pondělí 11. května 2009

Rozhovor s tenoristou Marcellem Giordanim pro blog Opera dream


Dnešním dnem je založen Klub přátel tenoristy Marcella Giordaniho na adrese http://marcellogiordani.blogspot.com.

Rozhovor 5/2009 :


Vážený pane Giordani, děkujeme Vám za přijetí pozvání k rozhovoru. Operní fanoušci v České republice (pomineme-li ty, kteří za operou vyjíždějí za hranice) vás měli možnost opakovaně poznat pouze prostřednictvím přímých přenosů z MET.Co se vám poprvé honilo hlavou, když jste se dozvěděl, že budete zpívat nejen před diváky přímo v divadle ale i pro desítky tisíc dalších po celém světě?

Pro nás pěvce se bezpochyby jedná o jeden z nejzajímavějších zážitků, protože jsme v divadle zvyklí vystupovat před pouze několika málo tisíci diváky. Vědět, že stovky tisíc a pravděpodobně miliony lidí vás sledují v jeden okamžik,je něco, alespoň tedy pro mne, z čeho se mi točí hlava. Současně mě to stimuluje k lepšímu výkonu a stává se ze mě lepší a komplexnější umělec.

Váš hlas je nezaměnitelný a dobře se rozpoznává. Pozorujete jeho vývoj? Byl jiný před deseti lety, byl jiný před dvaceti lety?

Vývoj hlasu je v první řadě výsledkem přirozeného vyzrávání, ale nejen tím, některé hlasy mají vrozené nadání a měl bych říci, že i štěstí v rozvíjení se. Co se mě týká, příroda mě vybavila hlasem, jehož rozsah je od lehkého k hlasu „lyrico spinto“ jednoduše proto, že se mé hlasivky hodí pro obojí repertoár. Je též pravda, že 10 či 20 let nazpět nebyl můj hlas stejně rozvinutý, což znamená, že jsem neměl stejnou techniku hlasu, jakou mám teď.


Mnozí o vás tvrdí, že jste nejlepším rytířem Des Grieux od doby vzniku opery Manon Lescaut. Pokud byste měl sám říci, který z vašich současných kolegů tenoristů se vám pro tuto roli nejvíce hodí, kdo by to byl? Nejmenujte, prosím, Plácida Dominga, víme, že je druhý nejlepší.

Jsem polichocen touto otázkou, ale nikdy jsem neměl rád porovnávání, obzvláště s mými vynikajícími kolegy. Každý z nás je v něčem jedinečný, v něčem lepší, v něčem horší. Domingo a také Pavarotti se staly legandami, z kterých se všichni snažíme brát inspiraci. Z tohoto důvodu jsou oba nedotknutelní stejně jako Caruso. Pokud bych si měl ale skutečně někoho vybrat, řekl bych že je pro mně Bjorling ideálem rytíře Des Grieux.

Patříte mezi největší pěvecké osobnosti současného operního světa, co je pro Vás v tomto období nejtěžší? Co jste naopak vždy myslel, že pro vás obtížné ve vaší kariéře bude, ale naopak je to překvapivě snadné?

Největším problémem je nadvláda technologií, které agresivně útočí i v našem světě opery. Na vizuální hledisko inscenací je kladen větší důraz než na hledisko hudební. Jsem si jistý, že jste měl příležitost si přečíst recenze představení a zjistil jste, že je důraz kladen na produkci samotnou, režii, kostými atd. Pěvcům jsou věnovány pouze krátké odstavce. Jistě si umíte představit, jak je pro umělce, který riskuje svou kariéru frustrující, když se setkává s takovýmto nedostatkem zájmu. Respektuji inovace, dokonce je vítám, někdy má ale posedlost za každou cenu modernizovat ničivý a rušivý efekt jak na umělce tak na diváka, dokonce samo sebou i na skladatele samotného.


Různá divadla mají zajisté i různou akustiku. Existuje nějaké divadlo, kde vám připadá, že váš hlas zní nejlépe a že se vám zde zpívá celkově lépe než třeba jinde?

Máte absolutně pravdu. Můj hlas zní nejlépe ve velkých a akusticky bezvadných prostorách. Když cítíme, že se hlas odráží nazpět či že dostatečně zní, zpívání je mnohem snadnější. Metropolitní opera je pro příklad operou, kde nemá žádný z pěvců problém, být slyšen. Totéž platí o pařížské opeře Bastille či Vídeňské státní opeře. Rovněž jsem se doslechl, že vaše divadlo je velmi krásné a akusticky skvělé.

