pátek 1. května 2009

Rigoletto v MET 14.4.2009

Přátelé, dnes bych se s Vámi chtěla podělit o svoje zážitky z mé první návštěvy Metropolitní opery v New Yorku. Cestu jsem začala plánovat již loni na podzim a jako první krok pro uskutečnění cesty jsem koupila vstupenky – vybrala jsem si představení Nápoj lásky s Villazonem. Poté, co již bylo vše zařízeno, letenky, víza-nevíza, ubytování apod., přišla špatná zpráva, a sice, že Rolando Villazon nebude zpívat ani jedno představení. Cesta se už ale zrušit nedala, navíc jsem se v té době už hrozně těšila i na New York jako takový, a tak jsem vyrazila.
Samozřejmě, že moje první kroky po příjezdu do hotelu vedly k opeře – bydleli jsme pár kroků od ní, moje prozíravá volba, protože mi bylo jasné, že tam budu skoro každý den. První dojem mě trochu zklamal – vstupní prostranství totiž prochází právě rekonstrukcí, takže všude byly ohrady a ten nádherný pohled na vstupní portál a fontánu, který znám z fotek, se nekonal. Vzápětí mě ale zachvátilo posvátné nadšení při představě, že brzy uvidím představení v operním domě, který zatím znám jen z našich filmových operních přenosů….

Nápoj lásky byl v rámci našeho týdenního pobytu naplánován až na předposlední večer a tak se pro mě tou mojí MET „premiérou“ stala nakonec opera Rigoletto, při které jsem si také vyzkoušela, jak to v MET funguje se vstupenkami k stání ( popíšu později v příslušné rubrice).


Nabízelo se hvězdné obsazení – Calleja, Damrau a Frontali v inscenaci Otto Schenka, zážitek to byl skutečně neopakovatelný. První, co mě fascinovalo už při prvních taktech předehry, byl způsob, jakým vedl orchestr mladý italský dirigent Riccardo Frizza. Již několikrát jsem ho v minulosti slyšela dirigovat zejména Rossiniho a Donizettiho opery, v nichž vystupoval Juan Diego Florez ( Frizza patřil v minulosti také pod manažerská křídla Ernesta Palacia), takže jsem si myslela, že znám jeho kvality a nedokáže mě překvapit, ale co dokázal vykouzlit s orchestrem Metropolitní opery, mě naprosto ohromilo. Jeho vedení orchestru, které dávalo vyniknout především hlasům zpěváků, ale přitom nic neubralo na účinku Verdiho hudby, střídání dynamiky od naprostého pianissima až k dramatickému forte, to vše vytvářelo dojem, jako bych ty tak důvěrně známé melodie přesto slyšela poprvé. Však si také za svůj výkon vysloužil nečekaně bouřlivé ovace na konci představení. Tento sympatický Ital mimochodem odstartoval svoji profesionální kariéru u nás v Čechách, kde v r. 1998 zvítězil v soutěži mladých dirigentů.

Dianu Damrau jako Gildu jsem již slyšela v loňském roce v Drážďanech a v New Yorku opět zazářila a to nejen pěvecky. Newyorská inscenace jí dala ve srovnání s Drážďanami větší prostor i pro herecký projev, výborná byla zejména ve druhém dějství. Přiznám se, že Joseph Calleja mě ani při druhém setkání s ním ( první na jeho pražském koncertě) nijak zvlášť neohromil, jeho zabarvení hlasu mému uchu až tak neladí a kromě toho mi jeho zpěv připadal jaksi nekonsistentní, jako by mu ještě chyběla dokonalá technika, která by mu umožnila lépe ovládat dynamiku hlasu. Jeho výkon na mě působil jako dobrý standart, ale nebylo v něm nic, co by mě skutečně „chytlo“ za srdce. O to více mě ale po všech stránkách potěšil Roberto Frontali jako Rigoletto, líbil se mi velmi po pěvecké stránce, i když Zeljko Lucic v Drážďanech byl určitě Rigoletto charismatičtejší a dramatičtější. Inscenace je také trochu „muzeální“, ale na rozlehlé scéně MET se mi toto provedení líbilo – rozhodně více, než režijní a scénické pojetí v Drážďanech.
Když k tomu ještě připočtu nepopsatelný pocit z toho, že skutečně j s e m v MET, tak to byl zážitek, na který nikdy nezapomenu, i když euforické dojmy z představení se trochu mísily s rozpačitými dojmy z diváků a jejich chování.

