úterý 31. března 2009

V Brně nemáme publikum!!!

13. 4. má v 19:30 v Janáčkově divadle zaznít koncert paní Evy Urbanové. Do tohoto data zbývají necelé dva týdny. Obsazení hlediště? Posuďte sami!

Bohužel ne poprvé se projeví nedostatek informovanosti potenciálního publika o zajímavé akci, která se v Brně koná (například na Plushenkovi bylo loni téměř z poloviny prázdné Rondo).

Plakát na paní Urbanovou? Projděte Brno, nenajdete, nebo jen výjimečně (já jsem se o tom dozvěděla před týdnem z reklamy na trolejbusu). Program? Ví Bůh, co chce v době Velikonoční zpívat na koncertě! Nějaké letáky, že se bude koncert konat? Ani v předprodeji nic nenajdete.

Méně lákavá je navíc cena vstupenky! Pochybuji o existenci studentské slevy... A nebylo by to všechno, co nedovolí naplnit velké hlediště našeho divadla! Když přehlédnu konec Velikonočních svátků a prázdnin, v Brně každý rok v tuto dobu probíhá Festival duchovní hudby, který už má poměrně zaběhnutou tradici (doměnka, že tento koncert je jeho součástí, je mylná!). Lidé budou vykoncertovaní.

Další překážku tvoří po 3 dny za sebou následující představení čínského tance (obsazení divadla 1. a 3. den poměrně plné, v sobotu prázdné...), na který bez jediného dne volna tento koncert přímo navazuje (pro srovnání ceny jsou úplně stejné! Dáte spíš 1150 za vstupenku na čínský tanec, který uvidíte v nádherné show, přijede Newyorský balet..., nebo za českou pěvkyni, kterou na podzim určitě uvidíte v Brně na Janáčkově festivalu přímo v nějaké roli za určitě nižší cenu?).

Já osobně se díky své vytíženosti, která mě čeká po celé Velikonoce díky každovečernímu zpívání na mši, nedostanu ani na jedno představení. Netajím se ani tím, že cena vstupenky má také velmi rozhodující vliv (v červenci půjdu na Renée Fleming za 800 - to je velký rozdíl!).

Berte to jako pozvání, jestli budete mít někdo třeba cestu, případně chuť zajet si do Brna na paní Urbanovou. Budu sama zvědavá, zda se hlediště alespoň ještě o trochu víc zaplní, nebo co se bude dít, když tam opravdu nikdo nebude sedět... Mrzí mě to za paní Urbanovou, i plně chápu druhou stranu... Je to bohužel ve špatnou chvíli...

pondělí 30. března 2009

Famózní Gheorghiu, toporný Vargas, pomalý Maazel - La Traviata na DVD z La Scaly


Giuseppe Verdi - La traviata - nahráno 2007
La Scala

Když jsem se s radostí pustil do sledování tohoto záznamu La Traviaty z roku 2007 (v bookletu neupřesněno) z La Scaly, obával jsem se, že budu až příliš srovnávat s dosud pro mě nepřekonanou inscenací téže opery ze Salzburku roku 2005 (režie Willy Decker), kdy svět zachvátila bouře nadšení z výkonů Rolando Villazona, Anny Netrebko a Thomase Hampsona. Nevšední inscenace všechny pozitivně šokovala, kdo zná, jistě dá za pravdu.
Zde je režijní pojetí (Liliana Cavani) zcela jiné, nekonfliktní, klasické, povedené a příjemně vyznívající. Myslím ale, že není důvod se o něm blíže rozepisovat, protože všemu stejně vévodí vskutku zcela senzačním způsobem ANGELA GHEORGHIU. To co předvádí se svým hlasem, to jak je bezchybná, živá, vášnivá, herecky precizní a v neposlední řadě nádherná, mě jednoduše přikovalo do křesla. Napadlo mě, jak by působila v Salzburku, kdyby Traviatu ztvárnila místo Anny Netrebko. Co myslíte? Jednoduše řečeno, i kdyby vše ostatní na tomto DVD dopadlo špatně, stejně bych vám ho doporučil.
Částečným zklamáním pro mě byl Alfredo Ramóna Vargase (jehož mám jinak velmi v oblibě!), který bohužel Villazonovi v dané roli nesahá ani po kotníky. Nemluvím ani tak o hlasu, který nádherný je a zpívalo mu to skutečně na výbornou, mluvím o vášni, výrazu a bezprostřenosti. Když např. srovnám "Io son..Io son felice!" na začátku prvního dějství v jeho podání s podáním VIllazona, jedná se o chudé konstatování, kdy naopak u Villazona vidíme výbuch nadšení a pohyb snad každého svalu na jeho těle a obličeji. To pak provází Vargase celou operou. S jiným tenoristou (své bez diskuse špičkové třídy) by zřejmě sváděl rovný boj, Villazon je ale ještě o třídu výše. (Bude i Jonas Kaufmann?)
Roberta Frontaliho jsem na tomto DVD uvítal jako spolehlivého Germonta s "měkkým" hlasem, nicméně konstatuji, že pro něj platí to samé v bledě modrém, vzpomenu-li si na Hampsona. Hodně jsem byl zklamán, že byla vynechána jeho árie "No, non udrai rimproveri".
Pochválit musím mě neznámou Nataschu Petrinsky. Nevím jak Vy, ale já lepší Floru (herecky i pěvecky) ještě nepoznal.
Zpočátku jsem byl trochu překvapen až rozladěn z pomalých temp, kterými Lorin Maazel vedl orchestr, při zpětném pohledu to však vnímám jako plus, kdy jsem ve Verdiho hudbě ke svému úžasu objevil i "novou" hudbu, kterou jsem dosud ve spěchu "neslyšel".
Co říci na závěr? Angela zde svou osobností smetla úplně vše kolem sebe, nedokážu si představit milovníka této opery bez této nahrávky!