Prozraďte nám, prosím, co Vás čeká v horizontu příštích tří let? Kde a co budete zpívat? Na co se můžeme těšit?

V roce 2010 Aida v San Franciscu, Dívka ze zlatého západu v MET u příležitosti stého výročí provedení, Sedlák kavalír a Komedianti v Barceloně a Plášť v Madridu. A nezapomeňme na koncertní provedení Trojanů v MET, přičemž dodávám, že jsem zpíval roli Enéa v koncertním provedení s bostonskými symfoniky za řízení Jamese Levine.

Existuje role, kterou jste ještě na jevišti neztvárnil, ale toužíte po tom?

Můj velký zájem ve mě vzbuzuje opera Mefistofeles.


Pro představení 7.3.2009, kdy jste ztvárnil Pinkertona, došlo ke změně původně plánované sopranistky. Jaké to je, když k tomuto dojde? Je poté obtížnější podat stejný výkon nebo to jednoduše vůbec nic neznamená?

Obecně to bývá pravda, v tomto případě ale nikoliv, protože jsem stejnou roli v témže roce zpíval s oběma dámami. Naše pevná vůle a profesionální přístup nás všech byla dostačující pro hladké zvládnutí večera.

Během přímých přenosů z MET vidíme o přestávkách i do zákulisí. Nevidíme ale, co pěvec dělá, když na jevišti zrovna není. Co tedy vlastně dělá?

Nemůžu odpovídat za své kolegy, protože skutečně netuším, co dělají během pauzy. Co se mě týká, snažím se zůstat „v charakteru“ a promítám si svůj part. Sedím u klavíru a snažím se udržet svůj hlas dokonale připravený.

Kdyby jste dostal krutou otázku zda Verdi nebo Puccini, kdo z nich by pro vás byl vítězem?

Puccini, ale také i Verdi. Je těžké zvolit, protože oba, každý v jiném směru, vytvářejí a dávají jiné neobyčejné pocity. Puccini hovoří k srdci, zatímco Verdi nás nutí přemýšlet nad velkými otázkami a hudebními inovacemi , které každý z nás objevuje pokaždé, když se hraje některá z jeho oper.


Co se vám vybaví, když se řekne „Praha“ nebo „Česká republika“? Měl jste možnost naši zemi někdy soukromě navštívit?

Nikdy jsem neměl příležitost vaši zemi navštívit, ale mám to v úmyslu udělat hned, jak to bude možné.

Setkal jste se někdy na pódiu s některým z českých pěvců?

Ne, nikdy.

Je zde šance, že bychom vás mohli v České republice přivítat a slyšet vás vystoupit?

Doufám, že se to stane brzy, třeba na koncertě či v recitálu.

Jedna věc, kterou jste nikdy nikde nikomu v žádném rozhovoru neřekl nebo neprozradil?

Přemýšlím, co bych mohl prozradit! Ale opravdu důvěrně se musím se přiznat, že jsem nikdy neřídil Lamborghini.

Čtenáři našich stránek a diváci v kinech, kteří navštěvují přímé přenosy z MET mají jedno velmi speciální přání, které by na vás měli. Tak jako jsme již viděli, že někteří pěvci v přímém přenosu během rozhovoru o přestávkách představení posílají pozdravení do svých zemí, do svých rodných měst, svým rodinám a přátelům, bylo by prosím možné, pozdravit krátce během Turandot 7.11. diváky do České republiky? Byly bychom všichni nadšení.

Bude mi potěšením to udělat.

Ještě jednou velké poděkování, přejeme Vám vše dobré, pevné zdraví a co nejvíce skvělých představení.


Interview 5/2009:

Dear Mr. Giordani,
First of all, I would like to thank you for accepting this interview.

Many Czech opera lovers (apart from the few of them who travel to see opera performances abroad) could see and hear you only in several MET live transmissions to our cinemas. What was your first thought when you heard that you would sing not only for the audience at the MET but also for many thousands of opera lovers all over the world?

For us opera singers, this is undoubtedly one of the most interesting experiences, since we are used to performing in the theatre before a public of only a few thousand spectators. To know that hundreds of thousands, and perhaps millions of people, hear and see you simultaneously is something that, at least for me, makes my head spin. At the same time, however, it gives me the incentive to communicate better, and to become a better and more complete artist.

Your voice is unique and easily recognizable. Do you feel some „evolution“ of your voice – was your voice different 10 or 20 years ago?

The evolution of the voice is first of all the result of biological maturing, but not only; some voices have the innate capability and, I should say, the good fortune, to evolve. As for me, Nature has given me a voice which ranges from the light to the more “spinto” lyric simply because my vocal cords are suitable for both repertories. It’s also true that 10, 20 years ago my voice had not achieved the same development, that is, it didn’t have the same vocal technique which I display today.

