čtvrtek 31. prosince 2009

PF a soutěž k tomu



Už zbývá jen málo hodin, než skončí tento rok. Spousta lidí posílá PF, a tak jsem se rozhodla si také jedno operní vyrobit. Jsou tam téměř všichni známí i méně známí pěvci a hudebníci, se kterými jsem se v letošním roce setkala. Kdyby mi někdo loni řekl, že se mi splní tolik "operadreams", asi bych se mu vysmála. Moci se setkat s tolika příjemnými lidmi, být na jejich koncertech, představeních, mluvit s nimi, najít mezi nimi i přátele, o tom se mi ani nesnilo! Jak vám se podařil letošní rok?

Co nás čeká v příštím roce? 12. února oslavíme rok existence našeho Blogu, uvítáme zde opět řadu pěvců, dirigentů, ale i ředitele divadla (nebudu předbíhat). Pojedeme jistě společně na Villazona a Hampsona do Vídně, setkáme se na některých koncertech a představeních...

Takže co si přát do příštího roku? Abychom byli všichni zdraví a měli stále tolik krásných příležitostí vychutnat si tóny nádherné hudby a měli spoustu nezapomenutelných zážitků. Slyšela jsem kdysi jeden citát, jen si nejsem tak zcela jistá jeho autorem - myslím, že ho řekl pan Zdeněk Korčian:

"Hudba svět změnit nemůže, ale jak by se svět bez ní změnil!"

A teď ta soutěž. Na PF je několik osobností ze světa, Slovenské a České republiky. Kdo z vás mi na mail aychend@seznam.cz napíše největší počet správných jmen, vyhraje vstupenku na představení Eugen Onegin v sobotu 20. března 2010 v Janáčkově divadle (obsazení Janál/Boross/Briscein/Wallingerová). Pokud by výherci neseděl termín, případně byly nějaké komplikace s dopravou..., domluvíme se na jiné operní výhře. :-) Své odpovědi posílejte do 31. 1. 2010.

Přeji všem hodně štěstí!
Vaše Dana Šimková

čtvrtek 24. prosince 2009

Krásné Vánoce!

http://www.youtube.com/watch?v=4puLybRGSAw

Milí přátelé,
máme tu naše první společné Vánoce. Co si přát? Abychom byli všichni zdraví, aby nás hudba těšila, abychom se mohli setkávat na krásných koncertech, představeních, ale i mimo tyto příležitosti, aby se pěvcům a pěvkyním dobře zpívalo, dirigentům lahodil nádherný zvuk hudby, která vychází z jejich rukou, orchestrům, aby se příjemně hrálo, všem ostatním, kdo se o ně starají, kdo jim pomáhají, učí je, mají je rádi, aby se dařilo! Přeji vám všem mnoho splněných (nejen) operních snů! :-)
Vaše Dana Šimková (s rodinou)

středa 23. prosince 2009

"Všichni hudbu potřebujeme, ať si to uvědomujeme či ne..." aneb exkluzivní rozhovor s Vladimírem Chmelem


Přátelé, je mou velmi milou povinností Vám dnes přinést rozhovor s panem Vladimírem Chmelem. Otázky, které jsem mu pokládala, vznikly v době, kdy byl ještě v Metropolitní opeře, proto jsou takto položeny. Pane Chmelo, velice Vám děkuji za příjemný rozhovor a přeji krásné Vánoční svátky!


V tuto chvíli zpíváte v Metropolitní opeře v New Yorku v Janáčkově opeře Z mrtvého domu. Když se podívám na obsazení rolí, nacházím tam nejednoho Čecha a Slováka - Vás, pana Margitu, Aleše Jenise, Mariána Pavloviče... Jaké to je stát na jevišti jednoho z nejprestižnějších operních domů na světě (a potkat tam tolik "krajanů")?


V této opeře je 15 sólových rolí, a vlastně až na jednu výjimku pouze mužských, takže svede dohromady kolegy, kteří se nemají možnost jinak na jevišti potkat. Tolik tenorů a barytonů pohromadě snad nenajdete v žádné jiné opeře. Víte, že se jedná o inscenaci z produkce Wiener Festwochen režiséra P. Cheraua a P. Buleze (kterého vystřídal v N. Y. Salonen) a která se setkala s neobyčejným úspěchem všude, kde se až doposud hrála? V Amsterdamu i Aix in Provence. Není divu, P. Cherau věnoval přípravě mimořádnou péči (ve Vídni se zkoušelo intenzivně skoro dva měsíce). Celou dobu měl k dispozici všechny zpěváky, originální scénu, světla, rekvizity, kostýmy, které se tvořily přímo na dané pěvce. Připočteme-li k tomu jeho neuvěřitelnou pracovitost a až fanatickou důslednost, výsledek vlastně nebyl tak překvapující. Ovšem já osobně mám největší radost z toho, že právě díky této poctivé produkci se dostalo největším ovacím Janáčkovi. A to mne, jako pravého brňáka z Lučence velice hřeje. (haha)...


Zmínil jste se o představeních i v La Scale. Když někdo zazpívá v těchto dvou operních domech, je ještě něco, co by si mohl víc přát?

Ano, tato inscenace putuje dál světem, v březnu se provede v milánské Scale. To víte, že bych si v duchu přál zpívat v těchto divadlech italsky, tedy můj oblíbený repertoár. Na druhé straně mi ovšem účast na tomto projektu dává kromě vlasteneckých pocitů také příležitost si v klidu a bez nervů z extrémně těžkých italských rolí vychutnat atmosféru obou divadel, potažmo měst, která skutečně stojí za to. Systém, v jakém se pracuje v MET, je skutečně příkladný. Panuje zde nejvyšší možná úroveň na všech frontách... zdaleka ne jen na jevišti... To, co se odehrává za scénou, byl pro mne opravdu zážitek. Prvotřídní maskéři, kostyméři, jevištní technika (včetně zvlhčování vzduchu na jevišti během každé přestávky), práce nápovědy, inspicientů a pomocných dirigentů, kteří z obou portálů dirigovali sborové scény pomocí svítících taktovek, to všechno směřovalo k co nejlepšímu výsledku. Z tohoto pohledu si někdy připadám v našich divadlech trochu ztracený. (například instalace monitoru do portálu je pro naše techniky někdy nepřekonatelný problém)...

Chci také říct, že ač jsem rád, že jsem měl možnost být na jevišti nejslavnějších divadel, prvořadé je pro mne zpívat pro lidi... a to kdekoliv. Pochopitelně je to jednodušší v harmonické atmosféře vysoce profesionálního divadla, opera je přece kolektivní umění a my jsme závislí na schopnostech a práci ostatních. Nejdůležitější se ale šťáva pro mne (uvědomuji si to s přibývajícím věkem), něco lidem dát, vzkázat… Vyjádřit se. Otevřít srdce. Nezpívat jenom za sebe, ale být prostředníkem něčeho VĚTŠÍHO, něčeho věčného. Je to velmi osvobozující pocit, pro nějž musím hodně pracovat, abych přestal myslet na techniku zpěvu, tvorbu tónu, abych se dokázal naplno ponořit do obsahu slova a hudby. V tom je opera a hudba vůbec úžasná a nenahraditelná. Všichni ji potřebujeme, ať si to uvědomujeme či ne...


Ještě mě napadá taková praktická věc - jak jste se vypořádal s posunem času? Šlo to snadno?

Většinou s tím nemam problem...


Když se ještě vrátím k MET, viděl jste nějaký z přímých přenosů? Pokud ano, co si o tom myslíte? Jdete "do kina", nebo "do divadla" v NY?

Přenosy z MET vnímám jako velkou propagaci opery, takže ji vítám. Pokud přitáhne na operu posluchače, hlavně mladé, budiž... Na druhé straně jsem zastáncem konzervativního postoje, že opera jako útvar byla vytvořena v podmínkách, kdy lidstvo neznalo ozvučovací ani obrazovou techniku. Proto patří výhradně (nebo aspoň téměř výhradně) do akustického prostoru, který byl k tomu účelu postaven, tudíž divadla. Zážitek z živého představení a přenosu se dá těžko srovnávat... Opera prostě počítá s tím, že diváci se nebudou dívat zpěvákům do pusy a že neuvidí to, co vidět nemají... Prostě počítá s určitým odstupem, určitou vzdáleností. Ať už ze sluchového nebo vizuálního hlediska. Tudíž to, co působí v detailním záběru jako přehnané, může být v divadle naprosto přiměřené. Zajisté záleží na citlivosti režiséra přenosu, nicméně divadlo a film jsou dva světy a neodvážil bych se psát kritiku na představení, které jsem viděl pouze zprostředkovaně z televizního nebo filmového záznamu, byť v sebelepší kvalitě.


V minulé sezóně jsme měli možnost Vás vidět v Čajkovského Oneginovi v Brně i v Praze. Na našem Blogu se rozvinula debata, ve které jsme srovnávali pojetí obou inscenací. Jak na Vás osobně tato režijní pojetí působila?

Když už se v obou divadlech hrála stejná opera, dokonce ve stejném období, tak si myslím, ze je naprosto v pořádku, že ta inscenační pojetí byla rozdílná. Vedeni pražského Národního divadla se snaží o avantgardnější, neotřelá a někdy i riskantnější provedení klasických děl. Pochopitelně, obě dvě verze Onegina mají své silnější a slabší stránky. Mně osobně se libí zejména druhá polovina brněnské inscenace. Tam se povedla hlavně výtvarná složka, je velmi dynamická, bez přerušení oponou, což získalo na gradaci. V pražském Oneginovi se mi zase mimořádně líbí začátek, nádherné nasvícení scény, jednoduchý nábytek, květiny po cele podlaze dodávají celému obrazu romantický nádech. Kontroverzní obraz u Larinových je velmi dynamicky a pokud přijmeme choreografii, která nekopíruje hudební podklad valčíku, ale snaží se napodobit prostředí diskotéky, tak i tato scéna vyvolá silný účinek. V každém případě obě inscenace jsou na vysoké interpretační úrovni, velmi profesionálně odvedené, ani jedna není hodna jakéhokoliv zatracování.


Kdo Vás přivedl k opeře, případně vzpomínáte si na první operu, kterou jste slyšel/viděl?

Mí rodiče říkají, že jsem zpíval dřív, než jsem mluvil. Vždy jsem měl ke zpěvu blízko, jen chvíli trvalo, než jsem objevil žánr, který chci dělat. A k tomu jsem se dostal překvapivě na gymnáziu v Brně, kde mě jeden opery milovný spolužák zavolal do Janáčkovy opery na představení Libuše. Tehdy mne ještě opera neoslovila, ale při druhém, třetím pokusu (Rusalka, Traviata) už nebylo pochyb, že opera bude mou budoucností.


Máte nějaký svůj pěvecký vzor?

Jelikož se mi vždy líbila italská opera, hledal jsem i vzory mezi italskými zpěváky. Měl jsem štěstí, že jsem poznal pedagoga z Florencie, který je žákem slavných italských pěvců Titta Gobbiho, Totti dal Monte a Carla Tagliabueho. A právě nahrávky tohoto barytonisty, který vlastně až tak známý není, jsou mým vzorem. Je to pěvec nesmírně technicky zdatný, jeho nádherné frázováni, schopnost diminuend i ve vysoké poloze je jedinečná. Vůbec pěvecká estetika poválečných italských pěvců je mi asi nejbližší. A té bych se chtěl přiblížit co nejvíce.