(5 nejlepší, 1 nejhorší)

Ramon Vargas : 4-5 (herecký výkon 3)
Angela Gheorghiu : 6 (!) (herecký výkon 6(!))
Roberto Frontali : 4 (herecký výkon 3-4)
Natascha Petrinsky : 5 (herecký výkon 4-5)

režie a scéna : 3-4 (Liliana Cavani)
video director : 5 (Paola Longobardo)
dirigent : 5 (Lorin Maazel)

obraz : 5 (16:9 HD)
zvuk : 5 (PCM Stereo)
booklet : 4
vydavatel : Arthaus Musik (1 DVD, 134 minut)

Plusy :
Angela Gheorghiu, pro mnohé z diváku "klasičnost" inscenace

Mínusy :
herecký výkon Ramóna Vargase, vynechání některých částí opery a textů

Celkový dojem : 4

neděle 29. března 2009

Objevený Il trittico od Giacoma Pucciniho aneb pryč se všemi sedmi smutky!

Z přímých přenosů METinHD jsem zmeškal jediný, Il trittico od Giacoma Pucciniho. Mrzelo mě to dvojnásob, když jsem tím přišel o Barbaru Frittoli, trojnásob, když o Salvatora Licitru a čtyřnásob, když o Mariu Guleghinu.

Pětinásobný smutek se mě zhostil po zjištění, že jej jako jediný ze všech odvysílaných přenosů nepřidává žádné kino, šestinásobný při zjištění, že nevychází na DVD, sedminásobný v momentě, kdy jsem jej opět jako jediný z přenosů nenašel na METplayeru.

Málem bych už o rozum přišel, kdybych před sobotním přenosem Madama Butterfly (mimochodem, víte o nové nahrávce s Angelou Gheorghiu a Jonasem Kaufmannem?) nelistoval programem příští sezony a Triptych tam nenašel!

Takže přátelé, ze záznamu je vysílán v Hradci Králové (zřejmě nejen tam) dne 24.dubna 2010. Tedy ještě déle než za rok, ale dočkal jsem se:-).

Kdo jste byl na přímém přenosu, mohu se optat, jaké to bylo?

Novinky na CD a DVD





Pokud mohu něco doporučit, tak hlas Karine Babajanyan. 21.9.2008 jsem měl možnost ji v rámci festivalu Pražský podzim slyšet v Rudolfinu na Pucciniho gala a její hlas byl jedním slovem překrásný.... Kdo jste tam byl, dáte mi za pravdu, že spousta návštěvníků koncertu poslouchala s otevřenou pusou. Překvapení z neznámé interpretky, která zpívala Pucciniho přímo nebesky bylo velmi příjemné. Když pak zakončila mou milovanou árií O mio babbino caro....byla to láska na první poslech.

Informace o novém albu Kate Royal zde a také zde. Zná někdo z nahrávek či živého vystoupení tuto pěvkyni?

sobota 28. března 2009

Starý dobrý Falstaff a nový a taky dobrý Oněgin




Už jsem se tady rozepisoval o představení Lucie z Lammermooru, které jsem shlédl ve Vídni předminulé úterý. Kromě toho jsem ale také viděl den předtím novou inscenaci Evžena Oněgina a den poté Falstaffa, tak se ještě krátce podělím o své dojmy z obou  večerů.

    Nevím, jak přesně je stará  tamní inscenace Falstaffa, ale všem účinkujícím patří obdiv za sehranost a jistotu, s jakou se pohybovali na jevišti.  U starších inscenací bývá kvůli chybějícím zkouškám  často k vidění nezamýšlený chaos, ale tady zůstalo hodně ze svěžesti  nápadů, kterými režisér před pár lety obohatil dění v jedné z nejlepších operních komedií. Jako příklad režisérovy invence uvádím Falstaffův monolog o cti ze závěru prvního obrazu, kdy po každém NO zapíše křídou na svisle drženou dřevěnou desku trestný bod pro čest, jednou udělá kruh, jednou jakési čáry a když nakonec desku otočí, vidíme, že postupně napsal slovo ONORE.   Z pěvecky velmi slušného obsazení vynikala krásou svého hlasu především Ildiko Raimondi jako Alice a Fabio Capitanucci jako Ford také svým komediantstvím. Opravdový dojem ale zanechala Elisabeth Kulman jako Quickly a především Alan Titus v hlavní roli.

     Zpívá-li Quickly temnější hlas, pak tato postava může získat určitý rys mateřství vůči všem ostatním ženám na jevišti. Se vším  poradí, o všechno se postará a nic ji nevyvede z míry. Prototypem takové představitelky je pro mě Giulietta Simionato. Příjemný hlas E. Kulman je ale spíše světlý a mrštný, takže zněla jako rozpustilá a mazaná kamarádka Alice a Meg. Byla radost poslouchat lehkost jejího zpěvu a také  využila humorný potenciál obou rozhvorů s Falstaffem (parodicky pronesené Povera donna! apod.). Mladistvé energii, která z ní celý večer vyzařovala, bylo nemožné nepodlehnout. 

     O Alanu Titovi nemá smysl psát víc než to, že i přes pokročilý věk (myslím, že 64 let) patří jeho hlas ke špičce a je i dnes jedním nejlepší Falstaffů vůbec. Někomu může více vyhovovat Gobbi, někomu třeba Terfel, ale Titus kažopádně hraje jejich ligu pěvecky i herecky. Nechybí nic, co si lze od této role přát, tedy pýcha, smyslnost a nenasytnost, naivita a mazanost zároveň a svérázná životní moudrost.

