středa 27. května 2009

Christoph von Dohnányi a jeho excelentní Bruckner, Hugo Wolf v podání Thomase Hampsona

Je těžké psát ihned po koncertě o něčem, na co jsem se celý rok těšil, tedy jen několik vět, jako podnět pro vaše dojmy. Koncertní síň Obecního domu byla zaplněna trochu více než ze dvou třetin, což bylo opravdu smutné zjištění.
Očekávání byla více než velká, výsledek pak zcela úchvatný. Ryze operní nadšenci mi prominou, začnu od Antona Brucknera, kterého Christoph von Dohnányi (letos slaví 80 let) podal přenádherným způsobem. Devátou symfonii mám na nahrávce ČF s Lovro von Matačičem a bylo zajímavé porovnávat! Dojem ze hry NDR Sinfonieorchester Hamburg byl výtečný, stejně jako v Rudolfinu, kde se nám 28.února 2008 představil jako host sezóny České filharmonie pod taktovkou Alana Gilberta. O tomto koncertu jsem se rozepisoval již zde.
Thomas Hampson překrásnými písněmi Hugo Wolfa dokonale doplnil večer, nicméně je mi jasné, že pro někoho byl on právě hlavním programem a Bruckner doplňkem. Naslouchal jsem každému slovu, četl hru orchestru, vnímal pěvcovu tvář, vnímal dirigentova gesta. To vše najednou na mě pak působilo jako dar, který mi už nikdo nikdy nevezme. Poděkování všem umělcům, další překrásný večer.

Autogram Christopha von Dohnányi


Thomas Hampson v zákulisí Obecního domu po svém vystoupení

pondělí 25. května 2009

Rozhovor s mezzosopranistkou Joyce DiDonato pro blog Opera dream - interview with Joyce DiDonato


Když někdo vysloví jméno Joyce DiDonato, okamžitě mi padne na mysl elegance a to jak v hlase tak v tom, jak tato americká, v nejlepším slova smyslu “premium” mezzosopranistka, působí. Vidím jiskřící oči a svůdný úsměv, slyším nádhernou barvu hlasu, který je jak z operního snu a má snad nekonečné množství variant výrazu.

Rozhovor s touto pěvkyní, první pro Českou republiku vůbec, vám teď s radostí přináším. Velmi mi dal zabrat překlad, čestně to přiznávám a opět upřímně doporučuji anglický originál.

Pravidelně sleduji jak blog, který si Joyce DiDonato sama dělá, tak oficiální webové stránky. Tato velká osobnost světové operní scény je vášnivou fotografkou. Kdo to snad ještě nevíte, po návštěvě jejích stránek, brzy poznáte.


Tak tedy, where shall Joyce fly? Doufám, že to České republiky! Je taková škoda, že Lezebník sevilský, který jsme slyšeli v kinech ze záznamu z MET nevyšel na DVD:-(.

Krásný den všem, dnes Bernarda Fink, zítra Thomas Hampson (a také Dohnányi a hlavně Wolf a Bruckner:-) ). Pozor, nikoliv zde, ale na Pražském jaru, což je, opět upřímně řečeno, mnohem lepší! Na blog Opera dream po obou koncertech, tak jako je již zvykem, opět napíšeme kratičký komentář s dojmy, doufám, že se opět zapojíte do diskuse.

Opera dream

Rozhovor : (interview – English version below)

Vážená paní DiDonato,
děkuji za přijetí pozvání k vůbec prvnímu rozhovoru pro milovníky opery a krásného zpěvu v České republice.

Každý mi dá jistě za pravdu, že představení Lazebníka sevilského, které jsme mohli zhlédnout v rámci projekce MET in HD do kin po celém světě, bylo úžasným zážitkem, Vy jste pro mě byla jeho hlavním strůjcem, přijde mi, že jste se pro tuto roli narodila. Do konce života budu mít problém s tím, abych si v této roli dokázal představit jinou pěvkyni. Těchto nadšených reakcí jste jistě slyšela mnoho, proč si myslíte, že tomu tak je?

Nejprve přijměte mé poděkování za milá slova. Je to role, kterou skutečně miluji a beru jako dar, že ji můžu zpívat. Jeden z důvodů proč ji miluji, je to, že se s ní potkáváme pouze v jednom dni ale je to den, v kterém se pro ni vše změní a každý dramatický moment je momentem objevení. Její mládí a nevázanost v kombinaci s její divokostí, zářivý temperament, to vše znamená, že je zde mnoho způsobů, jakými lze tuto roli ztvárnit a tak se skutečně nikdy nenudím.


Skvěle jste nejen zpívala. Ani hereckému výkonu nešlo dle mého názoru cokoliv vytknout. Je na vašem výkonu znát, když se na jevišti potkáte s kolegou pěvcem, který herectví nemá tolik v krvi? Brzdí vás to v jistém smyslu? Jste nucena se přizpůsobit nebo je naopak takovýto kolega natolik inspirován vámi, že se z něj přeci jen lepší herec stává?

Opět děkuji za poklonu! Den je díky vám hned hezčí! Musím říci, že je velmi obtížné sdílet jeviště s někým, kdo “neposlouchá”. Vím, že “pěvci herci” jsou na různé úrovní a já jsem možná skutečně v některých rolích více efektivní a proto se v sobě snažím mít hodně tolerance k tomu, co ostatní kolegové přinesou na pódium. Vždy ale jednoznačně potřebuji být v daný okamžik ve “stejném příběhu” jako kolegové. Chci aby mě poslouchali, když nezpívají, chci aby byli svému příběhu odevzdaní stejně tak, jako jsem já... A pokud se to podaří, poté se doufejme můžeme navzájem opravdu inspirovat a tím se posunout výše. Není nic, co bych milovala více, než je zpívání s někým, kdo je pro mně výzvou ve smyslu herectví i zpěvu. Chci pódium sdílet s lidmi, od kterých se můžu něco naučit!


Velmi intenzivně se zabýváte operní tvorbou G.F.Handela. Co Vás na něm fascinuje?

Zjistila jsem, že tento skladatel vyžaduje hluboké proniknutí pod povrch za účelem zjištění toho, jak zvládnout pěvecké výzvy a skutečné emoční vzrušení. Handel je určitě výzvou pro posluchače, který musí vnímat stejnou část textu zpívaného stále dokola během jedné desetiminutové árie. Proto je jen a jen na mě, najít rozdílné barvy, rozdílné významy, rozdílnou hloubku emocí...to vše proto, abych přinesla postavě, kterou ztvárňuji, život. Je to výzvou z mnoha různých hledisek : hudebních, textových, hlasových a dramatických – a JÁ MILUJI velké výzvy.

(poznámka autora rozhovoru : Árie “Where shall I fly?” z opery Hercules na CD Furore, o kterém se dále mluví, je myslím typickým příkladem. Určitě si poslechněte, je to fantastické, stejně jako já, budete i vy, hltat každé slovo.)


Nedávno vyšlo CD s áriemi z oper tohoto skladatele s názvem “Furore”. Kterou z árií, která na tomto albu je, byste mohla označit za vaši nejoblíbenější?

Ó, po mě se chce, abych si vybrala!!! Nemůžu si vybrat, na albu není árie, kterou bych nemilovala. Důvody jsou různé, ale já mám ráda každou, jinak bych je takto nikdy nesestavila. Jak bych mohla po posluchači chtít, aby se do něčeho zamiloval, když bych já necítila to samé?


Bylo-li by možné se setkat s některým ze slavných hudebních skladatelů, kdo by to byl? Právě Handel? Nebo snad Rossini? Které tři otázky byste těmto vzácným osobnostem historie položila?

No samozřejmě Mozarta! Myslím, že Handel by byl trochu pompézní na to, aby říkal pravdu, Rossini by byl pravděpodobně maličko líný a nezajímala bych ho, ale Mozart... Myslím, že MOZART by byl ten pravý. (Ačkoliv musím dodat, že bych ráda mluvila se všemi, ale nutíte mě, vybrat si jen jednoho, což se zdá být nemožným!)

Pana Mozarta bych se zeptala :

1) Cítil jste se duchovně s něčím nehmotným propojen, když jste komponoval nebo pro vás bylo komponování něčím běžným jako je třeba placení účtu? Zajímá mě to proto, že mi přijdete být naladěn na něco “mystického” a “vyššího”, což je zcela mimo naše běžné chápání a proto jsem zvědavá, zda jste na to byl naladěn vědomě.

2) Jsme velmi zaujati vašimi operami, kdy jste je poprvé slyšel provedeny? Jaká byla vaše emocionální reakce – a přivedli vás k pláči, tak jako nás...v momentech kdy se zastavuje čas, jako například “Contessa perdona”?

3) Který den vaše života byste označil za nejlepší?



Považujete za obtížnější zpívat v anglickém nebo italském jazyce?

Můžu porovnat s francouzštinou? Na zpívání v angličtině jsem pracovala velmi tvrdě tak aby to bylo komplexní a vokálně zdravé, ale s italštinou to bylo o tom, abych zněla jako rodilý mluvčí. Myslím, že jsem udělala pokrok v obou jazycích, ale francouzština je stále tak obtížná. Z vokálního hlediska stejně jako z pohledu zajištění přirozeného francouzského přízvuku. Uberete-li v italštině o jedno procento, nikdo to nepozná, ve francouzštině je však ono jedno procento vším a to, že chybí, pozná každý!

Co považujete za nejdůležitější v životě operního pěvce?

Rovnováha, rovnováha a zase rovnováha. Rovnováha mezi fyzickým i duševním zdravím, osobním a rodinným životem, cestováním, produkcemi. Jednoduše rovnováha.


Co považujete za nejdůležitější v životě operního diváka?

Nejlepší je určitě mít otevřenou mysl, přijíždět do divadla s čistou hlavou tak, abyste si mohli užívat právě to, co se děje v daném okamžiku na jevišti a nikoliv si stále dokola v hlavě porovnávat minulá představení. Také není stále nutné pátrat po tom, co by mohlo následovat.