Kdybyste si mohl vybrat druh pěveckého hlasu, který by to byl? Baryton, nebo jiný?

Jsem naprosto spokojený. Baryton je krásný hlas, má v opeře své místo, spoustu
různorodých příležitostí. Kromě toho, nikdy neuvažuji… „kdyby".


Je nějaká Vaše vysněná role, kterou byste si někdy rád zazpíval?

Většinu rolí, které jsem toužil ve svém životě zpívat, jsem už na jevišti ztvárnil. Takže jich už nezbývá mnoho… Nezpíval jsem ještě Scarpiu nebo Nabucca (z toho základního repertoáru). Ovšem, nesmírně mne baví se k rolím vracet. Jak člověk dozrává, mění se i jeho pohled na pojetí i hudební interpretaci a to je nesmírně obohacující.


Chodíte do divadla na operu, případně činohru, balet? Navštěvujete koncerty?

Chodím často do divadla, na všechny žánry, každý mne může inspirovat. Baví mne
propojování stylů.


Jaká je Vaše nejoblíbenější knížka?

Všechny životopisy Callas


S jakým skladatelem byste si rád popovídal, na co byste se ho zeptal?

Verdiho bych se chtěl zeptat na ty verze Macbetha a Rossiniho na jeho nejoblíbenější recept na špagety...


Callas nebo Tebaldi? Pavarotti, Carreras nebo Domingo?

Callas a Pavarotti... Ale je to hodně hodně zjednodušené...



Co Vás v nebližší době čeká? Kdy Vás opět uvidíme v Brně?


Těším se na obnovenou Aidu s mou milou kolegyní Csillou Boross

Velice Vám děkuji za rozhovor a předem už se všichni můžete těšit na recenzi z premiéry Aidy v Janáčkově divadle 22. 1. 2010 (pochopitelně jste všichni srdečně zváni!).

neděle 20. prosince 2009

Hoffmannovy povídky

Říkala jsem si, že audio nahrávku s Domingem a Gruberovou snad nic nepřekoná. Teď už si tak jistá nejsem. Už od prvních tónů zpěvu nádherné Múzy bylo jasné, že včerejší večer nám přinese úžasný zážitek.

Kate Lindsey (Niclausse/Múza) předvedla mimořádný výkon a musím říct, že pro mě byla hlavní hvězdou večera.

Josepha Calleju mám ráda, viděla jsem se s ním dvakrát ve Vídni a vždycky to byl velmi příjemný a sympatický člověk. Úplně stejně na mě působil i včera. Ani si nedokážu představit Villazona v této roli. Calleja předvedl nádherný pěvecký výkon doplněný neméně zdařilým herectvím. Prakticky se nehnul z jeviště. A vidět ho znovu pohromadě s Netrebko... hmmmmmmmm :-D (=vídeňská Traviata)

Kathleen Kim bych poslouchala od rána do večera. Takové úžasné koloratury jsem snad v Hoffmannovi ještě neslyšela, jen jsme seděla, slzy mi tekly po tváři a žasla jsem nad tou nádherou. Kde se v tak drobounké postavičce bere takový hlas, nad tím nestačím žasnout.

Alan Held byl pro mě obrovským překvapením, byl tak "odpudivý", až na druhou stranu lákavý. Hlavně při dějství s Antonií šel úplně mráz po zádech. Vynikající výkon!

Anna Netrebko se mi v prvních tónech trochu nezdála, možná byl špatný zvuk, ale co potom předvedla, mě ohromilo. Škoda, že zpívala jen jednu část! Nevím, jestli jste si toho také všimli, těsně před smrtí byl blízký záběr na ni a po tváři jí stekla slza. Tím mě dostala!

Ekaterina Gubanova mě trochu zklamala. Přišla mi jediná jako trochu o třídu nižší hlas... V Belle nuit jsem ji špatně slyšela a měla občas trochu ostré výšky. Přesto uzpívala to dobře.

Klaním se až k zemi před Jamesem Levinem! Pořád z něj září to nadšení, usmívá se během dirigování... Ani by mě dřív nenapadlo, že ho uvidím "naživo"! :-)

Co do režijního a scénického pojetí nemám co vytknout. Počáteční obavy, "co to bude za divočinu" se hned rozplynuly a já jsem se kochala. Když to třeba srovnám s klasickou verzí s Domingem z Covent Garden, kde mě to upřímně moc nebavilo, tohle bylo osvěžující a nové!

Takže opět nádherný večer, na který dlouho nezapomenu.

Ovšem neodpustím si jednu nepříjemnou poznámku k obsazení hlediště v Redutě. Tleskalo se jakž takž, to už ani rozebírat nebudu, ale už od páté minuty 1. části jsem ve svém okolí uslyšela CHRÁPÁNÍ. Nějaký, myslím že úúúmělec, se šel do divadla vychrápat. Bylo to odporné a odpudivé. Druhý jeho kamarád se v první části cpal tatrankou, takže patřičně rušil, v druhé části chroupal ze sáčku oříšky a ve třetí kecal. Bože, máme tohle zapotřebí? Doufám, že na příští představení zaspí a nestihnou přijít, nebo že se tou svou svačinkou hned v úvodu udusí. Bohužel totiž většinou na přenosech sedíme poblíž... :-(

čtvrtek 17. prosince 2009

Dějiny kající nevěstky Thais

Dnes Vám přináším poněkud neobvyklý článek o dílech, která pojednávají o obrácení hříšné Thais. Nikdy by mě nenapadlo, že jako studentka latiny budu mít možnost se o Thais někdy učit (a kdyby jen učit!!! víc se dočtete dále :-D). Opak je pravdou. Děl, která vyprávějí tento příběh, je hned několik a je zajímavé je srovnávat s Massenetovou operou. V něčem se shodují, v jiných věcech se rozcházejí.

Nejstarší zmínku o obrácení hříšné Thais najdeme ve starém (8. stol.) souboru legend Acta sanctorum (původní text byl v řečtině; Životy/Skutky svatých), kde je podrobně vylíčen celý její příběh. Do češtiny jej na začátku minulého století, už z latinské verze, přeložil Ferdinand Stiebitz v knize Legendy o nevěstkách a světicích vydaný v bibliofilii. Z tohoto příběhu pak čerpali pozdější autoři.

První dílo, které navázalo na legendu, pochází od benediktýnky Hrotsvity z Gandersheimu (v Sasku) z 10. století. Je to jedno z jejích šesti dramat nesoucí název Pafnutius (jiným názvem pak Conversio Thaidis meretricis - Obrácení nevěstky Thaidy). Vypráví o opatovi Pafnutiovi, který přišel do Alexandrie a rozhodl se obrátit na víru hříšnou Thais. Byla velmi krásná a muži se mezi sebou bili o to, kdo ji získá. Práh jejího nádherného paláce byl tedy neustále zbrocen krví. Přichází k ní Pafnutius jako její "milovník". Velmi důležitá pasáž v této hře je právě rozhovor těch dvou, kdy dojde k obrácení Thais. Pafnutius ji žádá, aby ho dovedla v jejím paláci někam, kam se nikdo nedostane (= aby ho uvedla do ještě intimnějšího místa), do naprostého soukromí, kde o nich nebude nikdo vědět a Thais mu odpovídá, že jsou v bezpečí už tam, kde se zrovna nacházejí. Nikdo z lidí se tam nedostane a stejně není možné nic utajit, neboť to všechno vidí Bůh a ten je spravedlivý. Pafnutius naváže na její zmínku o Bohu a zeptá se jí, co o něm ví, zda ho zná... Slyšela prý o něm, a pak tedy opat pokračuje otázkou, proč, když o Bohu ví, žije tak, jak žije, proč dovolí, aby její práh byl zbrocen krví, proč dopustí takové násilí a krveprolití. Když Bůh je spravedlivý, proč ona dovolí takovou nespravedlnost? V tu chvíli se Thais hned obrátí a rozhodne se odejít z dosavadního života. Spálí všechen svůj majetek. V ženském klášteře ji nechá Pafnutius zavřít do malé temné cely, do které se nedá vejít ani z ní vyjít, jen jí malým otvorem po tři roky podávají denně skývu chleba a trochu vody. Po třech letech má Pafnutius vidění, ve kterém se dozvídá, že v nebi je pro Thaidu připraveno místo. Už je tedy zcela zbavena hříchů. Pafnutius se vrací do kláštera a vysvobozuje ji z té cely. Thais po čtrnácti dnech umírá a je vzata do nebe jako světice. I toto dílo vyšlo v češtině v překladu Ireny Zachové v nakladatelství Vyšehrad.

Asi o 130 let později napsal francouzský učenc Marbodus Redonensis (z Rennes) skladbu Vita Thaisis versificata (Život Thaidy ve verších), neznal Hrotsvitu, ale čerpal opět z Acta sanctorum; děj je stále stejný, zůstala klíčová scéna a mnich se pořád jmenuje Pafnutius.

Erasmus Rotterdamský (dílo Colloquia familiaria - "Běžné rozhovory", přímo tento příběh má název Colloquim adolescentis et scorti - Rozhovor mladíka a děvky) také využil tohoto příběhu, aby na rozhovoru, při němž dochází k obrácení Thais, ukázal, jak se má správně latinsky mluvit ve společenské konverzaci. Jména hlavních postav jsou pozměněna, nevěstka se jmenuje Lucretia, jméno mnicha je Sofronius, ale základní příběh je stejný. Muž vypráví o tom, jak byl v Římě, jak tam ještě hlouběji poznal křesťanskou víru a rozhodl se ji šířit dále. Tento muž byl před svým odjezdem jedním z jejích milenců a ona v tuto chvíli na něj nevěřícně hledí a nechápe, o čem to vlastně mluví, vždyť ještě nedávno se choval zcela jinak. K obrácení nakonec samozřejmě dochází.

V 17. století se latinsky píšící básník německého humanismu Eobanus Hessus inspiroval Ovidiovým dílem Heroides (Listy heroin), který se skládá z dopisů napsaných milenkami a manželkami významných antických hrdinů (Penelopé Odysseovi, Dido Aeneovi...). U Hessa najdeme list Thais Pafnutio (Thais Pafnutiovi), který píše ve své cele v klášteře a vzpomíná na to, co pro ni všechno udělal, jak probíhalo její vnitřní obrácení...

Toto dílo bude asi pro mě navíc hodně důležité, neboť jsem dostala možnost psát o obrácení Thais magisterskou práci (to už bych ani nenazvala náhodou, ale osudem, protože to, že jsem Thais viděla, zcela změnilo můj život a bez Thais bych dnes tento článek rozhodně nepsala a neznala většinu z vás). Použiji právě tento list, přeložím jej do češtiny a rozeberu. :-)

Nyní se konečně dostáváme k nám známému pojetí příběhu, z něhož pak čerpal i autor libreta pro Massenetovu operu. Je to román Thais od slavného francouzského romanopisce Anatola France, nositele Nobelovy ceny za rok 1921. Romá vyšel po prvé v roce 1890. Zde je psychologicky vyjádřený posun myšlenek, kdy zatím stále Pafnucius (opat) Thaidu miluje a zároveň ji hluboce nenávidí, obrací ji na víru a ve chvíli, kdy ona umírá, se jí vyzná ze své lásky a omlouvá se, že všechno byla jeho vina, že to mohlo dopadnout úplně jinak. I tento román si můžete přečíst v češtině.