     Toto představení ještě zvýšilo můj obdiv k Marcu Armiliatovi za dirigentským pultem. Orchestr  technicky takřka dokonalý, vedení svěží a nápadité. Snivé pasáže z posledního obrazu, především árii Nanetty, doprovodily smyčce i malé dechové nástroje zvukem až závratně krásným. Ansámbly jsou v této opeře nadmíru choulostivé, protože nejsou nijak hlasité, takže je slyšet každý detail a vše se může snadno zhroutit. Maestro Armiliato něco podobného nedopustil ani v náznaku. Jsem moc rád, že teď bude ve Vídni dirigovat poměrně často. Mimochodem, v říjnu tam bude dělat Sílu osudu se svým bratrem, vynikajícím tenorem Fabiem.

     

     Evžena Oněgina jsem viděl v jedné z prvních repríz po premiéře, která se konala sedmého března.  Tato nová inscenace najde mezi vídeňskými  operními přiznivci jen těžko nějakého zastánce. Ano, děj je časově posunut dopředu, jak lze většiny nových inscenací a u Oněgina zvláště očekávat s jistotou až příliš velkou, ale přesto mě dění na scéně přinejměnším nerušilo od hudby, což pro mě není málo. Protože je v této opeře poměrně hodně dobové selské i salonní taneční hudby (veselý sbor venkovanů po sklizni, oba plesy), vyvstává problem, co se má  v časově posunutých kulisách a kostýmech vlastně tančit. Diskotékové juchání pak většinou v kontrastu se skladatelovou hudbou působí poněkud odpudivě. To je ale asi tak vše, co mi na režisérově koncepci opravdu vadilo, jinak jsem byl smířen, ba někdy mi připadalo, že vedl účinkující k velmi působivému projevu. Civilní herectví představitelům hlavních rolí velmi dobře sedlo a dokázali na jevišti vytvořit opravdové lidi s širokou paletou citů. V rozhovoru o inscenaci říkal režisér Falk Richter, že mu šlo v první řadě o Čajkovského hudbu, což u jeho vrstevníků a kolegů není bohužel běžné. Je  prostě sympatické vidět, že někdo má pořád dost pokory, aby necítil potřebu původní dílo nějak zásadně vylepšovat, byť je pojme po svém.

      Tento Oněgin byl poslední nová inscenace, kterou vedl Sejdži Ozawa coby umělecký šéf největšího operního domu ve Vídni. Bylo to rozloučení vcelku důstojné, podařilo se mu vyčarovat skutečně ruský zvuk  a bylo patrné, že  toto dílo opravdu cítí. Přesto orchestr nehrál ani zdaleka spolehlivě a jistě, což lze do určité míry tolerovat u starší inscenace, která se po nějaké době vrátí na repertoár, ale méně už u inscenace nové. Místy zněl orchestr spíše jako  na slibně rozběhnuté zkoušce. Třeba monumentální závěr dopisové scény se dost vymkl z rukou.  Celkový dojem byl ale nakonec velice dobrý, místy to bylo i přes nedokonalost opravdu krásné.

    Simon Keenlyside byl v hlavní roli charismatický a v dobré hlasové formě. Občas se ztrácela jistota v nižších polohách, ale celkem zněl jeho světlý hlas krásně a byl veden s velkým  vkusem. Své postavě vdechnul tajemství, nevěděl jsem pořádně, co to s tím mládencem je a proč se chová tak, jak se chová. Po scéně se pohyboval přirozeně a v závěrečné scéně dovedl vyjádřit zoufalství stejně intenzivně jako kterýkoli jiný ze slavných představitelů Oněgina. Máme se na co těšit, pokud jde o přenos Hamleta z MET v příští sezóně.

     Gruzínská sopranistka Tamar Iveri zpívala celý večer naprosto úchvatně, byť se mi její hlas zdá být pro roli Taťány trochu těžší a rád bych ji viděl třeba jako Toscu. Její vibrato bylo jen zdravé a plně pod kontrolou a velmi přesvědčivě uměla zahrát svou postavu ve všech jejích proměnách. Při dopisové scéně roztomile cupitala po svém pokojíku od dopisu ke dveřím, aby se přesvědčila, zda nikdo nejde, a zase zpět. V závěrečném jednání zpívala asi záměrně trochu temnějším a větším hlasem, aby vyjádřila dospělost. Přes celkově výborný dojem ale musím říci, že hrála více tělem než hlasem. Hlasem ovšem především krásně zpívala, a to je hlavní.

     Hrdinou večera byl pro mě ale Ramon Vargas jako Lenskij. Sice není zrovna pohyblivý typ, ale i jemu prospělo civilnější herectví. Působil nejen jako básník, který píše verše, ale především jako básník hlasový. Jeho lahodný témbr není rušen skoro žádným vibratem a každé slovo své postavy pronáší tak, jak se přirozeně hodí k duševnímu stavu Lesnkého. Árii Kuda, kuda zpíval s niterným prožitkem a nádhernou vyšší polohou. Chvějícím se hlasem se na dálku ptal Olgy, zda na něj nezapomene a poté bezchybně obkreslil hudební linku krásných frází, které dělají tento výstup tak oblíbeným.

    Naďu Krastevu jsem slyšel ve Vídni už potřetí a ani jako Olga nezklamala. Možná se zanedlouho proslaví především ve Verdiho velkých rolích pro mezzosoprán. Nadějný estonský bas Ain Anger zpíval Greminovu árii celkem jistě a mohutným hlasem, ale vůbec nezněl jako stařec, což se mi zdá být  klíčové pro tuto árii o štěstí nalezeném až po dlouhé životní pouti. Možná to ale byla spíše režisérova chyba, nevím.

