pondělí 23. března 2009

Jitka H O S P R O V Á - exkluzivní rozhovor pro blog Opera dream a diskuse s čtenáři

Počínaje dneškem začíná série rozhovorů, které jsou s umělci připravovány speciálně pro blog Opera dream a to zejména s myšlenkou, umožnit čtenářům, jejichž počet se neustále rozrůstá, napřímo se do daného rozhovoru zapojit. Dnes a v několika dalších dnech se nezdráhejte danému umělci pomocí komentáře na konci článku položit otázku. Velmi rád vám odpoví. Samosebou můžete napsat i postřeh, jednoduše pozdravit či vyjádřit svůj názor. Obecně bude na případné otázky v pozdější době (mám na mysli týden či měsíc po zveřejnění článku) odpovídáno s větším časovým odstupem.

Dnes je naším hostem violistka JITKA HOSPROVÁ, které děkuji za to, že se zhostila role prvního v pořadí. Již nyní vás chci nalákat na datum 6.4., kdy se "setkáme" se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou.


Jitko, co stálo u myšlenka založení Dua Morpheus a jak vlastně vznikla spolupráce s klavíristou Michalem Maškem?

Bylo to hledání každého z nás, u mě pianisty, který by se s radostí a vrcholnou interpetací zabýval náročnou literaturou pro violu a klavír a nehrál ten samý repertoár s jinými interprety. Nemám nouzi o klavíristy kolem sebe, ale mít v někom opravdového parťáka se mi nepodařilo, až teď. Michal se zase poohlížel po instrumentalistovi, se kterým chtěl vybudovat repertoár a zabývat se špičkovou interpretací. Po náhodném setkání jsme po hodinových debatách dospěli k tomu, že na hudbu a hudební svět máme společné názory a inspirujeme se oba světovými interprety a nahrávkami. Pro mě byl silnou motivací recitál Leily Josefowic a Johna Novacka v New Yorku v Carnegy Hall. Takový špičkový program a provedení mě absolutně posadilo a jen jsem toužila, abych si mohla také s nějakým pianistou tímto způsobem zahrát.

Kolik koncertů ročně máte v plánu uskutečnit?

Máme každý své vlastní aktivity, ale společných rychle přibývá. Počet nijak neřešíme, pro nás je nyní důležité sbírat společné pódiové zkušenosti, aby náš repertoár rostl. Na jaře nás čeká natáčení pro český rozhlas, bude to slavná sonáta D.Šostakoviče a Canto appassionato Zdeňka Lukáše. V květnu budeme v Rudolfinu natáčet naše první CD. Jinak přehled o našich vystoupení máme na našem webu www.duomorpheus.com.


Má kombinace violy a klavíru dostatek příležitostí k zajištění posluchačsky atraktivního programu? Tedy je pro kombinaci těchto dvou nástrojů napsáno dostatečné množství hudby?

Je od baroka až po 21.století tolik krásné hudby, že kdybych se věnovala pouze této kombinaci, nouze určitě nebude. Je sice pravda, že se hovoří o tom, že náš violový repertoár je užší, ale to je jen proto, že se o spoustě skladeb neví v takovém řekněme obecném povědomí.
Posluchačsky atraktivní může být cokoliv, jsem toho názoru, že když je strhující podání a dobře zvolená dramaturgie, posluchač je spokojený. Lidé se bojí moderních skladeb a po koncertě jim právě tyto přijdou nejlepší.

V březnu loňského roku jste premiérovala Koncert pro violu a orchestr Jindřicha Felda, byl jsem u toho, fantastická byla jak skladba tak Vaše hra samotná. Jak mnoho času Vám zabralo nastudování této skladby a kdy ji uslyšíme znovu?

Já doufám,že dříve, něž ji zapomenu! Učila jsem se tento koncert tři měsíce a mezitím absolvovala recitály, natáčení jiných skladeb apod. To bylo načasovano přesně do posledního dne, ještě po generálce jsem si upravovala prstoklady a smyky, protože zvuk v Rudolfinu je opět jiný než ve zkušebně. Poslední důležitý moment byl koncert sám, tam jsem teprve zjistila,co ještě v kombinaci s plným nasazením funguje či ne.

Rozepište se, prosím, trochu o tom, jak vypadá studium takového díla. Dostanete-li do rukou takovouto partituru, jak k ní začnete přistupovat, čím začnete?