Bez čeho byste se kromě hudby a zpěvu ve vašem životě neobešla?

Bez manžela, rodiny, přátel.

Čeho naopak máte až příliš a pokud by to šlo, ráda byste se toho vzdala?

Strachu.

Po čem už naopak dlouho toužíte, ale ještě se vám nepodařilo si svůj sen splnit? Mám na mysli roli, spolupráci s některým dirigentem, režisérem, vystoupení v nějaké zemi, atd.

Mám obrovské štěstí v tom, že mi už byla dána možnost zpívat více rolí, než kolik jsem jen mohla snít. Zpívala jsem i s některými nejvěhlasnějšími dirigenty, ale tak ráda bych uvítala, kdybych mohla zpívat s některými dirigenty minulosti, jako byli Bernstein, Solti, dokonce i Toscanini, ale možná by to zkazilo mou “rovnováhu”!


Prosím, řekněte nám něco, co jste na sebe ještě nikdy v žádném interview neprozradila.

Moc ráda vyprávím vtipy, ale jsou většinou tak nevinné, že je ani není vhodné říkat.

Měla jste již někdy možnost navštívit soukromě Českou republiku?

Nikdy, ale udělala bych to moc ráda!

Co se vám vlastně vybaví, když se řekne Praha?

Uspěchané ulice, inteligentní rozmluvy, umělci.

Svým rozhovorem s Vámi jsem doufám udělal první krůček k tomu, abyste nás do České republiky přijela navštívit a zazpívat nám. Co můžeme dále udělat proto, aby se tak skutečně stalo?

Zavolejte mému manažerovi!

Děkuji za rozhovor a ať se Vám vše beze zbytku daří v soukromém i profesním životě.

Bylo to pro mne radostí!!!! Přeji vše dobré!
Joyce




Interview :

Dear Ms. DiDonato,
Thank you very much for accepting the invitation to take part in the first interview for all opera lovers in the Czech Republic.

Everyone would definitely agree with me that you were wonderful in Il barbiere di Siviglia, which we had a chance to see through the MET Opera: Live in HD. I would say you were born for that role. From now on, I will have a problem imagining a different singer in that role. I am sure you have heard many fantastic reactions to your performance lately. Why do you think it is like that?

Well, first of all, thank you very much for the kind words. It is a role that I truly love and feel it is a gift to perform. One reason I love her, is because we meet her on only one day in her life, but it is a day where everything changes for her, and each dramatic moment is a moment of discovery! Her youth and exuberance, married to her feisty, brilliant temperament means there are many different ways to play her, so I never feel bored.

You were great not only as a singer, but also as an actress. Is there a significant difference in your performance when you are on stage with a singer who is not as good at acting as you are? Do you feel somehow inhibited? Are you forced to conform to him or her, or do you inspire your partner on stage so much that he or she is becoming a better actor?

Well, thank you again for the compliment! You are making my day! I will say that I find it very hard to share the stage with someone who doesn’t listen. I know there are many different levels of “singer actors” out there, and certainly I am probably more effective in some roles rather than others, so I have a lot of tolerance for what different singers will bring to the table, but I want and need to be in the “same story” as my colleagues. I want them to listen to me when they are not singing, I want them to be as committed to telling the story as I am, and if that’s the case, then hopefully we can inspire each other to higher levels. There is nothing I love more than singing with someone who challenges me as an actress and as a musician – I want to share the stage with people I can learn from!

You are intensively involved in the opera work of G.F.Handel. What fascinates you so much about his work?

I find that it requires that I dig very deeply under the surface to find a way to charge his challenging vocal lines with real emotional fever. It definitely challenges the listener to hear the same line of text repeated over and over during the course of a 10 minute aria, so it is up to me to be sure to find different colors, different meanings, different depths of emotion, in order to bring the character’s journey to life. It is challenging from all different aspects: musically, textually, vocally, and dramatically – and I LOVE a good challenge.

A CD called “Furore” with arias from Handel’s operas has been issued recently. Which aria from this CD is your favorite one?

Oh, that is mean to ask me to choose!!! I cannot choose, and there is not one aria which I do not love on that disc – the reasons vary, but I do love each one, otherwise I would never have programmed it. How could I ask the listener to fall in love with something if I didn’t first feel that way?

If you had a chance to interview some famous music composers, who would you choose? Handel? Or Rossini? What three questions you would ask them?

Oh, definitely Mozart! I think Handel would be a bit pompass, to tell the truth, and Rossini probably a bit lazy and disinterested, but I think MOZART would be a dream. (However, that having been said, I would relish the chance to speak with them all – you are just making me choose one, which seems impossible!)

I would ask Herr Mozart:

1. Did you feel divinely connected to something outside yourself when you composed, or was is simply a matter of you “paying your bills”? I’m interested because you seem to channel something divine and larger than our comprehension, and so I’m curious if you were consciously tuned into it.

2. Were you satisfied with your operas when you first heard them performed? What was your emotional reaction when you heard them – and did you weep, as we do, at those time-stopping moments, such as “Contessa perdona”?

3. What was your best day?


Do you find it more difficult to sing in English or in Italian?

Could I say French? I’ve had to work very hard at singing in English, to make it comprehensive and vocally healthy, but with Italian there was the learning curve of trying to make it sound as if I am a native speaker. I think I’ve made progress on both of those, but French is still so difficult, from a vocal standpoint, as well as making it sound natural and native. You can be 1% off in Italian and no one would know, but with French, 1% is everything!

What do you consider the most important thing in the life of an opera singer?

Balance, balance, balance. Balance in physical health, mental health, in personal and family life, in the travel, in the course of a production – BALANCE!

What do you consider the most important thing in the life of opera theatre-goers?

Perhaps keeping an open mind is the best goal: arriving at the theater with as clear a slate as possible, so that one can simply experience what is actually happening in that moment, and not constantly comparing it to past performances, or forgetting the necessity to discover what may come next.

What, besides music and singing, could you not do without in your life?

My husband, family and friends. (And for the record, they come before the music.)

What, on the other hand, would you like to give up from your life if you could?

Fear.

Is there anything you have been longing for that you haven’t been able to accomplish? I mean, do you have a dream role, or is there a conductor or director you would love to work with? Do you have a specific country you would like to perform in, etc.?

I have been terribly fortunate in being given the chance to perform more roles than I could have dreamt of, and to sing with some of the greatest conductors, but I would have LOVED to have had the chance to sing with some of the conductors from the past: Bernstein, Solti, even Toscanini, although that might have upset my “balance”!

Please, could you tell us something about yourself you have not told in any interview yet?

I love to tell jokes, but they are usually the kind that are not fit for print!

Did you ever have a chance to visit the Czech Republic privately?

No, but I would simply love to!

What do you imagine when you think about the city of Prague?

I imagine the past full of exploration – bustling streets, intelligent conversations, curious artists!

I hope that this interview helps to make the first steps toward you coming and singing in the Czech Republic. What else can we do to make it happen?

Call my manager!!

Thank you for your time and I wish you good luck in your private and also professional life.

It was my pleasure!!!! ALL MY BEST!
Joyce

pátek 22. května 2009

A co takhle kontratenor? Pod značkou EMI classics se představuje Philippe Jaroussky


Máte zkušenost s kontratenory? Líbí se vám jejich interpretace? Znáte nějakou nahrávku? Zažili jste některého z nich živě? Poznáte zpěv kontratenora od ženského hlasu? Je to vůbec možné?

Společnost EMI classics nabízí pod svými křídly jméno Philippe Jaroussky. Mladý francouzský pěvec je prezentován albem Opium. Jistě by se mohlo jednat o špičkovou záležitost v oboru barokní hudby. Nevím, neměl jsem možnost slyšet, pokud vy ano, podělte se, prosím, o zkušenosti.

Z dalších známých kontratenoristů můžu jmenovat Briana Asawu, Davida Danielse, Michaela Chance, Jochena Kowalskiho či Andrease Scholla.

Mnoho informací o kontratenorovém oboru (v angličtině) najdete zde.

středa 20. května 2009

Rozhovor s tenoristou Giuseppem Filianotim pro blog Opera dream - Interview with tenor Giuseppe Filianoti


Dnešní rozhovor budete mít přečtený za pár minut. Pan Giuseppe Filianoti, majitel hlasu, který jednoduše můžu poslouchat bez přestání (pusťte si vpravo v třetím okně Dona Carlose či duet s Natalií Dessay z Lucie z Lammermooru v okně čtvrtém), mně předem upozorňoval na to, že je velmi vytížen, přesto jsem se nedal a otázky zaslal. Nedostatek času se bohužel na rozhovoru projevil, i z takto kratičkého seznámení lze však dobře vycítit, jaký tento velmi známý (nikoliv bohužel v naší zemi) tenorista je, co jsou jeho hodnoty a jaké je jeho životné krédo.
O tomto pěvci jsem se zmiňoval i zde, doporučuji také se podívat.
Jedná se o dalšího z tenoristů, který nikdy nebyl v České republice a kterého náš zájem o něj tak trochu "naťuknul" k tomu, aby do Prahy přijel. Kéž by se tak stalo, vždyť mu pravidelně tleskají divadla jako MET, La Scala či Vídeňská státní opera. Níže je fotka chystané novinky na DVD, kdy je tento tenorista partnerem skvělé Anny Cateriny Antonacci v Cherubiniho Medee z Turína. Toto DVD rozhodně musím mít.

Mnohonásobně více se v rozhovoru rozepsala americká mezzosopranistka Joyce DiDonato, s kterou přinesu rozhovor v pondělí 25.května. Máte se věru nač těšit, je kupodivu další z řady umělců, který se ještě v ČR neukázal a ani s naší zemí nepřišel vůbec do kontaktu... Avšak přišel Opera dream a vše je najednou jinak. Je zajímavé, jak se umělci různě staví k některým záměrně stejně položeným otázkám.