Louis Gallet, autor libreta, pozměnil jméno mnicha na Athanael a vyšel dějem z Franceovy verze. Proč se mnich jmenuje Athanael mi není tak úplně jasné, možná se inspiroval postavou alexandrijského světce Athanáše.

Berte to jako zajímavou pozvánku k četbě (většina z toho, co jsem zde jmenovala, vyšla i v češtině, takže je možné někde v knihovnách... na tato díla narazit) a zpestření pohledu na Massenetovu operu. Když už máme takový zajímavý historický vývoj, můžeme ho hned využít! :-)

středa 16. prosince 2009

Opera pod hvězdným nebem












Venkovní teploty patřičně a tedy příjemně přituhují a tak si ráda zavzpomínám na hřejivě milé léto ve Veroně.
Veronská aréna se proměnila v jednu z nejslavnějších festivalových scén v roce 1913 Verdiho Aidou a právě touto operou (ale o nějakých 80 let později) jsem tento úchvatný hudební prostor objevila také já.Od té doby se tam vracím a čím více mi pracovní povinnosti zamezují cestovat běžně za světovou operou během hlavní sezóny operních domů, tím víc se upínám k tomuto festivalu.






Letošní sezóna byla ve Veroně opravdu hodně ve znamení koncertu Plácida Dominga, který tam zároveň v červnu a červenci dirigoval některá představení Carmen a křtil novou publikaci, která se tentokrát zaměřuje na jeho dirigentské aktivity.

Týden, který jsem si vybrala k návštěvě byl (ne náhodou) týdnem tohoto koncertu a spíš šťastnou náhodou jsem tím měla znovu možnost navštívit Lazebníka sevillského (o kterého jsem v předchozí sezóně kvůli dešti přišla) a znovu si oprášit téměř povinnou veronskou Aidu.























Aidu, kterou jsem viděla já, zpívala pro mě (pohříchu) dosud neznámá Hui He a to velmi dobře spolu se spolehlivým Radamem Carla Ventre v rekonstruované inscenaci roku 1913, která stále skvěle funguje, ač v mém večeru to bohužel ideálně nevycházelo orchestru. Ve srovnání s po všech stránkách kompaktní a povedenou inscenací Franca Zeffirelliho z roku 2002 byla tato pro mě nepatrným zklamáním, ale o to víc se těším na příští kompletně Zeffirelliovskou sezonu.

Lazebník sevillský byl ale už sázka na jistotu. Inscenace Hogo de Any (pro mě nová hvězda na operně režisérské nebi – viz jeho Tosca ve Veroně či úchvatný Don Carlos z Madridu) pro mě byla v roce 2007 obrovským kouzleným překvapením. Tenkrát jsem o více než polovinu opery přišla kvůli neutuchajícímu dešti.

Inscenace s lehkostí a inteligencí pracuje s poetickou a zároveň veselou scénou vytvořenou z obrovských rudých růží a mamutího stylizovaného zahradního labyrintu, kde se stěny sestříhaných keřů elegantně přetváří dle děje opery. Zpěváci zpívali i hráli s vervou a chutí v roce 2007 i letos. Tento jiskřivý proud hudby, krásných kostýmů a dobré nálady vyvrcholil doslovným ohňostrojem, který jen utvrdil pocit, který jsem z inscenace měla uvnitř. Za všechny skvělé interprety zmíním pro mě nejvýraznější Rosinu Annick Massis – krásný jasný hlas (Aréna je opravdovým prubířským kamenem). Figarem byl Dalibor Jenis a večer mu vyšelvelmi solidně, ač pro mě nebyl hvězdou večera. Nečekala bych že na jevišti, kterému svědčí gigantické produkce typu Aida, Turandot, vyniknou komické taškařice a hemžení, které bylo skutečně prokreslené do detailu. Napodruhé jsem měla navíc čerstvý zážitek s pro mě dokonalým Lazebníkem z Met, takže bylo s čím srovnávat. Verona sice nebyla lepší, ale bylo to o prsa.





























Domingův večer byl divácky vděčně koncipován do tří závěrečných dějství tří různých oper (Otello, Cyrano z Bergeracu, Carmen), tak aby mohl Domingův pěvecký žánr vyniknout, ale aby se příliš neunavil. Scénicky byl koncert řešen základní kulisou, jejíž konkrétní podoba a vhodné doplňky se proměňovaly buď v Otellovu pevnost či Roxanin klášter. Efektní bylo využití zadní projekce, kde se na obrovské plátno promítaly digitální scénické obrazy jako např. vnějšek pevnosti a bouřící moře či obrovská klášterní okna či padající listí.

Úvod byl sugestivní. Na plátně byl promítnut vesmír (při ideálně noční obloze opravdu krásné), pak se záběr začal přibližovat Zemi, pak Itálii a vše skončilo tím, že projekcí vytvořili iluzi dokonalého oválu publika. Pěkné…prostěGoogle Earth.














Zahajovalo se Otellem. Ačkoliv nápad nechat vejít Otella s mečem podobným mačetě do Desdemoniny ložnice by jindy mohl působit směšně, autenticita a cit pro dramatiku Plácido Dominga to prostě nepřipouští. Již samotný vnitřní boj Otella nad spící Desdemonou byl i z činoherního hlediska zážitkem a jeho Niun mi tema bylo rozhodně vrchol večera (a můj mnohaletý sen vidět Dominga právě v této roli se splnil).

Kde Domingův hlas snad ztratil na mladické jiskře a pružnosti, tam mu umělec přidává na výrazu a jeho muzikalita a umělecká inteligence ho řídí, aby to vždy bylo v koncentrovaném a uměřeném emočním rámci.
Navíc před hledištěm, kde sedělo tento večer opravdu početně nejnapěchovanější publikum, které jsem na opeře kdy viděla a kteří si chtěli připomenout jeho 40 let v Areně, zazpíval tuto naprosto loučící se árii způsobem, ze kterého se nám všem (přísám) sevřelo hrdlo. V ten okamžik Domingo rozhodl, že ten večer je triumfální, ať bude dál cokoliv. Jeho Otello je fascinující, bolestná a znepokojivá figura, která mě bude vždy fascinovat.

Nejnevděčnější postavení měl Alfanův Cyrano z Bergeracu, který není pro široké publikum (i pro mne zatím) obecně znám (navíc kontrastně s notoricky známou Carmen v závěru), protože umělci neměli možnost příběh emocionálně vystavět. Pro mě byl výrazný spíše vizuálně – ze tří oper byl právě Cyrano nejfotogeničtější, nejpůvabnější. Z hudebního hlediska bych řekla, že mi příliš neutkvělo. Půvabnější byla stále barevná, medová barva Domingova hlasu než zvuk orchestru.








Carmen byla více než úspěšným završením. Inscenátoři se rozjeli a udělali z průvodu matadorů a toreadorů a vůbec všeho lidu velké show ve stylu triumfálního pochodu z Aidy.

Večer vyvrcholil obrovskými ovacemi při kterých bylo Domingovi předáno čestné ocenění města Verony a za skutečného bouření až běsnění Arény, Plácido nestihl či nezvládl opanovat své dojetí a rukávam si otíral slzy.








Plácido Domingo se v Itálii dle mé zkušenosti těší skutečně mimořádné úctě a ve Veroně je jeho jméno vyslovováno buď s téměř nábožnou úctou či majetnickou příchylností. Po jeho zkoušce před koncertem , jsme se s ním náhodou potkali v naší oblíbené pizzerii (pravá italská: obrovská pec, obyčejné stoly a hovorný pizzerier v úzké uličce za Arenou) a číšníci ho tam v jednom šiku s majitelem bránili vlastním tělem – sice se smíchem, ale bez pardonu. „Plácido“ si musí odpočinout!!!!!
Samotná návštěva festivalu však nelze odbýt pouhým popisem večerů či večera. Verona je místem, kde celé letní město žije a dýchá v rytmu Arény. Ob
vykle tam trávím více než týden a „odžiji“ si to tam – aspoň trochu.
Když jdete do muzea nebo krámku s knihami či módními hadříky, obvykle z nás prodavač tahá, na co do Arény jdeme a hned sype, na co půjd
e on. Když si štrádujete po představení živými nočními ulicemi, číšníci a recepční z hotelů vybíhají a ptají se, jaká byla opera. Když je nálada, můžete sednout do restaurace, kde si rozparádění Italové (ale nejen oni) přezpívávají, co večer slyšeli a při taneční melodii, číšník odloží tác, popadne první dámu poblíž a za smíchu všech s ní odtančí do ulice.
Miluji být součástí toho více než dvacetitisícového kotle lidí, který pokřikuje, hlučí, jí a pije, ale jak zazní gong, světlo zhasne, zázračně se ztiší, vydechne a je tím nejpozornějším publikem na světě, připraveným se dojmout, nadchnout či rozčílit.







Ta kouzelná proměna mi asi nejvíc připomíná to, čím opera bývala – nádhernou, lidovou, všeobecně srozumitelnou zábavou, kde jde o krásu, emoce, lásku i smrt a muziku - krásnou muziku.
Nebyla úzkoprofilovou formou, která vysílá existenciální kódy, které mají nezasvěcené odradit a zasvěcenci je mají odpustit.
Miluji operní domy, ale jen málokdy mi prostý fakt, že jsem součástí nějakého publika samo o sobě přináší takovou radost jako ve Veroně.


úterý 15. prosince 2009

Jsou mezi námi ještě pamětníci?

V posledních měsících se výrazně zvýšil můj zájem o operu a divadlo (především o Janáčkovo divadlo v Brně), ovšem teď jsem si uvědomila, že jsem se pořád ještě nezaměřila tím správným směrem. Dosud jsem nijak nevěnovala pozornost tomu, co mi bylo ve střípcích vyprávěno už od dětství...

Pan Václav Toman někdy ve 30. letech 20. století (bohužel přesný rok mi není znám) založil v Brně-Husovicích ochotnické divalo Svatoboj (podílela se na něm i rodina Bredfeldova a Vítkova). Jeho dcera Josefa Tomanová zde působila jako hlavní subreta a zpívala snad všechny možné známé operety, které byly v té době v repertoáru - Strausse, Kalmána, Lehára, Nedbala... Divadlo bohužel nemělo dlouhé trvání a někde na začátku 2. světové války bylo zavřeno. Dnes v Brně existuje sice ochotnické divadlo Svatoboj, ale už nemá vůbec nic společného s původním kromě jména, a v budově původního divadla je dnes hospoda. :-(

Proč o tom píšu? Pan Václav Toman byl můj pradědeček a Josefa Tomanová moje babička. :-D Teď už se ani nemusím divit, kde se ve mně a v bratrovi vzalo hudební nadání a dobrý hudební sluch (on vystudoval konzervatoř obor skladba, je varhaníkem v kostele v Křenovicích a má i vzdělání pro hru na klavír). O tom, kde jsem zdědila hlas, už také nepochybuji, babička byla koloraturní sopranistkou, kterýžto hlas byl specifikován i u mě. :-) Takže věnovat se hudbě, divadlu, opeře a operetě mám skoro jako dědickou povinnost!