Konkrétně hudba Jindřicha Felda je nesmírně obtížná vzhledem k tomu, že je nepředvídatelná, má svůj vývoj, který u jiných skladeb neznáte. Partitura je důležitá až v momentě, kdy zahrajete vše v tempu, což je velmi striktně a jasně dáno. Nejtěžší u Felda je vůbec technicky part zvládnout, pak už je vše jasné. Nebýt cenných rad, zkušeností a trpělivé přípravy, asi bych si na takovou skladbu v takhle ktátkém čase netroufla. Začátek je, že daváte dohromady tak po taktu, řádek po řádku a pak se vyselektují nejtěžší pasáže, které se denně musí pilovat a zlepšovat. Nejtěžší bylo najít správné prstoklady, v řadě pasáží je jen jedna varianta hratelná, ale to často zjistíte až ve finální rychlosti, kdy máte pocit, že se to zahrát nedá a pak změníte pozici jednoho prstu a zahrát to jde. Je to velký hlavolam a je potřeba přemýšlet o každém hmatu. To je osud studia moderních a neznámých skladeb.

Jaké jsou plány Dua Morpheus, ale i Vaše osobní pro příští období? Co zajímavého Vás čeká a nemine?

Jak již jsem se zmiňovala, chystáme CD na jaře a druhé bude hned na cestě z nahrávek pro český rozhlas. Rádi bychom naše koncerty oživili o besedy s diváky po vystoupení, myslíme si, že to mnohé ve vztazích mezi lidmi a klasickou hudbou může prolomit. Jinak jsme s duem v nabídce 2009,10 na festivaly pro německy mluvící země a Skandinávii, zde je vše zatím v jednání. Já osobně mám za sebou úspěšnou světovou premiéru sladby pro violu a orchestr na prestižním festivalu Presences Radia France a čeká mě řada dalších premiér ve Francii, např. září a listopad v Paříži a v lednu tři koncerty s orchestrem, pro které se skladba teprve komponuje. A to se stane,když vám před vánoci zavolají, jestli jste schopna zahrát premieru 14.února ve Francii. A na takové nabídky se ne neříká. Je prvda, že až na místě jsem se dozvěděla, že koncert odmítl jistý violista zahrát, protože prý je skladba živě nehratelná a tak volal ředitel festivalu do Prahy té blondaté violistce, která premiérovala koncert Jindřicha Felda a on tehdy seděl v sále...

Jinak se ještě chystám na takovou lahůdku a to natočení solových skladeb pouze pro violu, které byly složeny v období tzv. české hudební avangardy, řada z nich ještě nebyla nikdy nahrána ani zahrána. Jedná se o nesmírně hodnotné skladby a beru si tento ůkol jako další přínos české hudby do světové literatury, protože je opravdu škoda, aby se o těchto skladbách venku nevědělo.

Také se moc těším v létě do Itálie, kde bych měla mít kocert s orchestrem a zároveň mistrovské kurzy, což je při mém věku velmi příjemná nabídka a ocenění.

Je nějaká otázka týkající se hudby, kterou Vám nikdy nikdo nepoložil, ale Vám zní v uších a ráda byste ji případně zodpověděla?

Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli mám hudbu ráda...na což vlastně odpověd nemám, hudbě nesmírně rozumím, ale ve volné chvíli mám ráda ticho nebo šumění lesa či potůčku. Jinak už se mě snad ptali na vše včetně toho, čím se živím....

Toto je ze dvou třetin operní blog. Co Vy a opera?

Operu jako takovou mám ráda, ale mám tolik hudby, že těžko bych chodila na dlouhá představení, baví mě pracovat se zpěváky, mám již leta soubor Trio Siraels (Pavlína Senič, soprán a Lada Jirásková, klavír), se kterým jsme si vybudovaly zajímavý repertoár a dokonce jsem upravila řadu písnových cyklů pro soprán, violu a klavír. Existuje i celá řada zajímavých skladeb pouze pro zpěv a violu. Zpěv mě velmi inspiruje k tvorbě frází v hudbě. Ale velkofanda opery nejsem, ale to jen pro to vytížení hudební.


Jitko, dovolte mi stručné miniotázky na závěr :

Oblíbený hudební skladatel? Paul Hindemith, Rebeca Clarke

Měla-li byste být špičkový sportovec, ve kterém sportu? Nedovedu říct

Bílé nebo červené víno? Červené

Nejoblíbenější místo? Dům mých rodičů se zahradou

Na co byste chtěla mít v životě více času? Ráda už bych někdy měla čas na normální život, zatím vše dávám do hudby.

Děkuji za rozhovor...


Připomínám, že 13.3. vyšla na tomto blogu i recenze na koncert Dua Morpheus, který se konal 25.února 2009 v Lichtenštejnském paláci.