Mimochodem, teprve se chystám na nového Oněgina v ND. Viděl ho už někdo ze čtenářů? Jaká je vaše oblíbená nahrávka?

pátek 27. března 2009

Tenorista Marcello G I O R D A N I v exkluzivním rozhovoru pro blog OPERA DREAM !!!


Navazuji tímto na svůj příspěvek ze dne 5.3.2009, kdy jsem oznámil, že se pouštím do věci, která nemá v ČR obdoby, tedy do rozhovorů s umělci (ty jsou dělány exkluzivně pro náš blog), na které následně mohou čtenáři reagovat svými dotazy či pozdravy. Ty jsou poté samotnými umělci zodpovídány. Vše odstartovalo 23.3.2009, kdy jsme se na našem blogu seznámili s violistkou Jitku Hosprovou. Start to byl myslím velmi úspěšný.
Zmínil jsem se o tom, že jsou mé ambice velké a též jsem slíbil, že udělám vše proto, aby byl náš blog plný rozhovorů s těmi nejslavnějšími a nejobdivovanějšími pěvci současnosti. Věřte tedy nebo ne, ale podařilo se mi pro exkluzivní rozhovor získat umělce s kterým jsme se mohli opakovaně setkat v přímých přenosech z MET a který vzbudil mnoho vášnivých diskusí. Já spolu s opravdu mnohými dalšími jsem velkým obdivovatelem tohoto pěvce a pevně věřím, že i Ti z vás, kteří jste se k jeho výkonům vyjadřovali spíše v opačném smyslu, si s chutí rozhovor s ním přečtete. Slibuji, že bude opravdu zajímavý! Ano, jedná se o tenoristu Marcella Giordaniho! Jsem šťastný, že se toto povedlo zajistit, pan Giordani je rád, že může poskytnout svůj vůbec první rozhovor pro milovníky opery v České republice. Ten bude zveřejněn v pondělí 11.5.2009.
Pro pořádek připomínám, že příští sezónu vystoupí počtvrté (Turandot – 7.11.2009 ) a popáté (Simon Boccanegra – 6.2.2010 – vedle Plácida Dominga) v hlavní roli v HD přímém přenosu, což se nepovedlo zatím nikomu jinému a je i mimo tyto přenosy asi nejvytíženější tenorista v MET, který například zahajoval dvě sezóny po sobě. Když k tomu přidáme pravidelná vystupování ve špičkových evropských i ostatních světových operních domech, můžeme říci, že je to v jistém směru nejúspěšnější tenorista současnosti.
15.3.2009 jsme jej též mohli též slyšet v přímém internetovém přenosu z MET Gala, o kterém jsem informoval zde.

V tuto chvíli je již vše též domluveno se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou (rozhovor bude publikován již v pondělí 6.4.), mezzosopranistkou Janou Sýkorovou, mezzosopranistkou Andreou Kalivodovou a sopranistkou Simonou Šaturovou, která nedávno mj. zazářila v Obecním domě vedle Bryna Terfela (prohlídněte si její nový web!). Ve finále je domlouvání s basbarytonistou Adamem Plachetkou. Rozhovor se též uskuteční s váženou paní Alenou Nachtigalovou, jejíž agentura Nachtigall artists pro nás zajišťuje koncerty našich operních idolů, jakými byli Bryn Terfel, Barbara Frittoli, Joseph Calleja, Elina Garanča či Ferruccio Furlanetto. Pro koncert 29.4.2009 pro nás zajistila koncert sopranistky Nicole Cabell.

Nákupy DVD a CD


Protože určitě většina z vás má zkušenost s nakupováním přes internet, zjistili jste, že levněji než v tuzemsku se nakupuje v zahraničí. Já osobně mám díky výhodnému kurzu koruny vůči libře nejlepší zkušenosti s britskými e-shopy. Jak už jsem psala v jednom komentáři, používám tento vyhledávač . Kdysi mi odkaz na něj poslal tvůrce stránek Zóna a já jsem mu za to dodnes moc vděčná. Na Amazonu, který je nejoblíbenějším internetovým obchodem tedy z cenových důvodů moc nenakupuju. Stává se často, že z původních kupříkladu pěti liber se stane deset až jedenáct (díky přiraženému poštovnému a navíc i dani). Mými favority v tomto ohledu jsou The Hut (poplatek 0,99 GBP), Sendit (poplatek 1,5 GBP) nebo HMV (poplatek 2,5 GBP). To je jen namátkou. Občas je dobré podívat se na Ebay (americkou, britskou, italskou apod.) .
Některé tituly (zejména archivní) se dají v porovnání s cizinou levněji pořídit na Classicdvd, občas nakupuju na Vltavě.
V České republice se podle mých zkušeností v porovnání s cizinou výhodněji prodávají tituly z produkce Deutsche Grammophon nebo Decca. Tituly od firmy EMI jsou v ČR také velice cenově výhodné, ale některé se dají v Británii pořídit ještě levněji.
V poslední době mě nadchli Poláci - tedy hlavně to, co jejich vydavatelství dělají pro hudbymilovné publikum. Na jejich trhu vycházejí hned dvě řady operních DVD - vydavatelství Amercom uvedlo na trh řadu Kolekcja La Scala, která se dá za velice příznivou cenu pořídit např. na Merlinu. Některé inscenace v této řadě mají skvělé obsazení (Trubadúr s Curou a Hvorostovským, Don Carlos s Villazónem). Letos pro změnu Gazeta Wyborcza přišla s nápadem vydat kolekci Wielkie opery, která zahrnuje DVD, CD a knihu. Odkaz je zde. Cena cca 24 zlotých za jeden titul ve špičkovém obsazení je lákavá. Doma mám vzorek - La Traviatu v obsazení Mei, Beczala, Hampson, doprovodná kniha nádherná, CD-výběr s Callasovou a di Stefanem. Bohužel, Merlin prodej - nevím z jakého důvodu stáhl. Ptala jsem se na možnost zásilky přímo u vydavatele (viz odkaz) a je možné si tuto edici zakoupit jako celek i do ČR. Jenom upozorňuju, že všechna tato DVD mají pouze polské titulky.
Má někdo z vás další typy, nápady - co, kde, jak?

středa 25. března 2009

Právě byl zaháje prodej vstupenek na festival Český Krumlov


Rychlá zpráva. Právě byl zaháje prodej vstupenek na mezinárodní hudební festival Český Krumlov, kde 18.7. vystoupí RENÉE FLEMING.