Dovolte mi na tomto místě mimo téma dnešního rozhovoru informovat o tom, že se díky AB, kterému velmi děkuji, plní sekce "Rady a doporučení k...), kterou najdete v levém sloupci našich stránek. Čerstvě si můžete můžete mj. přečíst užitečné rady ke Covent Garden a La Scale. Podělte se i vy o své zkušenosti! Děkujeme.

Nyní už ale k rozhovoru, který angličtině znalým čtenářům doporučují přečíst níže v originále.


Vážený pane Filianoti, děkuji za možnost poskytnutí rozhovoru pro milovníky opery v České republice. Koncem ledna jsem vás měl možnost slyšet zpívat v přímém rozhlasovém přenosu z MET Vévodu z Rigoletta, byl to pro mě krásný zážitek, díky kterému jsem se pro rozhovor s vámi rozhodl. Vaše barva hlasu mi k této roli dokonale sedí. Kterého tenoristu z historie můžete k této roli jmenovat jako svůj vzor?

Dle mého názoru zpívali nejlépe vévodu tenoristé Alfredo Kraus a Luciano Pavarotti.

Která ze sopranistek, s kterými jste v této opeře na jevišti zpíval, je je vaší nejoblíbenější Gildou a proč?

Zpíval jsem tuto roli s mnoha dobrámi sopraniskami a každá z nich pro mě byla fantastická. Z tohoto důvodu je pro mne obtížné jednu zvolit.

Otázka spíše pro odlehčení. Kolik sopranistek jste měl možnost jako Vévoda v Rigolettovi za svou kariéru svádět a která nejvíce odolávala?

Moc rád ztvárňuji tuto roli na jevišti, v mém reálném životě jsem velmi věrný manžel a otec zbožňovaného syna.


V únoru tohoto roku jste v MET zpíval Ruggera v Pucciniho Vlaštovce. Je tato opera právem či neprávem uváděna méně často? Z jakého důvodu?

Tato opera má zcela jistě krásné momenty, ale její příběh je až příliš prostý a i hudba je někdy docela málo inspirativní. Proto je vždy potřeba velmi dobré obsazení, které je schopno vdechnout pěvecky i herecky této obtížné opeře život.

Vnímáte rozdíl mezi publikem v USA a například v italských divadlech?

Ano, rozdíl je velký. V USA zpívám moc rád. V dnešní době je tak trochu nemožné v Itálii dobře zpívat. Jsou zde problémy ekonomického i manažerského ražení. A pak je tu přísloví : Doma není nikdo prorokem.

Měl jste již někdy možnost navštívit Českou republiku? Máte to případně v plánu? Italského tenoristu s typem takového hlasu Praha dlouho neslyšela a my bychom si vás tu velmi přáli.

Doposud jsem neměl v plánu Prahu navštívit, ale velmi rád bych se podíval do překrásné země, kde se narodili Kafa a Kundera. V budoucnu doufám.

Co se vám vlastně vybaví, když se řekne Praha?

Defenestrace, Pražské jaro, Staré město, Katedrála sv.Víta, Kafka, Kundera, Mozart

Potkal jste se již na jevišti s některým z českých pěvců?

V opeře Idomeneo jsem zpíval po boku Magdaleny Kožené.


Co považujete za nejdůležitejší v životě operního pěvce?

Disciplína.

Co považujete za nejdůležitější v životě operního diváka?

Být schopný snít.

Bez čeho byste se kromě hudby a zpěvu ve vašem životě neobešel?

Bez mé rodiny, bez mých knih.

Čeho naopak máte až příliš a pokud by to šlo, rád byste se toho vzdal?

Odloučení od lidí, které miluji, odloučení od domova.

Existuje ve vaší kariéře něco, čemu jste se věnoval a už byste se k tomu raději nevrátil, protože to jednoduše nesplnilo vaše očekávání?

Nic takového. Vše dobré i špatné v mé kariéře je součástí mého života. Vše je zkušenost.


Po čem už naopak dlouho toužíte, ale ještě se vám nepodařilo si svůj sen splnit? Mám na mysli roli, spolupráci s některým dirigentem, režisérem, vystoupení v nějaké zemi, atd.

Role jako jsou Peter Grimes či Monteverdiho Orfeo. Již jsem zpíval ve všech nejdůležitejších divadlech a s nejlepšími dirigenty a režiséry. Nyní bych si přál přijet do Prahy.

Prosím, řekněte nám něco, co jste ještě nikdy v žádném interview neřekl.

Prosím, milujte hudbu, pěvce, umění. Buďte svobodní a buďte pokorní.

Děkuji za rozhovor a přeji vám vše nejlepší v soukromém i uměleckém životě.

Mnohokrát děkuji


Interview :

Dear Mr. Filianoti,
Thank you very much for accepting the invitation to take part in the first interview for opera lovers in Czech republic. At the end of January I had privilege of listening to you sing the role of the duke in Rigoletto during a live radio transmission from the MET Opera. After this great experience, I decided to contact you about an interview. I think that your tone quality suits that role perfectly. Which tenors from the past would you consider as the examples you follow?

In my opinion the best tenors singing Duke were Kraus and Pavarotti.

Which soprano that you have sung with in this opera is your favourite Gilda and why?

I sung this role with very good sopranos and all of them were fantastic for me. For this reason it is difficult for me to choose only one.

This is just an innocent question: How many sopranos did you seduce in your career as the duke in Rigoletto and which one resisted the most?

I like so much to play the role of the Duke on the stage because in my real life I am a very faithful husband with an adorable son.

You were singing Ruggero in Puccini’s Swallow in MET Opera in February. Is there a reason why this opera is performed less often than the others?

I think it is an opera with beautiful pages, but the story is too simple and sometimes the music is not very inspired. So you need a very good cast that vocally and staging are able to give a new life to this difficult opera.

Do you see any difference between the audience in the USA and those in Italian theatres?

A lot. I love to sing in USA. Today is a little bit impossible to sing well in Italy, for economic and management problems and for proverb: NEMO PROFETA IN PATRIA.

Did you ever have a chance to visit the Czech Republic? Do you plan it anytime soon? We have not heard an Italian tenor with your voice type for a long time. We would love to welcome you here in Prague.

I have not yet any plan to visit Prague and I’d like so much to come in this beautiful country where were born Kafka and Kundera. I hope in the future.

What do you imagine when you think about the city of Prague?

The story: Defenestrations, Prague Spring. The art: the Old City, San Vito. Literature: Kafka, Kundera. Music: Mozart.

Have you already met some Czech singers on the stage?

Idomeneo with Magdalena Kožená.

What do you consider the most important thing in the life of an opera singer?

Discipline.

What do you consider the most important thing in the life of opera theatre-goers?

To be able to dream.

What, besides music and singing, could you not do without in your life?

My family, my books.

What, on the other hand, would you like to relinquish if you could. What do you have too much of?

Distance from people you love, from your home.

Is there anything in your career you have been involved in that you would rather never repeat because it did not meet your expectations?

Nothing. Everything of good and bad is part of my life. All is experience.

Is there anything you have been longing for that you have not been able to accomplish? I mean, do you have a dream role, or is there a conductor or director you would love to work with? Do you have a specific country you would like to perform in, etc.?

A role like Peter Grimes, Orfeo by Monteverdi. I already sung in all important theatres and with the best conductors and directors. Now I wish to come in Prauge.

Please, could you tell us something you have not told in any interview yet?

Please, love music, love singers, love art. Be free, be humble, be simple.

Thank you for the interview and I wish you good luck in your private and also professional life.

Many thanks.

pondělí 18. května 2009

Nové logo blogu Opera dream a wallpapery

Krásný den všem,
právě od dnešního dne se na stránkách Opera dream začínáte setkávat s novým logem, snad se bude líbit. Dámy nemusí zoufat, loga jsou celkem tři a budou se po týdnu měnit. Dnes začínáme verzí plnou nádherných sopránů a mezzosopránů a jak dle fotek vidíme, tváře těchto dam vůbec za krásou svých hlasů nezaostávají.
V příštím týdnu se prostřednictvím loga seznámíte s deseti muži, trojici doplní za dva týdny smíšené družstvo:-).
Jestlipak je všechny poznáte? Neváhejte mi to dát vědět právě k tomuto příspěvku.

Logo jsem upravil i tak, aby bylo možné jej dát jako tapetu na plochu vašeho počítače. Postupně sem umístím všechny tři varianty. Pro zobrazení plné velikosti tapety klikněte na zmenšené logo níže.

Zdraví

Opera dream



neděle 17. května 2009

Návštěvnost stránek Opera dream...

Dovolte mi dnes krátce pár nedělních slov k návštěvnosti našeho blogu Opera dream.

S velkou radostí sleduji vývoj toho, jakým způsobem se měsíc po měsíci a týden po týdnu zvyšuje. Tento týden je zcela rekordní, plný plyn jakoby všemu dal den, kdy vyšel rozhovor s Juandem Diegem Florézem, který tak skvěle připravila Blanka. Čtenost rozhovoru tohoto tenoristy, který včera vystopil na Pražském jaru byl pak v pondělí překonán rozhovorem s Marcellem Giordanim, tohoto tenoristu následně ve středu překonala Martina Janková. V těsném závěsu jsou pak příspěvky úterní (recenze DVD od Marci a Macbeth od Dany), vrcholu návštěvnosti dle počtu unikátních IP adres pak včera dosáhl Vít svou recenzí na Rusalku v Národním divadle.

Dle statistik na nás nechodí jen pravidelní čtenáři. Čím dál více se k nám prvotní čtenáři dostávají z vyhledávačů typu Seznam či Centrum, padá k nám již dost mezinárodních čtenářů, zejména pak ze slovenského, maďarského a francouzského googlu.
Již jsem objevil i dost stránek, které si k sobě umisťují odkazy na náš blog, z posledních jmenuji například stránky Jonase Kaufmanna (neoficiální ale dle mnohých lepší než ty oficiální).