Jediné, co mi ke štěstí chybí, jsou informace o divadle Svatoboj. Veškeré programy... se postupem let ztratily během několika stěhování a jediné, co vím, jsou vzpomínky babičky předané ústním podáním po dlouhém časovém odstupu. Zkusím jít do brněnských archívů, i do archívu Národního divadla v Brně, zda tam o divadle a jeho představeních něco nezjistím. Zároveň tak trochu vyzývám obyvatele Brna a okolí (samozřejmě i odjinud), zda neznáte nějaké pamětníky z meziválečné doby, kteří třeba někdy v tom divadle byli, mají nějaké programy, vstupenky... cokoli. Jakékoli informace mi, prosím, napište na aychend@seznam.cz. Ráda bych na těchto stránkách takto uskutečnila projekt pro oživení památky meziválečného divadla Svatoboj. Držte mi palce! :-)

Předem děkuji všem za případnou pomoc a radu.

neděle 13. prosince 2009

Dvojitá dávka Rybovy České mše vánoční

Že už si 3 roky neumím představit Vánoce bez "Rybovky", to bych chápala, ale, že uvidím a uslyším dvě verze v jednom dni (40 minut po sobě) - jednu příšernou a druhou nádhernou, to by mě ve snu ani nenapadlo. :-D

Dostala jsem 2 VIP vstupenky na "Rybovku" v Divadle Bolka Polívky, a tak jsem se tam šla s mou věrnou operní spolunávštěvnicí Maruškou podívat. Vím, že darovanému koni se nemá na zuby hledět, ještě by mě kousl, v tomto případě jsem však litovala, že mi neuhryzl celou hlavu, abych nic nemohla slyšet ani vidět. Celé představení hrála a zpívala skupina "Slavěna" a bylo to pojato poněkud divně. Na začátku přišel Ryba do třídy, přiběhli žáci, stihli se ještě pořádně porvat a zasedli do lavic. Na úvod hodiny spustili "Sláva budiž Bohu velikému...", o tom, že soprány zpívaly místo basů..., není třeba se dále rozepisovat. Takové ty trapné rádoby směšné scénky, kdy jeden vstane, druhý mu odsune židli, moc k nadšení nepřidávaly. Děti odběhly, přišli dva pánové "z Prahy" a požádali Mistra, aby jim složil něco vánočního. Omluvil se, že ničehož neslyší, proto jim nic složit nemůže. Postavili před něj Pilsner Urquel (trochu přitažené za vlasy... v původní reklamě na pivo byl Smetana, jako inspirace budiž, ale Ryba nebyl hluchý) a začal psát Mši. V tu chvíli ti dva spustili "Hej, mistře...". Další trapné scény na sebe nenechaly dlouho čekat - diskotékové řádění a skákání po jevišti a jiné. Co, kromě občas úplně mimo znějících hlasů do mikrofonu, mě snad nejvíc zvedalo ze židle, byl doprovod - z původního orchestru se staly obyčejné a elekrtické kytary, bubny... prostě rachot. :-( Že se jim podařilo dostat do vánoční mše i poslední večeři Páně, nad tím několik lidí zůstalo nevěřícně hledět. Dlouho se mi nestalo, že bych na konci představení netleskala. Aspoň jsem si mohla šetřit ruce na opravdovou kvalitu, která měla přijít zanedlouho.

Zajímalo by mě, co tohle představení komu dalo? Lidé tleskali, někteří dokonce nadšením, ale našlo se i pár, kteří jen seděli a nechápali. Možná mi bude vyčítána příliš velká láska k tradičním verzím, ale když se něco dokonalého může takhle poničit, ozvu se hlasem kritickým!

A teď konečně něco pozitivního - představení číslo 2. V Mahenově divadle každý rok hrají o adventních nedělích 2x za den Českou mši vánoční, kdy je spojený činoherní, baletní a operní soubor. Po prvním představení se pravidelně rozsvítí i krásný vánoční stromeček před divadlem a je program pro děti. Snad příští rok mi vyjde se na to jít podívat.

Velkým lákadlem pro mě bylo skvělé obsazení Merklová/Zerhauová/Levíček/Hladík, dirigoval Olos. Rozhodně představení překonalo očekávání, orchestr i sbor Janáčkova divadla zahrál a zazpíval všechno moc krásně, čistě, byla radost je poslouchat, o sólistech nemluvě a nádherná hudba byla doplněna o velmi zajímavé scénické pojetí, kdy malý chlapec jde spát a zdá se mu vánoční sen o pastýřích a narození Ježíška. Činoherní herci vyprávěli příběh, recitovali básně Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka a Jaroslava Vrchlického (trochu mě to rušilo, že jsem tak měla přerušenou hudbu, ale bylo to zajímavě vložené do děje!). Děti a posluchači Taneční konzervatoře se chopily baletní části představení a dohromady vytvořili nádhernou pohádku, ze které byly děti v hledišti úplně nadšené! A mně se splnil tak trochu sen, protože kolem mě bylo docela prázdno a znám celou mši zpaměti, mohla jsem si ji s nimi celou zazpívat. A na konci jako rozloučení zazpívali Narodil se Kristus Pán - pokud jsem správně pochopila, mělo zpívat i publikum, ale obávám se, že jsem zpívala sama. :-( Ale radost mi to neubralo! Takže příští rok si to rozhodně zopakuji :-D.

Po představení jsem šla popřát pěvcům krásné Vánoce, protože jsem některé z nich viděla letos pravděpodobně naposledy a podařilo se mi mluvit s panem Levíčkem a paní Zerhauovou. Kdykoli vidím pana Levíčka, vyzařuje z něj obrovský optimistmus. Mám pocit, že se ten člověk pořád jen usmívá, oči mu vždycky září nadšením... I na jevišti v kterékoli roli působí velmi klidně a jistě. V něm mám vždycky záruku, že bude všechno v pořádku a že se mám na co těšit. S paní Zerhauovou jsme si popřály krásné Vánoce a udělaly tak krásnou tečku za dnešním večerem.

Ještě mě napadá jedna verze Rybovy mše, kterou jsem zažila, a to bylo před dvěma lety, kdy do našeho kostela přijel sbor Rastislav a celou Rybovku nám zazpíval během nedělní mše. Byl to vynikající zážitek slyšet tuto skladbu přesně tak, jak byla původně složená. Myslím, že jsme tam měli tenkrát i sólisty z Janáčkova divadla (pana Zoltána Kordu a další, ale už si přesně nepamatuju :-( Musím najít program :-) ).

Pokud jste z Brna a okolí, 25. 12. v 19:00 bude na Petrově koncertní verze Rybovy mše, pokud mi to vyjde, půjdu se na ni podívat.

Chodíte na Rybovku? Víte o nějaké zajímavé verzi - koncertní, mešní, jevištní? Znáte nějaké dobré nahrávky? (Mám Rybovku z edice Mistři klasické hudby a pak tu, v níž zpívá paní Kožená)

úterý 8. prosince 2009

Pozdrav z La Scaly - Carmen

Dalším z přenosů - tentokrát ne z MET, ale z La Scaly byla nová inscenace Carmen dne 7.12.2009.
Tato inscenace není ani úplně moderní, není ani tradiční. Co jí nechybí je osobitý rukopis a originalita. Scéna zrovna nehýřila rekvizitami, v některých případech si režisérka a kostýmní výtvarnice v jedné osobě Emma Dante poradila pouze s lidským prvkem (např. statisté znázorňující les - pašeráci se tam skrývající (?) - ve 3. dějství), vstup toreadora Escamilla s jeho triumfálním entrée v 2. dějství bylo podáno skoro jako PR prezentace. Moc se mi líbilo ztvárnění mého oblíbeného sboru "La cloche a sonné", kdy jdou ženy po práci k vodě. Poněkud brutálnější bylo míření zbraní na rozběsněný dav žen v 1. dějství a kopání vojáka do jedné z dělnic. Ostatně naturalismů je tam - zejména ve 4. dějství - více, ale takový je život, taková je Carmen.


Anita Rachvelishvili je vynikající Carmen (a pro mě milé překvapení). Má průrazný, byť místy trošku ostřejší hlas. Její Carmen je především domina, žena, která si rozhodně nenechá od nikoho diktovat, co má dělat a musí být vždy po jejím. Ale není to Carmen krutá ani vulgární a mě osobně je toto pojetí sympatické.


Jonas Kaufmann mne opět přesvědčil, že to je v současné době jeden z největších pěvců-herců naší doby. Jestli jeho výkonu předcházela, nebo dobíhala indispozice, tak to tedy klobouk dolů. Zpíval nádherně včetně květinové árie a hlavně finálové scény. Do finálního "Carmen! My adored Carmen!" dal všechno - úžasné. Jeho José to v této inscenaci vskutku nemá lehké: je tu zmítaný mezi osudovými silnými ženami: matkou - reprezentovanou jeho snoubenkou a přítelkyní z dětství Micaelou a osudovou láskou Carmen - a obě s ním docela slušně "zametají".

Trošku si nevím rady s Adrianou Damato jako Micaelou. Její výstup v 1. dějství se mi zdál strašně nevýrazný. Naopak moc se mi líbila ve 3. dějství. Přesto můj ideál Micaely je dívčí hlas a vroucí naléhavost typu Cotrubas nebo Freni. Damato má na Micaelu pro mě moc dramatický soprán. Tato postava byla přitom v celé inscenaci pojata asi nejzajímavěji. Jakoby vždy skrz Micaelu k Josému promlouvala jeho matka. Symbolika - šedivějící vlasy, umírající matka skrz Micaelu - velice zajímavé, ale zároveň zbavující Micaelu její dívčí podstaty. Pokud ale režisérčiným záměrem bylo zdůraznit vliv matky na Josého a nějak to celé zhmotnit, tak se to podařilo.
Erwin Schrott je vynikajícím Escamillem - hlasově i herecky, svou převahu nad Josém si moc pěkně vychutnával.
Dirigent Daniel Barenboim sklidil právem zasloužený aplaus a volání bravo. Režisérka Emma Dante sklidila ovace, ale i volání búúú. Přesto volání bravo bylo silnější a já bych se v tomto případě připojila taky k té silnější skupině.


Teatro Alla Scala
Carmen: Anita Rachvelishvili
Don José: Jonas Kaufmann
Micaela: Adriana Damato
Escamillo: Erwin Schrott
Zuniga: Gabor Bretz
Mercédes: Adriana Kučerová
Fasquita: Michéle Losier

Dirigent: Daniel Barenboim
Režie a kostýmy: Emma Dante

pondělí 7. prosince 2009

Jaká byla Tosca ve Vídeňské státní opeře v sobotu 5.12.2009?

Navštivte znovu fan klub tenoristy Marcella Giordaniho a přečtěte si, jak zazpíval ve Vídeňské státní opeře!

Miloš


neděle 6. prosince 2009

Zfilmované Hoffmanovy povídky?