Vše naleznete na této adrese.

Mých 5 TOP DVD - díl první, La Bohéme

Je těžké v době stále se rozvíjejícího mediálního průmyslu vybrat 5 nejoblíbenějších DVD. Na trh přicházejí stále nové a nové nosiče – ať již s novými nebo archivními inscenacemi. Takže nakonec jsem vybrala 5 DVD, která jsou mi nejmilejší teď, v této době a postupně se chci podělit o své dojmy z těchto záznamů.

Giacomo Puccini, La Bohéme, Sydney Opera House, 1993


Tento záznam považuji za malý zázrak. Neviděla jsem tolik inscenací, ve kterých by se zároveň snoubila lehkost vyprávění, vtip, radost ze života i bezvýchodnost jedné lásky. Samozřejmě neříkám, že neexistují záznamy s dokonalejšími hlasy, které mám také ráda, ale tahle inscenace má pro mě něco "navíc", co se nedá popsat slovy.
Nadšení, jakým se všichni zúčastnění zhostili svých rolí, je obdivuhodné. V titulních rolích se jako Rodolfo a Mimi představili David Hobson a Cheryl Barker. David Hobson se svou mladistvou vizáží a lyrickým tenorem je skvělým Rodolfem a Cheryl Barker (na trhu jsou na CD mj. její kreace Emilie Marty, Káti a Rusalky) něžnou a podmanivou Mimi. Chemie mezi oběma protagonisty funguje naprosto dokonale. Druhou mileneckou dvojici – Marcella a Musettu ztvárnili Roger Lemke a Christine Douglas. Oba tvořili idelální protipól lyricko-melancholickým snílkům Mimi a Rodolfovi. Christine Douglas však měla na některých místech dost ostrý hlas. Oproti tomu Roger Lemke vládne příjemným barytonem.
Režisér Baz Luhrmann posunul děj do Paříže roku 1957. Jeho genialita tkví v tom, že se mistrně dokáže pohybovat na hranici umění a kýče a přitom nesklouznout za hranici dobrého vkusu . A to se mu podle mého názoru v Bohémě povedlo dodržet na 100 %. Všudypřítomný neonově červený nebo bílý nápis L’amour, kožené kabáty, odvaha používat barvy, vtipné doplňky atd. Rozhodně nezapřel svůj rukopis budoucího autora muzikálu Moulin Rouge.







Hodnocení:
Mimi - Cheryl Barker 5
Rodolfo - David Hobson 5
Marcello - Roger Lemke 4-5
Musetta - Christine Douglas 3
Hudební nastudování - Julian Smith 5
Režie - Baz Luhrmann 5
Celkový dojem 5

pondělí 23. března 2009

Jitka H O S P R O V Á - exkluzivní rozhovor pro blog Opera dream a diskuse s čtenáři

Počínaje dneškem začíná série rozhovorů, které jsou s umělci připravovány speciálně pro blog Opera dream a to zejména s myšlenkou, umožnit čtenářům, jejichž počet se neustále rozrůstá, napřímo se do daného rozhovoru zapojit. Dnes a v několika dalších dnech se nezdráhejte danému umělci pomocí komentáře na konci článku položit otázku. Velmi rád vám odpoví. Samosebou můžete napsat i postřeh, jednoduše pozdravit či vyjádřit svůj názor. Obecně bude na případné otázky v pozdější době (mám na mysli týden či měsíc po zveřejnění článku) odpovídáno s větším časovým odstupem.

Dnes je naším hostem violistka JITKA HOSPROVÁ, které děkuji za to, že se zhostila role prvního v pořadí. Již nyní vás chci nalákat na datum 6.4., kdy se "setkáme" se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou.


Jitko, co stálo u myšlenka založení Dua Morpheus a jak vlastně vznikla spolupráce s klavíristou Michalem Maškem?

Bylo to hledání každého z nás, u mě pianisty, který by se s radostí a vrcholnou interpetací zabýval náročnou literaturou pro violu a klavír a nehrál ten samý repertoár s jinými interprety. Nemám nouzi o klavíristy kolem sebe, ale mít v někom opravdového parťáka se mi nepodařilo, až teď. Michal se zase poohlížel po instrumentalistovi, se kterým chtěl vybudovat repertoár a zabývat se špičkovou interpretací. Po náhodném setkání jsme po hodinových debatách dospěli k tomu, že na hudbu a hudební svět máme společné názory a inspirujeme se oba světovými interprety a nahrávkami. Pro mě byl silnou motivací recitál Leily Josefowic a Johna Novacka v New Yorku v Carnegy Hall. Takový špičkový program a provedení mě absolutně posadilo a jen jsem toužila, abych si mohla také s nějakým pianistou tímto způsobem zahrát.

Kolik koncertů ročně máte v plánu uskutečnit?

Máme každý své vlastní aktivity, ale společných rychle přibývá. Počet nijak neřešíme, pro nás je nyní důležité sbírat společné pódiové zkušenosti, aby náš repertoár rostl. Na jaře nás čeká natáčení pro český rozhlas, bude to slavná sonáta D.Šostakoviče a Canto appassionato Zdeňka Lukáše. V květnu budeme v Rudolfinu natáčet naše první CD. Jinak přehled o našich vystoupení máme na našem webu www.duomorpheus.com.