Již jsem se zmínil, že link na rozhovor pro náš blog na své stránky dal tenorista Lawrence Brownlee, za dva týdny to udělá i Joyce DiDonato, s kterou do té doby rozhovor přineseme. Máte se nač těšit, myslím, že se moc povedl! Dále pak můžu jmenovat Duo Morpheus, Jitku Hosprovou, několik blogů, zabývajících se hudbou, atd. Snad se jednou dopracujeme k naplnění operního snu. Pokud jsme v tomto týdnu na průměru 130 unikátních IP adres denně, je mým cílem do konce roku hodnota 300, do poloviny roku příštího hodnota 500 návštěvníků denně. Dopomáhat nám k tomu může každý z vás, líbíme-li se vám, šiřte naše jméno, děkujeme!

Čtenost našich stránek není možné v žádném případě měřit tím, kolik čtenářů zanechá nějaký svůj komentář. Zcela jasně to dokazuje právě tento týden.

Náš blog je otevřený všem umělcům od těch nejmladších a neznámých po již zkušené a věhlasné a všem tématům, které nás zajímají, tedy od komorní hudby přes balet po symfonickou hudbu a operu. Víte o někom (a nemusí to být jen operní pěvec, ale i instrumentalista, dirigent, komorní soubor, organizace, orchestr, skladatel,...), kdo by si zasloužil pozornost a my se mu zatím nevěnovali? Seznamte nás s ním prostřednictvím recenze, medailonku či rozhovoru. Nechť se stále hlásí každý, kdo má rád hudbu, které se věnujeme a chtěl by se s námi o zážitky a emoce z ní podělit.

sobota 16. května 2009

Vídeňská nádhera!



Jelikož jsme na tomto představení byli 4, napíšu sem postupně dojmy všech zúčastněných. Na úvod se naprosto hodí příspěvek od paní Vlasty:

Vídeňská Verdiho Traviata s A. Netrebko v termínech 4.,7.a 11. května byla pochopitelně beznadějně vyprodána bleskově po zahájení prodeje vstupenek.Ovšem ve dnech všech tří představení přilákala do Vídně i množství zájemců o vstupenky na stání,poněvadž kombinace Traviaty a Netrebky je přímo magická . A tak fronty operních nadšenců, ktreří byli ochotni absolvovat poměrně dlouhé stání a čekání, málem neměly konce.Víme to z vlastní zkušenosti i my 4 nadšenci z Brna / Dana, Pavlína, Vlasta a Tomáš /,kteří jsme ji absolvovali 11. května. Atmosféra mezi fanoušky / malýmí, velkými, mladými, staršími, různými jazyky mluvícími / byla úžasná .Všichni byli nadrženi tak, že se to těšení ve vzduchu očividně tetelilo.Odměna za vystátou frontu byla božská.
Celá inscenace byla pojata klasicky . Nádherná scéna, nádherné kostýmy - secese.Nemělo to chybu, jak se od Vídně dalo očekávat.
A. Netrebko - netřeba pochybovat- famózní.Momentálně asi jednička mezi Traviatami.
J. Calleja-výtečný Alfredo,jeho hlas zraje jako víno-k jeho prospěchu.Moc krásný jižanský hlas.Dueta s Netrebkou zněla krásně, i když s Villazonem jsou ještě působivější.



Baryton V.Stoyanova se velmi dobře poslouchal. Není to mohutný hlas, spíš méně výrazný, ale v duetech s Netrebkou také krásně znějící.
Vynikající byly i sbory a balet. A orchestr ? Od prvních tónů předehry bylo cítit, že ho vede vynikající M..Armiliato.Okouzlující dirigent a fascinující človíček svým zjevem , chováním , vlídností a bezprostředností v civilním styku s diváky po představení. Velmi milý a bezprostřední byl i J. Calleja .Na A. Netrebko byla patrná únava, ale nezračila se jí v obličeji, ten je nedotknutelně stále krásný , ale spíš se jí asi nedostávalo energie na živou konverzaci s obdivovateli, kteří ji nekonečně zahlcovali přízní.

Ode mě:
Já vím, že neumím pět nic jiného, než chválu, ale ono to fakt jinak nejde. Byl to můj první mimobrněnský výlet za operou. Vůbec jsem dosud netušila, jak úžasná představení se odehrávají jen 150 Km od mého domu...



Organizační věci a doporučení: Stoupli jsme si do fronty ve dvě hodiny a už před námi bylo 50-80 lidí. Dostali jsme se ještě v pořádku na PARTERRE - jinam, pokud to není nezbytně nutné, ani nechoďte! Stáli jsme asi v sedmé řadě a všichni jsme moc dobře viděli.

Dojmy: Jako taková předdortová třešínka byl jeden můj velký zážitek, na který dlouho nezapomenu. Kupovala jsem si vějíř v obchodě s CD... na boku divadla, stojím u pokladny a přišla tam, stoupla si vedle mě, půvabná černovlasá postarší dáma. Nejdřív jsem si jí vůbec nevšimla, protože jsem zrovna platila. Prodavači na ni asi nějak divně hleděli, že ji znají, ale nemovou si vzpomenout. Už jsem chtěla odejít, když jsem zaslechla: "Ich bin Cotrubas!" která jiná Cotrubas by to mohla být, než moje oblíbená Violetta a Mimi - Ileana Cotrubas? Otočila jsem se a pořádně si ji prohlédla. Byla to ona! O 20 let starší, ale pořád to byla ona. :-) Jaká to je ironie osudu, když na premiéře Onegina v Janáčkově divadle seděla mezi hosty a já jsem prošla celou budovu a nemohla jsem ji vůbec najít a tady ve Vídni si stoupne vedle mě a ještě se představí...!?! :-)



Představení samotné bylo pohlazení po duši - nádherná secesní scéna, po které bych se s chutí prošla a podívala se, co je za tím rohem, prošla se po nádherné zahradě, vystoupala po točitém schodišti... Nebylo ani možné pomyslet, že to "nikam nevede" a že za tím je jen temné zákulisí! Netrebko zpívala nádherně, byla naprosto nepřehlédnutelná a Calleja mě udivoval už od prvních tónů! Dokud jsem ho neznala (zatím to byl pro mě jen pěkný hlas), říkala jsem si, to je jen NĚJAKÝ pěvec, z fotek na netu mě nezaujal... (to snad ani není on na tom internetu! Ve skutečnosti vypadá úplně jinak...) Jak já se stydím!!! :-D Tak krásnýho chlapa abych hledala pod mikroskopem! Hrál to tak živě, že se mi jeho Alfrédo chvílemi líbil víc, než Villazonův. Villazon mi přijde jako úplný mladíček (přitom je snad o pár let starší!), který ještě nezná pořádně život, nechává se vším strhnout a není u něj problém, aby najednou vybuchl vztekem, vášní, přestože to vždy myslí úpřímně a není to jen chvilkové vzplanutí... (nevím, jak to vyjádřit, možná rozumíte, co tím chci říct...) Tady jsem měla pocit, že před sebou vidím dospělého muže, který už něco v životě zažil a jen tak ho něco "nerozhodí", aby dělal ukvapené závěry a choval se jinak, než by se od něj dalo čekat. Má nad sebou naprostou kontrolu a až ve chvíli, kdy se dostane do situace, kterou neví, jak vyřešit, kdy všechny emoce v něm vřou, že by vybuchl, hodí najednou Violettě peníze k nohám, ačkoli během velmi krátké doby si uvědomí, že vůbec nechápe, proč to udělal, kde se to v něm najednou vzalo? Když zpíval v posledním dějství, chvílemi se jakoby až "zajíkal", jak mu bylo smutno. Věřila jsem mu to celé od začátku do konce a tím si mě naprosto získal!



Otec v podání Vladimira Stoyanova mi sice přišel trošku nevýrazný, přesto vynikající (těžké je srovnávat s úžasným Hampsonem...), ale tentorkát to byl otec coby "hodný člověk" (ne jako pyšný Hampson v Salzburku, tento opravdu hodně stál o své děti a nechtěl ani Violettě ublížit, ani jí nijak "nepohrdal") a ani synovi nedal facku (tak jsem se na ni těšila, ale opravdu by se tam nehodila; á propos zkuste dát Callejovi facku - já bych při své trpasličí výšce potřebovala stoličku...). Všichni zpívali bravurně a moc mě překvapil velmi dobře udělaný balet. Prostě nádhera!!!



Co bylo pro mě další překvapení večera, byl Marco Armiliato. Od chvíle, co jsem ho viděla poprvé ve Vlaštovce, jsem si říkala, že tohoto člověka bych hrozně moc ráda někdy viděla a "sáhla si na něho". On je prostě jeden veliký zářivý úsměv, který nezmizí! Jak ale to velké plátno zkresluje, když na stupínku stál drobounký štíhlý chlapík s velikánským nosem! :-D Přišel mi snad ještě menší, než jsem já (a to opravdu nejsem moc vysoká...), ale jeho vedení orchestru se mi na hodně dlouho vryje do paměti. Pod ním bych toužila zpívat! Jak on naznačoval pěvcům nástupy, jak byl s nimi úžasně sehraný, tam nebyl jediný zádrhel, jediná chybička - všechno čisté a dokonalé a příjemné už jen na pohled, natož tak na poslech!