Na jednom španělském blogu jsem našla informaci, že se připravuje filmová verze Hoffmanových povídek. Měla by to být první filmová režie renomovaného operního režiséra Roberta Carsena. O projektu se mluví jako o nejvějším operním filmu vůbec, s 1000 komparsisty, 150 hudebníky a členy sboru, 50 tanečníky a 20 největšími světovými operními hvězdami. Film bude trvat 150 minut a bude se natáčet v Paříži, Miláně, Praze a Benátkách. A kdo jsou ty operní hvězdy, se kterými film počítá ? Rolando Villazon jako Hoffmann, dále Renee Fleming, Scott Hendricks, Anne Sophie von Otter a Bryn Terfel. Takže pokud se tento projekt uskuteční, máme se skutečně na co těšit.

sobota 5. prosince 2009

Eugen Onegin ze zákulisí

Když někomu řeknu, že jsem včerejšího Onegina viděla pošesté, nevěří vlastním uším. Přesto je to tak! To představení má své obrovské kouzlo a, jakmile si Vás jednou získá, už Vás nepustí.

Píšu o něm už potřetí a mám k tomu mimořádný důvod. Už jsem ho viděla z poslední řady na balkóně, z prostředku, z první řady, z boku tamtéž, z 1. řady v přízemí, takže ho mám shlédnutý snad ze všech možných úhlů. Ovšem jeden mi dosud chyběl - pohled ze zákulisí. Když mi bylo nabídnuto, že se mohu přijít odtud podívat na jakékoli představení, neváhala jsem ani minutu a vybrala si Onegina. O tom, že je to představení kulisově náročné, že pořád někdo chodí na jeviště, z jeviště, pořád se něco někam nosí, jsou tam hodně rychlé převleky... to jsem věděla. Ale jak to vypadá z míst, do kterých není vidět?

Dostala jsem místo "na stání" z pohledu diváka na pravé straně jeviště hned za nápovědou na místě, kde stává hasič. Lépe jsem stát nemohla, kromě pohledu z boku jsem měla před sebou obrazovku, kde bylo jeviště v přímém přenosu z pohledu z hlediště a nade mnou byl záběr na pana dirigenta Kyzlinka. Atmosféra před představením i během něj byla vynikající, všechno v klidu, připravené rekvizity (konečně jsem viděla z blízka pero, kterým bude Tatiana psát dopis Oneginovi, knihu, kterou bude číst, dopisy, které budou v závěru přineseny Knížeti Greminovi...). Mezi pěvci, sboristy, tanečníky, všemi, kdo se na představení podíleli, vládla příjemná nálada!

Představení začíná tichým příchodem Tatiany z bočních schodů na jeviště a "kritizovaným" šlapáním zelí statkářkou Larinou. Jak mám potvrzeno od divačky z 1. řady, zelí dokonce zavonělo, takže bylo pravé! :-) Bylo z mého pohledu všechno moc hezky slyšet a mnohdy jsem byla pěvcům blíž, než kdybych seděla v první řadě. Nepočítám, to že občas někteří prošli i kolem mě. Poslouchala jsem takto i hlas přede mnou sedící nápovědy, která vždy naznačila začátek nové fráze; sboristé, tanečníci, statisté, ti všichni se se mnou dávali do řeči a bylo zajímavé si s nimi povídat! A rozhodně jsme se i nasmáli - super! :-)

Asi největší radost mi ale včera udělala paní Jitka Zerhauová (Filipjevna). Několikrát kolem mě prošla a pokaždé si mě tak přísně prohlížela, že jsem nevěděla, jestli se na mě zlobí, nebo jak tomu mám rozumět. Odpověď jsem dostala hned po dopisové scéně - "Já čtu váš Blog už hrozně dlouho a moc se mi líbí ty vaše recenze. Moc hezké, jen tak dál!" Této pěvkyně si velice vážím a mám ji moc ráda a větší poklonu jsem od ní nemohla dostat! Moc Vám děkuji, paní Zerhauová!!! :-)

Byla jsem zvědavá, jak paní Boross zvládá ty hrozně rychlé převleky... Než jsem se ohlédla, vběhla do zákulisí, zašla za roh a za chvíli už vyběhla převléknutá. Jak to stihla, pořád nechápu. :-) Její dopisová scéna byla opět nádherná, velmi procítěná. Byla v duši zmatená a nevěděla, co si má počít a zároveň se smála! Skvěle zvládnuté emoce! Setkání s Oneginem v sadu to jen vystupňovalo. V hledišti vám spousta věcí unikne, ale když stojíte "vedle pěvce", vidíte výraz v obličeji, slyšíte, co si povídají... Když vešla do sadu a zpívala o tom, jak mohla ztratit nad sebou vládu a napsat ten dopis, sotva "popadala dech", šla nejistým krokem, těkala z místa na místo... Vynikající!!! Na plese jsem ji skoro neviděla přes sboristy, a tak rovnou přejdu k bravurnímu poslednímu dějství. Režie, kterou jsem viděla minule, byla i dnes (slíbil mi to pan Janál i paní Boross a slib dodrželi)! Bylo na obou vidět, že si to vyloženě užívali, že byli už tak perfektně sehraní a sezpívaní, že by si mohl kterýkoliv z nich dovolit něco nového a ten druhý by zareagoval naprosto automaticky. :-) Rozhodně závěrečný polibek nechyběl a dal celému nádhernému představení ten správný konec! (Hrozně jsem se musela začít smát, když jeden z tanečníků, který stál za mnou a viditelně tuto verzi ještě neviděl, po polibku prohlásil: "Tý vole! To bylo něco...!" - omlouvám se za "expresivní" výraz, ale asi by to lépe vyjádřit nešlo!) :-D

Pan Janál zaslouží moji poklonu až k zemi. Jeho Onegin je představení od představení "skutečnější a věrohodnější". To není pan Janál, to je Onegin, kdo stojí na jevišti (když budete s tímto pěvcem mluvit mimo představení, setkáte se s úplně jiným člověkem, jako by před vámi nestál tentýž Janál, jako stál na jevišti). V první části je to pyšný člověk, který bere ohled jen na sebe a s opovržením se dívá na ostatní. A pak najednou přijde souboj a před Vámi po výstřelu stojí nešťastný člověk, který otevřel oči (připomíná mi to proměnu princezny Turandot - místo polibku od Kalafa je zde objetí mrtvého Lenského). A závěrečné scény? Vyzařuje z něj neskutečně obrovská touha, že litujete toho, jak krutě se osud k němu zachoval. Vynikající!!!

Jana Wallingerová zpívala krásně, akorát k mé velké smůle vždycky přede mnou někdo stál, nebo zpívala na místě, kam já jsem neviděla, takže jsem si jí dostatečně neužila. :-( Ale opět zářila nadšením - to je radost vidět pěvce v takové náladě!!!

Představení bylo nádherné, ale smutné. Naposledy vystoupil v roli Lenského Peter Berger. Na jeho Kuda, kuda prostě nikdy nezapomenu! Smrt v souboji vám přímo vyrazila dech... Bravo, bravo!

Když už jsem měla výhled i na pana dirigenta, musím říct, jak mě potěšilo, že jsem ho viděla se občas i usmát - hlavně během dopisové scény. Buď jsem si na jeho pojetí Onegina už zvykla a nepřijde mi takové "příliš hlučné", nebo jak bych to vyjádřila, nebo změnil způsob vedení orchestru. Rozhodně hráči pod jeho vedením byli vynikající, opravdu musím za všechna představení během této sezóny náš orchestr upřímně pochválit, protože odvádí skvělou práci! Super!!! :-)

A teď jen na závěr to, co se běžnému divákovi v hledišti nepodaří - setkat se s pěvci během představení. První, kdo mě s úsměvem zahlédl, byla paní Boross a rozhodně se netajila nadšením, že jsem přišla. Jana Wallingeová o mně věděla, že mě tam najde, takže si to jen šla ověřit. :-) Peter Berger o mně nevěděl asi hodně dlouho (pokud mě nezahlédl při příchodu na jeviště) a také se s úsměvem podivil, že jsem tam. Moci popřát pěvcům před jejich nástupem na důležitou scénu hodně štěstí, to je skvělý pocit! :-) Moc zajímavé bylo, když Berger zpíval Kuda, kuda, seděla jsem na židli, která byla připravená pro další scénu a za mnou už se chystal Onegin na souboj. Stál tam také sekundant s připravenými pistolemi v dřevěné bedně (teď mě nenapadá lepší slovo :-D). Popřál si se mnou hezký večer a abych neměla "exkurze do zákulisí" málo, ještě bednu otevřel a pistole mi ukázal! Nabitá je jen jedna, jak jsem se dozvěděla, takže si Lenský musí vybrat tu správnou.

Překvapení pana Janála, který stál vedle mě, že mě tam vidí, bylo velmi spontánní - "Vy jste tady? Já jsem vás čekal v hledišti. To je hezké, že jste se přišla podívat..." Teď si představte tu úžasnou proměnu, kdy vedle vás stojí příjemný člověk, mluví jemným vysokým hlasem, směje se, zavolá "Bravo" za Lenského árii Kuda, kuda, pak udělá krok dopředu a je z něj někdo úplně jiný a jde zabít svého přítele! Neskutečné, úžasné!!!

Když po představení, až se zavře opona, vidíte tu radost všech, kdo účinkovali, že se jim představení povedlo, jaká je tam nádherná atmosféra, je vám jasné, že to nebyla zahraná a zazpívaná opera, ale společně prožitý příběh. Když Onegin přijde za Lenským, obejme ho a řekne, že on je ten jeho jediný Lenský, není co dodat! Tohle bych považovala za nejpřesnější vyjádření toho, co se na jevišti dělo.

Mé pozvání na Onegina platí, místo Petera Bergera bude zpívat Aleš Briscein, držím mu palce, ať se mu podaří mě stejně tak nadchnout, jako se to podařilo 6x jeho předchůdci. Budu si těžko zvykat, ale určitě se mi to povede. V roli Onegina se budou střídat Roman Janál a Vladimír Chmelo, takže vysoká úroveň pěvců zůstává v této inscenaci pořád! Přijďte se přesvědčit!!!

pátek 4. prosince 2009

Nabídky na výhodná představení a koncert!

Všechny vás moc zdravím a dovoluji si sem vložit zajímavé nabídky, které jsem dnes obdržela ohledně představení a koncertů - někteří jste je možná dostali také...

1. je zahájení předprodeje vstupenek na slavnostní galakoncert 19. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov, na němž vystoupí renomovaný argentinský tenorista José Cura, a který se uskuteční dne 16. července roku 2010 v Pivovarské zahradě.

Předprodej vstupenek bude zahájen již v pondělí 7. prosince 2009. Vstupenky budou navíc v termínu od 7. do 31. 12. prodávány s vánoční slevou 10 %. V prodeji budou dále i dárkové poukazy na nákup vstupenek v hodnotách 300 Kč, 500 Kč a 1.000 Kč.

