pátek 20. února 2009

Tleskání v kině? Snad ani ne...

Na blogu stránek www.metinhd.cz a v denním tisku či odborných časopisech se vcelku pravidelně objevují komentáře k tleskání v kině při přímých přenosech z MET. Mám k tomu připomínku i já, jednoduše se mi to nelíbí a je mi to i nepříjemné a trapné. Stejný názor mělo i několik mých přátel, které jsem na přenos z MET vzal za účelem nastartování u nich chutě pro operu. Od jednoho z nich mě po přenosu rozesmál dotaz, zda se nepřišla na operu podívat nějaká sekta:-). Vysvětlil jsem, že to není sekta, ale dobří lidé, skupina "velmi" nadšených milovníků opery a že není třeba se čehokoliv bát:-).

Pokud tleskat, tak i bučet? Jako to je i divadlech jako je La Scala či MET? Dočkáme se i bučení? Dokážete si představit, že sousedé sedící v kině po vaší levici a pravici začnou 24.října 2009 po árie Radama v úvodu Verdiho Aidy na Johana Bothu bučet? Dokážu si nyní už spíše v legraci představit, že za pár měsíců bude po skončení přenosů stát před plátnmm pár osob čekajících s tužkami a programy v ruce na autogram.

Tak jako někdo vyzývá tleskat a dokonce i ve stoje, já vyzývám netleskat a raději umělce po přenosu pochválit e-mailem. Zkusil jsem to 31.ledna tohoto roku, vynikající tenorista Giuseppe Filianoti, který zpíval v přímém rozhlasovém přenosu z MET vévodu v Rigolettovi, mi velmi příjemně a překvapivě dlouze odpověděl hned několik hodin po představení...

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Zajímavé :-) a já jsem přesným zastáncem tleskání! V Brně jsme se to konečně naučili - chodí tam už skoro "podobná sestava", takže už je to takové lidštější (věřím, že ve velkých městech, jako je Praha... je to spíš odvaha začít tleskat). S tím bučením - myslím, že Italové jsou víc extroverti, než Češi, že u nás to v sobě dusíme, jak můžeme (musím říct, že jsem se na dvou nejmenovaných představeních v Janáčkově divadle témeř udusila :-D). Já jsem dost velký extrovert a když se mi něco líbí, dávám to najevo (ať se po mně klidně ohlížejí, mně to je fuk). Ale s tím napsáním mailu to je výborný nápad! Gratuluju k odepsání :-)
Dana

operadream@centrum.cz řekl(a)...

Dobrý den Dano, ve finále je stejně nejdůležitější, že nám jde o to společné, tedy o zážitek z opery, takže s tím ta i ta skupina lidí bude určitě umět žít:-).

OperaDream

Anonymní řekl(a)...

Je to zajímavé. Když fanoušci stojí na náměstí nebo sedí u piva v hospodě a sledují přímý přenos hokejového MS také u toho debatují, vykjřikují, chválí a za každou vstřelenou branku či zmařenou příležitost odměňují své hráče potleskem nebo řevem a nadávkami.

U přenosů z MET jde také o přímý přenos a jeho diváci jsou v jistém smyslu slova také fanoušky.

Takže proč si nezatleskat po zdařilé arii nebo nezabučet na tenoristu, který svůj part nezvládl :-)

Zaráží mě spíše jiná věc. A to, že v divadlech na operních představeních v Česku se tleská skoro tak málo a vlažně a s rozpaky, jako v kině po přenosu z MET. Skoro nikdy se neozve bravo, vyjímečně a spíš po premiéře a spíše zahraniční návštěvník než domácí někdo zadupe, zabučí nebo zapíská. Prostě po těchto živých produkcích v divadle češi svoje emoce projevit neumějí. A to je škoda! Je to tak trochu naší národní povahou, ale spíš je to naše neochota dát najevo úctu a poděkování druhým, kteří něco předvedli a umějí.

V divadle proto vždycky tleskám, neboť si myslím, že pohrdavě opustit místo bez potlesku bych mohl jen v případě, že bych byl lepším režisérem, skvělejším tenoristou nebo uznávanějším dirigentem, než jsou ti, jejichž představení jsem shlédl.

AB

Tantris1978 řekl(a)...

Dovolím si také (opět) reagovat. Osobně je mi srdečně jedno, jestli někdo tleská v KINĚ. Stejně jako ten, kdo píská a povzbuzuje v HOSPODĚ. Nemylme se - ani jeden to nedělá kvůli účinkujícím. Něco jiného je to dělat (haha) přímo na místě, ale v kině či hospodě nebo doma prostě "druhý" v komunikaci chybí. I když jen zdánlivě: tím druhým totiž není Hampson, ale paní dvě řady před Vámi. V divadle to JE Hampson A K TOMU paní před Vámi. V hospodě před televizí přeci ne"odměňují hráče potleskem", ale posilují určité vazby mezi sebou. Nebudu se pouštět dál, asi už teď to není moc srozumitelné.
Každopádně: Pokud bychom měli (roz. my, operní návštevníci) napodobovat hokejové fanoušky ve všem, tak doufejme, že vynecháme skla vlaků atp.
Rozhodně souhlasím s tím, že se u nás málo tleská v divadlech, kde odměňujeme I herce a zpěváky. Ale i to má svůj rub, v Praze jsou dva pánové, kteří p r a v i d e l n ě po konci árie, obzvláště křehkých sopránů končících v ppp, ihned s posledním tónem zařvou naprosto odporným hlasem BRAVO (Brava se u nás nevolá...). Prosím, čtete-li to: nechte nám chvilinku na vychutnání posledního dojmu a řvěte až pak. My (já) budeme tleskat.