Do této doby jsem o pojmu "potlesk" měla asi hodně zkreslenou představu, protože těch víc jak 15 minut, co následovaly po představení, mě málem připravilo o hlasivky i o ruce. Spustily se tak ohromné ovace a výkřiky "Bravo, Brava, Bravi", že to nebralo konce. Jak vstoupil na jeviště při děkovačce Calleja, už většina divadla stála a s Netrebkovou už nebylo sedících lidí! (jakou jsme měli "nevýhodu" my stojící! :-D) Kolik bylo "opon" si netroufám odhadnout, to se prostě nedalo počítat - 15? Klidně... Hlediště se sice vyprazdňovalo, ale co? Pořád tam zůstávalo několik tleskajících lidí a ti znovu a znovu vyvolávali pěvce na jeviště. Armiliato se navíc zhostil režie děkovačky, chytili se všichni za ruce, stoupli si až k oponě, "připavení k vyběhnutí", my jsme je měli "odstartovat", aby "vyběhli dopředu" a zvedli ruce nad hlavu - něco jako mexická vlna. Už nás tam stálo a tleskalo jen asi 15 lidí, pevná opona se spouštěla, já jsem pomalu odcházela, když najednou se ozval obrovský aplaus a křik "Brava", že jsem se otočila a Netrebko ještě vyšla na kraj jeviště (je tam bílá zeď, ona byla v bílém, tak jsem ji nejdřív nezahlédla) a přišla se s námi rozloučit, to už se prostě skoro ani netleskalo, jen mávalo! :-D
PS: Odpověděla mi osobně na zamávání!!!

Podpisy? Odchytla jsem snad všechny kromě "otce". S Callejou máme krásnou společnou fotku,



Armiliata jsem si odchytla hned uvnitř a požádala o podpis. Snažila jsem se ho několikrát vyfotit a pořád se mi to nedařilo - vždy zrovna něco psal, takže stále jen fota z profilu, nebo mi tam někdo stoupl. Pak jsem si uvědomila, že jsem se ho ani nedotkla... (a to jsem měla v plánu!) Přišla jsem ještě k němu, jemně ho pohladila po paži a řekla, že je prostě úžasný a že ho moc ráda vidím. Co následovalo? Zapózoval na fotku! :-D



Netrebko byla hrozně unavená (to je zvláštní, vždycky po Traviatě ji vidím úplně znavenou - v Salzburku, nebo na videu se St. Petersburku také...). Chtěla jsem toho od ní hooodně podepsat a za odměnu jsem ji obdařila čtyřlístkem. Spočítala si lístky a řekla: "Á, Thank You!" Takže jsem i "mluvila" s Netrebko. :-)

Co vám mám dál psát? Všechno jsme viděli, prožili v úplně úžasném čase a domů jsme se (my poslední, co jsme to měli ještě kousek dál) dostali nejpozději kolem 3/4 na dvě ráno! Lépe to vyjít nemohlo.



Příjemný zážitek, příjemní lidé, co víc si přát? :-D Už se moc těším, až potkám i vás "mimobrněnské"!

PS: Až obdržím dojmy i od zbylých dvou účastníků, vložím je sem, nebo do Komentářů!

pátek 15. května 2009

Juan Diego Floréz v Rudolfinu - zážitek na celý život

Juan Diego Floréz je v pravém slova smyslu král, který návštěvníkům Rudolfina přinesl zážitek na celý život. Souhlasíte se mnou?
Ohromný potlesk, přídavek z Lazebníka sevilského, Rigoletta a k tomu Granada včetně stovek úsměvů a nespočetně podpisů pro zájemce o autogram, to bylo završení nezapomenutelného večera.

Dojem nezkazily ani výbuchy ohňostroje, které venku započaly s árií z Donizettiho Dcery pluku a bohužel byly výrazně slyšitelné i uvnitř. Nezkazil ho ani ostudně se chovající kameraman České televize, který před začátkem koncertu vyloženě řval po chodbách Rudolfina na již příchozí návštěvníky koncertu, aby byli zticha, protože se nestihl rozhovor s paní Jitkou Novotnou natočit včas. Pracují-li v této státní instituci takovíto lidé, není se čemu divit, že je v morálním rozkladu. Jak může s takovýmto člověkem paní Novotná pracovat, nechápu.

ještě horký autogram

čtvrtek 14. května 2009

Pojďte se bát!



Janáčkovo divadlo v Brně opět předvedlo úžasný koncert pěvců, orchestru a originální režie v novém nastudování Verdiho opery Macbeth. Když jsem svou recenzi nazvala titulkem "Pojďte se bát", vím co říkám! Během večera jen s malými obměnami kulis na jevišti projdete Macbethovým hradem, doupětem čarodějek a lesem, aniž byste to postřehli. Můj první dojem z této opery byl, že jsem měla pocit, jako bych všechna ta místa viděla v reálném světě, ačkoli kulisy a dekorace byly jen symbolické. Možná právě proto umožňovaly divákům rozvinout vlastní fantazii.

Alespoň stručně, co na jevišti můžete vidět... kulisy jsou v rudé barvě, uprostřed stojí vyvýšené místo - chvíli je to postel, jindy "skála", jindy stůl na hostině. pod ním je vchod po prostoru pod jevištěm, a tak se odtud občas vyrojí čarodejnice... nad scénou je osvětlení, které mění barvu podle toho, co se právě děje - chvíli je zelené, když jsme v doupěti čarodejnic, když se vraždí, je rudé... Seděla jsem hned v první řadě a zpočátku jsem si říkala, že mi to bude svítit do očí a rušit při sledování pěvců, ale opak byl pravdou.

Samotné režie se ujal Bruno Berger-Gorski a to velmi originálním způsobem. Smísil dohromady klasická pojetí opery s moderními a přidal něco navíc ze svých nápadů. Nejednou jsem tam "viděla" Macbetha z Zurichu (s Hampsonem) a jiná klasická provedení, ale nijak mi to nevadilo. Šla jsem na tuto operu s přáním, aby to hlavně bylo moderní, protože klasické verze oper, které se hrají v Janáčkově divadle nepatří mezi představení, na která bych potřebovala chodit víc jak jednou... Přání se mi splnilo do puntíku! Je pravda, že občas lidé kolem mě a i já jsme nevěřili vlastním očím, když v závěrečném sboru po prvním dějství přivezli na márách rakev pro krále spolu s věnci, když vojáci vytáhli samopaly, aby dobyli Macbethův hrad, kdy Macbethovi vyzvědači měli mobil a zjišťovali tak, co se právě děje, když Macduff Macbetha zastřelil a nikoli probodl mečem... Nad hodně věcmi by asi Shakespeare a Verdi kroutili hlavami, ale proč ne? Brněnské publikum to přijalo z části s úsměvem, z části s pohoršením, jiní, jako já, byli zcela nadšeni...

A teď to hlavní - pěvci a dirigent. Začnu právě jím. Damian Iorio měl úžasný cit pro Verdiho hudbu a dokázal jednotlivé situace dovézt až na vrchol možností. Orchestr opět předvedl úžasnou práci a sklidil spolu s dirigentem obrovský aplaus. PS: Dámy, ten dirigent je nádherný chlap!!! Sbor, jako už pokaždé, byl nádherný! Jestli se něčím může Janáčkovo divadlo pyšnit, tak je to jeho sbor. Ti jsou tak sezpívaní, že mi jde občas až mráz po zádech! Herecky dokáží předvést všechno tak přesvědčivě, že když v Macbethovi měli hrát lid, který je zničený válkami a vraždami a přišli na jeviště s berlemi, zkrvavení a polomrtví, věřila jsem jim to všem.

No a konečně k pěvcům! V mé verzi zpíval Macduffa Michal Lehotský. Bohužel tento pěvec mě ještě ani jednou nenadchnul. Hrozně si šlape na jazyk a má příšernou výslovnost italštiny, takže mu vůbec není rozumět. Navíc je to zase malý tlustý pán! (jak už mnozí víte, ty já nemám ráda :-), když s nimi má zpívat dvoumetrová pěvkyně...) No, nevadí, zazpíval to dobře, výšky měl čisté, herecky je trochu "nepohyblivý", ale pro svou "nevelkou roli" mě příliš nerušil v celkovém dojmu.

Banca zpíval Ladislav Mlejnek. Zpíval ho dobře, i když já osobně bych se nebála (kdybych byla basista) do toho ještě víc opřít a být trochu víc výraznější. Přesto jeho árie v druhém dějství, kdy promlouvá ke svému synovi byla jedinečná!

Lady Macbeth? Jesli jsem se na někoho obzvlášť těšila, tak to byla moje drahá Csilla Boross! (prý je v Brně jedna paní, která ji má tak v oblibě, že chodí na všechna její představení a nosí jí koláčky... já jí zase nosím květiny... :-D) To byla tak úžasná vášnivá "mrcha", touha po krvi jí přímo vyzařovala z očí a byla opět tak nádherná, že na ní člověk prostě musel oči nechat! Prostě se ani nedivím, že ji Macbeth poslechl a udělal, co udělal.

A konečně samotný Macbeth. To byla přímo třešnička na dortu v podání Vladimíra Chmela! (tato dvojice vždy zaručuje úžasný zážitek - nezapomenu na jejich Eugena Onegina!) Byl slabý a nechal se vést svou ženou, byl silný a neústopný, když chtěl jít za svým cílem, potácel se v hrůze a děsu, když spatřil ducha Banca, vyhrožoval smrtí čarodejnicím, které mu věštily a propadl nevídanému smutku, když Lady Macbeth zemřela. Za celý večer nám předvedl obrovskou dávku emocí všeho druhu a završil to nádherně odzpívaným partem!

Poslední drobnost k pěvcům - objevily se tam i děti - malá holčička a chlapec, kteří mu věštili. Měli mikrofon a jejich hlasy, nebyly sice úplně čisté, právě proto zněly velmi přesvědčivě a daly Verdiho melodii nový rozměr. Oba to zahráli úžasně a obecenstvo je ocenilo velkým aplausem!

Kdyby jen toto byly zážitky z celého večera, už tak bych byla nanejvýš spokojená. Jenže to nebylo všechno! Jak už jsem se konečně naučila, šla sjem si pro podpisy ke dvěma hlavním představitelům. Pro Boross i Chmela jsem nesla růži (obě stejné barvy). Nejdřív jsem šla za panem Chmelem. Byl tím velmi potěšen a trval rozhodně na tom, že mu růži musím poslat na jeviště a ne předat osobně... Jen jsem mu řekla, že sedím hned v první řadě, a šla jsem k paní Boross.