Na koncertu zazní árie a duety z italských oper G. Verdiho, R. Leoncavalla a G. Pucciniho proložené vlastními předehrami a instrumentálními mezihrami. José Cura se tedy představí ve svých parádních rolích, jakými jsou Othello, Canio v Komediantech, Kalaf v Turandot nebo Mario Cavaradossi v Tosce. S korejskou sopranistkou In-Hye Kim pak zazpívá například i duet Cio-Cio San a Pinkertona z Madamy Butterfly Viene la sera.

Kromě koncertu Josého Cury budou od pondělí 7. prosince k dostání i vstupenky na druhý koncert prvního festivalového víkendu, kterým bude již třetí díl pokračování veleúspěšného muzikálového projektu BROADWAY. Podmanivé melodie z Bídníků, Fantoma opery či aktuálního hitu Mamma Mia rozehraje trio amerických zpěváků přímo z legendární Broadwaye, v čele se sopranistkou Christiane Nollovou, společně s Moravskou filharmonií Olomouc a dirigentem Randallem Craigem Fleicherem. Koncert se uskuteční dne 17. července v Pivovarské zahradě.

Více informací najdete na stránce www.festivalkrumlov.cz.



2. (pozvání z ND Brno!) POZVÁNKA DO "TEATRO ALLA SCALA" V MILÁNĚ

Na základě velmi kladných ohlasů brněnské veřejnosti k prvnímu – „zkušebnímu“ společnému výjezdu milovníků opery do zahraničí (byl jím třídenní zájezd do italské Verony v srpnu, s návštěvou představení G. Pucciniho „Tosca“ a G. Verdiho „Aida“ v proslulé antické Aréně) se NDB rozhodlo pokračovat v tomto novém směru svých aktivit a na rok 2010 připravit s renomovanou brněnskou cestovní kanceláří ČEBUS bohatý program.

První akcí v kalendáři bude opět třídenní zájezd do Itálie, tentokrát do metropole Lombardie Milána ve dnech 4.- 6. 2. 2010, v jehož programu bude i návštěva představení opery G. Verdiho „Rigoletto“ ve slavné opeře alla Scala dne 5. 2. 2010.

Cena zájezdu (zahrnuje autobusovou dopravu, 2x ubytování v hotelu se snídaní a vstupenku na představení) je 6. 900,- Kč a divákům NDB bude opět přiznána sleva – tentokrát 600,- Kč na osobu. Celý program akce můžete najít ZDE. Předběžné přihlášky k účasti i případné dotazy můžete posílat na adresu repa@cebus.cz - k získání slevy postačí oznámit, že jste odběratelé Bulletinu NDB. http://www.cebus.cz/evropa/italie/index.php#milano



3. Pro ty, kteří by rádi shlédli vynikající představení Verdiho opery Macbeth v Janáčkově divadle, mám 1 špatnou a 1 dobrou zprávu. Začnu špatnou, ať to máme rychle za sebou: Opera Macbeth se hraje naposledy v této sezoně 9. prosince. Takže máte poslední příležitost vidět v roli Lady Macbeth vynikající sopranistku Csillu Boross! Teď ta dobrá zpráva: Vstupenky na toto představení jsou nabízeny za jednotnou cenu 40 Kč a 80 Kč – dle místa posazení v hledišti. Takže "Rozmyslete si, přátelé, rozmyslete, na své štěstí dobře pomyslete!" :-D (minimálně já na toho Macbetha půjdu a na Curu také, takže se těším, že se tam opět s některými z vás uvidím!)

pátek 27. listopadu 2009

Adventní koncert s Magdalenou Koženou a Thomasem Hampsonem v Drážďanech


V předvečer první adventní neděle, v sobotu 28.11., se v Drážďanech koná, letos již po sedmé, Adventní koncer televize ZDF. Tyto koncerty, které se konají v nově zrekonstruované Frauenkirche, se v Německu staly již neodmyslitelnou součástí předvánočního času. V letech 2000 – 2004 se konaly ještě na staveništi a uprostřed lešení, teprve po dokončení stavby v r. 2005 ( kostel byl téměř zcela zničen koncem 2. světové války a po roce 2000 vystavěn znovu podle původních plánů) se koncert poprvé konal uvnitř kostela. Televize ZDF, která se významným způsobem angažovala při financování rekonstrukce spolu s dalšími sponzory z řad významných německých firem, tyto koncerty pravidelně první adventní neděli zařazuje ze záznamu do svého vysílání. ( neděle 29.11. v 18.00 hod ZDF).




Na Adventních koncertech vystoupila již celá řada předních světových hvězd vážné hudby – např. Cecilia Bartoli, Angela Gheorghiu, Angelika Kirchschlager, Christine Schäfer, Elina Garanca, Anja Harteros, Thomas Quasthoff, Simon Keenlyside, Jonas Kaufmann a další. Letos jejich řady rozšíří další dva mimořádní umělci – Magdalena Kožená a Thomas Hampson.


Program slibuje skutečně nevšední zážitek. Bude věnován především tvorbě dvou jubilantů – Georga Friedricha Händela a Felixe Mendelssohna Bartholdyho, významnou součástí programu bude i hudba Antonína Dvořáka. No posuďte sami:

Program koncertu

1. Johann Sebastian Bach - Orchestersuite Nr.4 in D-Dur: Réjouissance
Staatskapelle Dresden


2.Georg Friedrich Händel - Der Messias:

Glory to God in the highest
Chor der Sächsischen Staatsoper, Staatskapelle

The people that walked in darkness
Thomas Hampson, Staatskapelle

For unto us a Child is born
Chor der Sächsischen Staatsoper, Staatskapelle

3. Antonín Dvorák - Biblische Lieder Nr. 5 und Nr. 10: Magdalena Kozena, Staatskapelle

4. Felix Mendelssohn Bartholdy - Weihnachtskantate "Vom Himmel hoch":
Chor der Sächsischen Staatsoper, Staatskapelle


5. Ernest Bloch - Prayer
Sol Gabetta, Staatskapelle


6. Felix Mendelssohn Bartholdy - Elias:
Herr Gott Abrahams, Isaaks und Israels
Thomas Hampson, Staatskapelle

Dank sei Dir Gott
Chor der Sächsischen Staatsoper, Staatskapelle

7. Antonín Dvorák - O sanctissima dulcis Virgo Maria
Magdalena Kozena, Thomas Hampson, Staatskapelle

8. Sethus Calvisius - Freut euch und jubilieret
Dresdner Kreuzchor

9. Gottfried Wolters (Bearb.) - Maria durch ein Dornwald ging
Dresdner Kreuzchor

10.Samuel Seidel - Uns ist ein Kind geboren
Dresdner Kreuzchor

11. Tochter Zion, freue dich
Magdalena Kozena, Thomas Hampson, Dresdner Kreuzchor, Staatskapelle


Pokud jste dostali chuť se do Drážďan rozjet, tak vězte, že tyto koncerty jsou vždy již půl roku předem vyprodány a zájem je tak velký, že by se prodalo i 4x více vstupenek, než je kapacita. Takže nezbývá než se spokojit s televizním záznamem, který v nás určitě také dokáže navodit tu pravou adventní atmosféru…..


čtvrtek 26. listopadu 2009

Zahájení nové sezony v La Scale v přímém přenosu 7.12.2009

Milovníci opery by si určitě neměli nechat ujít příležitost vidět v přímém přenosu zahajovací představení nové operní sezony v La Scale. Pro ty, kteří nemají možnost operu vidět v kině, se nabízí jako alternativa televizní přenos na stanici ARTE, který začíná 7.12.ve 20.45 hod.

Sedmý prosinec je svátkem svatého Ambrosia, patrona Milána, a v tento den je tradičně v La Scale zahajována nová operní sezona. Letos bude uvedena nová inscenace opery Carmen v režii Emmy Dantes, nejvýznamnější představitelky italského avantgardního divadla. Carmen je její první operní režií, je také autorkou návrhů kostýmů. Můžeme se těšit na skutečně hvězdné obsazení představiteli mladé pěvecké generace. Jonas Kaufmann vystoupí v roli Dona Josého – poprvé zpíval tuto roli v r. 2006 v Londýně a v roce 2010 ji bude zpívat v Metropolitní opeře v New Yorku a v Mnichově. Jako Escamillo se představí uruguayský basbarytonista Erwin Schrott, v roli Carmen vystoupí mladá gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili a jako Michaela italská sopranistka Adriana Damata. Dirigovat bude maestro Daniel Barenboim.

Netušila jsem, že vůbec někdy budu mít možnost „být při tom“ a zažít, i když jen jako divák v kině, zahajovací představení v La Scale. Takže velké díky organizátorům přenosů, že nám tuto možnost dávají. Po dnešní Traviatě musím říci, že prostředí v pražském kině Palace Cinemas Slovanský dům je pro operní přenosy velmi příjemné, zvuk i obraz ve výborné kvalitě, takže už se těším na další operní a baletní večery.

středa 25. listopadu 2009

Pozdrav z New Yorku

Dnes v 1 ráno mi přišel mail od pana Vladimíra Chmela z NY. Velice mě potěšil a ráda bych s Vámi ta pěkná slova sdílela. Osobně už se velice těším na odpovědi a hlavně na leden, až opět stane na jevišti Janáčkova divadla v Aidě!
Mějte hezké dny. D. Š.

Zdravim, slecno Šimková, děkuji za mail, pokusím se na Vaše otazky odpovědět a v nejbližší době Vám je zašlu. V N. Yorku je pořad přijemne pocasi a vyborna predvanocni atmosféra. Těším se na Vas a na Brno, na divaky i brnenske jeviste,
Vladimir Chmelo

pátek 20. listopadu 2009

Onegin popáté a rozhodně ne naposled!!!

Já vím, že o této inscenaci jsem tu už jednou psala, ale jelikož jste se pořád "nikdo" neinspirovali a nepřijeli se na ni podívat, musím své pozvání opakovat. Důvod je velmi prostý. 18. 11. jsem popáté vcházela do hlediště, které očekávalo první tóny Onegina. Už minule se mi podařilo, že jsem tam viděla něco, co dřív mi zůstalo skryto, proto ta opera je pro mě pořád velké úžasné tajemství, které pořád pomalu odkrývám. Lensky - Peter Berger - se mi v neděli ještě smál, že jdu už popáté, že se mi to musí zprotivit. Onegin? Nikdy!!! :-D Teď už ho konečně i znám a můžu si "zpívat" s nimi. Už znám základní režii, titulky už nečtu a mohu si všímat pořádně všech detailů a poslouchat názory těch, kteří jdou teprve poprvé.

Ovšem představení, které jsem shlédla ve středu bylo něco jiného, než co jsem viděla po čtyři večery předtím. Došlo totiž k několika změnám v režii, které se projevily hlavně v závěrečném duetu Onegina s Tatianou. Ale nebudu předbíhat.

Šlapání zelí na začátku už zdá se přestalo diváky "pobuřovat" a přijímají ho jako fakt bez dalších diskuzí. Když přiběhly Olga (Jana Wallingerová) s Tatianou (Csillou Boross) a začaly zpívat svůj duet, nejen, že jsem si vybavila jejich skvělé výkony v pátek a v neděli v Madama Butterfly, ale tentokrát jsem si opravdu užívala, jak krásně jim hlasy zněly dohromady. Olga byla tentokrát veselejší a živější, než jindy, naopak Tatiana byla zadumanější.