Všechna práva vyhrazena - Jitka Hosprová, blog Opera dream...

20 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,
s radostí jsem si přečetla tento rozhovor, ke komorní hudbě mám stejně blízko jako k opeře. Pokud se tedy můžu zeptat, tak by mě zajímalo, v průběhu kolik hodin denně cvičíte? Nemám vůbec představu, jak hodně času musí svému nástroji umělec dát. Děkuji
Petra - Nový Jičín

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,
já bych se rád zeptal,zda někdy neuvažujete o tom se stát hráčem nějakého symfonického orchestru? Jak dlouho se chcete věnovat sólové hře a v čem se pracovní život sólisty,který vystupuje samostatně liší od pracovního života člena orchestru?Mám na mysli cvičení,způsob hry,atd.
Díky za skvělou možnost se takto zeptat!
Jiří Přikryl

vdv@seznam.cz řekl(a)...

Dobrý den Jitko,
trochu z jiného soudku: Jaké je Vaše životní krédo? Zdravím Vás velmi a držím palce :-)

Anonymní řekl(a)...

Na jaký nástroj hrajete?
Leoš

Anonymní řekl(a)...

Pane Přikryl,

Jsem asi jeden z mála mohykánů,kteří ustáli hrát solově bez stabilního místa v orchestru.Zážitek špičkové orchesrální interpretace jsem si naplnila v období studií v rámci mezinárodního orchestru mladých,kde hráli všichni s radostí a zadarmo,věřte,nic lepšího již jsem v životě nezažila.Solové hraní mi dává svobodu projevu,interpretace a mohu se realizovat tak jak si určím.Navíc zvuk orchestru vás ohlušuje a z dokonalé intonace se stává relativní a technika průměrná.Tuhle otázku jsem si vyřešila již na AMU,ikdyž mi všichni tvrdili,že jsem blázen,když chci hrát na violu solově.

Anonymní řekl(a)...

Otázku cvičení řeším podle možností.Ideální je hrát pravidelně denně 5 hodin,což si rozfázuji na dopoledne a pak odpoledne.Ideál ale neexistuje,čili někdy musím hrát i celé dny,abych se stiha nové věci naučit.Když je koncert a cestuji musím si včas rozvhrhnout,kdy a jak hrát.Pamatuji,že při dlouhých přeletech na turné do USA,jsem na hotelu místo spaní cvičila a spala v letadle.Nikoho nezajímá,že jste dva dny nemohla sahnout na nástroj.Je to dost podobné jako se sportovci,také musí načasovat formu a být před závodem roztrénovaní.

Anonymní řekl(a)...

životní krédo?Nemohu říct,jednu větu,kterou se řídím ale spíše principy ,které se snažím realizovat ve svém dění .Svoboda, radost a bezpodmínečná láska

Anonymní řekl(a)...

Poté co mi ukradli nástroj Patočku, jsem hrála na krásnou violu Gaspara Strnada,která je majetkem státní sbírky a bohužel odborná komise nedávno odsoudila tenro nástroj k zakonzervování,z důvodu jisté dobové proporce,která neodpovídá dnešním moderním nástrojům.Již třetím rokem mám vlastní violu Andrea Postagniniho z roku 1856,je to krásný barevný italský nástroj.

Anonymní řekl(a)...

Paní Hosprová, nemáte v plánu koncert v Ostravě? Rádi bychom vás tu někdy slyšeli. Vojtěch Kubát

Anonymní řekl(a)...

Pane Kubát,

V Ostravě již jsem hrála několikrát a velmi ráda zase zahraji,jakmile bude poptávka.V dohledné době bohužel nemohu říci.Moc zdravím do Ostravy!

Anonymní řekl(a)...

Děkuju za odpověď o nástroji. Nevím,jestli to je realizovatelné,ale chci se zeptat,jestli by na tomhle blogu nemohla vaše viola být ukázána na fotce? Možná by to zajímalo více lidí.
Leoš

P.S.: Jak vám proboha někdo mohl ukrást nástroj? To se pěvcům stát nemúźe:-)

Anonymní řekl(a)...

Podíváte-li se zpět na článek,tak na fotce s Michalem Maškem je viola Andrea Postagnini v celé své kráse.Trochu ironií osudu mohu říci,že mi může být viola ,ukradená'.Stalo se to v Pařížské ulici navečer a bohužel z kufru auta.Bylo to týden po natočení mého prvního CD a já v tu chvíli neměla na co hrát,také všechny smyčce byly uvnitř pouzdra.Na ten nástroj jsem měla půjčku a nebyl ještě pojišten.Co Vám budu povídat.Dnes chodím s violou i na toaletu a nespustím ji z očí.