Má kombinace violy a klavíru dostatek příležitostí k zajištění posluchačsky atraktivního programu? Tedy je pro kombinaci těchto dvou nástrojů napsáno dostatečné množství hudby?

Je od baroka až po 21.století tolik krásné hudby, že kdybych se věnovala pouze této kombinaci, nouze určitě nebude. Je sice pravda, že se hovoří o tom, že náš violový repertoár je užší, ale to je jen proto, že se o spoustě skladeb neví v takovém řekněme obecném povědomí.
Posluchačsky atraktivní může být cokoliv, jsem toho názoru, že když je strhující podání a dobře zvolená dramaturgie, posluchač je spokojený. Lidé se bojí moderních skladeb a po koncertě jim právě tyto přijdou nejlepší.

V březnu loňského roku jste premiérovala Koncert pro violu a orchestr Jindřicha Felda, byl jsem u toho, fantastická byla jak skladba tak Vaše hra samotná. Jak mnoho času Vám zabralo nastudování této skladby a kdy ji uslyšíme znovu?

Já doufám,že dříve, něž ji zapomenu! Učila jsem se tento koncert tři měsíce a mezitím absolvovala recitály, natáčení jiných skladeb apod. To bylo načasovano přesně do posledního dne, ještě po generálce jsem si upravovala prstoklady a smyky, protože zvuk v Rudolfinu je opět jiný než ve zkušebně. Poslední důležitý moment byl koncert sám, tam jsem teprve zjistila,co ještě v kombinaci s plným nasazením funguje či ne.

Rozepište se, prosím, trochu o tom, jak vypadá studium takového díla. Dostanete-li do rukou takovouto partituru, jak k ní začnete přistupovat, čím začnete?

Konkrétně hudba Jindřicha Felda je nesmírně obtížná vzhledem k tomu, že je nepředvídatelná, má svůj vývoj, který u jiných skladeb neznáte. Partitura je důležitá až v momentě, kdy zahrajete vše v tempu, což je velmi striktně a jasně dáno. Nejtěžší u Felda je vůbec technicky part zvládnout, pak už je vše jasné. Nebýt cenných rad, zkušeností a trpělivé přípravy, asi bych si na takovou skladbu v takhle ktátkém čase netroufla. Začátek je, že daváte dohromady tak po taktu, řádek po řádku a pak se vyselektují nejtěžší pasáže, které se denně musí pilovat a zlepšovat. Nejtěžší bylo najít správné prstoklady, v řadě pasáží je jen jedna varianta hratelná, ale to často zjistíte až ve finální rychlosti, kdy máte pocit, že se to zahrát nedá a pak změníte pozici jednoho prstu a zahrát to jde. Je to velký hlavolam a je potřeba přemýšlet o každém hmatu. To je osud studia moderních a neznámých skladeb.

Jaké jsou plány Dua Morpheus, ale i Vaše osobní pro příští období? Co zajímavého Vás čeká a nemine?

Jak již jsem se zmiňovala, chystáme CD na jaře a druhé bude hned na cestě z nahrávek pro český rozhlas. Rádi bychom naše koncerty oživili o besedy s diváky po vystoupení, myslíme si, že to mnohé ve vztazích mezi lidmi a klasickou hudbou může prolomit. Jinak jsme s duem v nabídce 2009,10 na festivaly pro německy mluvící země a Skandinávii, zde je vše zatím v jednání. Já osobně mám za sebou úspěšnou světovou premiéru sladby pro violu a orchestr na prestižním festivalu Presences Radia France a čeká mě řada dalších premiér ve Francii, např. září a listopad v Paříži a v lednu tři koncerty s orchestrem, pro které se skladba teprve komponuje. A to se stane,když vám před vánoci zavolají, jestli jste schopna zahrát premieru 14.února ve Francii. A na takové nabídky se ne neříká. Je prvda, že až na místě jsem se dozvěděla, že koncert odmítl jistý violista zahrát, protože prý je skladba živě nehratelná a tak volal ředitel festivalu do Prahy té blondaté violistce, která premiérovala koncert Jindřicha Felda a on tehdy seděl v sále...

Jinak se ještě chystám na takovou lahůdku a to natočení solových skladeb pouze pro violu, které byly složeny v období tzv. české hudební avangardy, řada z nich ještě nebyla nikdy nahrána ani zahrána. Jedná se o nesmírně hodnotné skladby a beru si tento ůkol jako další přínos české hudby do světové literatury, protože je opravdu škoda, aby se o těchto skladbách venku nevědělo.

Také se moc těším v létě do Itálie, kde bych měla mít kocert s orchestrem a zároveň mistrovské kurzy, což je při mém věku velmi příjemná nabídka a ocenění.

Je nějaká otázka týkající se hudby, kterou Vám nikdy nikdo nepoložil, ale Vám zní v uších a ráda byste ji případně zodpověděla?

Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli mám hudbu ráda...na což vlastně odpověd nemám, hudbě nesmírně rozumím, ale ve volné chvíli mám ráda ticho nebo šumění lesa či potůčku. Jinak už se mě snad ptali na vše včetně toho, čím se živím....

Toto je ze dvou třetin operní blog. Co Vy a opera?

Operu jako takovou mám ráda, ale mám tolik hudby, že těžko bych chodila na dlouhá představení, baví mě pracovat se zpěváky, mám již leta soubor Trio Siraels (Pavlína Senič, soprán a Lada Jirásková, klavír), se kterým jsme si vybudovaly zajímavý repertoár a dokonce jsem upravila řadu písnových cyklů pro soprán, violu a klavír. Existuje i celá řada zajímavých skladeb pouze pro zpěv a violu. Zpěv mě velmi inspiruje k tvorbě frází v hudbě. Ale velkofanda opery nejsem, ale to jen pro to vytížení hudební.


