii. Mozna tam Villazon mel i problemy (ja jsem je moc nepostrehla)ale vim, ze to melo nesmirnou "štávu a grády", kterou Villazon do romantickych postav umi dat vrchovate. Werthera jsem nikdy nevidela na scene, ale pristi rok si Veselinou Kassarovou a Ramona Vargase ve Vidni nenecham ujit.

P.S. Severska kraska Elina Garanca jako Carmen bude jiste zajimava, stejne jako Carmen Magdaleny Kozene (nema ji zpivat nekdy v pristich letech v Salzburgu?), ale budou to jeste ty temperamentni jizanske Carmen ze Sevilly? Jsem moc zvedava taky na Angelu Gheorghiu, ktera predtim v Met zpivala Michaelu a jeste vic na Roberta Alaghnu coby Don Joseho. Kdyz jsem ho slysela ve Vidni jako Fausta, myslela jsem, ze to je jeho hranice,za kterou by uz nemel - Fausta zpival ze zacatku jako Mr.opatrny, nastesti se rozespival.(Osobne se mne v roli sexy cikanky Carmen vice libi typy jako Denice Graves, ale kde je vzit, ze?)

Marci řekl(a)...

Já toho sobotního Werthera nahrávala, takže kdybyste to někdo chtěl, tak to mám. Bohužel jsem to ještě neslyšela.

Vlasta řekl(a)...

Marci,prosím, využívám tvé nabídky.Moc bych si toho Werthera přála.Díky.
Já zase nabízím CD Werthera s Alagnou, Gheorghiu, Hampsonem a Petibon. Londýnský symf. orchestr, diriguje Antonio Pappano.EMI classics 1999.Velmi dobrá nahrávka.
Vlasta

shyZ@seznam.cz řekl(a)...

Bianco,wow.. Je možné, že jsem si popetla obsazení...Byla jsme přesvědčena, že to byla Elina, kdo zpíval.. Nicméně k panu Villazónovi. Je mi to nesmírně líto, ale ten strašlivý dojem z jaho poničeného hlasu trvá. Vše zpíval skutečně s obrovským sebezapřením. Jsem asi hodně citlivá na nezdravé hlasy, protože mi fyzicky dělá zle, pokud se někdo trápí. Nejsem schopna si večer užít, protože pořád vyčkávám, zda se indisponovaný zpěvák dočká konce představení... Takových večerů jsem už pár zažila všude možně. Ve Vídni jsem to nečekala.
Je to škoda, zajímalo by mě, kde se stala ta chyba, kdy hlas přestal panu Villazónovi sloužit... Doufejme, že lékaři budou úspěšní a pomohou mu. Stejně ale, ten nápor na jeho psychiku bude jistě obrovský v další práci! Prostě já snad uslyším příští sezónu v Carmen, jak to dopadlo...

bianca řekl(a)...

Shy, v Carmen Villazona určitě příští rok neuslyšíte, protože v tisku už proběhla zpráva, že po operaci se bude vyhýbat dramatickým rolím a roli Dona José zpívat nebude, místo něj ve Vídni bude zpívat Massimo Giordano.

shyZ@seznam.cz řekl(a)...

Bianco, tak to mě mrzí...
Nejvíc by mě stejně zajímalo, co pana Villazóna tak zničilo. Zpíval role,na které hlas nebyl stavěný? Tlačil na hlas a nutil jej do něčeho, co neměl zpívat? Je to opravdu škoda, protože jeho kariéra byla velice slibně nastartovaná!

V tomto směru obdivuji JDF. Také zatoužil zpívat operní "popík" - vévodu v Rigolettovi. Já jej slyšela v Drážďanech. Byl perfektní, ale přesto jsem odcházela s takovým divně varujícím pocitem, že to pro jeho hlas není vhodná role... ( Daleko dříve mě o tom utvrzovala moje kamarádka - operní zpěvačka z Barcelony (77!!!!!). Měla ve všem pravdu!) K mému velkému překvapení JDF kontrakt na Rigoletta v Madridu vzápětí zrušil... Že by přece jen přemýšlel a nepodléhal lákadlům toho "popíku"?

No, pravdu o zničení hlasu se asi nedozvíme, nicméně doufat, že lékaři dají hlas pana Villazóna do pořádku, MUSÍME! Jen mě mrzí, že ten operní byznys někoho dokáže takto semlít.