Many people say that you are the best Dex Grieux since Puccini composed Manon Lescaut. Who of your current tenor colleagues would be ideal for this role in your opinion? Please, do not mention Placido Domingo as we know he is the second best…

I’m flattered by the question, but I’ve never liked comparisons, particularly with my illustrious colleagues. Each one of us is UNIQUE, for better or for worse. Domingo, and also Pavarotti, have become the legendary icons from whom we all try to take inspiration. Therefore, they are untouchable, like Caruso. But if I had to select someone as a term of comparison, I would say that Bjorling is without a doubt my ideal Des Grieux.

You belong to the greatest personalities of the contemporary opera world, but it brings certainly also many problems. What do you consider as the biggest problem right now? On the other hand – what did you expect to be very difficult in your career and, on the contrary, what is quite easy?

The biggest problem today is the supremacy of the technology which is rather invasive even in our field. Today the visual aspects of a production are given more consideration than the vocal aspects. I’m sure you have had the opportunity to read the review of a performance and noticed that the emphasis is on the production, the direction, the costumes, etc. The singers receive only a brief paragraph. You can imagine how frustrating it can be for an artist who is risking his career to be treated with such indifference. I respect the innovations, I even welcome them, but sometimes the obsession to modernize has a disruptive and unsettling effect on the spectator as well as on the artist, and above all on the Composer.

Various opera houses have different acoustics. Dou you have some favourite opera house where you feel very comfortable and where your voice sounds especially well?

You’re absolutely right. In effect, my voice sounds better in large and acoustically perfect spaces. When we feel that the voice bounces back or reverberates sufficiently, singing is much easier. The Metropolitan, for instance, is one of those theaters where nobody has difficulty being heard. That’s also true of the Opéra Bastille of Paris and the Staatsoper of Vienna. I’ve also been told that your theater is very beautiful and acoustically perfect.

Can you tell us what new roles are you going sing, say, in coming 3 years?

Aida in San Francisco in 2010, FANCIULLA DEL WEST at the Met on the occasion of the centenary of its execution, CAVALLERIA and PAGLIACCI in Barcelona, and TABARRO in Madrid. And let’s not forget the staged production of LES TROYENS at the Metropolitan since last year I sang the role of Enée in concert with the Boston Symphony Orchestra and Maestro Levine.

Is there any role you have not portrayed yet and would love to?

I’m intrigued by Mefistofele.

By the performance of Butterfly on March 7, 2009, there was a cast change of the soprano. How does it feel when something like this happens? Is it more difficult to give a good performance or does it not matter at all?

Generally that is true, but in this case I had no difficulty because I had sung the role with both sopranos that same year. The good will and the professional attitude of all of us was sufficient to smooth out the wrinkles.

During the live transmissions from the MET we can also see, what happens during the breaks. However, we still wonder what singers are doing during the performance when they are not present at the stage. What about you?

I can’t answer for my colleagues because I really don’t know what they do during the intermission. As for me, I try to remain in character and continue to review my part of the score. Sitting at the piano, I keep my voice always ready.

If you should make a choice between Verdi and Puccini, who would you prefer?

Puccini, but also Verdi. It’s a difficult choice because both, in a different way, create and give extraordinary sensations. Puccini speaks to the heart, while Verdi makes us ponder life’s big questions and the musical innovations that one discovers every time we perform one of his operas.

What appears in your mind when you hear Czech Republic? Have you already visited our country before, possibly as a tourist?

I’ve never had the opportunity to visit your country, but I intend to do so as soon as possible.

Have you ever performed together with a Czech singer on the stage?

No, never.

Is there any chance that we could hear you in our country in the future.

I hope it will happen soon, perhaps in concert or recital.

Please, tell us something that you have never told in any interview.

I wouldn’t know what to say! But confidentially, I have to confess that I’ve never driven a LAMBORGHINI.

Visitors of our blog and the cinema transmissions from the MET have got one special wish. During interviews we are used to seeing singers meeting and greeting their friends, families and compatriots. Would it be possible for you to greet briefly your fans in Czech Republic during Turandot on November 7, 2009? We would be very delighted.

I’ll be happy to do it.

Thank you once more for this interview. We wish you all the best, good health and lots of splendid performances in the future.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Teda Miloši, já žasnu! Vést blog, dělat rozhovory, psát příspěvky a ještě založit stránky fanklubu. Jak to všechno stíháš? Jseš opravdu pracovitý nadšenec. Ještě jednou díky :-)
AB