Jitko, dovolte mi stručné miniotázky na závěr :

Oblíbený hudební skladatel? Paul Hindemith, Rebeca Clarke

Měla-li byste být špičkový sportovec, ve kterém sportu? Nedovedu říct

Bílé nebo červené víno? Červené

Nejoblíbenější místo? Dům mých rodičů se zahradou

Na co byste chtěla mít v životě více času? Ráda už bych někdy měla čas na normální život, zatím vše dávám do hudby.

Děkuji za rozhovor...


Připomínám, že 13.3. vyšla na tomto blogu i recenze na koncert Dua Morpheus, který se konal 25.února 2009 v Lichtenštejnském paláci.

Všechna práva vyhrazena - Jitka Hosprová, blog Opera dream...

sobota 21. března 2009

La Sonnambula v přímém přenosu z MET 21.3.2009


Hradecké kino centrál zaplnění maximálně z jedné pětiny, excelentní pěvecký i herecký výkon Juana Diega Flóreze, výtečná ale dle mého názoru zejména v druhé části opery lehce unaveně působící Natalie Dessay, příjemný a spolehlivý hlas Michela Pertusiho a k programu přibalená polohloupá kritika jakési reportérky evidentně ne příliš důvěryhodného deníku The Washington Post.
Narážím na hodnocení režie Mary Zimmermann, která mě osobně na rozdíl od výše zmíněné reportérky přišla výtečná, chytrá, vtipná, mající hlavu a patu, uchopitelná a vyvážená. Pokud si v dané kritice reportérka kladla otázky, které si kladla a v hlavě měla zmatek, rozhodně to nebylo režií.
Píšu to proto, že mě děsí síla médií. Mary Zimmerman dle mého soudu odvedla skvělou práci a já tímto prosím veškeré publikum, aby se nenechalo za každou cenu "krmit" nesmysly některých "odborníků" a vždy dalo pouze na svůj vlastní úsudek. Věřím, že se mnou budete souhlasit.
Jaký je váš názor?

P.S.: S prostoduchostí příběhu souhlasím. A ač se mi opera velmi líbila a inscenace byla skvělá, jsem rád, že se vývoj opery nezastavil u Belliniho.