Příchod Lenského a Onegina jen dovršil všechno těšení a už byli na jevišti všichni, kvůli kterým jsem obzvlášť na toto představení šla (stále stejná, akorát promíchaná, sestava jako v Madama Butterfly). Onegina Romana Janála jsem téměř nepoznávala. Tentokrát působil tak přesvědčivě, že ho člověk po většinu opery (až do chvíle, kdy zastřelí Lenského) musel nenávidět a přitom plně chápat, co k němu Tatiana cítila. Byl tak chladný, tak přezíravý, tak sobecký... Když pak v aleji promlouval k Tatianě po přečtení dopisu, seděla téměř nechnutě a nebyla schopna slova. Jeho řeč byla tak tvrdá, že ujištění, že ji miluje jako bratr zněla až "tragikomicky". Velmi se mi líbilo, že v dřívějších představeních vešel Onegin zprava (Tatiana seděla nalevo), přešel do poloviny jeviště, kde stál sbor, jakoby bloudil a zašel zase napravo mezi stromy. Tentokrát šel až téměř k Tatianě (stál asi metr od ní) a jako by ji neviděl, ptal se sboristek, kde by ji mohl najít. Zašel nalevo a Tatiana také zpívala, jako by o něm nevěděla. Na narozeninách přináší Lenský Tatianě velkou kytici bílých květin, po něm k ní přichází i Onegin a běžně od ní kytici vezme a vyzve ji k tanci. Tentokrát přišel k ní, jakoby jí chtěl nabídnout rámě a ona mu jen chladně podala místo ruky kytici a jen s odporem šla tančit (ne příliš dlouho). Když pak dojde k hádce mezi Oneginem a Lenským, Lenský zazpívá Ve vašem domě... a Onegin se rozzuří a vyhrožuje mu, že je schopen ho za jeho slova na místě zabít, tak prudce proti sobě vyrazili (sboristé je zadrželi), ale Lenský skončil na kolenou a Onegin raději utekl. Scéna souboje? Budu-li teď mluvit jen o Oneginovi, přišel tam muž, který by rád všechno změnil. V hlase zněla zoufalost - tak už se do toho dejme, ať už to, proboha, skončí! Už to nevydržím. Duet s Lenským, kdy vzpomíná, že ještě včera to byli dobří přátelé byl jen zoufalou připomínkou krásných dní... Ve chvíli, kdy se zpívá, že úsměv by to mohl zachránit, se Onegin tak dlouze podívá na Lenského, jako by čekal, jestli se to dá ještě zvrátit... Nedá. Ne, ne, ne, NE! Poslední ne už bylo jen odevzdáním se osudu. Šli proti sobě, namířili, Oneginovi se třásla ruka, jako by chtěl i odvrátit zrak, hlavně, aby se netrefil. Padl výstřel a Lenský se skácel k zemi mrtev. Onegin k němu přiběhl, poklekl u něj, objal ho a dlouho držel zoufalý nad tím, co se stalo. V těch několika sekundách musel každý, kdo ho dosud "neměl rád" trpět s ním a mít soucit.

Přiběhly opět masky (lítice? :-D) a zmítaly jím, tančil se ženami, objímal je, líbal, jako by se nemohl stále zbavit té hrozné vzpomínky, jakoby pořád před ní utíkal, ale všechno bylo marné, pořád se ten hrůzný výjev vracel v myšlenkách. Pak spatřil Tatianu. Zdá se mu to? Jeho přítel zpívá o lásce k této ženě a Onegin jen mlčky poslouchá jeho slova. Zachvátí ho šílenství - ta žena musí být jeho. Co má dělat? Sedne ke stolku a začne psát dopis s takovým soutředěním, že nevnímal okolí. Když se k němu vrátily masky a jeden z klaunů se u něj zastavil a nabídl mu láhev vodky, nejdříve ho neviděl, pak se lekl a se zoufalstvím v očích na něj prudce pohlédl a zahnal ho pryč. Jiný klaun usnul a spadl z pohovky hned za Oneginem. Ta rána ho také vyděsila... Byl myšlenkami úplně mimo reálný svět. A závěrečný duet? Viděla jsem mnoho Oneginů na DVD, na You Tube, zde v Brně a nemohu ho s žádným z nich srovnat. Onegin stále ještě "šílený" touhou přibíhá a při pohledu na Tatianu klesá na kolena. Zpočátku se téměř neodvažuje jí dotknout. S výčitkami svědomí poslouchá její slova a je téměř neschopen jí pohlédnout do očí. Klesá na židli a sedí zcela poražen - ona má pravdu. V jeho dalších tónech nebyla "násilná touha" získat tuto ženu, ale jako by v ní jediné viděl ještě zárodek naděje na smysl života. Jako by jí svými gesty, svými slovy chtěl povědět, jak hluboce ho zasáhlo to, co se stalo onoho rána v lese... Klečí vedle ní, objímá ji, když mu padá do náruče, drží ji pevně, aby mu snad už nikdy nemohla utéct, když se Tatiana snaží odejít, pořád se jí staví do cesty a nemůže připustit, aby se znovu rozloučili. Když pak Tatiana odběhne (co tomu předcházelo, řeknu za chvíli), zůstal na jevišti sám a úplně mrazivým pianem zazpíval o svém krutém, bezcenném životě a s posledním zoufalým tónem ukončil celou operu.

Viděla jsem pana Janála v této roli potřetí, ale ještě nikdy mě tak silně neoslovil, jako ve středu. Vypadal najednou velmi mladě, tak "skutečně", že jste viděli Onegina, ne pana Janála.

Bravo, smekám před Vámi, byl to úžasný zážitek!

Když jsem pak šla po představení složit panu Janálovi poklonu za jeho výkon a požádat ho o podpis, setkala jsem se s velmi skromným a příjemným člověkem, který neskrýval své obrovské nadšení, že dokázal někoho svou rolí natolik oslovit. S radostí jsem ho pozvala mezi čtenáře našeho Blogu, takže věřím, že se tu s ním jistě setkáme! :-) Už se těším na jeho Sharplese a případného dalšího Onegina, jestli mi vyjde ještě poslední představení v tomto kalendářním roce.

Obávám se, že kdykoli budu hodnotit výkon paní Boross, budu vždy psát jen chvalozpěvy. Ani tentokrát to není výjimka. Její dopisová scéna si zasloužila nejedno "BRAVA" a obrovský aplaus. Zpívala ho tentokrát ne jen jako dívka zasažená láskou a zoufalá, že neví, co má dělat, jak psát..., ale zároveň se několikrát tak nádherně usmála, že na ní bylo vidět, jak je šťastná, že Onegina poznala, jak ji těší tato muka lásky... Když zpívala "Jsi můj anděl, nebo pokušení?" byla to téměř modlitba. Utíkala se k jeho "obrazu" jako k něčemu, co bylo vždycky s ní, jak krásně zpívá ve svém vyznání - "Viď, že jsem tě slýchávala, tys mluvil se mnou tiše, když chudým pomoci jsem chtěla a trýzeň duše modlitbou jsem tišila? A v tu samou chvíli tvůj obraz nade všecko milý se vznášel, svítil ze tmy průzračné. Tys v hlavách mého lože stával a slova naděje mi dával, že dále mohu žít....". Něco, co je neskutečně nádherné, něco, co k ní neoddělitelně patří. Když pak po takovéto noci vyslechla Oneginovy výčitky, nebyla schopná slova ani pohybu. Když jí nabídl rámě, aby ji odvedl ze sadu do domu, dlouho váhala, zda rámě přijme a odejde s ním. Šla, jako by nic kolem sebe nevnímala, byl konec všeho, co si přála. Není to anděl, je to "zákeřné pokušení".

Na plese se drží stranou, s nikým nemluví, s Oneginem tančí jen krátce a zase se vzdálí. Výzva na souboj ji hluboce ranila, že musela nakonec odejít.

Na večírku u hraběte Gremina působila jako velmi příjemná hostitelka, s každým se srdečně zdravila a, když zahlédla Onegina, snažila se nevšímat si jej, ale pořád se k němu musela vracet pohledem. Když pak stál vedle jejího manžela, hrabě jí poslal vzdušný polibek, dívala se vlastně na manžela, nebo na Onegina?!? Závěrečná scéna byla vyvrcholením celého večera! Když přiběhla s dopisem, nezpívala to smutně, v rozčílení, ale s úsměvem! V okamžiku se ale dokázala proměnit k nepoznání, kdy si vyčítala že na Onegina jen pomyslela a v tu chvíli přišel... Snaží se k němu mluvit chladně, ale "selhává jí hlas" (nikoli kvůli hlasivkám, ale přemíře emocí - mráz šel po zádech při těchto tónech), když zazpívala - "Já vás miluji", padli si s Oneginem do náruče, ale nevysmekla se, ani se nebránila, jako by chtěla ještě chvíli si vychutnat vzpomínku na tu noc, kdy psala dopis... Pak se snažila utéct, ale marně. Když už se blížil konec a měla zazpívat naposledy - "Odcházím" a v původní verzi držet onen dlouhý tón během útěku, překvapivě ho utnula poměrně brzy, vrátila se rychle k Oneginovi, políbila ho a zoufale utekla. Ten stál neschopen jakéhokoliv pohybu... (celá ta závěrečná scéna působila jako skutečný rozhovor dvou lidí, kdy vlastně jeden neví, co může v tu chvíli "udělat" ten druhý. Jistě to bylo všechno domluvené, ale vypadalo to velmi věrohodně a realisticky.)

Jana Wallingerová předvedla krásnou mladou dívku, která se umí jen radovat ze života, kterou nic netrápí, je zamilovaná a nepřemýšlí nad žádnými starostmi. Zpívá, tančí, směje se... Když je pak najednou postavena před hroznou ránu v podobě hádky Lenského s Oneginem, vůbec nechápe, co se děje. Kde se v nich vzala taková zloba? Prosí Lenského, aby změnil svůj názor, ale marně. V závěru svého partu padá v mdlobách k zemi a tentokrát to bylo tak "skutečné", že mi tím až vyrazila dech.

Lenského si nechávám na konec. V první scéně působí jako "obyčejný vesnický" trochu nesmělý mladík, až po uši zamilovaný do Olgy. Na plese jakoby najednou "dospěl", přitom se chová jako zcela bez rozumu. Olga tančí s Oneginem, ne se mnou - Olgo, ty už mě nemiluješ? Onegine, už nejste můj přítel..., já vámi pohrdám... Taková až osudová slova. Ve chvíli, kdy vysloví, že Onegin není už jeho přítel, mě vždycky pojme hrůza. Větší výraz "pohrdnutí" a odmítnutí přítele snad v Rusku ani neexistoval. Slova o pohrdání jsou už jen takovým dodatkem. Když zpívá o domě, ve kterém našel lásku, je v jeho hlase tolik zoufalství, že se najednou zastavíte a začnete se ptát, co se to vlastně stalo, že přišel tenhle okamžik? Kde byl najednou ten zvrat?