Jak moc dobře vím, paní Boross je Maďarka. Co však ale v mých vědomostech chybí, tak je maďarština a pokoušet se mluvit jinými jazyky byl se sice odvážila, ale asi by to bylo jen samé koktání. Jak to vyřešit? Vešla jsem dovnitř, že ji chci pozdravit a předat růži jako poděkování za její zpívání. Rovnou jsem se optala, jakým jazykem s ní mám mluvit - prý německy, anglicky, francouzsky a umí i trochu česky - super!!! Podala mi ruku a představila se. Já jsem se (nevím proč) představila také. Zarazila se, že je jí mé jméno povědomé... "Nezpíváte?" "Ne, jen studuji zpěv." Předala jsem paní Boross růži a poděkovala jí za úžasnou Violettu, Tatianu a Lady Macbeth. Teď jí svitlo! "Vy jste mi poslala tenkrát tu kytici po Oneginovi!" Myslela jsem, že mě budou omývat! To jsou dva měsíce zpátky a ona si to pamatuje! Kolik kytic musela od té doby dostat a ona si pamatuje zrovna na tu moji? (o předávání této kytice jsem psala zde)Řekla mi, že z ní měla obrovskou radost, že jsem ji hrozně moc potěšila. Já jsem zase vzpomněla na její vzdušný polibek do publika a to mi jen potvrdila a o to víc měla radost, že jsem si ho všimla! :-) Prostě nádherná úžasná ženská!!! Požádala jsem ji o podpis a byla jsem nanejvýš udivena, jak dobře česky umí! Ptala se mě, jestli se píše "SE SRDCEM" - potvrdila jsem jí to. Většinou se píše "ZE SRDCE", ale "se srdcem" zní mnohem líp. Sice mi slovo "srdce" hláskovala, aby neudělala chybu, ale věděla ho moc dobře! Než se stihla podepsat, obtiskl se jí na papír kousek laku z nehtů - rudý jako krev -, a tak ho chtěla seškrábnout - při tom se smála a omlouvala. Trvala jsem na tom, že ho tam rozhodně musí nechat, takto aspoň budu vědět, z jaké opery to je :-). Mám z ní moc příjemný pocit a na Macbetha ještě aspoň jednou půjdu.

Při předávání kytic na jevišti (Boross jsem dala tu růži osobně), se postavil doprostřed obrovský květinový koš a jediný Chmelo dostal samostatně růži. Věděl, kde sedím, tak se mi osobně uklonil. Boross si té růže všimla a řekla mu, že má stejnou (aspoň jsem to z toho tak vyrozuměla), protože jí hned naznačil, kde sedím a už mě pozdravila i ona! Není nad to sedět hned v první řadě :-). Chmelovu růži nakonec dostala paní maskérka, která měla za ten večer fůru práce.
Takže, kdo můžete, přijeďte se podívat, opravdu to stojí za to!

PS: Tady máte odkaz přímo na Janáčkovo divadlo s fotografiemi a větším množstvím informací o provedení.

středa 13. května 2009

Rozhovor se sopranistkou Martinou Jankovou pro blog Opera dream


Vážená paní Janková, děkuji vám za přijetí pozvání k tomuto rozhovoru.

Pokud jsem dobře obeznámen, vrátila jste se před pár dny z cest. Popište nám, prosím, jak vypadal měsíc duben sopranistky Martiny Jankové?

Na začátku dubna jsem se vrátila příšerně nachlazená z Ameriky, kde jsem právě debutovala jako Zuzanka ve Figarově svatbě pod vedením Franze Welsera-Mösta, s Clevelandským orchestrem, který se dnes pokladá za nejlepší orchestr Ameriky a musím říct, že bylo úžasné s nimi spolupracovat. Kvůli mému nachlazení jsem musela bohužel odříct derniéru naší skvělé haydnovské produkce La fedelta premiata, a tak mě po uzdravení čekaly už jen projekty dva : Bachův Magnificat s Markem Minkowskim a Haydnovo Stvoření s Adamem Fischerem. Poté jsem konečně mohla odjet na už dlouho vytouženou dovolenou s rodinou.

Co význačného vás dále čeká do začátku léta?

Hned po mém recitálu na Festivalu Pražské jaro začinají zkoušky na Cosi fan tutte s úžasným režisérem Svenem Ericem Bechtolfem a Franzem Welserem-Möstem, tuto produkci natočíme tak jako Dona Giovanniho a Figarovu svatbu pro EMI na DVD.
Než odjedu na Salzburgský festival, čekají mě ještě koncerty s Nikolasem Harnoncourtem na jeho Festivalu Styriarte v Grazu, budeme se věnovat dalšímu letošnímu jubilantovi Händlovi a provedeme jeho oratorium Jephta, dále pak písňový večer na Ženevském letnim festivalu.


Na festivalových stránkách v upoutávce na váš koncert na Pražském jaru se dočítáme, že jste větší pěveckou hvězdou v zahraničí než u nás. I tento rozhovor věřím přispěje k tomu, že budete stejně velkou pěveckou star všude. Přesně za rok se ve Stavovském divadle stanete Iliou, dcerou trojského krále Priama, znamená to, že vás přeci jen (a nejen v opeře Idomeneo) v Praze uvidíme do budoucna častěji?

V České republice se objevím ještě letos na festivalu Moravský podzim a na Svatováclavském festivalu, koncerty jsou věnovány jubilantům B. Martinů, F.Mendelssohnovi a G.F.Händlovi. V rámci Pražského jara 2010 provedeme vámi zmíněného Idomenea a na Silvestra 2010 4. Mahlerovu symfonii s Českou filharmonii.


Už započaly přípravy pro tuto inscenaci? Už máte tuto roli nastudovanou?

Role Ilji je pro mě nová a moc se na ni těším, čas na nastudování budu mít až na podzim a zkoušky začinají v Praze 6.4.

Teprve před měsícem jsem vás poprvé viděl na záznamu inscenace Dona Giovanniho z Curychu na DVD. Vedle vašeho zpěvu jsem byl nadšený z toho, jakým způsobem hrajete, pohybujete se, tančíte. I toto nějak speciálně cvičíte nebo je to pro vás přirozené?

V Curychu máme to štěstí, že k nám jezdí herečtí režiséři, často sami herci, jako Sven E. Bechtolf, Claus Guth, David Poutney, Jens-Daniel Herzog či Mathias Hartmann. (První a poslední zmínění jsou slavní herci a režiséři vídeňského Burgtheatru, Mathias jej nyní i jako šéf vede.) Učí nás neopernímu, přirorozenému herectví, inspirují a motivují nás. To je velká pomoc. Strašně ráda hraju, na scéně se cítím jako ryba ve vodě.

Společnost EMI classics právě dala do prodeje curyšskou Figarovu svatbu, je to další DVD, na kterém se objevujete. Na nahrávku se velmi těšíme. Abychom se těšili ještě víc, prozraďte nám, prosím, na tuto inscenaci něco, co se běžně ten, kdo si DVD koupí, nemá šanci dozvědět.

Mým Figarem je muž Anny Netrebko, otec jejího syna Tiaga. Za naše výkony jsme byli mezinárodně jako ansámbl velmi chváleni. Myslím, že se nám to tak krásně povedlo právě proto, že se všichni tak dobře známe a máme krásné kolegiální vztahy. Všichni jsme také velikými fanoušky našeho dirigenta a i s manžely Glittenbergovymi, kteři dělali scénu a kostýmy, jsme si úžasně rozuměli a tak to byla naprosto harmonická produkce, která se zažívá zřídka. Doufám ,že se v tomto duchu zase sejdeme u naší nové produkce Cosi fan tutte.(taktéž Sven, taktéž manželé Glittenberg a Franz Welser-Möst).


Jak byste popsala osobnost dirigenta Franze Welsera-Mosta, který se v příštím roce ujme Vídeňské státní opery?

Myslím si, že je to pro Vídeň úžasná šance. Tento skvělý dirigent je nesmírně hluboká, sensibilní osobnost. Nese zpěváka jako na křídlech a motivuje k nejlepším výkonům, zpěvák se u něj cítí naprosto podpořen důvěrou a svobodný. Je to úžasný muzikant. Nesmírně ráda s ním pracuji a diskutuji.

Kdo je vůbec v Curychu vaším oblíbeným pěvcem kolegou/ní?

Tak například Malin Hartelius, Michael Volle, Carlos Chausson, Piotr Beczala, Jonas Kaufmann, Vesselina Kasarova, spolupracovat s nimi je obrovská radost.

U Supraphonu vám vychází CD, které obsahuje písně Josepha Haydna, váš recitál na Pražském jaru bude rovněž haydnovský. Lze nějak popsat recept, kterým lze na první poslech rozlišit písně tohoto skladatele od písní Mozarta? Jde to vůbec?

Osobně zpívám písně Haydnovy raději než Mozartovy, jsou nesmírně hluboké. Haydnův svět je pro mne jako kouzelná jeskyně, když do ní člověk vkročí, nestačí se divit, objevovat a obdivovat.

Jmenujte, prosím, jednu Haydnovu píseň, kterou jednoduše zpíváte nejraději. Má to nějaký důvod a nebo je vám jednoduše nejbližší bez nějakého popsatelného důvodu?

Miluji především The Spirit’s song pro jeho myšlenku tak úžasně podkreslenou hudbou.

Měla-li byste možnost se s tímto skladatelem osobně setkat a povídat si s ním, na co byste se ho ráda zeptala?

Jak se cítil, když se osvobodil od Esterhazyovskeho pouta a odešel do Anglie. Co to všechno znamenalo i pro jeho osobní život.


Píšete sama písně? Pokud ne, tak proč, pokud ano, bude někdy možnost je slyšet? Nebo-li, pokud byste cítila, že vámi napsaná píseň je kvalitní, byl by problém si prosadit, abyste ji mohla veřejně provést?

Bohužel nejsem nadaná kompoziční inspirací, ale neuvěřitelně ráda písně interpretuji v jakékoliv podobě : umělé i folklorní i třeba Ježkovy, do úplného jazzu jsem se ještě nepustila, ale moc se mi líbí.