Newyorské šílenství nakazilo Vídeň


    Někdo chápe rychleji, někdo je trochu pomelejší a důležité věci mu docházejí až po nějaké době. Já jsem do značné míry začátkem února v kině a definitivně teprve minulé úterý ve Vídni pochopil, že Anna Nětrebko je opravdu velká zpěvačka. Předtím mi přišla jako zpěvačka sice velice solidní, ale i tak spíše přeceňovaná. A když jsem od deseti hodin ráno za ostrého větru čekal na lístek na její představení (chodím vždycky na stání, takže lístek kupuji tý den), pochyboval jsem, jestli jsem nezešílel. Nakonec jsem ale zešílel až ve správnou chvíli, v předposlední scéně Lucie z Lammermooru, a byl to duševní stav nanejvýš příjemný.
     Anna měla navíc kolem sebe velice silnou sestavu a především Marco Armiliato a jím řízený orchestr byli spolu s ní hrdiny večera. Ani ve Vídni totiž není samozřejmost, aby orchestr zahrál úplně bez chyb a navíc zajímavě. Tentokrát tomu tak ale bylo, takže jsem si užíval preciznost všech hráčů, včetně glasharmoniky v šílené scéně a harfy před prvním Luciiným výstupem. Italský maestro navíc rozumí dramatu a umí nechat scény gradovat, stejně tak dovede z orchestru dostat nádherný zvuk v lyričtějších pasážích. Celkově to byl snad ještě lepší výkon než v Met, a to je co říci, jak jistě uznají všichni, kteří přenos shlédli.
    Inscenace je klasická, je to totiž jedna z musejních produkcí, která možná běží už pár desetiletí, ale pořád je přijatelná, scénografie se mi celkem líbila, zvlášť zajímavé bylo, že poslední scéna se neodehrávala na otevřeném prostranství u hrobky Ravenswoodů, ale přímo v hrobce, takže jsem si chvíli myslel, že jsem na Romeovi a Julii. Když nakonec začne znít za scénou mužský sbor a zprvu nevidímě sboristy, ale pouze jejich stíny, jak sestupují po schodech do kobky, je to velmi působivé vzhledem k tomu, co zpívají. Nejprve totiž z jejich slov není Edgardovi úplně jasné, kdo že umírá, byť to samozřejmě tuší, a stíny zvyšují dojem tísnivé nejistoty. Navíc fakt, že sestupují do kobky ujasňuje, že tam šli cíleně, a ne že na Edgarda náhodou narazili, a tudíž je musel poslat výčitkami svědomí zkroušený Enrico...
    Ale teď už k tomu podstatnému, tedy k obsazení hlavních rolí. Když si pustíte na youtube jakýkoli klip, kde Nětrebko zpívá Donizettiho nebo Belliniho, můžete si u něj přečíst mraky komentářů tvrdících, že by neměla zpívat belcantové role. Většinou to píší lidé,  kteří, jak se zdá, opeře rozumějí velmi dobře, ale přesto jim, myslím, leccos uniká. I když Anna není typický koloraturní soprán, charakterově jí přinejmenším Lucie sedí jako máloktré jiné pěvkyni a byla by velká škoda, kdyby ji nezpívala, tedy alespoň pro všechny, kterým jde více o charakter než o vysoké E. Je důležité říci, že Anna zpívá Lucii po technické stránce jednošeji, ale ví co dělá, nesnaží se marně soupeřit s pěvkyněmi jako Gruberová, Sills nebo Sutherland. Některé technické finesy prostě vynechá a netrápí se s nimi. Je to snad špatně, když ještě uvážíme, že většinu kudrlinek Donizetti sám nenapsal, ale postupně si je přidávaly sopranistky, aby předvedly svou techniku? Obdivuji mnoho velkých umělkyň minulosti a jejich bravuru, ale Nětrebko obdivuji stejně tak, ne-li více. Její hlas i herectví jsou plny dívčího půvabu a nevinnosti, ale taky od prvního výstupu v ní slyším cosi nebezpečného a chorobně blouznivého (divil jsem, že Arturo raději neutekl). Scéna s Enricem  je i díky rumunskému barytonistovi Peteanovi velmi intenzivní a z šílené scény mrazí. V nejvirtuoznějších pasážích (Quano rapito in estasi, Spargi d'amaro pianto) je sice patrné, že Annin hlas nemá lehkost a agilitu jiných pěvkyň, ale i v těchto místech si její výkon zaslouží obdiv, protože je  pořád radost poslouchat její nádherný hlas, nikdy nezní unaveně, ani nevydá nepříjemný zvuk, zpívá prostě suverénně, i když po svém. Hlavně ale má každou frázi promyšlenou a vyvolává dojem, jako by ji člověk slyšel poprvé, což považuji za to nejlepší, co se může pěvkyni nebo pěvci povést. Bylo velmi sympatické, když po své poslední scéně ukázala bouřícímu publiku taky na hráče na glasharmoniku a věnovala mu trochu aplausu, navíc poslala polibek maestrovi na stupínku.
    Edgardem byl, jako už v jednom představení divokého cyklu v MET (vystřídali se tam tři tenoři), italský tenor Giuseppe Filianoti, kolem kterého se letos zvedl povyk, když nakonec nezpíval Don Carlose v prvním večeru nové sezony ve Scale, protože podle vedení divadla nebyl ve formě. Další večery ale zpíval a můžete se na youtube přesvědčit, že velmi dobře. Jako Edgardo zanechal dojem velice dobrý, byť nezněl vždy v úplné hlasové pohodě a některé výšky ho evidentně stály velkou námahu. Přesto je to nepochybně velký talent a pěvec, který zpívá italskou operu opravdu idomaticky a stylově čistě a má velmi hezký, průrazný hlas. Osobně si myslím, že dobrý italský pěvec má v italské opeře vždy značný náskok a cizinci se musejí velmi snažit, aby v týchž rolích zněli stejně doma , přičemž nejde zdaleka jen o výslovnost, ale o styl celkově(a to je taky hlavní a nezpochybnitelná ctnost tolik diskutovaného Marcella Giordaniho). Jeho herectví není možná nijak zvláště kreativní, ale má v sobě choreografickou kvalitu, protože každý jeho pohyb je jaksi do rytmu. Kde se to hodí, nahrazuje v recitativech zpěv deklamací, a velmi dobře (Son tue ciffre? A me rispondi! Je to tvé písmo? Odpověz mi apod.).
    Rumunský barytonista Georg Petean má mohutný, spíše světlejší dramatický hlas, který se přirozeně hodí pro role jako Enrico, a byť  v něm neshledávám zvláštní barvu nijak zvláštní, umí jej inteligentně vést k vyjádření pocitů své postavy . Nejen hlasem, ale i herectvím vytvořil Enrica, kterého bylo člověku spíše líto, protože všechnu krutost páchá jenom, protože musí. Dlouhý duet s Lucií byl opravdu silný.
     Slovenský bas Štefan Kocán má velký, snad i zajímavý hlas, kterému ovšem ten večer chyběla elegance a jemnost, ba sladkost, která se hodí k roli Raimonda, který má mírnit vášně ostatních postav, a ne ještě přimíchávat.  Stejně tak mi nesedělo jeho až příliš expresivní herectví, což může být věc osobního vkusu, ale faktem každopádně zůstává, že po hlasové stránce to nebyl dobrý večer. Naopak Ildar Abdrazakov  byl pro mě v MET ideální.
 Předpokládám, že dnes půjde většina z vás do kina na Náměsíčnou, a tak  nemůžete stihnout dnešní reprízu, ale kdybyste chtěli, můžete Lucii vidět ještě další úterý. Asi stačí příjit někdy mezi první a druhou hodinu, aby se na vás ještě dostalo. Z mého příspěvku, doufám, vyplývá více než jasně, že vám to vřele doporučuji.

Objeven blog o Anně Nětrebko!

čtvrtek 19. března 2009

Lákadla Národního divadla v Praze v sezóně 2009/10


Sezóna 2009/10 v Národním divadle v Praze nabízí hned několik lákadel. Mezi ty největší je dle mého Mozartův Idomeneo (premiéra 6.5.2010) v titulní roli s Martinou Jankovou. 27.ledna 2010 (na Mozartovi narozeniny) přivítáme Pavola Breslika spolu s Marií Fajtovou. 2.května 2010 vystoupí slavná litevská sopranistka Violeta Urmana.
Nemohu nezmínit, že půjdu na vše, kde vystupuje Kateřina Kněžíková (La finta giardiniera, La clemenza di Tito, Rinaldo). Slyšet tuto sopranistku stojí skutečně za to. Stejně tak se mi doufám povede nějaké představení s Adamem Plachetkou.

Koncertní provedení Salome dne 12.11.2009 v hlavní roli s Evou Urbanovou mě neláká. Nikoliv kvůli Evě Urbanové, avšak právě kvůli tomu, že se jedná pouze o koncertní provedení.

středa 18. března 2009

úterý 17. března 2009