Anonymní řekl(a)...

Jitko,krásný den Vám přeji,já se snad ani nechci (nevím na co) na nic ptát,pouze Vás hezky pozdravit a popřát Vám vše dobré.
Osobně jsem Vás slyšela hrát už na třech koncertech (včetne Felda v Rudolfinu) a byly to zážitky nezapomenutelné. Zároveň dodávám,že Vám to vždy s violou velmi sluší.
Děkuji za krásné hudební záźitky.
Marie z Prahy

Anonymní řekl(a)...

škoda že nezpíváte:-)

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,už padlo tolik otázek,že nevím,na co se zeptat. Možná na to, jak to vypadá, když si violista vezme do rukou housle a naopak houslista violu? Umí zahrát stejně "kvalitně"? Uměla byste třeba zahrát na violončelo nebo je to diametrálně jiné???? Bořek

Anonymní řekl(a)...

Není problém něco zahrát,ale mám obavu,že bych housle rozlomila.Věřím,že po dni hraní na ně by se dalo odehrát vystoupení.Je to otázka intenzity,která je na violu rozhodně nutná,housle hrají téměř samy.Spousta houslistů se tváří,že hrají dobře na violu,ale je to skutečně jen dobré v porovnání se světovou violovou špičkou.Můj poslední padagog Luigi Alberto Bianchi hrál skvěle na housle,ale stále mu zněly temně jako viola.Zvuk nástroje ovlivnuje velmi interpret sám.Jinak je zajímavý rozdíl,že violový part je v altovém klíči,čili to je nejtěžší při přechodu na violu,protože zápis ze začátku velmi plete.Violoncello je tolik odlišné vzhledem k držení,že by člověm musel začínat téměř jako od začátku.Vlastně neznám nikoho,kdo by současně hrál na housle nebo violu a zároven na cello.

Anonymní řekl(a)...

Paní Marie,

děkuji za milá slova,ani netušíte jak málo jich člověk vyslechne.V našich končinách se talent ,píle a úspěch nerado vidí.Děkuji a věřte,že při hodinách trávených o samotě mi vzpomínka na vaše řádky pomůže jít zase o krok dál.Hodně štěstí i Vám.Jitka

vdv@seznam.cz řekl(a)...

Dobrý den paní Jitko, skutečně zajímavé čtení, tím spíš si člověk váží toho, co od Vás dostává! Píšete, že v našich končinách se talent, píle a úspěch nerady vidí. Jak se s tím vyrovnáváte? Jaký máte recept, když důsledky této nevraživosti pocítíte? Jakým způsobem znovu nabýváte klidu v duši? Zdravím Vás velmi a předem děkuju za odpověď :-)

Anonymní řekl(a)...

Nejsem majitelkou hroší kůže.Na začátku solové cesty jsem si neuvědomovala zhola nic,jen jsem chtěla hrát.Po ustání prvních zatěžkávacích zkoušek hudebních,se začaly dít věci.Najednou jsem pocitovala,že mě určití jedinci neradi potkávají,povídají různé příhody a dosti srážejí na všech frontách.Tu přišla druhá zatěžkávací zkouška,zvládnu ten tlak?Posilovala jsem svoji víru různými způsoby,ale každý máme dostatek pochyb sám o sobě a to byl ten největší oříšek,nenechat sama sebe díky tlaku zvně rozložit.Jediné,co mě drželo,bylo vědomí,že pracuji na maximum a mám čistý štít.Stejně veškeré životní zkušenosti se odraží v hudbe a v projevu.Věřte,že nejvíce bolí rány od nejbližších,ale i to se dá zvládnout a naučila jsem se odpouštět.Mít rát jen ty co nás mají v lásce ,je tak jednoduché,ale mít rád všechny je cesta ke svobodě ducha a klidu,tak o to se pokouším každý den svého života,čím více se to daří,tím lépe je na duši a nesouvisí to vůbec s úspěchem.Být lidem na očích je úžasná zkušenost,vybrala jsem si ji dobrovolně a jsem za ni ráda.Vycházím z toho,že můj pocit je jen můj,je na mně jak se s ním vyrovnám.Děkuji za hezkou otázku...Jitka

vdv@seznam.cz řekl(a)...

Já milá Jitko děkuju Vám - myslím, že právě to výše řečené je z "Vaší" hudby hodně cítit, že i to společně s krásnými tóny lidem předáváte. Ať se Vám daří :-)