"Kuda, kuda..." jestli se těším na nějakého lenského árii, je to zrovna tato. Sedíte, ve většině případů víte, co se během několika minut stane, a o to s větší "hrůzou" posloucháte jeho slova - "možná zemřu, možná ne, Olgo, já jsem tě tolik miloval..., přijď za mnou, ty ke mně patříš, já jsem tvůj manžel... i já jsem měl šťastné dny (Jak podobné na E lucevan le stelle z Toscy!!!). Přijde Onegin. Lenský si ho téměř nevšímá. Možná, kdyby zvedl hlavu, možná, kdyby Onegin slyšel jeho slova, která před chvílí zpíval, mohlo všechno skončit jinak. Ale nelze to změnit. Zpívají onen osudný duet, kdy zpívají stejnou melodii a přece se nemohou "potkat" na stejných tónech. Lenský odchází k souboji chladně, jako bez emocí. Padnu já, nebo Onegin. Není třeba nad tím přemýšlet, kdo to bude... Osud rozhodne. Onegin vystřelí a Lenský se skácí k zemi. Jeho sekundant (tentokrát pro mě poprvé Ladislav Mlejnek) přiběhne k Lenskému, rozepíná mu košili, zkouší tep na krku, na ruce... tím ještě víc dramatizuje už tak vypjatou situaci a s naprosto nenávistným pohledem se podívá na Onegina. Snad měl v sobě i chuť vzít Lenského pistoli a zastřelit jej, ale udrží se a odchází... Onegin sestoupil z plochy, na které se souboj udál, a ta pomalu byla odtahována i s Lenským pryč z jeviště. Stalo se něco nepředvídatelného - na zem spadla Lenského pistole a zůstala tam ležet. Možná to nikdo ani nepostřehl, ale, i když tohle určitě nebylo plánované jako inovace, působilo to velmi zajímavě. Onegin zpívá, že se nemůže zbavit vzpomínky na ten hrozný den, kdy zastřelil svého přítele, a přitom vedle něj (jako "zhmotněná vzpomínka" místo Lenského leží pistole...). Možná to už je hodně daleko zavedená fantazie, ale to bylo to první, co mě v tu chvíli napadlo a docela to pro mě změnilo význam Oneginových slov! :-) (ať žijí "nešťastné náhody" v divadle!!!)

Petr Leviček nám krásně zazpíval Triqueta, již zmíněný Ladislav Mlejnek Rotného, Adriana Hlavsová Larinu a Jana Iskrová Filipjevnu. Kníže Gremin Jevhena Šokala (také jsem ho, myslím, v této roli viděla poprvé) byl velmi věrohodný.

Pochvala samozřejmě patří i brněnskému úžasnému sboru - je radost ho poslouchat. Ti jsou už tak úžasně sezpívaní a sehraní, že máte vždy jistotu dobré práce! Jaroslav Kyzlink trochu uvolnil ze svého (po 3 představení takto provedeného) "příliš dramatického" pojetí, kdy nejednou přehlušil příliš hlasitým orchestrem pěvce. Tentokrát to byla příjemná dobře vedená hudba, která nevedla pěvce, ale nechala se vést jimi. Všechna dříve neprováděná zpívaná pianissima dostala příležitost, aby vyzněla v kontrastu s další melodií. V orchestru nezaznělo jediné zaváhání, vše bylo krásně čisté!

Je třeba ještě nějakcý dalších slov, abych obhájila úmysl jít pošesté? :-D Je velký rozdíl jít na pěvce, které jen znám na jevišti, jiné to je jít na pěvce, které obdivujeme a jiné sledovat pěvce, které obdivujeme a známe je ještě k tomu osobně (někdy i v přátelském vztahu)... Vedle mě seděl pán, který, nechápu proč, po většinu posledních dvou obrazů hleděl na mě a ne na jeviště. Tak, to jsou zrovna ty nejdůležitější momenty a když všem držíte palce, aby se jim všechno povedlo, "máte trému" za ně a pak se radujete, že se jim všechno perfektně podařilo, nevím, čemu se celou dobu divil! :-D

Tak, teď už se mi vůbec nesmějte, jdu se obléci a běžím na Madama Butterfly. :-) Prý tam nemůžu chybět...

čtvrtek 19. listopadu 2009

Další opery - přenosy a záznamy Slovanský dům

Na stránkách Jonase Kaufmanna jsem našla link na přenosy a záznamy oper v Palace Cinema ve Slovanském domě v Praze (mimo jiné je tam i přímý přenos Carmen 7.12.2009 z La Scaly, kde právě Kaufmann zpívá Dona José). Ale i ostatní nabídka je nádherná, posuďte sami.
Odkaz s plným programem pro Slovanský dům je zde
Odkaz s programem, který uveřejňuje PalaceCinema je zde (chybí tu ovšem některá představení, uveřejněná na linku viz výše, ale je zde info, že se promítá i v Brně ve Velkém Špalíčku).
První záznam, La Traviata začíná už příští středu, 25.11.2009, v 19:00, v titulní roli Angela Gheorghiu.
Reklamu jsem nikde žádnou nenašla, Slováč promítá ve velkém utajení. Takže tu máme další nabídku vedle přímých přenosů z Metropolitní opery. Pokud vím, první vlaštovky se objevily už někdy v létě, pokračování je - jak se zdá - mohutné.

úterý 17. listopadu 2009

Bludný Holanďan v Divadle F.X.Šaldy v Liberci 14.11.2009

Mám radost z toho, že jsou tyto stránky navštěvovány stále stejným množstvím čtenářů (tedy že se od mého odchodu v červnu nic nezměnilo), ba naopak, poslední příspěvky o představeních v Brně a v Košicích se staly nejčtenější v historii stránek. Autorkám skvělých recenzí tedy patří velké gratulace i poděkování. Dnes zcela výjimečně i já přispívám a to Bludným Holanďanem z Divadla F.X.Šaldy v Liberci, kde jsem byl 14.11..

Dle dostupných informací byla inscenace (slavnostní předpremiéra 29.9.2007) jednou z nejnákladnějších v historii divadla. Je to vidět na první pohled, v tomto směru se odvedl velký kus práce. Celé představení je, na co se dívat, scéna (Daniel Dvořák) působí moc pěkně a věrohodně (např.efekt lodi Holanďana), stejně tak kostýmy (Jan Kříž) jsou vydařené.
Režii dostal na starost Oldřich Kříž a povedlo se mnohé. Přešlapem byl ovšem hlas „Starého Delanda“, který zněl z reproduktorů před začátkem každého dějství. Zbytečnost navíc, která jen kazí dojem z Wagnerova díla. Laciné gesto, které nemuselo být. Příběh je jakoby vyprávěn očima starého Delanda, kterého ztvárnil v samozřejmě nezpívané roli sám pan Kříž. Dobrý nápad, slovo „dobrý“ ovšem plně a zcela dostatečně vystihuje, jaký to nápad skutečně byl.

Pěvci. Richard Haan, kvůli kterému toto povídání vlastně píšu, má můj obdiv. Krom toho, že na jevišti velmi dobře působil a vypadal, i jeho herecký projev patřil k tomu nejlepšímu, co bylo možné vidět. Jeho hlas je vyzrálý, plný, výborně zní zejména ve středních polohách, nečiní mu však problém ani výšky, některé byly skutečně parádní. Tedy i hlasově od začátku do konce podal výkon, který patřil k tomu nejlepšímu, co jsem na domácích scénách v podání našich pěvců slyšel. Zdá se navíc, že velmi dobře rozumí své roli a možná i to zapříčinilo, že bylo dobře rozumět jeho němčině. Ať v této formě vydrží co nejdéle.
Dagmar Žaludkovou jsem měl ještě před sedmi lety za perspektivní mladou pěvkyni, která může lecos dokázat. V sobotu však byla jako Senta zklamáním. Ač například duet s Holanďanem vyšel báječně, mnoho ostatního příliš dobře nevyznělo. Výšky zkrátka hezké nebyly, nešly přirozeně, byly vydřené, ani pianissima na tom nebyla lépe. Věřím a doufám, že jindy zpívá lépe, měla by se dle mého názoru spíše věnovat italskému repertoáru. Hlas na mě působil jako zničený, ostrý, a unavený. Snad se pletu.
„Nejněmečtěji“ mi zněl (role Erika) tenor Václava Málka. Má opravdu nevšední a zajímavou barvu hlasu. Je to pěvec evidentně obdarovaný a podal velmi dobrý výkon. V jedné střední hlasové poloze má opravdu parádní barvu a výraz.
Yevhen Shokalo jako (opravdu se takto tento pán sám podepisuje???) zazpíval asi nejlépe, jak jsem ho kdy slyšel. Pravidelně podává stabilní výkony, jeho témbr byl příjemný, jeho baryton má sílu i výraz. Příjemně překvapil a potěšil.
Jako vždy pro mě byl katastrofou hlas pana Jiřího Davida (kormidelník), poslouchat se jednoduše nedá, nebyla to náhoda, slyšel jsem ho již přibližně posedmé. Zpívá jen ve dvou polohách. hluboko a vysoko. Ani jedno nezní hezky a přirozeně. Žalostně se rovněž předvedla Blanka Černá jako Mary, její ohromné vibrato by rozvlnilo i Středozemní moře.

Sbor. No. Některé členy zná člověk v Liberci už léta letoucí (případně i staléta staletoucí) a ne že by zpívali špatně. To rozhodně ne, často i naopak. Mohli by ale alespoň oholit knír a jinak se učesat či si vzít paruku. Jinak totiž působí tak, že již léta letoucí zpívají jednu a tu samou operu. Naštěstí jsou zde i vcelku nové tváře jako je například Jiří Bartoš, který k výbornému zpěvu i výborně hraje a to v KAŽDÉM okamžiku. Zdá se mi, že se ansámbl rozrostl i o několik velmi dobře zpívajících mladých dam, což je určitě pozitivní.

Co říci k orchestru? S Wagnerovým dílem si na své úrovni poradil. Výhrady mít člověk může a musí, celkový dojem byl ale docela dobrý. Martin Doubravský, zdá se, dozrává, jeho vedení mi přišlo pozorné, gesta čitelnější. Stále je ještě mladý, velmi rád bych ho slyšel dirigovat jiný orchestr. Tuší někdo, zda ta možnost je? A nebo působí opravdu jen v Liberci?

V Libereckém divadle člověk zažije několik podivností jako je program za 18Kč či placená šatna za 5Kč, něčím skutečně nevkusným je ale to, že šéf opery a dirigent Martin Doubravský nestojí jen v čele tamního orchestru hudebních nástrojů, ale i v čele orchestu nástrojů kouřících. Velmi slušně početně obsazená sestava instrumentů, z kterých se jistě nejen před začátkem představení valí dým hned vedle pokladny, je neuvěřitelný. Libereckému magistrátu by to nemělo být lhostejné, být jeho členem, zasadím se o důrazné napomenutí. Takto nelze vítat návštěvníky divadla !! !!

Tak tolik z Liberce. V příštím půlroce mě čekají Mistři pěvci v Drážďanech, Parsifal ve Vídni a opět v Drážďanech, Rienzi v Berlíně, Tristan a Isolda ve Vídni a opět v Drážďanech kompletní Ring. Budu mít věru s čím srovnávat.

Návštěvu libereckého Holanďana rozhodně doporučuji, stojí za to!