Dirigent Riccardo Frizza


Vy, kteří jste MET již navštívili, asi víte, co mám na mysli. První šok člověk zažije, když si po příchodu chce odložit kabát do šatny – šatny tam zřejmě ani nevedou, každopádně jsem je nikde neviděla. Všichni se hrnou do sálu tak, jak jsou oblečeni z ulice ( onoho dne bylo dosti zima, takže v zimních kabátech a bundách) a toto oblečení si pak nějak zmuchlají pod sedadlo nebo na klín. Nám na místech k stání nezbylo nic jiného, než si vše, včetně mokrých deštníků, naskládat pod nohy na zem.
Druhý šok zažijete na konci každého dějství, kdy se pěvci chodí klanět před oponu, ale většinou se dívají pouze na záda diváků, kteří zejména v přízemí doslova utíkají ze sálu, zřejmě aby stihli během přestávky slupnout objednanou večeři, vypít sklenku sektu nebo vykouřit cigaretu. Diana Damrau při pohledu na to jen nechápavě vrtěla hlavou… ( Po příchodu na chodby jsem trochu pochopila, proč ti lidé tak spěchali – chodby byly totiž občas tak přeplněné, že než člověk přešel z jednoho patra do druhého a probojoval se k pultu s občerstvením byla přestávka téměř u konce).


Třetí šok na nás čekal, když jsme se rozhodli dát si v ten památečný večer skleničku sektu – sekt se samozřejmě servíruje, ale jako všechno ostatní – nápoje i pochutiny – v plastovém nádobí. I když jsem po dvou dnech v New Yorku již pochopila, jak mají Američané plast v oblibě, v MET jsem to skutečně nečekala. Nešlo jinak, než si tuto plastovou „šampusku“ přivézt domů jako kuriozní suvenýr z mé první návštěvy MET! Trochu jsem při tom pohledu na davy operních diváků popíjejících svoje nápoje z plastových kelímků vzpomínala na jednu nedávnou diskusi na blogu paní Drápelové, když se někdo rozčiloval nad tím, co se během přestávek při operních přenosech servíruje v kině Aero a srovnával to s tím, co a na jaké úrovni se servíruje v předních operních domech - Aero je Aero a mám to tam ráda takové, jaké to tam je. Ale MET je MET a tam bych si ten sekt docela ráda vypila ze skla…..

New York – Rigoletto, MET, 14.4.2009
Dirigent : Riccardo Frizza
Inscenace : Otto Schenk
Vévoda: Joseph Calleja
Rigoletto : Roberto Frontali
Gilda: Diana Damrau

3 komentáře:

Vlasta řekl(a)...

Bianco, díky! Úžasně čtivé a sugestivně napsané.Článek jsem jen zhltla.Nejdřív jsem se tak vžila do obsahu psaného , že jsem se v MET málem viděla, na konci jsem se od srdce nahlas zasmála tomu trefnému popisování pití z plastových šampusek .Výborné,perfektní!
Ještě k Rigolettovi.Při čtení se ve mne probudila ne závist, ale spíš obrovská touha být u toho,vidět Rigoletta v nějakém super obsazení.Tato opera je moje srdeční záležitost a asi bych ji nejraději viděla s Lučičem, ale klidně i s kýmkoliv jiným.

radames řekl(a)...

Bianco, divím se, že Vás nezaujal Calleja, snad nebyl ve formě. Stačí si ale na youtube poslechnout, jak zpívá právě vévodu(Questa o quella, La donna e mobile nebo cokoli jiného) a těžko lze zpochybnit, že je to ohromný talent. Nevím, zda dovede vytvořit zajímavou postavu, ale hlasově připomíná velikány z první půlky dvacátého století, jako Brojlinga nebo Gigliho. Konečně můžeme slyšet tenhle způsob zpívání bez omezení, která klade nedokonalá nahrávací technika jejich doby.

operadream@centrum.cz řekl(a)...

Přiznám se, že se mi Calleja také moc líbí, jeho Una furtiva lagrima v Obecním domě bylo luxusní. Nádherně zazpíval na gala MET 125 Che gelida manina... Ale je to věc vkusu, má hodně specifický a snadno rozpoznatelný hlas.
Blanko, nádherná reportáž z MET, děkujeme!