Máte nové obsahově i graficky perfektně připravené webové stránky. Jak je pro pěvce v této době důležité se prezentovat právě i tímto způsobem?

Myslím si , že ve dnešní době je potřeba mít tuto internetovou vizitku, chápu ale že je to záležitost velmi drahá a ne všichni umělci si ji mohou dovolit.

Mnoho posluchačů slyšelo v rádiu v přímém přenosu z MET Renée Fleming. Tato jedna z největších pěvkyň dneška zpívala Rusalku. Její výslovnost češtiny byla ale překvapivě na velmi špatné úrovni. Jak vnímáte důležitost správné výslovnosti? A nemyslím tím jen češtinu.

Velice se snažím, vše co interpretuji, interpretovat co nejvěrněji, samozřejmě i co se týče originálního jazyka, vždy jdu za odborníkem a učím se od něj . Samozřejmě, že pokud čověk s daným jazykem pracuje jen zřídka, méně jej cítí a tím pádem nemá šanci všechny chyby sám korigovat. Čeština musí být pro naše zahraniční kolegy děsně težká, vidím to na svém muži, kterého se pokouším přes 6 let naučit trošku česky. Proto obdivuji třeba takovou Karitu Mattilu, u které člověk snad vůbec nepozná, že není Česka, když zpívá Jenůfu nebo Rusalku. To je neobyčejný výkon, nemá ani akcent.

Je něco, co vám z globálního pohledu vadí na dnešním světě opery?

Na dnešní opeře je prima , že máme možnost opravdu hrát, pohybovat se .Co je zase nevýhoda, že lidi tak hodně cestují a už skoro neexistují ansamblová divadla, hodně scén už je jen stagiona. Duch týmu a ansámblu mizi.


Otázka na závěr. Již na začátku jsme se dotkli léta, jak ho vy nejraději trávíte? Jak velké období si může pěvkyně jako vy dovolit prožít zcela bez hudby, bez cvičení, bez studia...?

Tento rok budu celé léto pracovat, nejdříve na curyšském, pak na grazském, ženevském a nakonec salcburském festivalu. Poslední letní týden budu k tomu pendlovat mezi salcburským festivalem a Curychem, kde začínají od 23.8. zkoušky na Giovanniho.
Toto léto a i celá příští sezóna je velmi náročná, a tak doufám, že rodině vše vynahradím v létě 2010, kde plánuji tříměsíční pauzu. Chceme chodit po horách, jet k moři, prostě užívat léta s celou rodinou. Naprosto bez cvičení, bez studia. Ale jistě ne bez poslechu hudby, na to jsme všichni do muziky příliš zamilovani.


Děkuji za rozhovor, moc se těším na váš koncert na Pražském jaru.

Příští týden si budete moci přečíst rozhovor s tenoristou Giuseppem Filianotim a mezzosopranistkou Janou Sýkorovou.

úterý 12. května 2009

Mých 5 TOP DVD - díl čtvrtý, La Traviata

Giuseppe Verdi: La Traviata, film, 1982



Tak pro tuhle verzi Traviaty mám jednoduše slabost - a to předesílám, že nemám ráda krácení oper, bez kterého se neobešla ani tato verze. Proč? Protože mám ráda film. Možná to je nespravedlivé vůči verzím divadelním, kde ze sebe naživo pěvci, orchestr a dirigent musí vydat maximum okamžitě. No ale natočit operu, aby vypadala jako film a ne divadlo, a zároveň přinesla něco originálního, je dle mého názoru také velký kumšt. Franco Zeffirelli je nejen zkušený divadelní operní režisér, ale i režisér filmový, který měl v té době za sebou úspěšné divadelní adaptace přenesené na plátna kin - Romeo a Julie s Olivií Hussey a Leonardem Whitingem a Zkrocení zlé ženy s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem.
Moc se mi líbí už způsob, jakým je příběh vyprávěn. Do Violettina domu přijdou exekutoři a s nimi mladík, který je okouzlen vším, co v domě vidí, ale hlavně Violettiným portrétem. Vzápětí si všimne Violetty skutečné, unavené a nemocné, která je jen stínem vší té nádhery. A začíná v retrospektivě první dějství...
Trefou do černého byl výběr všech tří hlavních představitelů. Ti v tomto případě naprosto popírají názory některých filmových režisérů, že operní pěvci jsou pro film nevhodní. Teresa Stratas mě jako Violetta po herecké stránce naprosto uchvátila. Má v sobě zvláštní, ojedinělou krásu i kouzlo osudové ženy a pro kameru je jako stvořená. Po pěvecké stránce byla velmi dobrá, místy úchvatná, místy však její hlas zněl trochu ostřeji.


Plácido Domingo ve svých pamětech zmiňuje, že původně měl Zeffirelli jako Alfréda vybraného Josého Carrerase. Ten měl však v době natáčení nějaké pracovní povinnosti, Domingo byl volný, a tak film natočil on. Role Alfréda mu herecky i pěvecky padla jako ulitá, přestože Domingo není čistě lyrický typ, který tato role vyžaduje. Byl zamilovaným, vášnivým i nešťastným Alfrédem.
Barytonista Cornell MacNeil byl naprosto přesvědčivý v roli Giorgia Germonta.
Zeffirelli využil filmové prostředky jak mohl: zejména využívání flashbacků (scéna Violetty s Germontem a jeho vzpomínka na dceru), Alfrédova árie "De' miei bollenti spiriti" nebo duet "Parigi, o cara". Důležitá a skvěle využitá je zde kamera. Jednotlivé záběry - ať už počáteční na ranní ospalou Paříž, její uličky, záběry ve Violettině domě, ale hlavně venkovské záběry, to je pastva pro oči. Právě ty mi moc připomínají obrazy Clauda Moneta.



Výprava je pojata ve velkém stylu, vše od kostýmů po vybavení domů je honosné. Důležitou složkou ve druhé části druhého dějství je balet - kde se skvělým způsobem uplatnili sólisté Velkého divadla v Moskvě Jekaterina Maximova a Vladimir Vassiliev.


Film je to starý 27 let, je tradiční, je nadčasový. Pro mě tvoří takový dobrý základ, na který mohou navazovat další režie a třeba i experimenty.


Hodnocení:
Violetta: Teresa Stratas 4-5
Alfredo: Plácido Domingo 5
Giorgio Germont: Cornell MacNeil 4-5
The Metropolitan Opera Orchestra: James Levine 5
Režie: Franco Zeffirelli 5
Celkový dojem: 5

pondělí 11. května 2009

Rozhovor s tenoristou Marcellem Giordanim pro blog Opera dream


Dnešním dnem je založen Klub přátel tenoristy Marcella Giordaniho na adrese http://marcellogiordani.blogspot.com.

Rozhovor 5/2009 :


Vážený pane Giordani, děkujeme Vám za přijetí pozvání k rozhovoru. Operní fanoušci v České republice (pomineme-li ty, kteří za operou vyjíždějí za hranice) vás měli možnost opakovaně poznat pouze prostřednictvím přímých přenosů z MET.Co se vám poprvé honilo hlavou, když jste se dozvěděl, že budete zpívat nejen před diváky přímo v divadle ale i pro desítky tisíc dalších po celém světě?

Pro nás pěvce se bezpochyby jedná o jeden z nejzajímavějších zážitků, protože jsme v divadle zvyklí vystupovat před pouze několika málo tisíci diváky. Vědět, že stovky tisíc a pravděpodobně miliony lidí vás sledují v jeden okamžik,je něco, alespoň tedy pro mne, z čeho se mi točí hlava. Současně mě to stimuluje k lepšímu výkonu a stává se ze mě lepší a komplexnější umělec.

Váš hlas je nezaměnitelný a dobře se rozpoznává. Pozorujete jeho vývoj? Byl jiný před deseti lety, byl jiný před dvaceti lety?

Vývoj hlasu je v první řadě výsledkem přirozeného vyzrávání, ale nejen tím, některé hlasy mají vrozené nadání a měl bych říci, že i štěstí v rozvíjení se. Co se mě týká, příroda mě vybavila hlasem, jehož rozsah je od lehkého k hlasu „lyrico spinto“ jednoduše proto, že se mé hlasivky hodí pro obojí repertoár. Je též pravda, že 10 či 20 let nazpět nebyl můj hlas stejně rozvinutý, což znamená, že jsem neměl stejnou techniku hlasu, jakou mám teď.


Mnozí o vás tvrdí, že jste nejlepším rytířem Des Grieux od doby vzniku opery Manon Lescaut. Pokud byste měl sám říci, který z vašich současných kolegů tenoristů se vám pro tuto roli nejvíce hodí, kdo by to byl? Nejmenujte, prosím, Plácida Dominga, víme, že je druhý nejlepší.

Jsem polichocen touto otázkou, ale nikdy jsem neměl rád porovnávání, obzvláště s mými vynikajícími kolegy. Každý z nás je v něčem jedinečný, v něčem lepší, v něčem horší. Domingo a také Pavarotti se staly legandami, z kterých se všichni snažíme brát inspiraci. Z tohoto důvodu jsou oba nedotknutelní stejně jako Caruso. Pokud bych si měl ale skutečně někoho vybrat, řekl bych že je pro mně Bjorling ideálem rytíře Des Grieux.

Patříte mezi největší pěvecké osobnosti současného operního světa, co je pro Vás v tomto období nejtěžší? Co jste naopak vždy myslel, že pro vás obtížné ve vaší kariéře bude, ale naopak je to překvapivě snadné?

Největším problémem je nadvláda technologií, které agresivně útočí i v našem světě opery. Na vizuální hledisko inscenací je kladen větší důraz než na hledisko hudební. Jsem si jistý, že jste měl příležitost si přečíst recenze představení a zjistil jste, že je důraz kladen na produkci samotnou, režii, kostými atd. Pěvcům jsou věnovány pouze krátké odstavce. Jistě si umíte představit, jak je pro umělce, který riskuje svou kariéru frustrující, když se setkává s takovýmto nedostatkem zájmu. Respektuji inovace, dokonce je vítám, někdy má ale posedlost za každou cenu modernizovat ničivý a rušivý efekt jak na umělce tak na diváka, dokonce samo sebou i na skladatele samotného.


Různá divadla mají zajisté i různou akustiku. Existuje nějaké divadlo, kde vám připadá, že váš hlas zní nejlépe a že se vám zde zpívá celkově lépe než třeba jinde?

Máte absolutně pravdu. Můj hlas zní nejlépe ve velkých a akusticky bezvadných prostorách. Když cítíme, že se hlas odráží nazpět či že dostatečně zní, zpívání je mnohem snadnější. Metropolitní opera je pro příklad operou, kde nemá žádný z pěvců problém, být slyšen. Totéž platí o pařížské opeře Bastille či Vídeňské státní opeře. Rovněž jsem se doslechl, že vaše divadlo je velmi krásné a akusticky skvělé.

Prozraďte nám, prosím, co Vás čeká v horizontu příštích tří let? Kde a co budete zpívat? Na co se můžeme těšit?

V roce 2010 Aida v San Franciscu, Dívka ze zlatého západu v MET u příležitosti stého výročí provedení, Sedlák kavalír a Komedianti v Barceloně a Plášť v Madridu. A nezapomeňme na koncertní provedení Trojanů v MET, přičemž dodávám, že jsem zpíval roli Enéa v koncertním provedení s bostonskými symfoniky za řízení Jamese Levine.

Existuje role, kterou jste ještě na jevišti neztvárnil, ale toužíte po tom?

Můj velký zájem ve mě vzbuzuje opera Mefistofeles.


Pro představení 7.3.2009, kdy jste ztvárnil Pinkertona, došlo ke změně původně plánované sopranistky. Jaké to je, když k tomuto dojde? Je poté obtížnější podat stejný výkon nebo to jednoduše vůbec nic neznamená?

Obecně to bývá pravda, v tomto případě ale nikoliv, protože jsem stejnou roli v témže roce zpíval s oběma dámami. Naše pevná vůle a profesionální přístup nás všech byla dostačující pro hladké zvládnutí večera.

Během přímých přenosů z MET vidíme o přestávkách i do zákulisí. Nevidíme ale, co pěvec dělá, když na jevišti zrovna není. Co tedy vlastně dělá?

Nemůžu odpovídat za své kolegy, protože skutečně netuším, co dělají během pauzy. Co se mě týká, snažím se zůstat „v charakteru“ a promítám si svůj part. Sedím u klavíru a snažím se udržet svůj hlas dokonale připravený.

Kdyby jste dostal krutou otázku zda Verdi nebo Puccini, kdo z nich by pro vás byl vítězem?

Puccini, ale také i Verdi. Je těžké zvolit, protože oba, každý v jiném směru, vytvářejí a dávají jiné neobyčejné pocity. Puccini hovoří k srdci, zatímco Verdi nás nutí přemýšlet nad velkými otázkami a hudebními inovacemi , které každý z nás objevuje pokaždé, když se hraje některá z jeho oper.


Co se vám vybaví, když se řekne „Praha“ nebo „Česká republika“? Měl jste možnost naši zemi někdy soukromě navštívit?

Nikdy jsem neměl příležitost vaši zemi navštívit, ale mám to v úmyslu udělat hned, jak to bude možné.

Setkal jste se někdy na pódiu s některým z českých pěvců?

Ne, nikdy.

Je zde šance, že bychom vás mohli v České republice přivítat a slyšet vás vystoupit?

Doufám, že se to stane brzy, třeba na koncertě či v recitálu.

Jedna věc, kterou jste nikdy nikde nikomu v žádném rozhovoru neřekl nebo neprozradil?

Přemýšlím, co bych mohl prozradit! Ale opravdu důvěrně se musím se přiznat, že jsem nikdy neřídil Lamborghini.

Čtenáři našich stránek a diváci v kinech, kteří navštěvují přímé přenosy z MET mají jedno velmi speciální přání, které by na vás měli. Tak jako jsme již viděli, že někteří pěvci v přímém přenosu během rozhovoru o přestávkách představení posílají pozdravení do svých zemí, do svých rodných měst, svým rodinám a přátelům, bylo by prosím možné, pozdravit krátce během Turandot 7.11. diváky do České republiky? Byly bychom všichni nadšení.

Bude mi potěšením to udělat.

Ještě jednou velké poděkování, přejeme Vám vše dobré, pevné zdraví a co nejvíce skvělých představení.


Interview 5/2009:

Dear Mr. Giordani,
First of all, I would like to thank you for accepting this interview.

Many Czech opera lovers (apart from the few of them who travel to see opera performances abroad) could see and hear you only in several MET live transmissions to our cinemas. What was your first thought when you heard that you would sing not only for the audience at the MET but also for many thousands of opera lovers all over the world?

For us opera singers, this is undoubtedly one of the most interesting experiences, since we are used to performing in the theatre before a public of only a few thousand spectators. To know that hundreds of thousands, and perhaps millions of people, hear and see you simultaneously is something that, at least for me, makes my head spin. At the same time, however, it gives me the incentive to communicate better, and to become a better and more complete artist.

Your voice is unique and easily recognizable. Do you feel some „evolution“ of your voice – was your voice different 10 or 20 years ago?

The evolution of the voice is first of all the result of biological maturing, but not only; some voices have the innate capability and, I should say, the good fortune, to evolve. As for me, Nature has given me a voice which ranges from the light to the more “spinto” lyric simply because my vocal cords are suitable for both repertories. It’s also true that 10, 20 years ago my voice had not achieved the same development, that is, it didn’t have the same vocal technique which I display today.

Many people say that you are the best Dex Grieux since Puccini composed Manon Lescaut. Who of your current tenor colleagues would be ideal for this role in your opinion? Please, do not mention Placido Domingo as we know he is the second best…

I’m flattered by the question, but I’ve never liked comparisons, particularly with my illustrious colleagues. Each one of us is UNIQUE, for better or for worse. Domingo, and also Pavarotti, have become the legendary icons from whom we all try to take inspiration. Therefore, they are untouchable, like Caruso. But if I had to select someone as a term of comparison, I would say that Bjorling is without a doubt my ideal Des Grieux.

You belong to the greatest personalities of the contemporary opera world, but it brings certainly also many problems. What do you consider as the biggest problem right now? On the other hand – what did you expect to be very difficult in your career and, on the contrary, what is quite easy?

The biggest problem today is the supremacy of the technology which is rather invasive even in our field. Today the visual aspects of a production are given more consideration than the vocal aspects. I’m sure you have had the opportunity to read the review of a performance and noticed that the emphasis is on the production, the direction, the costumes, etc. The singers receive only a brief paragraph. You can imagine how frustrating it can be for an artist who is risking his career to be treated with such indifference. I respect the innovations, I even welcome them, but sometimes the obsession to modernize has a disruptive and unsettling effect on the spectator as well as on the artist, and above all on the Composer.

Various opera houses have different acoustics. Dou you have some favourite opera house where you feel very comfortable and where your voice sounds especially well?

You’re absolutely right. In effect, my voice sounds better in large and acoustically perfect spaces. When we feel that the voice bounces back or reverberates sufficiently, singing is much easier. The Metropolitan, for instance, is one of those theaters where nobody has difficulty being heard. That’s also true of the Opéra Bastille of Paris and the Staatsoper of Vienna. I’ve also been told that your theater is very beautiful and acoustically perfect.

Can you tell us what new roles are you going sing, say, in coming 3 years?

Aida in San Francisco in 2010, FANCIULLA DEL WEST at the Met on the occasion of the centenary of its execution, CAVALLERIA and PAGLIACCI in Barcelona, and TABARRO in Madrid. And let’s not forget the staged production of LES TROYENS at the Metropolitan since last year I sang the role of Enée in concert with the Boston Symphony Orchestra and Maestro Levine.

Is there any role you have not portrayed yet and would love to?

I’m intrigued by Mefistofele.

By the performance of Butterfly on March 7, 2009, there was a cast change of the soprano. How does it feel when something like this happens? Is it more difficult to give a good performance or does it not matter at all?

Generally that is true, but in this case I had no difficulty because I had sung the role with both sopranos that same year. The good will and the professional attitude of all of us was sufficient to smooth out the wrinkles.

During the live transmissions from the MET we can also see, what happens during the breaks. However, we still wonder what singers are doing during the performance when they are not present at the stage. What about you?

I can’t answer for my colleagues because I really don’t know what they do during the intermission. As for me, I try to remain in character and continue to review my part of the score. Sitting at the piano, I keep my voice always ready.

If you should make a choice between Verdi and Puccini, who would you prefer?

Puccini, but also Verdi. It’s a difficult choice because both, in a different way, create and give extraordinary sensations. Puccini speaks to the heart, while Verdi makes us ponder life’s big questions and the musical innovations that one discovers every time we perform one of his operas.

What appears in your mind when you hear Czech Republic? Have you already visited our country before, possibly as a tourist?

I’ve never had the opportunity to visit your country, but I intend to do so as soon as possible.

Have you ever performed together with a Czech singer on the stage?

No, never.

Is there any chance that we could hear you in our country in the future.

I hope it will happen soon, perhaps in concert or recital.

Please, tell us something that you have never told in any interview.

I wouldn’t know what to say! But confidentially, I have to confess that I’ve never driven a LAMBORGHINI.

Visitors of our blog and the cinema transmissions from the MET have got one special wish. During interviews we are used to seeing singers meeting and greeting their friends, families and compatriots. Would it be possible for you to greet briefly your fans in Czech Republic during Turandot on November 7, 2009? We would be very delighted.

I’ll be happy to do it.

Thank you once more for this interview. We wish you all the best, good health and lots of splendid performances in the future.